2. Vymezení základních pojmů 2.1. Klamání

(1)

DEZINFORMACE V MÉDIÍCH

Bakalářská práce

Studijní program: B7507 – Specializace v pedagogice

Studijní obory: 6107R023 – Humanitní studia se zaměřením na vzdělávání 7504R269 – Český jazyk a literatura se zaměřením na vzdělávání Autor práce: Klára Zelenková

Vedoucí práce: PhDr. Stanislava Exnerová

Liberec 2014

(2)

(3)

(4)

(5)

Poděkování

Ráda bych poděkovala vedoucí práce PhDr. Stanislavě Exnerové za věnovaný čas, cenné rady a připomínky, vlídný přístup, ochotu a trpělivost při vedení této bakalářské práce.

V neposlední řadě bych také ráda poděkovala svému příteli, rodině a přátelům za stálou podporu během psaní této práce a během celého studia.

(6)

Anotace

Tato bakalářská práce se zabývá problémem dezinformací v médiích. V teoretické části jsou popsány a vysvětleny základní pojmy, které s dezinformací souvisí. Jde o definice autorů zabývajících se touto problematikou a cílem je zasadit téma do širšího kontextu mediální manipulace. Větší pozornost je věnována pojmu dezinformace, neboť je hlavním tématem práce. Druhá část práce je zaměřena na analýzu možností obrany proti dezinformacím. Je zde tematizováno kritické myšlení. Vše je doplněno o konkrétní příklady možné manipulace z vybraných médií. Závěr práce je zaměřený na možnosti obrany proti klamání a obsahuje popisy konkrétních situací, které může využít široká veřejnost.

Klíčová slova

Dezinformace, klamání, manipulace, informace, propaganda, fáma, média, kritické myšlení, možnosti obrany

Abstract

This bachelor’s work is concerned with problem about disinformation in media. First theory part describes and explains basic terms which are related to disinformation. These terms are more like definitions by authors, which deal with this problem. The goal is to set this topic into wider context of media manipulation. This work is more focused on analysis of defense possibilities and it also mentions the term “Critical thinking” as well as concrete examples of manipulation. The end of the work is focused on defense possibilities against deception and it includes description of concrete situations, which can be used by public.

Keywords

Disinformation, deceiving, manipulation, information, propaganda, rumor, media, critical thinking, defense possibilities

(7)

7

Obsah

1. Úvod ... 8

2. Vymezení základních pojmů ... 9

2.1. Klamání ... 9

2.1.1. Formy klamání ...10

2.1.2. Techniky klamání ...10

2.1.3. Způsoby klamání ...11

2.2. Propaganda ...12

2.2.1. Druhy propagandy ...15

2.3. Fáma ...16

2.4. Manipulace ...19

2.5. Informace ...26

3. Dezinformace ...31

3.1. Definice pojmu dezinformace ...31

3.2. Druhy dezinformací ...33

3.3. Původce dezinformací ...34

3.4. Způsoby tvoření dezinformací ...34

3.5. Šíření dezinformací ...36

4. Možnosti obrany proti dezinformacím ...37

4.1. Kritické myšlení ...38

4.2. Obrana proti klamání ...45

4.2.1. Postupy v případové obraně proti klamání ...45

5. Závěr ...53

6. Seznam použité literatury ...55

(8)

8

1. Úvod

V dnešní době má podle mého názoru téměř každý člověk alespoň minimální povědomí o tom, že je prostřednictvím masových médií nějakým způsobem manipulován.

Avšak i přes toto vědomí možné manipulace lidé denně přijímají jakékoli informace bez kritického přístupu a mohou se tak snadno stát oběťmi manipulace. Je přeci mnohem snazší věřit každé informaci, než pátrat po tom, zda je tato informace skutečně pravdivá, nebo v sobě skrývá záměr klamat. Co si však pod pojmem klamání představit? Denně sledujeme zprávy, čteme noviny a posloucháme rozhlas. Denně se k nám během komunikačního procesu dostává obrovský přísun informací, které nás ovlivňují. Nejsou to však jenom

pravdivé informace, ale často také dezinformace – klamné a falešné informace, které v sobě skrývají negativní záměr manipulátora. Velkým rizikem, které dezinformace představují, je fakt, že je pokládáme za pravdivé. Aby byla dezinformace úspěšná, musí v sobě totiž obsahovat alespoň část pravdy. Jak ale rozlišíme pravdivou informaci od dezinformace? A lze to vůbec?

Cílem této práce je vysvětlit základní pojmy, které s dezinformací souvisí, včetně vysvětlení samotné dezinformace. Ráda bych také upozornila na to, že v sobě každá informace nese nějaký záměr, ať už dobrý nebo špatný, přičemž může být tento záměr zjevný, ale také skrytý. Pokud přijímáme jakékoli sdělení, neměli bychom jej proto hned ukvapeně přijmout jako samozřejmé a pravdivé, ale kriticky toto sdělení zvážit a uvědomit si možnost skrytých záměrů a to především záměrných dezinformací, které toto sdělení může obsahovat. Žádnou výjimku také nepředstavuje možnost vlastního zkreslení informace.

Bakalářská práce je rozdělena na dvě části. V první části se zabývám základními pojmy, které s dezinformací souvisí, a to klamáním, propagandou, fámou, manipulací a informací. Poté se již věnuji samotné dezinformaci. Pojmy vymezuji a vysvětluji

prostřednictvím definic autorů, kteří se touto problematikou zabývají, a to v kontextu prostředků mediální manipulace. Pojmu dezinformace věnuji větší pozornost, neboť je hlavním tématem práce. Kromě samotné definice dezinformace se věnuji jejím druhům,

možným původcům, způsobům tvoření a šíření dezinformace.

Ve druhé části práce se zabývám popisem možností obrany proti dezinformacím.

Nejprve se věnuji kritickému myšlení, které považuji za jednu z nejúčinnějších metod obrany proti dezinformacím. Zde uvádím také konkrétní příklady možné manipulace z vybraných médií. Závěr této části věnuji obraně proti klamání, přičemž popisuji postupy v případové obraně proti klamání a uvádím možnosti obrany, které může využít široká veřejnost.

(9)

9

2. Vymezení základních pojmů 2.1. Klamání

Dezinformace se pokládá za jeden z možných způsobů klamání. Klamání je tedy nadřazený pojem termínu dezinformace, a proto bych se zaměřila na vysvětlení pojmu klamání ještě před tím, než se dostanu k samotné definici dezinformace.

Emil Mleziva chápe pojem klamání jako záměrné uvádění někoho v omyl, do něhož zahrnuje všechny formy, způsoby a techniky, jimiž původce klamání záměrně mění podání

skutečnosti. Podle tohoto autora zahrnuje klamání kromě operací se skutečností také

operace s informací o této skutečnosti, kterou se tak mění kvalita informace. Ve své publikaci definuje Emil Mleziva klamání jako „účelové chování (aktivní – pasivní) jednoho subjektu (původce) se záměrem, aby jiný subjekt (adresát) nabyl, vytvořil si nebo ponechal si představu o dané skutečnosti rozdílnou od té, kterou má on sám.“¹ Emil Mleziva však dodává, že není snadné rozhodnout, zda se v jednotlivých případech skutečně jednalo o klamání. Záleží totiž na aspektech, podle kterých budou konkrétní případy posuzovány.

Snadno se můžeme dostat do situace, kdy nebudeme znát motivy původce klamání a nebudeme moci jednoznačně říci, zda se původcovi jednalo o skutečný záměr klamat. Podle Emila Mlezivy patří do sporných případů například lehkomyslné sliby, u kterých původce neví, zda je bude moci splnit, dále neověřené domněnky a hypotézy, které jsou původcem vykládány druhým jako platné nebo zprávy, o jejichž pravdivosti původce pochybuje, a přesto je předává dál jako pravdivé.²

Podle Mlezivy jsou pro všechny případy klamání zásadně rozhodující dva znaky:

a) Představa původce o dané skutečnosti, přičemž nerozhoduje, zda této skutečnosti odpovídá či neodpovídá.

