- 21 20 P 21. 20. F

(1)

Technická univerzita v Liberci

FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ

Katedra: Katedra filosofie

Studijní program: Specializace v pedagogice

Studijní obor: Anglický jazyk se zaměřením na vzdělávání Humanitní studia se zaměřením na vzdělávání

F ILOSOFICKÁ REFLEXE TOTALITÁRNÍCH SYSTÉMŮ 20. STOLETÍ A JEJICH PŘESAHŮ DO

DNEŠNÍ SPOLEČNOSTI 21. STOLETÍ

P HILOSOPHICAL REFLECTION ON TOTALITARIAN SYSTEMS OF THE 20 TH CENTURY AND THEIR HOLD TIME UP TO THE PRESENT - DAY SOCIETY OF THE 21 ST

CENTURY

Bakalářská práce: 11–FP–KFL–115

Autor: Podpis:

Ondřej PETR Adresa:

Nad Stadionem 1323

549 01, Nové Město nad Metují

Vedoucí práce: PhDr. Jana Šturzová, Ph.D.

Počet

stran slov Obrázků Tabulek Pramenů příloh

58 13 443 0 1 21 0

V Liberci dne: 8.12.2011

(2)

Zadání BP

(3)

Čestné prohlášení

Název práce: Filosofická reflexe totalitárních systémů 20. století a jejich přesahů do dnešní společnosti 21. století Jméno a příjmení

autora:

Ondřej Petr

Osobní číslo: P08000515

Byl/a jsem seznámen/a s tím, ţe na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.

Prohlašuji, ţe má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.

Beru na vědomí, ţe Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv uţitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Uţiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu vyuţití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne poţadovat úhradu nákladů, které vynaloţila na vytvoření díla, aţ do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracoval/a samostatně s pouţitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.

Prohlašuji, ţe jsem do informačního systému STAG vloţil/a elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem poţadované informace pravdivě.

V Liberci dne: 8. 12. 2011

Ondřej Petr

(4)

Poděkování:

Na tomto místě bych chtěl v první řadě poděkovat lidem, kteří mi byli nápomocní při vzniku předloţené bakalářské práce. Především vedoucí práce PhDr. Janě Šturzové, Ph.D., za milé jednání, cenné rady a odborné vedení.

Velký dík patří také Nicole Karáskové, M. A.; PGCE za zajímavé podněty a připomínky. Nemalý podíl při vzniku práce měl i můj švédský učitel Joachim Liedtke, kterému chci také touto cestou poděkovat. Také děkuji svým rodičům za veškerou podporu po celou dobu studia.

(5)

FILOSOFICKÁ REFLEXE TOTALITÁRNÍCH SYSTÉMŮ 20. STOLETÍ A JEJICH PŘESAHŮ DO DNEŠNÍ SPOLEČNOSTI 21. STOLETÍ

Anotace

Bakalářská práce podává přehled o totalitárních systémech 20. století s důrazem na filosofickou reflexi jejich vzniku a moţného nebezpečí, které mohou představovat demokratickým společnostem ve 21. století. Bakalářská práce sleduje linii totalitárních systémů, zejména německého nacismu a sovětského komunismu, s tím, ţe objasňuje vlivy a dozvuky těchto myšlenek v dnešní společnosti. Práce čtenáře seznamuje s interpretacemi společností ve filosofických teoriích 20. století, analyzuje a srovnává odborné texty. Zároveň se snaţí o filosoficky-dějinné uchopení a o shrnutí současného stavu problematiky totalitarismu a krize.

Klíčová slova: totalitarismus, 20. století, 21. století, krize, reflexe, analýza, srovnání, historicismus, nacismus, komunismus

(6)

PHILOSOPHICAL REFLECTION ON TOTALITARIAN SYSTEMS OF THE 20TH CENTURY AND THEIR HOLD TIME UP TO THE PRESENT- DAY SOCIETY OF THE 21ST CENTURY

Summary:

This bachelor´s thesis gives an overview of the totalitarian systems of the 20th century with particular emphasis on a philosophical reflection of their origin and potential threats that they may pose to democratic societies in the 21st century.

The thesis traces the development of totalitarian systems, notably German Nazism and Soviet Communism, in order to attempt to explain the influences and echoes of these ideas in today's society. The work introduces the reader to interpretations by the philosophical theories of the 20th century and analyses and compares academic texts. It also seeks to grasp and summarize the current state of the problem of totalitarianism and crisis, in both philosophical and historical term.

Key words: totalitarianism, 20th century, 21st century, crisis, reflection, analysis, comparison, historicism, Nazism, Communism

(7)

PHILOSOPHISCHE REFLEXION DER TOTALITÄREN SYSTEME DES 20. JAHRHUNDERTS UND IHR ÜBERGREIFEN IN DIE HEUTIGE GESELLSCHAFT DES 21. JAHRHUNDERTS

Zusammenfassung:

Die Bachelor-Arbeit gibt einen Überblick über die totalitären Systeme 20. Jahrhunderts mit dem Schwerpunkt auf die philosophische Reflexion von ihrer Herkunft und mögliche Gefahr, die sie für die demokratischen Gesellschaften im 21. Jahrhundert darstellen können. Die Bachelor-Arbeit folgt der Linie der totalitären Systeme, insbesondere dem deutschen Nationalsozialismus und dem Sowjet-Kommunismus und zwar so, dass sie die Einflüsse und Anklänge dieser Ideen in der heutigen Gesellschaft erklärt. Der Leser wird in der Arbeit mit den Interpretationen der Gesellschaften in den philosophischen Theorien des 20. Jahrhunderts bekannt gemacht. Die Arbeit analysiert und vergleicht fachliche Texte und bemüht sich auch um das philosophische und historische Ergreifen und die Zusammenfassung des aktuellen Stands des Problems von Totalitarismus und Krise.

Schlüsselwörter: Totalitarismus, 20. Jahrhundert, 21. Jahrhundert, Krise, Reflexion, Analyse, Vergleich, Historismus, Nationalsozialismus, Kommunismus

(8)

OBSAH

Úvod: ... 11

1. Co je to totalitarismus? ... 14

1.1 Problém legality a legitimity v totalitarismu ... 16

1.2 Totalitarismus jako náboţenství ... 17

1.2.1 Mýtus, obřad, symbol a totalitarismus ... 18

2. Reflexe Popperova díla Otevřená společnost a její nepřátelé .. 23

2.1 Lze uplatňovat historicismus? ... 24

3. Hannah Arendtová a její pojetí totalitarismu ... 26

3.1 Analýza totálního ovládání ... 27

3.2 Znaky totalitních uskupení a jejich dosahování ... 27

3.3 Psychologie nacismu ... 28

3.4 Vnitřní protiklad komunistických reţimů ... 29

3.5 „Účel světí prostředky“ či „Revoluce, která poţírá vlastní děti“ naruby?... 30

3.6 Historické kořeny totality ... 30

3.7 Koncentrační a vyhlazovací tábory a jejich analýza v rámci fungování totalitního státu ... 31

4. Příčiny vzniku totalitních režimů ... 32

4.1 Touha po neviditelném ... 32

4.2 Fenomén krize ... 33

4.2.1 Hospodářská krize jak ji rozumí ekonomie ... 38

4.2.2 Pojem krize jako politický nástroj? ... 39

4.2.3 Lze přirovnat hospodářskou krizi 30. let 20. století k hospodářské krizi konce 1. desetiletí 21. věku? Jaká nebezpečí hrozí světu dnes a jaká hrozila předtím?40 5. Filosofie dějin aneb dějiny, mají nebo nemají nějaký smysl ... 44

5.1 Osvícenství – původce velké změny či pověra? ... 48

5.2 Nebezpečí ukryté v západní společnosti, trţní systém, individualismus ... 51

6. Kritické zhodnocení a závěr... 55

7. Seznam použitých zdrojů ... 57

(9)

SEZNAM ZKRATEK A POUŽITÝCH SYMBOLŮ

aj. a jiné

apod. a podobně

atd. a tak dále

mj. mimo jiné

např. například

SSSR Svaz sovětských socialistických republik

tj. to je

tzn. to znamená

tzv. tak zvaný (á,é,í)

resp. respektive

(10)

11

ÚVOD

Bakalářská práce Filosofická reflexe totalitárních systémů 20. století a jejich přesahů do dnešní společnosti 21. století (zejména německého nacismu a sovětského komunismu) by měla ukázat nejen zjevná nebezpečí těchto systémů, která jsou dnes rozsáhle zpracována v mnoha dílech filosofů a myslitelů 20.

století, ale měla by poukázat na syntézu a vznik těchto totalitních uskupení v podhoubí, které jim dějiny a vývoj společnosti připravily. Je nutné si uvědomit neustálé nebezpečí a nejistotu, kterou v sobě demokracie nese. Cílem práce je obeznámit se s interpretacemi společností ve filosofických teoriích 20. století, osvojit si metody analýzy a srovnání odborných textů a zároveň shrnout současný stav problematiky totalitarismu a krize. Obranu této otevřené společnosti, demokratických zásad i neustálý strach z nevyhnutelného, nechtěného pohybu dějin, které jsou jednotlivcem neovlivnitelné, by měla tato práce zanalyzovat.

