Technická univerzita v Liberci
FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ
Katedra: Sociálních studií a speciální pedagogiky Studijní program: Sociální práce
Studijní obor: Penitenciární péče
BEZDOMOVECTVÍ HOMELESSNESS
Bakalářská práce: 10–FP–KSS–4032
Autor: Podpis:
Vladimír PODZIMEK
Vedoucí práce: PhDr. Jan Sochůrek, Ph.D.
Konzultant:
Počet
stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh
88 30 10 30 18 2 + CD
V Liberci dne: 15. 04. 2011
Čestné prohlášení
Název práce: Bezdomovectví
Jméno a příjmení autora: Vladimír Podzimek
Osobní číslo: P08000917
Byl/a jsem seznámen/a s tím, ţe na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Prohlašuji, ţe má bakalářská práce je ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů výhradně mým autorským dílem.
Beru na vědomí, ţe Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv uţitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Uţiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu vyuţití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne poţadovat úhradu nákladů, které vynaloţila na vytvoření díla, aţ do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracoval/a samostatně s pouţitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.
Prohlašuji, ţe jsem do informačního systému STAG vloţil/a elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem poţadované informace pravdivě.
V Liberci dne: 15. 04. 2011
Vladimír Podzimek
Poděkování
Děkuji všem pedagogickým pracovníkům Technické univerzity v Liberci za spolupráci a vedení při studiu. Zejména děkuji vedoucímu této práce PhDr. Janu Sochůrkovi, Ph.D. za jeho trpělivost, cenné rady, připomínky a metodickou pomoc při vedení bakalářské práce. Zároveň také děkuji své manţelce Marcelce za toleranci a velkou trpělivost se mnou při psaní práce.
Název bakalářské práce: Bezdomovectví Jméno a příjmení autora: Vladimír Podzimek
Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2010/2011 Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Jan Sochůrek, Ph.D.
Anotace:
Bakalářská práce se zabývala problematikou bezdomovectví v Liberci a vycházela ze současného stavu bádání v dané oblasti, přičemţ byl zvolen kvalitativní přístup. Jejím cílem bylo analyzovat problém bezdomovectví na území města Liberec se zřetelem na kriminalitu bezdomovců a moţnosti jejich reintegrace do společnosti. Práci tvořily dvě stěţejní oblasti.
Jednalo se o část teoretickou, která pomocí zpracování prezentace odborných zdrojů popisovala základní pojmosloví, třídění, formy, příčiny a rizika z oblasti bezdomovectví, dále popisovala bezdomovectví jako sociální deviace, souvislost kriminality s bezdomovectvím a moţnosti reintegrace. Praktická část zjišťovala pomocí záznamového archu standardizovaného rozhovoru mezi 22 respondenty nejčastější příčiny bezdomovectví, moţnosti bezdomovců k reintegraci a souvislost kriminality a bezdomovectví. Výsledky ukazovaly, ţe nejčastější příčinou bezdomovectví je ztráta zaměstnání či bydlení, finanční zadluţenost a alkoholová závislost. K moţnostem reintegrace bylo zjištěno, ţe bezdomovci ve velké míře vyuţívají sluţeb azylového domu a denního centra Naděje a ţe se ve velké míře dopouštějí drobných krádeţí pod tíhou své ţivotní situace. Zjištění vyústila v konkrétní navrhovaná opatření v oblasti prevence bezdomovectví a to formou vytváření rekvalifikačních kurzů za účelem získaní práce, vytváření vzdělávacích kurzů, seminářů, školení v oblasti alkoholové problematiky a kriminality, vytváření za podpory města Liberec, sociální nájemní bydlení vybudované z opuštěných a chátrajících objektů a mnohem více informovat společnost o problematice bezdomovectví. Za největší přínos práce vzhledem k řešené problematice bylo moţné povaţovat zjištění, ţe bezdomovectví je v Liberci velkým problémem, kterému je nutné se ve velké míře věnovat napříč celým spektrem veřejnosti.
Klíčová slova: bezdomovectví, bezdomovci, příčiny, azylový dům, kriminalita, drobná krádeţ, reintegrace.
Title of Bachelor Thesis: Homelessness
Summary:
The thesis deals with the issue of homelessness in Liberec and is based on the current state of research in the area using a qualitative approach. The goal of the project is to analyse the problem of the homelessness in the territory of the city of Liberec while taking delinquency of the homeless into the account and considering the possibilites of reintegrating homeless people into the society. The thesis consists of two core parts. The first, theoretical part focuses on basic terminology, classifications, forms, causes and risks related to homelessness by processing the presentation made by specialised sources. Furthermore, this part also defines cases when homelessness can be seen as a deviance, details the link between homelessness and criminality, and sugests reintegration options. The practical part examines the most frequent causes of homelessness, reintegration of the homeless and the relativity of crime to being homeless using the standardised interview recording sheet answered by the total of 22 respondents. The results show that the most common causes of homelessness are job loss or loss of housing, financial indebtedness and alcohol addiction. In regards to the possiblities of reintegration, the thesis shows that the homeless use the services of the Liberec refugee house and the daily center Naděje to a large extent, but they also admit comitting misdemeanors under the weight of their life situation. The findings result in concrete proposed solutions in area of prevention of homelessness, namely by creating qualification programs for the purpose of obtaining jobs, developing training courses and seminars, educating regarding alcoholism and criminality. In addition, next form of solutions with the support of the city Liberec can be creating social rental housing out of abandoned and dilapidated building and better informing the society about the issue of homelessness. As the greatest contribution of the thesis could be considered findings that homelessness is a major problem in Liberec and should be dealt with accordingly by the whole society.
Keywords: Homelessness, homeless people, causes, refugee house, crime, petty theft, reintegration.
7
Obsah
ÚVOD ... 8
TEORETICKÁ ČÁST ... 11
1 Pojmy a základní informace k problematice bezdomovectví ... 11
1.1 Třídění a členění bezdomovců ... 13
1.2 Formy bezdomovectví ... 14
1.3 Příčiny bezdomovectví ... 15
1.4 Rizika bezdomovectví ... 17
2 Bezdomovectví jako sociální deviace a sociálně patologický jev ... 20
2.1 Bezdomovectví a psychické poruchy ... 21
3 Bezdomovectví a kriminalita ... 23
3.1 Kriminalita bezdomovců ... 23
3.2 Bezdomovci jako pachatelé ... 24
3.2.1 Drobná kriminalita ... 26
3.3 Bezdomovci jako oběti ... 26
4 Bezdomovectví a moţnosti reintegrace do společnosti ... 28
4.1 Organizace poskytující sluţby bezdomovcům ... 29
4.1.1 Azylový dům Speramus a nízkoprahové denní centrum Naděje v Liberci ... 31
4.2 Prevence, pomoc, resocializace ... 33
PRAKTICKÁ ČÁST ... 37
5 Cíle praktické části ... 37
5.1 Stanovení předpokladů ... 37
6 Pouţité metody ... 39
7 Popis zkoumaného vzorku ... 43
8 Průběh průzkumu ... 45
9 Výsledky a jejich interpretace ... 49
9.1 Zobrazení výsledků průzkumu ... 49
9.2 Ověření předpokladů průzkumu ... 79
10 Shrnutí výsledků praktické části ... 81
ZÁVĚR ... 82
NÁVRH OPATŘENÍ ... 84
SEZNAM POUŢITÝCH ZDROJŮ ... 86
SEZNAM PŘÍLOH ... 88
8
ÚVOD