1 MLEZIVA, E. Encyklopedie lži, podvádění a klamání: s příklady a obrana proti nim. 1. vyd. Praha:

Vyšehrad, 2000. ISBN 80-702-1391-4. S. 30.

Vyšehrad, 2000. ISBN 80-702-1391-4. S. 28-31.

(10)

10

b) Záměr původce vytvořit nebo ponechat adresátovi představu o skutečnosti, která se liší od jeho vlastní představy.³

Emil Mleziva se ve své publikaci zabývá základním tříděním klamání. To třídí podle toho, jakými formami se skutečnost nebo informace o ní prezentuje, a dále podle toho, jakých technik a způsobů se při prezentaci a operaci se skutečností užívá.⁴

2.1.1. Formy klamání

Emil Mleziva rozděluje formy klamání do dvou kategorií. Jednou z nich jsou aktivní formy klamání, do kterých řadí:

 Klamání sdělováním

 Klamání chováním

 Klamání prezentací objektů

 Kombinace aktivních forem klamání

Do pasivních forem klamání Emil Mleziva zahrnuje:

 Neinformování o skutečnosti (ponechání v neznalosti, v omylu)

 Zatajování skutečnosti a informací o ní

 Zabraňování přístupu ke skutečnosti a k informacím o ní

 Odvádění pozornosti od skutečnosti a od informací o ní⁵

2.1.2. Techniky klamání

Emil Mleziva jimi rozumí „konkrétní projevy, jimiž se akt klamání realizuje.“⁶ Techniky klamání pak dělí na:

 Techniky vztahující se k aktivní formě sdělování

- řečové (verbální a stylistické), číselné, znázorňovací a znakové

Vyšehrad, 2000. ISBN 80-702-1391-4. S. 29.

Vyšehrad, 2000. ISBN 80-702-1391-4. S. 32.

Vyšehrad, 2000. ISBN 80-702-1391-4. S. 32-33.

Vyšehrad, 2000. ISBN 80-702-1391-4. S. 45.

(11)

11

 Techniky vztahující se k aktivní formě chování - situační chování a trvalé chování

 Techniky vztahující se k operaci s objekty a k jejich prezentaci

- prostředky (nástroje a pomůcky) k oklamání, objekty jako zdroje senzorického klamání a předměty (díla) určené k cílovému oklamání⁷

2.1.3. Způsoby klamání

Emil Mleziva do způsobů klamání zahrnuje:

 Informování o skutečnosti nespecifickým (obecným) způsobem - lež, dezinformace

 Informování o skutečnosti specifickým způsobem

– popírání skutečnosti, vytváření fikcí (iluzí), zastírání skutečnosti, předstírání skutečnosti

 Operace s informacemi o skutečnosti

- referování o skutečnosti, interpretace informace o skutečnosti, hodnocení skutečnosti v informacích

 Způsoby klamání, kdy se jeho původce klamání zaměřuje převážně na sebe - favorizace, exkulpace

 Způsoby klamání, kdy se jeho původce zaměřuje proti adresátovi - přetvářka, věrolomnost, lest, podvod

 Původce se zaměřuje na třetí subjekt - diskreditace, nařčení

 Klamání pro zábavu a bez určitého zaměření

- recese, vtipy a hříčky založené na klamání, hry, technické prostředky klamání v masových komunikačních médiích⁸

Klamáním a lhaním se také zabývá Zbyněk Vybíral ve své publikaci Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. Tento autor chápe pojem klamání ve významu lhaní. Podle něj spočívá podstata lhaní ve vědomém záměru sdělit někomu klamnou, nepravdivou informaci. Původce chce lhaním adresáta ovlivnit. Nejběžnější motivací lhaní je podle Zbyňka Vybírala vlastní prospěch. Původce se chce například někomu nebo něčemu ubránit, chce něco skrýt,

Vyšehrad, 2000. ISBN 80-702-1391-4. S. 46-52.

Vyšehrad, 2000. ISBN 80-702-1391-4. S. 33-34.

(12)

12

navázat vztah nebo získat nějakou výhodu. Mohou však nastat i situace, kdy lže původce nevědomě a nemusí být tak jednoznačně pokládán za lháře. Příkladem může být situace, kdy adresát uvěří nějakému klamnému sdělení, a toto sdělení pak ve formě nepravdivé informace šíří dál, aniž by tušil, že neříká pravdu.⁹ Zbyněk Vybíral se také zmiňuje o vlivu volby slov, která mluvčí použije pro vylíčení nějaké události. Pro masová média je

pojmenování a výběr slov samostatně analyzovaným nástrojem v jejich diskursech. Díky vlivu záměrně volených slov a zaváděných významů si tak posluchači, diváci a čtenáři mohou vytvořit výklad události, který se může výrazně lišit od skutečnosti.¹⁰ V této práci se držím definice klamání, kterou uvádí Emil Mleziva.

Autoři publikace Úvod do studia médií také odkazují k volbě výrazových prostředků jako významnému aspektu zpracování zpráv. Z této publikace jsem vybrala příklad toho, jak může výběr slov ovlivnit náš výklad o nějaké události a jak se tak můžeme snadno stát oběťmi klamání: „Jsou-li strany, které se střetly při demonstraci, pojmenovány výrazy rozvášnění ekoteroristé (demonstranti) a připravení ochránci zákona (policie), pak je hodnotící soud obsažený v takové zprávě zcela odlišný, než jsou-li použita pojmenování rozhořčení ochránci životního prostředí a po zuby ozbrojené represivní složky.“¹¹ Dalším příkladem, který autoři uvádí, je rozdíl významu slov v uvozovacích větách „premiér řekl“, „premiér připustil“ nebo

„premiér nepopřel“. Volba pojmenování, kterou média zvolí, tak může prozradit jejich postoj a předpojatost. Z té pak můžeme vypozorovat například odpor, nesouhlas, náklonnost či stranictví k dané události nebo tyto výrazové prostředky mohou signalizovat nějakou hluboce zakořeněnou představu, mýtus či předsudek.¹² Jak autoři publikace uvádí, „volba výrazových prostředků je nástrojem interpretace události.“¹³

2.2. Propaganda

V souvislosti s dezinformací je nutné zmínit také propagandu.

9 VYBÍRAL, Z. Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. ISBN 80- 717-8812-0. S. 20.

10 VYBÍRAL, Z. Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. ISBN 80- 717-8812-0. S. 111.

11 BURTON, G., JIRÁK, J. Úvod do studia médií. 1. vyd. Brno: Barrister, 2001. ISBN 80-85947-67-6.

S. 253.

S. 253-254.

S. 254.

(13)

13

Ve Slovníku mediální komunikace je propaganda v původním významu definována jako

„víra, která má být rozšiřována.“¹⁴ Obecně představuje systematickou snahu „o formování představ, ovlivňování a usměrňování citů, vůle, postojů, názorů, mínění a chování lidí za účelem dosažení takové reakce, která je v souladu s úmysly a potřebami propagandisty.“¹⁵ Propaganda plní sociální funkce – informuje o jevech s politickým a ideologickým obsahem, které jsou nejaktuálnější, a tyto jevy pak interpretuje podle příslušné ideologie a politiky. Dále mobilizuje masy k vystoupení na podporu konkrétní politiky, šíří základní ideologické

postuláty, hodnoty a stereotypy, vytváří obecná schémata reakcí na společenské jevy, paralyzuje nebo rozrušuje cizí ideologická schémata, případně zastrašuje odpůrce.

