Vliv orientační rodiny na kriminalitu žen
Bakalářská práce
Studijní program: B7507 – Specializace v pedagogice
Studijní obory: 6107R023 – Humanitní studia se zaměřením na vzdělávání 7507R036 – Anglický jazyk se zaměřením na vzdělávání
Autor práce: Adéla Sochůrková
Vedoucí práce: PhDr. Lenka Václavíková Helšusová, Ph.D.
Liberec 2015
Poděkování
Ráda bych poděkovala PhDr. Lence Václavíkové Helšusové, Ph.D. za odborné vedení, trpělivost a ochotu, kterou mi v průběhu zpracování bakalářské práce věnovala.
Anotace
Bakalářská práce se zabývá orientační rodinou a jejím vlivem na pozdější delikventní jednání žen. V první části se zaměřuje na nepříznivé vlivy v nejbližším okolí dítěte, zejména syndrom CAN, domácí násilí a další sociálně patologické jevy v rodině. Obecné poznatky, získané z odborné literatury i publikovaných výzkumných prací, tvoří rámec širší diskuze prezentované v předložené práci.
Klíčová slova
Rodina, sociálně patologické jevy, kriminalita, ženy, gender, prevence
Annotation
The bachelor thesis deals with the family of orientation and its influence on women’s later delinquency. The first part of the thesis is focused on adverse effects in the nearest vicinity of children, in particular the CAN Syndrome, domestic violence and other socially pathological phenomena appearing in family.
The basic knowledge, obtained from specialised literature and published research studies, constitutes the framework of broader discussion presented in submitted thesis.
Key words
Family, socially pathological phenomena, criminality, women, gender, prevention
7
Obsah
Úvod ... 8
1. Rodina ... 11
1.1 Typy rodin ... 12
1.2 Funkce rodiny ... 13
1.3 Poruchy funkcí rodiny ... 15
2. Dítě v dysfunkční nebo neúplné rodině ... 21
2.1 Dítě v dysfunkční rodině ... 21
2.2 Dítě v neúplné rodině ... 22
2.2.1 Příčiny a varianty neúplných rodin ... 24
2.2.2 Situace v České republice ... 28
3. Sociálně patologické jevy spojené s rodinou ... 30
3.1 Domácí násilí ... 30
3.2 Syndrom CAN ... 33
3.1.1 Zanedbávání ... 34
3.1.2 Týrání ... 36
3.1.3 Zneužívání ... 37
3.3 Závislosti ... 38
4. Kriminalita jako sociálně patologický jev ... 41
4.1 Kriminalita žen a její vybraná specifika ... 45
4.1.1 Teorie kriminality žen ... 46
4.1.2 Aktuální stav ženské kriminality v České republice ... 51
4.2 Narušené transgenerační přenosy - možná příčina delikventního chování .. 52
4.2.1 Rodinné prostředí v dětství odsouzených ... 52
5. Prevence kriminality ... 55
Závěr ... 58
Seznam použité literatury ... 60
8
Úvod
Pro svou bakalářskou práci jsem si vybrala téma týkající se vlivu
orientační rodiny na kriminalitu žen. Orientační rodina, tedy rodina, do které se narodíme, má na jedince značný vliv ať už ve výchově nebo v utváření
hodnotového žebříčku. O to více a zároveň negativně ovlivňuje dítě dysfunkční nebo v mnoha případech i neúplná rodina. Dítě si s sebou často nese negativní zkušenosti, které mohou závažným způsobem negativně ovlivnit celý jeho budoucí život.
Ženská kriminalita se v minulosti zpravidla podceňovala nebo přímo přehlížela. Jak vysvětlíme dále v práci, ve společnosti se má za to, že jsou to spíše muži, kdo se dopouští trestné činnosti, protože jsou k překračování určitých norem buď biologicky předurčeni, nebo alespoň vedeni, za což může povaha mužské role a socializace. Z tohoto důvodu je tedy zřejmé, že na ženy bylo vždy pohlíženo jakožto na osoby, které do vězení nepatří.1 V současné době ale roste zájem médií právě o tento jev a častěji se tak můžeme setkat s osobními příběhy některých pachatelek. V poslední době nelze opomenout médii četně propíraný případ ze Žďáru nad Sázavou. I když ženská kriminalita v současnosti tvoří relativně malé procento (v roce 2014 tomu bylo přibližně 15 %)2 z celkové kriminality, je nepochybné, že se tato čísla každým rokem zvyšují. Také agrese pachatelek trestných činů, trestné činy (přečiny) spáchané ženami nejsou pouze majetkové, ale stále častěji se objevují i zločiny, jako je loupež, ublížení na zdraví či vražda. Ženská kriminalita se tedy postupně stává stále významnějším problémem ve společnosti, a proto je důležité, aby se společnost tomuto jevu věnovala a nepřehlížela jej.
Cílem práce je na základě studia dostupné odborné literatury a výzkumů provedených na vězněné ženské populaci zmapovat, jak rodinné prostředí může ovlivnit pozdější delikventní chování.
1 NEDBÁLKOVÁ, K. Spoutaná rozkoš. Praha: Slon, 2006. s. 35.
2 http://www.policie.cz/clanek/statisticke-prehledy-kriminality-za-rok-2014.aspx
9
První kapitola se zabývá sociální institucí rodiny. Je zde uvedena typologie rodin a její funkce. V této kapitole se rovněž zabýváme poruchami funkcí rodin.
Poruchám je věnována vyšší pozornost, protože právě ty mají výše zmíněný negativní dopad na život dítěte.
Ve druhé kapitole si přiblížíme, jaký dopad má na dítě situace, kdy vyrůstá v dysfunkční nebo neúplné rodině, přičemž si uvedeme nejčastější případy, kdy neúplná rodina vzniká. Dále se dále budeme zabývat konkrétními a současnými daty, které nám odhalí, jaká je míra rozvodovosti, příčiny rozvodů a kolik dětí v současné době vyrůstá v neúplných rodinách.
Třetí kapitola je zaměřena na vybrané sociálně patologické jevy spojené s rodinou. Sociálně patologickými jevy pro účely této práce rozumíme závažné odchylky od obecně přijímané sociální normy a v kontextu s rodinou popisujeme konkrétně syndrom CAN, domácí násilí a různé formy závislostí. Sociálně patologickými jevy se zabýváme proto, že jde o nejčastěji se vyskytující fenomény, které zároveň mají nejširší dopad na možné rizikové chování dětí.
V předposlední, tedy čtvrté kapitole si vysvětlíme pojem kriminalita a její příčiny. Poté si představíme specifický druh kriminality, jímž se tato bakalářská práce bude zabývat a tím je kriminalita žen. Kromě vysvětlení pojmu si popíšeme i vybraná specifika kriminality žen a teorie, které tento jev popisují a vysvětlují.
Co nejpodrobněji si popíšeme sociologické teorie, přičemž důraz bude kladen na problematiku genderu. V této kapitole bude rovněž uveden aktuální stav ženské kriminality v České republice.
Ve čtvrté kapitole je diskutováno hlavní téma této bakalářské práce, tedy to, zda a jak ovlivňují narušené transgenerační přenosy delikventní chování. Toto tvrzení bude podloženo několika výzkumy, jenž se ženskou kriminalitou zabývaly. V těchto výzkumech byly zkoumány ženy vykonávající trest odnětí svobody v České republice. Pro účely této práce jsme ze zmíněných výzkumů vybrali ty pasáže, ve kterých je kladen důraz na rodinné prostředí odsouzených žen.
Pátá a zároveň poslední kapitola je věnována otázce prevence. Jsou zde uvedena dvě hlediska, pomocí kterých lze na prevenci nahlížet. Prvním hlediskem
10
je zaměření prevence, kde rozeznáváme prevenci sociální, situační a viktimologickou, druhým hlediskem je rozdělení podle adresátů prevence,
pomocí kterého rozeznáváme prevenci primární, sekundární a terciární.
11
1. Rodina
Rodina je považována za základní a nejdůležitější sociální instituci.
