%0#3070-/*$57¶ 7 /¶;,013")07Å$) 4-6Ç#«$) 130 %Ɠ5* " .-«%&Ç
#BLBMÈDzTLÈ QSÈDF
4UVEJKOÓ QSPHSBN # o 4QFDJÈMOÓ QFEBHPHJLB
4UVEJKOÓ PCPS 3 o 4QFDJÈMOÓ QFEBHPHJLB QSP WZDIPWBUFMF
"VUPS QSÈDF #D )BOB /PWÈLPWÈ 7FEPVDÓ QSÈDF .HS *WBOB ÀUFGLPWÈ
1SPIMÈÝFOÓ
#ZMB KTFN TF[OÈNFOB T UÓN äF OB NPV CBLBMÈDzTLPV QSÈDJ TF QMOǔ W[UB
IVKF [ÈLPO Ǐ 4C P QSÈWV BVUPSTLÏN [FKNÏOB f o ÝLPMOÓ EÓMP
#FSV OB WǔEPNÓ äF 5FDIOJDLÈ VOJWFS[JUB W -JCFSDJ 56- OF[BTBIVKF EP NâDI BVUPSTLâDI QSÈW VäJUÓN NÏ CBLBMÈDzTLÏ QSÈDF QSP WOJUDzOÓ QPUDzFCV 56-
6äJKJMJ CBLBMÈDzTLPV QSÈDJ OFCP QPTLZUOVMJ MJDFODJ L KFKÓNV WZVäJUÓ KTFN TJ WǔEPNB QPWJOOPTUJ JOGPSNPWBU P UÏUP TLVUFǏOPTUJ 56- W UPNUP QDzÓ
QBEǔ NÈ 56- QSÈWP PEF NOF QPäBEPWBU ÞISBEV OÈLMBEǾ LUFSÏ WZOB
MPäJMB OB WZUWPDzFOÓ EÓMB Bä EP KFKJDI TLVUFǏOÏ WâÝF
#BLBMÈDzTLPV QSÈDJ KTFN WZQSBDPWBMB TBNPTUBUOǔ T QPVäJUÓN VWFEFOÏ MJUFSBUVSZ B OB [ÈLMBEǔ LPO[VMUBDÓ T WFEPVDÓN NÏ CBLBMÈDzTLÏ QSÈDF B LPO[VMUBOUFN
4PVǏBTOǔ ǏFTUOǔ QSPIMBÝVKJ äF UJÝUǔOÈ WFS[F QSÈDF TF TIPEVKF T FMFL
USPOJDLPV WFS[Ó WMPäFOPV EP *4 45"(
%BUVN
1PEQJT
Poděkování
Ráda bych poděkovala vedoucí této bakalářské práce Mgr. Ivaně Štefkové za odborné vedení, rady, trpělivost i za pohotovost, se kterou vedení práce na poslední chvíli přijala. Dále pak mé mamce za korekturu textu a čas, který mi věnovala, bratrovi za odbornou pomoc, mému manželovi za vytvoření grafů a celé rodině za podporu při studiu. Ráda bych také poděkovala občanskému sdružení HESTIA za velmi vřelý přístup a za zapůjčení publikací.
Anotace:
Bakalářská práce se zabývá problematikou dobrovolnictví v nízkoprahových zařízeních pro děti a mládež a tématy s ním spojenými. Vychází jak z odborné literatury, tak z výzkumu, který celé téma spojuje. Jejím cílem je popsat registrovaná nízkoprahová zařízení pro děti a mládež v Praze, zjistit jejich spolupráci s dobrovolníky a vytvořit tak ucelený přehled týkající se problematiky dobrovolnictví v NZDM v Praze.
Práci tvoří dvě stěžejní části. Teoretická část s využitím odborných zdrojů popisuje základní pojmy, kterými jsou především dítě, mládež, rizikové chování, dobrovolnictví, nízkoprahové služby. Empirická část mapuje zařízení v Praze, popisuje jejich spolupráci s dobrovolníky. Výsledky empirické části prokázaly, že většina zařízení s dobrovolníky pracuje a užívá ucelenou metodiku práce s nimi, byť někdy jen slovní.
Klíčová slova: děti, dobrovolnictví, dobrovolník, mládež, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, Praha, rizikové chování
Annotation:
The presented thesis deals with a question of volunteering in youth drop-in centers, it deals also with several related topics. It is based both on scientific publications and also on a research that connects the whole subject. Its focus is to describe listed youth drop-in centers in Prague, to find out their cooperation with volunteers and thus to form a comprehensive overview of the question connected with the topic. The paper is divided into two main parts. The first, theoretical part, describes basic terms according mainly to scholarly sources. The basic terms such as child, youth, risky behavior, volunteering, youth drop-in centers etc. are described in detail. The second, empiric part, maps the services with focus to Prague and describes their collaboration with volunteers. The results of the empiric part proved that majority of such services cooperates with volunteers and uses a comprehensive methodology how to work with them, never mind the fact that such methodology is often just verbal.
Keywords: children, volunteering, youth, low-threshold organizations for children and youth, Prague, risky behavior.
OBSAH
Úvod ... 9
1 Děti a mládež ... 10
1.1 Riziková mládež... 11
1.2 Rizikové chování... 12
1.2.1 Rizikové faktory dospívání... 12
1.2.2 Instituce a služby pro rizikové děti a mládež ... 13
1.3 Delikvence a kriminalita ve vztahu k mládeži ... 14
1.4 Vrstevnická skupina ... 15
1.4.1 Specifika sociální deviace ve vrstevnické skupině... 16
2 Dobrovolnictví ... 18
2.1 Historie dobrovolnictví v ČR ... 19
2.2 Formy ... 21
2.3 Přínos a význam dobrovolnictví... 23
2.4 Legislativa dobrovolnictví v ČR ... 23
2.5 Dobrovolník ... 24
2.5.1 Role dobrovolníka v sociálních službách ... 25
2.6 Práce s dobrovolníky... 26
2.6.1 Jak získat a udržet dobrovolníky ... 26
2.6.2 Vzdělávání dobrovolníků ... 28
3 Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež... 29
3.1 Definice NZDM ... 30
3.2 Princip nízkoprahovosti... 32
3.3 Služby v NZDM ... 33
3.4 Cílová skupina... 34
3.5 Pracovníci... 35
Empirická část ... 37
4 Cíle a výzkumné otázky... 37
5 Použité metody... 38
6 Popis prozkoumaného vzorku a průběh výzkumu ... 40
7 Získaná data a jejich syntéza... 42
7.1 Seznam NZDM v Praze... 42
7.2 Syntéza získaných dat ... 54
8 Odpovědi na výzkumné otázky... 64
9 Diskuze ... 68
Závěr... 70
Seznam použitých zdrojů ... 71
Seznam příloh... 75
Úvod
Bakalářská práce vymezuje pojmy týkající se dobrovolnictví a nízkoprahových zařízení pro děti a mládež (NZDM). Jedná se o službu sociální prevence, která je poskytována především ve větších městech, kde je vyšší pravděpodobnost výskytu rizikové mládeže. V období dětství a mládí je velmi důležité vhodné trávení volného času. NZDM pomáhají rizikové mládeži najít vhodné volnočasové aktivity a poskytují
poradenství a podporu při řešení zátěžových situací, do kterých se mladí lidé mohou dostat. NZDM mohou nabízet jak ambulantní, tak terénní formu poskytování služeb.
Každé zařízení má svá specifika a je určeno pro jinak vymezenou cílovou skupinu.
Dobrovolnictví je fenomén, který se od roku 1989 v ČR rozšiřuje do všech oblastí lidské působnosti. Proto není zvláštní, že i v sociálních službách, konkrétně v nízkoprahových zařízeních pro děti a mládež, se dobrovolnictví již také začalo objevovat. Jelikož se dobrovolnictví stává čím dál oblíbenější, vznikají metodiky práce s dobrovolníky a organizace, které informace shromažďují a poskytují poradenství jak dobrovolníkům, tak organizacím, které s dobrovolníky spolupracují nebo spolupracovat chtějí. Informace o dobrovolnictví se tak dostávají do povědomí širší veřejnosti.
Práce je rozdělena na dvě hlavní části. První je část teoretická, která obsahuje popis problematiky získaný z odborné literatury, druhou empirickou část tvoří seznam nízkoprahových zařízení pro děti a mládež v Praze zaměřený na jejich práci s dobrovolníky. Hlavním cílem bakalářské práce je blíže seznámit čtenáře s problematikou dobrovolnictví v nízkoprahových zařízeních pro děti a mládež a poskytnout mu ucelené informace o konkrétních zařízeních v Praze a jejich práci s dobrovolníky. Cílem empirické části je zjistit, která pražská zařízení dobrovolníky využívají a jak s nimi konkrétně pracují.