Propaganda se snaží formovat světový názor, vytvořit skupinové, třídní a celospolečenské vědomí a vzory jednání, které jsou žádoucí. Ke svému šíření využívá zejména prostředky masové komunikace, přičemž záměrně manipuluje s myšlenkami, s postoji a chováním pomocí symbolů. Informace a skutečnosti jsou přitom vědomě upravovány, a to například změnou formulací nebo selekcí, zkreslováním, falšováním apod. Propaganda je koncepční, dlouhodobá a je ofenzivního charakteru. Ve Slovníku mediální komunikace je dále uvedeno několik hledisek, podle kterých lze propagandu dělit. Můžeme tak například rozlišovat propagandu politickou a sociální nebo ji podle použitých technik můžeme rozdělit na racionalistickou a emotivní.

Propaganda také může být:

a) sociologická b) ideologická c) vojenská d) válečná e) diplomatická f) kulturní g) etnická h) hospodářská i) vzdělávací¹⁶

14 REIFOVÁ, I., aj. Slovník mediální komunikace. 2. vyd. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-717-8926-7. S.

192.

194.

(14)

14

Podle autorů publikace Manipulace v médiích se o propagandu jedná tehdy, pokouší-li se propagátor ovlivnit chápání jedince záměrným a systematickým způsobem a manipuluje-li s jeho smýšlením a bezprostředním jednáním s cílem dosáhnout svého záměru.¹⁷

Ladislav Bittman ve své knize uvádí několik možných definic propagandy podle vybraných akademických autorů. Tak například podle T. H. Qualtera¹⁸ je propaganda: „úmyslný pokus jednotlivce či skupiny formovat, kontrolovat či měnit názory jiných společenských skupin pomocí komunikačních prostředků a kanálů tak, aby její reakce byla v souladu se zájmem propagandisty.“¹⁹

Podle Ladislava Bittmana by nám po shrnutí hlavních myšlenek definic autorů, které uvádí, vyplynulo, že za cíl propagandy lze považovat vliv na široké publikum působením nějakého sdělení, ať už pravdivého, nebo falešného a zkresleného. Propagandista se snaží ovlivnit své publikum tak, aby jednalo v souladu s jeho záměrem. Moderní propaganda ke svému šíření využívá masových médií, zejména televizních programů, tisku, plakátů, filmů, inzerátů, fotografických snímků apod. Díky vyspělosti techniky moderní propagandy si lidé většinou ani neuvědomují, že podléhají cílevědomé manipulaci. Propagandě také podléhají i přesto, že vědí o jejích účinných nástrojích, jimiž jsou lživé a zkreslené informace.²⁰ Často neberou v úvahu ani fakt, že „i pravda může být úspěšnou propagandou.“²¹

V publikaci Františka Koukolíka nalezneme další definici propagandy: „propaganda je pokus nějaké autority, například státní, církevní nebo stranické, o něčem přesvědčit co největší lidské skupiny, jimž říká „cíl“.“²² Podle Františka Koukolíka propaganda často využívá

nadsázku a může demonstrovat pravdivé, ale též nepravdivé informace. Považuje se za druh sociálního ovlivňování. Díky svým efektivním postupům totiž často dosáhne povolnosti a souhlasu skupiny lidí. Smyslem propagandy je dosáhnout politické moci nebo ji udržet.

17 IŁOWIECKI, M., ŽANTOVSKÝ P. Manipulace v médiích. 1. vyd. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha, 2008. ISBN 978-80-86723-50-1. S. 115.

18 (1925-?) Kanadský profesor politických věd

19 Qualter in BITTMAN, L. Mezinárodní dezinformace a černá propaganda, aktivní opatření a tajné akce. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2000. ISBN 80-204-0843-6. S. 80.

20 BITTMAN, L. Mezinárodní dezinformace a černá propaganda, aktivní opatření a tajné akce. 1. vyd.

Praha: Mladá fronta, 2000. ISBN 80-204-0843-6. S. 80-82.

Praha: Mladá fronta, 2000. ISBN 80-204-0843-6. S. 81.

22 KOUKOLÍK, F., DRTILOVÁ, J. Základy stupidologie. Život s deprivanty II. 1. vyd. Praha: Galén, 2002. ISBN 80-726-2089-4. S. 114.

(15)

15

František Koukolík ve své knize rozlišuje čtyři pilíře, na kterých propaganda stojí. Jedná se o jednoduchost, oslovení emocí, oslovení představivosti a opakování. Pokud bude sdělení propagandy jednoduché, rychleji a snadněji jej pochopí velký počet lidí. Oslovení emocí je efektivní z toho důvodu, že se citově prostoupené informace pamatují lépe než informace citově neutrální. Co se týče oslovení představivosti, jistě dobře zapůsobí barevný obraz doplněný vhodnými zvuky (například obraz vojáků v doprovodu ostré, výhružné hudby).

Opakování je také velice účinné. Čím více si budou lidé nějaké sdělení opakovat, tím lépe si ho zapamatují.²³

2.2.1. Druhy propagandy

Protože publikaci Ladislava Bittmana považuji pro svou bakalářskou práci za základní, uvádím zde druhy propagandy podle tohoto autora. Ladislav Bittman propagandu dělí v souvislosti se zdrojem a pravdivostí jejího obsahu:

 Bílá propaganda

V případě bílé propagandy známe zdroj, který ji vytváří a rozšiřuje, přičemž neskrývá svou totožnost. Díky tomu mohou konzumenti tohoto druhu propagandy hodnotit nebo korigovat jednostrannost předkládaných informací. Jako typický příklad bílé propagandy uvádí Bittman rozhlasové vysílání pro zahraniční posluchače, jehož účelem je ovlivnit jejich myšlení, názory a jednání, které by vedlo k vlastnímu prospěchu propagandisty.

 Černá propaganda

Jedná se o propagandistickou dezinformaci, jejímž cílem je ovlivnit a zároveň oklamat

širokou veřejnost. Protagonisty často bývají zpravodajské služby, které mohou bez problémů využít potřebnou mezinárodní síť nebo tajné a polotajné politické spolky či teroristické

organizace. V případě této propagandy pachatel mění svou totožnost, aby neohrozil svou veřejnou pověst. Za černou propagandu Bittman označuje šíření nepravdivých zpráv

šeptandou, padělky vládních dokumentů s kompromitujícím obsahem, podsouvání falešných zpráv tisku přes agenty mezi novináři a veřejnými činiteli, rozhlasové a televizní

dezinformační poradenství, publikování článků a knih pod cizím jménem nebo také rozšiřování falešných zpráv prostřednictvím počítačové mezinárodní sítě.

 Šedá propaganda

23 KOUKOLÍK, F., DRTILOVÁ, J. Základy stupidologie. Život s deprivanty II. 1. vyd. Praha: Galén, 2002. ISBN 80-726-2089-4. S. 114-117.