Tématem předloţené bakalářské práce je problematika bezdomovectví. Pro toto téma jsem se rozhodl, jelikoţ se s problematikou bezdomovectví často setkávám jako kriminalista Krajského ředitelství policie Libereckého kraje. U Policie České republiky jsem zaměstnán od roku 2001. Nejdříve jsem působil jako vrchní inspektor na obvodním oddělení policie ČR Liberec – Ruprechtice, kde jsem řešil kromě dalších činností i trestnou a přestupkovou činnost. Od roku 2007 působím jako vrchní inspektor na Sluţbě kriminální policie a vyšetřování (dále jen SKPV) v Liberci, kde jsem zařazen na skupině pátrání po osobách a věcech. Při působení na obvodním oddělení jsem se mnohokrát setkal s problematikou bezdomovectví, a to především v souvislosti s šetřením drobných krádeţí v obchodech, kdy pachatelé byli právě bezdomovci. Ve výjimečných případech se jednalo i o pachatele závaţnější trestné činnosti. Jako příklad poslouţí poţár přístřešku s dalšími bezdomovci v lesíku pod skalkou, kdy pachatelem byl právě bezdomovec, který úmyslně zaloţil poţár a tím způsobil těţkou újmu na zdraví dalším bezdomovcům. Na základě oznámení od občanů byly také častým důvodem výjezdu na místa bezdomovci pod vlivem alkoholu, kteří obtěţovali lidi ve své blízkosti. Od roku 2007, kdy jsem na skupině pátrání na SKPV Liberec, kde jiţ v takové míře neřeším případy související s trestnou či přestupkovou činností, ale mým úkolem je především pátrání po osobách pohřešovaných, hledaných, pátrání po totoţnosti neznámých mrtvol a kosterních nálezů. Do mé činnosti mimo výše uvedené patří i pátrání po osobách, které jsou bez domova, nemají stále bydliště a jsou na pohybu a tudíţ nedosaţitelný a právě díky těmto skutečnostech jsou tito lidé předmětem trestního řízení. Tito lidé jsou pak hledáni vyšetřovateli, policisty z obvodních oddělení, operativními příslušníky SKPV (ti kteří odhalují trestnou činnost - pozn. autora), orgány státních institucí, soudci či věznicemi. Na tyto lidi bez domova jsou ze strany soudů vydávány příkazy k zatčení, příkazy k dodání do výkonu trestu či příkazy k předvedení a právě na základě těchto příkazů pátráme po zmíněných lidech. Z toho vyplývá, ţe se pohybujeme na místech jejich výskytu, v jejich přítomnosti a dále s nimi i často jednáme. I to byl jeden z důvodu, proč jsem si vybral téma bezdomovectví pro tuto bakalářskou práci. Téma se mi zdálo velmi zajímavé a z důvodu narůstající problematiky bezdomovectví a zvyšujícího se počtu lidí bez domova i zájem o toto téma a částečně i snahou do něj proniknout. Povaţuji tuto problematikou za aktuální a závaţný problém dnešní doby. Domnívám se, ţe problém bezdomovectví, vzhledem k zhoršující se ekonomické situaci a aktuálním politickým „reformám“, bude v budoucnu velkým sociálním problémem. Důsledkem zmíněných změn by se měl počet lidí bez domova
9 neustále zvyšovat. Podmínky pro ţivot se pro některé lidi zhoršují a řada lidí pod tíhou různých problémů podlehne. Výsledkem je pak ztráta bydlení, zázemí, domova, rodiny, coţ vede k fenoménu bezdomovectví. Člověk se můţe ocitnout bez střechy nad hlavou velice snadno. Zadluţenost, ztráta bydlení, práce, rodinné problémy a další, to vše spolu vzájemně souvisí. Nikdo z nás nemůţe tvrdit, ţe se nikdy nemůţe stát bezdomovcem. Vţdyť stačí tak málo. Tento fenomén není do současné doby dostatečně prozkoumán. Problém lidí bez domova vyplul na povrch teprve po roce 1989, kdy se bezdomovectví jako sociální problém začalo teprve aklimatizovat v „nové“ společnosti. Označení bezdomovce existuje v podvědomí lidí, jako představa muţe, který je závislý na alkoholu, ţebrá o peníze a svým zevnějškem odpuzuje. Vyskytuje se především ve velkých městech, v parcích a nádraţích.
V kaţdém případě je potřeba tuto problematiku řešit, neboť naše „vyspělá“ společnost by neměla opomíjet lidi na okraji společnosti. Domnívám se, ţe otázka bezdomovectví v naší společnosti není dostatečně řešena a proto je velice důleţité se tomuto faktu podrobně věnovat. Svým průzkumem bych se chtěl podílet na lepší informovanosti společnosti o bezdomovectví.
Cílem práce je analyzovat problém bezdomovectví na území města Liberec se zřetelem na kriminalitu bezdomovců a moţnost jejich reintegrace do společnosti. Předmětem průzkumu je zjistit nejčastější příčiny bezdomovectví. Dále popsat a analyzovat moţnosti bezdomovců k reintegraci a v neposlední řadě zjistit, jaká je souvislost mezi kriminalitou a bezdomovectvím. Bakalářská práce vychází ze dvou hlavních předpokladů a to těch, ţe minimálně 80 % bezdomovců se dopouští drobné kriminality a 10 aţ 30 % bezdomovců vyuţívá sluţeb azylových domů a jiných zařízení. K potvrzení těchto předpokladů v práci je vyuţito metody získávání informací, sběru dat. Jedná se zejména o pouţití kladených otázek a standardizovaného (řízeného) rozhovoru. Vzhledem k místu mého pracoviště a zaměstnání, kdy má působnost se vztahuje na okres Liberec, se zaměřím na bezdomovce ţijící – pobývající na známých místech ve městě Liberec. Během průzkumu budu zjišťovat, jak se do své tíţivé situace dostali, jak ji snášejí, co chtějí se svou situací dělat, jak jim můţe společnost pomoci a zda o tuto pomoc vůbec stojí. Mou snahou také bude pochopit jejich způsob ţivota.
Teoretická část se zabývá pojmy a základními informacemi váţícími se k problematice bezdomovectví, dále se zabývá bezdomovectvím jako sociální deviací, vztahem bezdomovectví a kriminalitou a v závěru se věnuje moţnostem reintegrace bezdomovců do společnosti. V praktické části práci je stanoven cíl, předpoklady, je popsána pouţitá metoda sběru informací – standardizovaný rozhovor. Dále je popsán zkoumaný vzorek, průběh
10 průzkumu, jsou sděleny výsledky průzkumu a v konečném případě je i snahou shrnout poznatky získané průzkumem a navrhnout opatření související s moţnou pomocí bezdomovcům. Věřím, ţe cíl práce se podařilo naplnit a práce tak bude mít praktický přínos.
Celá práce, veškeré poznatky, výsledky a uvedené skutečnosti vycházely především z nastudované dostupné literatury, dalších pouţitých zdrojů, zejména mých (autorových) vlastních zkušeností a dovedností souvisejících s danou problematikou bezdomovectví.
11
TEORETICKÁ ČÁST
Vyhnanec bez domova je jako mrtvý bez hrobu.
Publilius Syrus1
1 Pojmy a základní informace k problematice bezdomovectví
Pozdní je šetrnost, když je člověk na dně.
Lucius Anbaeus Seneca
V průběhu posledních několika let se do popředí zájmu celé společnosti dostává otázka chudoby a sociálního vyloučení. Extrémní formou sociálního vyloučení je bezesporu bezdomovectví. V poslední době je tento problém v popředí zájmu hlavně masmédií. Tento fenomén však poněkud paradoxně stál aţ donedávna na pokraji zájmu jak odborníků, tak i laické společnosti. Aţ teprve v průběhu posledních dvaceti let se o něm nejen ve světě, ale i u nás stále častěji hovoří. Bezdomovectví je problémem především velkých měst, ale jsou i bezdomovci ţijící na vesnicích a bezdomovci, kteří ţijí zcela mimo společnost, tito ţijí především v lesích, skalách, v různých boudách. O bezdomovectví se v sociologické literatuře hovoří nejčastěji v souvislosti s chudobou, deprivací a sociální vyloučení.
Bezdomovectví není z psychosociálního hlediska jen o nebydlení, ale jde o zvláštní způsob ţivota. „Bezdomovectví je výsledkem generalizovaného psychosociálního selhání spojené se ztrátou většiny běžných rolí a úpadkem společenské prestiže, bezdomovectví je jen vzácně volbou, častěji je výsledkem procesu postupného sociálního propadu a následné rezignace na lepší alternativu.“ (Vágnerová, 2004, s. 748)
Podle Průdkové s Novotným (2008, s. 11-12) je bezdomovectví „společenský jev, kterému předcházejí jednání a procesy vedoucí ke ztrátě zázemí, životních jistot a ke společenskému vyloučení, je to způsob života charakterizovaný především absencí (z pohledu většinové společnosti) přijatelné bydlení, lze ho považovat za typ havarované životní dráhy, přičemž za havárii považujeme „události“, které zasahují do chodu života člověka podstatnou měrou a v relativně krátkém časovém úseku.“
1 Citáty v záhlaví kapitol a pod textem jsou převzaty z následující publikace:
BLASCHKE, K. Velká kniha citátu. Ostrava: Kniţní expres, 2005. ISBN 80-7347-004-71
12 Ke zviditelnění problematiky bezdomovectví došlo v naší zemi aţ po roce 1989.
Socialistický reţim veřejnou existenci lidí bez domova nepřipouštěl. Bezdomovectví bylo kriminalizováno jako tzv. parazitní způsob ţivota a porušování univerzální pracovní povinnosti. Přesto tento fenomén ve skryté podobě existoval. Nárůst počtu lidí bez domova s sebou přinesla radikální sociální změna v roce 1989. Pojem bezdomovci je v této práci pouţíván jako označení lidí, kteří nemají domov, kteří nebydlí. V českém právním řádu není tento pojem zakotven. Kaţdý občan České republiky má v osobních dokladech uvedeno své trvalé bydliště. Přesto ţijí na území našeho státu lidé, kteří se v místě svého oficiálního trvalého bydliště z různých důvodů nezdrţují a jsou vlastně bez přístřeší. Počet těchto osob lze jen těţko určit.
