1.1.
1. 1. Vzdělávání – Není žádný důvod opomíjet přijatelné formy vzdělávání u seniorů. Forma však musí být přizpůsobena jejich psychosomatickým možnostem.
Většinou jde o cílené aktivity. Klienti mají i ve vysokém věku značný zájem o dění okolo sebe a o politickou situaci. Formami vzdělávání mohou být přednášky, sledování videokazet a DVD, četba knih, novin a časopisů. Mezi významné formy aktivizace seniorů a tréninky duševních schopností patří Univerzity třetího věku19.
19 Organizaci U3V včetně zajišťování výuky provádějí vysoké školy Obr. č. 4: (Vzdělávání, Zdroj: Senior TP)
2.2.2.
2. Podpora seniorů při provozování zájmových aktivit – Mnoho seniorů má koníčka, kterému se aktivně věnují. U některých je třeba zájem opět obnovit, neboť tento zájem již vyprchal. Je velmi pravděpodobné, že ten, kdo byl aktivní v mládí, si tento styl udrží i ve stáří a potřeba aktivit s přibývajícími léty nebude ubývat.
Vostrovská (1998, s. 6) poznamenává, že existuje přímá úměra mezi nečinností a subjektivním pocitem stáří, osamělosti a nenaplnění a proto by měla role pomáhající instituce spočívat v aplikaci odpovídajících metod sociální práce, které umožní zachovat nebo podpořit autonomii starých lidí. Vostrovská dále vyjmenovává vhodné aktivity pro aktivizaci seniorů. Jsou jimi ruční práce, sport (zejména u mužů většinou již pasivní sledování sportovních utkání a pořadů – vhodné sportovní aktivity jsou elektronické šipky nebo kuželky), pěstování květin, zeleniny, práce na zahrádce, péče o drobná zvířátka, kdy velmi pozitivně působí přítomnost živého tvora. Společenské hry jako pexeso, člověče nezlob se nebo dáma, případně skládání puzzle vyžadují soustředění, trpělivost, cvičí se jemná motorika prstů, paměť a představivost. Provozování společenských her podporuje pocit soběstačnosti a dává příležitost k radosti z úspěchu.
Klient hraje aktivní roli, je sám aktérem a vítězí, což předurčuje postoj k vlastní člověka potřebný celý život a výjimkou není ani stáří. Pohyb v jakékoliv formě a intenzitě je potřebný k udržení nebo zlepšení sebeobsluhy i sociálních kontaktů, přispívá ke zlepšení nálady. Vhodnými pohybovými aktivitami jsou:
chůze, vycházky, cvičení (individuální i skupinové přizpůsobené možnostem klienta), výlety. Velmi důležitou je pro seniora relaxace a odpočinek. Relaxace může probíhat formou poslechu relaxační hudby s patřičnou atmosférou, dechovým cvičení, jógou.
Obr. č. 5: (Koníčky, Zdroj: Senior TP)
Obrázek č. 5: (Sport, Zdroj: Senior TP)
Vhodná je i kombinace uvolňovacích cviků, perličkových koupelí a následná relaxace.
Odpočinek pak také patří k životu a přináší klid a mobilizuje síly. Nečinnost je třeba u seniorů respektovat jako součást osobnosti, pokud mu vyhovuje a přináší mu například poznávání města a okolí, kde senior žije, návštěvy hradů, zámků, muzeí nebo prohlídky hvězdáren. Kulturní programy – Přestože televize přináší množství kulturních programů, pro seniora je významnější nabídka aktivní kultury - takové, které se sám zúčastní. Člověk se stává součástí své pocity radosti i trápení na které potom není sám.
5 Domovy pro seniory
Právní statut domovů pro seniory jako zařízení pro poskytování sociálních služeb je ukotven v § 34 zákona 108/2006 Sb. Zákona o sociálních službách.
Domovy pro seniory jsou rezidenčním zařízením sociálních služeb s celoročním provozem. Tato zařízení obecně zabezpečují seniorům se sníženou soběstačností vyžadujícím pravidelnou pomoc komplexní péči a současně nabízí aktivizační a sociálně terapeutické činnosti. Služba je určena především seniorům, kterým z objektivních důvodů nelze zabezpečit pomoc v jejich přirozeném sociálním prostředí.
