Historie potápění ve světě

• 4000 let před n. l. – Dochovaný vlys, kde jsou vyobrazeni asyrští bojovníci, jak se potápí pod vodou s koženými vaky, které se podobají dnešním potápěčským tlakovým lahvím.

• 3200 let před n. l. – Dochovaný reliéf z řeckých Théb, kde jsou vyobrazeny perlorodky, které nelze získat jinak, než z mořského dna. Řekové vyráběli purpurovou barvu z mlžů, Čínu obohacovali červeným korálem a často používali i mořské houby.

„Lovci perel“ patří mezi významné průkopníky. Nejen, že se dokázali potápět na pouhý nádech až do čtyřicetimetrových hloubek, ale pod vodou byli schopni vydržet až čtyři minuty. Možná jako první používali „potápěčské masky“ – brýle vybroušené ze želvoviny a skřipce na nos ze stejného materiálu. Podobný způsob lovu perlorodek přetrval až dodnes.

Obr. 1. Asyrský reliéf, který znázorňuje, jak potápěči dýchají ze vzduchových vaků

• 415 před n. l. - Bylo potápěči zničeno opevnění Syrakus a dle dějin, i sám Alexandr Veliký se nechal spustit v sudu se skleněnými okny pod hladinu, jen proto, aby

mohl pozorovat práci svých potápěčů, jak odstraňují zátarasy ponořené v přístavu maloasijského města Tyru, které sloužily jako ochrana přístavů před nepřátelskou flotilou.

V přístavech Středozemního moře dokonce platil i zákon určující odměny za vylovený náklad, v závislosti na hloubce. Za náklad z 3,5 metrové hloubky náležela potápěči třetina hodnoty a ze 7 metrů dokonce i polovina. (Piškula, F. a kol., 1985)

• 350 před n. l. – Aristotelův spis „Problemata“ se zmiňuje o potápěčích dýchajících z dutých stvolů rákosu.

• 11. století n. l. – Slovanští bojovníci se chtěli nepozorovaně přiblížit k nepříteli a tak používali dýchací trubice z rákosu.

Dokonce i Leonardo, tvůrce slavné Mony Lisy, se v knize Codex Atlanticus zabýval konstrukcí potápěčského zařízení, ale použití kožené kukly s přívodem vzduchy z hladiny bylo omezeno pouze na několik desítek centimetrů pod hladinu, takže problematiku potápění moc nevyřešil. Až Ludwig von Eyb popisuje užitečnější zařízení v podobě kožených vaků v knize Kriegsbuch.

• 1531 n. l. – Poprvé vyzkoušeno důmyslném zařízení, které umožňuje potápěčům práci pod vodou, sice s omezenou, ale mnohem delší dobou – potápěčský zvon, tzv. keson. Byl sestaven pouze pro jednoho potápěče, který měl zvon upoután v pase a zásobování vzduchu bylo pomocí hadic z hladiny. (Piškula, F. a kol., 1985)

• 1660 n. l. – Vydání knihy o fyzikálních zákonech vzduchu Robertem Boylem.

Zde je popsáno chování zvířat v přetlaku a také je tu první zmínka o barotraumatu z podtlaku.

• 1690 n. l. – Edmund Halley zkonstruoval potápěčský zvon pro šest lidí a následné zkoušce vydrželi pod hladinou vody 1,5 hodiny. I zde bylo zásobování vzduchu z hladiny.

Později byl zvon vylepšen o přívod vzduchu pomocí pumpy a poté doplněn zpětným ventilem v hadici přívodu vzduchu.

• 1715 n. l. – Zkonstruován první potápěčský oblek Johnem Lethbridgem. Byl určen pouze do malých hloubek.

• 1719 n. l. – V Rusku byl navržen přístroj Jefim Nikonovem, který nebyl sice nikdy realizován, ale měl všechny prvky pozdějších ventilovaných skafandrů.

• 1772 n. l. – Počátek používání potápěčských obleků s přívodem vzduchu z ponořených nádrží. Bylo v něm sestoupeno až do padesátimetrové hloubky.

• 1797 n. l. – Vývoj potápěčského obleku německým badatelem Klingertem. Tento oblek byl z hladiny zásobován vzduchem pomocí pumpy.

• 1802 n. l. – Velký převrat potápěčských obleků. William Forder navrhl oblek, který se skládal z měděného krunýře, který zakrýval horní část těla a hlavu a ke krunýři byly připojeny rukávy a kalhoty z kůže. Do obleku byl vháněn přívod vzduch měchem přes připojenou hadici umístěnou u krku. Vzduch tvořil nejen zdroj k dýchání, ale i jako vzduchový polštář kolem těla. Vydýchaný vzduch byl odváděn jinou hadicí, která zároveň sloužila jako zajišťovací lano. Dokonce byla k obleku i připevněna svítilna s přívodem vzduchu. Tento oblek byl velmi nepraktický a nepohodlný.