Průdková a Novotný konstatují, ţe bezdomovec se stal synonymem „zanedbaného, špinavého, zapáchajícího a obtěžujícího člověka, zejména muže.“ (Průdková, Novotný, 2008, s. 9-10)
Podle Sochůrka (2009, s. 137) je bezdomovec ten, který „nemá obvykle trvalé bydliště nebo přístřeší, nemá zaměstnání, neudržuje kontakt s rodinou nebo ji nemá, přátelé má obvykle jen mezi bezdomovci nebo jinými lidmi žijícími na okraji společnosti. Vztahy s běžnou společností prakticky neexistují nebo ztratily svou funkci. Výsledkem je sociální izolace.“
Chudoba je společná všem bezdomovcům a je povaţována za hlavní příčinu bezdomovectví. V podmínkách současné Evropy se většinou nejedná o absolutní chudobu, spojenou s ohroţením samotné existence, ale o chudobu relativní, která je spojována zejména s nedostatkem pracovních příleţitostí a s dlouhodobou nezaměstnaností.
Průdková s Novotným (2008, s. 31) definují chudobu jako „stav, kdy lidé nejsou schopni uspokojit své základní potřeby v míře, kterou společnost v dané době uznává jako minimální nebo nezbytně nutnou.“ Chudobu rozlišujeme na subjektivní a objektivní, absolutní a relativní. Subjektivně chudý je ten, kdo se tak cítí, objektivně chudý je ten, jehoţ příjem nedosahuje státem stanovené chudoby, ta je v České republice stanovena hranicí ţivotního minima.
Absolutně chudý je člověk, který nemá dostatek prostředků k zajištění přeţití.
„Relativní chudoba je obvykle určena jistou vzdáleností od průměrného životního standardu (např. průměrného čistého příjmu spadajícího na osobu.“ (Průdková, Novotný, 2008, s. 31)
Sociální vyloučení, neboli exkluze je nerovnost v účasti na ţivotě společnosti z důvodů nedostatku příleţitostí a podle Štěchové (2008, s. 37) je vymezováno jako proces, kdy jsou jednotlivci i celé skupiny osob zbavováni přístupu ke zdrojům nezbytným pro zapojení se do
13 sociálních a ekonomických aktivit společnosti jako celku. Na sociální vyloučení je nahlíţeno jako na odraz nerovného přístupu k pěti základním zdrojům společnosti a to k zaměstnanosti, zdravotní péči, vzdělání, bydlení a k sociální ochraně.
Společenské vyloučení začíná ve chvíli, kdy jedinec jako občan nedokáţe nebo nemůţe plně uplatňovat svá občanská a lidská práva pro svůj zdravotní stav, věk pohlaví, etnickou příslušnost, sociální původ, nedostatek majetku nebo pro jinou osobní příčinu.
1.1 Třídění a členění bezdomovců
Podle Sochůrka (2009, s. 139-140) můţeme bezdomovce třídit podle následujících hledisek:
podle časového hlediska:
chroničtí bezdomovci – jde zpravidla o duševně nemocné lidi, ţijící převáţně na ulici nebo v útulcích
epizodičtí bezdomovci – jde zpravidla o duševně nemocné, obtíţně zvládatelné mladší lidi, kteří střídají pobyty doma s pobyty „na ulici“
přechodní bezdomovci – jde zpravidla o lidi duševně zdravé, příčinou jejich ţivota na ulici bývá obvykle náhlá situační krize (např. ztráta bydlení)
podle geografického hlediska:
bezdomovci přebývající na ulici bezdomovci přebývající v útulcích
bezdomovci, kteří přespávají v ubytovacích zařízeních (jde často o rodiny s dětmi) bezdomovci, kteří ţijí s rodinou u známých, protoţe vlastní bydlení ztratili
podle typologického hlediska:
Štěchová v české literatuře, vycházející z kritérií stanovených EU rozlišuje čtyři velké kategorie bezdomovců:
„bez střechy (přežívající venku, případně v noclehárně)
bez bytu (v ubytovnách pro bezdomovce, osoby bez možnosti bydlení ve zdravotnických a sociálních zařízeních, ve věznicích)
v nejistém bydlení (u příbuzných v bytě bez právního nároku, ve výpovědi z bytu) v nevyhovujícím bydlení (boudy, chatrče, maringotky, na pracovišti, přelidněné
byty)“ (Štěchová, 2008, s. 23)
14 Dále můţeme bezdomovce dělit a členit takto:
bezdomovci, kteří ţijí na ulici, tzv. street people alkoholici
duševně nemocní lidé, propuštění z psychiatrických léčeben nebo ti, kteří nikdy v psychiatrické léčebně nebyli, ač duševně nemocní jsou
bezdomovecké rodiny mladiství lidé bez domova
ţeny bez domova (Sochůrek, 2009, s. 140)
Další členění podle Sochůrka můţe vypadat následovně:
„Klasičtí tuláci – žijí převážně na ulici nebo v primitivních přístřešcích, zbudovaných na opuštěných nebo málo frekventovaných místech, jako jsou zanedbávané parky, skládky, periférie měst, opuštěná staveniště, lesíky, kolektory s parovody atd.
Squateři – obsazují opuštěné domy, někdy již určené k demolici.
Drogově závislí – objevují se nejčastěji mezi squatery, ale můžeme je zařadit do kterékoliv výše uvedené skupiny. Zpravidla ale vyhledávají místa, kde se zdržují jiní toxikomani.
Nádražní populace – jsou lidé, žijící na nádražích. Mají pocit sounáležitosti, protože se zde vyskytují další bezdomovci, prostředí nádraží jim poskytuje pocit bezpečí, úkryt a útočiště. Svým specifickým životem žijí především v noci. V halách jsou stánky se zbytky nedojených jídel, odhozené nedopalky, odpadky z nádražní restaurace, teplo, sociální zařízení a zejména střecha nad hlavou.
Jiní bezdomovci – lidé propuštěny z vězení, psychiatrických léčeben, léčeben protialkoholních nebo protitoxikomanických, ilegální imigranti – cizinci, kteří nezískali přístřeší, práci nebo o ni přišli, migrující Romové, osoby bez občanství;
nezaměstnaní, kteří odmítají pracovat; staří lidé nebo lidé v přechodné životní krizi, kterou nejsou schopni sami vyřešit atd.“ (Sochůrek, 2009, s. 141)
1.2 Formy bezdomovectví
Forem bezdomovectví je mnoho, avšak můţeme uvést především tři základní a to zjevní bezdomovci, skrytí bezdomovci a potencionální bezdomovci.
Zjevní bezdomovci tvoří nejviditelnější část bezdomovecké populace. Mezi ně patří osoby, které ţijí na ulicích, na nádraţích, v průchodech, podchodech, opuštěných
15 objektech a osoby, které vyhledávají ubytování v zimních noclehárnách nebo spí venku.
Většinou je poznáme na první pohled podle zanedbaného zevnějšku, zápachu, znečištěnému oděvu, nepřiměřené obuvi a podle jejich počínání (sbírání nedopalků cigaret, přehrabávání se v kontejnerech, ţebrání atd.). (Průdková, Novotný, 2008, s. 13)
Skrytí bezdomovci jsou ti, jejichţ situace je okolím povaţována jako bezdomovecká, ale z nejrůznějších důvodů se neobracejí na sociální sluţby. Na první pohled je nepoznáme, neboť své problémy skrývají a ţivotní styl tají. Na sociální pracovníky se neobracejí, často mění svůj pobyt a jen málokdy zůstávají na jednom místě. Tato skupina skrytých bezdomovců tvoří podstatně větší část neţ zjevní bezdomovci.