Autorka si toto téma zvolila především kvůli své specializaci (etopedii) a dobrovolnickému působení v jednom z pražských nízkoprahových zařízení.
1 D ě ti a mládež
Světová zdravotnická organizace (WHO) vymezuje dítě jako lidského jedince od narození do jeho 18 let. Dle Úmluvy o právech dítěte (přijaté dne 20. 11. 1989 v New Yorku) se dítětem rozumí osoba mladší 18 let, pokud nedosáhla zletilosti dříve, tedy občanskoprávní úpravou nabytí zletilosti manželstvím. Trestní řád tohoto pojmu nevyužívá. U trestného činu opuštění dítěte podle § 212 trestního zákona je tímto způsobem zpravidla označováno dítě předškolního věku. Podle zákona o rodině jsou děti považovány za osoby mladší 15 let. Trestněprávní pojem tedy koresponduje s občanskoprávním vyjádřením nezletilosti. Pro ukládání ochranné výchovy je významný věk 12 let (Chmelík, a kol. 2003, s. 15). Jandourek popisuje dětství jako první úsek sociálního vývoje člověka od narození. Biologicky dětství končí pubertou, právně pak patnáctým, respektive osmnáctým rokem života. Dětství je obdobím domácí výchovy, primární socializace, kdy jsou dítěti zprostředkovány normy, hodnoty, jazyk, vzorce chování a základní dovednosti. Společnost vytváří pro dětství zvláštní podmínky, jako jsou absence trestní a právní odpovědnosti, povinná školní docházka aj.
(Jandourek 2001, s. 59).
Mladistvý je pojem trestněprávní, jedná se o osoby ve věku 15–18 let. Mládež je spojována s různými věkovými kategoriemi (dle vědních oborů, které ji zkoumají).
Proto neexistuje v současné době jednotná definice tohoto pojmu. Zákon přesně nespecifikuje tuto skupinu, občanský zákoník vnímá osoby starší 18 let jako zletilé (plnoleté). Mládež se tedy skládá z dětí do 15 let a mladistvých do 18 let (Chmelík, a kol. 2003, s. 15).
Každý autor vymezuje jednotlivá vývojová období jinak. Dle Macka je pojem adolescence (= v českém jazyce dospívání) odvozen od latinského adolescere, což znamená dorůstat, dospívat, mohutnět. Označení adolescent je typické spíše pro psychologii, v českém jazyce je používán pojem dospívající či dorost, který je typický pro lékařské vědy. V širším pojetí se pak využívá pojmu mládež, a to především v sociologii a pedagogice. Toto období se pojí s významnými biologickými, kognitivními, emocionálními a psychosociálními změnami. Počátek určuje plná reprodukční zralost a v průběhu období se obvykle ukončuje tělesný růst. Adolescence je mládí a dospívání současně a Macek ho časově vymezuje jako období mezi dětstvím a dospělostí. Toto období dále rozděluje na tři fáze: časnou (10/11–13 let), střední
(14–16 let) a pozdní adolescenci (17–20 let, popřípadě i mnohem dále; Macek 2003, s. 7–12). Mládí je životní fáze, jejímž počátkem může být podle Jandourka dokončení školní docházky a koncem vstup do zaměstnání, případně založení vlastní rodiny (Jandourek 2001, s. 160). Další vysvětlení tohoto pojmu poskytuje Pedagogický slovník. Mládež je podle něj sociální skupina tvořená lidmi ve věku 15–25 let, kteří již neplní roli dětí, ale ještě jim společnost nepřiřkla status dospělého. Má charakteristický způsob chování a myšlení, jiný systém vzorců, norem a hodnot. Generace mládeže reprodukuje určité hodnoty společnosti, ale také si vytváří hodnoty nové. Proto může v průběhu socializace vznikat určité napětí způsobené prosazováním nových věcí bez ochoty společnosti tyto změny připustit (Průcha, Walterová, Mareš 2009, s. 156, 157).
Pro tuto bakalářskou práci je nejdůležitější vymezení Vágnerové, která rozděluje život do tří vývojových etap. Období dětství podle ní obsahuje prenatální a novorozenecké období, kojenecký, batolecí, předškolní a školní věk, pubescenci i adolescenci. Zahrnuje vývoj od početí po přibližně dvacátý rok života (s určitou individuální variabilitou). Jedná se o etapu života, která se vyznačuje především výraznou adaptací na nové prostředí, přizpůsobením norem, učením, získáváním vlastních postojů a odpoutáváním se z různých vazeb. Je třeba nezapomínat, že se jedná o vývoj jak fyzický a psychický, tak i sociální. Mladí lidé hledají své postoje a získávají role do dospělosti. Dospělost pak dělí na období mladé, střední a starší dospělosti.
Poslední etapou je stáří, které dělí na období raného a pravého stáří (Vágnerová 2000).
1.1 Riziková mládež
Riziková mládež je „…mládež, u níž je větší riziko sociálního selhání. Jedna z cílových skupin sekundární prevence. Dispozičními faktory jsou dědičnost, konstituce, nižší úroveň zdraví a rozumových schopností, poruchy morálního vývoje, dysfunkční rodina, neúčast na vzdělávání a na trhu práce, bydlení ve velkém městě, příslušnost k asociálním subkulturám aj.” (Matoušek 2003, s. 185).
Riziková mládež jako sociální problém se začíná objevovat až v novověku. Na vzniku tohoto fenoménu se podílejí různé společenské změny. Slábne systém sociální kontroly. Rodina je zakládána výhradně kvůli emočnímu uspokojení, a tak se stává pouze nestabilní „skořápkovou institucí”. Časté jsou rozvody, případy, kdy dítě žije jen s jedním rodičem, nebo problémy způsobené přílišnou zaměstnaností rodičů. Mládež není vychovávaná k tomu, jak zacházet s emocemi, proto jsou stále častější problémy
s agresí. Nezanedbatelný je rovněž vliv masmédií, jež spojují zábavu a násilí a poskytují dospívajícím nevhodné vzory. Život ve městech nabízí příležitosti k rizikovému chování, jsou zde poměrně snadno dostupné herny, bary, diskotéky, návykové látky aj.
(Matoušek, a kol. 2010, s. 267, 268). Průcha rozděluje pojetí rizikové mládeže na užší (anglosaské) pojetí, kam zařazuje kriminalitu, závislost na alkoholu nebo na jiných návykových látkách, hráčství, sebevražedné pokusy, nezaměstnanost, předčasný odchod dítěte ze vzdělávací dráhy a těhotenství před dosažením dospělosti a širší evropské pojetí, které navíc obsahuje prostituci, bezdomovectví, příslušnost k asociálně se chovajícím skupinám a sektám (Průcha, Walterová, Mareš 2009, s. 385).
1.2 Rizikové chování
Dolejš uvádí, že s pojmem rizikové chování se setkáváme v odborné literatuře, ve vládních dokumentech, strategiích a konceptech. Definuje ho jako takové „…chování jedince nebo skupiny, které zapříčiňuje prokazatelný nárůst sociálních, psychologických, zdravotních, vývojových, fyziologických a dalších rizik pro jedince, pro jeho okolí a/nebo pro společnost.” Tento termín je blízký jiným pojmům, jako jsou například delikventní, kriminální, asociální, antisociální i návykové chování. Jedná se o chování, které je vázáno na kulturní kodex, na urbanizaci společnosti a na její vnímání normy a normality. Rozsáhlá urbanizace, rychlý technicko-technologický vývoj a změna tradičních hodnot mohou být rizikovými podněty chování adolescentů (např.
drogy a alkohol). Jedná se o druhy chování, které nejsou společností nebo kulturou, kde žijí, akceptovány (Dolejš 2010, s. 9). Matoušek řadí do konceptu rizikového chování šikanu a násilí ve školách, záškoláctví, vandalismus, rasismus, zneužívání návykových látek, sexuální rizikové chování, týrání a zneužívání dětí aj. (Matoušek, a kol. 2010, s. 247).
1.2.1 Rizikové faktory dospívání
Matoušek popisuje hlavní typy rizik a rozděluje faktory na vrozené a získané ze sociálního prostředí.
Vrozené faktory
• Dědičnost může v rizikovém chování hrát roli. Predispozicí mohou být syndrom hyperaktivity, vrozená anomálie osobnosti, deficit rozumových schopností, deficit komunikačních dovedností či neatraktivní zevnějšek aj.
