OSOBNOST OTOKARA FISCHERA V KONTEXTU ČESKÉ DIVADELNĚ DRAMATICKÉ KULTURY OTOKAR FISCHER IN CONTEXT OF CZECH DRAMATIC CULTURE OTOKAR FISCHER IM KONTEXT DER TSCHECHISCHEN DRAMATISCHEN THEATERKULTUR

(1)

Technická univerzita v Liberci FAKULTA PEDAGOGICKÁ

Katedra: českého jazyka a literatury

Studijní program: učitelství pro 2. stupeň základní školy Kombinace: český jazyk – německý jazyk

OSOBNOST OTOKARA FISCHERA V KONTEXTU ČESKÉ DIVADELNĚ

DRAMATICKÉ KULTURY

OTOKAR FISCHER IN CONTEXT OF CZECH DRAMATIC CULTURE

OTOKAR FISCHER IM KONTEXT DER TSCHECHISCHEN DRAMATISCHEN

THEATERKULTUR

Diplomová práce: 04–FP–KČL-006

Autor: Podpis:

Michaela BRUNCLÍKOVÁ Adresa:

Kosmonautů 1552 511 01, Turnov

Vedoucí práce: PhDr. Eva Štědroňová, CSc.

Počet

stran slov obrázků tabulek pramenů příloh

94 16888 1 0 25 3

(2)

TU v Liberci, FAKULTA PEDAGOGICKÁ

461 17 LIBEREC 1, Hálkova 6 Tel.: 485 352 515 Fax: 485 352 332

Katedra: ČESKÉHO JAZYKA a LITERATURY

ZA Z A D D ÁN Á N Í Í D DI IP PL L O O MO M OV V É É P P RÁ R Á CE C E

(pro magisterský studijní program)

Diplomant: Michaela BRUNCLÍKOVÁ

Adresa: Kosmonautů 1552, 511 01 Turnov

Obor (kombinace): český jazyk – německý jazyk

Název DP: Osobnost Otokara Fischera v kontextu české divadelně dramatické kultury

Název DP v angličtině: Otokar Fischer in Context of Czech Theatrical Dramatic Culture

Vedoucí práce: PhDr. Eva Štědroňová, CSc.

Konzultant:

Termín odevzdání: 30. dubna 2005

Poznámka: Podmínky pro zadání práce jsou k nahlédnutí na katedrách. Katedry rovněž formulují podrobnosti zadání. Zásady pro zpracování DP jsou k dispozici ve dvou verzích (stručné.resp. metodické pokyny) na katedrách a na Děkanátě Fakulty pedagogické TU v Liberci.

V Liberci dne 30. dubna 2005

……… ………

děkan vedoucí katedry

Převzal (diplomant):……… Datum: ...………

(3)

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 (školní dílo).

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce.

Datum:

Podpis:

(4)

Pod ě kování

Děkuji vedoucí diplomové práce PhDr. Evě Štědroňové, CSc., za cenné připomínky, trpělivost a ochotu. Dále děkuji své rodině a všem přátelům, bez kterých by tato práce nikdy nevznikla.

(5)

Osobnost Otokara Fischera v kontextu č eské divadeln ě dramatické kultury

Anotace

Obsahem první části diplomové práce s názvem Otokar Fischer v kontextu české divadelně dramatické kultury je představení Otokara Fischera jako významného českého dramatika a divadelníka, zmapování jeho vztahu k Národnímu divadlu a dále také interpretace zvolených Fischerových dramat.

Výchozím bodem pro analýzu jsou vybrané divadelní hry, dále byly využity recenze a odborné stati z literárních časopisů. Druhou částí diplomové práce je didaktizace dramatické tvorby Otokara Fischera, která je podložena výsledky výzkumu, který proběhl na vybrané základní a střední škole.

Otokar Fischer in Context of the Czech Theatrical Dramatic Culture

Summary

The first part of the thesis, named Otokar Fischer in Context of Czech Dramatic Culture, introduces Otokar Fischer as a prominent Czech dramatist and theatre buff, outlines his connection to the National Theatre and interprets selected plays. Together with reviews and articles from literary magazines, these plays comprise the reference point for the analysis. The second part of the thesis puts Otokar Fischer’s dramatic works in didactic context, grounding on the outcomes of a research carried out at chosen elementary and grammar schools.

(6)

Otokar Fischer im Kontext der tschechischen dramatischen Theaterkultur

Zusammenfassung

Der erste Teil der Diplomarbeit mit dem Titel Otokar Fischer im Kontext der tschechischen dramatischen Theaterkultur stellt die Persönlichkeit von Otokar Fischer als den wichtigen tschechischen Dramatiker und Theaterkenner, seine Beziehung zum National Theater und schlieβend auch die Interpretation der ausgewählten Dramen dieses Autors vor. Die Analyse wurde von bestimmten Rezensionen, Artikeln und literarischen Zeitschriften unterstützt. Der nächste Teil der Diplomarbeit bildet die didaktische Bearbeitung von dramatischem Schaffen dieses Autors, die ist auf der Fragebogenuntersuchung gegründet. Die Untersuchung verlief an der ausgewählten Grundschulen und Mittelschulen.

(7)

Obsah

Úvod... 9

1. Osobnost Otokara Fischera ... 10

1.1 Základní životopisná data ... 10

1.2 Z umělecké tvorby Otokara Fischera ... 12

2. Otokar Fischer a divadlo... 15

2.1. Otokar Fischer a jeho dramata ... 18

3. Otokar Fischer a Národní divadlo... 20

3.1. Sezóna 1911/1912 v Národním divadle ... 21

3.2. Vznik Československa ... 23

3.3. Otokar Fischer jako dramatik a překladatel Národního divadla ve 20. letech ... 25

3.3.1. Dramata Otroci a Kdo s koho... 25

3.3.2. Překlady pro Národní divadlo... 26

3.4. Fischerova divadelní publicistika ... 28

3.5. Publikace „Činohra Národního divadla do roku 1900“ ... 29

3.6. Otokar Fischer jako šéf činohry Národního divadla ... 30

4. Otokar Fischer jako libretista Národního divadla... 34

4.1. Karlštejn... 34

4.1.1. Tematický plán... 36

4.1.2. Kompoziční plán... 41

4.1.3. Jazykový plán... 45

5. Srovnání libreta Karlštejn s dramatem Noc na Karlštejně Jaroslava Vrchlického... 47

6. Drama... 51

6.1. Charakteristika dramatu ... 51

6.2. Vývoj dramatu v českém literárním kontextu... 52

(8)

7.1. Tematický plán... 56

7.2. Kompoziční plán... 62

7.3. Jazykový plán... 66

8. Výzkum na téma Otokar Fischer a jeho tvorba ... 68

8.1. Základní škola, ul. 28. října, Turnov... 69

8.1.1. Vyhodnocení první části výzkumu ... 69

8.1.2. Závěr první části výzkumu... 70

8.1.3. Vyhodnocení druhé části výzkumu... 70

8.1.4. Závěr druhé části výzkumu ... 71

8.2. Gymnázium Turnov ... 72

8.2.1. Vyhodnocení první části výzkumu ... 72

8.2.2. Závěr první části výzkumu... 72

8.2.3. Vyhodnocení druhé části výzkumu... 73

8.2.4. Závěr druhé části výzkumu ... 73

9. Srovnání výsledků výzkumu na základní škole a gymnáziu ... 74

10. Didaktické zpracování ukázky Otokara Fischera v učebnici ZŠ .... 75

10.1. Portrét autora... 75

10.2. Ukázka ... 76

10.3. Otázky a úkoly k textu ... 79

10.4. Analýza zadaných otázek a úkolů... 80

10.5. Zařadit ukázku Otokara Fischera do čítanek pro ZŠ?... 81

11. Jméno Otokara Fischera v učebnicích pro základní a střední školy83 11.1. Učebnice pro základní školy... 83

11.2. Učebnice pro střední školy... 83

Závěr ... 86

Seznam literatury ... 88

Seznam příloh ... 90

(9)

Úvod

Cílem této diplomové práce je představit Otokara Fischera jako dramatika, dramaturga, divadelního teoretika a kritika a překladatele divadelních her, a to v kontextu české divadelní kultury. Výchozím bodem pro tuto práci byla Fischerova dramata a libreta, jeho studie týkající se divadelního prostředí, dále také odborná literatura věnovaná historii Národního divadla, recenze a odborné stati z literárních periodik.

