O VŮLI

Abychom mohli nahlédnout na filosofii života tohoto velikána, je nutné si přiblížit středobod celé jeho filosofické koncepce, od které se dále odvíjejí jeho další myšlenkové názory. Tímto středobodem je v případě Arthura Schopenhauera jednoznačně „vůle“ (kterou chápe svérázným způsobem). Tu nejvíce popisuje ve svém stěžejním díle své filosofie: Svět jako vůle a představa svazek I. a II. (z roku 1818).

Jestliže pochopíme správně jeho koncepci, bude pro nás později snazší ukázat si, jak některé východní myšlenky zapadly do jeho celkové filosofické teorie.

Avšak sám se během těchto analýz a začlenění dopustil i částečných nedůsledností a to především v podobě, která je Evropě tolik vlastní při snaze pochopit východní filosofii. A. Schopenhauer byl dozajista ovlivněn prvními indology té doby, kteří se pokoušeli pro západní svět přiblížit východní filosofii, sami se ovšem dopouštěli nechtěných a neúmyslných nedopatření, když se při pozorování nechávali do jisté míry ovlivnit svou západní kulturou (a tradicemi nejvíce rozšířeného náboženství jaké znali – křesťanstvím), z čehož nakonec mohli vyjít mírně pokřivené obrazy východních tradic.⁷¹ A právě i Schopenhauer vidí východní nauky (primárně buddhistické) skrze svůj západní náhled filosofa a i to mu umožnilo zařadit do své teorie pouze ty části buddhistické filosofie, které mu zapadaly do jeho teoretické koncepce.

Pokud bychom se pokusili podívat na filosofickou situaci té doby, zjistíme, že A. Schopenhauer stojí do jisté míry stranou ke všem ostatním. Kromě I. Kanta v podstatě více, či méně pohrdá ostatními klasickými německými filosofy (i samotného Kanta v mnohém kritizuje). Jejich svět byl tvořen rozumnou podstatou, zatímco u Schopenhauera je podstatou světa vůle k životu. Předkládá metafyziku⁷², což u Kanta bylo za hranicí možného. Německý klasický idealismus té doby hovořil o rozumu, jenž je skrytým účelem dějin a světa. V podstatě optimistický pohled, který se objevoval převážně ve dvou podobách. Prvním, že člověk je schopen jakožto osvícenec dějiny

71 Více o tomto problému správného chápání východních nauk píše např. M. Fárek v knize:

FÁREK, Martin. Indie očima Evropanů: konceptualizace náboženství v teologii a orientalistice. Praha:

Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2014, s. 234. ISBN 978-80-246-2494-5.

72 „Metafyzikou rozumím každé údajné poznání, které vychází za možnosti zkušenosti, tedy za přírodu nebo daný jev věcí, aby vysvětlilo to, čím je svět v jednom nebo druhém smyslu podmíněn; nebo, populárně řečeno, vysvětlení toho, co se skrývá za přírodou a umožňuje ji.“

SCHOPENHAUER, Arthur. Svět jako vůle a představa: Svazek druhý. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1998, s.

119. ISBN 80-901916-4-9.

56

určitým způsobem usměrňovat (v rámci regulativní ideje, která má ale pouze subjektivní charakter), jež zastávali např. Kant, Fichte či Schelling. A druhým, jako vnitřní pohyb ducha světa a jeho dějin o sobě, zde je dozajista nutné zmínit Hegela.

Avšak jak brzy uvidíme, A. Schopenhauer mnoho optimistických náhledů na lidský život a svět nedává. Spinoza či Leibniz již dříve dokonce mluvili o našem světě jako o nejlepším možném. Arthur Schopenhauer se ovšem s touto myšlenkou neztotožňuje, podle něj je náš svět dokonce tím nejhorším možným a je protkán neustálým utrpením, právě díky vůli. Přesně do tohoto místa vývoje jeho teorie mu přichází přiblížení textů východních nauk v roce 1813, ve kterých podobné myšlenky nalézá také a právě je přejímá i do své filosofické teorie. Jestliže tedy chceme hovořit o jeho pojetí vůle, je nutné si prvně říci, že v rámci A. Schopenhauera mluvíme o krajním voluntarismu a iracionalismu.

