Vymezení základních pojmů

Stáří je poslední etapa lidského života, v průběhu života člověk stárne. Existuje mnoho definic stárnutí a dělení stáří. Na pojem stárnutí můžeme nahlížet ze dvou rovin. V rovině společnosti je stárnutí demografický proces, v rovině lidské je stárnutí důsledek biologických změn (Vidovičová, aj. 2013, s. 17).

Uvedeme zde dělení a popis stárnutí několika autorů. Podle Kalvacha (2004) je stáří pojmenování pozdních stádií přirozeného průběhu života, tento vývoj je nazýván ontogeneze. Stáří je výsledkem stárnutí (involuce), které je procesem postihující život (Kalvach, aj., 2004, s. 47, 67–68). Vágnerová (2008) rozděluje stáří na dvě období, na rané a pravé staří. Rané stáří vymezuje věkem 60–75 let a pravé stáří je období od pětasedmdesátého věku. Shrnuje stáří jako poslední etapou vývoje, někdy nazývanou

13

postvývojovou, kdy „vývojovým úkolem stáří je dosáhnout integrity v pojetí vlastního života“ (Vágnerová in Erikson, 2008 s. 299). Stárnutím rozumíme změny ve struktuře a funkci organismu, které mají za následek zvýšenou zranitelnost, pokles schopností a výkonnosti. Tyto změny vrcholí v terminálním stadiu smrti (Langmeier, aj., 2006, s. 202). Naproti tomu Říčan (1990) uvádí dělení podle Světové zdravotnické organizace, a to na rané stáří ohraničené věkem 60–75 let, vlastní stáří či pokročilý věk 75–90 let a vysoký věk neboli dlouhověkost, kterou představují senioři ve věku nad 90 let (Říčan 1990, s. 370).

Haškovcová (2010) používá dělení totožné jako Říčan, ale zároveň uvádí, že v současné době jsou přechody mezi jednotlivými obdobími nezřetelné, proto se zejména v poslední době vžilo označení 50+, 60+, 70+ nebo ve variantě 50plus, 60plus, 70plus atd. I podle Stuart-Hamiltona (1999) je obtížné definovat přesnou hranici, kdy končí pozdní dospělost a začíná stáří. Zároveň uvádí i několik rozdělení stáří. Období mladší a pokročilé stáří rozděluje shodně jako Vágnerové. Zároveň zmiňuje i Burnsidovu variantu, kde je stáří kategorizováno na mladé stáří ve věku 60–69 let, zralé stáří ve věkovém rozmezí 70–79 let, pokročilé staří ohraničené věkem 80–89 let a velmi pokročilé staří nad 90 let. Další uváděnou variantou rozdělení stáří je kategorie třetího a čtvrtého věku. Ve třetím věku vede senior aktivní a nezávislí život, ve čtvrtém věku je senior již nesoběstačný a závislí na pomoci druhých (Stuart-Hamilton 1999, s. 20–21).

Se stárnutím souvisí i pojem „věk“. Rozdělujeme ho na věk chronologický (kalendářní, matriční), biologický a sociální. Někteří autoři neuvádí věk, ale stáří.

Chronologický věk – nebo kalendářní stáří je nejběžnější a nejjednodušší měřítko věku. Odvíjí se od data narození, proto je přesně vymezitelné, ale na druhou stranu nebere v potaz individuální rozdíly (Kalvach, aj. 2004, s. 47).

Tento věk je důležitý, protože se od něj odvíjí řada sociálních opatření a praktických činností. Váže se na něj třeba výplata starobního důchodu (Haškovcová 2010, s. 24–25).

Biologický věk – je věk, který je někdy nazýván funkční nebo skutečný. Používá se především v lékařství, které s pomocí moderních metod dokáže poznat, jak je na tom člověk ve skutečnosti (Haškovcová 2010, s. 25). Označuje involuční

14

změny každého jedince, hodnotí jeho funkční stav, výkonnost, kondici a patologii (Kalvach, aj. 2004, s. 48).

Sociální věk – vyjadřuje společenská očekávání, která jsou přiměřená biologickému věku. Očekává se, že člověk po šedesátce se vzdá aktivního pracovního života a odejde do důchodu, s tím souvisí změna sociálního statutu (Haškovcová 2010, s. 19–20). Kalvach (2004) přímo uvádí, že sociální stáří obsahuje změnu v sociálních rolích a potřebách, odchod do důchodu v sobě nese i změnu životního stylu a ekonomického zajištění. Odchod do penze je brán za počátek sociálního stáří (Kalvach, aj. 2004, s. 47–48).