Získané
• Selhávání rodiny může vystavit děti situacím, které mohou být nad jejich adaptační schopnosti. Nejčastěji u dysfunkčních a afunkčních rodin.
• Rizikové je rovněž odpadnutí ze standardní vzdělávací dráhy a z toho plynoucí nezaměstnanost.
• Děti a mladistvé handicapuje delší pobyt v ústavním zařízení. Běžná ústavní zařízení deprivují psychologické a sociální potřeby jedince.
• Prostituce je spojena s mnoha nebezpečími (agresivita klienta, nákaza pohlavně přenosnými chorobami aj.).
• Riziko také představují útěky z domova nebo zařízení ústavní výchovy.
• Závislost na návykových látkách přestavuje také závažný problém. Vede k degeneraci osobnosti, k přerušení vazeb a nenávratným škodám na zdraví.
• Kriminální chování má u dětí a mládeže nejčastěji podobu majetkové trestné činnosti. Typické je plánování a provedení ve skupině (Matoušek, a kol. 2010, s 268–270).
1.2.2 Instituce a služby pro rizikové děti a mládež
Matoušek a kol. uvádějí, že soustava státních orgánů zabývajících se rizikovou mládeží vznikla před rokem 1989 a bez zásadních změn je platná dodnes.
Orgány sociálně právní ochrany dětí mohou u vysoce ohrožených a problémových dětí nařídit ústavní péči, ale jelikož jim zákon ukládá mnoho úkolů a personálně jsou poddimenzovány, nezvládají o moc více než nutnou administrativu.
Kurátor pro mládež je státní úředník, který se zabývá dětmi z nefunkčních rodin.
Sleduje, jak děti využívají volný čas, s kým se stýkají a sleduje u nich projevy nesnášenlivosti a násilí. Spolupracuje se školami a dalšími institucemi a nabízí kvalitní trávení volného času. Kromě toho se účastní soudních řízení vedených proti mladistvým a spolupracuje s věznicemi při řešení sociálních problémů mladistvých.
V diagnostických a výchovných ústavech jsou děti a mladiství s nařízenou ústavní, případně ochrannou výchovou.
Domy na půl cesty napomáhají přizpůsobit se návratu do společnosti z ústavních zařízení. Těchto domovů ovšem není dostatečné množství.
Střediska výchovné péče nabízejí ambulantní programy pro rizikovou mládež a jejich rodiny.
Funkce výchovného poradce a preventisty může být zřízena při jednotlivých základních a středních školách.
Asistent pedagoga napomáhá dětem z etnicky odlišných rodin, zejména romských.
Ne všechny školy ovšem mají možnost tuto pozici obsadit, nejčastěji z ekonomických důvodů.
Probační a mediační služba napomáhá k řešení konfliktů vzniklých na základě trestných činů.
Domy dětí a mládeže poskytují širokou nabídku aktivit.
Církevní organizace rovněž pracují s mládeží, nejpropracovanější systém v České republice nabízejí salesiánská střediska (Matoušek, a kol. 2010, s. 270–274).
Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež nabízí „…ambulantní, popřípadě terénní služby dětem ve věku od 6 do 26 let ohroženým společensky nežádoucími jevy.” (zákon č. 108/2006 Sb., § 62).
1.3 Delikvence a kriminalita ve vztahu k mládeži
Jandourek vymezuje delikvenci jako způsob chování odporující platným právním normám. Označuje se jím páchání trestných činů, přestupků a jiných deliktů, tedy činů, porušujících právní nebo morální normu. Tento pojem byl zaveden v USA pro rozlišení trestné činnosti dospělých od delikvence dětí a mládeže. Od zločinu se liší tím, že pachatel nemusí být v sociální prostředí zavrženíhodný, jak se děje např. u deliktů bez obětí, mezi něž patří narkomanie či prostituce. Tento pojem je širší než pojem kriminalita, jelikož zahrnuje i skutky, které nejsou trestnými činy, například pro nízký věk pachatele. Analýza delikvence rozlišuje několik základních faktorů, a to věk pachatelů, pohlaví, sociální původ a místo. V současné době neexistují oficiální statistiky delikventního chování (Jandourek 2001, s. 55).
Trestná činnost mladistvých se kvůli stupni psychického a somatického vývoje, dovednostem, zkušenostem i motivaci liší od činnosti jiných věkových skupin pachatelů. Odlišnost je především v tom, že mládež páchá trestnou činnost ve spolupráci s více pachateli a převážně pod vlivem momentální situace. Často také hraje roli experimentování s drogami a alkoholem.
Kriminalita je podle Matouška veškerá trestná činnost, tedy i ta, kterou vykonaly osoby nemající trestní odpovědnost – v ČR děti pod 15 let. Dělí ji na latentní (neohlášenou, nezjištěnou, neregistrovanou) a zjevnou (tu vyšetřují orgány činné
v trestním řízení). Kriminalita zjevná je na rozdíl od delikvence zjistitelná z policejních a soudních statistik (Matoušek 2003, s. 99). Kriminální chování má u dětí a mládeže nejčastěji podobu majetkové trestné činnosti Nejčastější delikty mladistvých jsou:
krádež, poškozování cizí věci, porušování domácí svobody, výtržnictví, loupež a neoprávněné užívání cizí věci. Tato činnost má mnohdy spojitost s experimentováním s drogami. Zjišťování a vymezování hranic zde hraje také velkou roli (Matoušek, a kol.
2010, s. 269).
1.4 Vrstevnická skupina
Prvním prostředím, do kterého se člověk narodí, je rodina. Další si však již může vybírat sám. Vrstevnická skupina může velmi ovlivnit působení a vývoj adolescentů, proto je třeba se zabývat vymezením specifik vrstevnické skupiny spojených s rizikovým chováním u mládeže.
Vrstevnická skupina je skupina dětí nebo mladých lidí přibližně stejného věku a často i s přirozeně stejným sociálním statusem. Zastupuje významnou roli při socializaci jedince, zejména v přechodu k dospělé roli. Nabízí určitou ochranu, zázemí, jistotu a často může také kompenzovat sociální a citovou deprivaci člena. Na své členy může mít výrazně pozitivní vliv, ale i vliv výrazně negativní, který vede k porušování kulturních norem (Průcha, a kol. 2009, s. 341).
Jedlička a kol. uvádějí, že vzájemné setkávání a přátelení se dětí již od útlého věku je přirozený jev. Malé děti ovšem nejsou svázány něčím, co se dá nazvat sociálními vztahy. Počátky kooperačních her se objevují kolem čtvrtého až pátého roku věku.
Interakce mezi dětmi jsou jiné než mezi dospělými, jejich vztahy jsou rovnocenné. Dítě ovšem stále potřebuje své rodiče více než jiné děti z vrstevnické skupiny. S vrstevníky může dítě testovat hranice pravidel a oboustranné sociální důsledky nebo odhadovat následky svých činů. Hrou se tak cvičí na nové role před tím, než je přijme. Tyto hry se nazývají „hry na něco”, na tatínka, na maminku, na učitelku atd. Důležitost vrstevníků se zvyšuje v adolescenci, jelikož se přijímání nových rolí blíží a je třeba se s nimi vyrovnat. V tomto věku je pro adolescenty důležitější, co si myslí jejich vrstevníci, než jejich rodiče. Záleží na tom, jakou referenční skupinu si zvolí. Někteří by rádi zapadli do skupiny dětí „mozků” (atleti, umělci) a jiní se přiklání k vrstevníkům, kteří tráví čas rizikovým způsobem. To, jak adolescent vnímá sám sebe, je silně ovlivněno tím, jak je
vnímán určitou skupinou, ne školou nebo širším společenským celkem (Jedlička, a kol.
2004, s. 44).
Helus uvádí, že význam vrstevnických vztahů prudce narůstá okolo jedenáctého roku věku. Adolescenti potřebují skupinu, která by jim porozuměla a pomohla jim s jejich proměnami, dramaty a životními krizemi. Mají pocit, že nikdo jiný jim nerozumí. To může mít pozitivní vliv, ale může se to také stát začátkem tzv. svádění na scestí. Vrstevníci mohou nového člena zasvětit do nebezpečných nebo zakázaných, někdy až kriminálních aktivit. Adolescenti těžko nesou odloučení, samotu nebo izolaci.
Mít kamaráda, kamarádku, patřit do party, tlupy, gangu je jejich naléhavou potřebou.