Samotný formát filosofické reflexe jsem si vybral kvůli svému respektu k filosofické tradici Jana Patočky a zejména jeho díla Kacířské eseje o filosofii dějin. Právě kapitola Války 20. století a 20. století jako válka, byla původní inspirací k celému tomuto tématu i práci. Zprvu jsem si sám neuvědomoval sloţitost, kterou v sobě toto téma obsahuje a cítím velkou zodpovědnost s nakládáním odborných politologických i dějinně filosofických termínů, která z tohoto tématu vyplývá. Filosofická reflexe pro mne představuje metodu úvahy nad danými totalitními systémy ve větším nadhledu, neţ běţně zkoumá pohled historický. Dle mého úsudku má filosofie svůj předmět právě a jedině v reflexi.

Ono oproštění se od přirozeného nakládání s nacismem (fašismem) či komunismem a zamyšlení se nad jejich původními příčinami, esencemi, důvody jejich vzniku a masové podpory obyvatelstva. To v sobě ukrývá i jisté psychologické předpoklady, které člověk jako takový chtě, nechtě v sobě nese.

Rozbor těchto předpokladů bude v práci také uveden.

Dané téma je pro rozsah bakalářské práce velmi široké. Krom filosofie

(11)

12

také zasahuje do ostatních humanitních věd, jako jsou politologie, sociologie, historie či psychologie. Bakalářská práce sleduje linii totalitárních systémů, zejména německého nacismu a sovětského komunismu, s tím, ţe objasňuje vlivy a dozvuky těchto myšlenek v dnešní společnosti. Zabývá se také fenoménem krize jako důleţitou součástí svého tématu. Celkově by tedy práce měla odpovídat na otázku, proč byl umoţněn vznik těmto reţimům v kontrastu jistého dějinného odstupu a nadhledu, který jiţ v roce 2011 je dostatečný. Práce se tudíţ nebude zabývat aktuálními politologickými problémy současného totalitarismu (např. států Severní Koreje, Běloruska, Kuby či Číny) ale zaměří se na fašismus v podobách německé říše 30. a 40. let a reálně socialistický reţim, zejména sovětský komunismus. Tato práce souvisí blízce i se sociologickými tématy zabývající se společností jako takovou, jejím studiem a rozborem. Sociologicko- filosofické teorie společnosti a jejich reflexe budou v práci taktéţ obsaţeny.

Bakalářská práce je napsána v deduktivním rámci. Od obecných témat zasahujících do zkoumaného předmětu, od základních vymezení pojmů a termínů, s kterými práce posléze nakládá. Od historického vymezení a vzniku jednotlivých myšlenek, fenoménů a systémů, po jejich vývoj aţ k současnosti.

Od konkrétních historických vyústění aţ po snahu hlouběji prostoupit k základním problémům, po snahu nalézt základní, původní motivace a myšlenkové systémy, po snahu dějinného uchopení problému, po snahu filosofické reflexe a kritického zhodnocení.

Co se týče literárních zdrojů, práce vychází zejména z děl autorů 20.

století, kteří se tématu totalitarismu úzce věnovali – je to zejména Hannah Arendtová a její dílo Původ totalitarismu I-III. Práce také vychází z díla rakouského filosofa Karla Raimunda Poppera, a to zejména z knihy Otevřená společnost a její nepřátelé, ale také z knihy Bída historicismu. Také kniha Totalita a nekonečno od Emmanuela Levinase byla výborným pomocníkem.

Z novějších analýz jsem poté vyuţil českou publikaci autorů Stanislava Balíka a Michala Kubáta – Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, kde bylo pro práci přínosné zejména jejich politologické vnímání a snahy o definování totalitních reţimů. Také anglická kniha od Gena Edwarda Veitha Modern

(12)

13

Fascism – Liquidating the Judeo-Christian Worldview přinesla skvělé podněty k aktuálním formám „fašismu“ ve společnosti a projevům skrývaného moderního totalitarismu v nynější společnosti. V širším dějinně-filosofickém kontextu se práce opírá o rozsáhlé dílo Jana Patočky (zejména díla Kacířské eseje o filosofii dějin a Evropa a doba poevropská). Z dalších spíše filosoficko- sociologických děl je třeba ještě uvést Společnost nevolnosti Václava Bělohradského, Individualizovanou společnost Zygmunta Baumana, či Éru prázdnoty od Gilla Lipovetského. V části práce jednající o fenoménu krize, jsem vyuţil sborníku z kolokvia v Castelgandolfu Pojem krize v dnešním myšlení, která skvěle pasovala do tématu a zaměření mé práce. Právě její analýzy krize jako nevyhnutelného jevu lidské civilizace a analýzy významu pojmu krize v našem uvaţování o dějinných a ţivotních procesech, byly pro práci stěţejní.

(13)

14

1. CO JE TO TOTALITARISMUS?

Od jiných forem vlády jako jsou diktatura, tyranie, či despocie se zásadně liší. Dle Arendtové: „Kdekoli se dostal k moci, vyvinul zcela nové politické instituce a zničil všechny společenské, právní a politické tradice dotyčné země.“¹ Přerod diktatury v ovládání totalitní vţdy dokazuje přerod tříd v masy. Diktatura jedné strany je nahrazena masovým hnutím, centrum moci získává od armády policie a zahraniční politika má za cíl ovládnout svět.

Samotné slovo totalitarismus vychází z latinského „totali,“ neboli „celý“.

Budeme-li chtít vymezit politickou konotaci slova „totalitarismus“

s překvapením zjistíme, ţe to není termín, který by byl pouţíván nějak dlouho.

Pouţívání tohoto termínu v politologickém chápání můţeme zařadit aţ do období po druhé světové válce, kdy se politologové a sociologové snaţili vymezit nacismus, zejména jeho sociální, ideové a filosofické kořeny. Stejně tak totalitarismus vznikl jako reakce na zahraničně politickou strategii SSSR ve střední a východní Evropě.²

Pokud máme zařadit pojmy „totalitní“ a „totalitarimus“ jednomu konkrétnímu autorovi musíme zmínit Giovanni Gentila. Tento ideolog fašismu, jenţ ovlivnil Mussoliniho, tak změnil negativní vnímání tohoto pojmu.

Samotný pojem totalitarismu je v náhledu dvou hlavních myslitelů, kteří se jím zabývali, chápán jinak. Hannah Arendtová vymezuje totalitarismus jako pojem stvořený moderní společností – odkazuje zejména na nepospolitý ţivot jejich členů. Karl Raimund Popper však zmiňuje, ţe je totalitarismus starý jako lidstvo samo a ţe je tak lidem vrozený.

Známý americký politolog padesátých let dvacátého století Carl Joachim Friedrich tvrdil, ţe pojem totalitarismus je opačným pólem pojmu demokracie.

Za hlavní proudy totalitarismu tak označil právě nacismus a komunismus.

Společně s jeho spolupracovníkem Zbigniewem Brzezinskim vymezili osm základních rysů totalitarismu.

