VYŽADUJÍCÍ OKAMŽITOU POMOC
Diplomová práce
Studijní program: N7508 – Sociální práce Studijní obor: 6731T012 – Sociální práce Autor práce: Bc. Jana Glaserová Vedoucí práce: Mgr. Jana Pittnerová
Liberec 2014
Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tom- to případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé diplomové práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.
Datum:
Podpis:
Za neocenitelnou a nezištnou pomoc, cenné rady, připomínky a trpělivost při vypracování této práce děkuji Mgr. Janě Pittnerové.
Poděkování patří také mému zaměstnavateli za umožnění a poskytnutí prostoru pro studium, a přístupu k dokumentacím důležitým pro průzkumové šetření.
Jana Glaserová
ANOTACE
Předkládaná diplomová práce se zaměřuje na sociální práci s ohroženými dětmi v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Zkoumá, zda je pomoc v těchto zařízeních dětem přínosem a pokouší se zjistit jakým, v čem takový přínos spočívá jak pro ně samotné, tak i pro jejich rodinu. Zda se tento typ zařízení může opravdu považovat za alternativu ústavní péče v rámci náhradní rodinné péče a je-li vyhledávanou službou pro rodiny v krizové životní situaci.
Hlavním cílem této práce bylo charakterizovat obsah činnosti sociální práce v konkrétním zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Dílčím, ale důležitým cílem této práce bylo specifikovat péči o děti v krizové situaci umístěné v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (dále ZDVOP) Hvězdička v Jablonném v Podještědí a to v období od roku 2008 do roku 2013.
Strukturu předkládané diplomové práce tvoří dvě části. Teoretická část shrnuje a popisuje dosavadní poznatky o rodině, vývojové psychologii dítěte, legislativě týkající se sociálně-právní ochrany dětí. Další kapitoly se zabývají historií sociální práce až po její novodobé přístupy. Důležité jsou i podkapitoly, které se věnují sanaci rodiny, jako důležitému prostředí pro zdárný vývoj a výchovu dětí. Empirická část je věnována samotnému průzkumovému šetření, které směřuje do oblasti sociální práce v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Důraz je zde kladen na zmapování výsledků činnosti konkrétního zařízení. Přitom jako hlavní metoda je použita analýza sekundárních zdrojů a dotazování. Jako pomocná metoda, dodatečně určená pro průzkumové šetření, byla stanovena analýza dokumentace.
Poznatky, které vyplynuly z této diplomové práce, charakterizují obsah sociální práce a její význam pro děti v krizových situacích, umístěných v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc.
KLÍČOVÁ SLOVA
Rodina, krize, ohrožené děti, vývoj dítěte, zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, sociálně-právní ochrana dětí
SUMMARY
The present diploma thesis focuses on a social work with endangered children in a facility for children requiring immediate help. It examines if the help in these facilities is beneficial for children and tries to ascertain how and what this benefit is based on for themselves and for their families. Whether this type of facility is really possible to consider alternative to an institutional care in a framework of a substitute family care.Whether it is a sought after service for families in critical situations.
The main point of this work was to describe a content of the social work in a concrete facility for children in a need of immediate help. Another partial but also important point of this work was to specify care about children in critical situation, placed in ZDVOP Hvězdička in Jablonne v Podjestedi from 2008 to 2013.
The diploma thesis consists of foreword and two main parts. The first, theoretical part summarises and describes existing findings about family, child´s developmental psychology, law regarding social-legal protection of children. The other chapters inquire into the history of a social work up to contemporary approach to social work. Other chapters, inquiring into rehabilitation of family as important environment for development and upbringing of children, are equally important. The second, empirical part is focused on survey that aims into a filed of social work in a facility for children requiring immediate help. The emphasis is put on survey of work in a concrete facility. The main used method is analysis of secondary sources and questionnaire. As a supporting method was chosen analysis of documents.
The findings emerging from this diploma thesis define the field of social work and its importance for children in critical situations placed in facility for children requiring immediate help.
KEY WORDS
Family, Crisis, Vulnerable Children, Child Development, Facilities for Children Requiring Immediate Help
7
OBSAH
ÚVOD ... 12
TEORETICKÁ ČÁST ... 14
1 RODINA ... 14
1.1 HISTORICKÝ VÝVOJ RODINY... 14
1.2 ZÁKLADNÍ FUNKCE RODINY A TYPOLOGIE RODINY ... 16
1.3 ZMĚNY ROLÍ VRODINĚ, POSTOJE ... 17
2 SOCIÁLNÍ PRÁCE S OHROŽENOU RODINOU, OHROŽENÝM DÍTĚTEM – MULTIDISCIPLINÁRNÍ PŘÍSTUP ... 20
2.1 SOCIÁLNÍ PRÁCE SRODINOU ... 20
2.2 TYPY SLUŽEB VRÁMCI SOCIÁLNÍ PRÁCE SRODINOU ... 21
2.3 SANACE RODINY, SOCIÁLNÍ PRÁCE SBIOLOGICKOU RODINOU ... 23
2.4 OHROŽENÉ DÍTĚ ... 25
2.5 POMOC DÍTĚTI VPŘÍPADĚ VÁŽNÉHO OHROŽENÍ – ÚLOHA ZDVOP ... 26
2.6 SYSTÉMOVÁ POMOC VRÁMCI RODINNÉ POLITIKY STÁTU ... 27
3 VÝVOJ DÍTĚTE A JEHO POTŘEBY ... 28
3.1 VÝVOJOVÉ ETAPY ... 29
3.2 SOCIÁLNÍ PRÁCE SOHLEDEM NA VÝVOJOVÉ POTŘEBY DÍTĚTE ... 35
3.3 SYNDROM CAN (CHILD ABUSE AND NEGLECT) ... 38
3.4 SOCIÁLNĚ-PSYCHOLOGICKÝ PŘÍSTUP KDĚTEM VKRIZI A VOHROŽENÍ ... 39
4 PRÁVNÍ ÚPRAVA OCHRANY DĚTÍ ... 40
4.1 HISTORICKÝ VÝVOJ PRÁVNÍ OCHRANY DĚTÍ VE SVĚTĚ ... 40
4.2 PRÁVNÍ ÚPRAVA OCHRANY DĚTÍ NA ÚROVNI ČR ... 42
4.3 ZÁKON O SOCIÁLNĚ-PRÁVNÍ OCHRANĚ DĚTÍ, Č.359/1999SB. ... 43
5 ZDVOP ... 47
5.1 LEGISLATIVNÍ UKOTVENÍ ZDVOP ... 47
5.2 ZPŮSOBY PŘIJETÍ ... 49
5.3 EVIDENCE DĚTÍ ... 50
5.4 DOKUMENTACE ... 50
5.5 ROZSAH POSKYTOVANÉ PÉČE DĚTEM VZAŘÍZENÍ ... 51
5.6 NÁVŠTĚVY ... 51
5.7 FINANCOVÁNÍ ZDVOP ... 52
5.8 PRACOVNÍCI ZDVOP ... 52
5.9 NEJČASTĚJŠÍ DŮVODY UMÍSTĚNÍ DÍTĚTE DO ZDVOP ... 53
8
5.10 DÉLKA POBYTU ... 53
EMPIRICKÁ ČÁST ... 55
6 CÍL A HYPOTÉZY PRŮZKUMOVÉHO ŠETŘENÍ ... 55
7 METODY A TECHNIKA SBĚRU DAT ... 57
8 ZÁKLADNÍ VÝCHODISKA PRŮZKUMOVÉHO ŠETŘENÍ... 60
8.1 ČASOVÝ HARMONOGRAM PRŮZKUMNÉHO ŠETŘENÍ A ETIKA PRŮZKUMU ... 61
8.2 CHARAKTERISTIKA ZKOUMANÉHO SOUBORU A PRŮBĚH PRŮZKUMU... 61
9 INTERPRETACE VÝSLEDKŮ PRŮZKUMOVÉHO ŠETŘENÍ ... 62
9.1 VÝSLEDKY ANALÝZY SPISOVÉ DOKUMENTACE ... 62
9.2 VÝSLEDKY ANALÝZY SEKUNDÁRNÍCH ZDROJŮ ... 74
9.3 VÝSLEDKY DOTAZNÍKOVÉHO ŠETŘENÍ... 77
9.4 VYHODNOCENÍ HYPOTÉZ ... 78
ZÁVĚR ... 81
DOPORUČENÍ DO PRAXE ... 83
DOPORUČENÍ DO PRAXE ZDVOPHVĚZDIČKA ... 84
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ... 86
ČLÁNKY VPERIODIKÁCH ... 88
SEZNAM PŘÍLOH ... 90
9
SEZNAM GRAFŮ
