Technická univerzita v Liberci Hospodářská fakulta
D I P L O M O V Á P R Á C E
2006 Lucie Hurdálková
Technická univerzita v Liberci Hospodářská fakulta
Studijní program: 6208 - Ekonomika a management Studijní obor: Podniková ekonomika
Komparace ekonomik Česka a Slovenska v pozadí ekonomických reforem
The comparation of Czech and Slovak ekonomy in the background of economic reforms
DP – PE – KEK – 2006 05
LUCIE HURDÁLKOVÁ
Vedoucí práce: Ing. Iva Nedomlelová, Ph.D., KEK
Konzultant : Ing. Drahomíra Dubská, analytička v odd. makroek. analýz ČSÚ
Počet stran
Datum odevzdání: 13. 5. 2006 Prohlášení:
Byl(a) jsem seznámen(a) s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č.
121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 - školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracoval(a) samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce a konzultantem.
Datum: 13. 5. 2006 Podpis:
Poděkování
Ráda bych poděkovala vedoucí této bakalářské práce, Ing. Ivě Nedomlelové, Ph.D., za její ochotu, trpělivost a mnoho užitečných rad, které mi byly velkou pomocí při tvorbě této práce.
Další dík patří mé konzultantce Ing. Drahomíře Dubské, analytičce v oddělení makroekonomických analýz, která mi poskytla mnoho cenných informací. Nemohu také
opomenou spolupráci s katedrou statistiky a poděkovat zejména Ing. Vladimíře Valentové, Ph.D. za její čas a ochotu.
Resumé
Cílem této diplomové práce s názvem „Komparace ekonomik Česka a Slovenska v pozadí ekonomických reforem“ je zamyslet se nad rozdílným vývojem obou zemí, které byly kdysi součástí jediné – Československa. V úvodní kapitole jsou teoreticky představeny hlavní makroekonomické ukazatele. Druhá část seznamuje s reformami, které byly uskutečněny po rozpadu společného státu jako důsledek přechodu od centrálně řízeného hospodářství k tržní ekonomice. Zvláštní kapitola je věnována uskutečněným a plánovaným reformám současnosti. V praktické části je provedeno porovnání hlavních makroekonomických ukazatelů obou zemí. Závěrečná kapitola si klade za cíl předpovědět budoucí vývoj těchto ukazatelů pomocí statistické metody nazvané trendová analýza.
Klíčová slova
Hrubý domácí produkt Inflace
Nezaměstnanost Platební bilance Ekonomická reforma Ekonomická transformace
Summary
The objective of this diploma thesis entitled, „The Comparison of Czech and Slovak Economies in the Background of Economic Reforms“ is to compare and contranst progress of both countries formally called Czechoslovakia . The introductory chapter deal with major macroeconomic indicators. The second chapter acquaints with economic reforms which were realized after separation into two different countries following the immediate conversion from a centrally controlled economy to a free market economy . The special chapter deals with present realized and projected economic reforms. A comparison of the main economic indicators of the Czech and Slovak ekonomies is worked out in the practical chapter. The final chapter is setting goals to predict future progress of these indicators using the statistic method called „Trend Analysis.“
Keywords
Gross domestic produkt Inflation
Unemployment Balance of payment Economic reform
Economic transformation
OBSAH:
Seznam zkratek a symbolů………...……10
1. Úvod ………..………..11 - 12
2. Teoretické vymezení makroekonomických
ukazatelů……….13
2.1 Hrubý domácí produkt………...…..13 - 14 2.1.1 Nominální a reálný HDP……….…...…..14 2.1.2 Měření HDP………..………...15 - 17 2.1.3 Dvousektorový model ekonomiky………...….17 2.1.3.1 Spotřeba (Consumption)………..……...18 2.1.3.2 Investice………...19 - 20 2.1.4 Třísektorový model ekonomiky………....20 - 21 2.1.5 Čtyřsektorový model ekonomiky……….21 2.2 Inflace………...………..…22 2.2.1 Měření inflace………...…22 - 23 2.2.2 Příčiny inflace………...……24 - 28 2.2.3 Typy inflace………..………28 2.3 Nezaměstnanost………...………29 2.3.1 Definice nezaměstnanosti a její měření……….29 - 31 2.3.2 Typy nezaměstnanosti………..…………....31 - 33 2.3.3 Dobrovolná a nedobrovolná nezaměstnanost………...33 - 37 2.3.4 Náklady nezaměstnanosti………..37 - 38
2.4 Platební
bilance……….………..38
2.4.1 Běžný účet……….………...39 - 40 2.4.2 Ostatní účty……….……….40 - 41
2.4.3 Rovnováha platební bilance………..………...…41
3. Realizované a chystané reformy ČR a SR………42 3.1 Společné reformní kroky Československa na počátku 90. let…………..……42 - 45 3.1.1 Liberalizace trhů a stabilizace ekonomiky………..45 - 47 3.1.2 Privatizace a restrukturalizace………...………..…..47 3.1.2.1 Hodnocení a kritika kupónové privatizac………48 - 49 3.1.3 Východiska ekonomické reformy: hospodářský a makroekonomický vývoj 49 3.1.3.1 Vývoj HDP………...………..….50 - 51 3.1.3.2 Míra inflace a cenová liberalizace……….51 - 54 3.1.3.3 Míra nezaměstnanosti………...…55 - 58 3.1.3.4 Platební bilance………....58 - 61 3.1.3.4.1 Kurzové režimy………...…..61 - 62 3.1.3.5 Zhodnocení úspěšnosti transformace ČR po 16 letec……..62 - 63 3.2 Chystané a realizované reformy České a Slovenské republiky…….………...64
3.2.1 Slovenské ekonomické reformy……….……....65 3.2.1.1 Daňová reforma………..…….65 3.2.1.1.1 Daň z příjmů fyzických a právnických osob……..….66 3.2.1.1.2 Ostatní daně………...………..…66 - 68 3.2.1.2 Důchodová reforma……….……....69 - 71 3.2.1.3 Reforma ve zdravotnictví………..………...…71 - 72 3.2.1.3.1 Nové návrhy zákonů v oblasti zdravotnict….….72 - 73 3.2.1.3.2 Hodnocení úspěšnosti reformy ve zdravotnictví…...74 3.2.2 Česká republika a ekonomické reformy……….………...…….75 3.2.2.1 Daňová reforma………..….75 - 76 3.2.2.2 Důchodová reforma……….……....76 - 78 3.2.2.3 Reforma ve zdravotnictví………..………..…79 - 80
4. Komparace hlavních ekonomických ukazatelů ČR a SR……….. 80 4.1 Hrubý domácí produkt………..……...81 - 83 4.2 Míra inflace………..……83 - 85 4.3 Míra nezaměstnanosti………...85 - 87
4.4 Platební
bilance……….…...88
4.4.1 Platební bilance ČR………..88 - 91 4.4.2 Platební bilance SR………...………...91 - 94
5. Odhad budoucího vývoje porovnávaných ekonomik………..95 5.1 Trendová analýza……….95 - 96 5.1.1 Volba vhodného modelu trendu……….……….96 5.1.2 Prognóza budoucího vývoje vybraných ekonomických ukazatelů……..…97
6. Závěr ……….………...………....98 – 101
Seznam literatury………....102 - 105
Seznam zkratek:
aj. – a jiné č. - číslo
ČR – Česká republika
ČSFR - Česká a Slovenská Federativní Republika ČSSD - Česká Strana Sociálně Demokratická ČSÚ – Český statistický úřad
EU – Evropská Unie
HDP – hrubý domácí produkt Mil. - milion
Mld. - miliarda např. - například obr. - obrázek
ODS - Občanská demokratická strana PPI - producer price index
resp. - respektive
RVHP - Rada vzájemné hospodářské pomoci Sk – Slovenská koruna
SR – Slovenská republika Tab. - tabulka
TAE – Taxpayers Association of Europe tzn. – to znamená
tzv. - takzvaný
1. Úvod
Od rozpadu Československa uplynulo již čtrnáct let a česká i slovenská ekonomika se ubírá každá svoji cestou. Na rozdělení společného státu měla jistý vliv i ekonomická transformace, která se uskutečnila na počátku 90. let. V Československu probíhaly nejzásadnější změny hospodářské politiky v důsledku přeměny centrálně plánované ekonomiky na tržní, které podstatně ovlivnily pozdější vývoj obou zemí.
