Novely Arnošta Lustiga ze 60. let

(1)

Novely Arnošta Lustiga ze 60. let

Bakalářská práce

Studijní program: B7310 – Filologie

Studijní obor: 7310R033 – Český jazyk a literatura Autor práce: Denisa Borovská

Vedoucí práce: Mgr. Jiří Chocholoušek

Liberec 2019

(2)

(3)

(4)

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že texty tištěné verze práce a elektronické verze práce vložené do IS STAG se shodují.

Datum:

Podpis:

(5)

PODĚKOVÁNÍ

Chtěla bych poděkovat svému vedoucímu práce, panu magistru Jiřímu

Chocholouškovi za cenné rady a odborný dohled, trpělivost a ochotu. Také bych chtěla poděkovat rodině a přátelům za podporu ve studiu.

(6)

ANOTACE

Bakalářská práce se zabývá analýzou vybraných Lustigových děl, jejich porovnáním s definicí klasické novely a posouzením, nakolik tato díla odpovídají charakteristikám žánru novely, k němuž jsou řazena. Teoretická část je věnovaná historii a charakterizaci aspektů novely jak v zahraničním, tak v českém kontextu.

Praktická část se zaměřuje na rozbor čtyř novel Arnošta Lustiga vydaných v 60. letech 20. století. Sleduje jejich spojitosti s tradičním pojetím žánru novely a jeho následný vývoj.

KLÍČOVÁ SLOVA

Literatura, Arnošt Lustig, novela, česká novela, 60. léta 20. století, vyprávěcí situace, postavy, židé.

(7)

ANNOTATION

The bachelor thesis is based on analysis of Lustig’s books, their comparison with definition of classic novella and assessment, how much they correspond to

characteristics of novella. The theoretical part is dedicated to history and

characterization of novella aspects in foreign and czech context. The practical part is focused on analysis of four novellas by Arnošt Lustig. These novellas was published in 1960s. The practical part also follow up ther relationship with traditional definition of novella and its progression.

KEY WORDS

Literature, Arnošt Lustig, novella, czech novella, 1960’s, narrative situation, characters, Jews.

(8)

7

OBSAH

ÚVOD ... 8

1. NOVELA ... 10

1.1 České prostředí ... 13

2. ROZSAH A KOMPOZICE ... 16

3. DIGRESE A POPISNÉ PASÁŽE ... 19

4. ČAS A PROSTOR ... 24

4.1 Čas vyprávění ... 24

4.2 Čas příběhu ... 25

4.3 Prostor ve fikčním světě ... 27

5. POSTAVY ... 30

6. VYPRÁVĚCÍ SITUACE ... 38

7. SHRNUTÍ ... 44

ZÁVĚR ... 47

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ... 48

(9)

8

ÚVOD

Bakalářská práce s názvem Novely Arnošta Lustiga ze 60. let se zabývá čtyřmi Lustigovými prózami, které jsou označovány jako novely a vyšly právě v této dekádě.

60. léta 20. století jsou považována po mírném úpadku tohoto žánru od 40. let v českém prostředí za zlatý věk novely.

V teoretické části zkusíme formulovat základní atributy novely s pomocí několika odborných publikací zaměřených na žánry, jejich historii a vývoj ve světovém kontextu.

Neopomeneme ani český kontext, který je pro vnímání Lustigových próz, jichž si všímáme, jako novel také důležitý.

V praktické části jsme k analýze vybrali čtyři díla, která Arnošt Lustig publikoval právě v období 60. let 20. století. Jsou to Dita Saxová (1. vydání z roku 1962

v Československém spisovateli v Edici ilustrovaných novel), Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1. vydání z roku 1964 v Československém spisovateli ve stejné edici jako předchozí dílo; dále jen Modlitba), Bílé břízy na podzim (1. vydání z roku 1966 v Československém spisovateli; dále jen Bílé břízy) a Můj známý Vili Feld

(2., přepracované vydání z roku 1961 v Mladé frontě, nakladatelství ČSM; dále jen Vili Feld). Jsou to většinou první vydání, jež jsme záměrně zvolili, protože se jedná

o původní, nepřepracovaná díla, o kterých se mluví právě jako o novelách. Pouze dílo Můj známý Vili Feld je přepracovaná povídka ze souboru Ulice ztracených bratří z roku 1959, kterou autor později publikoval samostatně jako novelu. Další vydání už bývají značně upravená či rozšířená, ale těmito proměnami¹ se v této práci zabývat nebudeme.