Jednoznačná definice pojmu rodina je velmi problematická, protože jej definují různé vědní disciplíny v závislosti na svém předmětu zkoumání. „V nejširším vymezení může být rodina definována jako „institucionální zajištění lidské reprodukce, legitimní v dané společnosti.“3 Základní institucí je nepochybně z toho důvodu, že každý jedinec se do nějaké, ať už úplné či neúplné rodiny narodí. Orientační rodina (tedy rodina, do které se jedinec narodí) je sociální instituce, kde jedinec nemá možnost volby a výběru. Nemůže v rané fázi svého života žádným způsobem ovlivnit formu, podobu a kvalitu rodiny, do níž bude patřit. Nelze si tedy předem zvolit, zda rodina, do níž se mám narodit bude úplná, zda bude či naopak nebude zajišťovat všechny mé potřeby nebo to naopak bude neúplná rodina, či taková, která nebude z různých důvodů schopna plnit i ty nejzákladnější funkce. Schopnost plnit poslání rodiny však nezáleží na tom, zda rodina je úplná či nikoliv. Existuje mnoho případů, kde ani úplná rodina není s to zajistit potřeby dítěte a naopak například matka, která žije s dítětem sama, všechny potřeby dítěte zvládne zabezpečit.
Nejdůležitější sociální institucí je rodina proto, že provází a ovlivňuje dítě po celý jeho život. Rodina se tedy odráží v dítěti samotném, mimo jiné má silný (pozitivní či negativní) vliv na jeho charakteristické rysy a vlastnosti. „Již od narození ovlivňuje vývoj jedince, vytváří citové vazby, které mají dlouhodobý vliv a zapisují se trvale do duševního života dítěte.“4 To znamená, že v průběhu socializace (tj. „osvojování si norem, zvyků, idejí, hodnot, tradic, jazyka, symbolů a sociálních rolí v dané společnosti“5) má rodina na dítě nesporný vliv. Dítě je po narození na rodině závislé, je odkázáno pouze na své nejbližší, na jejich starost a péči.
3 MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. Praha: SLON, 2006. s. 114.
4 JEDLIČKA, Richard et al. Děti a mládež v obtížných životních situacích. Praha: Themis, 2004. s.
38.
5 JANDOUREK, Jan. Slovník sociologických pojmů. Praha: Grada Publishing., 2012. s. 208.
12
Rodina a její formy (např. nukleární) ale i funkce se průběžně mění. Každá doba měla odlišnou představu o „ideální“ rodině. Například viktoriánská doba (19. století) si představovala jako ideál rodinu, ve které byla kázeň založena na přísné autoritě rodičů vůči dětem. Ženy měly být ctnostné a muži si naopak
mohli užívat volnějšího způsobu života.6 V minulosti se také trvalo na tom, aby byli partneři sezdáni, tedy aby absolvovali rituál sňatku a obdrželi tak oddací
list.
Zda rodiče žijí nebo nežijí v manželském svazku však není pro dítě a jeho výchovu rozhodující, často ale dochází k tomu, že pokud nejsou partneři sezdáni, snadněji se rozcházejí a na dítě neberou ohledy.
V současné době se od tohoto požadavku čím dál častěji upouští. Mezi rysy současné Evropské rodiny podle Giddense patří monogamie, manželství založené na romantické lásce, rodina je patrilineární (děti získávají příjmení po otci) a neolokální (sezdaný pár se přestěhuje do nové domácnosti) a nukleární.7
1.1 Typy rodin
Existuje hned několik různých způsobů kategorizace rodin a to od nejzákladnějšího až po specifické členění. Zde si uvedeme některá všeobecně
známá a základní dělení rodin.
Prvním, pravděpodobně nejzákladnějším, typem členění je podle struktury rodiny. V takovém případě rozlišujeme rodinu nukleární, kterou tvoří matka, otec a děti a rodinu rozšířenou, která zahrnuje prarodiče a sourozence obou rodičů, případně další příbuzné.
Dále rozlišujeme rodinu úplnou a neúplnou. V úplné rodině jsou přítomni oba rodiče a dítě má tedy ve své blízkosti vzor obou, jak matky, tak otce. Neúplná rodina je ta rodina, kde jeden z rodičů chybí, ať už z důvodu rozchodu (rozvodu) partnerů, smrtí jednoho z nich, nebo protože nejeví o dítě zájem a jeden rodič zůstává pro dítě anonymní (děti prostitutek). V posledních desetiletích výrazně
6 GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha: Argo, 2013. s. 311.
7 Tamtéž, s. 315.
13
stoupl počet rodin, kde jeden z rodičů není biologickým rodičem dítěte. Ojedinělé nejsou případy, kde nebiologický rodič dává jasně najevo dítěti, že jej nepovažuje za vlastní (stejnou situaci řeší jinak s vlastním a nevlastním dítětem, vlastnímu dítěti „nadržuje“). Takovéto soužití někdy přináší i nečekané problémy (ojedinělá nejsou např. pohlavní zneužití mladších dívek starším nevlastním sourozencem, méně často také otčímem).
1.2 Funkce rodiny
V minulosti byl na plnění funkcí rodiny kladen mnohem vyšší důraz, než je tomu v současnosti. Mnozí autoři se domnívají, že „tam, kde byla rodina kdysi nezastupitelná, nastoupili specialisté a formální organizace.“8 Sem můžeme zařadit například školu, nemocnici nebo masmédia.
Stejně jako u typů rodin, není ani u jejich funkcí pouze jeden způsob, jak je popsat. I v tomto případě existuje několik pohledů od různých autorů
z různých vědních oborů a disciplín. Pro srovnání, například J. Dunovský uvádí funkce rodiny: biologicko-reprodukční, ekonomicko-zabezpečovací, emocionální a socializačně-výchovnou. Zde si uvedeme další čtyři funkce, které jsou považovány za obecně uznávané a základní. Tyto funkce jsou velmi podobné těm,
které uvádí J. Dunovský. Jsou to funkce reprodukční, materiální, výchovná a emocionální.9
1) Reprodukční funkce je hlavní funkcí, kterou musí rodina splnit, aby se dala nazývat rodinou.
2) V rámci materiální funkce rodina zajišťuje pro své členy dostatek materiálního zabezpečení. Touto funkcí jsou myšleny například finance rodiny.
Tato funkce v současné době nepatří mezi nejpodstatnější, protože „v případě
8 MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. Praha: SLON, 2006. s. 22.
9 VÝROST, Jozef a SLAMĚNÍK, Ivan. Aplikovaná sociální psychologie I. Praha: Portál, 1998.
s. 325.
14
nefunkčnosti rodiny v oblasti materiálního zabezpečení jejích členů funguje ve společnosti poměrně dobře propracovaný systém sociálních podpor.“10
3) Pokud rodina řádně plní výchovnou funkci, dítě je schopno orientovat se v okolní společnosti a v chování a jednání nijak nevybočuje ze společností uznávaných norem. Tato funkce také zajišťuje, aby si dítě vytvořilo vlastní hodnotový žebříček a postoje.
4) Mnoho autorů považuje emocionální funkci za nejvíce podstatnou.
„Rodina se definuje především emoční podporou, kterou svým členům zaručuje.“11 Rodina tedy musí svým členům zajišťovat především podporu, lásku a pochopení pro každého z nich. Jak partneři mezi sebou, tak i děti musí rodiče respektovat a vzájemně si důvěřovat.
Kromě výše zmíněných, všeobecně známých a základních dělení typů rodin, existují i konkrétní typologie. Zdeněk Helus vyčleňuje pět kategorií rodin a to právě podle jejich, výše zmíněné, funkčnosti vzhledem k dítěti12:
1. Prvním typem jsou rodiny stabilizovaně funkční. Tento typ rodin plnohodnotně zajišťuje všechny náležité funkce jak ve vztahu k dítěti, tak k druhému partnerovi. „Dobře fungující rodina později synchronizuje aktivitu svých členů způsobem, jenž bývá přirovnáván ke hře orchestru bez dirigenta.“13
2. Dalším typem jsou funkční rodiny s přechodnými, více či méně vážnými problémy. Takové rodiny je ale dokážou posléze vyřešit, zároveň jim tyto problémy pomohou pozitivně se rozvíjet a upevňovat. Problémy mohou být způsobeny osobními krizemi nebo například osobními vlastnostmi některých členů rodiny. Velmi často mohou být příčinami těchto problémů finanční nouze, potíže s dítětem nebo dočasná krize v partnerském vztahu. Rodina se ale v tomto
10 VÝROST, Jozef a SLAMĚNÍK, Ivan. Aplikovaná sociální psychologie I. Praha: Portál, 1998. s.
326.