Graf č. 1. Počet dětí přijatých od října 2008 do prosince 2013
Graf č. 2. Počet dětí dle věku, přijatých od října 2008 do prosince 2013 Graf č. 3. Počet dětí dle pohlaví přijatých od října 2008 do prosince 2013 Graf č. 4. Počet dětí v sourozeneckých vazbách od října 2008 do prosince 2013 Graf č. 5. Spádová oblast přijetí dětí dle příslušného oddělení sociálně-právní
ochrany
Graf č. 6. Rozdělení dětí ZDVOP Hvězdičce dle formy realizované péče Graf č 7. Důvody přijetí dětí do ZDVOP Hvězdička od října 2008 do prosince
2013
Graf č. 8. Růst nezaměstnanosti v Libereckém kraji k počtu umístěných dětí v ZDVOP za období od roku 2008 do 2013
Graf č. 9. Korelační diagram závislosti počtu přijímaných dětí na nezaměstnanosti v Libereckém kraji
Graf č. 10. Průměrná délka pobytu dětí přijatých v jednotlivých letech
Graf č. 11. Důvody přijetí dětí do ZDVOP Hvězdička od října 2008 do prosince 2013, u nichž trvala péče déle jak 3 měsíce
Graf č. 12. Propuštění dětí po odchodu ze ZDVOP
10
SEZNAM TABULEK
Tabulka č. 1 Počet dětí přijatých od října 2008 do prosince 2013
Tabulka č. 2 Počet dětí dle věku, přijatých od října 2008 do prosince 2013 Tabulka č. 3 Počet dětí dle pohlaví přijatých od října 2008 do prosince 2013 Tabulka č. 4 Počet dětí v sourozeneckých vazbách od října 2008 do prosince 2013 Tabulka č. 5 Forma realizované péče o děti v ZDVOP od roku 2008 do 2013 Tabulka č. 6 Data (a vypočtené hodnoty) ke korelačnímu diagramu, Liberecký kraj Tabulka č. 7 Důvody přijetí dětí do ZDVOP Hvězdička od října 2008 do prosince
2013, u nichž trvala péče déle jak 3 měsíce Tabulka č. 8 Umístění dítěte po odchodu ze ZDVOP Tabulka č. 9 Vyhodnocení dotazníkového šetření
11
SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK
CAN syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte MPSV Ministerstvo práce a sociálních věcí
NRP náhradní rodinná péče
OSPOD orgán sociálně-právní ochrany dítěte
ÚV ústavní výchova
ZDVOP zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc
12
ÚVOD
Po roce 1989 nastaly nové poměry, které zásadně zasáhly do života lidí a ukázaly na nutnost přetvoření zavedeného životního stylu. V současnosti ekonomické a společenské změny významně zasahují do života českých rodin formou oslabení životních jistot a nedostatkem pracovních míst. Tímto poměrně často způsobují nedostatečné zabezpečení rodin.
Dnešní rodinné vztahy nezůstávají oproštěny od negativních vlivů. Vysoká rozvodovost, rostoucí počet rodin, kde jeden nebo oba rodiče podnikají a doma se vyskytují jen ve večerních hodinách, to vše nepochybně ovlivňuje vztahy v rodině.
Složité situace vznikají například u velmi ctižádostivých rodičů, kteří prostřednictvím velmi přísné výchovy chtějí realizovat svoje představy o budoucnosti dětí. Nutné je zmínit i rodiče, kteří svoje děti používají jako nástroj k vyřizování vzájemných manželských nebo porozvodových sporů. V těchto a v dalších komplikovaných situacích se pak ocitají děti, u kterých musíme konstatovat ohrožení vlastním prostředím nebo i zneužíváním či fyzickým a psychickým týráním. Sociální práce s ohroženými dětmi a jejich rodinami spočívá mimo jiné i ve spolupráci s institucemi a organizacemi, zabývajícími se ohroženými dětmi. Jedním z nich je i zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, které poskytuje péči dětem v náhlé krizové situaci.
Od roku 2012 pracuji jako vychovatelka v ZDVOP Hvězdička v Jablonném v Podještědí. Do této doby jsem neměla s podobným zařízením žádnou zkušenost.
Sociální a výchovná práce ve Hvězdičce je však pro mne natolik zajímavá, že se stala předmětem i mé diplomové práce.
Teoretická část práce shrnuje a popisuje dosavadní poznatky o rodině, vývojové psychologii dítěte a legislativě týkající se sociálně-právní ochrany dětí. Další důležité kapitoly diplomové práce se zabývají teorií sociální práce, sociální prací s ohroženou rodinou v rámci multidisciplinárního přístupu a specifikací zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Veškerá teoretická témata jsou zpracována z hlediska jejich historického vývoje a s ohledem na měnící se legislativu.
Empirická část je věnována samotnému průzkumovému šetření, které směřuje do oblasti sociální práce konkrétního, výše zmiňovaného, zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Důraz je kladen na zmapování výsledků činnosti této instituce.
13
Přitom jako hlavní metoda je použita analýza sekundárních zdrojů a dotazování. Jako pomocná metoda, dodatečně určená pro průzkumové šetření, byla stanovena analýza dokumentace.
Hlavním cílem diplomové práce je charakterizovat obsah činnosti sociální práce v konkrétním zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a její význam pro děti v krizových situacích. Účelem je ověřit, zda je pomoc poskytovaná v těchto zařízeních dětem a jejich rodinám přínosem a zda můžeme tento typ zařízení opravdu považovat za alternativu k ústavní péči v rámci náhradní rodinné péče. Dílčím, ale také důležitým cílem této práce je specifikovat péči o děti v krizové situaci umístěné v ZDVOP Hvězdička v Jablonném v Podještědí a to v období od roku 2008 (počátku provozu zařízení) do roku 2013.
14
TEORETICKÁ ČÁST
1 RODINA
Rodina je základní jednotkou každé lidské společnosti, je biologicky významná pro udržení lidstva. Model rodiny tvořený rodiči, jejich dětmi, případně prarodiči vykazuje neobyčejnou stabilitu ve všech epochách vývoje lidstva a ve všech známých současných společnostech. Lze se právem domnívat, že neexistuje žádný typ společnosti, který by se neopíral o rodinu jako o svůj základní článek. Existuje mnoho definic pojmu rodina, typů definovaných rodin, ale ve všech je minimálně jádrem rodiny vždy muž, žena a nedospělé dítě nebo děti (Matoušek 2003, s. 10–15). Život každého z nás začíná v rodině, která nás dále doprovází a náš život opět v rodině končí.
Pohled na rodinu, i ona samotná, se s vývojem každé společnosti mění. Mění se rovněž její stabilita. V současné době, je často v našich podmínkách rodina označována jako rodina v krizi, či v nejistotě. Zdroje těchto potíží jsou spojovány s krizí celé západní společnosti, v dezorientaci postmoderní doby a v anomii hodnot (Rozhoň 2013, s. 51–
52).
1.1 HISTORICKÝ VÝVOJ RODINY
Z historického pohledu se rodina až do dob industrializace, tzn. 19. století, dala považovat za rodinu tradiční, stabilní i přes tehdejší nerovnost mezi mužem a ženou, včetně nerovnosti sexuální. Rodinné chování a funkce rodiny jako celku byly založeny na křesťanských základech, na respektování křesťanské manželské morálky. Spojení muže a ženy bylo považováno za nerozlučitelné. Posláním a smyslem takovéto rodiny bylo plození dětí jako budoucího finančního přínosu a zachování rodu. Tyto rodiny byly vícegenerační a tím v zásadě málo závislé na vnějším prostředí (Krebs 2007, s. 349).