V tomto věku převažují vztahy se stejným pohlavím. Jedinci se stávají součástí jejich party a schovávají svou identitu za celkovou charakteristiku skupiny (Helus 2009, s. 251).
Vrstevnická skupina může vzniknout dvěma způsoby. Formálním způsobem vzniká skupina seshora. Je již předem nějak určená předpisy, pravidly, zákony, případně normami. Ve skupině převládá „funkční vztah” mezi členy. Tento vztah je neosobní (např. pracovní skupina, vojenský útvar aj.). Ve větších formálních skupinách mohou vznikat i skupiny neformální a neformální vazby. V tomto případě se může hovořit o subskupinách, které fungují uvnitř jiných, větších skupin. Neformální skupiny jsou závislé na povaze a aktivitě svých členů. Jsou tvořeny z jejich iniciativy, členové se znají, mají k sobě blízký vztah a stejné zájmy a potřeby (např. skupina přátel, zájmové kroužky aj.). Pravidla, řád a normy si tvoří uvnitř skupiny členové sami. Adolescenti častěji inklinují ke skupinám neformálním, jelikož se necítí do ničeho tlačeni a mohou
se tak svobodně rozhodovat a realizovat. Tyto skupiny jim také poskytují větší bezpečí.
V období vzdoru, kdy často nesouhlasí s tím, co jim přikazují rodiče nebo jiné autority, si mohou svobodně vybrat své kamarády a vrstevníky, se kterými budou trávit čas.
Některé skupiny ovšem mají jiné normy, a s tím je spojeno nebezpečí vzniku rizikového chování.
1.4.1 Specifika sociální deviace ve vrstevnické skupině
Party jsou pro pubescenty a adolescenty velmi důležité. Vrstevnická skupina je v jistém vývojovém období pro ně důležitější než rodina. Parta slouží jako opora, a to především pro ty mladé lidi, kteří oporu nemají doma. Skupina je přijímá, akceptuje, bere je i s chybami, ale přirozeně od nich vyžaduje konformitu. Přijetí způsobu chování, vyjadřování, úpravy zevnějšku, postoje k rodině, škole, drogám, alkoholu, to vše je
rozhodující při přijetí do vrstevnické skupiny. Skupina často vede své členy k chování pro ně netypickému. Snaha zapadnout je silnější než vlastní přesvědčení nebo návyky.
V období adolescence je hůře vnímáno vyčlenění ze skupiny či poukázání na odlišnost.
S vrstevnickými skupinami (gangy, party) je často spojeno i násilí, šikana, deviantní chování a provokace. Násilí je zároveň i poruchou sociálních vztahů ve škole a ve třídě, není nikdy záležitostí jen jednoho žáka. Rozvíjí se jen v takové třídě, kde převládá nepřátelská nebo indiferentní sociální atmosféra a klima třídy, lhostejné vztahy, konkurence, rivalita, dokonce souhlasný postoj žáků k násilí. K násilnému a agresivnímu chování ve třídě a mezi žáky dochází i tehdy, když sám učitel, především třídní učitel, neřeší problémy hned v zárodku. Agresivní a šikanující chování některých žáků, drobné a časté konflikty musí učitel rozpoznat velmi brzy a adekvátně na ně reagovat, nesmí podporovat tyto projevy žáků jen kvůli své popularitě a oblibě (Matoušek, a kol. 2010, s. 269, 270).
2 Dobrovolnictví
Pod pojmy dobrovolnictví či dobrovolník si každý představí různé významy. Tato slova mohou vyvolávat vzpomínky a pocity, které v České republice bývají spojeny s érou socialismu a povinnými brigádami. Proto v naší společnosti občas přetrvává odpor k dobrovolnictví, většinou jde o neinformovanost. Dobrovolnictví je široký pojem, na který se lze dívat z mnoha úhlů. Vzniklo složením dvou slov „dobrý”
a „vůle”. Jedná se tedy o činnost, která vychází z dobré a svobodné vůle pomoci jiným lidem bez nároku na odměnu.
Frič a kol. popisují dobrovolnictví jako jev, který je ve společnosti už tisíce let. Jeho význam se však v různých dobách liší. Některé definice vylučují aktivity pro rodinné příslušníky, jiné uvádějí jako podmínku obecnou prospěšnost. Proto je možné se setkat s mnoha pohledy a vymezeními pojmu dobrovolnictví (Frič, a kol. 2010, s. 7–9).
„Dobrovolnictví není oběť, ale přirozený projev občanské zralosti. Přináší konkrétní pomoc tomu, kdo ji potřebuje, ale zároveň poskytuje dobrovolníkovi pocit smysluplnosti, je zdrojem nových zkušeností a dovedností a obohacením v mezilidských vztazích.” (Tošner, Sozanská 2006, s. 18).
Frič a Vávra shrnuli dobrovolnickou činnost jako organizovanou i neorganizovanou pomoc jiným lidem mimo rodinu, vykonanou ze svobodné vůle a bez nároku na odměnu. Z širšího pohledu se dobrovolnictví může vymezit jako organizovaná či neorganizovaná, dlouhodobá nebo krátkodobá práce nebo činnost, obecně nebo vzájemně prospěšná, která může a nemusí zahrnovat rodinu (Frič, Vávra 2012, s. 28, 29).
Dobrovolnictví je fenomén dnešní společnosti, ve které je vnímáno jako důležitá součást aktivit v různých odvětvích. Frič a kol. uvádějí, že dobrovolnictví organizovanému v rámci organizací občanské společnosti (formálnímu) se věnuje 30 % občanů ČR. Zatímco neformálnímu (individuálnímu) dobrovolnictví se věnuje 39 % občanů (Frič, a kol. 2010, s. 97).
V České republice existuje množství organizací zabývajících se dobrovolnictvím, organizací dobrovolníků, jejich školením a další podporou.
V sociální oblasti tak působí například Hestia – národní dobrovolnické centrum, Hnutí Brontosaurus, Hnutí Duha, ADRA, Diakonie aj.
2.1 Historie dobrovolnictví v Č R
Tato kapitola vychází ze dvou publikací Dárcovství a dobrovolnictví v České republice: (výsledky výzkumu NROS a AGNES) a Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. (srov. Frič, a kol. 2001, s. 23–27 a Tošner, Sozanská 2006, s. 29–31).
Dobrovolnictví, respektive dobročinnost, je ve společnosti již od nepaměti.
Organizovaná dobročinnost v ČR sahá již do středověku, kdy se hovoří spíše o filantropii. V této době bylo blaho jiných a starost o ostatní zakotveno v církevních aktivitách. Dělily se na dobročinnost humanitární a duchovní. Oslabení dobročinnosti přišlo po husitské revoluci, která posílila vliv městského stavu. V období osvícenského altruismu byla sociální péče centralizovaná státem. Bylo zrušeno mnoho klášterů a mnišských bratrstev. Vznikly nové světové charity i nadace založené pro humanitární účely.
Doba Národního obrození (1775–1850) sebou přinesla nárůst různých občanských asociací, nadací a spolků. V tomto období činnosti výrazně ovlivňovaly národností emancipační snahy, které se projevovaly především filantropií a celkově v neziskových aktivitách. Ke konci 19. století existovalo již přes 10 000 spolků. Modernizace zapříčinila další pokles podílu církve na dobročinnosti. Systematické řešení sociálních problémů přebíraly ve větší míře stát a obec.
Po vzniku samostatného Československa se dále dobročinnost rozvíjela. Jednalo se o škálu různých forem – soukromé, obecní, náboženské, národností, až po spolky s polooficiálním charakterem. V období První republiky byly dobročinné spolky nejčastěji zaměřeny na ústavy a zařízení (především chudobince, ozdravovny, sanatoria, ústavy pro choré, jesle, poradny pro matky, prázdninové osady apod.). Nejvíce zařízení v tomto období vlastnily obce. Druhá světová válka však záhy přerušila již slibný vývoj dobročinnosti. Některé dobročinné organizace byly zrušeny, jiné byly využity pro státní účely režimu. Po válce se podařilo navázat na některé zrušené spolky.