11 DE SINGLY, Francois. Sociologie současné rodiny. Praha: Portál, 1999. s. 20.
12 HELUS, Zdeněk. Úvod do sociální psychologie. Praha: 2001. s. 121-122.
13 MATOUŠEK, Oldřich a MATOUŠKOVÁ, Andrea. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 2011. s.
42.
15
případě snaží dát vše opět do pořádku a hodnotu rodiny mají její členové na prvních místech. Tento typ rodin patří mezi nejčastěji vyskytované typy rodin.
3. Jako třetí typ rodin jsou uváděny rodiny problémové. V těchto rodinách se již komplikuje schopnost plnění některých funkcí. Rodiny se snaží vše napravit, hledají i pomoc zvenčí, ale čelí rozpadu. Problémy nelze definitivně vyřešit, krize tudíž nemůže být nikdy překonána. Příkladem takovéto rodiny může být vícečlenná rodina s opakovanými finančními nesnázemi nebo rodina nezpůsobilá k vyřešení problémů dětí ve škole či s chováním.
4. Předposledním typem jsou rodiny dysfunkční. Rodiny již nejsou schopny plnohodnotně plnit některé z funkcí, tyto funkce jsou tedy po dlouhou dobu a podstatně narušeny. Nápravu není rodina schopna uskutečnit sama, nezbytnou se stává pomoc od vnějších institucí. Ovšem ani tato pomoc nezajišťuje řešení, rodina se totiž vždy nedokáže řídit doporučeními a radami oněch institucí.
Pro děti vyrůstající v takovéto rodině to znamená ohrožení až dokonce narušení jejich vývoje. Rodiny tohoto typu mohou například trvale tížit finanční problémy, alkoholismus jednoho z partnerů nebo výskyt některých psychických nebo jiných onemocnění.
5. Rodina, která již není schopna plnit své funkce je označena jako rodina afunkční. V tomto případě je pomoc od vnějších institucí považována za zbytečnou. V rodině se objevuje výskyt některých patologických jevů, které ohrožují dítě. Z uvedeného důvodu je nutné, aby dítě vyrůstalo mimo takovouto rodinu, to znamená, že dítě je buď umístěno do náhradní rodinné péče, do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc nebo jim je nařízena ústavní výchova.
1.3 Poruchy funkcí rodiny
„Poruchy rodiny chápeme jako situace, kdy rodina z nějakého důvodu a v různé míře neplní základní požadavky a úkoly dané společenskou normou
16
a vyjádřené v očekávání na adekvátní začlenění jejích členů do společnosti.“14 Stejně jako u každé sociální instituce ani u rodiny nelze očekávat, že bude fungovat bez problémů po celou dobu své existence. Je nepochybné, že snad každá rodina si časem projde krizí nebo se v ní budou vyskytovat větší či menší problémy. Je v zájmu členů rodiny, aby se snažili takovéto situace co nejrychleji a co nejefektivněji vyřešit a v budoucnu jim dokázat předcházet.
U poruch rodiny rovněž existují různé způsoby jejich interpretace.
V následujících řádcích si uvedeme dvě pojetí dvou různých autorů. První dělení dle J. Dunovského15 je uvedeno ve vztahu již výše zmíněných funkcí. Dělení je zde uvedeno pro srovnání s pojetím Z. Heluse, které bude popsáno v následujícím textu. Jak již bylo uvedeno výše, tento autor uvádí čtyři funkce rodiny a to: funkci biologicko-reprodukční, ekonomicko-zabezpečovací, emocionální a socializačně- výchovnou.
J. Dunovský tedy uvádí tyto poruchy:
1) Porucha biologicko-reprodukční funkce znamená, že rodina buď nemůže anebo nechce děti mít. Dále do této kategorie patří i případ, kdy se do rodiny rodí děti s tělesným, duševním nebo smyslovým handicapem.
2) Porucha ekonomicko-zabezpečovací funkce spočívá v neschopnosti rodičů zabezpečit rodinu. Rodiče buď nemohou, nebo nechtějí získat zaměstnání a nemají tak šanci rodině zajistit dostatek prostředků. Rodinu se v tomto případě snaží zastoupit stát, který jí poskytuje finanční prostředky.
3) Porucha emocionální funkce je velmi závažná. Zde dochází k citovému zanedbávání. Matka, otec nebo oba neprojevují dítěti dostatečnou lásku. Emoční oblast bývá v dysfunkční rodině zpravidla nejvíce narušena a postižena.16 Dítě v takovéto rodině ztrácí pocit bezpečí a jistoty.
14 DUNOVSKÝ, Jiří. Dítě a poruchy rodiny. Praha: Avicenum, 1986. s. 12.
15 Tamtéž.
16 VÝROST, Jozef a SLAMĚNÍK, Ivan. Aplikovaná sociální psychologie I. Praha: Portál, 1998. s.
327.
17
4) Porucha socializačně-výchovné funkce se dále dělí na pět typů případů.
Prvním případem je pokud se rodiče nemohou starat o dítě. Tato situace může nastat smrtí jednoho nebo obou rodičů či jejich vážným onemocněním nebo úrazem. Další možností je, že se rodiče o dítě nedovedou postarat. Rodiče v tomto případě nejsou schopni se o dítě postarat a zabezpečit mu uspokojení základních potřeb. Příčin může být hned několik, například mladý věk rodičů nebo špatná finanční situace. Třetí případ nastává, pokud se rodiče o dítě starat nechtějí.
Rodiče tedy nejeví o dítě žádný zájem, jejich vlastní hodnoty jsou jim přednější než potřeby potomka. Dalším typem je nadměrná péče a starost o dítě. Důsledkem bývá neschopnost dítěte samostatného uvažování a nepřipravenost na budoucí život. Poslední kategorií je zneužívání a týrání dítěte rodiči. Rodiče mají k dítěti nepřátelský vztah a vědomě mu ubližují, což může vést k výskytu syndromu CAN nebo dokonce i k smrti dítěte.
Druhým pojetím je pojetí Z. Heluse17, který uvádí devět typů poruch funkcí rodiny.
1) Nezralá rodina – rodiče v této rodině jsou velmi mladí a nevyzrálí na to, aby se mohli kompetentně postarat o své vlastní děti. Rodiče dítě považují za nechtěné, dokonce někdy i za přítěž. Manželství dvou mladých partnerů je většinou z povinnosti, nikoliv z touhy po založení rodiny. Nezralost má několik hledisek.
a) První je nezralost v oblasti zaměření, životních hodnot, životního způsobu. Mladiství rodiče nemají sami ujasněny své hodnoty či postoje, tudíž je pro ně velmi složité je předávat svým potomkům.
b) Dalším aspektem je nezralost v oblasti zkušeností. Mladí rodiče nejsou dostatečně zkušení, aby mohli pečovat o dítě, ve většině případů rodiče ještě sami potřebují péči starších členů rodiny.
17 HELUS, Zdeněk. Úvod do sociální psychologie. Praha: 2001. s. 123-132.
18
c) Velmi často se rovněž objevuje nezralost v oblasti citů. Rodiče bývají emocionálně nestabilní, často mění nálady. Dítě se tak objevuje v rodině, která mu není schopna dát pocit klidu a lásky.
d) Poslední negativní stránkou nezralé rodiny jsou sociální a ekonomické problémy. Mladí rodiče nejsou dostatečně kvalifikovaní na získání dobře placené práce a s tím se pojí časté finanční potíže.
2) Přetížená rodina – rodiny se zdají být na první pohled zcela funkční, rodiče se o dítě starají, zajímají se o ně. Rodiče bývají většinou vysokoškolsky vzdělaní. Dítěti ovšem není věnována pozornost, kterou potřebuje, protože jeden z rodičů nebo oba jsou přetížení, a to z různých důvodů.
a) Prvním důvodem může být přetíženost konflikty. Konflikty se mohou objevovat mezi partnery, mezi rodiči a dítětem nebo v zaměstnání jednoho z rodičů, který si pak konflikty bere s sebou domů. Dále to pak mohou být konflikty s ostatními příbuznými či sousedy.
b) Druhý důvod přetíženosti rodiny je ten, že se do rodiny narodí další potomek. Rodiče se strachují, že nezvládnou péči o obě děti a starší sourozenec bude strádat.
c) Další častý důvod může být přetíženost starostmi, způsobenými nemocí v rodině. Nemoc člena rodiny je psychicky náročná pro ostatní členy a nemocný vyžaduje i jejich péči, která je vyčerpává i fyzicky.
d) Přetíženost citovým strádáním nastává tehdy, když člen rodiny pociťuje osamocenost, smutek nebo například beznaděj.
e) Rodina může být také přetížena z důvodu ekonomických problémů.
