Canisterapie

„Autorkou termínu canisterapie se v roce 1993 stala Jiřina Lacinová. Termín canisterapie se skládá ze dvou slov: canis (pes) a terapie (léčba)“ (Müller 2014).

Canisterapie doslova znamená léčbu pomocí psa. Jedná se o způsob terapie, která využívá pozitivního působení psa na psychické i fyzické zdraví člověka. Pes je nejčastějším domácím mazlíčkem, a ne nadarmo se říká, že je nejlepším přítelem člověka. Pomáhá nám v mnoha oblastech. Zlepšuje naši psychickou i fyzickou kondici.

Přítomnost psa rozvíjí naši hrubou a jemnou motoriku, rozvíjí naše kognitivní funkce, podněcuje komunikaci, rozvíjí orientaci v čase i prostoru, ale také nás podněcuje ke hře a nutí nás k pohybu. Dále rozvíjí naše sociální cítění, posiluje v nás sebedůvěru a sebeúctu, učí nás plnit si své povinnosti, vede nás k zodpovědnosti a samostatnosti, dává nám pocit bezpečí a jistoty (Müller 2014).

4.2.1 Canisterapeutický tým, klient

Pokud hovoříme o canisterapeutickém týmu, hovoříme o psovodovi a psovi. Navzájem se musí dobře znát, důvěřovat si, ale také se respektovat. Psovod musí být řádně proškolen, pes speciálně připraven.

Aby se psovod a jeho pes mohli stát canisterapeutickým týmem, musí nejdříve složit zkoušky. Stáří psovoda musí být minimálně 18 let, stáří psa nejméně 1 rok. Psovod předloží očkovací průkaz psa, který potvrzuje pravidelnou veterinární péči. Pes musí být v dobrém zdravotním stavu, před zkouškami se podrobí vstupní veterinární prohlídce. Zkoušky se skládají ze dvou částí, teoretické a praktické. V teoretické části by si měli psovodi osvojit komplexní přístup ke canisterapii a v praktické části by si psovod i pes měli osvojit specifické dovednosti potřebné pro canisterapii. Tým musí obstát u obou částí zkoušky.

Klientem je v našem případě jedinec se znevýhodněním. Kontakt psa s jedincem by měl být radostný pro obě strany. Pokud tedy jedinec (popř. jeho zákonný zástupce nebo opatrovník) nesouhlasí se setkáváním se psem, canisterapii neprovádíme. Důležitá je zde důvěra mezi canisterapeutickým týmem a jedincem. Metoda a forma canisterapie se stanovuje podle věku, typu znevýhodnění, individuálních schopností, vlastností a zájmů jedince se znevýhodněním.

26

Důležitou roli zde hraje i rodina. Canisterapie může pomoci k obnovení pozitivních rodinných vztahů a rodina může poskytnout canisterapeutickému týmu cenné informace o daném jedinci (Müller 2014).

V canisterapii existují různé stupně kvalifikace psovodů.

• Canisasistent – dobrovolník – po proškolení může samostatně provozovat AAA. Nemá právo manipulovat s jedincem, znát jeho osobní údaje, diagnózu nebo anamnézu více než je nezbytně nutné. Je asistentem psa, spolupracuje s fyzioterapeutem, vychovatelem, pedagogem či rodinou jedince.

• Canisasistent – profesionál – do této skupiny řadíme fyzioterapeuty, zdravotní sestry, sociální pracovníky nebo speciální pedagogy. Má právo manipulovat s jedincem dle jeho úsudku, zná diagnózu i anamnézu jedince.

• Canisterapeut – ten, kdo splnil všechny podmínky stupně canisasistent a má dlouholetou praxi.

Využívají se různé druhy plemen. Canisterapeutický pes může být jakékoliv rasy, velikosti a pohlaví. V žádném případě ale není pro canisterapii vhodný jakýkoliv pes. Samozřejmě existují vhodnější nebo méně vhodná plemena. Ideální rasa psa neexistuje. Určité rasy se však rodí s určitými předpoklady, které jsou stálé a s určitými vlastnostmi, které se výchovou dají rozvinout nebo potlačit. Jednoznačně se tedy nelze rozhodnout o vhodnosti plemene pro canisterapii, můžeme ji pouze předpokládat. Každý pes je individuální stejně jako člověk. Pes jako terapeut musí znát své postavení a roli, musí respektovat vůdce v lidské smečce.