Úvodní kapitola je věnovaná životu a stručnému přehledu tvorby Otokara Fischera. Jedná se o informace, které nelze opomenout, protože okamžiky jeho života mnohdy úzce souvisely i s jeho tvorbou.

Další kapitola se snaží představit Otokara Fischera v kontextu divadelního vývoje počátku 20. století, následující kapitola se zaměřuje konkrétně na jeho vztah a působení v Národním divadle. V rámci této kapitoly není Fischer představen pouze jako dramatik, ale také jako divadelní kritik a překladatel.

Součástí práce je i analýza vybraných her. V prvním případě se jedná o libreto Karlštejn, v souvislosti s ním je Fischer představen jako libretista Národního divadla, a v další kapitole je podrobně rozebráno drama Přemyslovci. Pozornost je zde věnována tematické, kompoziční a jazykové stránce her i novému přístupu autora k dramatu a jeho koncepci.

Závěrečná didaktická část práce je založena na výzkumu, který probíhal na Základní škole 28. října a na Gymnáziu v Turnově. Cílem výzkumu bylo zjistit, zda žáci a studenti mají povědomí o Otokaru Fischerovi. Žáci vyplnili dotazník, který byl orientován jak na jejich znalosti, tak i na praktickou práci s textem. Další část této kapitoly se zabývá zpracováním a představením tvorby Otokara Fischera

(10)

1. Osobnost Otokara Fischera

1.1 Základní životopisná data

Otokar Fischer se narodil 20. května 1883 v Kolíně v rodině majitele malé chemické továrny, která však příliš neprosperovala a brzy se dostala do úpadku. Jeho otec záhy zemřel, a tak se tato česky smýšlející židovská rodina přestěhovala do Prahy, kde Otokar Fischer dokončil již v Kolíně zahájené studium na gymnáziu. Po maturitě v roce 1901 se na české pražské univerzitě věnoval germanistice a romanistice, zároveň působil i na německé pražské univerzitě. Dále studoval i na Filozofické fakultě berlínské univerzity. V této době vydal svůj první článek Tři berlínské premiéry v časopise Nová doba. Studia dokončil v Berlíně doktorátem¹ v roce 1905.² Poté pracoval v pražské univerzitní knihovně, společně s přítelem Otakarem Theerem, s nímž se později účastnil Almanachu na rok 1914; v roce 1917 byl jmenován univerzitním profesorem.

Je obtížné na několika málo řádcích vystihnout celý přínos této velké osobnosti české kultury. Otokar Fischer byl literárním vědcem, divadelním kritikem a teoretikem, básníkem a dramatikem,³ významným překladatelem především z němčiny, dále i z angličtiny, francouzštiny a vlámštiny; rovněž bývá považován za zakladatele české vědecké germanistiky.

Fischerovým celoživotním zájmem však bylo divadlo. Svoji první dokončenou divadelní hru s názvem Kočka napsal již v roce 1905,

1 doktorát získal za práci Gerstenbergs Rezensionen

2 ŠŤASTNÝ, R.: Čeští spisovatelé deseti století. Praha: HQ Kontakt, 2001, s. 87

3 psal především tzv. problémové hry

(11)

od roku 1907 se začal věnovat divadelní kritice.⁴ V letech 1911 – 1912 působil jako dramaturg Národního divadla; od listopadu roku 1935 zde vedl činoherní komisi a v květnu 1937 se stal šéfem činohry Národního divadla. Často zveřejňoval pravidelné divadelní referáty, především v Přehledu, České revue, Právu lidu, Národních listech a Lidových novinách.⁵ V časopisech Lumír a Osvěta vycházely Fischerovy studie o českých dramaticích, které pak byly publikovány souborně v roce 1919 v knize K dramatu.

Zlomová byla pro Otokara Fischera 30. léta a nástup fašismu v Německu. Proti fašismu se snažil bojovat všemi možnými a pro něho dostupnými prostředky: jako básník a dramatik se snažil burcovat české národní vědomí.⁶ Účastnil se protifašistického hnutí, především na akcích, které byly organizovány na pomoc německým emigrantům. Na scéně Národního divadla uváděl protifašistické hry od K.Čapka, M. Gorkého a dalších autorů.

O. Fischer zemřel 12. 3. 1938 na srdeční mrtvici. Byl hluboce zasažen zprávou o fašistické okupaci Rakouska. Od příchodu Hitlera k moci cítil, že fašismus znamená obrovské nebezpečí pro celou světovou kulturu.⁷ O tom, jak velmi s ním anexe Rakouska otřásla, vypovídá báseň Deviza z 11. března roku 1938, která končí těmito verši:

Je raněno. A rána jeho pálí a v syčící je vkuto řetězy.

Tvé tělo v močálech však omdlévá-li,

4 SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 305.

5 KOL. AUTORŮ: Lexikon české literatury: Osobnosti, díla, instituce. 1. díl, A - G.

Praha: Academia, 1985.

6 MOURKOVÁ, J.: Vzpomínáme 40. výročí smrti Otokara Fischera. In: Literární měsíčník, 1978, č. 3.

7 MOURKOVÁ, J.: Vzpomínáme 40. výročí smrti Otokara Fischera. In: Literární

(12)

ten jeden triumf bohové ti dali:

jen poraněno, srdce vítězí.⁸

Otokar Fischer byl pohřben na vinohradském hřbitově. Odešel tak germanista světového jména, významná a všestranná osobnost české kultury.

Fischerův žák Karel Polák hodnotil svého učitele v roce 1947, v časopise Slovesná věda, těmito slovy.

Byl to nejskvělejší zjev, v němž se prolínaly a křížily různé kulturní proudy, které utvořily nejbohatší osobnost v české vědě a literatuře, neomezenou pouze svou specializací. Byl to zjev bytostně český a zároveň světový.⁹

1.2 Z um ě lecké tvorby Otokara Fischera

Otokar Fischer byl všestranně nadaný a všechny oblasti jeho činnosti se svým způsobem vzájemně prolínaly. Dokázal spojovat vědecké zájmy s překladatelskou, uměleckou i kritickou činností. Jeho básně dokládají autorovo mimořádné jazykové cítění a zároveň svědčí i o schopnostech vyjadřovat se osobitým, pro něj charakteristickým básnickým jazykem. Ve Fischerových básních lze nalézt i inspiraci předními německými básníky jako byli např. Johann Wolfgang Goethe, Heinrich Heine nebo Friedrich Nietzsche, dále i francouzský básník Francois Villon; jehož díla také překládal. Za Fischerova života bylo vydáno celkem 16 autorových sbírek básní, k nejvýznamnějším z nichž patří:

8 ŠŤASTNÝ, R.: Čeští spisovatelé deseti století. Praha: HQ Kontakt, 2001, s. 88.