Jde zejména o finanční stránku nebo například o problémy s bydlením.
3) Ambiciózní rodina – stejně jako u výše zmíněné rodiny i zde se na první pohled zdá být rodina absolutně funkční a bezproblémová. Rodiče ovšem upřednostňují své touhy před potřebami dítěte. Je pro ně tak důležitější jejich kariéra, úspěchy ve sportu nebo vysoký materiální standard, jako je luxusně zařízený dům nebo drahé auto. Ambiciózní rodiče sice svého potomka dokáží nadprůměrně zajistit po materiální stránce, zaostává však stránka emocionální.
19
Děti tedy nemají uspokojeny citové potřeby, které jsou pro jeho další psychosociální vývoj velmi podstatné.
4) Perfekcionistická rodina – rodina tohoto typu vyžaduje po dítěti perfektní výsledky, vysoké výkony a dítě je nuceno být lepší než jeho vrstevníci.
Může se jednat o výkony ve škole či výkony sportovní. Rodiče neberou v potaz, zda dítě je schopno takovéto nároky splnit nebo dokonce, zda ho daná činnost baví a naplňuje. Dítě se tak ocitá v permanentní zátěži, bojí se, že selže a nenaplní touhy rodičů. To vede k úzkosti, depresi a vyčerpání.
5) Autoritářská rodina – takováto rodina nevěnuje pozornost dítěti jakožto individuální osobnosti. Nedbá na jeho potřebu umět se samo prosadit nebo mít vlastní názor. Rodiče dítěti dávají pouze příkazy či rozkazy a dítě je frustrováno, protože nemá možnost naplnit svou potřebu seberealizace. Matka a otec vyžadují naprostou poslušnost ze strany dítěte a často využívají trestů. Mohou to být tresty fyzické (bití) nebo psychické (ponižování, odmítání). Důsledkem může být agrese, záchvaty vzteku nebo naopak apatie a rezignace.
6) Rozmazlující/protekcionistická rodina – v tomto případě rodiče chtějí dítěti splnit „co mu na očích vidí“ a dát mu ve všem za pravdu. Domnívají se, že potomek tak bude mít naplněny všechny potřeby. Ve skutečnosti ale dítě postrádá pocit zodpovědnosti nebo není schopno na sebe kriticky nahlížet, přiznat svou chybu. U protekcionismu rozlišujeme jeho tři druhy.
a) Protekcionismus útočný (ofenzivní) znamená, že rodiče brání a zastávají
se dítěte i v případech, kde to není žádoucí. Často tento postoj uplatňují ve školách, kde rodiče atakují učitele z mnoha různých důvodů.
b) Protekcionismus soucítící není charakterizován obranou dítěte, ale soucítěním s dítětem. Rodiče se tedy cítí ukřivděni a svého potomka litují.
c) Protekcionismus služebný nastává, když dítě začne mít v rodině hlavní slovo a rodině velí. Matka a otec chtějí dítěti ve všem vyhovět.
7) Rodina liberální a improvizující – tento typ rodiny můžeme považovat za opak autoritářské rodiny. Dítěti chybí řád, nemá žádné povinnosti v domácnosti ani vůči jiným členům rodiny. Dítě má přemíru volnosti a neví, jak tuto volnost
20
využít. Může se tedy stát, že dítě začne své volnosti zneužívat nebo se začne věnovat rizikovým činnostem.
8) Odkládající rodina – rodiče se snaží dítě neustále svěřovat do péče někomu jinému, ať už z časových důvodů nebo protože řeší jiné problémy.
Potomek tak nemá vztah k domovu, nemá pocit bezpečí. Může vzniknout i citová deprivace, dítě má pocit, že ho nikdo nemá rád a že nemá vlastní domov.
9) Disociovaná rodina – v této rodině nefungují důležité vztahy. Postiženy mohou být rodinné vztahy vnější nebo vnitřní. Vnější vztahy rodiny mohou být narušeny z důvodu izolovanosti rodiny od okolí nebo od její konfliktnosti. Dítě
není zvyklé z rodiny na styk s okolím a ve starším věku je pravděpodobné, že bude hůře schopno navazovat vztahy.
V předešlé části práce jsme si vysvětlili, co je to rodina a jaké jsou její typy. Dále jsme se seznámili s funkcemi, které by rodina měla ve vztahu k dítěti plnit. Vzhledem k tomu, že tématem této práce je negativní vliv rodiny na dítě, který může být příčinou páchání kriminality, zaměřili jsme se podrobněji rovněž i na poruchy funkcí rodiny a následky, které na dítě tyto poruchy mohou mít.
V další části práci se zaměříme na rodinu dysfunkční a neúplnou a na to, jaký vliv může mít vyrůstání v ní na dítě.
21
2. Dítě v dysfunkční nebo neúplné rodině
Bohužel, ne každá rodina je zcela funkční a bezproblémová. Je jen málo rodin, které nikdy neprošly krizí nebo nemají drobné problémy. Naopak přibývá rodin, které lze označit jako dysfunkční, tedy rodiny, ve kterých jsou některé funkce vážně a dlouhodobě narušeny. Přibývá rovněž rodin neúplných.
2.1 Dítě v dysfunkční rodině
Děti z dysfunkční rodiny mohou reagovat na okolí dvojím způsobem, a to buď svou uzavřeností, kdy s okolím nekomunikují nebo jsou podrážděné a mohou vykazovat známky agrese či jiné formy patologie. Děti s návyky z tohoto typu rodin si je nesou po celý svůj život a není vyloučené, že pokud se například otec choval agresivně k matce, bude jedinec toto chování aplikovat v dospělosti na své partnerce.
Dysfunkční rodiny se vykazují tím, že nejsou schopny plnit základní potřeby dítěte. J. Dunovský uvádí základní klasifikaci potřeb na biologické, psychické, sociální a vývojové. Mezi biologické potřeby zařazuje například potřebu potravy, čistoty a potřebu dítěte se zdravě vyvíjet. Psychické potřeby zahrnují potřebu vědomí vlastní identity, jistoty, potřebu náležitého přívodu podnětů nebo potřebu smysluplnosti světa (poznatky a zkušenosti musejí mít řád a smysl). Pokud jsou psychické potřeby naplněny, dítěti se rozvíjí intelekt a je schopno chápat samo sebe a své okolí. Mezi sociální potřeby řadíme
především potřebu lásky a bezpečí, potřebu přijetí dítěte (rodiče musí dítě akceptovat se všemi jeho vlastnostmi a charakteristikami) a potřeba rozvinutí všech sil a schopností dítěte. Vývojové potřeby se s věkem mění, protože v každém vývojovém stádiu má potomek jiné konkrétní potřeby. Díky těmto potřebám se jednotlivec postupně rozvíjí.18
Dysfunkční rodiny často své děti zanedbávají. Rodiče nejsou schopni se s dítětem, trvale nebo jednorázově v důsledku stresu, sblížit a neberou ohledy na
18 DUNOVSKÝ, Jiří a kol. Sociální pediatrie. Praha: Grada Publishing, 1999. s. 49-53.
22
dětské potřeby. Zanedbávající rodiny se vyznačují zejména tím, že je pro ně složité zvládnout provoz domácnosti, nedovedou řádně řešit konflikty, chybí zde autorita, tudíž rodinní příslušníci nemají potřebné vedení, vykazují více zdravotních komplikací, chybí zde pospolitost a jsou méně schopny sdělovat své emoce.19
Dalším problémem jsou pak nestabilní vztahy rodiče, kdy dítě během svého dětství pozná několik nevlastních otců, méně často matek. V další části práce se např. zmíníme o tom, že ženy-matky, oběti domácího násilí, sice násilnického partnera opustí, ale často za krátkou dobu vstoupí do nového svazku se stejným násilníkem jako byl ten, kterého opustily.