Jak bylo výše uvedeno, významným prvkem proměn v rodinném pojetí byla industrializace přímo spojena s urbanizací, doprovázená silnou migrací lidí do měst za prací. Toto přineslo rozpad vícegeneračního soužití rodin, do této doby běžného a způsobilo postupné zvyšování závislosti méněčlenných rodin, případně i bezdětných rodin na společnosti. Mezi další změny v období od dvacátých let 20. století patřilo více liberální rozvodové zákonodárství a klesající počet dětí v rodinách, převážně ve vyšších
15
příjmových a později i středních vrstvách, nejprve ve městech a později i na venkově.
Nejvýrazněji se tyto tendence projevovaly v zemích západní Evropy a jejich rychlost se odvíjela od intenzity rozvoje dané demokracie a ekonomického vývoje země (Krebs 2007, s. 349).
Dalším významným milníkem v pojetí rodiny byla druhá světová válka. Po jejím ukončení prošla podoba rodiny několika etapami a to např. po roce 1945 stabilizací reprodukčního chování. Toto období se vyznačuje tím, že mladí rodiče před početím potomka uzavřeli manželství. Svazek i početí prvního dítěte kleslo věkově pod hranici 25 let. Do rodin se zpravidla narodilo více dětí, někdy také až pět. V 60. letech rodinné postoje výrazně ovlivnila mladá generace poválečné populační vlny bránící se stereotypnímu zakládání a podobám rodiny. Mládež preferovala vzdělávání a získávání zkušeností, pracovních příležitostí před vlastním rodinným životem.
Převážně u žen tyto preference způsobovaly pozdější narození prvního dítěte (30. rok věku), což omezilo reprodukci i z biologického hlediska (Krebs 2007, s. 250).
V posledních letech je tendence vytváření partnerských svazků bez uzavírání manželství a tím i vzestup dětí narozených mimo manželství. To je známkou dovršení procesu oddělení reprodukce a sexuality, která byla dříve spojována a striktně vymezena do oblasti manželství. Dalším prvkem dnešního soužití je také postupná ztráta rozdělení ženských a mužských rolí. V důsledku postupných demokratizačních procesů se rodina přestala zakládat na ekonomické podstatě a základem pro vstup do manželství se stala láska dvou partnerů (Krebs 2007, s. 351–352).
Pojmem rodina dnes nazýváme dvě dospělé osoby žijící společně na základě citové vazby, spolu s jejich potomky, někdy i z již minulých soužití každého dospělého jedince a další osoby žijící ve společné domácnosti. Na pohlaví dvou dospělých osob dnes již tolik nezáleží. (Matoušek, Pazlarová 2012, s. 12–13).
V detailech se sice jednotlivá pojetí rodin v jednotlivých zemích liší, avšak v celém industrializovaném světě se setkáváme s podobnými trendy v jejím vývoji a směrování (Krebs 2007, s. 352). Lze konstatovat, že současná rodina prochází současně se společností krizí spojenou s nejistotou, jako je ekonomická krize, nezaměstnanost, mezigenerační problémy, stárnutí populace apod. Do této doby společnost na rodinu nahlížela převážně jako na instituci složenou z jednotlivců plnících svou roli, funkci, podobně jako je tvořena společnost. Z neplnění těchto jednotlivých
16
rolí, či funkcí rodiny vyplývá její nefunkčnost dávající prostor jednotlivým členům rodiny až k patologii. Zde přichází zakázka od společnosti pro sociální práci. Otázkou však zůstává, zda je tato zakázka koncipovaná od společnosti shodná se zakázkou od tzv. problémové rodiny a zda zaměření se na plnění funkcí rodiny není jedním z důvodů jejího zdroje potíží. Co je funkční a nefunkční rozhoduje společnost, její kultura, tradice vzhledem ke směřování a cíli společnosti, ne ke spokojenosti a růstu konkrétního jedince či rodiny. (Rozhoň 2013, s. 51–54).
Pokud nahlédneme po zákonné specifikaci rodiny, tedy společensky daném pojmu, o rodině, jako institutu, se náš stát zmiňuje v rámci rodinného práva nejaktuálněji v občanském zákoníku za pomocí definice manželství. Kdy manželství definuje jako trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem stanoveným právě tímto zákonem. Dále zde uvádí, že hlavním účelem manželství je právě založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc (Zákon č.89/2012 Sb., § 655).
1.2 ZÁKLADNÍ FUNKCE RODINY A TYPOLOGIE RODINY
Sociální práce počítá s pojetím a koncepcí rodiny jako se systémem funkcí převážně z toho důvodu, že sociálním pracovníkům umožňuje vytvářet jasné postupy a programy pomoci na základě jakési měřitelnosti těchto funkcí. Pro naše potřeby zde uvádíme základní funkce rodiny, jak je definoval Dunovský (1999, s. 91–93):
• Biologicko-reprodukční funkce zajišťující jak reprodukci populace, tak i vytváření podmínek pro zdravý život a vývoj dítěte.
• Sociálně-ekonomická, někdy také zabezpečovací: funkce zaopatřující po stránce finanční a materiální. Poruchy této funkce se projevují především ve hmotném nedostatku.
• Ochranná, někdy také zaopatřovací, pečovatelská: funkce zahrnující uspokojování základních životních potřeb všech členů rodiny (biologických, hygienických, zdravotních aj.).
• Výchovně-socializační: funkce, v rámci které si dítě osvojuje základní návyky a způsoby chování běžné ve společnosti a připravuje se na vstup do praktického samostatného života.
17
• Emocionální funkce zabezpečující uspokojování psychických potřeb dítěte, zejména emocionální, citové, pocitu lásky, bezpečí a jistoty, smysluplnosti a otevřené budoucnosti.
Na základě takto definovaných funkcí rodiny pak Dunovský (1999, s. 101–105) formuluje poruchy rodičovství, které vznikají tím, že se rodiče nemohou, neumějí nebo nechtějí starat o dítě a dělat to, co je potřebné pro jeho zdárný vývoj. Z tohoto hlediska pak lze charakterizovat čtyři typy rodin z hlediska funkčnosti takto:
• Rodina funkční – v podstatě intaktní, je zajištěn dobrý vývoj a prospěch dítěte, v běžné populaci výskyt až 85 %.
• Rodina problémová – výskyt poruch některých nebo všech funkcí, tyto poruchy vážněji neohrožují rodinný systém či vývoj dítěte. Rodina má schopnost tyto problémy vlastními silami řešit či kompenzovat za případné jednorázové nebo krátkodobé pomoci zvenčí. Potřeba zvýšené pozornosti a sledování od pracovníků Orgánu sociálně-právní ochrany dítěte (dále OSPOD). V populaci je zastoupeno okolo 12–13 % problémových rodin.
• Rodina dysfunkční – výskyt vážných poruch některých nebo všech funkcí rodiny, které bezprostředně ohrožují nebo poškozují rodinu jako celek, zvláště potom vývoj a prospěch dítěte. Tyto poruchy již rodina není schopna zvládnout sama, je nutná řada opatření zvenčí známých pod pojmem sanace rodiny. Takové rodiny tvoří asi 2 %.
• Rodina afunkční – přestávající plnit svůj základní úkol, dítěti závažným způsobem škodí nebo je ohrožuje v samotné existenci. Sanace takové rodiny je bezpředmětná a zbytečná. Jediné řešení, ve prospěch dítěte, je vyjmutí dítěte z rodiny a umístění do rodiny náhradní, popř. do zařízení náhradní rodinné péče. V populaci je výskyt těchto rodin asi 0,5 %.
1.3 ZMĚNY ROLÍ V RODINĚ, POSTOJE
Na úvod kapitoly je třeba vymezit pojem role vyjadřující konkrétní očekávání z hlediska určité situace, které na jedince klade jeho sociální okolí (Nakonečný 2009, s. 123). Příčinu změn těchto rolí v rodině a ztrátu jejích funkcí přikládá mnoho autorů
18
změnám celkového klimatu společnosti a to především od dob industrializace. Ztráta tradičních hodnot, ztráta tradičních rolí jednotlivých členů rodiny vedou ke změně pojetí dnešní postmoderní rodiny. Rodiny jsou dnes zakládány především pro uspokojování citových potřeb partnerů, což způsobuje jejich častý rozpad po vyprchání těchto potřeb. Dítě se stává především citovou investicí, jelikož z ekonomického hlediska je tato investice velká a nevratná (Matoušek 2008, s. 18–82). Za další příčinu můžeme označit tzv. úbytek funkcí rodiny. Jde o jev, kdy některé z funkcí rodiny, které v tradičním pojetí plnila právě ona, nyní přebírá stát. Dochází ke snížení soudržnosti rodiny na základě nepotřebnosti jednotlivých prvků, které tyto funkce plnily. Tím, že pojetí rodiny chápeme jako soustavu funkcí, naskýtá zde možnost nahrazení prvků nefunkčních prvky funkčními. To může být mnohokrát jednodušší, nežli náprava a snaha o nalezení řešení v rámci dané nefunkčnosti v rámci rodiny. Jako příklad jednoduchého nahrazení lze uvést rozvodovost, výměnu partnera z výše již zde uvedených důvodů (Rozhoň 2013, s. 52–53).