Tehdejší vláda stála před nesnadným úkolem, rozhodnout, která transformační strategie je pro Československo nejvýhodnější. Situace byla o to složitější, neboť tak rozsáhlá ekonomická transformace, kterou naše země prošla, neměla v historii obdoby. Mezi ekonomy a členy vlády se tak vedly spory o tom, jaké reformní kroky uskutečnit a jak rychle k nim přistoupit. Vláda se i přes kritiku některých ekonomů a politiků rozhodla pro rychlou cestu transformace, kterou navrhovala skupina ekonomů v čele s tehdejším ministrem financí Václavem Klausem. Již počátkem roku 1991 se přistoupilo k tzv. šokové terapii, která předpokládala rychlou liberalizaci trhů, což v podstatě znamenalo jednorázové uvolnění cen i mezd a otevření domácích trhů zahraničním investorům a konkurenci. Bylo však zároveň nutné přijmout jistá opatření, která měla zabránit růstu inflace a rozvrácení platební bilance. Druhou fází transformace byla privatizace a restrukturalizace státních podniků.
Od počátku transformace uplynulo patnáct let a dle presidenta Světové banky Paula Wolfowitze lze transformační proces považovat za ukončený. Česká republika tak oficiálně dne 28. února 2006 vstoupila mezi vyspělé země. Wolfowitz dále prohlásil, že českou transformaci lze dávat za vzor jiným zemím. Upozornil však, že je stále velký prostor pro
zlepšování a Česká republika potřebuje stejně jako jiné evropské státy reformy důchodového a zdravotního systému.
Transformační proces tak lze hodnotit celkem pozitivně, vyskytnou se však i názory, že ekonomická reforma nepůsobila na oba státy stejně kladně, a naopak Slovensku přitížila.
Slovensko po transformaci zaznamenalo velké sociální rozdíly, především v nárůstu nezaměstnanosti a odlivu mladých mozků do zahraničí. Tuto zemi dále tížila vysoká inflace, záporný růst platů, rekordní schodek státního rozpočtu a jiné hospodářské problémy. Po vypuknutí hospodářské a finanční krize v roce 1998 se pak Slovensko rozhodlo pro razantnější změny v ekonomice ve formě hospodářských reforem. Slovenská vláda uskutečnila několik ekonomických reforem, významná byla reforma daňová, důchodová a reforma ve zdravotnictví. Slovensko se tak zařadilo mezi nejrychleji rostoucí ekonomiky v celé Evropě a zaznamenalo výrazný hospodářský růst. Obdrželo také několik zahraničních ocenění za své ekonomické reformy, např. předseda vlády a ministr financí SR Ivan Mikloš získal za daňovou reformu ocenění Taxpayers Association of Europe Award 2005.
Zatímco Slovenská republika zaznamenává první pozitivní důsledky provedených reforem, v České republice se o ekonomických reformách stále jen diskutuje. To je také jedna z příčin, proč byla napsána tato diplomová práce. Cílem je zamyšlení se nad rozdílným vývojem obou zemí. Zamyslet se nad tím, proč dvě země, které byly kdysi jednou společnou republikou, mají na jedné straně odvahu k radikálním krokům a na druhé straně strach slovo reforma jen vyslovit. Nebojí se Česko s reformami otálet jen proto, že je to nepopulární gesto pro voliče, nebo chytře vyčkává a promýšlí tu nejsprávnější variantu? Je opravdu možné, že za pár let předežene slovenská ekonomika českou? Nebo se Slovensko ve svých reformních krocích příliš unáhlilo a nevzalo v potaz všechny negativní dopady?
Tyto otázky nejlépe zodpoví čas, lze se však nad nimi alespoň zamyslet.
2. Teoretické vymezení makroekonomických ukazatelů
Druhá kapitola této práce je věnována teoretickému vymezení vybraných makroekonomických ukazatelů, které slouží v následujících kapitolách k porovnávání ekonomik Česka a Slovenska. Jsou zde podrobněji rozebrány ukazatele, které se nejčastěji používají k vyjádření úrovně ekonomiky dané země. Prvním ukazatelem je hrubý domácí produkt, neboť se jedná o nejdůležitější ekonomický agregát používaný k měření celkové výkonnosti ekonomiky. Dalším významným ukazatelem je inflace, a to zejména proto, že odráží cenovou stabilitu země. Následuje charakteristika nezaměstnanosti, která je v současnosti ústředním problémem. Pokud je vysoká, dochází k plýtvání se zdroji a ekonomickým ztrátám. V posledních letech je proto soustředěna pozornost na udržení její optimální výše. Míra nezaměstnanosti je významným ukazatelem, neboť zjišťuje efektivnost důležitého výrobního faktoru – faktoru pracovní síly. Čím efektivněji je pracovní síla využita, tím vyšší je i výkonnost celkové ekonomiky. Poslední bod této kapitoly bude věnován platební bilanci, zejména běžnému účtu platební bilance. Běžný účet platební bilance je významná veličina, neboť zaznamenává rovnováhu ekonomiky ve vztahu k zahraničním subjektům.
2. 1 Hrubý domácí produkt
Hrubý domácí produkt je ukazatel, který měří objem produkce vyrobené na území určité země za určité období - obvykle čtvrtletí či rok, v určité měně, nejčastěji v dolarové hodnotě. Zahrnuje nejen zboží a služby krátkodobé spotřeby, ale také statky dlouhodobé
spotřeby, jako jsou např. automobily a počítače. Je však důležité si uvědomit, že do HDP je možno zahrnout pouze nově vyrobené statky. Nelze tedy započítat statky dlouhodobé spotřeby, které byly vyrobeny v minulých obdobích. Proto je nutné odlišovat hrubý a čistý domácí produkt .
Hrubý domácí produkt je definován jako suma finálních produktů a zahrnuje spotřebované statky plus hrubé investice. Zatímco čistý domácí produkt obsahuje spotřebované statky a čisté investice. Čistým domácím produktem rozumíme hrubý domácí produkt snížený o opotřebení neboli amortizaci. Amortizace obsahuje odpisy a spotřebovaný materiál, který se z hlediska ekonomie zahrnuje do kapitálu.
2. 1. 1 Nominální a reálný HDP
HDP je důležitým ukazatelem, podle něhož můžeme posoudit výkonnost ekonomiky a porovnat ekonomické aktivity s různými zeměmi. Lze je porovnávat nejen mezi různými oblastmi, ale též v různých obdobích. Chceme-li však porovnávat ekonomické aktivity v různých obdobích, musíme vyloučit vliv inflace, neboť se ceny statků v různých obdobích mění. Potíže mohou nastat, chceme-li např. zjistit růst domácího produktu oproti předešlému roku. Proto musíme odlišovat reálný a nominální HDP.
Nominální domácí produkt je vyjádřen v běžných cenách běžného roku. Zatímco reálným produktem rozumíme ukazatel ve stálých cenách určitého minulého roku. Reálný produkt upravuje nominální HDP do cen výchozího roku. Například produkci roku 2005 měříme v cenách roku 2004. Reálný ukazatel vylučuje vliv změny cen a obsahuje změny fyzického objemu produkce, neboť je očištěn od inflace tzv. deflováním. Deflování je v podstatě vydělení nominálního produktu cenovým indexem dané výrobní podskupiny.