„Potencionální bezdomovci jsou lidé žijící chronicky v nevyhovujících nebo složitých životních podmínkách, které si buď zavinili sami, nebo na své situaci nenesou přímou nebo rozhodující vinu. Na ulici je vyžene ztráta bydlení, práce, partnera apod.“
(Sochůrek, 2009, s. 140-141)
Za potencionální bezdomovce můţeme tak například povaţovat osoby, které jsou ohroţeny ztrátou domova, například obyvatelé domů určených k demolici, squatteři, nebo podnájemníci bez nájemní smlouvy, dále rozvedení, nezaměstnaní, mladí lidé, kteří prošli ústavní a ochranou léčbou, kteří se nemají kam vrátit do rodiny, lidé propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, z psychiatrických léčeben, které nikdo nečeká, lidé závislí na návykových látkách a další.
Mezi hlavní formy bezdomovectví můţeme ještě zařadit takzvané dobrovolné bezdomovce. Jak uvádí Sochůrek (2009, s. 140) „obvykle jde o lidi, kteří se z různých důvodů rozešli se společností a rezignovali na úsilí zlepšit svoji životní situaci.“
1.3 Příčiny bezdomovectví
Podle Štěchové (2008, s. 34) se za nejčastější příčiny, faktory vedoucí k bezdomovectví a s bezdomovectvím související uvádějí „zejména ztráta rodinného zázemí, neexistence rodinného zázemí, ztráta zaměstnání, případně s následnou snahou najít zaměstnání, zdravotní postižení, psychická porucha nebo nemoc, alkoholismus a závislost na drogách, závislost na hracích automatech a návrat z vězení.“
Znalost příčin bezdomovectví je velice důleţitým předpokladem pro řešení všech snah o řešení problémů spojených s bezdomovectvím. Komplikovat ji můţe skutečnost, ţe ne vţdy lze rozlišit, kdy jde o příčinu a kdy jde o následek bezdomovectví. Bezdomovci jsou různí
16 lidé, různého věku, jsou z různých společenských vrstev, mají různý stupeň vzdělání a vyrůstali v různých rodinách. Nezaměstnanost můţe člověka dostat na ulici, ale někteří bezdomovci uţ byli nezaměstnaní v době, kdy se stali lidmi bez domova. Ztráta domova můţe být výsledkem spolupůsobení řady vnějších i vnitřních faktorů. (Průdková, Novotný, 2008, s. 15)
Podle Štěchové (2008, s. 34) jsou nejčastějšími vnějšími - objektivními (strukturálními) příčinami bezdomovectví jevy a okolnosti jako např. změny ve struktuře rodin, strukturální změny ve společnosti a nedostatečné zabezpečení podporovaného bydlení pro osoby zdravotně postiţené, propuštěné z ústavů pro sociálně slabé. Nejčastějšími vnitřními - subjektivními (individuálními) příčinami bezdomovectví jsou zdravotní postiţení, závislost na návykových látkách, nízká úroveň vzdělání, nezaměstnanost a problémy v sociálních vztazích.
Podle Sochůrka se za hlavní příčiny bezdomovectví povaţují:
„materiální a ekonomické faktory – ztráta příbytku, dluhy, nezaměstnanost atd.
sociální – chudoba, osamělost, neschopnost řešit své životní problémy a situaci, nevzdělanost
příčiny uvnitř rodiny (vztahové) – rozpad partnerského vztahu, rozvod, domácí násilí
individuální (osobnostní) příčiny – duševní porucha nebo duševní nemoc, mentální retardace, tělesné postižení, závislost na alkoholu nebo drogách
deinstitucionalizace – propuštění vězni, propuštění pacienti psychiatrických protialkoholních a protitoxikomanských léčeben apod.“ (Sochůrek, 2009, s. 137-138)
Jako další příčiny bezdomovectví Sochůrek (2009, s. 138) označuje a uvádí:
deinstitucionalizaci (jde o duševně nemocné lidi, chronické alkoholiky, propuštěné z psychiatrických léčeben, o které se nepostará ani rodina, ani obce)
ekonomické vlivy (jde o bídu, nezaměstnanost, vysoké náklady bydlení)
sociální problémy (jde o ztrátu bydlení u rodičů, rozvod, mladší lidé zůstávají často na ulici po opuštění dětských domovů)
bezdomovectví jako ţivotní program (v USA byla v 80. letech 20. stol. asi jen 4 % bezdomovců.
17 1.4 Rizika bezdomovectví
Mezi rizika bezdomovectví můţeme zařadit rodinné problémy, uţívání alkoholu a drog, zdravotní rizika a další rizika vyplývající z výše uvedeného. „Z hlediska fenoménu bezdomovectví je největšímu riziku bezdomovectví vystavena osoba osamělá, izolována, která rodinu opustila či jí byla opuštěna.“ (Hrádecká, Hrádecký, 1996, s. 50)
Mezi rizika, kterým jsou bezdomovci na veřejných a veřejně přístupných prostorách vystaveny, patří mnohá vnitřní a vnější rizika, které jak uvádí Hradecký a kol. (2007, s. 34) jsou:
hlad, špatná výţiva
omezený přístup k pitné vodě
omezený přístup k osobní hygieně
nedostatek odpočinku a spánku
sebezničující ţivotospráva
omezený přístup ke zdravotní péči
omezený přístup k zaměstnání
drobná neorganizovaná kriminalita z nouze
nepříznivé počasí
odpor veřejnosti
znepokojování ve spánku ze strany bezpečnostních agentur, stráţníků a policistů
verbální a fyzická agrese okolí
osoby spící venku se stávají oběťmi kriminality
Bezdomovectvím jsou nejvíce ohroţeny lidé dlouhodobě nezaměstnaní, senioři, handicapovaní, lidé adaptování na ţivot v institucích, příslušníci etnických minorit a migranti.
Ztrátou domova jsou ohroţeni více muţi neţ ţeny, lidé spíše staršího a středního věku neţ lidé mladší. Menší podíl ţen mezi bezdomovci se vysvětluje větší orientací ţen na mezilidské vztahy. Ţeny mají bohatší sociální síť, většinou jsou schopny vytěţit její zdroje a v krizi se obrátit na někoho, kdo se o ně postará. Naproti tomu muţi se ocitají mnohem častěji osamoceni, neboť jsou méně orientováni na vztahy.
Rizika bezdomovectví vyplývají z různých sociálních problematik, kdy „je to především celková sociální problematika, spočívající ve ztrátě zázemí, rezignace, mezi bezdomovci se často vyskytují lidé s různými psychickými potížemi včetně psychotických onemocnění.“ (Sochůrek, 2009, s. 141-142)
18 Asi největším problémem pro bezdomovce je problém s ubytováním, které hledají, kde se dá. Dalším problémem je zaměstnání, kdy nezaměstnanost je jednou z příčin bezdomovectví. Bezdomovci jsou zneuţívání jako levná pracovní síla, bezdomovci nemají většinou ţádné doklady a nezdrţují se na místech, kde jsou hlášeni, a proto mají problém se vůbec zaregistrovat na úřadech práce, nemohou proto pobírat ţádné dávky. Bezdomovci nemají ţádné zázemí, ocitají se sami a sami svádí kaţdodenní boj o přeţití, jsou izolováni a často se stávají oběťmi kriminality. Se svou rodinou se většinou nestýkají. Dětství většinou proţili v narušené, neúplné rodině s významnými patologickými jevy. Nedostatek rodinných svazků jejich situaci obecně zhoršuje.
Velmi závaţná jsou rizika zdravotní. Bezdomovectví je rovnítkem pro závaţné narušení zdraví ať uţ fyzického či duševního. Dochází ke zvýšenému riziku předčasného úmrtí, k výskytu infekčních, psychických a chronických onemocnění. Bezdomovci jsou šiřiteli infekcí a řady nebezpečných parazitů, mají oslabenou imunitu. Bezdomovci nejsou obvykle pojištěni, a tudíţ nemají nárok na zdravotní pojišťění a z toho tak vyplývá zanedbání zdravotní péče. Podle Hradeckých je zdraví bezdomovců „ubohé a slabé, chatrné a oslabené – to je všeobecná charakteristika tělesného a mentálního zdraví bezdomovců. Nemohou zachovávat ani zdravou životosprávu, ani se vyvarovat škodlivých vlivů působících na zdraví, navíc jejich osobní životní podmínky nedovolují dodržovat často ani nejzákladnější hygienické zásady.“ (Hrádecká, Hrádecký, 1996, s. 61)
Bezdomovci také trpí často osobnostní nebo duševní poruchou. Podle Vágnerové (2004, s. 754) se u bezdomovců vlivem jejich ţivotního stylu objevuje tělesné chátrání. Důvodu je mnoho a to například: nedodrţování základní hygieny, nezájem o svou ţivotosprávu, nepravidelnost stavy, zaţívací problémy spojené s abúzem alkoholu a nadměrným kouřením, podchlazení, přecházení chorob.
