Bezprostředně po vyhlášení slovenské autonomie vzneslo Maďarsko své územní požadavky.
Československá vláda zpočátku odolávala teroristickým útokům, jimiž se Maďaři snažili získat to, co chtěli. Nakonec ale rezignovala. 9. října byla po oboustranné dohodě, započata československo-maďarská jednání v Komárně.
Maďaři přijeli do Komárna se značně maximalistickou představou. Na slovenském a podkarpatoruském území usilovali o zorganizování plebiscitu a požadovali okamžité odstoupení jižních oblastí Slovenska a Podkarpatské Rusi.
Jako rozhodující pramen měly být použity statistiky sčítání obyvatel z roku 1910, které dokládaly převahu obyvatelstva hlásícího se k maďarské národnosti.83
Statistické výměry byly neaktuální. V požadovaných místech v roce 1938 tvořili většinové obyvatelstvo Slováci.
Uvedené požadavky byly československou delegací, respektive slovenskou delegací84, odmítnuty. Na vyjednávání ale nerezignovala. Maďarsku nabídla území, na kterém aktuálně stále převažovala většina maďarského obyvatelstva.
Český tisk obsahoval zprávy, ve kterých stálo, že Maďaři jsou vývojem na Slovensku zklamáni. Národní listy to komentovaly: „Maďaři si dělali naděje, že dojde ke konfliktu mezi Čechy a Slováky, snad dokonce k slovenskému povstání, a že budou moci z toho těžiti pro své revisionistické plány.“85
Jakékoli další spekulace o možném smírčím postupu ukončilo prohlášení Matúše Černáka, které s odkazem na polský tisk zveřejnily Lidové noviny. „Nemyslím si, že
83 Statistiky sčítání lidu z roku 1910 byly zavádějící. Nezjišťovala se národnost, ale obcovací jazyk. Dle nich zahrnula maďarská vláda do požadovaných územních zisků i Děvín, Bratislavu, Nitru, Košice, Užhorod, Mukačevo, Berehovo a řadu dalších větších či menších měst a vesnic.
84 Z Čech nebyl přítomen žádný zástupce. HSĽS si vymohla, že slovenské zájmy bude hájit sama.
V delegaci zasedli J. Tiso, F. Ďurčanský, I. Krno, R. Viest a E. Bačinský.
85 Maďarské revizionisty mrzí slovenská svoboda. Národní listy. 12.10.1938, roč. 78, č. 280, s. 2.
41
federace s Maďarskem mohla by Slováky lákati, předválečný úzkoprsý maďarský nacionalismus zůstavil vzpomínky příliš smutné.“86
Na mezinárodní scéně se vzápětí roztočil kolotoč osobních vyjednávání a schůzek.
Ještě před potvrzením arbitrážního řízení kontaktovali Slováci F. Karmasina, aby jim dohodl schůzku s říšskými pohlaváry. Hlavním programem byla ochrana před maďarskými požadavky.87 Slovenská delegace označila autonomní poměr s Čechami za dočasný. Pokračovala ale ještě dále. Prohlásili, že by jako samostatný stát usilovali o připojení k německé říši a po jejím vzoru se vypořádali s otázkami, mezi nimiž uvedli i otázku Židů žijících na Slovensku.
Tiso mezitím pokračoval ve vyjednáváních s Maďary. Jejich požadavek odmítl se slovy, že Slovensko a Podkarpatská Rus leží mimo rámec vyjednávání stanovený mnichovskou dohody. Přes maďarské stížnosti na úmyslné průtahy ze strany ČSR trval na tom, že Československo postoupí Maďarsku pouze tolik území, aby byly menšiny žijící na obou stranách případné hranice vyrovnané. Navrhoval použít statistiky z roku 1930.
Maďarská delegace byla neústupností natolik rozhořčena, že přerušila veškerá jednání.
Maďarskou nadějí byla 14. října audience u říšského kancléře Hitlera. Ani ta ale nedopadla příliš dobře. František Lukeš dokonce uvedl: „Když se hovořilo o konferenci čtyř, od níž si Budapešť slibovala více než od přímých rozhovorů s Prahou, Ribbentrop ji označil za nepřijatelnou.“88
Ve své podstatě tak byla německá podpora maďarských cílů vyloučena. Hitler upřednostňoval obnovení původních schůzek.
Ve své „spanilé jízdě“ evropských vyjednávání pokračoval ve dnech 19.-21.