Reálný HDP = nominální HDP/ deflátor HDP (2.1)
K porovnání ekonomických ukazatelů v různých obdobích je tedy nutné vždy používat reálný ukazatel, nikoliv nominální. Chceme-li zjistit reálný růst domácího produktu, musíme ho vyjádřit ve stálých cenách a teprve pak jej vztáhnou k domácímu produktu minulých období. [1, 2, 3, 6]
2.1.2 MĚŘENÍ HDP
Hrubý domácí produkt lze vypočítat třemi základními způsoby:
1. Produkční metodou
2. Důchodovou neboli příjmovou metodou 3. Výdajovou metodou
1. Produkční metoda
HDP je určen celkovou hodnotou statků po odečtení nakoupených materiálů a meziproduktů. Meziprodukt neboli polotovar se dá také z hrubého domácího produktu vyloučit metodou sečtení přidaných hodnot jednotlivých organizací. Celkovou přidanou hodnotu lze získat z daňové soustavy dané země. Přidanou hodnotu dostaneme, pokud od prostředků získaných z prodeje statků odečteme prostředky vynaložené na výrobu. Výpočet HDP pomocí produkční metody si nyní vyložíme podrobněji pomocí následující definice:
Definice: Hrubý domácí produkt je tržní hodnota finálních statků vyrobených v zemi za dané časové období. 1
Tržní hodnotu získáme, pokud vynásobíme množství každého statku, vyrobeného v dané zemi, jeho cenou a poté tyto násobky sečteme. Započítávají se pouze statky, které se prodávají prostřednictví trhu. Nelze tedy do HDP statky, které trhem neprochází, např.
neplacená práce v domácnosti. Výjimkou jsou statky poskytované státem, které sice trhem
1 Frank, Robert H. a Bernanke, B. Ekonomie. 1. vyd. Praha: Grada, 2003.,str. 450 ISBN 80-247-0471-4.
neprochází, jsou však v HDP obsaženy, např. bezpečnost zajišťovaná armádou, doprava po dálnicích nebo vzdělání na státních školách.
V domácím produktu mohou být zahrnuty pouze ty statky, které prošly konečným výsledkem výrobního procesu - tzv. finální statky. Statky, které putují do dalšího výrobního procesu - tzv. meziprodukty, nelze do HDP obsáhnout. Do HDP musíme zahrnout pouze finální statky, abychom vyloučili dvojí započítávání.
Hodnota finálních statků se v praxi vypočítává pomocí přidaných hodnot, které lze získat odečtením nákladů na vstupy od tržeb za prodané výrobky. Hodnota finálních produktů je potom součet přidaných hodnot všech firem ve výrobním procesu.
Poslední část definice nám říká, že lze do HDP obsáhnout pouze ty statky, které byly vyrobeny na území dané země v daném roce. Např. do HDP Česka nelze zaznamenat statky vyrobené na Slovensku českými firmami. [1, 3]
2.Důchodová neboli příjmová metoda
Celkový produkt získáme sečtením všech důchodů plynoucích z výrobních faktorů ve všech sektorech ekonomiky. Příjmy, které byly v daném období vydělány, rozumíme: mzdy (w), zisky (z), renty (r), úroky (i), amortizaci (a) a nepřímé daně (n). Produkt lze tedy vyjádřit následující rovnicí:
HDP = w + r + i + z + a + n (2.2)
Příjmová metoda obsahuje všechny příjmy směřující k domácnostem upravené o nepřímé daně a amortizaci. Čistý domácí důchod zjistíme součtem výše uvedených důchodů kromě amortizace a nepřímých daní.
3. Měření HDP výdajovou metodou:
HDP měří množství vyrobených statků, pro ekonomy je však také důležité vědět, kdo dané statky koupí a užije - chtějí znát konečného spotřebitele. Lze je rozdělit do čtyř sektorů:
domácnosti, firmy, vláda a zahraniční sektor. Ekonomové vycházejí z toho, že všechny statky, které se v dané ekonomice vyrobí, jsou spotřebovány příslušníky těchto sektorů.
Proto lze HDP měřit se stejnou přesností výdajovou metodou i metodou tržních hodnot.
Sektory, které jsme si vymezili, vykazují čtyři výdajové složky: spotřeba (C), investice (I), vládní nákupy (G) a čistý vývoz (NX). Jinak řečeno: domácnosti spotřebovávají, firmy investují, vláda realizuje vládní nákupy a zahraniční sektor kupuje to, co země vyváží. [1, 2]
Vztah mezi HDP a výdajovými složkami (neboli agregátními výdaji) lze zaznamenat do následujícího vztahu:
Y = C + I + G + NX, (2.3) kde Y je hrubý domácí produkt.
V následující části bude podrobněji věnována pozornost jednotlivým složkám agregátních výdajů. Nejprve budeme uvažovat pouze jednoduchý model se dvěma sektory: sektorem domácností a sektorem firem. Jde tedy zjednodušeně o ekonomiku, kde neexistují daně, státní výdaje, ani zahraniční obchod. Později do výkladu zahrneme i zbylé dva sektory:
vládní sektor a vnější sektor.
2.1.3 Dvousektorový model ekonomiky
V dvousektorové ekonomice se hrubý domácí produkt dělí na dvě složky: spotřebu (C) a úspory (S), platí tedy:
Y = C + S (2.4)
Vytvořený produkt tedy domácnosti a firmy z části spotřebují a zbylou část uspoří. Aby byly úspory efektivně využity, musí být investovány ve firmách, pak platí:
S = I (2.5)
Spotřební výdaje však nejsou automatické, ale předchází jim rozhodování domácností a firem, jakou část vynaloží na spotřebou a na investice. Výsledkem tohoto rozhodování je
celkový tok spotřebních a investičních výdajů, který se nazývá agregátní výdaje. Jelikož vycházíme z předpokladu, že všechny statky, které se v dané ekonomice vyrobí, jsou spotřebovány, můžeme psát:
Y = C + I (2.6) [2, 4, 6]
2.1.3.1 Spotřeba (Consumption)
Reálné spotřební výdaje, oficiální název pro spotřební výdaje neboli spotřebu, zahrnují nákupy zboží a služeb domácnostmi a jedinci. Spotřební výdaje se dělí se do tří skupin:
statky dlouhodobé spotřeby - mající dlouhodobou životnost (např. automobily a nábytek)
statky krátkodobé spotřeby - mající krátkou životnost (např. benzín a oděvy)
služby - nemateriální složky spotřeby představující významnou část spotřebních výdajů (např. výdaje na bydlení, elektrickou energii, bankovní služby a jiné) [1, 5]
Spotřební funkce
Velikost spotřeby je závislá na velikosti disponibilním důchodu a na úrokové míře.
Úroková míra určuje rozdělení důchodu mezi spotřebu a úspory. Pokud je úroková míra nízká, lidé více spotřebovávají a méně šetří, a naopak čím je úroková míra větší, tím menší je motivace ke spotřebě. Mezi spotřebou a důchodem existuje lineární vztah, který lze vyjádřit rovnicí:
C = Ca + cY (2.7)
kde Ca je autonomní spotřeba a ( c) je mezní sklon ke spotřebě.
Autonomní spotřeba je nezávislá na výši důchodu a zahrnuje výdaje, které lidé musí platit bez ohledu na jejich běžný důchod, např. nájemné. Druhá složka spotřební funkce se odvíjí od velikosti důchodu a pokud stoupá, roste i celková spotřeba. Ze spotřební funkce
vyplývá, že roste-li disponibilní důchod, lidé mají tendenci více spotřebovávat. Spotřební výdaje rostou ale pomalejším tempem než důchod. To je dáno tím, že lidé uspokojují své potřeby postupně dle naléhavosti. Lidé s nízkým důchodem nakupují statky nejnaléhavější potřeby a zvyšuje-li se jim důchod, přicházejí na řadu potřeby méně naléhavé až po luxusní. S dalším růstem důchodu se lidé rozhodují, zda dají přednost luxusním statkům, nebo raději úsporám. [2, 4]
2.1.3.2 Investice
Investiční výdaje obsahují výdaje firem na stroje a zařízení, obytné i neobytné konstrukce a změny ve firemním inventáři vynaložené během roku. Patří sem nové domy, tovární budovy, nákladní automobily a zásoby. Investice vlády se do celkových investic nezahrnují.
Investice lze je rozdělit do tří skupin:
investice do fixního kapitálu - pořizování nových kapitálových statků za účelem zvýšení výrobní kapacity.
investice do budov - výstavba nových obytných i neobytných prostor
investice do zásob - vyrobené statky, které firma v daném období nestihla prodat. [1, 5]
Firmy realizují investice do fixního kapitálu a do zásob, ale ne vždy jsou to investice plánované. Některé investice mohou být i neplánované, a to ve formě změn zásob. Platí zde následující vztah:
skutečné investice = plánované investice + neplánované investice (2.8)
V případě, že firmy vyrobí více statků, než lidé chtějí koupit, dochází k neplánovanému hromadění zásob a neplánované investice jsou kladné. Naopak, vyrobí-li méně produkce, než lidé poptávají, dochází k tzv. neplánovanému čerpání zásob a neplánované investice jsou pak záporné.