27

Pořízení vhodného psa není vůbec jednoduchou záležitostí. Mezi rozhodující faktory řadíme především povahové a charakterové vlastnosti psa, jeho zdraví a vzhled. Musíme také znát fyziologii psa a respektovat ji. Dále musíme zvážit, zda máme dostatek sil, odpovědnosti, ale také peněz. Pes není hračka, ale živý tvor, který má své potřeby. Je ovlivněn přístupem svého pána, ale také prostředím, se kterým je ve vzájemné interakci. Stává se obrazem svého pána.

Při rozhodování o pořízení psa bychom si měli uvědomit, k jakému účelu budeme psa využívat. Jinak vybíráme psa pro konkrétního jedince, jinak pro zařízení, které poskytuje zooterapeutické služby. Každému se líbí jiné plemeno. Proto pokud vybíráme psa pro svou vlastní terapii, vybíráme takového, který se líbí nám. Pokud však vybíráme psa pro canisterapiii, musíme dopředu vědět, s kým budeme pracovat (Nerandžič 2006).

„Výběr je prováděn na základě testování a odzkoušení cvičiteli a trenéry před zkušebními komisaři. Příslušné organizace vydávají certifikát canisterapeutického psa zpravidla na jeden až dva roky. Certifikát je vázán na osobu majitele psa, který musí dodržovat zásady ochrany práv zvířete“ (Nerandžič 2006).

Canisterapeutický pes musí splňovat určité požadavky.

• Pes musí mít přátelskou a vstřícnou povahu, nesmí být agresivní, vznětlivý nebo útěkový.

• Musí být nadstandardně socializovaný s člověkem i s prostředím.

• Jeho chování by mělo být sebejisté, vyrovnané, klidné a trpělivé.

• Musí být ovladatelný, znát základní povely.

• Kromě základních povelů musí znát další speciální povely.

• Nemělo by se jednat o psa, který zažil negativní zkušenosti s člověkem.

• Pes musí být zdravý.

• Měl by být cíleně vychováván pro tuto zooterapeutickou službu (Müller 2014).

Vhodný výběr psa pro jedince se znevýhodněním je velice důležitý. Ku příkladu pro malé děti vybíráme raději psa většího, malému by dítě mohlo nevědomě ublížit. Malí psi jsou vhodní např. pro jedince se znevýhodněním, kteří jsou upoutaní na lůžku. Obecně by se mělo jednat o psa střední velikosti, měl by být klidný až pomalý, naučený perfektnímu sebeovládání.

Působení zooterapie by mělo být oboustranné, tedy pokud pes poskytuje radost a zábavu, měl by ji dostat zpět. Jedinec si psa musí vážit, těšit se na něj, brát ho jako kamaráda, ne jako

28

hračku, respektovat ho, stejně tak jako pes jedince. Pes zde působí na jedince jako výchovný prostředek. Důležité je dbát na bezpečnost jedince i psa (Galajdová 2011).

4.2.3 Fáze, části a zásady canisterapie

Canisterapii můžeme rozdělit do několika fází, které se vzájemně propojují a prolínají.

• Seznámení se psem – tato fáze je individuální, záleží na vztahu jedince ke psům, reakce mohou být různé. V této fázi se stanovují základní pravidla a povinnosti.

• Zvykání si na přítomnost psa – také individuální fáze, každý jedinec potřebuje jinou dobu na zvyknutí si na přítomnost psa.

• Dotýkání se psa – do této fáze zahrnujeme česání, hlazení, krmení pamlsky apod. Dochází zde k budování důvěry.

• Cílená hra – komunikace – v této fázi dochází ke komunikaci mezi psem a jedincem.

• Umocňování vjemů – jedná se o konečnou fázi, cílem je, aby jedinec získal z terapie nějaký silný zážitek.

Průběh canisterapie také dělíme do několika částí.

• Úvodní část – v této částí dochází k přivítání a seznámení se psem, důležitá je především pro navázání pocitu bezpečí a důvěry.

• Relaxační část – zde jde o bezprostřední kontakt psa s jedincem, tato část je prožitková, jde zde o silný emocionální prožitek jedince.

• Závěrečná část – tato část je zaměřena na uklidnění a zhodnocení canisterapie, ale také na motivaci k další canisterapeutické jednotce (Müller 2014).

Jak již bylo zmíněno, pro všechny terapie platí určitá pravidla. Stejně tak i pro canisterapii platí určité zásady, které musí být dodržovány, aby canisterapie byla co nejúspěšnější.

29