Komunistická vláda od roku 1948 však opět zahnala občany do masových organizací. Organizace byly sjednoceny do tzv. společných dobrovolnických organizací Národní fronty. Často se uvádí, že v této době přestala existovat organizovaná dobročinnost a aktivita neziskových organizací byla nahrazena státem. Majetek jednotlivých organizací byl konfiskován. Od roku 1951 byly rušeny všechny církevní, charitativní a sociální organizace. Komunisté však organizovanou dobročinnost nezrušili, ale zestátnili ji a dali jí ideologii. Zrodil se jakýsi nový druh altruismu
(proletářský), který se vyznačoval až fanatickou obětavostí. Byl motivovaný vírou v socialismus i komunismus. Jednalo se o dobrovolnictví ve formě budovatelské, brigády napomáhaly k udržení norem, například v hospodářství. Komunistická myšlenka plně altruistické společnosti zdůrazňuje společenství, kde všechno je všech, kteří pracují zadarmo ve prospěch celku. Občané přispívali na společnost nejen prací, ale také strháváním z platu tzv. „známek solidarity” a placením členských příspěvků v různých společenských dobrovolných organizacích. Éru budovatelství však ukončily problémy socialismu. Za vlády Gottwalda se společnost dělila na nižší a vyšší. Všichni, kteří chtěli něčeho dosáhnout (studovat, budovat kariéru), museli chodit na brigády nebo pracovat zdarma. Režim také přistoupil k motivaci hmotné (prapory, pochvaly, odznaky, diplomy…). Socialismus v naší společnosti zanechal vůči dárcovství a dobrovolnictví vesměs negativní postoj. Pro většinu občanů bylo dobrovolnictví vnucovaná, neautentická aktivita, které se snažili vyhnout.
Po roce 1989 dobročinnost získala jiný rozměr, byla postavena na autentických a demokratických základech. Byly přijaty nové právní normy, které upravovaly fungování jednotlivých neziskových organizací. Opět docházelo na soukromé organizované aktivity. Rokem 1990 začaly vznikat zákony, které napomáhají novým občanským aktivitám. Důležitá byla myšlenka občanské společnosti, která je založená na spolupráci a solidaritě. Hlavním propagátorem plnoprávných a svobodných občanů byl Václav Havel. Došlo k nebývalému rozvoji neziskového sektoru. Řada spolků a sdružení byla obnovena a získala prostřednictvím restitucí zpět svůj majetek. K těmto organizacím patří například YMCA a Sokol, Junák. Vznikaly také nové organizace, které neměly žádný majetek a stavěly svou činnost především na dobročinnosti ostatních a spolupráci dobrovolníků (srov. Frič, a kol. 2001, s. 23–27; Tošner, Sozanská 2006, s. 29–31).
Rok 2001 byl vyhlášen Organizací spojených národů Mezinárodním rokem dobrovolníků. Po světě se dobrovolnictvím zabývají statisíce lidí. Jejich práce však není veřejností vždy oceňována a v některých případech není ani známa. Mezinárodní rok dobrovolníků přispěl ke zlepšení informovanosti o dobrovolném působení (ANON 2001, s. 2).
Rozvoj dobrovolnictví si vyžádal změny i v legislativě. 24. dubna 2002 byl přijat zákon č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě. Ten nabyl platnost 1. ledna 2003.
2.2 Formy
V dobrovolnictví lze rozlišit celou řadu forem a variant. Při některých činnostech si veřejnost ani neuvědomuje, že se jedná o činnost dobrovolnickou. Každý si může najít vhodný způsob a formu, které vyhovují jeho požadavkům na dobrovolnictví.
Vymezení je mnoho a lze je rozlišit z různých pohledů.
• Formální – strukturované organizace, ve kterých pracují profesionálové spolupracující s dobrovolníky pro širší či lepší fungování. Tyto organizace vytvářejí smlouvy, pojišťují dobrovolníky a evidují jejich počet. Např. domovy pro seniory, nemocnice, školy.
• Neformální – původně se jedná o neformální skupiny přátel, které zrají až k registraci neziskových organizací. Ani dobrovolníci, ani druhá strana k této spolupráci nepotřebují dokumenty.
Podle časového rámce se dobrovolnictví rozděluje na akce:
• Jednorázové – mohou být jednou i vícekrát do roka. Jedná se například o sbírky, benefice, koncerty, kampaně.
• Krátkodobé – činnosti, které trvají do tří měsíců působení.
• Dlouhodobé – činnosti, které trvají déle než tři měsíce. Pravidelné působení v určité aktivitě. Dle zákona doba delší tří měsíců.
Dle druhů můžeme vymezit:
• Občanská výpomoc.
• Vzájemně prospěšné dobrovolnictví.
• Veřejně prospěšné dobrovolnictví.
• Dárcovství.
• Dobrovolná služba.
Z hlediska historického rozlišujeme:
• Evropský model (komunitní) – spontánní setkávání dobrovolníků v přirozeném společenství (církev, sportovní nebo dětské organizace…). Tyto komunity se mohou přeměnit na profesionální dobrovolnická centra, která jsou
specializovaná na určitou problematiku, věkovou skupinu nebo určitý druh dobrovolné činnosti.
• Americký model (manažerský) – s dobrovolníky pracují profesionálně vedená dobrovolnická centra, která vyhledávají občany a nabízejí jim své služby. Tato centra jsou postavena na profesionálech se vzděláním, emočním cítěním a emoční inteligencí.
Dobrovolnictví lze charakterizovat v těchto oblastech:
• Ochrana životního prostředí – např. Hnutí DUHA, Děti země, Greenpeace, Český svaz ochránců přírody.
• Humanitární organizace a organizace na ochranu práv – vznikly převážně po roce 1989. Jedná se o pomoc nejen při humanitárních akcích v krizových situacích, ale i při následných rekonstrukcích. Např. ADRA, Člověk v tísni, Český červený kříž, Organizace pro pomoc uprchlíkům, Sbor dobrovolných hasičů.
• Sociální a zdravotní oblast – v této oblasti jsou často dobrovolníky zajišťovány služby, které byly dříve nedostatečně zajišťovány státem. Např. Česká katolická charita, FOKUS, Diakonie, domovy pro seniory, sdružení pro postižené.
• Kultura – nejčastěji jde o ochranu a revitalizaci památek, dále pak o oblast divadla, moderního tance, výtvarného umění či hudby. Např. Jazzová sekce, Art Fórum, Symposion.
• Sportovní a vzdělávací činnost – v ČR se v této oblasti dobrovolníci nejčastěji uplatňují u mimoškolních volnočasových aktivit. Zájmové kroužky, tělovýchovné a turistické oddíly. Např. Sokol, Pionýr, Skaut.
• Zahraniční dobrovolná služba – v ČR je tento typ až po roce 1989. Jedná se nejčastěji o „workcampy”, ale i dlouhodobé aktivity v zahraničí. Organizací dobrovolné služby se v ČR zabývá např. Mládež pro Evropu s programem Evropská dobrovolná služba (Tošner, Sozanská 2006, s. 41–43).
2.3 P ř ínos a význam dobrovolnictví
Na přínos dobrovolnictví je třeba pohlížet ve třech rovinách. Ve vztahu k sobě, k organizaci a ke společnosti. U každého je uspokojena větší mírou jiná rovina.
Dobrovolník může získat nové zkušenosti, rozšiřovat svou kvalifikaci a dovednosti, získávat nové přátele, ale i formovat činností svou osobnost. Nesmí se také opomenout získání důležité praxe pro případné nastávající zaměstnání.
Organizace získá příchodem dobrovolníka nového pomocníka, který napomáhá ke zlepšení či rozšíření služeb a také nový pohled na své služby. Dobrovolník může lépe identifikovat potřeby, problémy cílové skupiny a může přinést nové nadšení.
Dobrovolníci jsou předem určeni na určitou činnost, které se věnují ve svém volném čase.
V neposlední řadě je také třeba zmínit ekonomický přínos pro společnost.
2.4 Legislativa dobrovolnictví v Č R
Dobrovolnictví jako takové nebylo do roku 2002 zakotveno v žádném právním dokumentu i přes to, že dobrovolnické aktivity zde byly od nepaměti. Neměly ovšem strukturu, případně nebyly koordinované. První zmínky o dobrovolnictví se objevily v souvislosti se zákonem o sociálně právní ochraně dětí a mládeže, v němž mají dobrovolníci stejná práva a povinnosti jako pracovníci.
V roce 2002 vznikl nový zákon, který dodnes dodržují dobrovolníci i organizace, které s nimi pracují. Smyslem zákona č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě, je vytvářet co nejpříznivější prostředí pro dobrovolnické aktivity v České republice. Cílem zákona je vymezení mantinelů a rámcových podmínek pro dobrovolnickou činnost.
Zákonem se řídí organizace akreditované Ministerstvem vnitra v oblasti dobrovolnické služby. Akreditace (udělována na tři roky) je svého druhu „značkou kvality”, jistotou, že akreditované organizace nabízejí všem svým partnerům služby ve standardní kvalitě.