Pokud dochází k neplánovanému hromadění zásob, snaží se firmy snížit zásoby buď snížením ceny či výroby statku. V opačném případě, nastává-li neplánované čerpání zásob, reagují firmy zvýšením ceny či výroby statku, aby zvýšila zásobu na plánovanou úroveň.
Tyto změny cen, výroby nebo obojího vyvolávají změnu nominálního HDP. Konkrétně tedy snížení cen či výroby, v důsledku kladných neplánovaných investic, působí na pokles nominálního HDP. Naopak zvýšení cen, popřípadě produkce zapříčiní růst nominálního HDP. Jakmile je dosaženo plánované úrovně zásob, dostane se HDP na rovnovážnou úroveň. Hrubý domácí produkt je na rovnovážné úrovni pouze tehdy, rovná-li se skutečný objem investic plánovaným investicím a neplánované investice jsou nulové.
Do HDP se musí zahrnout pouze hrubé investice. Hrubé investice jsou investice, od kterých nebylo odečteno znehodnocení (neboli opotřebení) kapitálu. Hrubé investice se od čistých investic liší právě opotřebením kapitálu, které vystupuje ve formě odpisů. [2, 3, 4]
2.1.4 Třísektorový model ekonomiky
Nyní pokročíme ve výkladu z dvousektorového modelu k modelu třísektorovému, který kromě domácností a firem obsahuje i sektor vládní. Vládním sektorem rozumíme stát a obce.
Původní rovnici celkového výstupu ekonomiky (2.4) lze rozšířit o vládní sektor na Y = C + I + G (2.9)
Mezi vládním sektorem a soukromými sektory (domácnostmi a firmami) existují následující peněžní toky:
vládní nákupy statků (G)
daně (TAT)
transfery obyvatelstvu (TR)
Vládní výdaje na statky jsou nákupy zboží a služeb od soukromého sektoru, např. platy úředníků. Vláda získává za peníze určitou protihodnotu ve formě zboží či služby. Daně, ať
už ve formě přímých či nepřímých daní, tvoří příjmovou stránku státního i obecních rozpočtů. Transfery znamenají platby obyvatelstvu vyplácené státem či obcí, např. přídavky na děti a starobní důchod. Na rozdíl od vládních nákupů, vláda žádnou protihodnotu nezískává. Domácnosti platí z běžného důchodu daně a získávají od státu transfery.
Výsledkem je disponibilní důchod (YD), který domácnost použije na spotřebu a úspory.
Lze tedy napsat:
YD = Y - TAT + TR (2.10)
Daně snižují disponibilní důchod a omezují tak výdaje na spotřebu a úspory. Naopak transfery disponibilní důchod zvyšují a motivují tak k větší spotřebě a úsporám. Veřejné výdaje tvoří vedle spotřeby a investic třetí složku agregátních výdajů.
2.1.5 Čtyřsektorový model ekonomiky
Nyní, bude do ekonomiky zaveden čtvrtý sektor - zahraniční obchod. Zahraniční obchod je vnější sektor a skládá se z vývozu (X) a dovozu (M). Proto lze psát
Y = C + I + G + X - M (2.11)
Vývoz znamená příliv poptávky ze zahraničí na tuzemský trh, zvyšuje tak agregátní výdaje a následně zvyšuje i nominální HDP. Dovoz je naopak odliv poptávky z tuzemského trhu do zahraničí, čímž agregátní výdaje a následně i nominální HDP snižuje. Rozdíl mezi hodnotou vývozů a dovozů nazýváme čisté vývozy (NX) neboli
NX = X – M (2.12)
a proto lze rovnici (2.10) přepsat takto:
Y = C + I + G + NX (2.13)
V praxi se čisté vývozy nazývají zahraniční obchodní bilance. Hodnota vývozů je ovlivněna výší zahraničního důchodu a hodnota dovozů se odvíjí od úrovně domácího
důchodu. Dalšími faktory ovlivňujícími výši vývozu i dovozu jsou: poměr cenové domácí cenové hladiny k zahraniční a naopak, nominální měnový kurs, obchodní a vládní omezení, spotřebitelské preference aj. Pokud je hodnota dovozu vyšší (nižší) než hodnota vývozů, jsou čisté vývozy záporné (kladné). [2, 4, 5]
2.2 Inflace
Inflace je růst všeobecné cenové hladiny neboli zmenšování kupní síly peněz. Inflace zmenšuje počet statků, které si lze koupit za peněžní jednotku.
Nelze však zaměňovat kupní sílu peněz s kupní sílou obyvatelstva. Špatné je tedy tvrzení, že inflace snižuje množství statků, které si obyvatelstvo může koupit za svůj důchod.
Inflace totiž zvyšuje nejen ceny statků, ale všechny ceny tzn. i mzdy. Nejčastěji je inflace vyjádřena mírou růstu cen jednotlivých období, jde tedy o tempo růstu cenové hladiny neboli o míru inflace. Míra inflace se počítá následujícím vzorcem:
Míra inflace (rok t) = cenová hladina (rok t) - cenová hladina (rok t-1) * 100 (2.14) cenová hladina (rok t-1)
Opakem inflace je deflace, neboli snižování cenové hladiny. Deflace se v praxi vyskytuje jen ojediněle, obvykle v době hluboké deprese. Dalším pojmem je dezinflace, která vyjadřuje snižování míry inflace neboli zpomalování tempa růstu cenové hladiny. V případě, že míra inflace roste, hovoříme o tzv. akcelerované inflaci.
2.2.1 Měření inflace
Míra inflace je v praxi měřena indexem spotřebitelských cen (CPI) nebo jiným srovnatelným cenovým indexem, jako jsou deflátor HDP nebo index cen výrobců (PPI).
Cenový index je v podstatě vážený aritmetický průměr, kde váhami jsou ceny všech komodit dané jejich ekonomickým významem.
Index spotřebitelských cen (CPI) měří náklady na zakoupení tzv. spotřebního koše vybraných statků v běžném roce ve srovnání s náklady na nákup stejného koše v základním roce. Ve spotřebním koši jsou obsaženy různé komodity (potraviny, oděvy, paliva, lékařská péče a jiné) vyrobené různými výrobci v různých oblastech země.
Cenová hladina je vyjádřena jako průměrná úroveň cen koše spotřebních výrobků a služeb, spotřebovávaných průměrnou domácností. Každý reprezentant má v uvedeném koši svou váhu, určenou podílem výdajů na daný statek.
Struktura spotřebního koše se mění pouze jednou za několik let, a to v případě výrazné změny spotřebních zvyklostí. V České republice byl naposledy spotřební koš měněn v roce 2001.
Hodnotu koše získáme tak, že každý statek, obsažený v koši, vynásobíme jeho cenou za příslušné období. Statky, mající větší podíl na spotřebě, mají při výpočtu větší váhu než položky s menšími částkami. Z toho vyplývá, že zvýšení cen různých položek může vyvolat různě velkou změnu CPI. Pokud se např. zvýší cena jehel, bude to mít na změnu CPI nepatrný vliv. Naopak změna ceny automobilů se do změny CPI promítne daleko výrazněji.
Nezanedbatelným nedostatkem indexu CPI je, že neodráží změnu kvality zboží a služeb.
Pro měření míry inflace lze použít i jiné metody - deflátor HDP a index cen výrobců (PPI).
Deflátor HDP dostaneme pokud, hrubý domácí produkt oceněný v cenách běžného roku dělíme produktem v cenách roku minulého. Deflátor HDP je nejkomplexnější ukazatel, neboť košem jsou ceny všech statků a služeb, obsažené v daném ukazateli produktu a vahami je podíl daného statku v produktu. Váhy se v tomto případě každý rok mění.
Index cen výrobců (PPI) slouží především k porovnání, jak působí domácí inflace na konkurenceschopnost našich výrobků v porovnání se zahraničními výrobci. Tento index porovnává hladinu cen na úrovni velkoobchodu nebo výrobců především oblasti potravin a těžkého či zpracovatelského průmyslu. Koše obsahují příslušné produkty daných odvětví.