Mezi další údaje související s věkem patří průměrný věk. Tento čistě statistický údaj nám říká, kolika let se dožívá určitá generace. Nebere ovšem v potaz, že v každé době žijí starší lidé než je průměrný věk. Proto se dnes spíše používá termín očekávána doba života. Tento termín značí pravděpodobný věk, kterého se dožije právě narozené dítě. Tak jako stoupá průměrný věk, tak stoupá i očekávaná doba života. Naděje na dožití je údaj, který se liší nejen mezi kontinenty, ale i mezi jednotlivými státy a je důležitým ukazatelem prosperity státu (Haškovcová 2010, s. 3–25). V České republice byla v roce 2012 naděje na dožití u žen 80,9 let a u mužů 75 let (Český statistický úřad 2014).

1.1.2 Senior

V sociálních službách se pro statistické účely považuje za seniora člověk, který dosáhl věkové hranice 65 let.

Senior je člověk, který má specifické postavení ve společnosti a nachází se v posledním životním stádiu. Definovat seniora podle věku je na jednu stranu velmi jednoduché, ale na druhou stranu ani v české společnosti neexistuje jednotný názor na věkovou kategorii seniora. Identita seniora není jenom věk, ale i na první pohled nerozeznatelné složky jedince jako je stav mysli, zdravotní stav, životní role a sociální pole. Pro českou společnost jsou hlavní znaky seniora věk, ekonomický statut důchodce a jeho role babičky či dědečka v rodině (Sak, aj. 2012, s. 25–27).

15

Senior patří ke generaci nejstarších občanů celé populace. Pojem generace je nejčastěji používán v demografickém významu ve vztahu k biologické reprodukci lidského rodu. V sociologickém významu je generace společenská skupina, kterou spojuje společenská událost a klima. Je spojena současně s biologickým a sociálním životem jedince (Sak, aj. 2012, s. 34–35).

Vymezení seniora pouze věkem používá Hartl, kdy senior je označení občanů nad šedesát let. Senior však znamená i starší osobu ze dvou osob stejného jména. Pokud má otec a syn stejné jméno, u otce se používá také senior, ač zdaleka nemusí dosahovat příslušného věku (Hartl, aj. 2009, s. 530).

1.1.3 Zdraví, nemoc

Zdraví je pro mladého člověka opakem nemoci, ale s přibývajícím věkem se mění úhel pohledu na zdraví a nemoc. Stárnutí provázejí chronické nemoci, které jsou za pomoci moderní farmakologické léčby velmi dobře kompenzovány. Senior se ve většině případů cítí zdravý, i když je nucen pravidelně užívat léky. Za nemoc považuje až nástup akutní fáze své chronické nemoci nebo onemocnění jako je například v lepším případě viróza, v horším rakovina. Mnohem větší obavu mají senioři z pádů a jejich následků, jako je ztráta samostatnosti a soběstačnosti než z nemoci jako takové.

Existuje několik definic zdraví, negativní vymezení zdraví je nepřítomnost tělesné či duševní nemoci a poruchy. Podle WHO je „zdraví stav fyzické, psychické a sociální pohody, který je časově proměnlivý“ (Hartl, aj. 2009, s. 701). Kalvach (2004) k tomu uvádí, že při posuzování zdraví je třeba také brát v potaz adaptabilitu, funkčnost, homeostázu, svébytnost a v neposlední řadě také subjektivní spokojenost. Zdůrazňuje, že mezi zdravím a nemocí vede tenká hranice a nevýznamné odchylky funkcí a hodnot jsou při definování zdraví tolerovány (Kalvach, aj. 2004, s. 115).

Pokud subjektivní potíže jsou v souladu s objektivními lékařskými nálezy, snadno definujeme nemoc. Problém nastává v okamžiku, kdy pacient má srozumitelné potíže, ale objektivní nálezy neodpovídají potížím, nebo v případě, kdy má pacient nejasné potíže typu necítí se dobře apod. Mnohdy záleží i na úhlu pohledu a na podmínkách v nichž daný člověk žije (Kalvach, aj. 2004, s. 115–118).

16 Modely zdraví a nemoci:

model klinický – nemoc je odchylka od normy, a tyto odchylky vytváří soustavy chorob,

model funkční – nemoc je porucha tělesné, duševní nebo sociální funkce, model adaptační – nemoc je chápana jako porucha přizpůsobivosti,

model ekologický – nemoc je porucha vztahu organismu s prostředím (Kalvach, aj. 2004, s. 115).