6 Odchod seniora do zařízení rezidenčních sociálních služeb
Opuštění domova, místa, kde starý člověk po dlouhou dobu žil, kde měl svoje jistoty, pro něj představuje zásadní změnu životního stylu a také velkou psychickou zátěž. Málokdo se pro odchod do zařízení institucionální sociální péče rozhodne dobrovolně. Nejčastějším důvodem pro odchod do takového zařízení je zhoršující se zdravotní stav a riziko omezené nebo nedostatečné sebeobsluhy a také osamělost.
Venglářová (2007, s. 15) uvádí faktory, které by měl senior před nástupem do zařízení zohlednit.
lokalitu, ve které se zařízení nachází, a to s ohledem na kořeny klienta
lokalitu dostupnou pro návštěvy klienta s ohledem na riziko omezení původních sociálních vazeb na rodinu a přátele klienta
velikost zařízení
typ poskytovaných služeb, zda je většina klientů aktivních či nikoliv
cena měsíčního pobytu a čekací doba na přijetí do zařízení
Umístění do ústavu je pro starého člověka symbolem ztráty autonomie a soběstačnosti. Dále starý člověk může umístění do ústavu chápat jako signál blížícího se konce života a vést ke ztrátě životních perspektiv. Role obyvatele domova pro seniory v sobě přináší nižší sociální status a víceméně definitivní stav, kdy není
naplněna potřeba otevřené budoucnosti. Největším problémem je ztráta vazeb na známé lidi, dezorientace v novém prostředí a v nových vztazích a ztráta soukromí. Senior musí často sdílet obytný a tím i životní prostor s další, pro něj cizí osobou, či osobami20.
Vágnerová (2000, s. 501) publikuje výsledky výzkumů týkajících se spokojenosti seniorů žijících v domovech pro seniory. Výsledky těchto výzkumů ukazují, že spokojenější jsou lidé, kterým změna přinesla něco pozitivního a neznamenala pro ně jen ztrátu a zhoršení situace. Spokojenost závisela nepřímo na věku. Se svým životem v domově pro seniory byli celkem spokojeni všichni lidé mladší 75 let. S přibývajícím stářím se spokojenost snižovala. Starý člověk, který je schopen zvládnout adaptační proces a učinit pro sebe nový život alespoň přijatelný, bývá spokojenější než ten, komu potřebné kompetence chybí.
7 Adaptace na život v domově pro seniory.
Proces adaptace na institucionální prostředí závisí na věku a aktivitě člověka. Je třeba mít na paměti, že každý člověk se rodí s určitými dispozicemi. To, jak bude reagovat na novou situaci, jakou je přechod do zařízení rezidenčních sociálních služeb, je ovlivněno jeho genetickými předpoklady, životními zkušenostmi a prostředím ve kterém dříve žil. Aby se člověk lépe na nové prostředí adaptoval, je důležité, aby se v něm cítil „jako doma.“ Vlastní nábytek a osobní věci v ubytovacím zařízení jsou velkou výhodou. Nábytek připomíná klientovi jeho původní domácí prostředí, což je výhodné pro přizpůsobení se prostředí novému.
Vágnerová (2000, s. 499) podotýká, že odchod do domova pro seniory a adaptace na místní pobyt je závislý také na skutečnosti, zda se senior k pobytu rozhodl z vlastní vůle, nebo zda byl k pobytu přinucen okolnostmi, nebo dokonce přesvědčen jinou osobou.
20 Nově budované penziony, či domovy pro seniory s tímto problémem již počítají při zpracování projektové stránky výstavby, kdy je kladen vyšší důraz na dostatek prostoru pro každého z klientů, vznikají bytové jednotky, které obývají manželské páry, kde je zachována intimita a prostředí se tak blíží prostředí domácímu, tedy původně obývanému.
Rozhodnutí takovým způsobem změnit svůj život (pokud vůbec jde o vlastní rozhodnutí) bývá obvykle racionální. Emočně akceptováno nebývá, přinejmenším na počátku pobytu. Obrana bývá v tomto případě silnější a emotivnější. Výsledky výzkumů týkající se adaptace seniorů na pobyt v domovech pro seniory publikované in Vágnerová (2000, s. 501) ukazují, že s pobytem v domově pro seniory jsou spokojenější lidé, kterým změna přinesla něco pozitivního a neznamenala pro ně jen ztrátu a zhoršení situace. S přibývajícím stářím se spokojenost snižovala, což by bylo možné chápat jako signál zhoršujícího se tělesného a duševního zdraví.