Ve všech čtyřech vybraných prózách budeme analyzovat tyto aspekty: rozsah textu, jeho kompozici, přítomnost digresí s popisnými pasážemi, čas a prostor, postavy a vyprávěcí situaci. Opíráme se o literárněteoretické publikace, zejména o Naratologii od Tomáše Kubíčka a kol., …na okraji chaosu… od Daniely Hodrové, Poetiku

vyprávění od Shlomith Rimmon-Kenanové a Teorii vyprávění od Franze Stanzela. Tyto aspekty jsme zvolili, protože je považujeme za stěžejní pro hodnocení, nakolik tato díla odpovídají žánru novely. Výše zmíněním kategoriím odpovídají jednotlivé kapitoly práce, ve kterých rovněž komparujeme Lustigovy prózy mezi sebou. Výsledky analýzy a srovnání porovnáme s aspekty novely nastíněnými v teoretické části.

Cílem této práce je zjistit, jak přesné je žánrové označení zkoumaných próz, na čem se zakládá a nakolik mu jednotlivá Lustigova díla ze 60. let 20. století odpovídají.

1 ŠPIRIT, M. Zamyšlení, jakých je málo. In: Počátky potíží, s. 44.

(10)

9

Literární teorie i pojem literatura se značně proměňují. vyvinuly. Tím jsou

poznamenány i žánry, které se vyvíjejí společně právě s dobou a v různých obdobích jsou jinak vnímány. Budeme pozorovat, jak jsou tvořena námi vybraná díla, co je spojuje, odlišuje a co z nich tvoří prózy označované za novely.

(11)

10

1. NOVELA

Počátek tohoto prozaického literárního žánru se klade do doby renesance, kdy vznikl Boccacciův Dekameron. Jde o „žánr proměňující se v čase“.² Někteří teoretikové se při vymezování žánru opírají především o starší model novely, hlavně o tu

boccacciovskou, jiní vycházejí ze vztahu tohoto žánru k románu a povídce. Podle Šklovského předcházely románu právě sborníky novel. Většinou byly novely v souborech spojeny aspoň formálně, toho se dosahovalo vložením novel do jedné rámcové novely (např. sbírky Pančatantra nebo Tisíc a jedna noc).³

Pro definici novely se využívá hlavně genologicky konstitutivní hledisko osy

„krátká – dlouhá“ epika,⁴ které se používá pro genologickou řadu anekdota – povídka – novela – román. Žánr existuje v rámci určitého systému (jde o žánrový systém či

žánrovou krajinu), a právě žánry povídka, novela a román se definují podle vzájemného vztahu mezi nimi. Podle této řady má novela rozsah střední, uvádí se i rozsah „omezený či kratší“ nebo obdobný, jako má povídka. Podle Šidáka toto „zdánlivě čistě formální hledisko (délka) implikuje i rysy kompoziční, sémantické, naratologické, určuje, nejen kolik motivů (událostí) a témat se v textu objeví, ale také jak budou pojednány“.⁵ Novela je formálně nejvyhraněnější z genologické řady, která byla zmíněna výše.

Začátek novely by měl být hutný a v centru textu stojí konstruovaný příběh. Měl by být neobyčejný, poutavý, pevně skloubený a vypointovaný se stručným a spádným dějem, který je sevřený, jednoduchý a dramaticky vystupňovaný. Povídka má zálibu v digresích a popisných pasážích. Na rozdíl od povídky novela potlačuje epizodické děje, popisné složky a odbočky od hlavního tématu ve prospěch složky dějové. Oproti povídce a románu má tedy novela narativní perspektivu výrazně dostředivou.

Promyšlená kompozice spěje k tzv. „bodu obratu“⁶: někde v druhé polovině vyprávění by měl nastat překvapivý či výrazný dějový zvrat tvořený neočekávaným rozuzlením s pointou v závěru. Všechno, co bylo dosud vylíčeno, by se poté mělo jevit úplně jinak.