2.2 Dítě v neúplné rodině
V současné době neustále přibývá rodin, kde jeden člen chybí. Zpravidla chybí jeden z rodičů, přičemž to nejčastěji bývá otec. Úplnost rodiny má na dítě a jeho vývoj značný vliv. Přítomnost obou, nejlépe vlastních rodičů, je považována za jednu ze základních podmínek zdravého a harmonického vývoje dítěte a to v nejširším slova smyslu. V případě neúplné rodiny záleží na tom, jaký vztah mělo dítě se svým rodičem, jak bylo dítě staré a z jakého důvodu jeden člen rodiny od ostatních členů odešel.
Podle I. Gillernové jsou „oba rodiče ve vztahu k dítěti nezastupitelní a plní specifické role.“20 Plnění těchto rolí není samozřejmost, pouze se od rodičů z pohledu společnosti očekává. Vždy je tedy velmi problematické, chybí-li jeden z nich. Otec představuje pro dítě vzor mužského chování. Tento vzor může být
dán stereotypní představou společnosti, tedy, že muž má být autoritativní a dominantní. V mnoha případech tomu tak ve skutečnosti ale není a muž má
spíše vlastnosti spojené se stereotypní představou ženy a je tedy závislý na ženě,
19 MATOUŠEK, Oldřich a PAZLAROVÁ, Hana. Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny. Praha:
Portál, 2010. s. 49.
20 GILLERNOVÁ, Ilona, KEBZA, Vladimír, RYMEŠ, Milan a kol. Psychologické aspekty změn v české společnosti. Praha: Grada Publishing, 2011. s. 116.
23
empatický nebo laskavý.21 V případě absence otce není pro harmonický vývoj dítěte žádoucí, aby se matka pokoušela otcovu roli v rodině suplovat. Zejména pro chlapce je důležitá přítomnost mužského vzoru, otec pak je v tomto smyslu obvykle nahrazován například dalším členem rodiny (dědečkem, strýcem) nebo později novým partnerem matky.22
Nejvíce závažnou situací, která může z pohledu dítěte nastat, je absence matky v rodině. Dítě s matkou totiž prožívá nejhlubší a nejintenzivnější vztah, matka znamená pro dítě určitou jistotu.
V neúplné rodině nezískává dítě zpětnou vazbu ke svým projevům chování
v závislosti na svém pohlaví ani nemá představu o adekvátnosti vztahu ke druhému pohlaví, protože z rodiny neví, jak má vypadat partnerství.23
V očích veřejnosti je tedy ideálem rodina úplná, tedy oba rodiče a jedno či více dětí. Pokud je rodina úplná, automaticky se předpokládá, že vše v rodině je v pořádku a pro dítě je společné soužití nejlepší. To jsou ovšem velmi stereotypní představy, které ve společnosti převládají. Nelze tedy říci, že rodina úplná skládající se z biologických rodičů rovná se ideální typ rodiny. Ne vždy totiž takováto úplná rodina znamená také rodinu funkční. Lépe může kupříkladu fungovat rodina s jedním nevlastním rodičem, rodina pěstounská nebo adoptivní.
V mnoha případech i žití v neúplné rodině (častěji s matkou než otcem, např. v roce 2011 byla z celkového počtu 570 836 neúplných rodin ve 463 752 případech, tedy v celých 81 %, v čele domácnosti matka)24 znamená pro dítě lepší podmínky než žití v rodině úplné, která neplní své funkce nebo jeden z rodičů dokonce pro dítě znamená nebezpečí. Takový případ může nastat, pokud jeden z rodičů například nadměrně požívá alkohol nebo má násilnické sklony, které může směřovat proti partnerovi nebo dokonce vůči dítěti. Pro dítě z takovéto
21 HRUŠKOVÁ, Lenka a Iva ČEJKOVÁ. Strategie vyučování z pohledu genderové diference u adolescentů. In GENDER-ROD v pedagogickom výskume a praxi. Trnava: Univerzita sv. Cyrila a Metoda v Trnave, 2006. s. 98.
22HELUS, Zdeněk. Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada., 2006. s. 170.
23 KOHOUTEK, Rudolf a kol. Základy sociální psychologie. Brno: Akademické nakladatelství, s.
r. o., 1998. s. 116.
24 Gender: Demografie – datové údaje. Český statistický úřad [online]. 2014, [cit. 2015-04-17].
Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/gender/1-gender_obyvatelstvo.
24
rodiny by tedy bylo vhodnější soužití pouze s jedním z rodičů, který by ale byl schopen uspokojit všechny jeho potřeby. Může ovšem nastat i situace, kdy je i onen jeden rodič nefunkční a není tak schopen se o dítě postarat. V takovém případě může být dítě například svěřeno do náhradní rodinné péče.
Nelze tedy popřít, že leckdy rodina neúplná plní své funkce lépe, než rodina úplná. V následujícím textu uvádíme tři nejčastější příčiny vzniku rodiny neúplné.
2.2.1 Příčiny a varianty neúplných rodin
Příčin, které vedou ke vzniku neúplné rodiny je několik. Někdy je vznik neúplné rodiny zapříčiněn jednáním jejích členů (rozchod), jindy ztrátou úmrtím jednoho z rodičů. Kromě dvou zmíněných příčin vzniku neúplných rodin si v následujícím textu uvedeme i variantu, kdy otěhotní žena, která nemá stálého partnera.
2.2.1.1 Rozchod rodičů
Pojmem rozchod rodičů v tomto případě chápeme dvě varianty ukončení partnerského svazku. Jednou variantou je rozchod, kde rodiče nebyli sezdáni.
Rozvod je druhou variantou, která nastává v případech, kde byli rodiče dítěte manžel a manželka.
Rozvod se postupem let stal být velmi snadným způsobem, jak ukončit
manželství. Ještě snazším způsobem jak svazek ukončit je rozchod, který je podmíněný žitím v nesezdaném soužití.25 Výrazně stoupá počet dětí, které se narodí právě nesezdaným párům. V těchto případech je pro jednoho z partnerů odchod od rodiny snazší, protože nemusí probíhat rozvodové řízení před soudem.
Stává se tedy, že jeden z rodičů od rodiny odejde z důvodu, který by soudem nebyl považován za vážný. To však neznamená, že dítě není před i po rozchodu
25 MOŽNÝ, Ivo. Sociologie rodiny. Praha: Sociologické nakladatelství, 1999. s. 180.
25
partnerů vystaveno jejich hádkám a konfliktům nebo se nestane předmětem „boje o dítě“ před soudem.
Druhým případem ukončení partnerského svazku je rozvod. Rozvod lze chápat jako proces, jenž se skládá ze tří fází. Prví fází je emocionální rozcházení se partnerů. V této fázi je pro dítě důležité, zda probíhá před ním či skrytě a dále pak se kterým z rodičů se dítě identifikuje a kterého naopak odmítá. Druhá fáze, která je pojmenována jako právní rozluka s sebou nese například problémy majetkové a bytové. Co ale s sebou nese hlavně je to, že se rodiče v této fázi musí domluvit, kdo se bude o dítě starat, v jaké míře dítě bude druhý partner vídat. Zde se stanovuje rovněž výše výživného. Dítě v této fázi je často do sporu zavlékáno,
je přetíženo a traumatizováno. Poslední fází rozvodu je vyrovnávání se s následky.26
Jak v případě rozchodu, tak i rozvodu se může stát, že rodiče zůstanou žít ve společné domácnosti a pro dítě se tak prakticky nic nezmění.
Rozvod leckdy znamená pro dítě vysvobození, protože již nebude muset být svědkem neustálých hádek a konfliktů matky s otcem. Rozvod, popřípadě to, co mu předchází a co po něm následuje, ale také naopak může být příčinou psychických problémů, které se u dítěte vyskytnou, u některých jedinců může znamenat až psychické trauma, které může přejít až v citovou deprivaci. Mnohdy se stává se i to, že potomek z rozchodu rodičů obviňuje sebe sama. („Kdybych se lépe učil, kdybych poslouchal, uklízel si pokoj nebo pomáhal doma, tatínek by neodešel a tak dále“). V horším případě to mohou být rodiče, kteří dávají za vinu svůj rozchod právě dítěti.