Kant přebírá od Platóna a podobných ideje, jenže ty nás nevedou k absolutnímu poznání, nemají přesah, dávají rozumu jen pravidla a návod jak postupovat ale nedá se podle nich zjistit víc, Kant tyto ideje nazývá regulativními principy (idejemi).

Ty vedou naše poznání k absolutnímu (nepodmíněnému) ve třech svých kategoriích, avšak nikdy toho nejsme plně schopni pomocí rozumu – Absolutní idea subjektu (duše), absolutní idea empirických objektů (svět) a absolutní idea totality nad všemi objekty a subjekty (Boha).

Tuto Kantovu konstrukci Schopenhauer napadá, jelikož Kant předpokládal, nutnost mezi těmito třemi základními kategoriemi s tím, že absolutní idea Boha je nadřazena a zbylé dvě z ní jakoby vycházejí, ač jí jsou rovnocenné. O Bohu toho ale moc říci nedokážeme. Schopenhauer se navíc otázkám Boha vyhýbal a tak tuto část Kantovi nauky už od samého začátku nemůže přijmout. Schopenhauer škrtá tyto tři kategorie a zavádí pouze jedinou svou kategorii, větu o dostatečném důvodu⁷³, kde již není potřebná dialektická nutnost pro vysvětlení absolutních forem – věcí o sobě (a tudíž ani Boha). Snaží se nalézt schopnost všeobecného abstraktního poznání.

Schopenhauer dokonce tuto část Kantovi filosofie (transcendentální dialektika) nazývá povrchním sofismem.⁷⁴ Důvod je totiž v rozdílu pojetí metafyziky obou filosofů

73 O které prvně píše ve své závěrečné vysokoškolské práci: „O čtvrtém kořenu věty o dostatečném důvodu“.

74 M., Kelly. Kant's Philosophy AS Rectified by Schopenhauer. London: Swan Sonnenschein & Co., 1909, 95-99. ISBN 1512040800.

57

Obojí vytváří svět jako představu, který je Kantovským jevem, tedy něčím sekundárním.

Primární je to jevící se, věc o sobě sama, kterou později poznáme jako vůli. Ta o sobě není ani představující se, ani představovaná; nýbrž je od svých způsobů jevu zcela odlišná.“⁷⁵ Věc o sobě je podle Schopenhauera vůle, která se projevuje určitým způsobem ve světě, v objektech a tím je naplňuje, svět je tedy představou.

Zatímco u Kanta se o věci o sobě nedalo nic říci, Schopenhauer v ní vidí vůli.

Stejně jako Kant hovoří o jevovém světě, avšak Schopenhauer ho naplňuje idejemi hned od začátku (ty přicházejí z vůle) a proto používá pojmu představa, na rozdíl nenaplněného jevu, jenž je projevem rozumu. „Kant … již z toho, že prokázal prostor i čas jako pouhou formu našeho názoru, která tedy nepřísluší věci o sobě. Co není v prostoru ani v čase, nemůže být také objektem: tedy bytí věcí o sobě nemůže být objektivní, nýbrž jen zcela jiné, metafyzické. Tedy už v oné Kantově větě spočívá, že objektivní svět existuje jen jako představa.“⁷⁶ Představy poznáváme pomocí intelektu, který je pouhým puzením k objektu ale o ničem víc nám poznání nedá.

Skutečným nástrojem o sobě k absolutnímu poznání je vůle. Ta nás automaticky vede za předmětem chtění (ač si to běžně neuvědomujeme), což u Kanta rozum nedokázal.

Vůle se plně projevuje a proniká všude kolem nás, aniž si to běžně v životě uvědomujeme. Objektivuje se ve světě v různých stupních, jako nejnižší stupeň považoval Schopenhauer základní přírodní síly a naopak nejvyšší poté intelekt či individualitu apod. Mluvíme tak o stupních jako věčné ideje v Platónském smyslu.⁷⁷

„… ve všech idejích se objektivizuje jedna vůle, přičemž usiluje o stále vyšší možnosti objektivace, a tedy nižší stupně svého jevu přenechává konfliktu, aby se projevila výše a tím mocněji. Žádný vítěz bez boje. Vyšší idea či objektivace vůle může vystoupit jen přemožením nižších, musí protrpět jejich odpor, odpor sil, které jsou sice využity

75 SCHOPENHAUER, Arthur. Svět jako vůle a představa: Svazek druhý. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1998, s. 16. ISBN 80-901916-4-9.