Ve společnosti přibývá dětí vyrůstajících v neúplných rodinách nebo v rodinách s nevlastním rodičem. Zvyšuje se počet dětí, o které se vlastní rodiče nejsou schopni nebo nechtějí starat, tzv. sociálních sirotků. Častěji se vyskytují nesezdané páry nebo páry programově bezdětné. Slábne tradiční model sociální kontroly. Svobodné matky, homosexuální páry, sériová monogamie jsou dnes běžnou praxí, která je společností tolerována. Společnost se vyvíjí, mění a rodina, jako společenská instituce, se mění v návaznosti s ní. Nelze tedy očekávat, že dnešní rodina bude plnit funkce tradiční rodiny, které byly založeny na odlišných principech fungování společnosti, než je ta naše, postmoderní. Rodina však stále zůstává základní jednotkou naší společnosti, jen s novými, někdy trochu upravenými rolemi jejích členů (Matoušek 2008, s. 182–183).
Postupné, společensky určené změny rolí jsou ovlivněny převážně přeměnou individuální identity, která se v postmodernistické době dostává i za stále více propustné zdi rodiny, která ještě do šedesátých let 20. století byla postavena na identitě kolektivní.
To také způsobuje feministickému hnutí, které v těchto letech formulovalo jako jeden ze svých hlavních cílů přijetí individualistické perspektivy. V rodině se stále více upouští od trvalých závazků směrem k novým možnostem a otevřenosti, projevuje se odklon od vzájemné oddanosti směrem k respektu a plné nezávislosti. Dále se snižuje ochota vlastního obětování se na úkor vlastní realizace skrze vztah a nahrazování libiduální zdrženlivosti spontánní libiduální seberealizací. Konkrétně lze změnu role
19
ukázat na příkladu ženy, které byla dříve určena role matky, vychovatelky a pečovatelky. Zároveň měla být nositelkou lásky a emocí. Zatímco muži v tradičním pojetí rodiny byli nositelé rolí živitele rodiny a pracovní síly. Nyní se tyto role mísí a je na dohodě každé konkrétní rodiny jakou část dané role kdo bude zastávat. Od mužů se stále více očekává podíl na výchově a emocionální stránce společného života. Ženy si mohou plánovat vlastní život i nad rámec rodiny a významně se podílet na roli živitele rodiny (Navrátil 2005, s. 41–42).
Změna určitého typu rolí či jejich ztráta bývá také v poslední době spojována s ekonomickou krizí a s celkovým stavem společnosti. Typickou ztrátou rolí v tomto případě může být nedobrovolná nezaměstnanost a s tím spojená ztráta role živitele rodiny. Další změny v pojetí rolí mohou nastat sňatkem, rozvodem či úmrtím člena rodiny. Rozvod v mnoha případech znamená pro rodinu nahrazení jednoho partnera novým, což pro jednoho znamená ztrátu role partnera a někdy i rodičovské role v menší či větší míře a pro nového partnera získání rolí nových (Špatenková 2004, s. 85).
Veškeré tyto změny a ztráty můžeme označit za náročné životní situace, které se mohou stát precipitory (spouštěči) krize. Rozhodující význam má pro hloubku a intenzitu prožívání ztráty emocionální vazba jedince k danému objektu, člověku či v našem případě ke konkrétní roli (Špatenková 2004, s. 55).
Ať už jde o změnu rolí danou postupným vývojem společnosti nebo o změnu způsobenou např. rychlým zvratem ve společnosti, např. finanční krizí, změny v pojetí rodiny jejími členy, či samotnou společností, ze všech těchto změn vyplývají i nové problémy jednotlivců a rodin, které nás nutí k novému pohledu a přístupu v rámci sociální práce s rodinou.
20
2 SOCIÁLNÍ PRÁCE S OHROŽENOU RODINOU, OHROŽENÝM DÍTĚTEM – MULTIDISCIPLINÁRNÍ PŘÍSTUP
2.1 SOCIÁLNÍ PRÁCE S RODINOU
V případě sociální práce s rodinou můžeme mluvit o široce diferencované problematice při využívání rozdílných pracovních metod a přístupů. Společným faktorem je úsilí o zajištění patřičné nabídky a účinné podpory a pomoci v co nejširším spektru problémů rodin nebo jejich jednotlivých členů. O snahu tyto problémy eliminovat nebo alespoň zmírnit (Šrajer, Chocová 2013, s. 103).
Sociální pracovníci se většinou setkávají s problémovou rodinou v rámci řešení problému dětí a dospívajících. Daleko menším prvotním impulzem bývají problémy dospělých (Matoušek 2008, s. 190).
Prvotním zaměřením sociálních pracovníků by měla být prevence sociálního vyloučení, pozitivní působení na jednotlivé členy rodiny, podpora rodinné stability a rodičovské zodpovědnosti. Častější variantou u nás však prozatím zůstává řešení již nastalé obtížné životní situace v rodině – problémy s výchovou dětí, s péčí o děti, s materiálním zabezpečením rodiny, zkrátka s poruchami jednotlivých funkcí rodiny (Šrajer, Chocová 2013, s. 103). To, že v praxi našich státních orgánů vykonávajících např. sociálně-právní ochranu dětí dosud přetrvává zaměření na deficity, komentuje více osobností zabývajících se sociální prací, např. i Matoušek v kapitole o hodnocení rodiny (Matoušek 2008, s. 191). Praxe toto může potvrdit, i když na druhé straně i díky rozrůstajícímu se neziskovému sektoru u nás vzniká stále více organizací zaměřujících se na prevenci a podporu rodinám, jako jsou např. rodinná a mateřská centra. Ta nabízejí rodinám podporu v péči o dítě, poradenské služby, kurzy zaměřené na rodičovství, výchovu dětí, zacházení s ekonomickými prostředky rodiny a společné trávení volného času.
V každém případě lze potvrdit, že sociální práce s rodinou vyžaduje od sociálního pracovníka komplexní přístup od diagnostiky situace a očekávání sociálního prostředí, řešení konkrétní potřeby klienta, přes podporu a ochranu fyzické i emociální integrity jedince k odborným kompetencím. Mnohočetnost a různorodost problémů provázející rodinu (klienta) vyžaduje od sociálního pracovníka nejen
21
doprovázení, ale i odbornou znalost z dalších oblastí jako je např. ekonomie, psychologie, terapeutická práce apod. (Šrajer, Chocová 2013, s. 103–104). Základem a středem zájmu by měl být klient (rodina), umění hodnotit jeho potřeby a situace. To je požadavek vedoucí ke kvalitní sociální práci a to nejen s rodinou (Matoušek 2010, s. 18).
2.2 TYPY SLUŽEB V RÁMCI SOCIÁLNÍ PRÁCE S RODINOU
Zřetelným trendem v posledním desetiletí při intervencích chránící dítě (jinou osobu) před špatným zacházením jiným členem rodiny je příklon k intervencím posilujícím schopnost rodiny řešit problémy a neporušovat tak rodinné vazby. To vše za předpokladu, je-li takový postup možný. Řešení problému odsunutím některého z členů rodiny vyřazuje rodinu právě z celkového řešení problému. Dalším směrem ve vývoji sociální práce s rodinou je upřednostňování poskytování služeb v domácím prostředí před službou institucionální. Sociální služby pro rodiny se dají odlišit dle několika faktorů: délky trvání, prostředí, užité metody či podnětu (impulsu), který potřebu dané služby vyvolal (Matoušek 2008, s. 195–196).
Krizové služby
Krizové služby jsou krátkodobé, vyžadují rychlé a kvalitní zhodnocení situace.
