3 NÁKLADY JAKO ZÁKLADNÍ POJEM MANAŽERSKÉHO
3.4 Další ekonomické kategorie manažerského účetnictví
Manažerské účetnictví je zaměřeno na zobrazování průběhu jednotlivých dílčích aktivit uvnitř podniku. Mohou jimi být např. pořizování materiálu, dlouhodobého hmotného majetku, zhotovování jednotlivých výrobků, nákup a prodej cenných papírů, zajištění úvěru, rozhodování o ceně atd.
V každé aktivitě dochází k účelové transformaci určitého množství a struktury ekonomických zdrojů v požadovaný hodnotový výstup. Spotřebované (obětované) ekonomické zdroje (náklady) jsou přetvářeny v hodnotový výstup, který je označován jako ekonomický prospěch. Podle kvality a účelnosti vyprodukovaného ekonomického prospěchu se hodnotí i přínos dané aktivity, kterým se tato aktivita podílí na tvorbě výsledku hospodaření podniku jako celku a kterým přispívá k efektivnosti podniku.
Ekonomický prospěch může mít různou podobu. Mohou to být realizované výnosy při prodeji vyprodukovaných výkonů, dosažené úspory v nákladech, míra splnění zadaných
41 K tomuto problému blíže KRÁL, B. et al. [14]
úkolů vnitropodnikového útvaru, ukazatel vyjadřující úroveň zhodnocení vložených prostředků atd.42
Ze vztahu mezi spotřebovaným ekonomickým zdrojem (vynaloženým nákladem) a získaným ekonomickým prospěchem jsou odvozována důležitá kritéria racionálního průběhu uskutečňovaných výkonů či probíhajících procesů a aktivit.
Základním kritériem vyjádření racionality vynaložených ekonomických zdrojů je hospodárnost. Hospodárnost vyjadřuje takový průběh nákladů podniku, při kterém se žádoucích výstupů snažíme dosáhnout s vynaložením co nejmenšího množství vstupních faktorů. Předpokladem vzniku hospodárnosti je vždy účelné vynaložení zdrojů ekonomického růstu. Hospodárnosti může být dosaženo dvěma způsoby:
a) cestou úspornosti – žádoucích výstupů je dosahováno s co nejnižším vynaložením ekonomických zdrojů. Úspornost představuje absolutní snížení nákladů souvisejících s daným objemem výkonů. Tato forma hospodárnosti bývá nejčastěji uplatňována u takových nákladů, jejichž čerpání je bezprostředně spojeno s konkrétním druhem výkonu.
b) cestou účinnosti – vynaložené množství ekonomických zdrojů je konstantní, řízení je zaměřeno na maximalizaci objemu provedených výkonů.
Maximalizace výstupů se neprojevuje absolutním, ale pouze relativním snížením nákladů. Této formy hospodárnosti se využívá především u nákladů spojených s určitou kapacitou, kterou vynaložené vstupy vytvářejí a která je při výrobě využívána.
Obě formy hospodárnosti vedou vždy ke stejnému důsledku – snížení průměrných nákladů na jednotku produkce. V praxi dochází velmi často k vzájemnému kombinování obou forem hospodárnosti. Měření hospodárnosti je založeno na porovnání skutečně vynaložených nákladů s jejich žádoucí, předem stanovenou hodnotou.
42 K tomuto problému blíže KRÁL, B. et al. [12]
Dalším kritériem ekonomické racionality je ekonomická účinnost vynaložených nákladů.
Míra ekonomické účinnosti se zjišťuje na základě souměření dosaženého ekonomického prospěchu s rozsahem vynaložených nákladů. Ekonomická účinnost je ovlivněna oběma těmito faktory. Její základní formou je porovnání nákladů vynaložených na prodané výkony s výnosy plynoucími z prodeje těchto výkonů. V tomto případě je možno ekonomickou účinnost kvantifikovat pomocí zisku. Zisk jako kladný rozdíl mezi výnosy a náklady představuje nejsyntetičtější absolutní hodnotovou kategorii, v níž se odrážejí všechny faktory úspěšného podnikání. Plní v podniku reprodukční, distribuční a stimulační funkci. Výše zisku za dané období totiž souvisí se zvýšením hodnoty podniku a vyjadřuje schopnost jeho reprodukce (nejdůležitější funkce zisku v podmínkách tržní ekonomiky).
Distribuční funkce zisku charakterizuje zisk jako zdroj rozdělení (distribuce) ve vztahu k vlastníkům a v souvislosti s daňovými povinnostmi podniku. Stimulační funkce zisku souvisí s využitím zisku jako nástroje zainteresovanosti zaměstnanců podniku na dosažení příznivých hodnotových výsledků.
Třetím, vrcholovým kritériem ekonomické racionality vynaložených nákladů je ekonomická efektivnost43. Pojem „efektivnost“ v obecném smyslu vyjadřuje míru dosažení očekávaných záměrů, cílů podniku. Zvyšování efektivnosti je obvykle dosahováno důrazem na snižování nákladů, ale stejného výsledku je možno docílit zvýšením výstupů i při stejných nebo dokonce vyšších nákladech. Nejdůležitějším faktorem efektivnosti hlavní výdělečné činnosti je schopnost podniku dosáhnout zisku při prodeji vyprodukovaných výkonů zákazníkům. Efektivnost v nejobecnějším slova smyslu vyjadřuje schopnost podniku zhodnotit zdroje vložené do podnikání. Kvantitativní vyjádření efektivnosti je založeno na porovnání dosažených výstupů (ekonomický prospěch) s vynaloženými vstupy (spotřebované náklady). Z hlediska vlastníků podniku je efektivnost nejčastěji hodnocena jako poměr mezi ziskem po zdanění (nebo před zdaněním) a průměrnou hodnotou vlastního kapitálu.44
Efektivnost je velmi úzce spojena s hospodárností. Hospodárnost při spotřebě nákladů je podmínkou zajištění efektivnosti a zároveň efektivnost vyžaduje dodržování určité míry hospodárnosti v zájmu co nejnižší spotřeby nákladů. Dodržování úspornostní nebo
43 O problematice efektivnosti podniku je podrobněji pojednáno v subkapitole 3.1 této disertační práce.
44 K tomuto problému blíže KRÁL, B. et al. [14]
účinnostní formy hospodárnosti nákladů však samo o sobě pro dosažení požadovaných parametrů efektivnosti nemusí stačit, neboť efektivnost může být ovlivňována kromě spotřebovaných nákladů i jinými faktory, jako jsou např. růst objemu prodaných výkonů a zvyšování výnosů. Pokud se však hospodárnost při spotřebě nákladů neprosazuje dostatečně, měl by to být pro podnik signál, že i ve zvyšování efektivnosti existují určité rezervy.