76 Tamtéž, str. 9.

77 SCHOPENHAUER, Arthur. Svět jako vůle a představa: Svazek první. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1997, s. 116-119. ISBN 80-901916-4-9.

58

ke služebnosti, ale stále ještě usilují o nezávislý a plný projev své podstaty.“⁷⁸ Na otázku, proč vůle vůbec vytváří ony objekty, nedává odpověď, jelikož vůle, věc o sobě, stejně jako idea (stupeň objektivace vůle) nepodléhá větě o důvodu, ta přísluší pouze světu jevů.

Od nejzákladnějších projevů ve světě kolem nás: „Jako nejnižší stupeň objektivace vůle se podávají nejobecnější síly přírody, které se zčásti projevují v každé hmotě bez výjimky, jako tíže, neprostupnost, zčásti pak na sebe vzájemně působí ve hmotě, která se vůbec vyskytuje, tak, že je jedna nad tou a druhá nad onou, čímž právě ovládají specificky rozdílnou hmotu, jako pevnost, kapalnost, pružnost, elektricita, magnetismus, chemické vlastnosti a kvality každého druhu.“⁷⁹ Avšak i naše osobnost je tvořena silně se projevující vůlí, jež nikdy nepřestává pracovat, na rozdíl od rozumu, který prý během spánku není aktivní. „Na vyšších stupních objektity vůle vidíme významně vystupovat individualitu, zvláště u lidí, jako velkou odlišnost individuálních charakterů, tj. jako úplnou osobnost …“⁸⁰ Tato složitě určená individualita nás samých nás odlišuje od zvířat, u kterých není tak silná. Ale i naše paměť a samotné vědomí nás samých je řízeno a jakoby popoháněno samotnou vůlí, která sídlí hluboko uvnitř nás a na kterou nelze našimi pozorovacími schopnostmi za běžných okolností nahlédnout. Je to o to těžší, jelikož právě vůle si plně podmaňuje náš intelekt a ten se podle jejích pravidel dále řídí a nemůže mnoho jinak, ovšem člověk si jakoby intuitivně předpokládá, že tomu je naopak, že právě vůle je služebníkem intelektu. Thomas Mann ve své knize například píše: „Primární a vládnoucí složkou není intelekt, duch nebo poznání, nýbrž vůle, které intelekt slouží.“⁸¹ Podle Schopenhauera je ovšem velký omyl myslet si opak, dopouštějí se ho téměř všichni a zbytečně mnoho myslitelů odvádí od pravé skutečnosti. Podle Thomase Manna, jak píše dále ve své knize, je tento bod Schopenhauerovi filosofie prvním náznakem jeho potemnělé filosofie života⁸² (jak jí někteří nazývají). Člověk nevidí skutečnost a ještě si

78 SCHOPENHAUER, Arthur. Svět jako vůle a představa: Svazek první. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1997, s. 128. ISBN 80-901916-4-9.

79 Tamtéž, str. 116.

80 Tamtéž, str. 117.

81 MANN, Thomas. Schopenhauer: Nesmrtelné stránky z díla Arthura Schopenhauera Svět jako vůle a představa, jak je vybral a vysvětlil Thomas Mann. Olomouc: Votobia, 1993, s. 15. ISBN 80-85619-57-1.

82 Právě Schopenhauer je často nazýván a popisován jako pesimistický filosof, díky svým životním zkušenostem. Ovšem jako každý správný myslitel, má všechny své myšlenky filosoficky podložené.