Zařízení (krizová centra) musí mít kompetence poskytovat krátkodobou efektivní pomoc. Nabízí klientům komplexní služby v péči o člověka v náročných životních situacích. Pracují s profesionály, případně supervidovanými dobrovolníky pod záštitou odborných pracovníků. Další samozřejmostí je spolupráce s dalšími institucemi (policie, soud, OSPOD apod.). Dostupnost těchto služeb musí být nepřetržitá. Jejich součástí jsou azylová zařízení pro děti nebo pro matky s malými dětmi. Na tyto služby musí navazovat terapeutické programy (Matoušek 2008, s. 196–197). Mezi tyto služby patří také krizová intervence prezenční (ambulantní pomoc, krizová lůžka) a distanční (telefonická nebo internetová), (Mlčák 2011, s. 32).
Poradenské služby
Poradenské služby specifikuje Matoušek (2008, s. 197) jako krátkodobé služby specializovaných institucí, ve kterých má rodina k dispozici tým profesionálů, který jim
22
je nápomocen při řešení akutních problémů. Forma pomoci má podobu několika dohodnutých schůzek.
Vzdělávací programy
Vzdělávací služby jsou služby dlouhodobého charakteru s obecně formulovanými cíly, např. podpora rodičovských kompetencí, rozvoj tvořivého řešení konfliktů, udržování kvalitních vztahů. Jejich časové poskytování je směřováno do odpoledních či večerních hodin, někdy jde i o pobytové akce víkendové či prázdninové.
Často se poskytují v kombinaci s poradenskými službami, např. při poskytování služeb náhradním rodinám, pěstounským nebo adoptivním (Matoušek 2008, s. 197).
Terapeutické služby
Terapeutická služba profesionálně vedená může být poskytována jak jedinci, tak i celým rodinám. Terapeutický program může nařídit i soud v případech, kdy došlo k porušení zákona, a věc byla prošetřována soudem. Terapie by měla být podložena smlouvou se stanoveným a jasně definovaným cílem terapie, aby mohlo docházet ze stran všech účastníků ke kontrole efektivity postupu terapie. Dalším bodem smlouvy je délka terapie. Po jejím skončení odpovědný pracovník vypracuje zprávu o jejím průběhu a rodina by měla mít možnost terapii celkově zhodnotit. V rámci další zpětné vazby jsou katamnestická přešetření po několika měsících (Matoušek 2008, s. 197–
198).
Preventivní programy
Preventivní programy jsou dlouhodobou záležitostí. Cílovou skupinu tvoří převážně vznikající rodiny s vysokou pravděpodobností vážných obtíží nebo rodiny dítěte s hendikepem, které představuje zátěž pro rodinu. V tomto případě mluvíme o službách tzv. rané péče. Jednotlivými metodami a technikami jsou přímá pomoc, instruktážní videa a příručky, programy komunitních center zaměřené na konkrétní témata (stimulace malých dětí, programy pro otce apod.). Pomáhajícími pracovníky bývají profesionálové i proškolení dobrovolníci, jejichž kontakt s rodinou je pravidelný a dlouhodobý (Matoušek 2008, s. 198).
23 Terénní sociální práce
Sociální práce v terénu je práce v přirozeném prostředí rodiny, která dává sociálnímu pracovníkovi možnosti načerpat velké množství informací o rodině, jejím fungování, rituálech, vztazích a postavení jednotlivých členů v rodině i o možnostech ve smyslu toho, co rodina může zvládat za podpory a co je již nad její síly a k čemu potřebuje pomoc zvenku.
Terénní sociální práce s využitím eklektického přístupu s prvky na člověka orientovaného přístupu, systemického přístupu, metodou motivačních rozhovorů a ideového konceptu empowermentu – nepřebírání zodpovědnosti za klienta, podpora zvládání – stanovování přiměřených požadavků, podpora a rozvoj silných stránek, zdrojů a zdravého fungování, vedení k samopomoci (Holá, Molčanová 2010, s. 45).
2.3 SANACE RODINY, SOCIÁLNÍ PRÁCE S BIOLOGICKOU RODINOU
Sanací rodiny se podle Bechyňové (2008, s. 18) rozumí soubor opatření z oblasti sociálně-právní ochrany dítěte, sociálních služeb a dalších programů a opatření poskytující se rodině, tzn. rodičům a dětem, v situacích, kdy je ohrožen vývoj dítěte sociální, biologický či psychologický. Jde o podporu dítěte podporou jeho rodiny.
V rámci sanace lze také dítě umístit mimo rodinu a to pouze v případě ohrožení dítěte v důsledku neřešení akutní situace v rodině.
Cílem je udržet rodinu pohromadě jako celek. Předcházení, zmírnění či eliminování příčin, které vedou k ohrožení dítěte. V situacích, kdy již k odebrání dítěte z rodiny došlo, je cílem sanace upravit rodinné zázemí do té míry, aby bylo možné navrátit dítě do své původní biologické rodiny zpět, nebo alespoň zajistit pravidelný kontakt dítěte s jeho rodinou. Důležitou součástí sanace je udržení dosažených kvalitativních změn v rodině i po ukončení konkrétních kroků sanace, např.
po návratu dítěte z ústavní výchovy (Bechyňová 2008, s. 18).
Sanace rodiny je právně zakotvená zákonem č. 359/1999 Sb., který dává obecním úřadům s rozšířenou působností možnost uložit rodičům povinnost využití odborné pomoci v rámci odborného poradenství, pokud dítě takovou pomoc potřebuje, nebo rodiče nejsou samostatně schopni řešit problémy spojené s výchovou (Zákon č. 359/199 Sb., § 12 odst. 1, písm. a–b). Dále jim dává za povinnost poskytnout pomoc
24
při řešení životní a sociální situace rodiny po umístění dítěte do zařízení ústavní výchovy nebo do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc tak, aby byl možný návrat dítěte do rodiny (Zákon č. 359/199 Sb., § 12 odst. 2). Dalším zakotvením jsou sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, které jsou nedílnou součástí soustavy služeb a programů využívající sanace rodiny. Tyto jsou zakotveny v zákoně o sociálních službách. Jde o služby sociální prevence zabraňující sociálnímu vyloučení např.
z důvodů: životních návyků a způsobů života vedoucích ke konfliktu se společností, krizové sociální situace, sociálně znevýhodňujícím prostředím, ohrožením práv trestnou činností jinou fyzickou osobou apod. (Zákon č. 108/2006 Sb., § 65).
Sanace rodiny je postavena na multidisciplinárním týmu, který má vždy určeného koordinátora. Mezi členy takového týmu patří pracovník OSPOD, pracovník centra pro sanaci rodiny a další odborníci pracující s dítětem či jeho rodinou jako jsou:
pracovník ústavní výchovy či jiného zařízení, ve kterém je dítě umístěno, psycholog, lékař, speciální pedagog, učitel, soudce, apod. Rodiče se sanací musí souhlasit a podílet se na sestavování sanačního plánu, který obsahuje dílčí kroky s časovými úseky vedoucí k určenému cíli a konkrétní všem srozumitelné znaky a kroky, kterými bude vyhodnocován pokrok sanace v jejím průběhu (Bechyňová 2008, s. 18–19). Je třeba si uvědomit, že otázka multidisciplinarity je otázkou spolupráce nejen několika osob, ale i institucí, které zastávají různé profesní kultury s odlišujícími se hodnotami a normami, což může být zdrojem komplikací. Dále může jít také o různorodost až protichůdnost požadavků jednotlivých systémů, ze kterých jednotlivé spolupracující organizace čerpají finance, náležejí a zodpovídají se jim. Problémy ve spolupráci mohou nastat např. v oblasti nedostatku času a velké vytíženosti pracovníků OSPOD, kteří jsou velmi důležitými členy týmu. Mají totiž patřičné zákonem dané kompetence, které pracovníci neziskových a dalších organizací pro sanaci rodiny nemají. Je tedy potřeba jejich účast na více setkáních, než je mnohdy v jejich kapacitních možnostech (Janebová 2011, s. 17–18)
Důležitou součástí sanace rodiny jsou případové konference. Což jsou plánovaná setkání multidisciplinárního týmu, který je pro rodinu podpůrnou sítí při řešení nastalé problémové situace. Účastníkem konference může být i rodič či dítě, kterého se tato konference týká. Toto je velice žádáno z důvodu aktivního zapojení rodiny při řešení celé situace. Cílem případové konference je objektivní posouzení celé situace, stanovení dílčích společných cílů, koordinace multudisciplinárního týmu a tím zamezení
25
rozdílných přístupů a stanovování rozdílných cílů jednotlivých profesí (institucí), stanovení konkrétního postupu při sanaci rodiny a pravidel pro vyhodnocování jednotlivých kroků. Výstupem případové konference je individuální plán sanace rodiny vycházející ze znalosti rodiny a její situace. Obsahuje konkrétní změny, určenou zodpovědnost konkrétní osobou, časový harmonogram a způsob získávání zpětné vazby. Jde o změny převážně v oblasti péče o dítě, výchovy, chodu domácnosti apod.