Akreditované organizace mají nárok na státní dotace, mohou působit na celém území ČR i v zahraničí. Tento zákon ovšem nepůsobí zcela direktivně, nechává organizacím
svobodnou volbu, zda akreditaci podstoupí a budou se zákonem řídit. Vnesl právní jistotu do dobrovolnické oblasti a posiluje postavení všech tří subjektů (vysílající organizace, přijímající organizace, dobrovolníka). Dobrovolníci uzavírají s vysílajícími organizacemi smlouvy o výkonu dlouhodobé nebo krátkodobé dobrovolnické služby.
U dlouhodobé se jedná vždy o písemnou podobu smlouvy, při krátkodobé v zahraničí
také. Při krátkodobé dobrovolné činnosti v ČR může být ovšem smlouva pouze ústní (Gjuričová 2008, s. 34, 35).
Šojdrová uvádí podle ní důležitá ustanovení zakotvená v zákoně.
• Zákon taxativně vymezuje oblasti, ve kterých je možné vykonávat dobrovolnickou práci. Jde o nový způsob vymezení toho, co je státem považováno za veřejně prospěšné. Dobrovolnická služba zahrnuje činnosti v oblasti pomoci nezaměstnaným, drogově závislým osobám, obětem domácího násilí, mládeži a dětem ve volném čase, při katastrofách, postpenitenciární péči, v oblasti životního prostředí i při uchovávání kulturního dědictví. Neznamená to, že jinde dobrovolníci nemohou pracovat, ale dobrovolná služba je zákonem oddělena od ostatních dobrovolnických prací tím, že je státem podporována pouze ve vyjmenovaných oblastech.
• Vymezení dobrovolnické služby dle zákona se liší především vztahem mezi dobrovolníkem a vysílající organizací. Zákon jako vysílající organizace uvádí občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti, církev nebo církevní právnickou osobu. Vysílající organizace také uzavírá konkrétní smlouvu s organizací přijímající.
• Vymezení státní podpory ze státního rozpočtu pro vysílající organizaci (na úhrady důchodového pojistného, pojistného zodpovědnosti za škodu, na část výdajů spojených s přípravou dobrovolníků, jejich evidencí a se zajišťováním jejich dobrovolnické služby; Šojdrová 2002, s. 17–20).
2.5 Dobrovolník
„Dobrý dobrovolník by měl být zralým, zodpovědným člověkem, který cílevědomě věnuje svůj čas, znalosti a dovednosti dobrovolnické práci. Měl by přicházet včas, být kreativní a v dobré náladě, ochotně pracovat na uložených úkolech, a pokud je třeba, pracovat samostatně.” (ANON 2001, s. 4).
Dobrovolník je osoba, která vykonává ve svém volném čase určitou činnost bez nároku na finanční odměnu. Tuto činnost vykonává ve prospěch jednotlivců, skupiny nebo celé společnosti. Podle zákona č. 198/2002 Sb., o dobrovolné službě může být dobrovolníkem fyzická osoba, která dovršila patnácti, vykonává-li službu v ČR, případně osmnácti let, pokud vykonává dobrovolnou službu v zahraničí. Tato osoba se na základě svých vlastností, znalostí a dovedností svobodně rozhodne poskytovat
dobrovolnou službu osobám, které ji potřebují. Věkovou hranici si ovšem mohou určovat samotné organizace, které dobrovolníky využívají. Dobrovolník by měl vykonávat činnost se stejným nasazením a odhodláním, jako kdyby byl za práci placený. Podstatný rozdíl mezi dobrovolníkem a zaměstnancem je ten, že dobrovolník činnost dělá ne proto, že musí, ale proto, že chce. Neznamená to ovšem, že dobrovolník
není profesionál v oboru. Nedá se říct, že se dobrovolníci rekrutují ze skupin hmotně zajištěných lidí majících přebytek volného času. Hybným momentem se více než materiální či hmotné zajištění ukazuje zájem o druhé a aktivní přístup k životu.
Dobrovolník není náhradou za zaměstnance, ani není levnou pracovní silou. Neměl by zasahovat do práce personálu, je mu však předem sdělena náplň jeho práce.
Frič a kol. uvádí, že mezi mladými lidmi výrazně převažují studenti středních a vysokých škol (převážně humanitních oborů). Druhá nejčetnější skupina dobrovolníků jsou ženy mezi 50 a 60 lety. Ženy jsou celkově více aktivní v sociální oblasti.
V církevních organizacích se nejčastěji pohybují věřící, jsou ovšem otevřené všem (Frič, a kol. 2001, s. 105, 106).
Podle sociologického výzkumu Pavola Friče vydaného firmou Agnes a NROS, se v České republice nejvíce věnují dobrovolnictví mladí lidé (28 % dotázaných je ve věku 18–30 let), převažují ženy. Nejvíce dobrovolníků (19 %) se věnuje poskytování služeb a individuální péči o spoluobčany, 14 % organizuje různé kampaně a sbírky, 13 % vede zájmové a sportovní kroužky, 12 % se zabývá manuální prací a 8 % dobrovolníků navštěvuje osamělé či nemocné lidi (Frič, a kol. 2001, s. 61–69).
2.5.1 Role dobrovolníka v sociálních službách
Sociální služby, jejichž činnost vymezuje zákon č 108/2006 Sb., o sociálních službách, jsou často spojovány s prací dobrovolníků. Vždy na dobrovolníka kladou větší požadavky. Nejedná se o náhradu personálu, ale o to, přinést uživatelům služeb něco navíc. Většinou dobrovolník poskytuje jiný náhled na problematiku než zaměstnanci organizace. Cílové skupiny jsou různé. Může se jednat o děti, seniory, zdravotně nebo sociálně znevýhodněné. Při jakémkoliv omezení je důležité, aby byl uživatel služby nejen v péči odborníků, ale také je nutné zajistit jeho duševní pohodu. Podle Matouška mohou dobrovolníci zastat v sociálních službách mnoho užitečné práce. Nejčastěji jsou v bezprostředním kontaktu s klientem (Matoušek, a kol. 2008, s. 62).
2.6 Práce s dobrovolníky
Tošner vnímá od roku 2001 vyšší poptávku po metodice profesionálně řízeného a organizací podporovaného dobrovolnictví. Proto existují školení pro koordinátory dobrovolníků a také nabídka konzultace a supervize pro zájemce. Tyto výcviky jsou zaměřeny na získání základních informací, zmapování konkrétních organizací i orientaci v oblasti dobrovolnictví. Vstup dobrovolníka do organizace vyžaduje určité systémové úpravy, které nemusí vyhovovat všem, jež se v organizaci pohybují. Může existovat bariéra mezi zaměstnanci a nově příchozími dobrovolníky, která může nastat z obav z nového a pro ně cizího prvku. Na místech, kde již dobrovolníci nějakou dobu působí, není pochyb o jejich přínosu. Netvoří zisk, ale svým působením zvyšují hodnotu organizace, do které přinášejí uvolnění, dobrou náladu a v neposlední řadě nové nápady (Tošner 2003, s. 6, 7).
Klíčovou postavou pro práci s dobrovolníky je jejich koordinátor, který je součástí celého procesu od přijímání, přes výcvik, včetně zpracování metodiky práce a vyhledávání činností až k zařazování dobrovolníků do organizace. Koordinátor vede dobrovolníky, hodnotí jejich činnost, řeší případné problémy, je kontaktní osobou mezi zaměstnanci, vedením a dobrovolníky, vede administrativu (smlouvy, pojištění aj.;
Tošner, Sozanská 2006, s. 76).
2.6.1 Jak získat a udržet dobrovolníky
Práce dobrovolníka vždy musí vycházet z jeho motivace. Nejprve je důležité, aby si organizace uvědomila, jaké lidi potřebuje a jak je oslovit a zaujmout. Nejefektivnější formou oslovování je osobní kontakt a doporučení dobrovolníků, kteří s organizací již spolupracují nebo spolupracovali v minulosti (Tošner 2003, s. 12).
Na přijetí dobrovolníků se musí organizace pečlivě připravit, zvláště, když s nimi nemá doposud příliš zkušeností. Práce s dobrovolníky je práce s lidskými zdroji, ale je složitější o element neplacené práce. Organizace se musí dohodnout na metodice práce s dobrovolníky, termínech a způsobu náboru a výběru dobrovolníků, určit kvalifikační požadavky, stanovit zodpovědného pracovníka (koordinátora dobrovolníků), uvědomit si možnosti odměňování a kvalifikačního růstu svých dobrovolníků. Nábor nových dobrovolníků lze provést několika způsoby, přičemž oznámení musí vždy obsahovat informace:
• kdo a jaké dobrovolníky hledá,
• co bude jejich náplní práce,
• kde se bude práce odehrávat,
• o kolik hodin týdně se jedná,
• proč se daná aktivita odehrává,
• jak a případně do kdy se mohou zájemci přihlásit.