PPI pracuje stejně jako index spotřebitelských cen s fixními vahami dle struktury tržeb.
[2, 3, 4, 6, 20]
2.2.2 Příčiny inflace
Příčiny inflace lze odvodit z modelu AS-AD, který vyjadřuje inflaci jako důsledek změny agregátní nabídky a agregátní poptávky. Inflaci pak lze rozdělit podle toho, který generátor ji vyvolává, na:
1) poptávkovou inflaci
2) nabídkovou (neboli nákladovou) inflaci.
1) Poptávková inflace
Poptávková inflace, také někdy nazývaná inflace tažená poptávkou, je způsobena zvýšením agregátní poptávky. Příčinami poptávkové inflace resp. růstu agregátní poptávky jsou nejčastěji:
snaha udržovat míru nezaměstnanosti pod přirozenou mírou nezaměstnanosti
výrazné a trvalé vládní rozpočtové deficity
zvýšení tempa růstu peněžní zásoby
zvýšení některé položky agregátních výdajů
Z toho vyplývá, že popudem poptávkové inflace je buď nadměrně expanzivní monetární nebo expanzivní politika. Tento problém si vysvětlíme na následujícím obrázku č. 1
Obr. č. 1: Poptávková inflace v modelu AS-AD
Zdroj: Liška, Václav. Makroekonomie. 1. vyd. Praha : Professional Publishing, 2002.
ISBN 80-86419-27-4.
Na obr. č. 1 měříme na vertikální ose agregátní cenovou hladinu (P) a na horizontální ose úroveň reálného důchodu (GDPr). Předpokládejme, že v daném roce dosahoval reálný HDP úroveň Y*. Ekonomika se tedy nachází v rovnováze v bodě E1, kde se protínají
GDPr Y* Y1
P
LRAS
AD2
AD1 SRAS1
SRAS2
P3 P2 P1
E1
E2 E3
křivky agregátní poptávky AD1 a krátkodobé agregátní nabídky SRAS1, při plné zaměstnanosti. Reálné mzdy w/p se v bodě E1 rovnají jedné a inflace je nulová. Nyní dojde v důsledku fiskální nebo monetární expanze k růstu agregátní poptávky na AD2. Ekonomika se bude nacházet v bodě E2, kde protíná nová křivka agregátní poptávky křivku SRAS2. Produkce vzrostla z Y* na Y1 a současně se zvýší cenová hladina (neboli inflace) z P1 na P2.
Ekonomika však dlouho nebude vyrábět nad úrovní potenciálního produktu. Jakmile pracovníci zjistí, že v důsledku zvýšení cenové hladiny, došlo i ke snížení mzdové sazby, budou protestovat. Míra inflace se tedy odrazí do mzdových sazeb, což vyvolá růst mezd a tím i snížení agregátní nabídky, která se posune doleva nahoru na SRAS2.
Nedojde-li k dalšímu zvyšování poptávky, ekonomika se ukotví v nové rovnováze v bodě E3, kde je vyšší míra inflace a cenová úroveň v bodě P3, HDP je však na dlouhodobé rovnovážné úrovni. Ekonomika se tedy vrátila na výchozí úroveň potenciálního produktu, avšak při vyšší cenové hladině.
2) Nabídková inflace
Nabídková neboli nákladová inflace je inflace vyvolaná náhlým snížením agregátní nabídky. Někdy se také nazývá jako inflace tlačená náklady, neboť je nejčastěji způsobená zvýšením nákladů. Růst nákladů může mít několik příčin, např.:
růst mzdových sazeb
růst cen energie a základních surovin
růst cen ostatních výrobních faktorů
depreciace měnového kurzu
zvýšení míry zdanění.
Jinak řečeno nabídková inflace je způsobená nepříznivými nabídkovými šoky, které zvyšují náklady firem a tím se zhoršuje jejich konkurenceschopnost, což vede ke zvýšení cenové hladiny a k posunu agregátní nabídky doleva nahoru. Nepříznivý nabídkový šok může být např. ropný šok. Na následujícím obrázku č. 2 si vysvětlíme nabídkovou inflaci v modelu AS-AD.
Obr. č. 2: Nabídková inflace v modelu AS-AD
Zdroj: Helísek, Mojmír. Makroekonomie : základní kurs. 2. přeprac. vyd. Slaný : Melandrium, 2002. ISBN 80-86175-25-1.
Na obr. č. 2 vycházíme opět z předpokladu, že se ekonomika nachází v rovnováze E1 na úrovni potenciálního produktu Y* , kde inflace je nulová. Kvůli zvýšení nákladů se sníží agregátní nabídka, to znamená, že se posune doleva nahoru na SRAS2. Ekonomika se
Y1 Y* Y
P2 P1
P
E2
E1 LRAS
AD SRAS1
SRAS2
dostane do nové rovnováhy E2, ve kterém se protíná nová křivka nabídky s agregátní křivkou poptávky AD. Kvůli zvýšení nákladů dojde k růstu cen z P1 na P2 a snížení produktu na Y1.
Nabídková inflace byla v realitě zaznamenána v letech 1973-75, kdy došlo kvůli zvýšení cen ropy k výraznému zvýšení cenové hladiny a snížení reálného produktu. Tato situace bývá také označována jako stagflace. Dochází-li ke snížení produktu tímto způsobem, může na to vláda zareagovat státními zásahy, která vedou k růstu reálného HDP. Je to zvýšení vládních výdajů, snížení daní či zvýšení tempa růstu nabídky peněz. Použití některého z těchto zásahů vede ke zvýšení agregátní nabídky, resp. k jejímu posunu doprava nahoru. Ekonomika se tak navrátí zpět na úroveň důchodu 1400, avšak při vyšší cenové hladině. [2,4,6]
2.2.3 Typy inflace
Nejčastěji rozdělujeme inflaci dle stupně závažnosti na mírnou, pádivou a hyperinflací.
Mírná inflace se vyznačuje mírným nárůstem cen a obvykle ji lze klasifikovat jako jednociferné číslo. Lidé jsou ochotni držet peníze v hotovosti i v bankách, protože se předpokládá, že se jejich hodnota nebude rychle snižovat. Peněžní systém funguje dobře a peníze si uchovají svou reálnou hodnotu.
Pádivá inflace je charakteristická dvou až trojcifernými čísly a lze ji nalézt např.
v latinskoamerických zemích. Peníze rychle ztrácejí svoji hodnotu, proto lidé drží jen minimum peněz a spíše kupují statky a nemovitosti. Finanční trhy odumírají a smlouvy jsou indexovány k cenovému indexu nebo zahraniční měně. Paradoxní je, že některé země jsou schopny i přes pádivý růst cen dobře fungovat.
Hyperinflace je smrtelný druh inflace, při němž dojde k mimořádnému zvýšení cen.
Hyperinflace se vyskytla např. v Německu ve 20. letech jako následek toho, že vláda pustila do oběhu astronomické množství peněz. Hyperinflace je charakterizována značnou
rychlostí oběhu peněz (v Německu obíhala hotovost dokonce třicetkrát rychleji než na počátku). Dalším rysem hyperinflace jsou nestabilní relativní ceny (v Německu se průměrné mzdy měnily každý měsíc až o třetinu). Hyperinflace je naštěstí pouze výjimečný stav vyskytující se především během válek či jako následek revoluce.
2.3 Nezaměstnanost
Dalším ukazatelem výkonnosti ekonomiky, který zde bude podrobněji rozebrán, je nezaměstnanost. Tento ekonomický ukazatel slouží k hodnocení situace na trhu práce.
Nezaměstnanost je spolu s inflací ústředním makroekonomickým problémem soudobé kapitalistické společnosti. Nezaměstnanost existuje v případech odklonu skutečného produktu od potenciálního. Vychýlí-li se tedy skutečný produkt pod nebo nad úroveň potenciálního produktu, vzniká nezaměstnanost. Je-li nezaměstnanost vysoká, dochází k mrhání zdroji a úroveň důchodů je nízká. Pokud se skutečný produkt rovná potenciálnímu, jedná se o tzv. přirozenou míru nezaměstnanosti.