(16)

16

Jedná se o kombinaci bílé a černé propagandy. Propagandistu můžeme, ale i nemusíme správně identifikovat. Informace, které propagandista roznáší, nemusí být pravdivé. Do tohoto druhu propagandy Bittman řadí společnosti zkreslující statistická data svých výročních zpráv nebo také společnosti přehánějící své finanční úspěchy a v neposlední řadě inzeráty s nesplnitelnými sliby.²⁴

Ladislav Bittman dále rozlišuje:

 Propaganda činem

Jedná se o další manipulativní operaci, do které Bittman řadí fyzické akty, vládní rozhodnutí či vojenské manévry. Do kategorie této propagandy Bittman zahrnuje také terorismus, jehož hlavním cílem je ovlivnit veřejné mínění. Zprávy o teroristických akcích díky novinám, zpravodajským pořadům a rozhlasu totiž teroristickým organizacím zajišťují důležitou publicitu. Teroristickou akci bychom tak mohli chápat jako propagandu, jejímž cílem je

osvětlit politické či náboženské cíle pachatele a vtisknutí jeho tváře do vědomí lidí.²⁵ Ladislav Bittman vysvětluje terorismus jako „formu politického násilí, jejímž cílem je zastrašit a ovlivnit protivníka násilnými, dramatickými akcemi, které podlamují důvěru veřejnosti v zákonnost vládních institucí. Teroristický akt je brutální, teatrální akt, který vyvolává atmosféru strachu.“²⁶

2.3. Fáma

Každá informace má potenciál stát se fámou.

Ve Slovníku mediální komunikace je fáma obecně charakterizována jako „zvěst, nezaručená zpráva tvářící se pravdivě, ústně šířená informace nebo povídačka.“²⁷ Pro fámu je typické především ústní šíření. Může se však šířit i prostřednictvím mediálního sdělování, ať už záměrně, nebo neúmyslně. Fáma není dezinformace ani lež. Jedná se o „směs objektivně ověřitelné informace se subjektivním hodnocením, do něhož vstupují předsudky,

Praha: Mladá fronta, 2000. ISBN 80-204-0843-6. S. 89.

62.

(17)

17

sebesplňující proroctví a emočně zabarvené soudy.“²⁸ Fáma bývá výsledkem každodenních konverzací. K různým efektům, které fáma vykazuje, patří například skutečnost, že posunuje legitimní, oficiální informace do sféry dezinformací. Dezinformace pak mohou být naopak uváděny do skutečnosti informační a ověřitelné reality fámy. Ve Slovníku mediální

komunikace jsou také uvedeny některé determinující faktory, které vymezují fámu jako mediální realitu. Jedná se o tyto faktory:

a) informační nejistota b) sugestibilita zúčastněných

c) nejasnost a mlhavost formy sdělování d) otevřený prostor pro různé dohady e) mnohoznačnost vyjadřování

f) zatajování a obava před únikem informací g) omyly v sociální atribuci a percepci

h) vlivy sociální a politické mimikry²⁹

Jean-Noël Kapferer ve své publikaci uvádí, že je fáma nesnadno postižitelný jev. Většina lidí je podle jeho názoru přesvědčena o tom, že fámu rozezná, ale podat její uspokojivou definici nedokáže. Jean-Noël Kapferer se ve své knize zmiňuje o zakladatelích teorie vzniku a šíření fám, kterými jsou G. W. Allport³⁰ a L. Postman.³¹ Tito autoři definovali fámu jako: „sdělení, které se týká aktuálních událostí, kterému se má věřit a které se šíří od osoby k osobě zpravidla ústně. Neobsahuje údaje, podle nichž by se dala posoudit jeho pravdivost.“³² Dalším autorem, kterého Jean-Noël Kapferer zmiňuje, je R. Knapp,³³ podle něhož je fáma

„informace předkládaná k ověření. Souvisí s aktuálním děním a je rozšiřována bez oficiálního

63.

62-63.

30 (1897-1967) Americký psycholog a průkopník psychologie osobnosti, věnoval se například problematice předsudků a hodnot.

31 (1918-2004) Americký profesor psychologie, zabýval se především studiem lidské paměti.

32 Allport a Postman in KAPFERER, J. N. Fáma - nejstarší médium světa. 1. vyd. Praha: Práce, 1992.

ISBN 80-208-0262-2. S. 9.

33 Americký profesor psychologie, který působil na Harvardské univerzitě. Zabýval se vyvracením fám prostřednictvím svých článků v bostonských novinách.

(18)

18

ověření.“³⁴ Jean-Noël Kapferer také cituje W. Petersona³⁵ a N. Gista.³⁶ Ti definují fámu jako

„neověřenou zprávu nebo vysvětlení rozšířené mezi lidmi týkající se předmětu, události nebo otázky veřejného zájmu.“³⁷ Jean-Noël Kapferer uvádí, že společným znakem těchto definic je zdůraznění skutečnosti, že je fáma určená k tomu, aby se jí věřilo, chce přesvědčit. Je to zpráva o nějaké skutečnosti, která zrovna veřejnost zajímá.³⁸

Sám Jean-Noël Kapferer považuje za fámu „vznik a šíření takových informací, které ještě nebyly veřejně potvrzeny nebo popřeny z oficiálních zdrojů.“³⁹ Hranice mezi informací a fámou je podle tohoto autora subjektivní. Záleží totiž na našem vlastním přesvědčení. Pokud bude člověk věřit tomu, co mu řekl například známý, bude toto sdělení považovat za

pravdivou či ověřenou informaci. Pokud však známému neuvěří, označí tutéž zprávu za fámu. V tomto okamžiku však dochází k paradoxu – pokud veřejnost bude informaci hodnotit jako fámu, přestane se toto sdělení šířit. Pokud však to samé sdělení nebude za fámu

označeno, bude se šířit dál. Fáma se tak šíří právě proto, že ji lidé věří a že jsou přesvědčeni o její pravdivosti. „Označení „informace“ nebo „ fáma“ není udělováno dříve, než se člověk rozhodne obsahu sdělení věřit nebo nevěřit, je jeho důsledkem.“⁴⁰ Každá informace má tedy určitý potenciál stát se fámou. Vyvstává zde ale otázka, proč věříme fámám? Podle Jeana- Noëla Kapferera rozhoduje o věrohodnosti fámy osobnost, která nám dané sdělení

předkládá, a také samotný obsah fámy.⁴¹

34 Knapp in KAPFERER, J. N. Fáma - nejstarší médium světa. 1. vyd. Praha: Práce, 1992. ISBN 80- 208-0262-2. S. 9.

35 Autor článku "Rumor and public opinion", ve kterém se zabývá studiem fám a jejich vlivu na veřejné mínění. Žádné další informace jsem o zmiňovaném autorovi nenašla.

36 Autor článku "Rumor and public opinion", ve kterém se zabývá studiem fám a jejich vlivu na veřejné mínění. Žádné další informace jsem o zmiňovaném autorovi nenašla.

37 Peterson a Gist in KAPFERER, J. N. Fáma - nejstarší médium světa. 1. vyd. Praha: Práce, 1992.

ISBN 80-208-0262-2. S. 9.

38 KAPFERER, J. N. Fáma - nejstarší médium světa. 1. vyd. Praha: Práce, 1992. ISBN 80-208-0262- 2. S. 9.

41 KAPFERER, J. N. Fáma - nejstarší médium světa. 1. vyd. Praha: Práce, 1992. ISBN 80-208-0262- 2. S. 8-19.

(19)

19

Zajímavý názor na fámu uvádí Petr Janeček ve své publikaci Černá sanitka a jiné děsivé příběhy: „současné pověsti a fámy se rodí z lidské touhy po tajemnu a příjemném pocitu strachu při jejich poslouchání, nebo naopak z touhy dobře se pobavit a zasmát nad nějakou úsměvnou historkou.“⁴² Některé fámy mají podle Petra Janečka varovat posluchače před nebezpečím nebo podat důležitou a zajímavou informaci, jiné jsou zase šířeny z důvodu lidské obavy či zvědavosti.⁴³

Také v publikaci Pavla Vernera najdeme zmínku o fámě. Podle tohoto autora je fáma jednou z forem manipulace, která vzniká nejsnadněji a spontánně. Jejímu šíření pak napomáhají účinným způsobem masmédia. Ke vzniku fámy dochází prostřednictvím šíření informací, nebo spíše pravděpodobných spekulací, přičemž jejich věrohodnost nemáme potvrzenou z nejméně dvou nezávislých zdrojů. Pavel Verner dále uvádí příklady fám. Zmiňuje se o, podle jeho názoru, nejpopulárnější novodobé fámě, podle které žijí v newyorské městské

kanalizaci aligátoři nebo že McDonald’s do hamburgerů přidává žížaly.⁴⁴ Dalším zajímavým příkladem fámy, který tento autor uvádí, je, že: „v roce 1998 americká firma Burger King žertem při příležitosti aprílového veselí oznámila, že začne vyrábět hamburgery pro leváky.