Poptávku lze zveřejnit v místním, regionálním nebo celostátním tisku, v odborných časopisech, ve školách, na vývěskách, obecních úřadech, v knihovnách na nástěnkách
atd. Je vhodné tyto inzerce zveřejnit pomocí dobrovolnických center, služeb neziskových organizací nebo regionálních koalic neziskových organizací (ANON 2001, s. 6, 7).
Na internetových stránkách www.dobrovolnik.cz existuje registrace poptávek a nabídek dobrovolnické služby. Je tak možné vložit inzerci na konkrétní akci, na kterou organizace hledá pomoc.
K udržení dobrovolníka v organizaci mohou sloužit různé benefity či výhody. Frič a kol. uvádí hrazení vložených nákladů (např. cestovné), zajištění příbytku a stravy při pobytu mimo bydliště, nabídku služeb zařízení (volné vstupy na kulturní akce, plavání, rekreace…), věnování drobných dárků (často vyrobených právě v organizaci).
Nejčastěji jsou dobrovolníci však odměňováni formou morálních odměn, kdy dají organizace najevo, že je pro ně dobrovolník užitečný a ocení ho. Další velkou satisfakcí mohou být pro dobrovolníky školení a vzdělávání, která napomáhají jejich osobnímu růstu (Frič a kol. 2001 s. 111). Tošner a Sozanská uvádějí, že nejméně jednou do roka by měl koordinátor společně s vedením organizace uspořádat akci pro dobrovolníky i zaměstnance a dobrovolníky na ní veřejně ocenit (Tošner, Sozanská 2006, s. 84).
I dobrovolník se může rozhodnout, že z organizace odejde. Podle Tošnera je důležité dobrovolníky neustále hýčkat, a to již od pohovoru, aby neměli pocit, že jsou do něčeho nuceni. Informace jsou nezbytnou součástí dobrého působení v organizaci, dobrovolníci se k nim mohou dostat při svém výcviku. Oceňování práce vykonané dobrovolníky je nezbytnou motivací. Organizace by také měla vycházet vstříc jeho potřebám, případně zajistit jeho další vzdělávání a poskytnou dobrovolníkovi alespoň minimální zázemí, aby se cítil dobře. Předejít odchodu dobrovolníků jde supervizí v širším pojetí, uznáním, motivací a možností vlastního rozvoje (Tošner 2003, s. 12–14).
2.6.2 Vzdělávání dobrovolníků
Hned po výběru dobrovolníků je vhodné pozvat je na úvodní přípravné školení. Je důležité, aby dobrovolníci měli dostatek vědomostí, znalostí a dovedností. Jestliže s těmito předpoklady dobrovolník do organizace nepřichází, je na ní samotné, aby je zajistila. Většina zahraničních dobrovolnických organizací si školí své dobrovolníky sama. Pokud je třeba vyškolit dobrovolníka v obecných dovednostech (jazyk, komunikace po telefonu, základy znakové řeči atd.), lze využít různé standardní nabídky (ANON 2001, s. 15).
3 Nízkoprahová za ř ízení pro d ě ti a mládež
Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež (NZDM) jsou jednou ze služeb sociální prevence. Matoušek vymezuje sociální služby jako všechny služby, krátkodobé i dlouhodobé, poskytované společensky znevýhodněným lidem. Jejich cílem je zvýšení kvality klientova života, případně i ochrana zájmů společnosti (Matoušek 2003, s. 214).
Sociální služba může být poskytována i jako služba komerční po uzavření obchodního kontraktu mezi poskytovatelem a uživatelem a mohou zde pracovat profesionálové i dobrovolníci. Tyto služby zohledňují nejen osobu uživatele, ale i jeho rodinu a skupinu, do které patří, a zájmy širšího společenství. Sociální služby v širším pojetí spadají do mnoha rezortů státní správy a týká se jich široká oblast právních norem (Matoušek, a kol. 2008, s. 9, 10).
Nízkoprahová zařízení pro děti a mládež jsou jednou z forem prevence rizikového chování, která se dělí na primární, sekundární a terciární. Dle Večerky a kol. se primární prevence v ČR pojímá jako nepřímá strategie orientovaná necíleně na celou společnost.
Sekundární prevence, do které NZDM patří, je pak již orientována na jedince nebo skupiny ohrožené rizikovým chováním, a to jak na jeho pachatele, tak i na oběti.
Terciární prevence se zabývá strategiemi na předcházení recidivy (Večerka, a kol. 1997, s. 7).
Čechlovský uvádí, že NZDM začala v ČR vznikat zhruba od druhé poloviny
devadesátých let 20. století. K jejich velkému rozvoji došlo na konci devadesátých let.
Vývoj těchto institucí podpořily čtyři klíčové momenty. Prvním mezníkem bylo experimentální zavedení funkce sociálního asistenta (streetworkera) roku 1994. Jednalo se o specializovaného pracovníka, který působil v rámci sociální prevence. Pracoval s dětmi staršího věku a s mládeží ohroženou či zasaženou rizikovým chováním v jejich přirozeném prostředí. K rozvoji streetworku přispěly kontakty z Německa. Na základě inspirace z center mládeže v Sasku začali sociální asistenti budovat svá zázemí i v ČR.
Od roku 1995 tedy začala vznikat první nízkoprahová centra pro děti a mládež například v Klatovech, Hradci Králové, Jablonci nad Nisou nebo Karlových Varech.
Některá zařízení pro děti a mládež vznikla i na úrovni nestátních organizací. Druhým mezníkem vývoje byly grantové programy nadací. V jejich rámci získaly kluby významnou finanční podporu. Třetím mezníkem byla pracovní skupina České asociace streetwork (dále ČAS). Roku 2001 byla pracovní skupina rozdělena na čtyři
podskupiny, které vytvořily standardy. Vytvoření tohoto materiálu má pro rozvoj NZDM velký význam. Poslední mezník tvoří jednotlivé osobnosti, které významně ovlivnily vývoj NZDM. Jedná se o Jiřího Staníčka, Vladimíra Bodláka, Petra Klímu a Aleše Herzoga. Každý z nich významnou měrou přispěl k vývoji NZDM (Čechlovský 2006). Matoušek dále doplňuje, že NZDM se po svém vzniku stala jednou z nejrozšířenějších a dynamicky se vyvíjejících sociálních služeb. Jako důležitý milník uvádí rok 2007, kdy vstoupil v platnost zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.
Tento zákon zesílil příklon činnosti k případové práci na úkor práce s komunitou (Matoušek, a kol. 2013, s. 412).
ČAS je významnou organizací, která napomáhá k rozvoji NZDM, udržování jejich
standardů a sdělování profesních zkušeností pracovníků. Tato organizace vznikla roku 1997 jako profesní organizace, která sdružuje odborníky (právnické i fyzické osoby) působící v oblasti nízkoprahových sociálních služeb dle typologie sociálních služeb (terénní programy, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, kontaktní centra). ČAS lobbuje ve prospěch svých členů i oboru samotného, vytváří klima pro práci v oboru, podporuje vnitřní činnost na profesionalizaci oboru, podporuje supervizi, přináší inovativní projekty, věnuje se výzkumům, dává doporučení k metodice a popisuje odbornou praxi. Dále pak realizuje projekty určené pro odbornou veřejnost, organizuje profesní setkání, konference, semináře a v neposlední řadě spravuje portál www.streetwork.cz (ČAS 2010 s. 147).
3.1 Definice NZDM
Dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ze dne 14. 3. 2006 NZDM
„…poskytují ambulantní, popřípadě terénní služby dětem ve věku od 6 do 26 let ohroženým společensky nežádoucími jevy. Cílem služby je zlepšit kvalitu jejich života předcházením nebo snížením sociálních a zdravotních rizik souvisejících se způsobem jejich života, umožnit jim lépe se orientovat v jejich sociálním prostředí a vytvářet podmínky k řešení jejich nepříznivé sociální situace. Služba může být poskytována osobám anonymně.” (zákon č.108/2006 Sb., § 64).
