4.3 Rozšiřující lyžařské dovednosti
Ke správnému zvládnutí techniky a jejímu efektivnímu přizpůsobení aktuálním podmínkám by měl lyžař ovládnout i další lyžařské dovednosti. Sjezdové lyžování není jen jízda na upravené a rovné trati s ideálním sklonem. Lyžování za takových podmínek se pro většinu sjezdařů stává jednotvárným. Lyžař musí přijímat výzvy a ovládat jízdu při rozmanitých sněhových podmínkách na různých sklonech svahu nebo v boulích.
Přejezd terénních nerovností
Při přejezdu terénních nerovností se lyžař snaží zachovat maximální kontakt skluznic se sněhem a minimalizovat letové fáze. Pro správnou techniku přejezdu muld a boulí je důležité načasování krčení a napínání nohou, před boulí nebo hranou jsou nohy napnuté, na bouli či hraně jsou nohy skrčené, za boulí nohy podle situace napneme
42
nebo pokrčíme. Důležitý je předozadně vyvážený postoj a aktivní práce paží (Jireš a spol. 2016).
Skoky
Na každé nerovnosti, tj. hraně, cestě, bouli nebo výjezdu z komprese na lyžaře působí vertikální odstředivá síla, která je obvykle větší, než zemská přitažlivost a lyžař proto skáče. Skok se dělí na tři fáze:
Odskok – zahájení odskoku spočívá ve stlačení, u zkušených lyžařů v předskočení;
Let – zvyšuje se napětí těla, aby si lyžař udržel postavení trupu. Lyžař se musí snažit udržovat vyvážený postoj;
Dopad – před dopadem je třeba napnout nohy, předpětí těla zůstává. Při dopadu se nohy pokrčí, aby ztlumily náraz na podložku; (Jireš a spol. 2016).
Jízda v hlubokém sněhu (Freeride)
Zkušení lyžaři považují jízdu v hlubokém sněhu za největší zážitek, který alpské lyžování nabízí. Lyžař se při jízdě v hlubokém sněhu především musí nacházet v rovnovážné pozici a musí dodržovat tyto zásady:
- jízda musí probíhat na obou nohách;
- jízda probíhá v užší stopě;
- dodržovat minimální posun zatížení a rovnováhy vpřed a vzad;
- provádět jednoduché pohyby nahoru a dolu, tj. zatěžovat a odlehčovat.
Jízda v boulích
Jízda v boulích patří mezi velké výzvy mezi lyžařskými experty a zároveň je důležitou dovedností závodního lyžaře, kterou může dobře využít ve slalomovém závodě, když se vyjedou hluboká koryta.
Lyžař musí počítat se skokanským působením boule, proto při nájezdu na bouli musí lyžař jet s velkým rozsahem, skrčit nohy a při sjíždění boule je rychle napnout (Jireš a spol. 2016).
43 Jízda na ledovatých tratích
Ledovatá trať patří k obávaným a náročným terénům. I jakákoliv malá chybička má vždy za následek řetězení dalších, větších chyb. Jízda na zledovatělém terénu vyžaduje perfektní zahranění a kontrolu směru jízdy a rychlosti. Pro jízdu na zledovatělém terénu musí mít lyžař precizně připravené lyže, zejména nabroušené hrany. Lyžař se musí snažit o včasné postavení lyží na hrany klopením s následným zatížením lyží zalomením těla i kolen a čisté projetí oblouku až do ukončení. Výrazně více musí být na ledu zatížena vnější lyže a zatížení lyží musí být postupné a důsledné od špiček (Jireš a spol.
2016).
4.4 Biomechanika lyžování
„Obor biomechanika je hraniční vědeckou disciplínou, která vychází z biologického základu (morfologická a funkční podstata pohybového systému člověka) a teoretických principů klasické mechaniky. Zjednodušeně lze biomechaniku charakterizovat jako matematicko-fyzikální pohled na pohybový systém a pohybovou činnost člověka. Pohybový systém lidského těla je z pohledu biomechaniky složen z několika subsystémů: subsystém pasivních prvků (kosti, šlachy, vazy, chrupavky, tkáně – neprodukují sílu, pouze přenáší sílu z vnitřního prostředí lidského těla na vnější prostředí, v němž se jedinec pohybuje a naopak), svalový subsystém (svaly, produkující fyzikální veličinu sílu), řídící subsystém (centrální a periferní nervový systém – řídící činnost svalového subsystému) a subsystémy, zajišťující biologickou existenci jedince (dýchací, oběhový, trávící, atd.)“ (Metodická komise AD SLČR 2007, s. 78).