1 ARENDTOVÁ, H. Původ Totalitarismu I-III. Praha : Oikoymenh, 1996. s. 621.

2 HOLZER, J. Definice totalitarismu a specifikum české situace. Proglas, 1999. s. 16.

(14)

15

Prvním rysem je „totalitní ideologie“ – oficiální doktrína všech důleţitých momentů lidské existence. Rysem druhým je „jediná a hegemonní masová politická strana v čele s vůdcem a malým fanatickým jádrem“ – organizovaná hierarchicky a oligarchicky – důleţitá atribuce je její „splývavost“

se státní byrokracií. Rys třetí Friedrich s Brzezinskim uvádí „systém fyzického a psychického teroru prostřednictvím tajné policie, stranické kontroly, systémů donašečů“ atp. Čtvrtý rys pak je „monopol kontroly a vlády nad prostředky masové komunikace.“ Pátý rys „monopol výroby a využití zbraní.“ Šestý rys

„celospolečenské plánování, direktivní řízení a byrokratická kontrola ekonomiky, likvidace soukromého vlastnictví.“ Tyto poslední body se dají shrnout jako naprostá státní kontrola nad všemi stránkami ekonomického ţivota.

Sedmý bod „expanzionismus“ – neboli rozpínavé tendence daného státu, rozšiřování politické moci či ekonomického vlivu jednoho státu na úkor státu/států sousedních. Bodem osmým tak je „politická kontrola soudnictví.“³

Je-li Hannah Arendtová hlavní představitelkou, jeţ se zabývala problematikou totalitarismu z pohledu teroru, pak italský politolog Giovanni Sartori je jeden z hlavních odborníků dynamiky politického systému totalitarismu. Jeho vymezení totalitarismu v díle Teorie demokracie je následující: „Totalitářství označuje uvěznění celé společnosti uvnitř státu a vskutku totální charakter její kontroly, zdůrazňuje všudypřítomnou politizaci, pronikání politické nadvlády do všeho, včetně mimopolitického ţivota člověka, tj. bezprecedentní intenzitu, rozpínavost i pronikavost do šířky i do hloubky.“

Ze sedmdesátých let dvacátého století posléze Juan José Linz navázal na Friedricha a Brzezinského a uvedl tři podmínky totalitarismu. První podmínkou je existence jediného centra moci. Toto centrum však nemusí být nutně jednolité.

Pluralismus jako výtvor shora odvozuje svou legitimitu. Druhou podmínkou je totálně ovládaný a řízený život společnosti samostatnou, výlučnou a intelektuálně podloženou ideologií. Z této ideologie odvozují pak vládnoucí skupiny svůj mandát. Podmínka třetí je pak masivní společenská mobilizace –

3 HOLZER, J. Definice totalitarismu a specifikum české situace. Proglas, 1999. s. 16.

(15)

16

občané jsou nuceni k aktivní účasti na veřejném ţivotě. Pasivní poslušnost a apatie, ústup do role pouhého trpného předmětu jsou totalitními vůdci povaţovány za neţádoucí a nechtěné.⁴

1.1 Problém legality a legitimity v totalitarismu

Zákonnost je podstatou vlády, která není tyranská. Bezzákonnost je podstatou vlády tyranské. Teror podstatou totalitní nadvlády. Právě onen pohyb je typickou vlastností pro dosahování vlády teroru.

Se samotným vládnutím vţdy souvisí tzv. problém legitimity. I v nedemokratických systémech legitimita značně ovlivňuje politické dění.

Legitimita proto nesmí být výlučně spojována pouze s demokratickými politickými systémy, které jsou definovány svobodnými volbami. Legitimita má mnoho různých definic a dá se tak připodobnit ke sloţitosti definování např.

postmoderny, u které se říká, ţe kolik existuje definic, tolik existuje i myslitelů, kteří tyto definice uvedli. Slovo legitimita vychází z latinského „legitimus“ – neboli „v souladu s právem.“ Dnes se legitimita chápe jako určitý stav politického systému.

Pokud je zabráněno spontánnímu lidskému jednání, mohou být přírodní či historické síly uplatněny. Takovýto nepřítel – ať uţ je to v případě komunismu nepřítel třídy, či v případě fašismu nepřítel rasy, je právě tímto terorem eliminován. Z teroru se stává zákon, je posléze zákonným. Co je pak cílem teroru? Jeho směr?

Dle Arendtové tomu není ani blaho lidí ani prospěch jednotlivců, je jím řízená výroba lidstva jako celku, bez důrazu k jednotlivci, či jakýchkoliv dílčím částem – ty mohou představovat jen oběti pro zájem celku.

Je-li pro tyranii typický strach z bezzákonnosti, je pro totalitarismus typický slib pro dosaţení spravedlnosti na zemi učiněním lidstva ztělesněním zákona. Tyto zákony se pro totalitární uskupení stávají zákony pohybu. Je-li

4 BALÍK, S. – KUBÁT, M. Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha : Dokořán, 2004. s. 38-39.

(16)

17

produktem nacistického zákona přírody člověk, pak tento člověk není autoritou konečnou, tou je aţ následný pohyb k dokonalejšímu stavu, jehoţ v mírně odlišné podobě pojmenoval jiţ v 19. století Nietzsche slovem „nadčlověk“.

Stejně tak Marx definoval společnost jako produkt historického pohybu, jenţ se tak jako tak zřítí v jakémsi konci všech historických dob. Proto strnulost rozhodně není atributem, který by mohl být přiřčen povaze totalitárních systémů.

Zde je zajímavé právě uvést, jakou souvislost měl dle Engelse Darwin a Marx. Je-li Darwin objevitelem zákona přírodního vývoje, je Marx objevitelem zákona vývoje lidsky-dějinného. V přírodě přeţívá nejsilnější a nejzdatnější – dle Marxe stejně tak ve společnosti přeţívá (vítězí) třída nejsilnějších, nejzdatnějších.

1.2 Totalitarismus jako náboženství

Pokud se tato kapitola snaţí o formulaci definice totalitarismu, pak musí zmínit i jistou problematiku samotného definování totalitarismu jako předmětu mnoha neshod. Jak uvádí Emilio Gentile ve své knize Politická náboženství:

„Vědci nejsou zajedno, pokud jde o koncepční určení základních prvků totalitarismu, ať jiţ historických, kulturních, ideologických, či politických, na něţ lze tuto definici aplikovat.“⁵ Jde-li o směřování této práce, poté spíše odkrývá totalitarismus jako trvalou hrozbu. Hrozbu, která nezemřela se zhroucením totalitárních států, hrozbu, která jakoby čeká, a to ne pouze v radikálních a fundamentalistických politických nebo náboţenských hnutích, ale uvnitř společnosti samotné, uvnitř společnosti demokratické. V této problematice se jak Gentile dále poukazuje, objevují i názory, ţe samotný fašismus a dokonce i nacionální socialismus a stalinismus nebyli totalitární, a to poněvadţ zde nedošlo k „naprostému podřízení společnosti státu, občanů a jejich myslí vládě jedné strany a vyznání víry jejího politického náboţenství.“ Tyto

5 GENTILE, E. Politická náboženství. Brno : CDK, 2008. s. 76.

(17)

18

názory jsou pak spíše dle autora práce názory extrémní aţ okrajové, a proto se jimi dále bakalářská práce nebude zaobírat.

Gentile definuje totalitarismus jako: „pokus o politickou vládu (experiment) provedený revolučním hnutím, zorganizovaný ve straně s vojenskou disciplínou, ve straně jejíţ chápání politiky je radikální a která touţí po monopolu moci.“ Nový stát je pak typický svojí politickou jednotou (reţim jedné strany), občanskou homogenitou (společnost je podmaněna a podřízena vládnoucí elitě) existence společnosti a jedince v ní je dána především svojí političností. Právě typicky Gentilův přínos je interpretace totalitarismu jako určitého politického náboţenství. Dle Gentila totalitarismus samotný splňuje stejné charakteristiky typické pro náboţenství. V totalitarismu je mýtus stejně jako hodnoty institucionalizované ideologie hluboce zakořeněn. Cíl totalitarismu pak je vytvoření nového člověka, který „bude tělem a duší oddán uskutečnění revolučních a imperialistických plánů totalitní strany za účelem vytvoření nové civilizace nadnárodního charakteru.“⁶

1.2.1 Mýtus, obřad, symbol a totalitarismus

Politická strana, typická pro svoji revoluční povahu, má více méně od svého počátku propracovanou soustavu víry, dogmat, mýtů, obřadů a symbolů.