Podle Šklovského „nemáme-li rozuzlení, nebudeme mít pocit syžetu“.⁷ Rozsahově delší žánry, jako je například právě román, nemusejí fakticky mít pointu, zato kratší žánry jsou na ní založeny. Novela by měla být zakončená. Není-li novela zakončená, vkládá

2 TÁBORSKÁ, J. Novela. In: Příspěvky k morfologii a sémantice literárněvědných termínů, s. 190.

3 ŠKLOVSKIJ, V. Teorie prózy, s. 78.

4 ŠIDÁK, P. Prozaické žánry: povídka, novela, román. In: Úvod do studia genologie, s. 225–226.

5 Tamtéž, s. 226.

6 KUPCOVÁ, H. Novela. In: Encyklopedie literárních žánrů, s. 417.

7 ŠKLOVSKIJ, V. Stavba novely a románu. In: Teorie prózy, s. 66.

(12)

11

se většinou tzv. „falešný konec“,⁸ který obsahuje popis přírody či počasí. Tento zvláštní postup při zakončování může přinášet dodatečný motiv a citové zabarvení.⁹

Oproti povídce, která má uvolněnější stavbu, má novela dramaticky sevřený tvar.

Šklovskij ve své Teorii prózy rozlišuje dvě metody stavby novely. První je stupňovitá, která využívá narůstání motivů a jazykové prostředky pro opakování. Z mnoha metod syžetové organizace je to například rým, tautologie, tautologický paralelismus, epické opakování nebo peripetie. Opakování se také může tvořit tím, že se popře opak, například „cestičkou rovnou, ne křivou,“ a patří sem i výrazy synonymní. Druhá je stavba prstencovitá nebo také rámcová. Tato metoda slouží ke zdržování nebo

odkládání nějakého děje. Osoby v příběhu vykládají další příběhy až do nekonečna, až je první příběh skoro zapomenut. Pro potřeby novely bývají často tyto metody

kombinovány.¹⁰ V jiném svém díle Šklovskij uvádí: „Stavba novely spočívá na

rozporech, které v životě existují a které se ve vyprávění odhalují tím, že se konfrontují různé dějové linie, jež mají k témuž jevu různý vztah.“¹¹ Budování novely se tak může dít pomocí metody paralely, tedy srovnáním, přirovnáním nebo vyjmutím z řady obyčejných věcí. Dále se může budovat pomocí ozvláštnění, které pro věci používá neobvyklá pojmenování.

Tematickou proměnou procházela novela všemi obdobími, rozlišuje se např.

novela psychologická nebo detektivní. Šklovskij ve své publikaci (Teorie prózy) popisuje i novelu s tajemstvím, která může mít dva způsoby vypravování. U prvního se vypravování vede tak, aby všechny události byly naprosto zřejmé a jak vznikaly po sobě. U druhého se vede tak, aby aktuální děj ve vypravování byl nepochopitelný. Tento způsob je příznivý pro ono „tajemství“, které bude vyřešeno až později. Tomuto

druhému typu vypravování odpovídají i detektivní novely. Pro tento typ je často příznačný „časový přesun“. Časový přesun je vypuštění popisu události, která se popsána objeví až po jejích následcích. A tím se vytvoří ono tajemství.¹² Tajemství se v těchto případech používá pro ozvláštnění děje.

9 GOFFENŠEFER, V. C. Osudy novely a románu, s. 12.

10 ŠKLOVSKIJ, V. Teorie prózy, s. 34-35, 57.

11 ŠKLOVSKIJ, V. O novele. In: Próza: /Úvahy a rozbory/, s. 133.

12 ŠKLOVSKIJ, V. Novela s tajemstvím. In: Teorie prózy, s. 118.

(13)

12

Dále Šklovskij popisuje novelu s „chytrůstkami“. Ta spočívá v obtížném postavení hrdiny, jeho odpovědi na tuto situaci a jejím rozřešení. Způsob tvoření syžetové kompozice u tohoto typu spočívá v navlékání motivů.¹³

Tematicky je novela bližší povídce, je „často posedlá jedinou skutečností“,¹⁴ tedy bývá monotematická. Novelistický styl je charakteristický úsporností, prací s náznaky a symbolickým zvýrazňováním motivů. Dramatickou sevřenost konstrukce novely podporuje i rozvíjení ústředního motivu, které se děje jednoduše nebo pomocí motivické inverze. Jedny z nejčastějších motivů u novely jsou motivy tajemství a hledání.