59 mysli, kterou z hloubi vede právě ona vůle. „Není-li vůle, není představy, není světa.“⁸³ Vůle je tak stavebním kamenem, nosnou zdí téměř všeho, co známe a v čem se každodenně pohybujeme. „… tento svět, v němž žijeme a jsme, je celou svou podstatou skrz naskrz vůlí a zároveň skrz naskrz představou … “⁸⁴ Bohužel se mimo představy běžně nelze dostat. Ukazuje zde tak vztah objekt – subjekt, kdy subjekt chápe, že jsme my, respektive naše vědomí a objektem rozumí svět, co je objektem subjektu, je tedy představou. „Při vší transcendentální idealitě obsahuje objektivní svět empirickou realitu:

objekt sice není věc o sobě, ale jako empirický objekt je reálný. Prostor je sice jen v mé hlavě, ale empiricky je má hlava v prostoru.“⁸⁵ Schopenhauer tak svým představám nepřikládá pouhou iluzi a klam, jak by se tomu mohlo na první pohled zdát, vůle již od samého počátku naplňuje představy obrazy a tím jí dává určitou empirickou skutečnost. Pro Kanta jsou reálné celky pouhou spekulací, pro Schopenhauera nikoliv – tím že je vůle reálná a je navázaná na svět, tak mu předává svou realitu. Zde se Schopenhauer odklání od učení Buddhy, aniž by si to pravděpodobně sám uvědomoval, Buddha učil, že svět je pouhým klamem a i to přispívá k utrpení v životě.⁸⁶ S touto myšlenkou by ovšem Schopenhauer neměl metafyziku a tak jí nepřijímá, v tomto bodě teorie má tak paradoxně Kant blíže k Buddhovi než by si Schopenhauer uvědomoval. Kdyby se ovšem podařilo popřít vůli, pak by u Schopenhauera došlo ke zhroucení filosofického systému, což si, jako správný myslitel, nemůže dovolit (to dále uvidíme na konci kapitoly).

83 MANN, Thomas. Schopenhauer: Nesmrtelné stránky z díla Arthura Schopenhauera Svět jako vůle a představa, jak je vybral a vysvětlil Thomas Mann. Olomouc: Votobia, 1993, s. 171. ISBN 80-85619-57-1.

84 SCHOPENHAUER, Arthur. Svět jako vůle a představa: Svazek první. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1997, s. 140. ISBN 80-901916-4-9.

85 SCHOPENHAUER, Arthur. Svět jako vůle a představa: Svazek druhý. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1998, s. 18. ISBN 80-901916-4-9.

86 Co přijal od Buddhy a co už nemohl je dále popsáno v následující podkapitole „Buddhismus a Schopenhauer“

60

Svět je představa, kterou nám nepozorovaně, každému z nás jednotlivě a přece všem společnou. Sám Schopenhauer musel vyřešit tuto vcelku jednoduše položenou otázku – jak je možné, že i když každý z nás jako subjekt vidíme představy světa (tedy objekt) sami za sebe, tak přece se nám jeví stejně? Neměli bychom mít každý jinou představu o světě? Odpověď se pokoušel nalézt v tzv. větě o dostatečném důvodu. Nic není bez určitého důvodu své existence. Pokud se tedy pokusíme cokoliv poznat, nejdříve musíme zjistit důvod, příčinu jeho samotné existence. Jelikož nic nemůže být bezdůvodně v této koncepci. Teoreticky by mělo být možné nalézt důvod existence všeho až na jednu výjimku a to samotné věty (zákonu) o dostatečném důvodu. Kdo by se o to totiž pokusil, snažil by se v podstatě zjistit důvod existence všeho dohromady, společně a to by vedlo do oblasti náboženství, potažmo filosoficko-teologických otázek a těm se snažil Schopenhauer spíše vyhnout.⁸⁷

I sama vůle má svůj cíl, kterého se snaží dosáhnout, kam i nás směřuje. Avšak na ní se podle Schopenhauera nedá aplikovat věta o dostatečném důvodu, jelikož ta přísluší pouze do světa jevů, tedy do světa představ pro naše smysly. Nevíme tedy o tomto smyslu nic. U věcí o sobě se nedá tato věta (zákon) nikdy adekvátně použít.

„Tak je třeba u každého jednotlivého pohybu nebo vůbec změny v přírodě hledat nějakou příčinu, tj. stav, který je nutně navozuje; nikdy ale u přírodní síly samé, která se zjevuje v něm a v nesčetných stejných projevech.„⁸⁸A opět se zde Schopenhauer dostává do místa, kdy se snaží vyhnout teologickým otázkám, i přestože mnoho jiných myslitelů by tak již učinilo. Stejně jako Buddha i on nemluví o existenci žádného Boha.