4.4.1 Základní pojmy
Těžiště těla. „Těžiště těla je působiště tíhové síly, která působí na všechny části těla a na tělo jako celek. Výsledná tíhová síla působí v těžišti těla (tj. v malé pánvi ve výšce druhého a třetího křížového obratle). V lyžování mluvíme o těžišti soustavy lyžař-lyže, což je společné těžiště pohybového systému, výzbroje a výstroje. Vzhledem k velké hmotnosti lyží a bot je těžiště soustavy lyžař-lyže posunuto níže než těžiště těla“ (Jireš a spol. 2016, s. 12).
44
Dynamická rovnováha. „V každém okamžiku jízdy se lyžař nachází v jiné rovnovážné pozici. Během jízdy musí být účinky všech působících sil regulovány tak, aby výsledná síla R, která je součtem všech působících sil, probíhala v každém okamžiku plochou opory. Poloha těžiště těla se přitom stále mění a zajišťuje správnou rovnovážnou polohu těla lyžaře. Základním předpokladem pro udržení dynamické rovnováhy je stabilní, ale uvolněný základní postoj, v němž je lyžař připraven reagovat svými pohyby do všech směrů“ (Jireš a spol. 2016, s. 12).
Plocha opory. Jde o plochu, v níž se setkává skluznice lyže se sněhem.
Odpor sněhu. Sníh, jako takový, sám vytváří odpor proti skluznici. Lyže mají při jízdě kontakt se sněhem a kloužou po něm. Při oblouku se na lyžích vytváří stranový odpor sněhu, kterého můžeme docílit:
a) hraněním – zvýšením úhlu zahranění lyží,
b) točením – zvýšením úhlu mezi směrem jízdy a směrem pohybu lyžaře, c) zatěžováním a odlehčováním – změnou tlaku na lyže.
4.4.2 Síly působící na lyžaře
Na lyžaře působí během jízdy síly, které ovlivňují jeho jízdu. Jde o složitý pohyb na nakloněné rovině, při němž na lyžaře působí vnitřní a vnější síly. Spolu pak tyto síly vytvářejí základní předpoklady pro optimální jízdu.
Vnější síly. Vnější síly jsou všechny síly, působící na pohybový systém lidského těla z vnějšího prostředí. Jde o neustále se měnící soustavu, působící na lyžaře v daném okamžiku a místě, tvoří ji tíhové síly, reakční síly, třecí síly, pohybové síly, odstředivé síly a odpor vzduchu.
FG – tíhová síla: je základní vnější gravitační síla, nepřetržitě působící v těžišti těla, je konstantní a počítá se jako součin váhy lyžaře a tíhového zrychlení;
45
FS – reakční síla: je rozhodující vnější silou, vyjadřuje vztah akce a reakce, tj. vztah působící síly k reakci těla na podnět, leží na stejné nositelce, ale je orientována opačným směrem. Vyrovnává tíhovou sílu a lyžaře udržuje ve stabilním postoji;
FP – pohybová síla: je hnací složkou, působící ve směru jízdy lyžaře, výsledná síla FG + FS, na rovině FP = 0;
FO – Odstředivá síla: působí současně s dostředivou silou a vzniká při křivočarých pohybech. Jde o setrvačnou sílu, která lyžaře v důsledku změny směru tlačí nebo táhne ven z oblouku;
FT – třecí síla: vzniká při kontaktu dvou vzájemně se pohybujících těles, v lyžování se projevuje tření smykové, tření valivé se projeví jen při jízdě v hlubokém sněhu.
Třecí síla především vyjadřuje odpor sněhu;
Fao – odpor vzduchu: jde o odpor prostředí, působící proti směru pohybu, ovlivňující rychlost jízdy;
R – výsledná síla: výslednice tíhové síly, působící v těžišti těla a odstředivé síly, působící na lyžaře v oblouku;
Vnitřní síly. Vnitřní síly se utváří uvnitř pohybového aparátu a vznikají prací svalů.
Jde o síly, vyvolané svalovou činností a projevující se navenek pohybem jednotlivých částí těla. Rozeznáváme síly aktivní, tj. síly vznikající svalovou kontrakcí, např.
krčením a napínáním nohou, rotací trupu, prací paží a síly pasivní, vyvolané odporem tkání lidského těla proti zamýšlenému pohybu, tedy odporem šlach, vazů, chrupavek a také pružností kostí.
Síly působící na lyžaře v přímé jízdě. „Během přímé jízdy působí na lyžaře méně sil než v obloucích, kdy na něj nepůsobí horizontální odstředivá síla. Velikost působících sil je závislá na sklonu svahu a jeho profilu. Při přímé jízdě po rovné sjezdovce působí na lyžaře síly, uvedené na obrázku č. 18.
Při přímé jízdě přes terénní nerovnosti působí na lyžaře navíc vertikální odstředivá síla.
Ta lyžaře tlačí do podložky při nájezdu z kopce do roviny, nebo jej nadnáší nad podložku“ (Jireš a spol. 2016, s. 13).
46