Reklama o nich uváděla, že „přísady jsou stejné jako u normálního hamburgeru, ale

posunuté o 180 stupňů.“ Tisíce klientů se posléze těchto hamburgerů pro leváky dožadovaly.

Tisíce jiných naopak při objednávce zdůrazňovaly, že chtějí hamburger pro praváky.“⁴⁵

2.4. Manipulace

Manipulace je další pojem, který úzce souvisí s dezinformací. Často je totiž právě dezinformace nástrojem pro manipulaci příjemce sdělení.

Ve Slovníku mediální komunikace je manipulace obecně definována jako „zručné zacházení s něčím či s někým, rafinované a zpravidla nečestné ovládání či ovlivňování někoho či

42 JANEČEK, P. Černá sanitka a jiné děsivé příběhy: současné pověsti a fámy v České republice. 1.

vyd. Praha: Plot, 2006. ISBN 80-865-2374-8. S. 15.

43 JANEČEK, P. Černá sanitka a jiné děsivé příběhy: současné pověsti a fámy v České republice. 1.

vyd. Praha: Plot, 2006. ISBN 80-865-2374-8. S. 15.

44 VERNER, P. Propaganda a manipulace. 1. vyd. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského, 2011.

ISBN 978-80-7452-015-0. S. 89.

ISBN 978-80-7452-015-0. S. 89-90.

(20)

20

něčeho.“⁴⁶ V rámci mediálních studií se jedná o „nepřiznané zpracovávání vědomí lidí prostřednictvím médií za účelem systematického a cílevědomého řízení a formování jejich vědomí, myšlenek a pocitů.“⁴⁷ Ve Slovníku mediální komunikace se dále uvádí, že může při manipulaci docházet prostřednictvím médií ke zkreslování informací nebo také k jejich zadržování, neadekvátnímu doplňování a usouvztažňování. Cílem manipulátora je

dosáhnout toho, aby manipulovaný subjekt jednal v souladu s jeho záměrem, aniž by si byl manipulace zcela nebo vůbec vědom. Snahou manipulace je vyvolat u manipulovaných subjektů potřeby a zájmy tak, aby jejich následné jednání odpovídalo cílům manipulátora.

Manipulovaný subjekt pak jedná podle potřeb a zájmů manipulátora, které však díky manipulaci může nevědomě považovat za své. Pod manipulací si také můžeme představit skrytou formu donucení, které je charakteristické vynucením souhlasu prostřednictvím vzbuzování strachu. Manipulace jako skryté formy donucení si však manipulovaná osoba není vědoma a tak nemá potřebu nesouhlasit. Proto se manipulace považuje za jeden z nejúčinnějších forem donucení. Manipulace je také častým nástrojem reklamy, ve které je cílem ovlivnit potřeby spotřebitelů. Zároveň je ale účinným nástrojem politiky, a to v rámci propagandy, ve které se využívá manipulace veřejného mínění.⁴⁸

S definicí manipulace, která se uvádí ve Slovníku mediální komunikace, se shoduje Milan Klapetek. Podle tohoto autora je též cílem manipulace splnění nějakého záměru

manipulátora, přičemž se předpokládá, že se předmět manipulace nebrání manipulování a bez odporu přejímá manipulátorovy cíle a role.⁴⁹ Podle Klapetka „manipulace spočívá již v tom, že někdo vydává za pravdu a všelidský zájem něco, co je pouze jeho zájmem osobním, skupinovým, nacionálním nebo třídním.“⁵⁰

Maciej Ilowiecky a Petr Žantovský ve své publikaci uvádějí, že můžeme manipulaci vnímat v užším smyslu jako druh mediálního nástroje, který využívají masové sdělovací prostředky.

Aby byla manipulace skutečně účinná, neměl by jí manipulovaný subjekt vůbec

127.

49 KLAPETEK, M. Komunikace, argumentace, rétorika. 1. vyd. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-247- 2652-6. S. 185.

50 KLAPETEK, M. Komunikace, argumentace, rétorika. 1. vyd. Praha: Grada, 2008. ISBN 978-80-247- 2652-6. S. 185.

(21)

21

zaregistrovat. Ilowiecky a Žantovský se v definici manipulace shodují s výše uvedenými autory. Manipulaci chápou jako „určitý způsob ovlivňování jednotlivce nebo skupiny či dokonce celé společnosti, jimiž se změní jejich názory a postoje bez toho aniž by si to tito jednotlivci či skupiny uvědomovali.“⁵¹ Manipulovaní jsou tak přesvědčení o tom, že jednají na základě svých vlastních přesvědčení a že je toto jednání výsledkem pouze jejich vlastního rozhodnutí. Nejsou si vědomi toho, že je k tomuto jednání donutila manipulace. Už samotná podstata manipulace představuje uvádění lidí v omyl.⁵²

Maciej Ilowiecky a Petr Žantovský ve své publikaci Manipulace v médiích rozlišují druhy ovlivňování dle stupně narušení subjektivity jednotlivce:

 Přesvědčování

V případě skrytého přesvědčování se jedná o manipulaci. Manipulátor zde „povzbuzuje k určitému jednání za pomoci rozličných nečistých triků.“⁵³

 Nátlak

Obvykle se jedná o ekonomický nebo právní nátlak. Manipulátor osobu k něčemu nutí a často jí přitom vyhrožuje, například ztrátou zaměstnání, nižšími příjmy apod. Autoři uvádějí, že je právní nátlak ve společnosti většinou nevyhnutelný, avšak existují předpisy omezující svobodu jednotlivce ve prospěch vlády a nikoli ve prospěch samotného člověka.

 Násilí

Manipulovaná osoba je k něčemu nucena silou. Často se tak děje v diktátorských totalitních systémech, kdy při manipulaci dochází až k ohrožení života a běžně také k ohrožení

svobody, zbavení práv či zastrašování.

 Manipulace

Podle autorů se v dnešní době považuje za jeden z nejrozšířenějších a nejúčinnějších masmediálních nástrojů, které využívají zájmové skupiny pro získání moci. Autoři zde

51 IŁOWIECKI, M., ŽANTOVSKÝ, P. Manipulace v médiích. 1. vyd. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha, 2008. ISBN 978-80-86723-50-1. S. 31.

(22)

22

upozorňují na to, že se hranice mezi přesvědčováním, manipulací a nátlakem překrývají a tak není snadné je rozpoznat. „Určitý způsob přesvědčování se stává manipulací a

manipulace v sobě vždy skrývá prvky nátlaku.“⁵⁴ Toho využívají především masmediální manipulátoři, když při své obhajobě tvrdí, že pouze přesvědčují, nikoli manipulují.⁵⁵

Maciej Ilowiecki a Petr Žantovský ve své publikaci dále uvádějí některé metody manipulace, které mohou využívat masmédia k ovlivňování vědomí a jednání lidí:

 Určení pořádku prezentace

Masmédia si musí zvolit určitý výběr informací a témat, která chtějí prezentovat, neboť neexistuje žádná potřeba sdělovat všechno všem. Prostřednictvím selekce si tedy určí nějaké pořadí sdělování a předávání informací a témat. Podle výzkumů se informace, věci, ideje a události, kterým se masmédia nejvíce věnují, mění v takové, o které projevuje

veřejnost největší zájem. Určení pořádku prezentace tak ovlivňuje to, o jakých skutečnostech lidé přemýšlejí a jaký mají pro ně tyto skutečnosti význam. V určování pořádku prezentace se může postupovat podle různých kritérií. Podle autorů je nejlepší řídit se podle kritérií skutečného významu, pravdivosti, objektivity, nestrannosti a vyváženosti. V praxi se však určení pořádku prezentace podle těchto kritérií řídí jen výjimečně. Často se naopak postupuje podle zvýšené sledovanosti, kdy je cílem maximalizace zisku, nebo podle politického zájmu vydavatele (většinou vlastníka, který stojí za určitým masmédiem).