2.3.1 Definice nezaměstnanosti a její měření
Za nezaměstnané jsou v České republice považovány všechny osoby, které dosáhly 15 let a více a současně splňují tři podmínky:
1, nebyly zaměstnané v placeném zaměstnání ani sebezaměstnané
2, hledaly aktivně práci - registrace u úřadu práce nebo soukromé zprostředkovatelny práce, přímo v podnicích, pomocí inzerce, podnikání kroků k založení vlastní firmy nebo jiné způsoby hledání zaměstnání
3, byly připraveny na nástup do zaměstnání nejpozději do 14 dnů
Osoby, které nesplňují alespoň jednu z těchto podmínek, jsou považovány za zaměstnané nebo ekonomicky neaktivní. Z toho vyplývá, že populaci lze rozdělit na ekonomicky aktivní obyvatelstvo (zaměstnané a nezaměstnané) a na ekonomicky neaktivní obyvatelstvo, jak je patrné z následujícího obrázku č. 3
Obr. č. 3: Populace podle ekonomické aktivity
Zdroj: Liška,Václav a kol. Makroekonomie. 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2002.
ISBN 80-86419-27-4.
Míru nezaměstnanosti měříme jako počet nezaměstnaných osob (U) vydělený ekonomicky aktivním obyvatelstvem (L). Ekonomicky aktivní obyvatelstvo se, jak již bylo uvedeno, dělí na zaměstnané (E) a nezaměstnané osoby (U). Míru nezaměstnanosti (u) lze zapsat:
u = __U___ * 100 (v procentech) (2.14) EKONOMICKY
AKTIVNÍ OBYVATELSTVO (PRACOVNÍ SÍLA)
POPULACE
EKONOMICKY NEAKTIVNÍ OBYVATELSTVO
ZAMĚSTNANÍ NEZAMĚSTNANÍ
E + U
Měření nezaměstnanosti má však své nedostatky. Hlavním nedostatkem se jeví podcenění skutečného rozsahu nezaměstnanosti, neboť:
Nezapočítává osoby, které jsou ochotni pracovat, ztratili však naději, že práci naleznou.
Práci nehledají zejména proto, že se o to v minulosti bez úspěchu pokoušeli a mají pocit, že pro ně na současném trhu práce vhodné zaměstnání není. Jelikož práci nehledají, nejsou mezi nezaměstnané započítány. Proto kritici tohoto měření navrhují zahrnout je do nezaměstnaných osob.
Míra nezaměstnanosti dále nepostihuje osoby, které musí nedobrovolně pracovat na částečný úvazek, ačkoliv by raději pracovaly na plný úvazek. Tito lidé jsou zahrnováni jako osoby zaměstnané. Někteří ekonomové tvrdí, že by se tyto osoby měly považovat za částečně nezaměstnané.
Do nezaměstnaných se naopak řadí i ty osoby, které sice „na oko“ práci hledají, ale nepřejí si být zaměstnány. Mají nerealistická očekávání (např. očekávají požadovanou mzdu vyšší než je běžná v daném zaměstnání) a jsou zaregistrovány na úřadu práce pouze, aby mohly pobírat podporu v nezaměstnanosti.
Dalším problémem je zjištění, kolik osob skutečně prácí hledá. Mezi nezaměstnané se řadí pouze lidé, kteří jsou registrováni na úřadech práce. Takto zjištěná nezaměstnanost se nazývá registrovaná nezaměstnanost. Skutečný počet nezaměstnaných je však ve skutečnosti vyšší a to o osoby, které si hledají práci jiným způsobem, např.
prostřednictvím pracovní agentury.
2.3.2 Typy nezaměstnanosti
Výskyt nezaměstnanosti je zapříčiněn tím, že pracovník z nějakého důvodu opustí své zaměstnání - buď dobrovolně nebo je vyhozen. Je to způsobené zejména změnou poptávky
po zboží a službách. Málokdo zůstane celý život u jednoho zaměstnavatele.
Nezaměstnanost by byla nulová pouze v případě, kdyby se doba mezi propuštěním ze zaměstnání a nálezem nové práce rovnala nule. Hledání nového zaměstnání však vždy vyžaduje delší časový horizont.
Nezaměstnanost lze zpravidla rozdělit do tří následujících druhů:
frikční nezaměstnanost
strukturální nezaměstnanost
cyklickou nezaměstnanost
Frikční nezaměstnanost vzniká v důsledku neustálého pohybu na trhu práce. Patří sem lidé, kteří opouštějí svou práci a hledají novou, která jim bude více vyhovovat. Tito lidé jsou nezaměstnaní dobrovolně a pouze dočasně, a to pouze po dobu, než naleznou nové zaměstnání. Frikční nezaměstnanost je složkou přirozené míry nezaměstnanosti a může mít na ekonomiku i pozitivní vliv. Lidé odcházejí do jiného zaměstnání zejména z důvodu zvýšení své produktivity a tím zvyšují i produktivitu celé ekonomiky. Patří sem i osoby, které do pracovních sil vstupují poprvé (např. absolventi škol) nebo vstupují do pracovních sil znovu (např. ženy po mateřské dovolené).
Součástí frikční nezaměstnanosti je i tzv. sezónní nezaměstnanost. Tento druh nezaměstnanosti je způsoben vlivem sezónních fluktuací poptávky po práci. Sezónní nezaměstnanost postihuje zejména odvětví jako jsou stavebnictví či zemědělství.
Strukturální nezaměstnanost vzniká tam, kde je nesoulad mezi nabídkou a poptávkou po práci. Strukturální nezaměstnanost se objevuje v určitých oblastech kvůli strukturálním změnám v ekonomice, neboli tím, že některá odvětví expandují, a naopak jiná odvětví upadají. V důsledku toho klesá poptávka po některých profesích, ale zároveň roste poptávka po jiných profesích. Jinak řečeno dochází ke změnám skladby poptávky po práci a tyto změny se nazývají strukturální přesuny. Ke strukturálním přesunům dochází v ekonomice neustále, a proto je strukturální nezaměstnanost její přirozenou a nevyhnutelnou součástí.
Strukturální nezaměstnanost trvá na rozdíl od frikční déle, protože se lidé musí rekvalifikovat nebo přestěhovat do jiné oblasti, kde jsou pro danou profesi volná místa.
Strukturální a frikční nezaměstnanost je součástí přirozené míry nezaměstnanosti, proto je také nazývána rovnovážnou nezaměstnaností. Rozlišení frikční a strukturální nezaměstnanosti a jejich měření je velmi obtížné.
Cyklická nezaměstnanost je spojena s klesající fází hospodářského cyklu neboli rozdílem mezi skutečnou a přirozenou mírou nezaměstnanosti. Je-li ekonomika v recesi, celková poptávka je nízká a tedy i poptávka po práci je nedostatečná.
Podle amerického ekonoma Arthura Okuna existuje vztah mezi růstem hrubého domácího produktu a mírou nezaměstnanosti. Dle Okunova zákona platí: roste-li domácí produkt rychleji, míra nezaměstnanosti klesá, a naopak roste-li produkt pomaleji či dokonce klesá, míra nezaměstnanosti se zvyšuje. Tento zákon dokazuje, že část nezaměstnanosti má skutečně cyklický charakter. [1, 2, 3, 4, 6]
2.3.3 Dobrovolná a nedobrovolná nezaměstnanost
Nezaměstnanost lze také rozdělit dle jiného kritéria na dobrovolnou a nedobrovolnou.
Dobrovolná nezaměstnanost je charakteristická tím, že nezaměstnaný hledá práci za vyšší mzdu než je obvyklá mzda na trhu práce. To je také důvod, proč nemůže práci najít. Vznik dobrovolné nezaměstnanosti je vyjádřen následujícím obrázkem č. 4. Původní rovnováha se nachází v bodě E při zaměstnanosti LE a mzdě wE . Dojde-li k poklesu poptávky po práci z DE na DF , vznikne z počátku nezaměstnanost v rozmezí LG – LE , protože při původní mzdě wE jsou zaměstnavatelé ochotni zaměstnat pouze LG zaměstnanců. Mzda však poklesne na wF a počet pracovníků vzroste na LF. Zbývající rozdíl LF – LE jsou zaměstnanci, kteří nejsou ochotni při nižší mzdě pracovat.