Ty interpretují existenci dle svých potřeb a uskutečňují tak vládu a ovládnutí funkce státu. Cíle strany pak definují dobro a zlo podle svých hodnot, vykládají význam existence společnosti a to právě pomocí náboţenského mýtu, obřadu a symbolu. Toto by se dalo nazvat jako sakralizace politiky, která posléze zavádí vlastní soustavu přesvědčení, mýtů, dogmat a přikázání. Ty pak totálně ovládají existenci jedince a společnosti, jeţ je pak přeměněna v liturgickou masu politického kultu.⁷ Je-li společnost heterogenní, pak základním cílem totalitaristické vlády je její přeměnění na harmonický kolektiv, politicky jednotného a homogenního útvaru, jenţ je právě sjednocen onou vírou

(18)

19

totalitního náboţenství. Tyto mýty, rituály, symboly vytvořené politickou stranou měly za úkol zboţštění, sakralizaci vůdce. Vytvářela tak kodex přikázání, způsobů chování, jemuţ se museli bezpodmínečně všichni občané přizpůsobit. Věrnost a absolutní poslušnost občanů a společnosti byly tímto politickým náboţenstvím, typickým pro svoji radikalitu, vyţadovány. Takto by se dalo vyvodit, ţe totalitní stát mohl fungovat jako „církev zasvěcená kultu světské entity.“⁸ Nepřizpůsobivší se víře, stejnému politickému zboţštění, nechtíc se účastnit „kultu víry“ pak byli pronásledováni a zneškodněni. Tento strach, který byl tímto jednáním nastolován, pak mnohé vedl k nutné, minimální účasti na tomto zlu, k přirozenému dostavení pudu sebezáchovy.

Je nutné také poznamenat, ţe míra aplikace mýtů, obřadů, rozvinuté soustavy přesvědčení, přikázání a symbolů se neděje od prvopočátku nastolení totalitních politických uskupení. Dochází k tomu aţ v pohybu této politické entity (národu, státu, rasy, společenské třídy, politické strany nebo hnutí) v přetvoření k posvátnu k transcendenci. Pak se z této entity stává entita nepopiratelná, nedotknutelná a je vloţena do středu rozvinutých soustav přesvědčení, mýtů, hodnot, přikázání, obřadů a symbolů. Jak Gentile uvádí:

„stane se tak předmětem víry, obřadné úcty uctívání, věrnosti, oddanosti, a je-li nutno, je pro ni obětován ţivot.“⁹ Mluvíme-li zde o vztahu politiky a náboţenství je nutné definovat, v jakém smyslu zde náboţenství chápeme.

Náboţenství tedy myslíme jako „soustavu přesvědčení, mýtů, obřadů a symbolů, které vykládají a definují význam a cíl lidské existence, přičemţ tato soustava způsobuje, ţe osud jednotlivce a společenství jsou podřízené vyšší entitě.“¹⁰ K čemu však dochází v moderní době? K situaci, kdy církev jiţ nemá duchovní nadvládu nad státem. Potom stát je oddělen od církve a vláda je vládou lidu – vládou masové politiky. Tak se tento vztah ocitá dějinně v nové situaci a dává tak vzniku nových forem tzv. politických náboţenství. „Politické náboţenství je sakralizace politického systému zaloţeného na výsadním a neodvolatelném

(19)

20

právu na moc a ideologickém monismu. Jednotlivec a společenství se musejí povinně a bezpodmínečně podřídit jeho zákonným nařízením. Politické náboţenství je v důsledku toho netolerantní, diktátorské, radikální, a chce pronikat do všech aspektů ţivota jednotlivce a společnosti.“¹¹

K moderní sakralizaci politiky ve smyslu historického vzniku dochází zhruba od vzniku demokracie – masové politiky z republikánství a vlastenectví.

Novým politickým uskupením tak soubor přesvědčení, mýtů, symbolů, obřadů dodávají posvátný ráz a větší význam, coţ během 19. století umocňují romantismus, idealismus, pozitivismus, nacionalismus, socialismus, komunismus i rasismus. Právě s prosazením národních států na přelomu 19. a 20 století dochází k velkému rozvoji sakralizace politiky. Právě nacionalismus se na začátku 20. století stává největším projevem sakralizace politiky, s důrazem na věrnost, oddanost a povinnost ke státu. Dochází aţ k extrémním formám nacionalismu s prvky upřednostnění jedné rasy nad druhou, kde se staví proti tradičním náboţenstvím a staví si vlastní systém hodnot, přesvědčení a cílů. Pak celé 20. století je období, kdy odchází k největšímu rozkvětu sakralizace politiky, která tak stojí u zrodu většiny velkých válek, politických revolucí, zrodu nových států i národů. Radikální a netolerantní náboţenská hnutí, zposvátnění politických entit pak stojí u největších krveprolití a ztrát na ţivotech u základů obou světových válek. Tato bakalářská práce dává prostor právě tématu sakralizace politiky, jelikoţ právě téma reflexe totalitárních systémů, je tématem úzce se pojícím s chápáním totalitarismu jako politického náboţenství.

První světová válka pak byla hlavně typická nacionální sakralizací politiky. Jako boj dobra a zla. To vše dalo příznivé podmínky vzniku dvou politických náboţenství – fašismu a nacionálního socialismu. Stejně tak můţe být chápána bolševická revoluce jako nadnárodní a mezinárodní nacionalistická verze sakralizace politiky a zároveň jako „dcera první války“.¹²

Máme-li zařadit první chápání fašismu a bolševismu jako politického náboţenství v moderním slova smyslu, pak se jedná o dvacátá léta dvacátého

(20)

21

století. Termíny jako světské náboženství či politické náboženství měly mezi dvěma válkami za úkol definovat to nové a to původní. Charismatičtí vůdci totalitárních systémů se pak z povzdálí jeví jako boţská zjevení jako „ţijící polobozi.“¹³ Jako první politické náboţenství lze charakterizovat fašismus, jenţ zavedl soustavu mýtů, obřadů a symbolů, jeţ oslavovaly kult vůdce a zboţšťovaly národ. To vše se pak jevilo jako „ţijící mýtus“. Obdobně tak nacionální socialismus vyzvedává onoho „mesiáše Třetí říše“ „zachránce Německa“ na oltář vyzvedává tu „pravou, jedinou árijskou rasu“ a veškerý ţivot byl protkán spletitou sítí obřadů a symbolů, jeţ společně s mýtem moderního rasistického pohanství evokují archaické mýty germánství a tak se dostávají do zásadního rozporu s křesťanským náboţenstvím a hodnotami. Ze vzdálenějšího pohledu se můţe zdát odlišnější systém v sovětském Rusku, nýbrţ není tomu tak. I přes fakt, ţe veškeré tradiční náboţenství bylo zásadně odmítáno a popsáno jako „opium lidstva“ bylo vytvořeno náboţenství komunistické. Jeho ideologie byla silně dogmatická doktrína, vlastnosti politické strany neměly daleko k vlastnostem církve a hlava státu se stala jistým pozemským boţstvem.

Pokud se za svého ţivota Lenin zdráhal sám sebe oslavovat, pak po jeho smrti r.

1924 se jeho tělu na Rudém náměstí dostalo absolutnímu kultu. Pokud Lenin chápal své tělo pouze jako nositele těch hlavních a důleţitých myšlenek a jeho přáním bylo právě toto tělo neoslavovat „byla to prachobyčejná schránka“ stal se přesný opak. Jeho myšlenky – později nazvané „leninismus“ se stávají dogmatem a sakralizují se společně s celou bolševickou stranou a umoţňují dalšímu vůdci Stalinovi stát se dalším ţijícím polobohem. Tak se stalo aţ do roku jeho smrti 1953 a tak mohl být oním „nejvyšším boţstvem světového komunistického náboţenství“. V čem ještě tyto procesy uspěly? Především tím, ţe nebyly pouhým jedno-národovým excesem, ale tím, ţe si právě sovětský komunismus získal po bolševické revoluci stoupence v zemích celého světa, a to i v těch naprosto kulturně, rasově, etnicky i náboţensky odlišných.