 Spirála mlčení

Vzniká tehdy, když „dochází k potlačování menšiny v širším společenském rozsahu.“⁵⁶ Jednotlivci, kteří mají menšinové názory, je na veřejnosti raději neprezentují a mlčí.

Většinových názorů tak přibývá a jejich autoři se často zúčastňují různých průzkumů a anket.

Veřejné mínění je ovlivňováno na jedné straně mlčením a na druhé straně hlasitostí druhých.

Postupně dochází k růstu počtu „mlčících“ (proto spirála) a díky tomu se pak sjednocuje mínění na úrovni zdánlivé či skutečné většiny. Na veřejnosti může dojít i ke vzniku „mlčící většiny“. Tohoto jevu masmédia využívají a názory veřejného mínění aktivně propagují a ještě více tak podporují většinový názor. Se spirálou mlčení také souvisí „všeobecná

55 IŁOWIECKI, M., ŽANTOVSKÝ, P. Manipulace v médiích. 1. vyd. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha, 2008. ISBN 978-80-86723-50-1. S. 31-32.

(23)

23

nevědomost“, kdy se názory příjemců a médií o veřejném mínění ztotožňují, přestože se ve skutečnosti názor většiny zcela liší.

 Efekt třetí osoby

Masmédia využívají toho, že lidé zveličují jejich vliv na ostatní a podceňují tento vliv na sebe samotné. Lidé totiž považují sami sebe za odolné vůči mediální manipulaci a tak ji podceňují.

Masmédia tak ovlivňují názory jednotlivců, i když si tito jednotlivci myslí, že na ně média neměla žádný vliv. K efektu třetí osoby dochází díky tomu, že jsou lidé přesvědčeni o své odolnosti vůči manipulaci médií a za horší pokládají ty druhé. Podle autorů se tomuto jevu říká efekt třetí osoby nejspíše z toho důvodu, že je třetí osoba synonymem „jiného“. Třetí osoba se totiž obecně považuje za někoho mimo nás, za někoho cizího.

 Skrytá persuaze

Maciej Ilowiecki a Petr Žantovský pokládají skrytou persuazi za nejnebezpečnější metodu masmediální manipulace. Nebezpečná je podle nich i z toho důvodu, že ji v oblasti médií laik rozpoznává jen velice obtížně. Ke skryté persuazi dochází kromě jiného v případech

prezentování nějakého hodnocení či názoru jako pravdivého, přičemž tato pravda působí tak jednoznačně, že by ji nepochopil pouze „hlupák“. Při skryté persuazi se mimo jiné používá nejasných a vícevýznamových pojmů, které si příjemce zprávy může vykládat ve významu přisouzeném producentem. Příjemce, který by těmto pojmům nerozuměl, by se cítil

zahanbeně, a tak snadno uvěří producentovi, který si je určitě jistý tím, co říká. Velkých účinků tak může skrytá persuaze dosahovat v nevzdělané společnosti, ve které příjemci obvykle správně nepochopí většinu předkládaných informací.⁵⁷ Persuaze je totéž, co přesvědčování. V tomto případě se držím používání terminologie autorů.

Dalším autorem, který se zabývá manipulací, je Pavel Verner. Také on je toho názoru, že se může manipulace praktikovat v různé intenzitě, a to od pouhého přesvědčování přes

vyhrožování a zastrašování až po přímé násilí.⁵⁸

Pavel Verner rozděluje manipulaci v médiích do těchto hlavních kategorií:

 Cílená manipulace

57 IŁOWIECKI, M., ŽANTOVSKÝ, P. Manipulace v médiích. 1. vyd. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha, 2008. ISBN 978-80-86723-50-1. S. 33-39.

ISBN 978-80-7452-015-0. S. 89.

(24)

24

Jejím účelem je změnit postoj příjemce. Využívá se například při propagaci zboží nebo idejí.

 Následky zkreslení skutečnosti pro zábavu příjemce či pobavení vysilatele

Tento způsob manipulace se objevuje například v bulvární praxi nebo v aprílovém žertování.

 Manipulační důsledky omylů novinářů z objektivních či subjektivních důvodů K omylu může dojít například kvůli zkreslenému překladu, nedostatečnému vzdělání novináře apod.⁵⁹

Jako příklad bych ráda uvedla článek, který se nachází na internetovém zpravodajském portálu iDNES.cz.⁶⁰ V tomto článku se uvádí, že podle polské televizní stanice TVP obdrželo polské ministerstvo zahraničí dopis, který údajně podepsal místopředseda Státní dumy a předseda Liberálně-demokratické strany Ruska, Vladimir Žirinovskij. Existenci dopisu podle článku potvrdil i mluvčí polského ministerstva zahraničí Marcin Wojciechowski. Autoři článku však dodávají, že podle webu dolní komory ruského parlamentu Vladimir Žirinovskij již od roku 2011 není místopředsedou ruské Dumy. Zajímavé je, že Česká tisková kancelář, polská stanice TVP a řada dalších západních médií Vladimira Žirinovského za místopředsedu Dumy označila. Zpráva o obdržení ruského dopisu se objevila i na českém zpravodajském serveru Novinky.cz.⁶¹ Také v této zprávě je Vladimir Žirinovskij označen za místopředsedu Dumy.

S kritickým přístupem pak na tuto situaci nahlíží autor článku nacházejícího se

v internetovém publicistickém periodiku Britské listy.⁶² Ten uvádí, že Vladimir Žirinovskij není místopředsedou ruské Dumy, ale pouze řadovým poslancem a členem výboru pro obranu a vedoucím frakce LDPR v Dumě. Autor článku přitom zdůrazňuje, že by si novináři měli informace nejprve důkladně ověřit, než je pouze mechanicky přebírat z jiných zdrojů a uvést je na veřejnost. Autor článku dále upozorňuje na informace pocházející z ruských,

ukrajinských, pobaltských, polských i českých zdrojů, které by mohly být v současné době v souvislosti s děním na Ukrajině a Rusku zavádějící.

ISBN 978-80-7452-015-0. S. 89.

60 IDNES: Píše nám místopředseda Dumy, ať zabereme část Ukrajiny, tvrdí Poláci. [online]. [cit. 2014- 04-01]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/zironovskij-vyzval-polsko-k-prerozdeleni-ukrajiny-fym- /zahranicni.aspx?c=A140324_090704_zahranicni_ert

61 Novinky.cz: Pomozte nám rozdělit Ukrajinu, žádá Polsko dopis z ruské Dumy. [online]. [cit. 2014-04- 01]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/zironovskij-vyzval-polsko-k-prerozdeleni-ukrajiny-fym-

/zahranicni.aspx?c=A140324_090704_zahranicni_ert

62 Britské listy: Žirinovskij není "mistopředseda ruské Dumy", IDnes píše nesmysly. [online]. [cit. 2014- 04-01]. Dostupné z: http://www.blisty.cz/art/72671.html

(25)

25

Jak je možné, že tolik informačních zdrojů označilo Vladimira Žirinovského za místopředsedu Státní dumy? Byla to pouze chyba autorů, kteří si důkladně neověřili informace, nebo se jednalo o nějaký skrytý záměr? Zde můžeme vidět, že k manipulaci prostřednictvím médií může dojít opravdu velice snadno. Ke každému sdělení bychom tak měli přistupovat kriticky.