9 TVRDÍK, M.: 100 let Otokara Fischera. In: Česká literatura, 1984, č. 3, s. 285.

(13)

Království světa (1911) Hořící keř (1918) Léto (1919) Kruhy (1921) Hlasy (1923) Rýmy (1932)

Podobizny básníků (1933) Z mého Polabí (1935) Rok (1935)

Poslední básně (1938)

Neméně významná je Fischerova dramatická tvorba - k divadlu měl po celý život velmi blízký vztah.

Jeho dramata často řeší vztahy jedince a společnosti a snaží se i o zachycení charakteristické atmosféry doby. To dokládají například hry s mytologickými tématy jako byla tragédie Hérakles (1919), dále hra s antickým námětem Otroci (1925), operní libreto s historickou tematikou Karlštejn (1916) a drama Přemyslovci (1918). Přemyslovci byli jeho dramatickým debutem a 26. 4. 1918 měli premiéru v Národním divadle.¹⁰ Na současné dění pak reagoval divadelní kus Orloj světa (1921)¹¹ a společenská komedie Kdo s koho (1928).

Významnou součást Fischerovy tvorby tvoří jeho překladatelská činnost. Mezi jeho četnými překlady z německé lyriky, z níž nově tlumočil vedle Heineho (výbor Heinův pasionál, 1925) zejména básnické dílo Goethovo (jako redaktor jeho spisů v letech 1927-1932), dále z poezie francouzské (Villon, 1927), z dramatické tvorby španělské

11 KOL. AUTORŮ: Lexikon české literatury: Osobnosti, díla, instituce. 1. díl, A - G.

(14)

i dramat Shakespearových vévodí nepochybně Goethův Faust.

V květnu 1929 byl v časopise Plán otištěn článek, v němž Otokar Fischer formuloval zásady nové překladatelské školy, jejímž byl hlavním představitelem. Nová moderní tendence, která se v překladatelství uplatňuje postupně od dvacátých let, klade proti starší škole lumírovské důraz na to, aby překlad přiblížil cizího autora soudobému čtenáři, domácímu kulturnímu i jazykovému kontextu, v němž má působit stejně živě jako v kontextu původním, podávati díla tak, jak by je podával básník sám, kdyby byl mým vrstevníkem a psal mou mateřštinou.“¹²

K Fischerově tvorbě patří v neposlední řadě i činnost publicistická. Pravidelně publikoval v několika periodikách, např.

v časopisu Přehled, v Národních listech, České revue a Lidových novinách. Divadelně-kritická činnost se u něho formuje v symbióze s psychologickou metodou jeho literárněvědných prací i s vlastní básnickou praxí. Pro divadelní teorii a historii českého divadla byly velkým přínosem práce, které vyplynuly ze zájmu o domácí i světovou dramatickou tvorbu, jako byl soubor studií K dramatu a text Činohra Národního divadla do roku 1900 ve IV. svazku Dějin Národního divadla (1933). V šestisvazkových Dějinách Národního divadla se vývojem činohry zabývali spolu s Fischerem přední znalci divadelní historie a kritiky

12 ŠŤASTNÝ, R.: Čeští spisovatelé deseti století. Praha: HQ Kontakt, 2001, s. 88.

(15)

2. Otokar Fischer a divadlo

Podstatnou součástí Fischerova života bylo divadlo. Již v roce 1907, kdy mu bylo pouhých 24 let, se začal soustavně věnovat divadelní kritice v časopisech Přehled a Česká revue.¹³ O 3 roky později se již stal divadelním referentem Národních listů.

V životě Otokara Fischera - dramatika byl zlomový rok 1911, kdy se na počátku divadelní sezóny 1911/1912 stal dramaturgem Národního divadla.¹⁴ V této funkci působil pouhých devět měsíců. Poté demonstrativně odstoupil pro zásadní rozpory s ředitelstvím divadla. Ty se týkaly především podoby repertoáru činohry Národního divadla. Jím prosazovaný soubor her stál v opozici k stávající podobě a Fischerovy názory nesdílel nikdo z vedoucích činitelů divadla.¹⁵ Tento spor Fischerovi umožnil hlouběji se zamyslet nad celým systémem podoby činohry Národního divadla. Sám se k tomu stručně vyjadřuje ve své stati Sezóna 1911/1912 v Národním divadle:

Ve vedení českého Národního divadla došlo na začátku sezony 1911/1912 k závažné změně, když byl dosavadní vrchní režisér Jaroslav Kvapil jmenován šéfem činohry, s kterýmžto povýšením byly v kruzích přátel umění spojovány velké naděje. (…)

Příliš dobře nepochodila domácí produkce. Byly uvedeny pouhé tři české premiéry, jedna z nich jednoaktovka! ¹⁶

16 SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983,

(16)

V této stati Fischer podrobně rozebírá program sezóny 1911/1912, hodnotí uvedené hry, jejich herecké obsazení a celkové zpracování a uvádí:

První rok nového režimu proběhl hladce, bez zvlášť rušivých událostí, stejně tak bez zcela vynikajících výkonů. Ze stanoviska dekorativní režie dosáhly nejvyšší úrovně inscenace Vrchlického Hippodamie a Jiráskova Jana Husa, souhra byla nejzdařilejší asi v Bahrově Zuzance, zajímavé herecké studie nabízelo nastudování Tolstého Živé mrtvoly; kuriózum obsazení hlavních rolí dětmi bylo možno obdivovat nebo vytýkat v případě Maeterlinckova Modrého ptáka…¹⁷

Fischer nadále hodnotí i domácí produkci. Kriticky se staví k faktu, že Národní divadlo uvedlo pouhé tři české premiéry. Za nejméně zdařilou považuje veselohru Jaroslava Hilberta Patria. Podle něj tato hra uvízla na půl cestě mezi satirickou groteskou a dobromyslným žertem.¹⁸ Naopak vyzdvihuje uvádění staršího českého dramatu. Podle něj prosazování starších českých her patřilo k dobrým záměrům tehdejšího vedení činohry. Ostrý střet se však rozpoutal po uvedení Vrchlického trilogie Hippodamie, protože tato tragédie byla provedena v jediném večeru po vzoru taktéž v jednom večeru uváděného Valdštýna.

Také literární úspěch tohoto experimentu stal se předmětem ostrého sporu; podle mého mínění uplatnilo se tu dramatické nadání Vrchlického – virtuosa formy – v nejlepší podobě, ovšem i ve své omezenosti, a působivost vyznění utrpěla tím, že tato mohutná skladba

17 FISCHER, O.: Sezóna 1911/12 v Národním divadle. In: SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s. 70.

(17)

ve své poslední části ztrácí na síle, kdežto mnohá předcházející místa třeba zřejmě čítat vůbec k vrcholkům české dramatiky.¹⁹

O sezóně 1911/1912 Fischer tvrdí, že současná situace v Národním divadle není uspokojivá a zároveň vyjadřuje naději, že budoucnost přinese více nejen Národnímu divadlu, ale i domácí dramatické produkci.