října K. Sidor. Ve Varšavě konstatoval, že autonomní svazek s Čechy je jen předstupněm k vytvoření vlastního a zcela samostatného státu.
86Slovensko chce být svoje. Lidové noviny. 12.10. 1938, roč. 46, č. 512, s. 2.
87 Za německou řísi byl přítomen Göring, za Slovensko, F. Ďurčanský, A. Mach a prostředník F.
Karmasin. Jednání se uskutečnilo ve Vídni.
88 LUKEŠ, František. Podivný mír. Praha : Svoboda, 1968, s. 125.
42
Polský viceministr J. Szembek ale trval na radikálním řešení. Buď se Slovensko odtrhne hned a Polsko se vzdá všech územních nároků nebo zůstane v ČSR a Poláci budou požadovat Čadcu, Spiš a Oravu.89
Je třeba dodat, že ani Tiso se Sidorem ve své podstatě neodmítali společnou polsko-maďarskou hranici, která by vznikla připojením Podkarpatské Rusi k Maďarsku, na oplátku ale požadovali stažení maďarského nároku na Bratislavu. Hájili čistě zájmy Slovenska.
Veškerá jednání byla bezvýsledná. Řešením se stal arbitrážní soud.
Československá vláda tento postup schválila 25. října. Pro stanovení jasných pravidel již 26. října zaslala maďarskému vyslanci nótu, v níž jasně připomněla, že bude jednat pouze o maďarské menšině a ostatní etnické principy budou ponechány stranou.
Témata probíhajících zahraničních porad tisk nekomentoval. Více prostoru získalo osvětlování důvodů arbitrážního řízení.
Slovák přinesl zprávu, která konkretizovala rozhodnutí a důvody Maďarů. Dle jeho slov byli Maďaři ochotni i nadále vyjednávat s pověřenou československou delegací, ale za podmínek, které si stanovili: vyklizení slovenského území, plebiscit na celém slovenském území a případné řešení prostřednictvím arbitrážní komise, a to komise německo-italské. Jak Slovák dále uvedl, na maďarské požadavky nebylo možné přistoupit, proto bylo přistoupeno přímo k arbitrážnímu řízení.
Tisková prohlášení HSĽS byla sebevědomá. Slovák psal: „Táto zpráva znamená, že teraz je rozhodnutie o slovenských hraniciách v rukách Rima a Berlína. Je len prirodzené, že toto rozhodnutie musí byť spravedlivé a že při ňom bude sa brať zřetel aj na zájmy slovenské, ako to má slovenská vláda s niekoľkých strán zaručené.“90
Luďáci prohlašovali, že arbitráž Slovensku neuškodí a Maďarsko bude muset ze svých požadavků slevit, ne-li je dokonce zcela opustit. Slovák dále konstatoval: „My veríme v objektivitu veľmocí a vkládáme v nej svoju dôveru. Videli sme už podľa mnichovského rozhodnutia, že mestá s veľkým počtom nemeckého obyvateľstva, ale v etnickom celku českom ležiace, Nemci neobsadili. Ako si nárokujú teda Maďari pre
89 J. Beck mezitím usilovně vyjednával s dalšími evropskými státy, zda by byly ochotny podpořit společnou polsko-maďarskou hranici. Tázal se Německa a Rumunska. Druhá velmoc, v čele s králem Carolem a P., Comnenem jej odmítla.
90 Rozhodnutie v rukách Ríma a Berlína. Slovák. 27.10. 1938, roč. 20, č. 245, s. 1.
43
seba výhodnejšiu mieru ako Nemecko?...My veríme, že spravedlivosť zvíťazí a Maďarom nedajú sa žiadné privilegiá. Všetko sa musí vybaviť tak, aby sa uplatnily mnichovskej zásady. Akékoľvek extraklobásy pri riešení stredoeuropských problémov značily by veľkú krivdu a stálu nespokojnosť v dunajskej kotline,“91
Dle nejtragičtějších scénářů měly být Maďarsku přiřknuty pouze kraje s většinou neslovanského obyvatelstva.
Těsně před vyhlášením konečného verdiktu navštívili vládní zástupci všechna významná slovenská města a v manifestačních projevech ujišťovali, že Slováci nedají Maďarsku „ani píď slovenské země.“
91 My veríme v objektivitu vel´mocí. Slovák. 30.10. 1938, roč. 20, č. 248, s. 1.
44