Dle Matouška se jedná o zařízení sociální prevence pro děti a mládež poskytující služby, které jsou zaměřené na neorganizované děti, dospívající a mladistvé ohrožené společensky nežádoucími jevy. Zásada nízkoprahovosti znamená maximální otevřenost a přiblížení se životnímu stylu klientů. Cílem NZDM je nabídnout individuální pomoc
jednotlivcům při řešení jejich osobních problémů a v případě subkultur umožnit jejich participaci na životě místní komunity. V těchto zařízeních platí malé množství předem daných pravidel, klienti jsou jen minimálně zatěžováni administrativními úkony, nikdo není k aktivitám nucen. Činnost NZDM musí odpovídat požadavkům a standardům kvality sociálních služeb (Matoušek, a kol. 2013, s. 441).
Jedlička a kol. přistupují k odlišnostem nízkoprahových služeb a standardních služeb z různých úhlů – z hlediska zamýšlených cílů, jež bývají formulovány pragmatičtěji, z hlediska dostupnosti, která se co nejvíce přibližuje uživateli a z hlediska specifického přístupu pracovníků k uživatelům a jejich problémům (Jedlička, a kol.
2004, s. 378).
NZDM obvykle nabízejí ambulantní a terénní formu svých služeb.
V ambulantní formě je klasickým poskytováním služeb kontaktní práce v klubech.
Poskytuje prostor pro seberealizaci uživatelů. Toto místo je volně přístupné, děti a mladiství se zde mohou setkávat, navazovat vztahy s vrstevníky, realizovat a plánovat různé aktivity, učit se novým dovednostem a posilovat některé své kompetence. Často se uživatelé mohou částečně podílet na chodu klubu a podávat podněty pro různé akce.
Většina zařízení má k dispozici také oddělené prostory určené k individuálnímu poradenství, a jestliže je nemají, jsou schopna je pro konkrétní případ zajistit.
Účelem terénní formy (streetworku) je monitoring situace v určité lokalitě, informování klientů o činnosti NZDM a depistážní činnost. Je určena pro klienty, kteří nechtějí nebo nemohou využívat služby klubů, především pro neustálé porušování pravidel. I pro terénní službu platí princip nízkoprahovosti (Matoušek, a kol. 2013, s. 411, 412).
„Posláním NZDM je usilovat o sociální začlenění a pozitivní změnu v životním způsobu dětí a mládeže, které se ocitly v nepříznivé sociální situaci, poskytovat informace, odbornou pomoc, podporu a předcházet tak jejich sociálnímu vyloučení.”
(ČAS 2008, s. 3).
3.2 Princip nízkoprahovosti
Princip nízkoprahovosti vymezuje Jedlička a kol. jako způsob vztahu majority k potřebným. Tento občanský vztah má co nejnezávisleji a nejproduktivněji usnadnit život jakkoliv handicapovaným jednotlivcům a skupinám (Jedlička, a kol 2004, s. 376).
ČAS uvádí, že NZDM realizují službu tak, aby byla maximálně dostupná.
• Snaží se tedy odstranit časové, prostorové, psychologické a finanční bariéry, které by mohly bránit cílové skupině vyhledat zařízení a využít jeho služeb.
Zařízení poskytuje prostor, který je blízký charakterem i umístěním jeho cílové skupině.
• Uživatel nesmí být omezován, případně vyloučen ze služby z důvodu pasivity či názorové odlišnosti.
• Uživatel má možnost zůstat v anonymitě, s veškerým poskytováním nezbytných údajů musí uživatelé souhlasit.
• Služby sociálního charakteru jsou poskytovány bezplatně.
• Provozní doba odpovídá potřebám uživatelů, je stabilní a má pravidelný režim.
• Službu může využít kdokoliv z cílové skupiny, pokud neohrožuje nebo neomezuje svým chováním sebe, ostatní uživatele, pracovníky nebo efektivitu služeb.
Dále pak NZDM dodržují všeobecně uznávané principy sociálních služeb.
• Dodržování práv – vytváří prostředí, kde mohou uživatelé uplatňovat svá práva.
• Respektování volby – uživatelé se mohou rozhodovat svobodně s porozuměním důsledků svých rozhodnutí.
• Individualizace podpory – služby jsou naplánovány přesně podle potřeb konkrétního uživatele.
• Zaměření se na celek – nepohlíží se na dílčí aspekty, ale na situaci v celé souvislosti.
• Flexibilita – služby se přizpůsobují potřebám uživatelů (ČAS 2008, s. 5, 17–18).
3.3 Služby v NZDM
V NZDM jsou podle zákona č. 108/2006 Sb., § 62 poskytovány tyto základní činnosti:
a) výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti,
b) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, c) sociálně terapeutické činnosti,
d) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí.
Mezi nejčastěji používané metody práce patří podle Matouška sociální práce s jednotlivcem, práce s komunitou a sociálně-pedagogicky pojatá skupinová práce, doplněná o zprostředkování informací, odkazování na jiné typy zařízení, kontakt s jinými institucemi, krizovou a situační intervenci či preventivní vzdělávací programy.
Mimo tyto služby NZDM často poskytují širokou nabídku volnočasových aktivit přiměřených věku a zájmům cílové skupiny. Účelem těchto aktivit je především navázání a rozvíjení vztahu s klientem a podněcování k jeho seberealizaci (Matoušek, a kol. 2013, s. 411).
ČAS uvádí seznam intervencí, které vedou k vytváření individuálního plánu s uživatelem a k jeho naplňování.
• Kontaktní práce – jedná se o cílenou intervenci, pomocí které je vytvářen prostor a situace pro realizaci drobných individuálních plánů. Cílem je vytvoření důvěryhodného kontaktu a podmínek pro poskytování dalších služeb. Nejčastěji má podobu rozhovoru.
• Situační intervence – jedná se o sociálně pedagogickou práci v situacích s výchovným obsahem. Cílem je vytvořit výchovný efekt dané situace.
• Informační servis – poskytování specifických informací může být doplněno o propagační letáky, vytištěné údaje a jiné písemné informace. Nejčastějšími tématy jsou škola, rodina, brigády, vztahy, poradenská centra aj.
• Poradenství – nabízí rady, informace a řešení vedoucí k odstranění potíží. Jde o aktuální problémy s cílem zvyšovat kompetence tyto situace řešit v budoucnu.
Nejčastějšími tématy jsou právní normy, bezpečný sex a rizika užívání návykových látek.
• Krizová intervence, tedy řešení krizové situace v životě uživatele. Tento diagnosticko-terapeutický přístup přispívá ke zvládnutí psychické krize.
Ne všichni pracovníci NZDM jsou kvalifikováni pro poskytování krizové intervence, odkazují pak uživatele na odborníka.
• Zprostředkování dalších služeb (doprovod) – dojednání a navázání služeb, případný doprovod do dalších zařízení.
• Kontakt s institucemi ve prospěch uživatele – intervence zprostředkovaná pracovníkem mezi dalšími institucemi a uživatelem, který k tomu musí dát souhlas.
• Případová práce – dlouhodobá individuální práce s uživatelem.
• Skupinová práce – zaměřuje se na rozvoj psychosociálních dovedností.
• Práce s blízkými osobami – informace i poskytnutí poradenství blízkým osobám. NZDM tak činí pouze se souhlasem uživatele.
• Pobyt v zařízení – žadatel nemusí využívat žádnou konkrétní službu, v určitou dobu je mu poskytováno světlo, teplo a základní zázemí.
• Volnočasové aktivity – nabízí uživatelům využití volného času. Jedná se o různé pravidelné i jednorázové akce, občas NZDM pořádají i akce přes noc.
• Preventivní výchovné a pedagogické programy – jedná se o takzvané programy specifické prevence. Nejčastěji se preventivní programy týkají užívání drog, sexuálního zneužívání aj.
• Jednorázové a příležitostné programy – především diskuze, besedy, komponované pořady pořádané ať už zařízením nebo externě.
• Dlouhodobé programy – výcvik specifických dovedností, znalostí a chování.
• Doučování – základní formou je individuální doučování školní i mimoškolní látky. Nejčastěji jde o rozvoj kognitivních a motorických dovedností, hygienických a společenských návyků (ČAS 2008, s. 5–8).
3.4 Cílová skupina
Klientem NZDM jsou dle Matouška jednotlivci a specifické zájmové komunity, které jsou spjaté s určitou městskou lokalitou – většinou v podobě konkrétního subkulturního uskupení. Pro cílovou skupinu je charakteristické, že se ve svém volném čase neúčastní organizovaných aktivit a většinu času tráví mimo svůj domov. Mladí lidé mohou upřednostňovat určitý způsob života, který neakceptuje společnost. Klientem se