V ideálním případě by rodiče měli dítěti vysvětlit, co je důvodem jejich rozchodu a ujistit ho, že ho oba mají pořád stejně rádi a stále se bude vídat s oběma z nich. Dítě by tedy po rozchodu rodičů nemělo být zatahováno do jejich sporů nebo být svědkem degradace jednoho partnera druhým, protože tím může být narušena osobní rovnováha dítěte nebo způsobeno trauma. Prožívání dítěte během a po rozvodu rodičů je velice individuální. Je dáno nejen konstelací psychiky dítěte, ale i „dramatičností“ předchozího soužití rodičů před rozvodem
26 HELUS, Zdeněk. Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada. 2006. s. 171.
26
i během něho a zvláště tím, jaký vztah mělo dítě k odcházejícímu rodiči již před
rozvodem. Pro dítě rovněž může být velmi složité a stresující vyrovnat se s příchodem nového partnera do rodiny.27 O to složitější situace nastává,
nachází-li si rodič, nejčastěji matka, nového partnera, avšak s podobnými osobnostními vlastnostmi a rysy chování, jako měl předchozí partner.
Například pokud je matka opakovaně ve vztahu s násilníkem a takovýto typ ji nějakým způsobem přitahuje. Jedná se tedy o opakující se cyklus a zároveň i bludný kruh, ze kterého se jedinec jen těžko dostane ven. Opakujícím se cyklem se může stát i rozvod. Spíše pro muže platí, že se znovu ožení nedlouho po rozvodu, ženy totiž mají ztíženou pozici tím, že na sňatkovém trhu je pro ženu omezenější výběr mladších potenciálních partnerů. Dalším důvodem proč manželství opakují spíše muži, může být i to, že rozvedení muži jsou méně šťastní, zatímco ženy jsou se svým rodinným stavem spokojeny. Pro děti je přínosnější vyrůstat v opakovaném manželství, než v rodině neúplné.28
Je tedy otázkou, zda důvody, které zapříčinily rozvod, se nebudou
opakovat i v následujícím partnerském vztahu a nestanou se tak příčinami i rozvodu (či rozchodu) dalšího. U některých osob tomu tak skutečně je a rozvod
stává takřka „navyklým způsobem chování“. Pro některé osoby ale první rozvod znamená podnět pro vynaložení vyššího úsilí v manželství (partnerství) dalším.
Rozvedený člověk je také více zkušený, k vztahu přistupuje zodpovědněji a rovněž ví, co manželství a rodina skutečně obnáší. 29
2.2.1.2 Těhotenství ženy, která žije sama
O neúplné rodině lze mluvit i v případě těhotenství svobodné nebo jinými slovy ženy bez stálého partnera. V tomto případě matka dítěte z různých důvodů
27 LANGMEIER, Josef a KREJČÍŘOVÁ, Dana. Vývojová psychologie. Praha: Grada Publishing, 1998. s. 172-173.
28 MOŽNÝ, Ivo. Sociologie rodiny. Praha: Sociologické nakladatelství, 1999. s. 194-195.
29 LANGMEIER, Josef a KREJČÍŘOVÁ, Dana. Vývojová psychologie. Praha: Grada Publishing, 1998. s. 174.
27
například nechce s jeho otcem vstoupit do manželství nebo partnerského vztahu, nebo otec dítěte s ní. První skupinou jsou ženy nebo dívky, které těhotenství neplánovaly a do jiného stavu přišly nechtěně, a to vinou selhání nebo zanedbání antikoncepce. Ženy patřící do této skupiny většinou nežijí v dlouhodobém vztahu, se svými partnery mají jen krátkodobé známosti nebo je dítě počato při náhodném sexuálním styku (náhodné známosti na jednu noc). U delikventních žen, kterými se budeme zabývat později, není výjimkou, že žena ani není schopna určit otce dítěte, např. v případech jejího prostitutivního chování. Druhou skupinu tvoří ženy, které naopak těhotenství plánovaly. Během těhotenství nebo po narození dítěte se však vztah ženy s jejím partnerem z různých důvodů rozpadl. Jedním z důvodů může být i fakt, že některé ženy se pomocí těhotenství snaží partnera přinutit k sňatku, ten však sňatek odmítá a spory vyústí až k rozchodu.
Je pouze nízký počet žen, které plánovaly otěhotnět s úmyslem, že budou na dítě samy a byly si jisté, že partnera k výchově dítěte nepotřebují.30
2.2.1.3 Úmrtí jednoho z partnerů
V případě úmrtí jednoho z partnerů nastává pro druhého velmi složitá
situace. Při rozchodu nebo rozvodu jsou si partneři vědomi, že dítě bude v péči jednoho z nich a často, pokud to situace dovoluje (například matka neutíká
od svého partnera-násilníka), si tak mohou promyslet následky, které jejich rozchod pro dítě i je samotné znamená. Mají tedy možnost se připravit na situaci, kdy dítě buď bude zcela závislé na jednom z nich, nebo se bude stýkat s oběma rodiči (na základě dohody rodičů nebo střídavé péče).
Zcela odlišná situace ale nastává, pokud rodinu postihne úmrtí jednoho z členů. I v tomto případě je, za určitých okolností, možné se na nadcházející situaci připravit, a to v případě dlouhodobé a vážné nemoci člena rodiny. Nelze ale popřít, že nemoc člena rodiny vyvolává v jejích členech frustraci.31 Pokud ale jeden z partnerů zemře náhle, druhý z nenadání zůstává s dítětem sám
30 MÜHLPACHR, Pavel. Sociopatologie. Brno: Masarykova univerzita., 2008. s. 172-173.
31 Tamtéž, s. 164.
28
a padnou tak na něj všechny povinnosti, na které není dopředu připraven. Vedle psychických problémů musí pozůstalý rodič najednou řešit praktické problémy, jako je například finanční situace a bydlení. Pod psychickým náporem se rodič snadno může dostat do situace, kdy nastane trauma, popřípadě depresivní stavy.
„Psychické trauma lze definovat jako náhle vzniklou situaci, která má pro jedince výrazně negativní význam a způsobí mu nějakou újmu.“32 Takovýto stav může být zapříčiněn silným emočním otřesem, jako je například právě náhlá smrt blízké osoby.33 Rodič si může myslet, že sám dítě vychovat nedokáže, že ho nedokáže ani uživit a že nebude schopen si už nikdy najít partnera. Takovýto stav svého rodiče dítě samozřejmě vnímá a je jím velmi ovlivňováno. Mimo to dítě i v tomto případě ovlivňuje jeho citová vazba k zemřelému. Při ztrátě rodiče je důležitý i věk dítěte a právě přiměřeně jeho věku je třeba, aby se dítěti dávala najevo láska a byla udržována pospolitost s ostatními členy rodiny.
2.2.2 Situace v České republice
Dále si přiblížíme konkrétní situaci v roce 2013 v České republice.
Pozornost bude věnována rozvodovosti a jejím příčinám, dále neúplným rodinám.
V roce 2013 bylo podle Českého statistického úřadu uzavřeno 43 499 sňatků. V témže roce bylo rozvedeno 27 895 manželství. Do pěti let od uzavření sňatku bylo rozvedeno 4 866 párů. Pro srovnání, v roce 1989 bylo uzavřeno 81 262 manželství a v témže roce jich bylo rozvedeno 31 376, což činí necelých 39 %.34
Z celkového počtu rozvodů za rok 2013 byla hlavní příčinou rozvodu rozdílnost povah, názorů a zájmů v 20 864 případech, což tvoří většinu příčin rozvodů. V 503 případech zapříčinil rozvod nezájem jednoho partnera o rodinu (včetně jejího opuštění) a ve 451 případech byl na vině alkoholismus jednoho z partnerů. Pro zlé nakládání nebo odsouzení pro trestný čin bylo rozvedeno 140
32 VÁGNEROVÁ, Marie. Současná psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál., 2014.
s. 42.
33 JEDLIČKA, Richard et al. Děti a mládež v obtížných životních situacích. Praha: Themis, 2004.
s. 166.
34Demografická příručka – 2013. Český statistický úřad [online]. 2014, [cit. 2015-01-07].
Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/czso/demograficka-prirucka-2013-hjxznso9ab.
29
manželství. Nelze opomenout ani nevěru, která zapříčinila rozvod v 903 případech.35
Abychom mohli do statistik zařadit údaje o úplných a neúplných rodinách, je nutné si definovat, jak tyto pojmy chápe Český statistický úřad. „Úplná rodina se závislými dětmi – tvořena manželským párem či tzv. faktickým manželstvím (neformální soužití druha a družky), registrovaným partnerstvím, případně neformálním soužitím osob stejného pohlaví (tzv. faktickým partnerstvím), a to s alespoň jedním závislým dítětem, tzn. ekonomicky neaktivní osobou mladší 26 let, která má k osobě v čele domácnosti vztah „syn/dcera“ a „neúplná rodina se závislými dětmi – tvořena jedním z rodičů, který společně žije a hospodaří s alespoň jedním závislým dítětem, tzn. ekonomicky neaktivní osobou mladší 26 let, která má k osobě v čele domácnosti vztah „syn/dcera“.“36
V roce 2013 žilo v úplných rodinách celkem 1,4 miliónu závislých dětí, tedy dětí, které nejsou ekonomicky aktivní. Neúplných rodin bylo 165 425.
Většinu neúplných rodin tvoří matky s dětmi, a to 81 %. V těchto rodinách žije celkem 400 000 (22 %) závislých dětí.37 Pro srovnání, v roce 2013 bylo evidováno 2 034 945 rodin úplných.38
35 Demografická příručka – 2013. Český statistický úřad [online]. 2014, [cit. 2015-01-07].
Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/czso/demograficka-prirucka-2013-hjxznso9ab.
36 Demografická příručka – 2013. Metodická příručka. Český statistický úřad [online]. 2014, [cit.
2015-01-07]. Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/czso/demograficka-prirucka-2013-hjxznso9ab.
37 Demografická příručka – 2013. Český statistický úřad [online]. 2014, [cit. 2015-01-07].
Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/czso/demograficka-prirucka-2013-hjxznso9ab.
38 Pozn. Ačkoli se číslo týkající se úplných rodin zdá vysoké, nelze jej považovat za přesné.
30
3. Sociálně patologické jevy spojené s rodinou
Pojem sociální patologie zavedl do sociologie Herbert Spencer. „Sociální patologie je shrnující pojem pro nezdravé, nenormální, obecně nežádoucí společenské jevy, tzn. společnosti nebezpečné, negativně sankcionované formy deviatního chování.“39 Jako sociální patologii nazýváme rovněž vědecký obor zabývající se příčinami vzniku a existencí těchto jevů. Mezi sociálně patologické jevy řadíme například různé formy delikvence (vandalismus), prostituci, kriminalitu (krádeže, vraždy) nebo šikanu. Pojmem delikvence chápeme „způsob chování odporující platným právním normám“.40 Sociálně patologické jevy se vyskytují v každé společnosti a jejich vymizení je takřka nemožné. Některé z jevů jsou popsány v zákonech a jsou tedy trestně postižitelné (výkon trestu odnětí svobody). Může to být například podvod, vražda nebo krádež. Mezi jevy, které sice ohrožují společnost nebo jedince samotného, ale nejsou zákonem postižitelné, řadíme například závislost na alkoholu nebo sebevražedné tendence.
Tyto jevy tedy spadají do oblasti porušování společenských obyčejů, mravů a dají se označit jako sociálně deviatní jevy.
V následující kapitole se ale budeme zabývat pouze jevy, které jsou spojeny s rodinou a ovlivňují tak děti již od raného věku. Konkrétně to je domácí násilí, syndrom CAN a různé formy závislostí.
3.1 Domácí násilí
Prvním negativním společenským jevem, kterým se budeme zabývat a jenž je spojen s rodinou je domácí násilí. „Domácí násilí lze definovat jako zneužití postavení a moci, kterou pachatel v rodině má. Projevuje se nepřiměřenými požadavky, vynucováním podřízenosti oběti a kontroly nad jejím životem.“41
39 MÜHLPACHR, Pavel. Sociopatologie. Brno: Masarykova univerzita., 2008. s. 55.
40 JANDOUREK, Jan. Slovník sociologických pojmů: 610 hesel. Praha: Grada., 2012. s. 47.
41 VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál., 2004. s. 633.
31
Obětí i pachatelem se může stát kterýkoliv člen rodiny. Cílem agresora je kromě uvolnění napětí a vzteku rovněž získání nadvlády nad jeho obětí.
Domácí násilí může mít mnoho podob, obecně rozlišujeme:
1) Fyzické násilí, které zahrnuje například fackování, bití, tahání za vlasy, kopání nebo pálení.
2) Za psychické násilí je považováno například ponižování, zesměšňování a vyhrožování. Lze sem zařadit i sociální izolaci, tedy zákaz styku oběti s příbuznými a přáteli, zákaz telefonování a neustálou kontrolu.
3) Sexuální násilí zahrnuje sexuální činy, které oběť koná proti své vůli.
4) Ekonomické násilí představuje zamezování oběti disponovat s vlastními nebo rodinnými financemi.
Někteří autoři rozlišují tři složky domácího násilí, a to partnerské násilí, generační násilí a transgenerační násilí. Partnerské násilí se tedy může odehrávat
mezi manželem a manželkou, druhem a družkou, partnerem a partnerkou, ale i mezi partnerkou a partnerkou nebo partnerem a partnerem. Generační násilí
je pácháno zletilými nebo nezletilými dětmi vůči jejich rodičům.
Transgeneračního násilí se dopouštějí zletilá či nezletilá vnoučata vůči svým prarodičům.42
V následujícím textu se budeme blíže zabývat nejčastěji vyskytovanou složkou ve společnosti a tou je partnerské domácí násilí. Ve většině případů je pachatelem domácího násilí muž. Příčin domácího násilí je mnoho a jednotlivé případy se od sebe liší. Jedna z možných příčin je však dána sociálně. Společnost již tradičně chápe muže jako „hlavu rodiny“, muž podle této představy musí rodinu chránit a být schopen jí ekonomicky zabezpečit. Žena je naopak považována za slabou, zranitelnou a závislou (ekonomicky, sociálně) na muži.
Pokud se v partnerství objevují časté konflikty, bývá to právě muž, který využije
42 ŠEVČÍK, Drahomír a Naděžda ŠPATENKOVÁ. Domácí násilí: kontext, dynamika a intervence.
Praha: Portál., 2011. s. 26.
32
své dominance a větší síly k prosazení svého názoru a dopustí se tak násilí.
Příčinou mohou být i charakterové vlastnosti jedince a jeho osobnost, například je-li muž cholerický nebo perfekcionista má vyšší sklony k agresivní reakci.
Do skupiny rizikových mužů patří i takoví, kteří trpí psychickou poruchou nebo jsou závislí například na drogách či alkoholu. Zvýšené riziko výskytu domácího násilí v prokreační rodině představuje rodič, který sám prožil násilí v rodině orientační a tento vzorec chování převzal.43
Partnerské domácí násilí se stejně jako týrání, zneužívání nebo zanedbávání dítěte odehrává v soukromí a okolí jej nemusí zaregistrovat. Kromě
neveřejnosti je znakem domácího násilí jeho opakování a dlouhodobost, za domácí násilí tedy nelze považovat ojedinělý útok. Dalším znakem je eskalace.
Domácí násilí ve většině případů začíná urážkami mířenými proti oběti a postupuje až k fyzickému nebo sexuálnímu násilí, které může v krajním případě
ohrozit život oběti. Pokud se jedná o domácí násilí, jsou jasně rozděleny role, tedy je zřejmé, kdo má nadřazenou roli. Není to tedy případ hádky nebo jiného konfliktu, kde jsou si oba účastníci rovni.44
Typická je také cykličnost násilí, to znamená, že se násilí děje v několika stále se opakujících cyklech. Po útoku obvykle začne pachatel projevovat lítost a slibuje oběti, že se již nic podobného nebude opakovat. Po této fázi usmíření nastává fáze opětovného sblížení, během kterého se vztah dočasně zlepší. V další fázi se začne zvyšovat četnost i intenzita útoků a období klidu se zkracuje.