(21)

22

Dějinný vývoj po druhé světové válce, kdy dá se říct, došlo k alespoň dočasnému zničení fašistických a nacionálně socialistických náboţenství, však neznamenal konec sakralizace politiky. V zemích západních a demokratických se dá mluvit o tzv. občanském náboţenství, ale v zemích zejména rozvojových, kde dochází k pádu kolonialismu a nástupu nových vlád (Asie a Afrika) se politická náboţenství totalitárního typu znovu dostávají silně k moci a hrůzám dalších genocid tak jakoby mezinárodní společenství „nemůţe zamezit“. Po druhé světové válce dochází ale i k expanzi komunistického politického náboţenství, a to ve východních zemích Evropy, Asie, Afriky i Latinské Ameriky. Ideologie marxismu tak je vyučována jako ideologií nepopiratelné a jediné pravdy, komunistická strana je tak jejím jediným nositelem a hlava státu je osvícený a nejvyšší vůdce.¹⁴

Tak byl komunismus a nacionalismus aţ do konce 20. století hlavním projevem sakralizace politiky. S pádem komunistických reţimů byla tato posvátnost silně omezena, a to i v zemích kde je komunismus stále u moci.

Posvátnost nacionální – národní tak všude a kaţdém státě symbolizuje slavnostní hymna, státní vlajka, budovy, sochy, i monumenty. Kaţdá země má své obřady a oslavy pevně zakotvené v kalendáři, a tak se kaţdoročně připomínají hrdiny svých dějin a navţdy tak konzervují národní identitu.

(22)

23

2. REFLEXE POPPEROVA DÍLA OTEVŘENÁ SPOLEČNOST A JEJÍ NEPŘÁTELÉ

Přínos této dvoudílné série Otevřená společnost a její nepřátelé autor vidí zejména v Popperově smělosti se kriticky opřít do děl největších filosofů všech dob, jakými zcela jistě byli Platón či Aristoteles. Také v jeho odvaze nařknout Platóna jako jednoho z markantních filosofů, který se zapříčinil o vznik totalitarismu. Ačkoliv mu neupírá jeho filosofickou velikost, chce převáţně kriticky zhodnotit jeho politickou filosofii, ve které vidí nebezpečí totalitních myšlenek, a to zejména jejich morální dopad na čtenáře. Varuje před tzv.

„uhranutím“ čtenáře, který vţdy přistupuje k velkým autoritám, jako ke svým učitelům, vzorům a často tak přebírá jejich myšlenky, aniţ by si uvědomoval jejich skutečný, často skrytý dopad, který na něho mohou mít.

Jsou zde však také kritici tohoto přístupu. Vše záleţí na úhlu pohledu a na důleţitosti, kterou klademe Platónovým dialogům. Například Gadamer ve své knize Idea dobra mezi Platónem a Aristotelem poukazuje na fakt, ţe ideální stát Platóna je jen satiricko-utopická koncepce, kterou nelze brát váţně. Také fakt, ţe by Platónovy dialogy měly být interpretovány jakýmsi vytrháváním jejich částí z celku, které Popper více méně ve svém díle pouţil, je mnohými povaţován za nevhodný. Tyto dialogy, kde spíše neţ Sokratovy názory Platón vyuţívá názorů vlastních, se musí chápat jako rozhovory různých nedokázaných myšlenek a často také počítat s moţnými chybami v jejich překladech.

Popper však Platóna jasně povaţuje za jednoho ze zastánců historicismu a prvního z teoretiků totalitarismu. Bylo však Platónovým skutečným cílem předat společnosti anti-humanistické myšlenky tohoto typu? Byl Platón prvním z nepřátel otevřené společnosti, jak jej chápe Popper?

V dalším díle se Popper zabývá Aristotelem, posléze Hegelem a následně Marxem, které chápe jako pokračovatele Platónových myšlenek a protivníky otevřené společnosti zastávající demokratické hodnoty. Proč se však Popper tolik vymezuje historicismu a proč jej pokládá za příčinu vzniku totalitních

(23)

24 myšlenek, je však nutné více rozvést.

2.1 Lze uplatňovat historicismus?

Historicismus Popper chápe jako určitý přístup ke studiu společenských věd, dle něhoţ hlavním cílem těchto disciplín je vyvodit z rytmů, vzorců, či zákonů historického vývoje historickou předpověď. Jeho brilantní kritická analýza historicismu v knize Bída historicismu ukazuje Popperův cit pro sociologické chápání společnosti a světa. Nejdříve se snaţí nestraně rozebrat hlavní principy historicismu a přesvědčit čtenáře, aby přijmul metodu historicismu za svou. To vše jako by budoval postupně jen pro to, aby mohl vše předchozí vyvrátit a dokázat oprávněnost kritického přístupu k historicismu a jeho negativního přínosu, jenţ dle Poppera bezpochyby má. Nelze tak převzít z přírodních věd zákony fyzikální a beztrestně je aplikovat do věd společenských. V sociologii tak neplatí tyto zákony neměně a dokonale jako je tomu ve fyzice. Tím čím se vyznačují, je právě jejich liknavost a platné mohou být pouze v konkrétní historické situaci. Nastanou-li v přírodě vţdy a za určitých podmínek ty a ty konkrétní věci, pak nikdy toto nemůţeme říci o historii jako výlučně lidském výtvoru. Generalizovat tak můţeme ve fyzice, ne uţ v sociologii. Poznat základní historické síly, dle nichţ bychom mohli stanovit univerzální zákony sociální změny a takto naplánovat „sociální kalendář“ proto nelze, a to ze samotné povahy věci. Mezi obhájci historicismu panoval bezměrný obdiv k dlouhodobým a přesným výpočtům v astronomii. Tyto výpočty tak chtěli získat z analýzy historického vývoje, v které by nalezli onu pravidelnost a mohli tak budoucí směřování ve společnosti vypočítat. Toto se dle historicismu má stát cílem sociologického zkoumání. To co pomíjí je, ţe v této předpovědi nemůţe vzniknout nic nového, zcela odlišného, nebo jinak modifikovaného.

Potom je takováto věda odsouzena k jistému neúspěchu. Proto disciplína, která by se zabývala jenom a pouze teorií historie – jako je např. v přírodním světě věd „teoretická fyzika“ ze samé podstaty věci nelze uskutečnit. Popper tak povaţuje zejména lidský faktor jako nejméně spolehlivou součást ţivota ve

(24)

25

společnosti a jakékoliv úsilí jej ovládnout vţdy vede k tyranii či transformaci člověka. Takto Popper nazývá historicismus jako naturalistickou metodou, ve které je stěţejní nalézt zákon vývoje společnosti a předpovědět tak její budoucí směřování. Takto je pak svět sociálním světem, který se mění. Svět fyzikální je neměnný. Anti-naturalistický svět je pro Poppera právě ten správný v přístupu sociálních věd, jelikoţ nelze tyto přírodní zákony do společenských věd aplikovat. Nejen Bída historicismu, ale i dvoudílná série Otevřená společnost a její nepřátelé se rozsáhle zabývá odmítnutím metody historicismu a dodává otázku, zda se právě historicismus nestal inspirací k marxismu i fašismu.

Popperův postoj kritického racionalismu je tak logickým výsledkem obou zmíněných publikací. Postoj, jenţ popisuje demokratickou společnost jako společnost omylů, společnost neideálního typu, společnost střetů morálních zásad. Přesto je to typ uspořádání společnosti, který je „nejlepší variantou z nejhorších“. Typ společnosti, o který je třeba bojovat, a kterou je třeba bránit i přes vědomí její nedokonalosti. Pro Poppera ačkoliv politicky sociálně smýšlejícího myslitele, se stala osobní svoboda větší hodnotou, neţ vzájemná rovnost, které v demokratickém uspořádání společnosti teoreticky ani prakticky nelze dosáhnout. Poppera můţeme nazvat jako pokračovatele tradice evropského liberalismu. Jeho zpráva vychovat členy společnosti k vlastnímu kritickému přístupu neovlivněnému většinovému názoru, neovlivněnému falešnou úctou k autoritám je aktuální a potřebná v onom nelehkém úkolu boji za svobodu.