(Bechyňová 2008, s. 91–93). Případové konference jsou také ukotveny v novele zákona o sociálně-právní ochraně dítěte od roku 2013, kdy zákon ukládá obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností povinnost pořádat tyto konference pro řešení konkrétních situací rodin ohrožených dětí ve spolupráci s rodinou, či osobou zodpovědnou za výchovu dítěte. Zároveň podmiňuje účast na konferencích multidisciplinaritou, tzn.
přizváním všech osob zainteresovaných v rámci svých profesí k dané rodině (Zákon č. 359/1999, § 10, odst. 3, písm. e).
2.4 OHROŽENÉ DÍTĚ
V České Republice je pojem ohrožené dítě legislativně definován z hlediska sociálně-právní ochrany dětí zákonem o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Za ohrožené jsou považovány děti ohrožované nejen svým okolím, ale i samy sebou. Jedná se o děti týrané, zneužívané a zanedbávané, děti zůstávající osamoceny mimo vlastní rodinu, děti cizinců bez doprovodu dospělé osoby, děti vyžadující zvýšenou pozornost, děti delikventní a predelikventní (Zákon č. 359/1999 Sb.).
Souhrnně se tedy jedná o veškeré děti, které se dostaly nebo se měly dostat do kontaktu se sociálně právní ochranou dětí. A to jak z důvodu detekce jakéhokoliv náznaku negativních jevů, tak i nenaplňování jejich potřeb v plné míře. Nejedná se zde o diskriminační pojetí, ale o snahu předcházení nejasnému vymezení pojmu ohroženého dítěte (Ministerstvo vnitra ČR, 2007). Ucelené a jasné vymezení pojmu ohroženého dítěte, je důležité právě z hlediska jeho ochrany. Právní normy, mezinárodní i naše, se i tímto pojmem snaží definovat hranice mezi právem rodičů na autonomní rozhodování a právem na soukromí a ochranou zájmů dítěte, kterého zastupuje a ochraňuje stát v případě i jen potencionálního ohrožení. Zákon o sociálně-právní ochraně také zdůrazňuje, že hlavním způsobem řešení situace ohroženého dítěte má být ozdravění
26
rodinného prostředí, čímž upřednostňuje sociální práci s rodinou, před samoúčelným odebíráním takto ohrožených dětí z rodiny, jako jediným možným řešením (Matoušek 2008, s. 191).
Podnět k hodnocení rodiny v rámci ohroženého dítěte může přijít jak od člena rodiny, či pracovníka organizace, se kterou již rodina nebo její člen spolupracuje, tak od zástupce státu hájícího zájmy dítěte nebo řešícího přestupky zákona. V případech, kdy je iniciátorem člen rodiny můžeme mluvit o tzv. pomoci, v dalších případech spíše o kontrole. Hodnocení je proces, který vzhledem k jeho cílovému zaměření a rozsahu trvá určitou obecně nespecifikovatelnou dobu. V případech podezření na bezprostřední ohrožení dítěte je tato doba co nejkratší, mluvíme zde o několika hodinách. Naopak pokud potřebujeme komplexní hodnocení rodiny, kde nehrozí bezprostřední ohrožení dítěte, je vhodné rodinu navštívit několikrát. Hodnocení rodiny by mělo probíhat v jejím přirozeném prostředí nebo prostředí pro hodnocení vytvořeném, které umožňuje rodině její přirozený pohyb (Matoušek, Pazlarová 2010, s. 105-108).
Modelů či typů a způsobů hodnocení je několik. V českých poměrech se začíná využívat nejčastěji metodika modelu Velké Británie pod názvem Rámec pro hodnocení potřebných dětí a jejich rodin. Tato metodika je rozdělena do tří částí hodnotící vývojové potřeby dítěte, kapacitu rodičů a faktory vztahující se k rodině a prostředí. To vše za použití metod: rozhovoru týkající se vlastního chování posuzované osoby i chování dalších členů rodiny, pozorování spontánních reakcí i interakcí navozených určitým jednáním, dotazníku jako doplňkové metody použitelné pro dospělé a větší děti, posuzovacích škál, rozborů dokumentů, genogramu, ekomapy a strukturovaných technik (her, modelování, kreslení apod.). Matoušek s Pazlarovou poukazují s ohledem na více modelů hodnocení ohroženého dítěte na to, že autoři těchto modelů mají shodný pohled na potřebu kombinace pohledů zaměřených pouze na jednotlivce, dítě a dospělé zvlášť, a pohledu na rodinu jako celek. Pohled tedy důsledně systémové perspektivy zde nedoporučují, jelikož by se na chování podsystémů muselo hledět jako na funkci celého systému (Matoušek, Pazlarová 2010, s. 108–113).
2.5 POMOC DÍTĚTI V PŘÍPADĚ VÁŽNÉHO OHROŽENÍ – ÚLOHA ZDVOP
Pokud se dítě ocitne bez péče přiměřené jeho věku, nebo je jeho život vážně ohrožen, je povinnost obecního úřadu v rámci sociálně-právní ochrany dítěte takovému
27
dítěti pomoci. O takovouto pomoc může požádat i dítě samotné, a to bez vědomí rodičů či jiných právních zástupců. Jednou z možností řešení situace je umístění dítěte do ZDVOP, poskytující ochranu a pomoc dítěti v právě takovýchto případech. Dále musí neprodleně podat návrh soudu na vydání předběžného opatření, kterého by mělo být využíváno pouze jako krajního řešení. Využití tohoto institutu by měla vždy předcházet intenzivní sociální práce s rodinou, pokud se nejedená o případ, kdy další setrvání dítěte v rodině není, vzhledem k závažnosti situace, možné (Špeciánová 2003, s. 36).
2.6 SYSTÉMOVÁ POMOC V RÁMCI RODINNÉ POLITIKY STÁTU
Rodina, nazývána nejstarší jednotkou společnosti, je ve většině států podporována v rámci své rodinné politiky. V moderní politice se za rodinu označuje seskupení osob žijících společně v jedné domácnosti tzv. rodinná domácnost, ať jde o úplnou, neúplnou či rozšířenou rodinu. Ta je podporována konkrétními právními, ekonomickými či sociálními opatřeními (Krebs 2007, s. 348).
V současnosti je v České republice (ČR) rodinná politika realizována skrze nástroje podpory rodiny. Konkrétně se jedná o přímou a nepřímou podporu rodin. Mezi přímou podporu rodin, která přináší řešení pro individuální situace v rodině, patří několik základních dávek finanční podpory, z nichž jsou některá závislá na výši příjmu rodiny, např. přídavek na dítě, sociální příplatek, porodné, rodičovský příspěvek apod.
Mezi nepřímou podporu v ČR patří systém odpočitatelných položek daně z příjmu fyzických osob (Krebs 2007, s. 359–360).
28
3 VÝVOJ DÍTĚTE A JEHO POTŘEBY
Rodina jako instituce má nenahraditelný význam pro vývoj a život člověka ve společnosti. To, že tento vliv může být jak pozitivní, tak i negativní potvrzuje fakt, že mezi zásadní a časté příčiny sociálně-patologických jevů jedince, které jsou prokazatelně podmíněny komplexem biopsychosociálních faktorů, patří negativní působení rodiny (Fischer, Škoda 2009, s. 139).
Kulturní orientace rodiny, rodinné hodnoty, struktura rodiny, transgenerační vazby, interakční vzorce a vývojový cyklus rodiny; dlouhodobé působení všech těchto vyjmenovaných prvků zásadně ovlivňuje vývoj dítěte a tedy jeho výchova, hlavně během prvních let života, mimo rodinu je nenahraditelná (Matoušek 2008, s. 183–188).