Pavel Verner své čtenáře dále seznamuje s případy manipulačních praktik, a to bez rozdílu uplatnění v médiích. Z velkého množství případů, které tento autor nabízí, jsem pro svou práci zvolila jen několik případů, které jsou podle mého názoru v mediálním prostředí běžné a jejichž prostřednictvím by mohly dezinformace snadno nalézt uplatnění:

 Výběr témat

Volba tématu v médiích většinou odpovídá požadavkům čtenáře, a to především

z komerčních důvodů. Obecně se v médiích upřednostňuje výběr negativních témat, jako jsou katastrofy, nemoci a vraždy, před těmi pozitivními. Vydavatelé se tak údajně rozhodují na základě „společenské objednávky“. Vybrané téma je tedy výsledkem subjektivní volby vydavatele nebo novináře vycházející z výzkumů veřejného mínění. Větší význam pak čtenáři přikládají právě tomu tématu, kterému média věnují zvýšenou pozornost.

 Řazení témat

Způsob, jakým média seřadí informace (nebo dezinformace) v televizním či rozhlasovém zpravodajství, ale i pouhé umístění článku v novinách, může ovlivnit publikum. Umístění informací totiž může implikovat jejich důležitost. Informacím umístěným hned na začátku zpravodajského vysílání nebo novin nevědomě přikládáme větší důležitost.

 Čas zpracování

Při zveřejňování mají přednost zprávy vycházející v čase prime time (18 – 22 hod.).

Informace, které se dostanou redakci dříve, působí zastarale. Zprávy, které se redakci dostanou později, se zase jeví jako senzačně aktuální. V čase prime time často probíhají „nečekané“ zásadní státní projevy. Aniž by redakce prověřovala faktickou správnost, zařadí tuto zprávu ihned přímo do vysílání, například v podobě telefonického hlášení příslušného zpravodaje.

 Autorský styl zpracování

Autor může příjemce snadno ovlivnit použitím ironie, přirovnáním a ich formou, a to kladným i záporným způsobem.

(26)

26

 Spin-doctoring

Jedná se o žurnalistickou manipulaci, kdy se „posune informační hodnota v okamžiku vysílání ze zdroje směrem k novinářům.“⁶³ Manipulátorem v tomto případě může být tiskový mluvčí nebo specialista – „spin-doctor“, který zveřejní nějakou informaci (nebo dezinformaci) tak, aby ji novináři považovali za neodkladnou a zveřejnili ji, přestože neměli čas ověřit si její faktickou správnost.

 Zveličování, nadsázka

Neodpovídající užívání přídavných jmen často vede u příjemce k vytvoření představy většího významu zprávy.

 Novinářská volba

Žurnalisté nemusí mít přístup k některým důležitým informacím, což může ovlivnit volbu témat, která si pro zveřejnění zvolí. Jedná se většinou o témata, o kterých jsou žurnalisté přesvědčení, že jim rozumí. Při hledání zdrojů však mohlo dojít k účelové manipulaci samotných žurnalistů a ti pak mohou veřejnost dále ovlivňovat.⁶⁴

2.5. Informace

Další pojem, který bych ráda vysvětlila ještě předtím, než se začnu zabývat dezinformací, je informace. Abychom pochopili význam dezinformace, musíme si nejprve ujasnit pojem informace.

Na začátku této kapitoly bych ráda uvedla několik iluzí o informacích, které ve své publikaci uvádí Emil Mleziva. Podle jeho názoru v naší populaci přetrvávají jisté představy o

informacích, které můžeme označit jako iluze.

Sedm iluzí o informacích:

1. Informace existují proto, aby nás informovaly. To je fakt, který platil vždy a bude platit i nadále.

2. Informace jsou užitečné, potřebné a někdy též zajímavé.

ISBN 978-80-7452-015-0. S. 101.

ISBN 978-80-7452-015-0. S. 99-107.

(27)

27

3. Informace odpovídají skutečnosti takové, jaká je.

4. Informace, které přijímáme, nám představují svět takový, jaký je. Představu o světě si vytváříme na základě informací.

5. Přijímáme pouze takové informace, které ve svém životě můžeme využít.

6. Informacím důvěřujeme, neboť jsou zásadně pravdivé a objektivní.

7. Chybné nebo klamné informace poznáme a na základě toho je odmítáme.⁶⁵ Informace jako pojem může mít mnoho významů. Záleží na tom, v jakém kontextu tento pojem používáme. Emil Mleziva uvádí, že jsou informace v nejširším pojetí „jakýmkoliv vjemem (smyslovým nebo vnitřním), který si subjekt uvědomuje a který může vyjádřit.

Obdobně se mohou stát informacemi i pocity druhých subjektů projevené verbálně i neverbálně.“⁶⁶ V této práci je pro mě klíčový pojem informace ve významu produktu lidské komunikace. Informaci chápu především jako sdělení, které je možné přenést mezi dvěma nebo více subjekty v rámci interakce.

Emil Mleziva ve své publikaci uvádí různé významy, ve kterých se informace používají.

Obecně se informace vymezuje jako zpráva, sdělení, poučení, podání nebo údaj. Podle Mlezivy je pro vymezení informace rozhodující způsob (forma), ve které konzument informaci přijímá, a to buď sdělením (verbálně) sémantickými znaky, kterými mohou být vedle

verbálních také numerické, znakové, grafické znaky apod., nebo chováním, tedy projevy, jakými mohou být například gesta, intonace hlasu, mimika, vnější vzhled, vizáž apod. Je zřejmé, že funkci informace jinak chápe producent a jinak konzument, což má rozhodující význam také pro zhodnocení informace.⁶⁷

V Encyklopedii špionáže pokládá Marek Pečenka informaci ve specifickém kontextu za

„obecný zpravodajský termín pro všechny typy nevyhodnoceného informačního materiálu ve všech úrovních spolehlivosti, z kteréhokoli zdroje, s potencionální zpravodajskou

hodnotou."⁶⁸ Není přitom podstatné, zda se jedná o šeptandu, psanou zprávu či fotografickou dokumentaci. Forma informace ale pak musí odpovídat zpravodajskému využití. Marek

65 MLEZIVA, E. Diktatura informací: jak s námi informace manipulují. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004.

ISBN 80-868-9812-1. S. 7.

ISBN 80-868-9812-1. S. 14.

ISBN 80-868-9812-1. S. 16-17.

68 PEČENKA, M. Encyklopedie špionáže. 1. vyd. Praha: Libri, 1993. ISBN 80-901-5791-2. S. 166.

(28)

28

Pečenka zde rozlišuje dvě hodnotící škály, které vzniknou po hodnocení spolehlivosti (hodnověrnosti zdroje) a pravdivosti dané informace:

 Hodnotící škála rozlišující informace ve 3,5 i více stupních

Do této škály bychom zařadili informace naprosto spolehlivé až zcela nespolehlivé, respektive dezinformace.