Jak dále uvádí Vágnerová (2004, s. 754) „riziko předčasného úmrtí je značné (důsledky dlouhodobého pití alkoholu, užívání drog, smrt podchlazením v opilosti, v důsledku úrazu, celkového vyčerpání organismu apod.).“
Důvodů pro to, aby se člověk stal bezdomovcem, existuje mnoho. Dle názoru autora velmi záleţí na psychické síle člověka, zda dokáţe tento stav ustát či nikoliv. Pokud tato situace nastane, dokáţou si daleko více pomoci lidé sebevědomí, kteří jdou v ţivotě za svým cílem. Vyberou si moţnost vyhledat pomoc v různých institucích a poté se svým vlastním snaţením dokáţou znovu začlenit do společnosti nebo se obrátí na rodinu, která funguje. Dále mohou pomoci přátelé či známí, kteří člověku v této situaci dokáţou pomoci překonat
19 náročnou sociální a ţivotní situaci. V tomto smyslu mohou mít problémy mentálně postiţení nebo psychicky nemocní, kteří nemusejí zcela pochopit vlastní ztíţenou situaci a tyto osoby pak mohou bez cizí pomoci zůstat na ulici i několik let, ne-li do smrti.
Čím je člověk chudší, tím víc mu čerti přebíhají přes cestu.
Čínské přísloví
20
2 Bezdomovectví jako sociální deviace a sociálně patologický jev
Sociální deviaci můţeme definovat jako „porušení nebo podstatnou odchylku od některé sociální normy nebo od skupiny norem, nerespektování požadavků, které jsou na určitou skupinu nebo individuum kladeny určitou normou nebo souborem norem.“
(Kapr podle Sochůrek, 2009, s. 10-11)
Člověk se ve společnosti chová a navenek projevuje různými způsoby, které na něm ostatní lidé mohou pozorovat. Z určitého chování člověka lze vyvodit, jak danou situaci sám proţívá, jak na ni dokáţe reagovat, přemýšlet o ní a jak jí dokáţe sám řešit. V ţivotě člověka mohou nastat takové situace, se kterými se jedinec musí potýkat někdy i celý ţivot. Někdy se stává, ţe si člověk nemůţe vybrat, jakou cestu ţivotem nastoupí. Někdy díky tíţivým situacím z této cesty sejde a pak se jen obtíţně bez pomoci druhých vrací zpět do normálního ţivota. Ať uţ nemoc, finanční nouze, ţivotní krize nebo jen sklony k určitému chování a jednání mají podstatný vliv na vlastní náhled člověka na své postavení ve společnosti a zároveň na to, jak zpětně společnost bude vnímat tohoto člověka.
Sociálně patologické jevy se navzájem prolínají, podmiňují a usnadňují si průchod mezi sebou. Není vyloučeno, ţe kvůli jednomu patologickému jevu u člověka, není tento zasaţený i dalšími jevy. Jedním ze sociálně patologických jevů je v současnosti určitě fenomén bezdomovectví. Tento fenomén se stává volbou lidí, jak čelit své ţivotní situaci nebo v jiných případech nemoţnost začlenit se do společnosti vlivem ztráty zaměstnání, návratem z výkonu trestu spojeným se ztrátou rodiny nebo shodou špatných okolností.
Bezdomovectví je negativně hodnocený společenský jev. Jak uvádí Vágnerová (2004, s. 755) jde o „postoj společnosti k bezdomovcům je typický ambivalencí, kombinací odporu a soucitu. Často převažuje negativní postoj spojený s odmítáním.“
Vágnerová (2004, s. 755) dále uvádí, ţe postoj společnosti k bezdomovcům je o únavě soucitu, o opotřebování a vyčerpání schopnosti soucítit s bezdomovci, o ztrátě trpělivosti s bezdomovci. U nás v České republice se ani tak nejedná o únavu soucitu, ale o vyloţeně negativní postoj a opovrţení, neboť lidé povaţují bezdomovce za parazity, kteří si za svou situaci mohou sami. Tento negativní postoj je navíc přiţiven zápachem, obtěţujícím chováním, špínou a zápachem. Jak uvádí Štěchová (2008, s. 33) „bezdomovci jsou nicméně stále vnímáni veřejností jako potenciální ohrožení bezpečí a veřejného pořádku.“
Bezdomovectví lze rovněţ povaţovat za sociální deviaci a to z mnoha různých důvodů.
Jako jeden z důvodů lze uvést, ţe ţivot bezdomovců je jakási odchylka od norem, kdy bezdomovci neakceptují společenské normy a normy nedodrţují vzhledem ke své situaci.
21 Tyto situace mohou být například – opomíjení hygienických norem, ztíţený přístup k lékařské péči, neschopnost vyuţívat sociální sítě, blízký kontaktu se sociálně patologickými jevy. Dále mají ztíţený přístup k dalším zdrojů, které jsou běţně dostupné ostatním lidem, jako je vzdělávání, kultura, právní pomoc atd. a neschopnost podílet se na systému sociální podpory.
(Štěchová, 2008, s. 29)
„Bezdomovci bývají nestandardní osobnosti, pro něž je typická nekonformnost, odmítání hodnot a norem majoritní společnosti. Pravidla a normy, které regulují chování a vzájemné vztahy mezi lidmi, buď nechápou, nebo se jimi nejsou schopni řídit.“ (Vágnerová, 2004, s. 754)
2.1 Bezdomovectví a psychické poruchy
Zdravotní stav bezdomovců jak tělesný tak i duševní je velmi chatrný. Ţivotní podmínky vystavují jedince bez domova stále většímu riziku různých onemocnění. Je mnoho bezdomovců, kteří trpí duševními či psychickými poruchami. Některé psychické poruchy vznikají ţivotem na ulici, ale mnohokrát si je samotní bezdomovci přinášejí z předchozího ţivota.
Příčinou i důsledkem ţivotního stylu bezdomovců jsou psychické změny, které můţeme u těchto lidí pozorovat. Jejich citové proţívání je často otupělé a vyhaslé. Vlivem mnoţství problémů jsou hostilní a depresivní. (Vágnerová, 2004, s. 750)
Podle Štěchové (2008, s. 43) převaţují u bezdomovců psychické poruchy nejvíce kvůli zneuţívání alkoholu a dále depresivní poruchy. Dále se jedná o schizofrenní poruchy, mozkové a organické poruchy, dále demence, psychózy, poruchy osobnosti, suicidita, hraniční osobnost, posttraumatické poruchy, úzkostné poruchy, fóbie a komorbidita.
Jak uvádí Šupková (2007, s. 27) z hlediska rozlišení psychických onemocnění a poruch jsou u nás nejvíce zastoupeny:
závislosti (23%),
depresivní stavy (19%),
poruchy spánku (17%),
reakce na stres a poruchy přizpůsobení (16%),
nemoci schizofrenního okruhu (8%),
poruchy osobnosti (4%),
úzkostné poruchy (2%,
ostatní (11%).
22 Zajímavé je rovněţ uvést, ţe jsou specifické rozdíly mezi bezdomovci a bezdomovkyněmi, kdy u muţů jsou častěji zjištěny poruchy kvůli alkoholu nebo drogám.
Naproti tomu u ţen jsou zjišťovány poruchy jako schizofrenie a afektivní poruchy. S tím také souvisí moţné tvrzení, ţe u muţů bezdomovectví souvisí s vnějšími vlivy, naproti tomu u ţen s vnitřními psychickými poruchami. (Štěchová, 2008, s. 43)
Jak jiţ bylo uvedeno, mezi nejčastější psychické poruchy patří zneuţívání alkoholu a drog. Alkohol a jiné omamné látky jsou častými společníky bezdomovců, neboť alkohol pro ně znamená snazší cestu jak přeţít den. Krátká radost je ale vykoupena zdravím a lidem – bezdomovcům to patrně za to stojí. Alkohol a další návykové látky váţně poškozují zdraví člověka, jeho organismus. Dlouhodobá a nadměrná konzumace alkoholu a uţívání drog se podepisuje na celkovém zdraví bezdomovců. Alkohol negativně ovlivňuje činnost nervové soustavy, srdce a trávicího systému. Nese celou řadu rizik, jako váţné poškození jater, mozku, nádorové onemocnění úst, hrdla nebo zánět slinivky břišní. Alkohol v konečném důsledku zcela změní osobnost a ţivot nemocného. Kromě zdravotních obtíţí se alkoholici často potýkají se sociálními a psychickými problémy. Zároveň dochází ke „zhoršení vztahů v rodině, ztráta přátel, zanedbávání zevnějšku, celkové zpustnutí, odchod z domova a následně bezdomovectví.“ (Hrádecká, Hrádecký, 1996, s. 64)
Můţeme se domnívat, ţe alkoholici představují časově starší generaci s věkovým průměrem o patnáct aţ dvacet let vyšším neţ u toxikomanů. Ne vţdy však bezdomovec získá prostředky na koupi alkoholu či drog, náhradu pak nalezne v lécích (vyuţívána jsou pro tyto účely hypnotika, analgetika). Mezi bezdomovci známe jedince, kteří pijí „okenu“ nebo čichají různá ředidla. Zneuţívání toluenu je značně rozšířené a finančně dostupné, proto společně s čicháním různých lepidel a ředidel patří k nejuţívanějším. (Hrádecká, Hrádecký, 1996, s. 64)
Toto „čichání“ pak samozřejmě vede k psychickým poruchám, především k demenci.