Již výsledky prvních deprivačních studií, během 60. let, vedly v některých společnostech k prudkému odklonu od ústavnictví směrem k pěstounství, adopci a k posílení sociálních služeb v rámci rodinné péče. Zásada respektování a uvědomování si základních potřeb dítěte, jako je základní pocit životní jistoty a lásky, dále potřeby dostatku přiměřených podnětů citových i smyslových po dobu od dětství až po dospělost, nás vede opět k potvrzení významu rodiny pro zdárný vývoj dítěte, jako k instituci, ve které je toto vše obsaženo v rámci přirozeného vývoje (Matějček s. 178).
Nesmíme však opomenout, že samotná socializace dítěte, aneb proces vývoje od biologického individua svého druhu k bytosti společenské, probíhající v interakci s rodiči a okolím je také ovlivněn vrozenou dispozicí. K té patří určité vlohy, dědičnost a to v rámci jak smyslových orgánů (stavby mozku a jeho funkcí), tak i vrozených způsobů chování (instinktů a reflexů), (Nakonečný 2009, s. 101).
Vývoj dítěte začíná již od samého početí, kdy dostáváme ojedinělou výbavu v podobě genomu, naší dědičnou informaci organismu. Další druhou důležitou výbavou jsou zážitky ze svého vývoje v matčině těle. První část je závislá na obou rodičích, ta druhá pouze na matce, jejím chování a psychickém stavu v době těhotenství. Vývoj dítěte před narozením dnes mapuje např. prenatální psychologie. Ta přináší poznatky, že tento děj je rychlý, velmi složitý, dramatický a nezvratný. Dále, že mužský a ženský plod se vyvíjejí odlišně. Již v děloze si mozek každého z nich vybírá z jiné hormonální a stimulační nabídky, což směřuje později i k jeho rozlišným funkcím. Chlapcem nebo
29
dívkou, pomineme-li viditelné fyziologické znaky, se tedy již rodíme (Matějček 2005, s. 251–255).
Důležitým poznatkem pro vývojovou psychologii je tzv. reakční norma genotypu, což je schopnost v rámci určitých hranic daného genotypu reagovat na podněty z vnějšího prostředí. Genetické předpoklady jsou tedy v interakci s vlivy prostředí již od počátku vývoje (Vágnerová 2012, s. 14). Psychický vývoj je realizován tzv. zráním a učením. Zrání je předurčeno genetickým programem. Jde o určitou posloupnost změn a můžeme ho nazvat určitou připraveností k dalšímu rozvoji jednotlivých psychických vlastností a funkcí. Ovlivňuje tedy předpoklady k rozvoji psychických procesů, které dále rozvíjí učení probíhající v interakci se sociálním prostředím (Vágnerová 2012, s. 21–23).
3.1 VÝVOJOVÉ ETAPY
Následně je uveden přehled psychologického vývoje dítěte s ohledem na jeho potřeby rozdělený do fází podle věku dle Vágnerové (2012) a s komentáři dalších autorů o možnostech vzniku deprivací právě z nedostatku uspokojování těchto potřeb.
Prenatální období
Prenatální období trvá 40 týdnů, je to období vytváření veškerých potřebných předpokladů pro samostatný život plodu. Pro rozvoj plodu v tomto období je významným činitelem jeho spojení s mateřským organismem. Jejich vzájemná interakce. Komunikace může být fyziologická (krev procházející placentou, fyziologické reakce na stres apod.), smyslová (masírování břicha, hlas, změna polohy) či emoční (poskytování pozornosti plodu – těšení se na dítě apod.). To jsou zároveň i cesty pro jednotlivé potřeby plodu, které pokud nejsou uspokojovány, mohou být příčinou různých vývojových vad a ohrožení. Výsledkem komplexní prenatální zkušenosti by měl být bazální pocit bezpečí (Vágnerová 2012, s. 61–65).
• Potřeby dítěte: vhodná interakce mezi plodem a matkou (emoční stabilita matky, zdravá strava, stimulace plodu např. mluvení k budoucímu dítěti); vyvarování se škodlivým látkám a prostředí (kouření, drogy, alkohol, léky, hluk apod.)
30 Novorozenecké období
Novorozenecké období je dobou adaptace na nové prostředí trvající přibližně jeden měsíc od narození (Vágnerová 2012, s. 65–70).
• Vývoj dítěte: reakce pomocí vrozených reflexů (hledací, sací) a vrozených způsobů chování (křik); rozvoj sluchového vnímání, doteků, teploty, změny polohy;
omezené zrakové vnímání (dítě vnímá obrysy objektu vzdáleného 20 – 30 cm);
učení je poznatelné po uplynutí 2–5 dní v oblasti krmení
• Potřeby dítěte: potřeba stimulace (zvuk, hmat, čich, zraková pozornost se rychle vyčerpá), vhodná a častá sociální interakce pro vývoj sebepojetí a sociálních kompetencí dítěte (s matkou, otcem), uspokojování biologických potřeb, klidné a bezpečné prostředí
Předčasným narozením se dítě u nás dostává do péče specializovaného pracoviště, kde je umístěno v inkubátoru, který částečně nahrazuje dělohu. Jde o péči převážně fyziologickou. Ztráta přirozeného prostředí pro vývoj, separace v rámci dlouhé hospitalizace (odtržení od matky) má následně vliv na další vývoj dítěte a to i v případě, že dítě je po fyziologické stránce v pořádku. V pozdějším věku se u těchto dětí častěji vyskytují poruchy soustředění pozornosti, vizuomotorické obtíže, lehčí poruchy řeči, zvýšená úzkostnost a specifické poruchy učení. Podstatným řešením a cestou ke zlepšení situace je větší důraz také na psychologickou péči i v rámci vývojové intervence. Jedná se např. o tzv. klokánkování (částečné zastoupení inkubátoru tělem matky), spolupráce vývojového psychologa s rodiči a personálem oddělení, úprava prostředí a péče dle individuálních potřeb (Langmeier, Krejčířová 1998, s. 25–27).
Kojenecké období
Toto období navazuje na novorozenecké a trvá zhruba do jednoho roku dítěte.
V tuto dobu dochází u dítěte k rychlému rozvoji mnoha kompetencí stimulovaných a podporovaných matkou, které jsou předpokladem pro další vývojovou fázi, osamostatňování v batolecím věku. Můžeme zde mluvit o jakési otevřenosti okolnímu světu a schopnosti přijímat informace. Vývoj v jednotlivých oblastech, např.
v prožívání, chování a v celkovém vývoji nabírá různé rychlosti a odchylky u stejně
31
starých dětí. Dochází zde k viditelným individuálním rozdílům závisejících na dispozičních základech (aktivační úrovni, intenzitě citových prožitků, adaptabilitě, vegetativní stabilitě, apod.). Piaget tuto vývojovou fázi označil za fázi senzomotorické inteligence.
• Vývoj dítěte: rozvoj poznávacích procesů, dětské chování původně subkortikálního řízení je nahrazeno kortikální kontrolou, což je důsledkem sepjetí psychomotorického vývoje se zráním centrální nervové soustavy, podmiňování operativní a nápodobou; senzitivní fáze zrakového vývoje – zlepšení zrakové ostrosti, vnímání pohybu a prostoru, rozlišování tváří a mimiky; motorické schopnosti – sezení, lezení, úchop, koordinace rukou; vnímání sebe sama, emoční vývoj – rozlišení základního pocitu libosti a nelibosti, vnímání emocí u cizích osob;
rozvoj paměti a pozornosti – přechod od neúmyslnosti k úmyslnosti, počátek chápání kauzální souvislosti; rychlý rozvoj kognitivního využívání sluchového vnímání, nárůst sluchové ostrosti; systém jazykové podpory, základní řečové zvuky (od křiku, žvatlání, broukání po první slova), kategorická percepce, porozumění jednoduchému verbálnímu sdělení; socializace – poznání specifických aspektů sociálního světa a umožnění následné adaptace
• Potřeby dítěte: uspokojování biologických potřeb propojených podle Freuda na orální aktivitu, tzn. sání a kousání; uspokojování sociálních potřeb - přimknutí a vytvoření citové vazby na nejbližší osobu, většinou matku, potřeba bezpečí, potřeba přiměřené stimulace a interakce s okolím provázané následně na potřebou učení
Celkový přísun podnětů v prvním roce života dítěte, tzv. období dyády, závisí na adekvátním přístupu matky, je tedy sociálně podmíněn. Za normálních okolností, v rámci průměrného rodičovského chování, jde o spontánní saturaci potřeb stimulace a učení, které pro rozvoj zdravého dítěte postačuje. Extrémní varianta zahrnuje jak nedostatek, tak i nadbytek podnětů, což má za následek deprivaci. Dítěti v tomto období usnadňuje adaptaci na svět symbiotická vazba na matku, která zároveň pro dítě a představuje základ budoucího pocitu jistoty. Toto přimknutí k pečující osobě zpracovává v jednotlivých fázích teorie tzv. attachmentu (Vágnerová 2012, s. 71–119).