 Hodnotící škála rozlišující informace, jejichž pravdivost potvrdily další zdroje (a stupeň jejich vzájemné závislosti), až po zcela nepotvrzené informace

Základními elementy informací jsou místo a čas vzniku popisované události, obsah informace, zdroj (pramen) a přímý nebo nepřímý přístup zdroje k události.⁶⁹

Ve Slovníku mediální komunikace je informace obecně definována jako „údaj, sdělení, zpráva, v užším pojetí vlastní obsah (poučení ze) sdělení či zprávy.“⁷⁰ V rámci mediální komunikace se informace považuje za „takové sdělení, kterému předchází nejistota (otevřenost, možnost volby několika řešení, nepředvídatelnost), jež informace redukuje.“⁷¹ Sdělení, které vstupuje do systému, v němž není žádná nejistota, a které obsahuje zcela předvídatelnou zprávu, není informace.⁷²

Také v publikaci Josefa Požára je informace vymezena jako pojem, který může být chápán a definován různými způsoby. K aplikaci specifických přístupů zkoumání informace dochází podle toho, ve které oblasti lidské činnosti nebo vědním oboru se tento pojem používá.

Pojem informace tedy není jednoznačně vymezen. Josef Požár uvádí, že „základem pojmu informace je schopnost zvyšovat úroveň poznání lidské společnosti.“⁷³ Podle Josefa Požára je vhodné, abychom rozlišovali tyto výklady informace:

 ve všeobecném významu sdělení, zprávy

69 PEČENKA, M. Encyklopedie špionáže. 1. vyd. Praha: Libri, 1993. ISBN 80-901-5791-2. S. 166.

87.

73 POŽÁR, J. Informační bezpečnost. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005. ISBN 80-868-9838-5. S. 22.

(29)

29

 distribuované působení na společnost či na jednotlivce: hromadné sdělovací prostředky v širším slova smyslu, tj. rozhlas, tisk, TV, reklama aj.

 v obecném kybernetickém významu „řízení a sdělování v živých organismech a strojích“, včetně ekonomických systémů

Josef Požár se také shoduje s autory Slovníku mediální komunikace v tom, že informace není jakékoli sdělení. Za informaci můžeme pokládat jen takové sdělení, ze kterého se dozvídáme a získáváme něco zcela nového, co jsme dosud neznali, o čem jsme nevěděli a o čem jsme neslyšeli.⁷⁴ „Informace o nějakém jevu, procesu, události je jistá veličina, která snižuje nebo částečně odstraňuje dosavadní neurčitost, neznalost právě o tomto jevu, události.“⁷⁵

Podle České terminologické databáze z oblasti knihovnictví a informační vědy znamená informace v nejobecnějším slova smyslu „údaj o reálném prostředí, o jeho stavu a procesech v něm probíhajících.“⁷⁶

Jiří Cejpek je dalším autorem pokládajícím informaci za mnohovýznamový pojem, se kterým se denně setkáváme. Jiří Cejpek se ve své publikaci zabývá pojmem informace v rámci několika významů, které pro svou publikaci považuje za základní:

 Psychofyziologický jev a proces v lidském vědomí

 Početní míra odstranění neuspořádanosti, míra organizace v systému

 Výklad ve smyslu potenciální informace – informace, které jsou znakově

zaznamenané na hmotných nosičích a data cirkulující v technických zařízeních jako jejich druh

 Výraz různorodosti v objektech a procesech živé, případně neživé přírody Jiří Cejpek tyto možnosti výkladu informace dále podrobně rozebírá. Shrnutím několika hlavních myšlenek tohoto autora, které uvádí v závěru kapitoly o pojmu informace jako problému, by bylo tvrzení, že je informace univerzální, holistický, hodnotově neutrální jev a proces vznikající nezávisle na nás. Hodnota se informaci přisuzuje člověkem v procesu poznání. Informace je také „samostatný životní prvek, který se užíváním jedním člověkem

74 POŽÁR, J. Informační bezpečnost. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005. ISBN 80-868-9838-5. S. 21-24.

75 POŽÁR, J. Informační bezpečnost. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005. ISBN 80-868-9838-5. S. 24.

76 TDKIV: Česká terminologická databáze z oblasti knihovnictví a informační vědy. [online]. [cit. 2014- 04-01]. Dostupné z: http://wwwold.nkp.cz/o_knihovnach/Slovnik/

(30)

30

nebo i skupinou lidí současně nespotřebovává.“⁷⁷ Informaci můžeme zachytit vědomě i nevědomě.⁷⁸ Významy informace, které Jiří Cejpek uvádí, nejsou pro mou práci klíčové.

Uvádím je pouze z toho důvodu, abych ukázala, jakými možnými způsoby může být pojem informace vykládán.

Emil Mleziva ve své publikaci kromě různých významů informace uvádí, jak se nám tento pojem jeví a čím na nás působí:

 Informace jsou charakteristické svou různorodostí, druhovou četností a mnohotvárností, kterými se navzájem liší.

 Informace jsou charakterizovány svými časovými dimenzemi: od krátkodobé platnosti mohou přesahovat až do prakticky neomezeného trvání.

 Rozdíl mezi informacemi je dán významem a způsobem, jakým jsou prezentovány:

proti pouze projeveným a nezaznamenaným informacím si kodifikované informace zajišťují trvalou platnost.

 Některé informace jsou tvořeny jedním údajem, jiné jsou složené; v nich na sebe jednotlivé údaje navazují a tvoří jeden celek.

 Pro informace je charakteristická možnost manipulovat s nimi, měnit je a

modifikovat. Lze také informace slučovat, rozkládat, kombinovat a obměňovat.⁷⁹ Informace můžeme třídit podle různých kritérií. Emil Mleziva uvádí kategorie třídění, které jsou dle jeho názoru nejběžnější:

a) trvale platné časově omezené b) původní

převzaté, zprostředkované c) známého původu

neznámého původu

d) utajované, určené omezenému počtu adresátů otevřené všem potencionálním zájemcům

77 CEJPEK, J. Informace, komunikace a myšlení: úvod do informační vědy. 2. přeprac. vyd. Praha:

Karolinum, 2005. ISBN 80-246-1037-X. S. 23.

78 CEJPEK, J. Informace, komunikace a myšlení: úvod do informační vědy. 2. přeprac. vyd. Praha:

Karolinum, 2005. ISBN 80-246-1037-X. S. 14-23.

ISBN 80-868-9812-1. S. 17.

(31)

31 e) adresné, určené konkrétnímu subjektu

distribuované (rozšiřované) bez omezení f) objektivní, pouze sdělující

subjektivní, tendenční, ovlivňující

g) jednosměrné – od producenta ke konzumentovi

obousměrné – výměna informací při komunikaci oběma směry h) jednorázové

opakované beze změn nebo se změnami

Co se týče typů informací, jejich charakteristika je vymezena dle obsahu, druhu a dalších znaků, například podle toho, zda se jedná o zprávu, údaj, reportáž, výklad, instruktáž, pokyn apod. Každý typ informace má charakteristický způsob podání (vyjádření), například dikce, slovníku, uspořádání textu apod.⁸⁰

3. Dezinformace

Nyní bych ráda vysvětlila klíčový pojem této práce, který se považuje za jeden z možných způsobů klamání.

Na začátku této kapitoly je nutné zmínit, že dezinformace zahrnuje kromě věcného obsahu

„informace“ také samotný proces jejího rozšiřování a proces její recepce adresátem.⁸¹

3.1. Definice pojmu dezinformace

Ve Slovníku mediální komunikace je dezinformace charakterizována jako úmyslně nesprávná či zkreslená informace, která je „tajně implantovaná do informační soustavy oponenta se záměrem ovlivnit žádoucím směrem jeho aktivity (názory).“⁸²

Publikací, která se problematikou dezinformace podrobně zabývá, je Mezinárodní dezinformace a černá propaganda, aktivní opatření a tajné akce od Ladislava Bittmana.

Tento autor charakterizuje dezinformaci jako „úmyslně zkreslenou informaci, kterou pachatel

ISBN 80-868-9812-1. S. 18.

45.