V dalších letech spojovaly Otokara Fischera s divadelním prostředím především jeho překlady. Již v roce 1912 byla v jeho překladu v Divadle umění provedena Hofmannsthalova hra Bloud a smrt.²⁰ Dále byly uvedeny například Lulu od Wedekinda nebo Penthesilea od Kleista.

Otokar Fischer působil taktéž jako libretista, již v roce 1916 měla v Národním divadle premiéru opera na jeho libreto - Karlštejn Vítězslava Nováka.

Důležitým počinem byla kniha K dramatu z roku 1919. Práce na této publikaci však začala již v roce 1917, kdy Fischer začal psát do časopisů Osvěta a Lumír studie o českých dramaticích. Publikace K dramatu představuje první fázi Fischerovy teoretické a kritické divadelní práce. Prosazuje zde princip dramatičnosti, kategorie, která byla součástí dobové reflexe dramatické tvorby. Souvisela s vlnou novoklasicismu v české literatuře před první světovou válkou;

v souladu s touto estetickou bylo žánru dramatu přikládáno mimořádné postavení v kontextu národní kultury a z dramatických forem se upřednostňovala tragédie. Součástí těchto tendencí byly pokusy o renesanci klasické tragédie i domácí původní tvorba v tomto žánru (předválečná dramata F. Langera Svatý Václav a Miliony, básnické

19 FISCHER, O.: Sezóna 1911/12 v Národním divadle. In: SCHERL, A.: Otokar Fischer a Národní divadlo. Praha: Divadelní ústav, 1983, s 72.

20 FISCHER, O.: Sezóna 1911/12 v Národním divadle. In: SCHERL, A.: Otokar

(18)

drama Otakara Theera Faethón ad.). Drama bylo vnímáno jako koncentrovaná podoba lidského údělu a výraz touhy po absolutnu, za základ dramatu byl pokládán především literární text a dále se prosazoval estetický ideál pevného uměleckého řádu a stylové jednoty.

2.1. Otokar Fischer a jeho dramata

Jako samostatný dramatik Fischer debutoval hrou s historickým námětem Přemyslovci, která měla premiéru v Národním divadle v roce 1918, na sklonku války. Tematicky odpovídala dobové preferenci námětů z české historie. Obliba české historické tematiky, převažující zřetelně nad zájmem o téma ze současného života, ukazuje na snahu dramatiků podporovat i umělecky emancipační národně uvědomovací proces, který se v době před první světovou válkou a během ní dostával do posledního a rozhodujícího stadia. Během války nebylo příliš nových českých her, například Alois Jirásek věnoval těsně před vypuknutím války Národnímu divadlu tragédii Jan Roháč, ale tato hra byla cenzurována.²¹ K dalším hrám Otokara Fischera dále patří antická tragédie Herakles z roku 1919, inscenována K. H. Hilarem v roce 1920, v titulní roli s jedním z nejvýznamnějších herců doby Václavem Vydrou. Dramatický konflikt hry, jíž lze žánrově specifikovat jako dramatickou báseň, byl založen na rozpolcenosti Heraklovy osobnosti, jež měla symbolizovat problematičnost individualismu v poválečné době.²²

21 TILLE, V.: Dějiny Národního divadla. 5. Činohra Národního divadla od roku 1900 do převratu. Praha: Sbor pro zřízení 2. Národního divadla, 1935, s. 200.

(19)

Hra Orloj světa z roku 1921 byla napsána pro Městské divadlo na Vinohradech, kde působila nastupující skupina expresionisticky orientovaných divadelníků v čele s režiséry F. Zavřelem a K. H.

Hilarem. Jedná se o divadelní kus se současným námětem politických rozporů v Československu po roce 1918, jež měl být obrazem bloudících lidí, jež jejich srdce táhne jinam než jejich poslání a které jejich charaktery zrazují na cestě k vytčeným cílům.²³ Na rozdíl od předchozích her se tak hlavní dramatickou látkou stala realita doby.

Orloj světa už nerežíroval K. H. Hilar, který již v této době působil v Národním divadle, nýbrž Karel Dostal.

V Národním divadle byly uvedeny rovněž tragédie Otroci z roku 1925 a komedie Kdo s koho.

23 FISCHER, O.: Sezóna 1911/12 v Národním divadle. In: SCHERL, A.: Otokar

(20)

3. Otokar Fischer a Národní divadlo

Fischerův zájem o Národní divadlo a vliv na jeho další vývoj je v rámci dějin Národního divadla velmi podstatnou etapou. Národní divadlo se stalo Fischerovi osudným a byl s ním propojen po celý život.

Narodil se totiž v roce 1883, což byl rok definitivního otevření Národního divadla. Jak Fischer rok znovuotevření Národního divadla vnímal, se můžeme dočíst v jeho studii Činohra Národního divadla do roku 1900. Uvádí v ní:

Pro českou činohru není rok 1883 datem obrození ani počátkem nebývalého vzmachu. Je to letopočet udávající, že naše dramatické umění po své stránce herecké, tak divadelně literární a výtvarnické mohlo se rozvíjeti za příznivějších podmínek a v lesklejším rámci, ale nové jeho podmínky nezasáhly podstatně do organismu dosavadního růstu.²⁴

V Národním divadle začal působit již v desátých letech 20.

století. Do té doby Fischer navštěvoval divadlo pouze jako divák.

Zlomovou byla divadelní sezóna 1907/1908, kdy začal působit jako divadelní referent a své postřehy zveřejňoval nejprve v časopise Přehled (1907 – 1911) a později i v České revue (1910 – 1918).²⁵ Již v této rané době se Otokar Fischer projevil jako silná osobnost s vlastním názorem na program Národního divadla, s názorem, který se podstatně lišil od představ, jež mělo tehdejší vedení divadla. Fischer se lišil především uměleckou náročností, kterou kladl na uváděné hry. Velmi kriticky se stavěl k hrám, které byly zařazeny do repertoáru z finančních či

24 FISCHER, O.: Činohra Národního divadla do roku 1900. 2. vydání. Praha:

Československý spisovatel, 1983. s. 23 – 24.

(21)

osobních důvodů. Tento postoj dokládá Fischerův komentář z roku 1907, v němž se vyjadřuje k Aischylově Orestee:

„…působila dojmem úchvatnějším, než kterýkoli novější kus, letos vypravený.“ ²⁶

Zatímco Jaroslav Kvapil byl představitelem realistického a impresionistického divadla, Fischer byl stoupencem symbolistického dramatu a také moderních divadelních proudů, jež ve světové i české kultuře předznamenávaly expresionismus, k němuž Kvapil nikdy nedospěl.²⁷

Fischer svůj program vnímal jako moderní a v souladu se snahami mladé české literatury. Proto se stavěl na stranu ojedinělým počinům mladé generace, ke kterým se Národní divadlo stavělo nevšímavě. Například Dykova Posla nebo Mariovu hru Má je pomsta vítal Fischer jako významné události.²⁸

3.1. Sezóna 1911/1912 v Národním divadle

Jmenování Otokara Fischera dramaturgem Národního divadla v roce 1911 bylo přímým důsledkem aktivit Fischerova přítele básníka, prozaika, dramatika a kritika Otakara Theera, a to v roce 1910, kdy vrcholila jeho kritika vedení Národního divadla. V březnu téhož roku zahájil Theer debatní večer o pražských divadelních poměrech, uspořádaný Literárním odborem Umělecké besedy. Tento debatní večer byl podnětem k obsáhlé anketě, kterou z Theerovy iniciativy zahájil Přehled 7. října 1910, a jíž se zúčastnily přední osobnosti českého