Přístup, jenţ je do jisté míry rebelující tak ukazuje i v roce 2011 svoji aktualitu a svěţí aplikovatelnost. Proto máme-li se vrátit k otázce, kterou vymezuje nadpis této kapitoly, je historicismus metoda uplatnitelná a typická zejména pro nedemokratické reţimy. Historicismus i v rámci fungování demokratického pak můţe stát u zrodu totalitních myšlenek a dává prostor ke vzniku totalitních uskupení. S metodou historicismu by tak mělo být zacházeno s největší opatrností.

(25)

26

3. HANNAH ARENDTOVÁ A JEJÍ POJETÍ TOTALITARISMU

„Nějaký bůh musí existovat, protože člověk potřebuje nějakou bytost, které může důvěřovat."

Martin Luther

Touto citací Hannah Arendtová ukazuje osamělost moderního člověka, která mnohdy můţe vést k potřebě oprostit se od „volnosti“ demokratické, netotalitní společnosti. Jak Luther uvádí o osamělém člověku: „vţdy vyvozuje jednu věc z druhé a vše domýšlí k tomu nejhoršímu.“¹⁵ Má-li tak osamělost mít funkci přípravy lidí na totalitní nadvládu, můţeme odvodit, ţe se z těchto čím dál více osamělých, nespokojených a frustrovaných členů společnosti stane masa a dle Arendtové se neprodleně stanou nástrojem organizujícím totalitarismus, nástrojem, který je pro ně samotné sebevraţedným.¹⁶ Osamělostí ztratím sebe samotného, ztratím svět a vlastní důvěru. Mám-li jednat zkušenostně, bez této důvěry ke světu to nezvládnu. Arendtová tak říká, ţe poslední fungující instancí je pak logické uvaţování, ke kterému nepotřebuji: „ani já, ani druhého, ani svět a je tak nezávislá na zkušenosti i myšlení.“ S tímto zcela jistě souvisí i fenomény vykořeněnosti a nadbytečnosti. Jak Arendtová trefně ukazuje: Být vykořeněný znamená nemít ve světě místo uznávané a zaručované jinými; být nadbytečný znamená nepatřit ke světu vůbec.“¹⁷ Jednáme-li zde o totalitě, pak bezprostředně souvisí s touto izolací - zejména politického sebeuplatnění, podílu na veřejném ţivotě. Totalita však nezůstává pouze u této podmínky izolace politických schopností, nýbrţ pokračuje i k izolaci a destrukci soukromého ţivota. Totalita jako problém krize a reakce na ní vţdy ve svém důsledku svazuje svobodu jednání v kaţdodenním ţivotě jedince ve společnosti. Společně s přebujelými snahami administrativně-byrokratického aparátu totalitního státu bude soukromý

(26)

27

ţivot ovlivňován aţ do té fáze, kdy se najíst, dát kávu, či kde budou jednotlivci dostávat lístky na jídlo.

3.1 Analýza totálního ovládání

Jak Arendtová trefně poukazuje jiţ v předmluvě knihy Původ totalitarismu, s koncem druhé světové války totalitarismus neskončil. Zejména v SSSR trval dále a to včetně nového území zbolševizované východní Evropy.

Jakýmsi mezníkem Arendtová označuje smrt Stalina v r. 1953, kdy dle ní začíná mlhavý proces detotalitarizace, jakéhosi uvolnění.

Dnes se s časovým odstupem zdá, ţe po této smrti nenastala pouze následnická krize a dočasná „obleva", trvající aţ do chvíle, kdy se prosadil nový vůdce, nýbrţ ţe tehdy započal proces skutečné, byť nikdy ne zcela jasné detotalitarizace.

3.2 Znaky totalitních uskupení a jejich dosahování

Je-li propaganda jedním ze základních znaků totalitarismu, pak totalitní organizace je její druhou stranou mince. Vše prostoupeno násilím a terorem někdy větším a k realizaci úspěšné propagandy potřebným (zejména v nacistickém Německu), někdy menším jako tomu bylo v případě reálného socialismu v SSSR. Propaganda můţe plnit svůj účel spíše v uspořádání jiţ totalitním, kde ještě není společnost odříznuta od „nechtěných“ informací (politickou stranou nebo autoritou moci). Přesvědčit veřejnost, ţe účelová leţ, není lţí, ţe doktríny ideologie jsou plně reálné, pak je úkolem propagandistického snaţení. Věda a propaganda má úzkou souvislost, zejména v oblasti zneuţití „vědy“ a „vědeckých poznatků“ k přesvědčení cílové skupiny.

V této souvislosti Arendtová uvádí spojitost totalitní propagandy s reklamními technikami k masovému působení.¹⁸

(27)

28

V mnoha reklamních spotech, inzerátech právě jiţ od doby 40. let jsou uměle pouţívány vědecká či jiná výzkumná oddělení dodávající důkazné informace prosazující ten či onen výrobek. Jedná-li se o obchodní reklamu, nebo o totalitní propagandu věda v obou případech pouze nahrazuje onu moc, o níţ usuzují (buď politické hnutí, nebo sami výrobci). V momentě, kdy jsou však jiţ politická uskupení u moci, jejich nahrazování moci „vědeckými“ důkazy mizí, uţ jej nepotřebují. Jak Arendtová uvádí: „Nacisté propustili dokonce i ty vzdělance, kteří byli ochotni jim slouţit a bolševici vyuţívali proslulosti svých vědců ke zcela nevědeckým účelům a nutili je do role šarlatánů.“¹⁹ Je-li však vědeckost pro totalitní propagandu typická, je jím spíše vědecké prorokování.

3.3 Psychologie nacismu

Erich Fromm ve své knize Strach ze svobody podrobně analyzuje v kapitole Psychologie nacismu psychologický náhled tohoto tématu: „Ve vědeckém a tím spíše v populárním výkladu nacismu se běţně předkládají dva protichůdné názory: za prvé, ţe psychologie nenabízí ţádné vysvětlení pro ekonomický a politický fenomén, jakým je fašismus, a za druhé, ţe fašismus je problém zcela psychologický.“²⁰

Dále Mumford pokračuje: „Vysvětlení fašismu nespočívá ve Versailleské smlouvě nebo v nezpůsobilosti Výmarské republiky, ale v nepřekonatelné pýše, zalíbení v krutosti, neurotické dezintegraci.“ Je třeba hledat prameny fašismu v lidské duši? Nebo je to především otázka národohospodářství? „Nacismus je ekonomický a politický problém, ţe ho však navíc podporoval celý národ, lze pochopit jen z hlediska psychologického.“ Proto je třeba nahlédnout na problém nacismu zejména i z psychologického hlediska.

20 FROMM, E. Strach ze svobody. Praha : Naše vojsko, 1993. s

(28)

29

3.4 Vnitřní protiklad komunistických režimů

Jiţ Slavoj Ţiţek se kriticky obrací na mnohé myslitele, kteří se snaţí analyzovat totalitarismus a povahu totalitních reţimů. Jednou z markantních výhrad, které vůči takovým vede je, ţe řada z nich se pokouší koncepčněji pojednávat o povaze totalitních reţimů nebo o společenských souvislostech moderní techniky. Namísto formulování jasné zprávy o vnitřních protikladech totalitních reţimů (zejména těch komunistických). Tak se nám dostává obvyklých liberálních klišé o „totalitní kontrole“ a chybí zcela zásadní analýza

„protikladu“, jenţ je součástí samotné ideologie, zejména té komunistické.

Je zřejmé, ţe místo moci v demokratickém systému můţe být povaţováno jako prázdné. Panuje o něho konkurenční boj. Vidíme-li tento problém v rámci demokratickém a liberálním, můţeme opomenout jakýsi paradox, jenţ se váţe ke kultu osobnosti totalitního vůdce (zejména je tomu patrné u J. V. Stalina) proto Ţiţek tento paradox nazývá paradoxem

„stalinistického“ vůdce. Tímto paradoxem je vyslovená myšlenka, ţe opravdovému kultu osobnosti se můţe dařit jenom a pouze v demokracii.