Obr. č. 4 – Vznik dobrovolné nezaměstnanosti
Zdroj: Holman, Robert. Ekonomie. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2002. ISBN 80-7179-681-6.
L wE
wF
S
F w
E
DF DE G
Dobrovolná nezaměstnanost LG LF LE
Dobrovolná nezaměstnanost je vysoká zejména v zemích, kde jsou vysoké podpory v nezaměstnanosti a doba jejich poskytování dlouhá. Nezaměstnaní nejsou motivováni, aby si hledali nové zaměstnání.
Nedobrovolná nezaměstnanost se vyznačuje tím, že nezaměstnaní hledají práci za mzdu, která sice odpovídá obvyklé mzdě na trhu práce, avšak nemohou ji najít. Vznik nedobrovolné nezaměstnanosti znázorňuje obrázek č. 5. Vznik nedobrovolné nezaměstnanosti se liší tím, že při poklesu poptávky z DE na DF zároveň neklesá mzda, ale zůstává na stejné úrovni wE. Zaměstnavatelé jsou pak ochotni zaměstnat pouze LG
pracovníků, zatímco nabídka práce při této mzdě je LE. Vznikne tak nedobrovolná nezaměstnanost v rozmezí LG – LE .Takto vzniklá nezaměstnanost by se snížila pouze za předpokladu snížení mzdové sazby na wF, při které by práci nabízelo LF.
Obr. č. 5 – Vznik nedobrovolné nezaměstnanosti
Zdroj: Holman, Robert. Ekonomie. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2002. ISBN 80-7179-681-6.
L LG LF LE
Nedobrovolná nezaměstnanost wE
wF
S
F w
E
DF DE G
Nedobrovolná nezaměstnanost je zapříčiněna převážně bariérami poklesu mezd. Tyto bariéry jsou nastolovány především odborovými svazy, které brání poklesu mezd i v případě nezaměstnanosti na trhu práce. Takovým mzdovým opatřením způsobují nedobrovolnou nezaměstnanost a poškozují firmy i zaměstnance. Z toho vyplývá, že nedobrovolná nezaměstnanost má daleko horší následky než dobrovolná nezaměstnanost.
Zatímco člověk, který je dobrovolně nezaměstnaný, může přijmout hůře placenou práci, nedobrovolně nezaměstnaný nemá možnost nalézt žádnou práci.
Dalším stimulem nedobrovolné nezaměstnanosti může být státem uzákoněná minimální mzda. Pokud stát stanoví minimální mzdu, žádný zaměstnavatel nesmí svým zaměstnancům vyplácet nižší mzdu než tuto minimální. Toto stanovení může mít vliv zejména na málo kvalifikované profese s nízkými mzdami. Profese s vyššími mzdami než je stanovená minimální mzda, toto uzákonění žádnou nedobrovolnou mzdu nevyvolá.
Toto tvrzení lze vyčíst z následujícího obrázku č. 6. Levý graf ukazuje trh dělnic, kde zákonná minimální mzda vyvolala nedobrovolnou nezaměstnanost v rozsahu LG – LE , neboť byla stanovena nad úroveň rovnovážné mzdy dělnic. Zatímco na trhu kadeřnic uzákonění minimální mzdy nevyvolalo žádnou nezaměstnanost, protože byla stanoven pod úrovní rovnovážné mzdy kadeřnic.
Obr. č. 6 – Vliv zákonné minimální mzdy na nedobrovolnou nezaměstnanost
Zdroj: Holman, Robert. Ekonomie. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2002. ISBN 80-7179-681-6.
Uzákonění minimální mzdy negativně postihuje především absolventy bez praxe.
Zaměstnavatelé jim z počátku nabídnou velmi nízkou mzdu, kterou postupně zvyšují.
Uzákoněním minimální mzdy by jim však museli nabídnout vyšší nástupní mzdu, což se firmám nevyplatí. Mladí lidé pak práci těžko hledají.
V praxi lze rozlišit dobrovolnou a nedobrovolnou nezaměstnanost jen obtížně. Ne všichni uchazeči o práci, zaregistrovaní na úřadu práce, jsou nedobrovolně nezaměstnaní. Spousta lidí se na úřad práce přihlásí pouze proto, aby pobírala podporu v nezaměstnanosti, a nabízená pracovní místa odmítá. [2]
2.3.4 Náklady nezaměstnanosti
LG LF LE
Nedobrovolná nezaměstnanost
Trh dělnic v textilkách Trh kadeřnic
D
L S
F w
E G
w
D
LE wE
wmin
S
E
L Wmin
WE
Podobně jako inflace, má i nezaměstnanost své náklady, které jsou velmi obtížně měřitelné. Náklady nezaměstnanosti je třeba rozdělit na náklady frikční a strukturální nezaměstnanosti a náklady cyklické nezaměstnanosti.
Náklady frikční nezaměstnanosti jsou spojeny s tím, že pracovníci hledají práci, za kterou dostanou nejvyšší mzdu, tím přispívají k efektivní alokaci zdrojů, a také k růstu produktivity. Tento typ nákladů má tedy pro ekonomiku pozitivní vliv. Naopak náklady strukturální nezaměstnanosti zapříčiňují v ekonomice ztráty tím, že pracovníci jsou dlouhou dobu nezaměstnaní a ztrácí tak reálnou šanci být dále zaměstnáni. Příčinou těchto nákladů jsou zejména překážky dané selháním trhu, např. stanovení mzdové sazby příliš vysoko nad úroveň mzdové sazby vyčišťující pracovní trh.
Největší část nákladů nezaměstnanosti je spojena především s cyklickou nezaměstnaností.
Ztrát vyvolaných cyklickou nezaměstnaností je několik:
Ztráta domácího produktu a důchodu – hodnota výstupu, která by mohla být nezaměstnanými vyprodukována, kdyby pracovali. Vláda místo zvyšování produktu musí vynaložit prostředky na podporu v nezaměstnanosti a navíc ztrácí daň z příjmů, která by byla odvedena, kdyby nezaměstnaný pracoval.
Znehodnocení lidského kapitálu – všechny složky lidského kapitálu ( vzdělání, schopnosti a dovednosti) se dále nerozvíjejí a upadají.
Zvýšení kriminality – někteří nezaměstnaní mohou sklouznout ke kriminalitě, jestliže si nemohou vydělat peníze legálním způsobem.
Ztráta lidské důstojnosti – ztráta sebeúcty může postihnou zejména dlouhodobě nezaměstnané, neboť ztratí smysl života a je na ně vyvíjen psychický tlak.
2.4 Platební bilance
Platební bilance státu zachycuje všechny přijaté a poskytnuté platby mezi subjekty národní ekonomiky a zahraničím v daném roce. Struktura platební bilance není ve všech zemích stejná, nejpoužívanějším přístupem je rozdělení platební bilance do pěti částí. Skládá se z běžného, kapitálového a finančního účtu, rezerv a chyb a opomenutí. Podrobněji bude rozebrán především běžný účet platební bilance, protože je významným ukazatelem pro měření rovnováhy dané ekonomiky ve vztahu se zahraničím. Konkrétní příklad platební bilance je zachycen v tab. č. 1.
Tab. č. 1: Teoretický příklad platební bilance
kredit debet saldo Běžný účet:
zboží +100 +100
služby -80
BÚ celkem +100 -80 +20
Finanční účet:
přímé zahraniční investice
+40 +40
ostatní kapitál +80 -100
-30 -50
FÚ celkem +120 -130 -10
Chyby a opominutí -3 -3
Rezervy -7 -7
celkem +220 -220 0
Zdroj: Helísek, Mojmír. Makroekonomie : základní kurs. 2. přeprac. vyd. Slaný : Melandrium, 2002. ISBN 80-86175-25-1.