(22)

kulturního života (F. X. Šalda, J. Karásek, V. Dyk, O. Fischer, M. Marten, Z. Nejedlý, A. Procházka, K. H. Hilar, V. Mrštík aj.). Tyto osobnosti vytýkaly Národnímu divadlu především nízkou úroveň repertoáru, ve kterém převládaly veselohry a frašky podřadných autorů typu Tristana Bernarda, Flerse, Caillaveta, Bissona a dalších. Naopak v repertoáru postrádaly představitele moderní dramatiky, zejména Wedekinda, Hauptmanna a Hofmannsthala. Kvapilovi se dále vytýkalo nedobré jednání s českými autory a opomíjení české dramatiky. Tato anketa sehrála významnou roli v tehdejších divadelních poměrech a mimo jiné také umožnila příchod O. Fischera do Národního divadla.²⁹ První velká spolupráce Otokara Fischera s Národním divadlem byla tedy v sezóně 1911/1912. Do Národního divadla byl povolán v srpnu roku 1911, ve své funkci ale nesetrval dlouho, přesně pouhých devět měsíců do počátku června 1912. Jako dramaturg se snažil uplatnit své představy o repertoáru činohry, to znamená, že výběr her byl podřízen kritériu literární náročnosti a hodnot, jež tyto hry vyjadřují.

Celkově byl Fischerův program velmi moderní a to mu přineslo nelibost a nepochopení soudobé konzervativní kritiky a vedení Národního divadla.³⁰ Oporu hledal i u tehdejšího šéfa činohry Jaroslava Kvapila. Protože však pro svoje představy nezískal pochopení, sám se rozhodl ze své funkce odstoupit (na jeho místo přišel František Khol).

I když jeho program nebyl realizován, tato zkušenost Fischera neobyčejně obohatila a podoba činohry Národního divadla se stala trvalým předmětem jeho zájmu.

Další činnost O. Fischera se pojila s Intimním (Švandovým) divadlem, kde měla v jeho překladu premiéru hra Lulu Franka Wedekinda, autora pokládaného za předchůdce expresionistických

29 KOL. AUTORŮ: Dějiny českého divadla IV. Činoherní divadlo v Československé republice a za nacistické okupace. Praha: Academia, 1983, s. 338.

30 TVRDÍK, M.: 100 let Otokara Fischera. In: Česká literatura, 1984, č.3, s. 285.

(23)

dramatiků. Další Fischerův překlad, tentokrát Kleistovy tragédie Penthesilea, inscenoval K. H. Hilar v divadle na Vinohradech. Zde byly uváděny i některé další Fischerovy původní hry. Do Národního divadla se jako dramatik vrátil až v roce 1918, kdy zde byli poprvé hráni jeho Přemyslovci.³¹

V druhé polovině desátých let tak Fischer působil v Národním divadle pouze jako libretista hudebního skladatele Vítězslava Nováka.

Tak vznikly a v roce 1916 byly uvedeny opery Karlštejn a poté i Švanda dudák.

Mezi lety 1912 až 1920 se Fischer věnoval Národnímu divadlu především jako divadelní kritik. V této době měl již ujasněny všechny výhrady, které měl vůči Kvapilově koncepci divadelního programu a neváhal o nich ve svých kritikách psát. Výhrady se týkaly především stránky estetické a divadelně inscenační; tady postřehl Kvapilovy nedůslednosti v inscenačním stylu, jak o tom například svědčí úvaha o potřebě osvěžení české inscenační tradice a zvláště praxe uvádění Shakespearových dramat.³²

3.2. Vznik Č eskoslovenska

Přelomem ve Fischerově tvorbě se stal 28. říjen 1918 a vznik samostatného Československa, a to i navzdory tomu, že po této události přišel o možnost reformovat činohru Národního divadla. Pro Fischera to ale v tomto okamžiku nebylo tím nejdůležitějším, neboť jeho hlavní snahou byla nyní orientace ve společnosti, která prošla proměnou.

Zasáhl proto i do prvních debat, které se týkaly uspořádání divadelních

(24)

poměrů v nově vzniklé republice.³³ Rok 1918 tak podle něj nebyl jen vstupem do politické samostatnosti, ale jak sám uvádí i vzestupem do nových duchových poloh, ³⁴ které plynule navazují na předcházející vývoj divadla.

V roce 1918 odchází z Národního divadla na Ministerstvo školství a národní osvěty Jaroslav Kvapil a po dvouletém působení F. Khola je v roce 1920 vedení činohry svěřeno K. H. Hilarovi. Tato změna přispěla i k obratu ve vztahu Otokara Fischera k Národnímu divadlu. S Hilarovým nástupem do vedoucí funkce v Národním divadle si Fischer spojoval naděje, že by se nyní mohl změnit výběr uváděných her, a tak by se svým způsobem dostal ke slovu jím prosazovaný program. Jeho očekávání byla však splněna pouze částečně. Proto také v této době vznikl největší počet překladů. Fischer se stále upínal k myšlence inscenace náročnějších her i od zahraničních autorů. Mnohé z jeho překladů však zůstaly neuvedeny.

V následujících letech Fischer s divadlem spolupracoval jako dramatik, kritik a také jako překladatel. Jeho dramata byla uváděna především v Městském divadle na Vinohradech. Ještě v roce 1920 K. H. Hilar zařadil do repertoáru a režíroval Fischerovu hru Herakles³⁵ a pro vinohradské divadlo byly také napsány hry Jupiter a Orloj světa, provedený v roce 1921.

34 FISCHER, O.: Činohra Národního divadla do roku 1900. 2. vydání. Praha:

Československý spisovatel, 1983. s. 24.

35 hlavní roli tehdy ztvárnil jeden z nejlepších herců té doby, Václav Vydra

(25)

3.3. Otokar Fischer jako dramatik a p ř ekladatel Národního divadla ve 20. letech

3.3.1. Dramata Otroci a Kdo s koho

O. Fischer prošel ve svých poválečných dramatech cestou subjektivně prožívaného překonání individualismu; tvárně byla tato dramata ovlivněna expresionismem. Jeho hry s mytologickými i současnými náměty ztělesňují rozpolcenost intelektuálního vztahu k revoluci (Herakles, Orloj světa), přičemž jejich problematika neustále přesahuje do roviny obecných filozofických či dějinných sporů (násilí a svoboda, Západ a Východ, moderní titanismus a křesťanství, atd.).

Rysy symbolizujícího zástupového dramatu nabývají u Fischera podoby dějinného mýtu o revoluci. V hlavním díle tohoto typu, dramatu Otroci, jímž se do Národního divadla v roce 1925 vrátil Fischer jako dramatik, je dobový neklid promítnut do monumentálně koncipované filozofické tragédie z historie antického Říma (spartakovské povstání). Režie hry se ujal V. Novák, protože K. H. Hilar se touto dobou léčil z prvního záchvatu mrtvice. Hra byla přijata s respektem, ale nikdo z kritiků v ní neviděl nový moderní směr českého dramatu.³⁶

Otroci přitom patřily k zástupovému dramatu, které se objevilo v poválečném období jako pokus o zvládnutí velkých dobových otázek, ke kolektivnímu dramatu přímo pojatému jako konflikt třídních sil.