23
3 Bezdomovectví a kriminalita
Bezdomovectví a kriminalita spolu bezesporu souvisí, neboť důsledky kriminality a kriminálního jednání jsou na bezdomovectví hrozivé. „Plodnost zločinného chování ovlivňuje způsob života člověka, jeho postoje, záměry, aktivity, jeho společenské vztahy, vydává plody společenské nerovnosti, ničí osobní důstojnost člověka. Odtud vyrůstají vývojové poruchy osobnosti, psychická deprivace, týrání a zneužívání, mizení smyslu života, eroze mravního řádu, násilí.“ (Hrádecká, Hrádecký, 1996, s. 58-59)
Tradiční kriminalita, jako majetková trestná činnost, násilná a mravnostní trestní činnost je hlavním zdrojem strachu a obav společnosti. Z celkového nápadu trestné činnosti tvoří majetková trestná činnost kolem 80 % podílu z veškeré trestné činnosti a je dlouhodobě velmi negativním protispolečenským jevem. Předmětem majetkové trestné činnosti jsou vlastnické vztahy právnických a fyzických osob a z historického hlediska patří k nejstarším druhům kriminality. Objasněnost majetkové trestné činnosti je velmi nízká. Majetkovou trestnou činnost můţeme podle kriminalistické taktiky dělit na kapesní krádeţe, krádeţe vloupáním, ostatní krádeţe, podvody, zpronevěry a další (Chmelík, 2005, s. 354-355). Dále Chmelík (2005, s. 355) uvádí další kritérium dělení, a to z hlediska kriminalisticko právního, podle kterého lze uvedenou trestnou činnost dělit na majetkovou kriminalitu prostou (která vyjadřuje menší míru odbornosti a náročnosti na provedení) vyjádřenou zpravidla v základní skutkové podstatě daného trestného činu a kriminalitu kvalifikovanou, která je zpravidla definována v kvalifikovaných skutkových podstatách jednotlivých trestných činů dopadajících na spáchaný skutek.
3.1 Kriminalita bezdomovců
Kriminalita přináší obavu a strach. Přísný a kritický pohled veřejnosti často spočine na lidech bez přístřeší, kteří jsou snadno ovlivnitelní. Bezdomovectví nestojí stranou problematiky kriminality a řada bezdomovců ve svém ţivotě kriminální zkušenost má (mnozí se dopouštějí drobné kriminality příleţitostně nebo z nouze), ale vzhledem k absenci rafinovanosti, systematičnosti nejsou schopni účastnit se větší kriminální akce. (Hrádecká, Hrádecký, 1996, s. 59)
Začátek problému začíná zpravidla v rodině, v rodinném prostředí. Za jeden z nejzávaţnějších problémů kriminogenních faktorů je povaţována poruchová nestabilní a handicapovaná rodina. Jedinci mohou být negativně ovlivněni dědičností, prostředím a patologickou rodinnou výchovou. Pro děti a mladistvé bezdomovce je pouliční kriminalita
24 často zdrojem obţivy. Mnozí jsou sirotci, mají rodiče s kriminální minulostí a nízkou sociokulturní úrovní. Rodiče bývají podprůměrně inteligentní, alkoholici, násilnických či patologických rysů. Delikvence dětí často pramení z poruch chování, které mohou vést a vedou k trestným činům. Děti a dospívající bývají zneuţíváni profesionálními zločinci k prostituci apod. Na druhou stranu musíme uvést, ţe mladí bezdomovci mohou pocházet také z rodin finančně zajištěných a útěk je pro ně jakousi revoltou a vzepřením proti autoritám. Svobodu, uznání a respekt, po kterém touţí, nakonec však na ulici nenajdou. Nízká vzdělanostní úroveň spolu s nedostatkem pozitivních ţivotních zkušeností, nezaměstnaností a dalšími faktory vytváří úrodné pole pro kriminální dráhu bezdomovce.
(Hrádecká, Hrádecký, 1996, s. 59-60) 3.2 Bezdomovci jako pachatelé
Kdo žije v hojnosti a v teple, myslí na rozkoše.
Kdo hladoví a trpí zimou, myslí na krádeže.
Čínská moudrost
Vzhledem k tomu, ţe fenomén bezdomovectví je v obecné známosti v našich zemích teprve od roku 1989, nebyl do současné doby z pohledu kriminologie tolik propracován.
Kriminalitě a viktimizaci bezdomovců nebylo do současné doby věnováno tolik pozornosti, co se týče naší a zahraniční literatury. I kdyţ se to nezdá, tak bezdomovci jsou více ohroţeni neţ ostatní lidé a to rizikem stát se pachatelem či oběti. Mezi bezdomovci se pohybují lidé propuštěni z výkonu trestu, dále lidé, kteří jsou ohroţeni hmotnou nouzí a nebyli dosud trestáni, hrozí jim vysoké riziko, ţe se právě pod tíhou hmotné nouze budou dopouštět trestné činnosti a v neposlední řadě na bezdomovce působí kriminogenní prostředí.
Dalším faktem je skutečnost, ţe bezdomovci nemají ţádný strach z toho, ţe za spáchání trestného činu jim hrozí trest či ostuda. V jejich komunitě je očekávání a atmosféra úplně jiná neţ v běţné populaci. Bezdomovci jsou izolováni od společnosti, přátel, rodiny, hodnot společnosti, stýkají se s lidmi na stejné úrovni, a proto se nemusejí stydět za své vyloučení ze společnosti. Bezdomovci se nebojí spáchat trestný čin, nemají strach z trestu – uvěznění, neboť vědí, ţe uvěznění bude pro ně lepší neţ ţivot na ulici. Ve věznici budou mít střechu nad hlavou, teplo a jídlo. (Štěchová, 2008, s. 49)
25 Štěchová uvádí o poznatcích, vyplývajících z výsledků kriminologických výzkumů osobnosti následující:
„u osobností s poruchou chování, které mají sklony ke kriminalitě, platí, že jejich delikventní chování souvisí s chybnou adaptací na sociální poměry a očekávání většinové společnosti
Normalita osobnosti není objektivní ani univerzální kategorie – měřítkem normality je proto převažující názor v dané společnosti (kultuře).“ (Štěchová, 2008, s. 49-50) Pravdou je, abychom neházeli všechny bezdomovce do jednoho pytle, ţe ne všichni se dopouštějí trestné činnosti. Ovšem lze „předpokládat, že v jejich komunitě je kriminalita vyšší než v běžné populaci. Omezování bezdomovectví proto považujeme za preventivní krok a součást systému prevence kriminality.“ (Štěchová, 2008, s. 50)
Bezdomovci se dopouštějí vzhledem ke své situaci především majetkové trestné činnosti, kdy tato majetková kriminalita je prostá (vyjadřující se menší míru odbornosti a náročnosti na provedení). Převáţná většina trestných činů spáchaných bezdomovci jsou proto krádeţe (společným znakem krádeţe je přisvojení si, zmocnění se cizí věci a nakládání s ní jako s vlastní – poznámka autora), konkrétně se jedná o krádeţe prosté a krádeţe vloupáním (pachatel vnikne do objektu po překonání nějaké překáţky, kde se dále zmocní cizí věci – poznámka autora).
Chmelík (2005, s. 357) uvádí, ţe podle současných způsobů páchání můţeme krádeţe dělit na dvě základní formy:
Klasické kapesní krádeţe
Krádeţe v obchodech a dopravních prostředcích
Krádeţe vloupáním destruktivním způsobem apod.