2.4.1 Běžný účet
Běžný účet platební bilance shrnuje rozdíl mezi celkovým vývozem statků a služeb do zahraničí a celkovým dovozem statků a služeb do domácí země. Běžný účet se skládá ze čtyř podúčtů:
obchodní bilance - skládá se z vývozů a dovozů zboží
bilance služeb - zahrnuje např. cestovní ruch, finanční služby
bilance výnosů - jedná se o výnosy z kapitálu a převody pracovních příjmů
transfery - účtují se zde pohyby zboží a peněz bez protihodnoty
Klíčovou částí běžného účtu platební bilance je bilance zahraničního obchodu, v literatuře také uváděná jako bilance zboží a služeb. Tato bilance je chápána jako rozdíl mezi produkcí domácí země vyvezenou do zahraničí a produkcí zahraničních zemí dováženou do země domácí. Vývoz chápeme jako poptávku po domácím zboží a službách subjekty ze zahraničí. Dovoz je potom poptávka po zahraniční produkci domácími subjekty, tj. úniky domácího důchodu do zahraničí. Bilanci zboží a služeb jsme si definovali jako rozdíl mezi vývozy a dovozy, proto ji můžeme nazývat čisté vývozy.
Nyní se zaměříme na aspekty ovlivňující velikost vývozů a dovozů, následně pak bilanci zboží a služeb. Faktorů determinující hodnotu bilance zboží a služeb je celá řada. My si zde vytyčíme jen ty nejmarkantnější, jako jsou: domácí a zahraniční důchod, poměr cenových hladin a změny nominálního měnového kurzu. Mezi další významné vlivy na bilanci zahraničního obchodu patří vládní podpory či restrikce, spotřebitelské preference, obchodní omezení aj.
Prvním faktorem ovlivňujícím významně bilanci zboží a služeb je důchod. Důchod je však nutné rozdělit na zahraniční a domácí. Zahraniční důchod ovlivňuje vývozy a domácí důchod zase dovozy zboží a služeb. Roste-li důchod v zahraničí, lidé mají více prostředků na výdaje a proto se zvyšuje i zahraniční poptávka po domácím zboží. Naopak klesá-li zahraniční důchod, zahraniční poptávka se snižuje. Růst zahraničního důchodu má tedy vliv na růst vývozu a zlepšuje tak bilanci zahraničního obchodu.
Naopak pokles zahraničního důchodu působí na snížení vývozu a zhoršuje bilanci. Růst domácího produktu zvyšuje domácí poptávku po zahraničních statcích a pokles domácího produktu snižuje domácí poptávku. Můžeme tedy říci, že roste-li domácí důchod, dovoz se zvyšuje, což působí na zhoršení bilance zboží a služeb. Naopak klesá-li domácí důchod, dovoz také klesá a bilance zboží a služeb se zlepšuje.
Dalším faktorem je poměr cenových hladin. Roste-li domácí cenová hladina vzhledem k zahraniční, stává se domácí zboží relativně dražším a to má za následek růst dovozu zahraničních statků a naopak snížení vývozu. Bilance zahraničního obchodu se pak zhoršuje. Naopak klesá-li domácí cenová hladina vzhledem k zahraniční, stává se domácí zboží relativně levnějším a proto roste i jeho vývoz a dovoz zahraniční produkce klesá.
Bilance zahraničního obchodu se tedy zlepšuje.
Bilance zboží a služeb také závisí na měnovém kurzu. Dojde-li k depreciaci domácí měny, stává se domácí zboží levnějším a zahraniční zboží dražším, proto roste vývoz a klesá dovoz. Depreciace domácí měny tedy tuto bilanci zlepšuje. Je-li však zaznamenána apreciace kurzu, domácí zboží se stává dražším a zahraniční levnějším, proto klesá vývoz a roste dovoz. Apreciace domácí měny tuto bilanci zhoršuje.
2.4.2 Ostatní účty
Finanční účet
Finanční účet (dříve kapitálový účet) představuje toky kapitálu z ostatních zemí do domácí země snížené o kapitálové toky z domácí země do ostatních zemí. Jinak řečeno je kapitálový účet tvořen dovozem a vývozem kapitálu. Dovoz zahraničního kapitálu tvoří půjčky ze zahraničí, nákup českých aktiv a ukládání peněž v českých bankách zahraničními subjekty. Vývoz kapitálu do zahraničí představuje poskytování půjček do zahraničí, nákup zahraničních aktiv a ukládání peněz v zahraničních bankách českými subjekty.
Kapitálový účet
Kapitálový účet zaznamenává veškeré transakce, které souvisejí s migrací obyvatelstva, s promíjením dluhů a s převody vlastnických práv k fixním aktivům (např.investiční granty), převody nefinančních hmotných aktiv (půda – pozemky pro zastupitelské úřady) a nehmotných práv (patenty, licence, autorská práva).
Změna devizových rezerv
Tato bilance je spjatá se zásobami peněz a deviz. Jsou-li v předchozích obdobích vykazovány aktivní bilance, pak přebytek navyšuje kategorii zásob- devizové rezervy – se záporným znaménkem a naopak.
Chyby a opomenutí
Chce-li si stát udržet vyrovnanou platební bilanci, nevyhne se odhadování některých transakcí. Neobjasněné odchylky pak musí být započítány právě do této složky platební bilance.
2.4.3 Rovnováha platební bilance
Platební bilance může být schodková, přebytková nebo vyrovnaná. Vyrovnanou platební bilanci lze zaznamenat pouze, je-li v rovnováze běžný i kapitálový účet, nebo je-li deficit (přebytek) běžného účtu kompenzován přebytkem (deficitem) kapitálového účtu.
Mechanismem, pro uvedení platební bilance do rovnováhy, je měnový kurz.To však pouze za předpokladu volně pohyblivého kurzu. Měnový kurz tak způsobí přizpůsobení se schodku běžného účtu přebytku finančního účtu a naopak. Operuje-li však země s volně nepohyblivým kurzem, který je centrální bankou udržován na určité úrovni, neodpovídá pak tato výše kurzu rovnováze platební bilance. Nerovnováha platební bilance může přetrvávat i delší dobu a je vyrovnávána změnou devizových rezerv. [2, 3, 4, 6, 20]
3. Realizované a chystané reformy ČR a SR
Třetí část diplomové práce je zaměřena na realizované a chystané reformy České a Slovenské republiky. Mají-li být v této práci obsáhnuty všechny reformní kroky realizované v České a Slovenské republice, je nutné se vrátit ještě do dob společného státu, konkrétně na počátek 90. let, kdy v tehdejším Československu probíhaly nejzásadnější
změny hospodářské politiky. Již v této době proběhlo několik zásadních ekonomických reforem v důsledku přeměny centrálně plánované ekonomiky na tržní, které podstatně ovlivnily pozdější vývoj obou zemí.
3.1 Společné reformní kroky Československa na počátku 90. let
Pád komunistického režimu přinesl po téměř 45 letech první svobodné volby, které se konaly v červnu 1990. Drtivou většinou v nich zvítězila dvě hlavní hnutí Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu. Nová vláda byla postavena před zásadní problém, který neměl v dějinách obdoby. Bylo nutné opustit dosavadní socialistický model centrálně plánované ekonomiky a transformovat ekonomiku na tržní. Byly vytvořeny dvě koncepce hospodářské reformy. První skupina ekonomů v čele s Františkem Vlasákem, tzv. gradualisté, doporučovali postupný přechod, restrukturalizaci podniků pod státním dohledem a následnou privatizaci klasickými metodami. Tato metoda se však jevila příliš pomalá a navíc hrozilo samovolné převzetí podniků jejich manažery, kteří by jednali ve svůj prospěch a záměrně podniky poškozovali.
Druhá skupina ekonomů v čele s tehdejším ministrem financí Václavem Klausem dávala přednost rychlejší a razantnější přeměně, která měla být uskutečněna tzv. šokovou terapií.
Ta předpokládala rychlou liberalizaci trhů, což v podstatě znamená uvolnění cen a mezd a otevření domácích trhů zahraničním investorům a konkurenci. Bylo však zároveň nutné přijmout jistá stabilizační opatření, která zabrání růstu inflace a rozvrácení platební bilance.
Šoková terapie by však přinesla společenské náklady transformace ve formě hospodářského poklesu, což obhájci této teorie vysvětlovali jako nevyhnutelný a krátkodobý náklad transformace. Také tvrdili, že je výhodné všechny změny provést velmi rychle, neboť krátce po revoluci jsou lidé ochotni tyto náklady nést a oddalování reformních kroků na pozdější dobu tuto ochotu a důvěru lidí snižuje.