• 1819 n. l. – Velký průkopník potápění, August Siebe, přichází se svým prvním potápěčským oblekem otevřeného typu. Zde je vzduch přiváděn také hadicí ale vydýchaný uniká už volně kolem pasu. Nevýhodou obleku je, že potápěč musel pracovat ve vzpřímené poloze, jinak se mu oblek zaplavil.

• 1836 n. l. – Bratři Deanové vydali první potápěčský manuál.

• 1837 n. l. – August Siebe přichází s oblekem z pevné nepropustné tkaniny s pružnými manžetami na rukávech, který byl nazván Siebe´s Improoved Diving Dress. Na krku byl oblek přišroubován k mosaznému náplecníku, na který se pak nasazovala přilba.

Prsa a záda byly osazeny závažím a boty olověnými podešvemi. Největší pokrok toho obleku byl pérový výdechový ventil na přilbě, který mohl potápěč ovládat sám. Vzduch v obleku vytvořil polštář, díky němuž byl potápěč chráněn nejenom proti chladu, ale také mohl pracovat v libovolné poloze, což bylo dalším velkým krokem vpřed.

Obr.2 Siebeho uzavřený oblek z roku 1837

• 1840 n. l. – Zlepšení Siebeho obleku, z roku 1837, o zpětný ventil na přilbě v přívodu vzduchu a v této podobě je prakticky používán dodnes.

• 1863 n. l. – Benoit Rouquayrol a August Denayrouz přišli s přístrojem

„aerophore“, který se skládal z obleku, masky jedním zorníkem a regulátor, který dodával vzduch v závislosti na potřebě dýchání a hloubce. Byl částečně autonomní, ale neměl dostatek vzduchu pro dlouhý pobyt pod vodou.

• 1878 n. l. – H. A. Fleuss vyvíjí přístroj s uzavřeným okruhem, který se později hromadně vyráběl a během I. světové války byl používán jako záchranný přístroj pro nouzový únik z ponorek.

• 1881 n. l. – Inženýr Lodygin navrhl přístroj pracující se směsí kyslíku a vodíku.

• 1882 n. l. – V Kronštadtu založena první námořní škola, kde se vyučovalo i potápění. Byly vytvořeny první směrnice a pravidla pro potápění.

• 1893 n. l. – Lékař Šidlovský propracoval princip zpětného ventilu, který se stal neodmyslitelnou součástí všech ventilových skafandrů světa.

• 1895 n. l. –Vojenští potápěči vyzvedli z padesáti metrové hloubky loď Rusalku.

• 1907 n. l. – Na základě teoretických výzkumů a praktických zkoušek sestavil John Scott Haldane dekompresní tabulky.

• 1912 n. l. – Francouz Fernez zkonstruoval nezávislý potápěčský přístroj na stlačený vzduch. Vzduch byl přiváděn z ocelové láhve do redukčního ventilu umístěný na hrudi potápěče. Ten si sám nastavoval průtok vzduchu do náustku, kde byl i výdechový ventil odvádějící přebytečný vzduch, a na manometrech se dalo sledovat nastavení redukčního ventilu. Přístroj byl doplněn brýlemi se dvěma zorníky a svorkou na nos.

• 1924 n. l. – Yves Le Prieur zjednodušil Fernezův přístroj, který měl v láhvi, připevněné na prsou, zásobu vzduchu na 15 minut v hloubce 12 metrů. Regulace přívodu vzduchu byla ovládána potápěčem a začali se používat celoobličejové masky „lunettes“.

• 1929 n. l. – Le Corlieu vynalezl a vyrobil potápěčské ploutve.

• 1934 n. l. – Le Prieur založil klub sportovního potápění pod názvem Club de Sous-l´Eau.

• 1943 n. l. – Georges Comheines použil při svém sestupu do hloubky 53 metrů poloautomatický regulátor.

– Průlom v konstrukci dýchacích přístrojů - vzniká první regulátor na plyn pro auta, který byl účinný a bezpečný. Do této podoby ho upravil Jacques Yves Cousteau s Emilem Gagnanem. Otevřený okruh AQUALUNG se začal o tři roky později sériově vyrábět pod jménem Mistral a brzy se dočkal velkého úspěchu.

• 1946 n. l. – Od tohoto roku se začíná potápění propagovat pomocí knih a filmů.

Průmyslové výrobky potápěčské výbavy se stávají dostupnějšími pro miliony lidí, vznikají školy potápění pro veřejnost a turistické kanceláře se specializují na výlety za potápěním, které se stává masovým rekreačním sportem.

• 1960 n. l. – 23. ledna batyskaf Trieste dosáhl hloubky 10916 metrů, což je dosud největší hloubka dosažená člověkem. (Piškula, F. a kol., 1985)