Středem pozornosti tohoto typu divadelní hry nebyly jedinečné postavy, ale kolektiv. K typickým zástupovým dramatům patřila Šaldova hra Zástupové nebo RUR Karla Čapka. Otroky však můžeme jako

(26)

zástupové drama označit pouze částečně, protože v nich, oproti ostatním dramatům tohoto typu, převládá obraz individuálních hrdinů.³⁷ Na rozdíl např. od Šaldových Zástupů je v nich také obraz revoluční vzpoury provázen pojetím vývoje lidstva jako bludného kruhu, představou tragické dějinné bezperspektivnosti.

Tematika Otroků odrážela soudobou společenskou a politickou problematiku, uměleckými prostředky řešila otázku humanity a násilí a dále i motiv vzpoury. Drama je zajímavé osobitým pojetím tématu i tvarem – dynamickým dialogem, strohostí vět a slov.³⁸

Další hrou, která byla uvedena na prknech Národního divadla v roce 1928, byla společenská komedie Kdo s koho, nastudovaná režisérem Vladimírem Gamzou, který patřil k české divadelní avantgardě. Ten se pokusil zdůraznit především komediální prvky hry, v níž autor črtá obraz ze života pražské společenské smetánky.

Divadelní historik A. Scherl ji charakterizuje takto:

Tón lehce nahozené mravoličné satiry namířené zřetelně do vyšších kruhů pražské buržoasní společnosti byl zdánlivě zcela přiměřený téměř anekdotickému rozvodovému příběhu, v němž jeho ženská hrdinka svého partnera po krátkém manželství bez skrupulí obere, aby vyzískala prostředky pro své feministické tažení. ³⁹

3.3.2. Překlady pro Národní divadlo

Otokar Fischer do překladatelské oblasti přispěl novými metodami i celkovým pojetím překladu. Nekladl důraz na přesnost

37 HOLÝ, J.: Česká literatura 1910-1945. Příručka pro 3. ročník středních škol.

Praha: SPN, 1991, s. 78.

38 FISCHER, O.: Kniha o jeho díle. Praha: A. Srdce, 1933.

(27)

a doslovnost, ale na vystižení ducha originálu a jeho přiblížení dané době. Jeho cílem bylo vcítit se do autora, postihnout jeho intenci a do překladu vložit i zkušenost osobní a rovněž aktuální zkušenost společenskou. Jedním z prvních praktických podnětů nového přístupu byl soubor francouzských překladů Fischerova přítele a spolupracovníka Karla Čapka. Bilancí desetileté tlumočnické práce a zároveň dokladem o zformování nové překladatelské školy a metody je Anketa o překládání (Kmen 1928), v níž vyložili své názory na to, co a jak překládat, vedle O. Fischera např. Jindřich Hořejší, Bohumil Mathesius, Vítězslav Nezval, Jiří Weil a Jaroslav Zaorálek.

Jak již bylo uvedeno výše, nejbohatší Fischerova činnost na překladatelském poli byla v době, kdy do funkce šéfa činohry Národního divadla nastoupil K. H. Hilar, s jehož osobností Fischer spojoval naděje, že konečně budou na naší první scéně uváděny náročnější hry. Řada her, které byly Fischerem přeloženy, však zůstala neuvedena. Jednalo se například o hru Cenci od anglického romantika Shellyho, dále o hru Žert, satira, ironie a hlubší význam nejvýznamnějšího německého dramatika předbřeznové doby Ch. D.

Grabbea nebo o Verhaerenova Filipa II. ⁴⁰

Do konce Hilarovy éry v Národním divadle se Fischer představil jako překladatel již jen několikrát. Nejvýznamnějším překladem pro Národní divadlo zůstává bezpochyby Goethův Faust;

jedním z posledních překladů pro tuto scénu potom byla světově úspěšná historická hra Alžběta Anglická od F. Brucknera, která měla premiéru v roce 1931. Některé hry ve Fischerových překladech byly v této době uvedeny v Městských divadlech pražských; k nim patří například Werfelův Juarez a Maximilián z roku 1924 nebo přebásnění

(28)

staré vlámské hry Lancelot a Alexandrina z roku 1930. Zásadní Fischerovy počiny této doby však zůstaly bez povšimnutí a nebyly scénicky realizovány, především Goethův Faust a Werfelovo drama Království boží v Čechách.⁴¹

3.4. Fischerova divadelní publicistika

Fischerova divadelní publicistika měla v kontextu vývoje českého divadla neopomenutelné místo. Přednostně se Fischer zaměřoval na Národní divadlo, psal denní referáty, medailóny, monografie o hercích a režisérech, zaměřoval se i na dramaturgii a režii, jimž věnoval podrobné úvahy, v neposlední řadě se věnoval i důkladným historickým studiím. Jeho divadelní publicistika byla velmi pestrá, Fischer ji často oživoval svými básněmi či epigramy.⁴²

Jako divadelní publicista a denní referent působil Otokar Fischer v Národních listech; v této pozici setrval do roku 1922, kdy sám toto místo opustil. Dále spolupracoval i s mnoha časopisy, které mu poskytovaly více prostoru. Jedním takovým byl časopis Jeviště, který Fischer založil spolu s divadelním kritikem J. Vodákem v roce 1921.

Pro vzájemné neshody však tato spolupráce po pouhém roce skončila a Fischer se zaměřil na časopisy Kritika a Tvorba.⁴³

Stěžejním tématem Fischerovy divadelní kritiky však zůstalo Národní divadlo, jehož vývoj velmi bedlivě sledoval. Jeho publicistika

(29)

se Národním divadlem zabývala ve všech žánrech, a to v denních referátech, ve studiích i úvahách o vývoji režie a herectví této scény.

3.5. Publikace „ Č inohra Národního divadla do roku 1900“

Významnou prací z oblasti dramatu je Činohra Národního divadla do roku 1900, která je součástí IV. svazku Dějin Národního divadla. Znovu tato práce vyšla v roce 1983 k příležitosti 100. výročí založení Národního divadla a zároveň k 100. výročí narození Otokara Fischera. Literární historik František Buriánek o ní v úvodu píše:

Fischerova kniha je neobyčejně poutavým a velmi poučným dokladem samotného historického děje a dramatického zápasu, jímž bylo Národní divadlo.⁴⁴ Kniha se zabývá vývojem divadla od roku 1883, charakterizuje osmdesátá léta v kontextu doby a popisuje první roky divadla. Jedná se o literárně historickou práci, která na Národní divadlo nahlíží komplexně, jak to ostatně hodnotí i publikace Otokar Fischer a Národní divadlo, která byla vydána v Divadelním ústavu v roce 1983: Živé konkrétní vystižení soudů Národního divadla jako instituce fungující v národním životě i jako stánku umění dodnes zaujímá plasticitou podání i neobyčejně komplexním přístupem k řešení složité politické i umělecké problematiky. Zejména tato komplexnost pohledu propůjčuje Fischerovu dílu trvalou hodnotu. ⁴⁵

44 BURIÁNEK, F. In: FISCHER, O.: Činohra Národního divadla do roku 1900, Československý spisovatel, Praha, 1983, s. 6.

(30)

Padesátiletý vývoj Národního divadla zpracoval Fischer v roce 1935 spolu s dějinami Prozatímního divadla a Městských divadel pražských také pro osmý svazek Československé vlastivědy.⁴⁶

3.6. Otokar Fischer jako šéf č inohry Národního divadla

V roce 1935, po náhlém úmrtí K. H. Hilara, byl vedením činohry nejprve pověřen S. Mojžíš – Lom.⁴⁷ Diskuse o podobě a dalším směřování Národního divadla, která se po Hilarově smrti rozpoutala, však prokázala, že Lomova autorita je malá, a proto se ani jeho provizorní vedení nesetkalo u české veřejnosti s příznivým ohlasem.