Např. během přednášek v Berlíně jako mladý muž, si na kraj sešitu napsal poznámku směřující k výroku, že nikdo by nemohl být filosofem, kdyby nebyl nábožensky založený. „Nikdo, kdo je nábožensky založený, nedospěje k filozofii: nepotřebuje jí; nikdo, kdo opravdu filozofuje, není nábožný; jde bez berliček, nebezpečně, ale svobodně!“⁸⁹ Schopenhauerovi je přisuzováno i několik dalších posměšných citátů na stranu náboženství.

Jak je vůbec možné, že představy můžeme vnímat? Ano jejich obraz je nám předkládán vůlí do naší mysli, ale musí se někde tento obraz „promítnou“. Zde se tedy

87 Jako většina myslitelů i on musel promluvit o přítomnosti náboženství a jeho vztahu k lidem. To udělal ve spisu Parerga a paralipomena. Avšak Boha v jeho teoretické koncepci nenalézáme.

88 SCHOPENHAUER, Arthur. Svět jako vůle a představa: Svazek první. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1997, s. 141. ISBN 80-901916-4-9.

89 ABENDROTH, Walter. Schopenhauer. Olomouc: Votobia, 1995, s. 22. ISBN 80-85885-34-4.

61

dostáváme do místa filosofie Schopenhauera, ve kterém se shoduje a přejímá Kanta a to poznávání věcí v čase a prostoru, kdy poznávání je poté objektivní (oproti vůli).

Představy totiž mají určité formy vnitřního a vnějšího smyslu a to času a prostoru.

A jedno bez druhého nemůže být, svou koexistencí udávají obraz představ tak, jak nám jsou předkládány. Následující dva úryvky přejímá A. Schopenhauer od I. Kanta.

„V pouhém čase je totiž všechno za sebou, v prostoru však vedle sebe: představa tedy vzniká teprve spojením času a prostoru.“⁹⁰ „Kdyby byl čas jedinou formou těchto představ, neexistovalo by žádné současné bytí, a tedy nic setrvalého, žádné trvání. Čas totiž vnímáme, jen když je naplněný, a jeho postup sledujeme jen prostřednictvím střídání toho, co jej vyplňuje.“⁹¹ A právě do tohoto vzájemného působení těchto dvou tolik rozdílných a přesto navzájem potřebných forem, se obtiskují ony obrazy (ideje) našich představ a my je tak můžeme vnímat našimi smyslovými aparáty.

V této podkapitole jsme si tedy přiblížili základní filosofickou koncepci Arthura Schopenhauera, ve které dává důraz na vůli, kterou chápe jako strůjce světa (coby představy) a zároveň jako původce všeho utrpení, díky tomu, že nás vůle vede ke svému cíli, bez ohledu na jednotlivce, nás samé.

90 SCHOPENHAUER, Arthur. O vůli v přírodě a jiné práce. Praha: Academia, 2007, s. 57. Europa

(Academia). ISBN 978-80-200-1547-1.

91 Tamtéž, str. 57.

62

4.3 Buddhismus a Schopenhauer

V této části kapitoly dojde k přiblížení a shrnutí z předchozího napsaného: v čem je podobnost filosofické teorie Arthura Schopenhauera a Buddhovi nauky, potažmo nauky buddhismu jako filosofického systému a v čem se naopak první jmenovaný od druhého rozchází.

Jak již bylo řečeno, po roce 1813 se blíže seznamuje s východními naukami a celkově s orientální filosofií, ze kterých přejímá některé myšlenky a částečně je zakomponovává do svého vlastního filosofického systému. Buddhismus se tak dostává do pozice ovlivňující filosofie pro západní svět a jeho systémy.

Arthur Schopenhauer má jednu částečnou podobnost se životem Buddhy.

Buddha žil v paláci (ten samozřejmě Schopenhauer neměl) a neznal skutečný základ neodmyslitelně patřící k životu – utrpení.⁹² To se změnilo, když během jedné cesty uviděl různé lidské strasti života. Schopenhauer měl mnohé zkušenosti s utrpením v lidském životě, i v jeho různé podobě. Jako příklady se dají uvést předčasná smrt jeho otce a neustálé neshody s jeho matkou (se kterou se po roce 1813 již neviděl)⁹³. Ve svém životě hodně cestoval a dá se předpokládat, že při těchto cestách častokrát uviděl podobně jako Buddha různá utrpení a žádostivosti lidského snažení. I proto mu nebylo cizí tento pesimistický náhled, že život je v zásadě utrpení, zasadit do svého filosofického systému.