32 Batolecí věk
V období od jednoho do tří let dochází k výraznému rozvoji celé osobnosti. Dítě se stává samostatnějším a aktivnějším subjektem uvědomujícím si své možnosti a svou vlastní existenci. Dle Eriksona toto období nazýváme také obdobím autonomie, obdobím první emancipace a uvolňování se z různých vazeb.
• Vývoj dítěte: rozvoj motoriky všech svalových skupin, především kosterního svalstva a svěrače, retence a eliminace a s tím související schopnost regulace vyměšování
Postupné poznávací procesy vedou ke znalosti pravidel fungování okolního světa, které se často odráží v lpění na stereotypech a rituálech, ta jsou však pro dítě v tomto období důležitá pro jeho pocit bezpečí a jistoty. Nástup symbolického uvažování (odložená nápodoba, pochopení trvalosti vnějšího světa, symbolická hra) a emotivní hodnoty (vyrovnávání se s tlakem vnějšího světa, vcítění se do druhého).
Dochází ke zlepšení orientace v prostoru, čase a v množství, rozvíjí se krátkodobá pracovní paměť i implicitní paměť uchovávající různé dovednosti, vyvíjí se aktivní i pasivní složky řeči (od holofráze, dvojslovné a telegrafické věty až k větám a jednoduchým souvětím). V emoční sféře mluvíme o sebeuvědomování s potřebou sebeprosazení, chápání významu pravidel, roste citlivost vůči normám a následnému hodnocení jejich chování, objevují vnitřní psychické stavy (pocity studu, lítosti, strachu, vzteku, hrdosti, zahanbení apod.). Socializace probíhá v rámci rodiny (rodinná identita, teritorium domova, bezpečí). Nastává konec období separační úzkosti, navazování a diferenciace dalších vztahů; učení nápodobou; přijetí generové identity; postupná samostatnost v sebeobsluze (jídlo, pití, vyměšování, oblékání).
• Potřeby dítěte: samostatná lokomoce (potřeba volného pohybu) = stimulace, potřeba aktivity, rituálů, stálosti hranic, rovnováha mezi potřebou emancipace a stabilitou, potřeba zpětné vazby, pocitu bezpečí, vřelé citové vazby, zabezpečení biologických potřeb
Neuspokojená potřeba aktivity (nucená nečinnost) je příčinou vzniku napětí, nepříjemné tenze, které má dítě potřebu vybít např. záchvatem vzteku. Neuspokojení této potřeby je v návaznosti na neuspokojení potřeby stimulace, kde vzniká následně kompenzační chování často autostimulačního charakteru, jako je dumlání palce, prstů
33
apod. V tomto věku poukazujeme na dva důležité mezníky signalizující dosažení adekvátního stupně rozvoje, schopnost separace od matky a uvědomění si vlastní osobnosti (Vágnerová 2012, s. 120–169).
Předškolní období
Předškolní období je často označováno za období her a příprav na školu. Trvá od tří let do rozmezí šestého a sedmého roku, což je rozmezí určené především sociálně a to nástupem dítěte do školy. Pro toto období je charakteristická stabilizace vlastní pozice dítěte ve světě a také jeho diferenciace. Je možné tuto fázi chápat také jako přípravu dítěte na život ve společnosti.
• Vývoj dítěte: vývoj poznávacích procesů (rozvoj fantazijní představivosti), názorné a intuitivní uvažování; přetrvává egocentrismus, myšlení (útržkovité nekoordinované, nepropojené, konfabulace – nepravé lži); rozvoj vztahů s vrstevníky; vývoj kresby – od symbolického k zobrazení reality; rozvoj symbolické a tematické hry v rámci procvičování budoucích rolí; rozvoj chápání počtu a času (dny, týdny, před a po), v prostoru nepozná perspektivu; zlepšení krátkodobé i dlouhodobé paměti; zlepšení (zpřesnění) jemné i hrubé motoriky;
rozvoj řeči (souvislé vyprávění), diferenciace způsobu komunikace; vzniká vědomí vlastní identity, sebehodnocení závislé na názorech ostatních, postupné poznávání a přijímání sociálních rolí, osvojení si norem chování (utváření individuality a osobnosti jedince)
• Potřeby dítěte: potřeba cíleného kognitivního rozvoje a specifického sociálního vývoje; potřeba cílené a regulované aktivity; biologické potřeby; bezpečí; interakce;
vřelého citového vztahu (Vágnerová 2012, s. 177–254)
Školní věk
Nástup do školy je pro dítě velmi důležitým sociálním mezníkem, kdy získává novou společenskou roli školáka. Tento věk lze chápat také jako oficiální vstup do společnosti, zařazením se do horizontálního společenství – vrstevnické skupiny.
Dítěti začínají první povinnosti, plnění pracovních výkonů, tak jak daná společnost očekává. Období je spojeno s rozvojem osobnosti ovlivněné školním prostředím s velkým vlivem na oblast sebehodnocení. Hlavním cílem dítěte je prosadit se svým
34
výkonem, uspět. Školní věk je období, kdy dítě navštěvuje základní školu. Lze jej rozdělit do tří dílčích etap: raný školní věk (od 6 do 9 let), střední školní věk (od 9 do 11 nebo 12 let) a starší školní věk (do 15 let). V této kapitole zpracováváme pouze první dvě etapy a to z důvodu překrývání se období pubescence, tzn. staršího školního věku s obdobím dospívání, se kterým má více společných vývojových prvků.
• Vývoj dítěte: zdokonalování motorických schopností; vnímání se přibližuje dospělému člověku; zpočátku převládá mechanická paměť, která se později mění na logickou; přechod postupně od konkrétního k abstraktnímu myšlení; opouštění od egocentrismu, vícepohledovost na věc; sebepojetí – sebekontrola, sebeúcta, výkonová motivace;
• Potřeby dítěte: možnosti vytváření sociálních interakcí odpovídajících věku dítěte, identifikace se skupinou dětí stejného věku; podpora při integraci do školního prostředí; prostor pro vlastní iniciativu; bezpečí; zajištění biologických potřeb;
potřeba emočně vřelého a uspokojivého vztahu; akceptace a respektu k osobnosti dítěte (Vágnerová 2012, s. 254–358)
Dospívání
Do období dospívání, přechodné dobou mezi dětstvím a dospělostí, dle Vágnerové, je účelné zahrnou dvě fáze, a to období rané adolescence, tzv. pubescence (od 11 do cca 15 let) a období adolescence (od cca 15 let do 20 let). V této etapě života dochází ke komplexní proměně osobnosti ve všech oblastech (somatické, psychické, sociální). Celé období by mělo končit vyzrálou dospělou osobností, která umí nakládat se svou svobodou a odpovědností.
• Vývoj dítěte: zhoršení motoriky vlivem bouřlivého tělesného vývoje, později stabilizace tělesného vývoje, zvyšování fyzické odolnosti a výkonnosti; pohlavní dozrávání; chování – labilita, impulzivita, kritičnost, nestálost, emotivnost, sexuální zvídavost; dosažení vrcholu intelektuálního potenciálu; utváření strategií chování, později zlepšení sebeovládání a přijímání odpovědnosti; flexibilita uvažování, kognitivní komplexnost a abstraktní myšlení
• Potřeby dítěte: emočních prožitky; sociální vzory a identifikace se sociální skupinou; korekce sociálního chování; vlastní identita; samostatnost; vlastní