Obecně se tomuto vedení především vytýkal nezájem o řešení režisérské otázky; současně byl vyvíjen tlak, aby činohru Národního divadla posílil některý z mladých nastupujících režisérů.⁴⁸ Situací v Národním divadle se zabýval i F. X. Šalda, který stávající stav činohry ostře kritizoval. V reakci na uvedenou kulturně společenskou diskusi jmenovalo Ministerstvo školství a národní osvěty k 1. listopadu 1935 šéfem činohry Národního divadla Otokara Fischera.⁴⁹ Ten po uvedení do funkce místo očekávaného programu otiskl stať Místo programu, v níž formuloval myšlenky svého pojetí Národního divadla, jež byly syntézou jeho dlouholetých úvah.⁵⁰V této stati mimo jiné

47 KOL. AUTORŮ: Česká divadla – encyklopedie divadelních souborů. Praha:

Divadelní ústav, 2000, s. 324.

(31)

uvádí: Byv ke svému odpovědnému úřadu povolán mimo nadání a uprostřed sezóny, rád bych se vyvaroval dvojí chyby: nechci se vázati přemírou slibů, k jejichž uskutečnění se mi snad dosud nedostává sil;

nechci též budit dojem, jako bych podle své nynější funkce, o níž se mi na počátku tohoto divadelního období nezdálo, dodatečně upravoval své směrnice. Prosím tedy, abych směl říci retrospektivně: můj

„program“, na nějž jsem s mnoha stran dotazován, vyplývá z mé dosavadní činnosti.⁵¹

Zvolení Otokara Fischera znamenalo novou etapu, která nevycházela z kvapilovské a hilarovské tradice. Jak již bylo uvedeno výše, v této době se objevily snahy o oživení režisérského souboru činohry novou osobností. Současný režisérský soubor, reprezentovaný především Jiřím Frejkou a Karlem Dostalem, byl však proti a ani Fischerovi se nepodařilo tuto tendenci prolomit.

Otokar Fischer zaručil především reformu repertoáru, a to jak po jeho umělecké stránce, tak i v souvislosti s dobovými politickými událostmi. Při tvorbě repertoáru Fischer uplatnil především své literárně historické znalosti a také své přesvědčení, že divadelní umění, dnes více než možná dřív, u nás odpovědněji nežli snad kde jinde opět se naplňuje obsahem hutným a závažným a je zaměřeno k úkolům nejbdělejší ostražitosti.⁵²

Repertoár činohry byl koncipován s ohledem na současné hry i ta dramata české a světové klasiky, která byla pociťována jako dobově aktuální. Z českých her byli například uvedeni Tylovi Kutnohorští havíři a dále také hry Aloise Jiráska. Ze světových dramat se hrál Puškinův Boris Godunov či Fuente Ovejuna španělského dramatika

52 KOL. AUTORŮ: Dějiny českého divadla IV. Činoherní divadlo v Československé

(32)

Lope de Vegy. Je zřejmé, že hry byly vybírány i podle závažnosti jejich umělecké výpovědi a myšlenkovému přínosu.

Jedním z tehdejších režisérů Národního divadla, který byl Fischerovi názorově a generačně velmi blízký a jehož práci Fischer vždy podrobně sledoval, byl Karel Dostal. Je proto s podivem, že ze spolupráce Otokara Fischera, který byl germanistou, a Karla Dostala, který prošel praktickou školou německého divadla, vzešla pouze jediná inscenace německé klasiky, a to Schillerovo drama Úklady a láska, které mělo premiéru v roce 1937.⁵³ Dále se v Dostalově režii objevila například inscenace Shakespearovy Bouře, Fischerem zamýšlena jako posmrtný hold T. G. Masarykovi, jež také reagovala na současnou společenskou situaci svými protifašistickými náznaky. Karel Dostal se však soustředil i na současná dramata jako byla Čapkova Bílá nemoc a Matka.

Druhým, v této době nejvýznamnějším režisérem Národního divadla, byl Jiří Frejka. I když mu Fischer umožnil pokračovat v duchu hilarovské tradice, přesto jeho tvorba plně zapadla do Fischerovy koncepce.

Nejčastěji se hry Frejkova repertoáru dotýkaly témat zvlášť mu blízkých, jako byla uniformní každodennost, neposkytující prostor k plnému využití osobnosti…⁵⁴

Frejka nebyl Fischerovi tak blízký jako Karel Dostal, ale i tak Fischer dokázal ocenit modernost Frejkovy režijní metody a byl ochoten se za něho i postavit, jako tomu bylo v případě schůze, na které

(33)

Jaroslav Kvapil zpochybnil Frejku jako režiséra v souvislosti s režií Jiráskovy hry Gero z roku 1936.⁵⁵

Jako šéf činohry Národního divadla Fischer dbal i na srovnatelné příležitosti pro každého člena hereckého souboru, k jehož předním osobnostem tehdy patřili E. Vojan, B. Zakopal, K. Vávra, L. Veverka, V. Vydra, M. Hübnerová a R. Nasková. Při sestavování repertoáru se Fischer snažil o to, aby talentu těchto herců bylo využito v plném rozsahu.⁵⁶

Fischer nechtěl činohru Národního divadla měnit rychle, byl rozhodnut nic neuspěchat a své návrhy uskutečnit pozvolna v delším časovém horizontu. Bohužel zemřel ve chvíli, kdy své koncepce stačil pouze navrhnout, a to 12. března 1938, hluboce zasažen zprávou o vpádu fašistického Německa do Rakouska. O deset let později Albert Pražák ve vzpomínce na O. Fischera napsal: Dne 12. března letos bylo tomu deset let, co ho náhle schvátila srdeční mrtvice, když právě dočetl zprávu o tom, že Němci zabrali Rakousko, a pravděpodobně zamíří všemi, i rasovými důsledky tedy i k nám.⁵⁷

Po Fischerově náhlé smrti prozatímně spravovali činohru S. Mojžíš – Lom a František Götz.

(34)

4. Otokar Fischer jako libretista Národního divadla

Jak už bylo zmíněno, v době před první světovou válkou se Fischer jako autor původních her neprosadil. Výjimku tvořila pouze hra Přemyslovci, která měla v Národním divadle premiéru v roce 1918.

Jinak byly spíše uváděny hry zahraničních autorů v jeho překladech.

V Národním divadle působil Fischer v těchto letech tedy jen jako libretista Novákovy opery Karlštejn.⁵⁸ Libreto pro operu Karlštejn nebylo jediným, dalším Fischerovým libretem, taktéž pro skladatele Vítězslava Nováka, byl Švanda dudák.

4.1. Karlštejn

Karlštejn není tedy klasickým dramatem, ale libretem napsaným podle hry Noc na Karlštejně Jaroslava Vrchlického. Opera Karlštejn měla premiéru v Národním divadle v roce 1916 a v témže roce vyšlo libreto knižně v nakladatelství Františka Borového v Praze.