K prostým krádeţím Chmelík (2005, s. 361) uvádí, ţe „pachatelé krádeží prostých se zmocňují cizí věci, která je zpravidla volně přístupná, takže nepřekonávají velké překážky.“
U krádeţí prostých se u kriminality bezdomovců jedná především o krádeţe v obchodech, které jsou nejčastější majetkovou trestnou činnosti páchanou bezdomovci.
Většina krádeţí v obchodech se odehrává ve velkých obchodních centrech a supermarketech, kdy zadrţení pachatelé jsou především muţi. Odborníci se domnívají, ţe z pohledu zákona jde hlavně o přestupky či drobnou trestnou činnost s masovým výskytem (Čírtková, 2004, s. 251). Ke krádeţím v obchodě Čírtková (2004, s. 251) uvádí zajímavý
26 bonmot: „krádež v obchodě je normálním aktem koupě až na to, že se uskutečňuje pomocí nelegálních prostředků.“
3.2.1 Drobná kriminalita
Drobná kriminalita – tento pojem není nikde právně zakotven. Obecně si pod drobnou kriminalitou můţeme představit protiprávní jednání s menší společenskou škodlivostí jako např. přestupky proti majetku, přestupky proti veřejnému pořádku, drobné trestné činy, drobné krádeţe, vloupání do aut, do bytů. Jedním z moţných ukazatelů drobné kriminality můţe být výše škody a ohroţení společenských zájmů. Výší škody je myšleno především způsobená škoda do výše 5000,-Kč, kdy do této výše se u krádeţí jedná o přestupkové jednání a přesáhnutím této výše škody se jedná jiţ o trestný čin. Drobnou kriminalitu můţeme pojmenovat i jako tu, která kaţdý den obtěţuje veřejnost.
Autor se ve své činnosti policisty mnohokrát setkal s případy drobných krádeţí v obchodech, kdy pachateli krádeţí byly právě bezdomovci, kteří šli do obchodů krást především alkohol a dále potraviny a kosmetiku. Škoda na odcizených věcech nebyla nikdy veliká, většinou šlo o škodu do výše 1000,-Kč. Další případy se týkaly vloupání, kdy pachatelé (bezdomovci) se vloupali do opuštěných domů, kde si hledali místo pro spánek, nebo do zahradních chatek v zahrádkářských koloniích, kam se vloupali (vniknuli do objektů za pomocí překonání jistící překáţky – poznámka autora), něco snědli, odcizili drobné věci a poté, co se vyspali, tak odešli neznámo kam.
3.3 Bezdomovci jako oběti
Jak jiţ bylo řečeno výše, bezdomovci se stávají oběťmi trestné činnosti mnohem častěji neţ běţná populace a jsou mnohem více ohroţeny násilím ze strany jednotlivců nebo skupin.
Tyto skupiny povaţují bezdomovce jako zbytečnou obtíţ. Nejzranitelnější jsou ve spánku, kdy jsou zcela bezbranní, vystaveni na ulici moţnému násilí a vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu jsou snadným terčem útočících násilníků.
Průdková s Novotným (2008, s. 38) uvádí, ţe bezdomovci musí často čelit přesile násilníku, a své zranění poté na policii nehlásí, neboť nevěří v nápravu a obávají se pomsty ze strany rozezlených násilníků. Lidé orientující se v problematice bezdomovectví nepochybují o tom, ţe bezdomovci jsou převáţně oběťmi, nikoliv pachateli násilí.
Jak Štěchová k pachatelům násilí na bezdomovcích uvádí, „je pachatelem těchto deliktů nejčastěji policie, která „v incidentech s bezdomovci často užívá nepřiměřeného násilí.
Příslušníci policie jsou dle BKB (tzn. Bílý kruh bezpečí - poznámka autora) často
27 neidentifikováni, protože skrývají identifikační číslo. Městská policie údajně vyváží bezdomovce za město a tam problémy s nimi „řeší“ za použití fyzického násilí.“
(Štěchová, 2008, s. 51)
Je zajímavé, ţe v dostupné literatuře je uváděno, ţe nejčastěji jsou bezdomovci vystavování násilí ze strany policie, především městské. Mezi další násilníky patří organizované skupiny mladých, kteří si na bezdomovcích trénují bojové umění a dále příslušníci etnických a národnostních menšin, jako například Rusové, Bělorusové, Romové.
Dále jsou bezdomovci fyzicky „obtěţováni“ bezpečnostními agenturami a v neposlední řadě veřejností. (Štěchová, 2008, s. 51)
Autor se při výkonu svého zaměstnání policisti setkal s případem z roku 2005, kdy bezdomovec oznámil na linku 158 napadení své osoby ze strany neznámých pachatelů v Liberci – Pavlovicích. Po příjezdu na místo, které se nacházelo poblíţ Obchodního domu Kaufland, k hlídce přišel pomlácený a zkrvavený bezdomovec staršího věku, který oznámil, ţe byl napaden a zmlácen skupinou tří Romů. Bezdomovec dále uvedl, ţe poté co ho Romové uviděli, tak k němu přiběhli a z ničeho nic ho začali kopat a mlátit pěstí po celém těle, přitom mu nadávali a smáli se mu. Potom si spokojeně odešli neznámo kam. Muţ byl následně převezen na ošetření do nemocnice Liberec.
Vzhledem k vývoji a stavu současné společnosti a jejích nároků bude bezdomovců v ulicích čím dál tím více, a tudíţ budou více a více na očích běţné populace. Tato k nim bude cítit velký odpor. Útoky a zvýšená míra násilí vůči lidem ţijících na ulici se bude zvyšovat a to především ze strany mladých lidí. Moţná pomoc a prevence před moţným násilím by mohla vypadat tak, ţe bezdomovce ţijící na ulici by bylo moţno „schovat“ do azylových domů, ale těch je bohuţel velice málo. A to i s ohledem na narůstající bezdomoveckou populaci.
28
4 Bezdomovectví a možnosti reintegrace do společnosti
Reintegrace bezdomovců je zaloţena především na poskytnutí sluţeb, kdy tyto sluţby nabízí výcvik v sociálních dovednostech a sluţby podporující zaměstnanost (zahrnující chráněná, podporovaná místa a sociální firmy.
V rámci reintegrace jsou vytvářeny v organizacích poskytujících sluţby bezdomovců (Azylové domy, Naděje) integrační programy, které jsou určeny na pomoc lidem společensky vyloučeným a lidem, kterým vyloučení hrozí. Smyslem je hledání ţivotních cílů a společenské uplatnění. Integrační programy jsou určeny osobám, které musí splňovat několik zásadních podmínek:
pomoc potřebují,
jsou ochotny pomoc přijmout,
jsou schopni a ochotni podřídit se integračnímu programu. (Hrádecká, Hrádecký, 1996, s. 81)
Jak uvádějí Hradecká, Hrádecký (1996, s. 81-82), integrační program je řešen pomocí integračních stupňů se speciálními sluţbami. Nultý stupeň tvoří krizové centrum s psychoterapií a moţností uspokojení základních ţivotních potřeb a dále z vlastního integračního programu, kam patří psychoterapie, osobní hygiena, ošacení, strava, posezení, odpočinek v prostředí domů, pracovní poradenství, nabídka azylového bydlení, zdravotní poradenství, zdravotní péče, společenská výchova, sociální prevence, kulturní aktivity, asistence při jednání z úřady, křesťanská sluţba. Další stupně jsou zaloţeny na azylovém společném ubytování s nabídkou sluţeb. Dalším stupněm je bydlení mimo středisko s občasným kontaktem střediska. Mezi speciální sluţby patří např. ordinace praktického lékaře pro bezdomovce, domy pokojného stáří pro bezdomovce, střediska pomoci mladým lidem po léčbě závislosti na drogách, azylové ubytování pro mladé, pro ţeny, pro matky s dětmi, chráněná práce a rekvalifikace, chráněné bydlení pro zdravotně postiţené bezdomovce, postpenitenciární pomoc pro propuštěné vězně, terénní dobročinná sluţba atd.
Reintegraci podporují především sluţby azylového bydlení, neboť v nich bezdomovci (klienti) musí přebírat určitou míru spoluodpovědnosti a skrze plnění svých povinností se učí novým dovednostem klíčovým pro reintegraci. Vzdělávací a rekvalifikační sluţby jsou u nás realizovány sporadicky a v některých organizacích jsou nesprávně ztotoţňovány s ergoterapií.