Sloţitost totalitarismu podobně uvádí Kean analýzou prastaré myšlenky o dvou tělech králových.

„Krom toho se u nás ujalo jakési přesvědčení, ţe musí existovat nějaký pravý, tj. marxistický výklad druhé světové války, něco ukrytého v ideových pokladnicích strany, která vede pohyb dějin. Ţe takovýto výklad reálně neexistuje, nikomu potom nevadí“²¹ Zde je vidět právě onen vnitřní protiklad myšlenek komunismu, kde se předpokládá a jedná podle nějaké myšlené stranické, či marxistické interpretace, která ve skutečnosti neexistuje.

21 PATOČKA, J. Kacířské eseje o filosofii dějin. Praha : Oikoymenh, 2007. s. 104.

(29)

30

3.5 „Účel světí prostředky“ či „Revoluce, která požírá vlastní děti“ naruby?

Jakési stupňování teroru je moţné vyčíst z jeho aplikací v totalitních (nad)vládách, kde ač jiţ vůbec „nebyl potřeba“ byl paradoxně ještě zvyšován.

Ony stádia, která na sebe navazují, začínají právě terorem zastrašení, přesvědčivě tvrdým, jehoţ smysl je především zničit jakoukoliv konkurenci.

Měl-li proto být účel k zastrašení lidu teror, poté jiţ nejde racionálně vysvětlit, proč teror nadále pokračoval v nemenší síle, i kdyţ všichni, kteří měli být zastrašeni, byli zlikvidováni. Arendtová se problematikou teroru v totalitních reţimech hluboce zabývala a v této práci je na místě ji zanalyzovat. Pro absolutní funkci nadvlády teroru je podmínkou vzájemná izolovanost členů společnosti (jak se v práci uvádí výše). Je-li podstatou vlády teror a její princip logické ideologické myšlení, pak právě lidská zkušenost osamělosti, izolovanosti zapadá do soustrojí totalitní vlády.

3.6 Historické kořeny totality

Při většině útočných válek docházelo k vyhlazování domorodého obyvatelstva – ať uţ se jedná o války starověké, či středověké a novověké kolonizování nových kontinentů. Otroctví, jeţ jde ruku v ruce s tímto, bylo pak základním prvkem fungování těchto států. S prapředky koncentračních táborů se jiţ můţeme setkat např. v jiţní Africe či Indii, kde byli záměrně sváţeni tzv.

„neţádoucí ţivly“ a kam byly odesíláni nepohodlní a podezřelí, kteří nemohli být odsouzeni zákonnou cestou. “Vše je dovoleno“ pak vyhrává nad jakýmikoli oficiálními, či úředními omezeními nebo zákony.

(30)

31

3.7 Koncentrační a vyhlazovací tábory a jejich analýza v rámci fungování totalitního státu

Vznik a původ koncentračních táborů – Velká Británie – Burské povstání

„Zvláště vynikli velitelé komand De Wet, De la Rey a L.Botha. Jejich komanda vyčerpávala anglická vojska. Aby komanda odřízli od podpory obyvatel, bylo veškeré búrské civilní obyvatelstvo nahnáno do koncentračních táborů, kde byli uvězněni bez přístřeší, trpěli hladem a ţízní a umírali na vyčerpání a nemoci.“ Především v důsledku selhání britského zásobování a zdravotní péče. Tento proces se ukázal jako kontraproduktivní, protoţe na druhou stranu zbavil Búry starosti o obţivu jejich rodin a přesunul tuto zátěţ na Brity. Zároveň podmínky panující v táborech vyuţila propaganda ve prospěch Búrské věci.“²²

Koncentrační tábory nebyly pouhými laboratořemi, kde se odehrály jedny z nejhrůznějších experimentů, v kterých mělo být lidstvo (jako jedinec) degradováno na věc, neschopné spontánnosti lidského chování. Dosáhnout tohoto stavu měl totalitní stát díky absolutnímu uzavření před jinými zeměmi i však před samotnou totalitní zemí. „Má-li mít leţ úspěch, musí být nesmírná.“

řekl Hitler a bohuţel toto tvrzení nabylo na své účinnosti v soudních procesech, kde obhajoba zločinců naprostou lţí vyhrála, nad pravdivě (nereálně) znějícími oběťmi.

22SCHLANGE, K. Anglo-búrská válka [online]. [cit. 2011-11-22]. Dostupné z

WWW:<http://www.valka.cz/clanek_10431.html#ixzz1b7gHOn6p>.

(31)

32

4. PŘÍČINY VZNIKU TOTALITNÍCH REŽIMŮ

Krize ve 30. letech 20. století průzračně ukázala, jak úzce jsou v západní společnosti propojeny ekonomické změny s politickou a nutno dodat i se sociální situací. Dostane-li se Evropa do úzkých a její hospodářství se společně s tím americkým zhroutí, pak dochází (a to nutno dodat, ţe nejen ve světě západním) ke vzrůstu nedemokratických tendencí. Zde leţí největší slabina demokracie, zde lze cíleně nedemokraticky zaútočit, a to vcelku lehkým způsobem. Jak tomu ukázalo nacistické Německo, kde za plné podpory obyvatelstva dala hospodářská krize konce 20. a začátku 30. let minulého století vzniknout jednomu z doloţitelně nejhrůznějších nacionalisticky orientovaných totalitních reţimů, kterým jsme kdy na Zemi mohli přihlíţet. Plno soudobých historiků přičítá i komunistickému Sovětskému svazu, ţe se jeho praktiky za doby vlády Lenina i Stalina dají přirovnat k praktikám nacistického Německa, avšak zde je mnohdy doloţitelnost faktů rozmazanější a sloţitější. Ovšem tento vznik nemůţe být přisouzen pouhému ekonomickému otřesu, pokud ano – proč ţádný totalitní reţim nevznikl v USA nebo ve Francii? V mocnostech, které z první světové války vzešly jako vítězové. Uvnitř mocností, které si dokázali udrţet ne-totalitní politiku v kaţdé době.

4.1 Touha po neviditelném

Jak uvádí Levinas ve své knize Totalita a nekonečno - právě ona lidská ţivočišnost – strach, hlad, bída a potřeby lidí dokáţou vysvětlit společnost a dějiny – vláda tohoto zla nad člověkem ukazuje a dokáţe vyloţit i tolik otřesné zkušenosti 20. století. Onen Popperovský důraz na obranu demokracie, zde Levinas uvádí v příkladě svobody, která můţe být zachována právě a jedině s vědomím, ţe o ni kdykoliv můţeme přijít.²³

23 LEVINAS, E. Totalita a nekonečno. Praha : Oikoymenh, 1997. s. 21.

(32)

33

Levinas tak prohlubuje Foucaultovo chápání. Uţ náš způsob reflektování ovlivňuje onu základní představu, ţe „právě takto“ to má být. My pak pouze nalézáme poznatky, které se do této naší představy hodí. Právě Derridova dekonstrukce – rozbití našeho způsobu myšlení – způsobu myšlení, který je totalitárně nastaven. Tento náš způsob náhledu se potom staví do pozice nadvlády nad ostatními. Stejně se dá tento jev popsat „Platónsky“ – jako pozorovatel stínů v jeskyni si navolím, které stíny pozorovat budu (chci) a které nebudu (nechci).

Jak toto však souvisí s krizí? Na tomto místě se setkává historie kaţdodennosti a historie dějin. Právě v pohledu historicko-dějinném ţiji pro cíle/ideje, které jsou mi vzdálené. Nějakým způsobem jsou však platné.

Přestanou-li tyto ideje platit – v kaţdodenním ţivotě – objeví-li se jakýmkoliv způsobem jejich nesmyslnost, dostáváme se do krize. Takto by se dalo rekapitulovat, ţe „obecné ideje vládnou světu.“ Nevládne tak to, co je ţivé.