Označení pro operní libreto pochází z italského slova libretto, které znamená malá knížka. V 18. století se tak pojmenovávaly knížky malého formátu, které obsahovaly texty hudebně scénických děl – oper, operet, oratorií a kantát.⁵⁹

Libreto je druhem dramatického textu, které se v mnohém odlišuje od činoherního dramatu. Nemá abstraktní významové polohy

59 MOCNÁ, D., PETERKA, J.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl:

Paseka, 2004, s. 432.

(35)

a tíhne k jednoznačnosti. Při převodu činoherních dramat v libreta dochází často k redukci textu, upřednostňují se typově výrazné charaktery postav a mezi nimi elementární vztahy jako je láska, nenávist, zrada nebo věrnost. Dramatické situace bývají konstruovány tak, aby byly co možná nejvíce scénicky názorné.⁶⁰

Operní libreto je ještě méně než činoherní drama samostatným literárním dílem. Spíše je slovesným skeletem, jehož výslednou podobu spoluvytváří skladatel.

Podoba libreta se historicky měnila, zejména v souvislostech s vývojem operních typů. Vzájemný vztah zvukových hudebních kvalit a textové složky operního díla tvoří pravidla hudební deklamace, která dbají především na respektování fonologické normy jazyka při zhudebňování textu. To je nutné pro zachování jeho srozumitelnosti.

U nás se hudební deklamace konstituovala díky teoretické práci Elišky Krásnohorské.⁶¹

Libreto opery Karlštejn se skládá ze tří dějství a volně vychází, jak již bylo výše uvedeno, z Vrchlického divadelní hry Noc na Karlštejně. Je však třeba dodat, že Fischer byl autorem, který vždy i do adaptovaných prací vkládal něco nového, jež bylo výrazem jeho osobitosti.

Paseka, 2004, s. 432.

Paseka, 2004, s. 433.

(36)

4.1.1. Tematický plán

Karlštejn je libreto zpracovávající historickou látku, která je zasazena do doby vlády Karla IV., tedy do 14. století. Ústředním tématem je láska v několika podobách. Nejprve je to láska, která se pojí se zvědavostí, žárlivostí a pochybami královny, jež ji přivedou až k činům pro ni ne zcela důstojným, kdy se převléká za muže, aby se na hradě Karlštejn mohla přesvědčit o lásce svého muže. Dále se setkáváme s láskou krále Karla IV., která je upřímná, i když s rysy tajemnosti, ale i milostné touhy, jak dokládá následující ukázka:

Karel: Máme mít v úctě toho, koho máme rádi, máme ho milovat v tajemném mlčení. Vždyť každý z nás má něco, co chce tajit, kde přebývati chce sám a kam vkročit nedá jinému, byť sebe dražšímu stvoření.

Arnošt: Tak mám tě kárati já kněz, žes kajícníkem a samotářem?

Karel (vstane a vede ho ke dveřím ložnice): To sám si zodpovíš zde před oltářem. Zde vedle je obojí: má duchovní i světská moje slast. Tam připravil jsem malé překvapení, aby má mysl mohla po modlení s myšlenkou lásky ke spaní se klást. Tam nový obraz přinésti jsem dal, jejž francouzský mistr po paměti dle Alžbětiných rysů a podle živého roucha maloval. Já při modlení budu myslit na boha a na svou ženu též. Rci, zda také nyní ještě kajícníkem světa onoho mne zveš…⁶²

Jednou z dalších podob lásky je cit mezi dvorní dámou královny Alenou a Peškem, cit, který je oproti vztahu mezi králem a královnou prostší, zbaven hlubokého přemítání – jejich city jsou vyjádřeny přímo.

62 FISCHER, O.: Karlštejn: Libreto o třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový, 1916, s. 42.

(37)

Dalšími tématy tohoto libreta jsou odvaha ženy a v neposlední řadě i osoba krále Karla IV. a doba jeho vlády.

V libretu se objevují postavy, které jsou historicky doložené.

Jedná se o krále Karla IV. a jeho manželku Alžbětu, arcibiskupa Arnošta z Pardubic, Petra, vévodu Lombardského, purkrabího na Karlštejně, králova číšníka Peška z Hlavně a o Alenu z Turova, která patřila do královniny družiny.

Příběh nedisponuje velkým počtem postav, kromě již uvedených se v libretu setkáme ještě s členy králova a vévodova průvodu a panoši, kteří tvoří epizodní postavy, jejichž hlavním posláním je dotvoření kontextu děje. Hlavní postavy jsou charakterizovány především prostřednictvím svých skutků a jednání. O vzhledu a oblečení se dozvídáme pouze okrajově. Jedná se o strohé informace, které odpovídají charakteru libreta.

První výjev

…Alžběta zmužile postoupí vpřed, Alena zpěčujíc se za ní. Obě jsou oblečeny v šedivou, úzce dolů splývající halenu, kterou mají přehozenou přes lovecký šat, takže mají vzezření spíše mnichů nežli žen…⁶³

Stěžejní postavou libreta je Alžběta, manželka krále Karla IV., která se chce přesvědčit o lásce svého muže, a proto tedy pronikne na hrad Karlštejn, který je ženám nepřístupný. Její postava je symbolem odvahy a oddané lásky, jež však není, podle královny, ze strany krále rovnocenně opětována.

Postava krále Karla IV. je typem spravedlivého, uvážlivého a rozumného panovníka. Hrad Karlštejn pro něho znamená místo, kde se může o samotě oddávat rozjímání. Jeho postava projde zásadní

63 FISCHER, O.: Karlštejn: Libreto o třech dějstvích. Praha: Nakladatel Fr. Borový,

(38)

proměnou. Král je přesvědčen, že se musí plně věnovat pouze panovnickým povinnostem a rozmluvám s bohem. Až čin královny ho přesvědčí, že mládí, láska a vášeň jsou pro jeho život stejně důležité.

Jarmila Mourková tento konflikt ve své stati K problematice osobnosti Otokara Fischera v letech 1908 – 1918 charakterizuje jako spor mezi askezí a vitalitou.⁶⁴ Což přesně dokládá na jedné straně prostý způsob života Karla IV., který je plně oddán pouze svým panovnickým povinnostem a církvi, a na druhé straně se tu objevuje téma lásky, mládí a života.

Důležitým prvkem libreta je postava arcibiskupa Arnošta z Pardubic, který věděl o královniných úmyslech, pomáhal jí a zároveň měl i královu důvěru.

Psychologie postav není podrobně vykreslena a není ani hlavním předmětem libreta. Změna krále však svědčí o jeho názorovém vývoji, který je zároveň i důležitým zvratem v jeho dosavadním životě.

Podstatnou složkou libreta je i prostředí. Úvodní část příběhu se odehrává v okolí Karlštejna, nejdůležitější je ale především prostředí samotného hradu Karlštejn. Jedná se tedy o skutečná místa, v libretu se nesetkáváme s fiktivním prostředím.

Hrad Karlštejn pojímal Fischer jako symbol české státnosti, protože libreto vznikalo v době 1. světové války, která byla svým způsobem spojována s nadějemi na obnovení samostatného československého státu.

První dějství se odehrává pod hradem Karlštejn, druhé na nádvoří hradu a třetí v královské komnatě. Místa jsou konkrétněji popisována vždy v úvodu každého dějství, což je pro podobu libreta charakterické.

64 MOURKOVÁ, J.: K problematice osobnosti Otokara Fischera v letech 1908 – 1918. In: Buřiči a občané, Praha: Československý spisovatel, 1988.