V poslední fázi se může stát, že se u oběti rozvine syndrom adaptace na týrání (battered woman syndrome). Ten se projevuje tím, že oběť přijme svoji roli oběti, protože je přesvědčena, že se proti útokům nemůže nijak bránit ani se jim vyhnout a na obranu tak rezignuje. Nabídky pomoci (útěk od partnera k příbuzným, azylový dům) odmítá s tím, že jí stejně již není pomoci. Nejčastějším argumentem ale je, že chce dětem zachovat úplnou rodinu. Známky agrese se před okolím snaží utajit, pokud si okolí všimne například poranění na těle, vymluví se na svou
43 VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál., 2004. s. 637.
44 ŠEVČÍK, Drahomír a Naděžda ŠPATENKOVÁ. Domácí násilí: kontext, dynamika a intervence.
Praha: Portál, 2011. s. 37.
33
nešikovnost či náhodné úrazy. Odmítat pomoc může oběť i proto, že se bojí agresivní reakce partnera, nechce ho „rozzlobit“.45
Domácí násilí ohrožuje citový, rozumový a mravní vývoj dítěte. Děje se tak i pokud nejsou jeho přímými účastníky, ale pouze svědky. Děti ztrácí přesvědčení o bezpečí domova a bojí se i okolního světa. Například matku, která bývá velmi často ponižována, děti nemohou vnímat jako osobu, která je schopna je ochránit. V mnoha případech se také dítě (častěji dcera) snaží matku bránit,
vytvoří s ní koalici a z agresivního otce má strach a odmítá ho. U chlapců je častější, že otcovo chování jim imponuje a sami začnou vykazovat známky
agresivního chování, nejdříve vůči vrstevníkům, později členům rodiny a dokonce i vůči matce. Tento model chování si chlapec může přenést i do vlastního partnerského vztahu. Děti z rodin postižených domácím násilím jsou častěji vývojově opožděné, častěji se chovají agresivně a nedovedou ovládat své reakce.46
3.2 Syndrom CAN
Druhým negativním jevem, kterým se budeme zabývat, je syndrom CAN.
Tato forma násilí je na rozdíl od výše popsaného partnerského domácího násilí směřována proti dítěti, nikoliv proti partnerovi. Ačkoliv formy a charakteristika se zdají být stejné jako u domácího násilí, hlavní rozdíl je právě v tom, že zde je obětí dítě. Název syndrom CAN pochází z anglického Child Abuse and Neglect, do češtiny jej překládáme jako syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Ten je definován jako „poškození tělesného, duševního i společenského stavu a vývoje dítěte, které vznikne v důsledku jakéhokoli nenáhodného jednání rodičů nebo jiné dospělé osoby, jež je v dané společnosti hodnoceno jako nepřijatelné. Jde o soubor negativních důsledků špatného zacházení s dítětem.“47
45 VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál., 2004. s. 641- 642.
46 Tamtéž, s. 644-645.
47 Tamtéž, s. 593.
34
Pod pojmem týrání rozumíme především psychické nebo fyzické napadání dítěte. Za zanedbávání se považuje nevšímavost rodiče vůči důležitým potřebám dítěte nebo jejich úmyslným neplněním (např. nedostatečná výživa a oblékání).
Ačkoli se to na první pohled nemusí zdát, za zásadnější problém někteří autoři považují právě zanedbávání. Toto tvrzení zdůvodňují tím, že v případě agresivního chování vůči dítěti rodič na dítě stále reaguje. Rozumové schopnosti týraných dětí nebývají zpravidla nijak narušeny, od svých vrstevníků se liší
například svou ustrašeností nebo naopak agresivitou. Pokud se ale jedná o zanedbávání, dítě pro rodiče jakoby neexistuje.48 Zneužíváním se v případě
syndromu CAN myslí zejména zneužívání sexuální. V dřívějších dobách to byla například i dětská práce, která v některých zemích tzv. „třetího světa“ ještě přetrvává.
Je prakticky nemožné zjistit přesný počet dětí trpících syndromem CAN, protože se odehrává za „zavřenými dveřmi“ a mnoho případů tak zůstává neodhaleno. Dalším důvodem může být i to, že mnohým dětem trpícím syndromem CAN je do dvou let, tudíž nejsou schopny říci, že se něco děje. Takto malé děti bývají také nejvíce ohrožené a zároveň to na ně má silný psychický dopad. Odhadem je ale uváděno, že v České republice trpí syndromem CAN přibližně 1 – 2 % dětí, přesněji tedy 20 000 - 40 000 dětí do 15 let. Nadpoloviční většinu těchto dětí tvoří děti do 6 let.49
3.1.1 Zanedbávání
Nejčastější příčinou zanedbávání dítěte je rozchod či rozvod partnerů.
Partneři jsou zaujati svými negativními pocity, trpí psychickou nestabilitou a obavami ze samoty. Dítěti tak věnují pouze minimum pozornosti, nestarají se o jeho potřeby, dítě u nich nemá pochopení. V některých případech dokonce i rodiče mohou dávat rozpad rodiny za vinu právě jejich potomkovi.50 Forem zanedbávání existuje hned několik. Mezi hlavní patří zanedbávání tělesné, které
48 MÜHLPACHR, Pavel. Sociopatologie. Brno: Masarykova univerzita., 2008. s. 159.
49 http://www.icm.cz/syndrom-can-charakteristika
50 DUNOVSKÝ, Jiří, Zdeněk DYTRYCH a Zdeněk MATĚJČEK. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha: Grada, 1995. s. 114.
35
se projevuje neuspokojováním fyzických potřeb, nedostatkem jídla, oblečení či zanedbávání lékařské péče a prevence. Další oblastí, ve které může být dítě zanedbáváno je bezpečí, které se projevuje tak, že rodič nechá dítě bez dozoru.
Nelze opomenout ani zanedbávání citové, které spočívá v neuspokojování emocionálních potřeb. Mezi hlavní formy zanedbávání řadíme i oblast seberealizace. Sem patří zanedbávání výchovy a vzdělání nebo bránění ve školní docházce.51 Dítě tak trpí dlouhodobým strádáním zapříčiněným neuspokojováním významných potřeb, tedy deprivací.
Zvláštním případem jsou tzv. subdeprivované děti. Jde o děti z úplných, vzdělaných a ekonomicky zabezpečených rodin. Na první pohled v rodině neexistují vážné konflikty, rodiče se o dítě formálně starají. Jsou však vytíženi pracovními povinnostmi nebo dávají přednost svým zájmům před dítětem. Tuto zanedbávanou péči nahrazují dítěti přemrštěným kapesným, odkazováním na to, ať si jde hrát samo atd. Dítě strádá spíše emotivně (rodiče s ním např. neřeší jeho problémy, nepovídají si s ním, nemazlí se s ním), a proto se často orientuje např.
na vrstevníky nebo se uzavírá do sebe, přičemž obojí může znamenat riziko do budoucna. V lepším případě se upne citově na prarodiče nebo sourozence jednoho z rodičů (teta, strýc).52
Zanedbávané dítě nemá dostatek podnětů k rozvoji svého intelektu a tudíž možnost se učit základním dovednostem, opožďuje se například i vývoj řeči.
Zanedbávané děti často neumí navazovat kontakt s cizími lidmi, nemají dostatečný soucit, netrpí pocity viny a na neúspěch či frustraci reagují agresivně.53
Ačkoli, jak již bylo zmíněno výše, je zanedbávání považováno některými autory za zásadní problém ve výchově dítěte, některé jeho formy nejsou postihnutelné trestním zákoníkem. Trestné činy proti rodině a dětem jsou zmíněny ve IV. Hlavě trestního zákoníku54. Zanedbáváním, které je zde upraveno v některých zákonech a je tedy trestné, je například opuštění dítěte, zanedbání
51 FISCHER, Slavomil a Jiří ŠKODA. Sociální patologie: analýza příčin a možnosti ovlivňování závažných sociálně patologických jevů. Praha: Grada Publishing a.s., 2009. s. 147.
52 HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ. Velký psychologický slovník. Praha: Portál., 2010. s.
559.
53 MÜHLPACHR, Pavel. Sociopatologie. Brno: Masarykova univerzita., 2008. s. 159.
54 Zákon č. 40/2009 Sb.