Tyto sluţby by měly být zaloţeny na posilování sociálních dovedností a pracovních návyků s opravdovou rekvalifikací. Je však zajímavé, ţe výcvikové a vzdělávací programy u nás
29 v současné době nejsou bezdomovcům dostupné. Dalšími reintegračními sluţbami jsou chráněná a podporována zaměstnání, která se realizují formou chráněných dílen a tréninkových pracovišť. Dále sem můţeme zařadit podporovaná zaměstnání, kdy jedna z realizovaných forem je program veřejně prospěšných prací. V neposlední řadě do reintegrační sluţeb můţeme zařadit sociální firmy, které jsou nejblíţe otevřenému pracovnímu trhu. Tyto sociální firmy jsou řešením pro bezdomovce znevýhodněné na trhu práce. (Schwarzová, 2005, s. 324-328)
Myšlenka rekvalifikačních kurzů, které by byly pořádány pouze pro lidi bez domova, mně připadá zajímavá a mohla by pomoci ve větší míře následně hledat těmto lidem pracovní uplatnění. Lidé by se tu setkávali s ostatními, kteří řeší stejné nebo podobné problémy, coţ by je mohlo dostatečně motivovat ke skutečnému chtění změnit svůj stávající způsob ţivota.
4.1 Organizace poskytující služby bezdomovcům
Jak uvádí Schwarzová (2005, s. 328) „Organizace pracující s bezdomovci v ČR mají jeden charakteristický rys:většina z nich je přímo spojena s nějakou církví nebo ve svých stanovách artikuluje náboženské (v našem prostředí tedy křesťanské) principy.“
Mezi organizace poskytující sluţby bezdomovcům patří u nás v ČR následující – Armáda spásy, Naděje, Česká katolická charita, Nový prostor, Emauzy ČR, občanské Sdruţení cestou, Diakonie, Člověk v tísni a další. Většina těchto organizací vznikla po roce 1989. Některé jako např. Armáda spásy navázaly na dřívější existenci, církve zas svou činnost rozšířily. Uvedené organizace jsou financovány buď ze státního rozpočtu, nebo ze zahraničních zdrojů, příspěvků, darů a z vlastní činnosti.
Azylové domy – K azylovým domům Průdková s Novotným (2008, s. 45) uvádí, ţe
„azylový dům poskytuje komplexní pomoc bezdomovcům, kteří mají zájem o reintegraci do společnosti a jsou ochotni a schopni usilovat o změnu své tíživé situace.“ Azylové domy poskytují „azyl“, ubytování pro osoby, které se ocitly v obtíţné sociální situaci a nejsou schopny ji řešit. Tyto azylové domy vznikly především po roce 1990 převáţně ve velkých městech. Zřizovateli a provozovateli jsou obce, neziskové a charitativní organizace. Převáţná většina azylových domů je ve Sdruţení azylových domů, které je koordinuje, propojuje a navenek zastupuje. (Kopoldová, 2008, s. 17)
Sdruţení azylových domů (SAD) vzniklo v roce 1993 a sdruţuje různé druhy typy azylových domů v ČR Je to jakýsi poradní orgán, který zastřešuje všechny azylové domy v ČR a v rámci zastřešení jedná s ministerstvem, propaguje problematiku bezdomovectví, jedná o tom jak tuto problematiku zajistit finančně a legislativně V ČR existuje pět typů
30 azylových domů – pro muţe, pro ţeny, pro matky s dětmi, domy na půl cesty a také domy které jsou přidruţeným členem, sem patří organizace La Strada, která se zabývá obchodu se ţenami. (Ondrák, 2006, s. 34)
Armáda spásy – Armáda spásy je křesťanským misijním hnutím, mezinárodní organizací, která působí ve více neţ 100 zemích světa. Vzhledem ke svému prvotnímu cíli – pomáhat chudým, slabým a odmítaným – byli členové Armády spásy jedněmi z prvních lidí, kteří se v širším měřítku začali věnovat praktické pomoci lidem bez domova. V bývalém Československu působila Armáda spásy od roku 1919 do roku 1950. Poté byla komunistickým reţimem zakázána. Činnost byla obnovena v roce 1990, kdy bylo zaloţeno občanské hnutí Armáda spásy, které úzce spolupracuje s celosvětovou Armádou spásy. Cílem této organizace je nejenom poskytnout střechu nad hlavou, jídlo a ošacení, ale také pomoc lidem nalézt sebe sama, svou důstojnost a nalézt cestu ze své zdánlivě bezvýchodné situace.
Od klienta se očekává aktivní spolupráce na řešení své situace, která je podmínkou pobytu na azylovém domě.
Naděje – jedná se o občanské sdruţení, zaloţené po roce 1990. Hlavním cílem této organizace je vybudování a rozvoj sluţeb lidem v nouzi a to na základě křesťanských principů. V Naději je poskytována pomoc jak hmotná, mezi kterou patří ubytování, stravování, ošacení, dále pomoc morální, poradenství a zdravotní péče. Organizace Naděje působí po celé republice, centrálu má v Praze. Sdruţení je financováno z grantů ministerstva práce a sociálních věcí, ministerstva zdravotnictví, z vlastní činnosti a darů od organizací a jednotlivců. Kromě bezdomovců, převáţně muţů neţ ţen, poskytuje organizace i pomoc seniorům, uprchlíkům, vězněným a propuštěným, dětem a dospělým s mentálním postiţením.
Kromě okamţité pomoci (ubytování v noclehárně, stravování, hygiena, ošacení, zdravotní péče, pomoc sociálního pracovníka, který můţe některé klienty sám kontaktovat a nabízet jim pomoc) poskytuje sdruţení Naděje dlouhodobou pomoc v podobě resocializačních programů, kam patří integrační programy pro osoby sociálně vyloučené a osoby vyloučením ohroţené.
Pomoc je poskytována bezplatně. Pro klienta, který se rozhodne pro integrační program (smyslem je postupný návrat do normálního ţivota), je zajištěno další ubytování po dobu tří měsíců. Na tento pobyt však klient jiţ přispívá a to buď z příjmu z práce, důchodu nebo ze sociálních dávek. (Kopoldová, 2008, s. 19)
Kromě těchto velkých organizací poskytují sluţby ještě menší sdruţení jako například Česká katolická charita, Sdruţení Emauzy ČR a Sdruţení Nový prostor.
31 Česká katolická charita poskytuje ubytování v azylových domech pro muţe, ale i pro matky s dětmi. Jde o zařízení s menší kapacitou, s omezenou dobou pobytu a s tím, ţe klienti na azyl přispívají. Co se týče sluţeb, tak poskytuje v denních centrech moţnost hygieny, levného stravování, ošacení a sociální poradenství.
Sdruţení Emauzy ČR působí po celé ČR. Toto zařízení poskytuje klientům sluţby, jako ubytování, stravování, poradenství. Podmínkou pro tyto sluţby je pracovní zapojení v provozu zařízení nebo na zemědělské farmě formou veřejně prospěšných prací.
Sdruţení Nový prostor - toto sdruţení neposkytuje ubytování, ale moţnost zaměstnání jako pouliční prodejce časopisu Nový prostor. Vedle toho sdruţení provozuje denní centrum, kulturní aktivity a sportovní aktivity. (Kopoldová, 2008, s. 19-20)
Vedle těchto menších organizací jsou další organizace poskytující pomoc a sluţby pro bezdomovce. Z těchto organizací by bylo vhodné ještě uvést ty, které poskytují například ošacení – Diakonie a Červený kříţ
Mezi sluţby, které výše uvedené organizace poskytují bezdomovcům, patří především:
ubytování – jedná se např. o noclehárny, azylové bydlení, chráněné a podporované bydlení spojené integračním programem
moţnost hygieny, ošacení, stravování, zdravotní péče – tyto sluţby poskytují nízkoprahová denní centra
poradenství – jedná se o pomoc sociálně právní, právní pomoc při hledání zaměstnání terénní sociální práce (Kopoldová, 2008, s. 15)
4.1.1 Azylový dům Speramus a nízkoprahové denní centrum Naděje v Liberci
Azylový dům Speramus a nízkoprahové denní centrum Naděje patří mezi největší zařízení poskytující pomoc lidem bez domova.
Návrat, o.p.s. Azylový dům Speramus, dále jen AD Speramus, má své sídlo v Liberci, ul. Široká, čp. 304/68, nachází se nedaleko centra města. AD Speramus má statut sociálního ubytovacího zařízení pro muţe starší 18 let, kteří se ocitli bez střechy nad hlavou.
Financování provozu zařízení je pokryto prostředky Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost v rámci projektu „IP1“ - Sluţby sociální prevence v Libereckém kraji. Celková ubytovací kapacita je 25 míst, z toho je jedno krizové lůţko pro týranou či zneuţívanou ţenu. Provoz samotného zařízení AD