Svět je pouhou představou, kterou mi do mysli podsouvá vůle. Je zde tedy pro mě jakási bariéra, skrze který nemohu nahlédnout dál. Ve východních naukách se používá pojem Mája (závoj). Nenahlédnu dál, jelikož ani nemám čím, vždyť i intelekt je pouhým služebníkem vůle. „V Indii, v bráhmanismu i v buddhismu je idealismus dokonce lidovým náboženstvím: pouze v Evropě v důsledku realistického židovského základního názoru je idealismus paradoxní“⁹⁴ Jak vidno, Schopenhauer byl dobře obeznámen, jaké představy vládnou ve filosofii východního světa, a přijímá je. Zatímco k běžně přijímané tezi realismu, jak je dnes často akceptováno hovoří: „Realismus však

92 Viz kapitola 2. Učení buddhismu – 2.1 Život Buddhy (Siddhártha Gautama).

93 ABENDROTH, Walter. Schopenhauer. Olomouc: Votobia, 1995, s. 24. ISBN 80-85885-34-4.

94 SCHOPENHAUER, Arthur. O vůli v přírodě a jiné práce. Praha: Academia, 2007, s. 60. Europa (Academia). ISBN 978-80-200-1547-1.

63

přehlíží, že takzvané bytí těchto reálných věcí není veskrze ničím jiným než jejich představováním.“⁹⁵

Život je utrpením. Tímto bodem přejímá Arthur Schopenhauer první Buddhovu ušlechtilou pravdu⁹⁶. A zároveň přejímá i druhou Buddhovu ušlechtilou pravdu, že zdrojem onoho utrpení všudypřítomného je chtění, žádostivost v nás samých. „Vůle je jako protiklad klidného uspokojení ve své podstatě už něčím fundamentálně neblahým; je to neklid, usilování o něco, potřeba, touha, chtivost, žádost, utrpení …“⁹⁷ To ona vůle nám neustále podsouvá nové cíle do naší mysli, za kterými se po celý náš život neustále honíme. Jakoby nás vůle neustále vedla k životu a jeho dalšímu prožívání a abychom si tuto „jednoduchost“ neuvědomovali, zahaluje to pod neustále žádosti po dalším v našem životě. „… naše přirozenost, je právě jen vůlí k životu, jíž jsme my sami, jako ona naším světem.“⁹⁸ A co hůř, podle Schopenhauera nám bylo dáno, narodit se do toho nejhoršího možného. Jsme lidé, myslící bytosti, v nás se promítá nejvyšší objektivace vůle a k našemu podržení životního utrpení díky tomu všemu máme silně vyvinuté vědomí a inteligenci, což nám mnoho nepřidává, ba naopak. „… ve stejné míře, jak dosahuje zřetelnosti poznání a stoupá vědomí, tak roste i trápení, které dosahuje nejvyššího stupně u člověka, a tam opět tím více, čím je člověk zřetelněji poznávající, inteligentnější: ten, v němž žije génius, trpí nejvíce.“⁹⁹ Dalo by se tak tedy říci, že nejlépe se má v životě hlupák či zvíře. Takový Forrest Gump, fiktivní postava románu a filmu, s podprůměrným IQ, si většinu trápení neprožívá tolik jako ostatní, jelikož spoustu souvislostí v životě nechápe, z pohledu Schopenhauera podobně jako nižší stupeň objektivace vůle. „Čím níže člověk v intelektuálním ohledu stojí, tím méně tajemná je pro něho jeho existence: spíše se mu zdá, že všechno samo sebou chápe, jak je a že je. To spočívá v tom, že jeho intelekt ještě zůstal zcela věrný svému původnímu určení sloužit jako médium motivů vůli, a proto je pevně spojen se světem a přírodou jako jejich integrovaná součást, tedy je dalek toho odloučit se od celku věcí, postavit se

95 Tamtéž.

96 Viz kapitola 2. Učení buddhismu – 2.2 Čtyři ušlechtilé pravdy.

96 Viz kapitola 2. Učení buddhismu – 2.2 Čtyři ušlechtilé pravdy.