4.2 Fenomén krize

K pojmu krize je nutné přistupovat velmi opatrně, poněvadţ o krizi ve společnosti se nemluví pouze několik posledních let, kdy dochází k patrnému a fakty doloţitelnému ekonomickému kolapsu západního světa. O krizi ve společnosti se mluví nejméně posledních sto dvacet let. Fenomén krize je tak prostoupen moderními dějinami a je jejich plnohodnotnou součástí. Jak uvádí Weizsäcker ve sborníku Pojem krize v dnešním myšlení: „Periodicky se vracející hospodářské krize představují tradiční téma ekonomické vědy a to, ţe války existovaly vţdy, ví kaţdý, kdo se někdy učil dějepisu.“²⁴

Dále musím také ohraničit chápání krize v této práci, respektive osvětlit mnohoznačnost výkladů slova krize. Paul Ricoeur ve výše uvedeném sborníku uvádí „regionální“ pojmy krize, které níţe osvětlím a vymezím jejich chápání v rámci této práce. Práce se nebude zabývat krizí, která se váţe k lékařství –

24 VON WEIZSÄCKER, Carl-Friedrich, et al. Pojem krize v dnešním myšlení. [s.l.] : [s.n.], 1992. s. 31.

(33)

34

krize jako fáze nemoci, jako krok k vyústění nemoci. Nebude se taktéţ zabývat krizí psychofyziologického vývoje, mezi níţ lze řadit všechny krize člověka, jeţ jej zasahují „mezi narozením a smrtí“ např. krize dospívání.²⁵ Tyto krize se dají nazývat krizemi identity, které jak uvádí Ricoeur, společně utvářejí ţivotní cyklus. Tato práce se bude více zabývat krizí ve smyslu dějinně-filosofickém.

Z podhoubí osvícenství, z optimistické myšlenky neomezeného pokroku, od které byl umoţněn přenos eschatologického konce „posledního soudu“ do filosofie dějin. Jak uvádí Ricoeur: „Je pozoruhodné, ţe mezi univerzálními dějinami (Weltgeschichte) a univerzálním soudem (Weltgericht) došlo ke spojení, které předjímalo revoluční Teror, jiţ v myšlení předrevolučním.“²⁶

Z výše uvedeného se dá odvodit, ţe samotná idea krize nespočívá v její permanentnosti, nýbrţ v přechodnosti, jejíţ charakter můţe být blahodárný.

Mluví-li se o blahodárnosti krize, pak je to důsledek právě oné ideologie pokroku, jenţ jak dále popisuje Ricoeur, myšlenku krize integruje do naprosto optimistické filosofie politiky.

Otázka zní však jinak – je naše krize, ke které dochází „něco zcela jiného“? Něco, jeţ se dá nazvat krizí světovou, krizí ohroţující přeţití všech národů? Krize, která v roce 2011 bezesporu existuje, je dle odborníků největší hospodářskou krizí od konce druhé světové války. Je to však krize, která zásadním způsobem změní světové uspořádání moci? Jsou znepokojení, které okolo tohoto problému panují na místě, nebo je to jen jeden z mnoha budoucích výkyvů, které se budou opakovat a vyspělý svět pravidelně postihovat?

Krize dle chápání klasického řeckého dramatu znamenala vyvrcholení rozporu dvou protikladných sil. Původní řecké slovo „krino“ neboli vybírat mezi dvěma opačnými variantami také naznačuje jistý výsledek, který z krize následuje. Jisté východisko, vyvrcholení, či propuknutí něčeho jako proces následku krize. Krize krizí nikdy nekončí.

(34)

35

Zde bych uvedl příměr krize a katastrofy. Krize nikdy nebývá tolik markantní a viditelná jako tomu je u katastrofy. Nýbrţ ačkoliv tyto dva jevy jsou poměrně odlišné, lze mezi nimi nalézt i souvislosti. „Krize můţe být latentní nebo záludně plíţivá,“ říká René Thom, stejně jako kdyţ popisuje onu souvislost mezi krizí a katastrofou: „…krize často ohlašuje katastrofu, předchází jí nebo ji vyvolává.“²⁷

Nesmíme však ustrnout na jednoduché analýze krize – krize jako předchůdkyně katastrofy. Z krizového stavu stav katastrofický nevţdy nastane.

Jak správně uvádí Thom: „Neboť krize můţe ustoupit, můţe být vstřebána, aniţ zanechá jakoukoli stopu, aniţ způsobí jakoukoli zjevnou změnu.“²⁸

Dokonce půjdeme-li po vývoji těchto myšlenek dále, můţeme zjistit, ţe krize jako taková v dnešní společnosti dochází do stavu jisté permanentnosti, definitivnosti.

„Dále se zrychlující vývoj technologií informační společnosti staví před historiky nové naléhavé otázky a vyţaduje nacházení, testování a vyuţívání nových komunikačních postupů. Jistě se mění podmínky pro definování a popularizaci národních, ale i evropských dějin v rámci multietnické společnosti, jejíţ příslušníci přicházejí z rozličných kultur. Pro historiky nečetného národa (o kterém Dušan Třeštík napsal, ţe ho vymyslel František Palacký) je to významný důvod k zamyšlení.“

V rámci projektu „Evropská unie 2011“ a konference „Krize Evropy“

(konané na Univerzitě Palackého v Olomouci) autora práce velmi zaujali myšlenky Benjamina Kurase, jenţ uvedl, ţe „Evropská unie páchá pomalou sebevraţdu evropské civilizace.“ S odkazem na neefektivní přednost, kterou dává veřejnému sektoru nad sektorem soukromým. Z něhoţ plyne zvýšení byrokratických nároků na společnost a následné zvýšení daní či moţná likvidace řemesel. Další důvod jím uvedený je nezodpovědnost bankovního systému a

27 VON WEIZSÄCKER, Carl-Friedrich, et al. Pojem krize v dnešním myšlení. [s.l.] : [s.n.], 1992.

s. 23.

28 VON WEIZSÄCKER, Carl-Friedrich, et al. Pojem krize v dnešním myšlení. [s.l.] : [s.n.], 1992.

s. 24.

(35)

36

vzdalování EU občanovi rozšiřováním institucí a vydávanými regulacemi, které jsou často neodvolatelné a bohuţel i nesmyslné. Evropa tak proţívá těţké období – období nejen krize ekonomické, politické a ekologické, ale především období krize morálky, kde program postavený na hodnotách je v naprostém pozadí.

Ve vyšším historickém nadhledu však jako autor práce chci poukázat, ţe nejen Evropská unie jako taková páchá onu sebevraţdu, ale ţe Evropa sama se dostává do nové dimenze svého vývoje. Do jisté křeče, která bude v nadcházejících desetiletích následována markantní společenskou změnou a stavem ve společnosti.

Ona novost však není tak čirá, jak by se mohlo zdát, protoţe stává-li se Evropa jinou, pak zcela jistě je tomu v národnostním sloţení svého obyvatelstva.

Dochází k postupnému přesunu rodin, či jednotlivců zejména ze zemí Blízkého Východu, Arabského světa, Severní Afriky a Asie obecně. Tyto změny jsou více neţ v České republice viditelné v zemích s dlouholetou tolerancí vůči multikulturalismu zejména v zemích západní Evropy; v zemích s volnějšími imigračními podmínkami. Země, které jiţ koncem padesátých a začátkem šedesátých let podporovali, nebo se nebránily téměř jakémukoliv přistěhovalectví (Velká Británie, Skandinávské země, některé země západní Evropy) si dnes krom menších (řekl bych minimálních) pozitivních výsledků také uvědomují jejich důsledky negativní. V této fázi vývoje Evropy dochází k jasné úmrtnosti obyvatel vlastních původních států (zejména z důvodů špatných demografických podmínek a blahobytných poţadavků rodin mít jedno maximálně dvě děti). Dochází k neúprosnému „stěhování národů“ z východní části „vyspělého světa“ ať uţ se jedná o Arabský poloostrov, Turecko, Blízký Východ, či jiné Asijské země. Důleţité by bylo také uvést důvody a motivaci proč se nynější minority do Evropy stěhují a nastěhovali, respektive čeho tím chtějí dosáhnout. Tato práce tyto důvody však analyzovat jiţ nebude, poněvadţ jí to její rozsah neumoţní. Nutné je však podotknout, ţe tento proces je procesem přirozeným. Procesem, který v dějinném rámci vývoje Evropy nastává historicky téměř „pravidelně“ a mění tak ţivotní podmínky a další vývoj.

V historii Evropy tomu bylo například při příchodu Řeků do Evropy, později při