Charakteristická pro styl novely je úspornost. Projevuje se to na omezeném čase, ve kterém se děj odehrává a který bývá ohraničený a relativně krátký. S tím také souvisí omezený počet míst a redukovaný počet postav. Vycházíme-li ze vztahu k románu a povídce, můžeme použít hledisko „způsobu prezentace hrdiny a jeho charakteru“.¹⁵ Dlouhé žánry většinou obsahují „postavu-definici“ a „postavu-charakter“, v kratších žánrech to je jen schematická „postava-typ“.¹⁶

V novele též převažují prvky dynamické a specifické vypravěčské techniky.

Mohou to být vyprávění v 1. osobě, autobiografického či memoárového rázu, nebo osobitý, důvěrný vypravěčský hlas.¹⁷

V rámci trojrovinné genologie (druh – žánr – subžánr) se vyskytuje poslední rovina, a to žánrová varianta. Jde o nejnižší systematickou jednotku v této triádě. Lze se setkat i s pojmenováním subžánr nebo žánrový typ. Tato poslední rovina je poměrně otevřený systém, který pojmenovává varianty „na škále abstraktní – konkrétní a zároveň historické – ahistorické“.¹⁸ V souvislostech s novelou můžeme mluvit o jejích

variantách. Například některé subžánry se mohou vztahovat k historické době nebo epoše (jako např. renesanční nebo romantická novela) nebo k určité národní tradici (ruská realistická novela). Někdy subžánry nemusejí být nižší jednotkou než žánr, ale jsou průnikem různých žánrů, stojí mezi nimi (např. novelistická pohádka).

14 DVOŘÁKOVÁ, A. Novela, aneb Něco mezi jako literární hodnota. In: Souvislosti, s. 44.

15 TÁBORSKÁ, J. Novela. In: Slovník literární teorie, s. 249.

16 ŠIDÁK, P. Úvod do studia genologie, s. 226.

17 DVOŘÁKOVÁ, A. Novela, aneb Něco mezi jako literární hodnota, In: Souvislosti, s. 42–43.

18 ŠIDÁK, P. Literární žánr. In: Úvod do studia genologie, s. 95.

(14)

13 1.1 České prostředí

V našem prostředí se boccacciovská novela objevovala převážně v šlechtických knihovnách v latinském a německém jazyce. V následujícím textu čerpáme zejména z hesla Heleny Kupcové v Encyklopedii literárních žánrů. V druhé polovině 15. století přeložil do češtiny 11 novel z Dekameronu Hynek z Poděbrad. Tento překlad vyšel společně s Hynkovou vlastní novelou v jednom celku pojmenovaném Boccacciovské rozprávky. V době obrozenectví byl velký zájem o novelistická vyprávění, a tak se čeští spisovatelé uchylovali k přebírání šablon ze zahraničních novel. Tehdejší soudobá novelistická tvorba k nám pronikala skrze německé sousedy v podobě sentimentálních milostných příběhů. Přebírání šablon vidíme u Tylova Posledního Čecha nebo

u některých próz Boženy Němcové. V Babičce, kde se vyskytuje epizoda o Viktorce, dokázala autorka skloubit romantickou novelu s kronikářskou narací. Pokusy o novelu se stávaly předmětem literární kritiky a ironizace v jiných dílech, např. v próze Pan amanuensis na venku aneb Putováno za novelou od F. J. Rubeše nebo v Týdnu v tichém domě od J. Nerudy.

V druhé polovině 19. století tento ještě u nás nezakořeněný žánr začala prosazovat Karolína Světlá se svou salonní novelou. Pro generaci 70. a 80. let 19. století se novela těšila větší oblibě a to převážně v podobě milostného příběhu s psychologizujícími prvky. V této době všechny tyto novely přesahuje tvůrčí novelistická činnost Julia Zeyera (např. Duhový pták), vůdčího představitele lumírovské generace

a novoromantika. Jeho nejvýraznější novela Dům U tonoucí hvězdy se proměňuje až v existenciální výpověď. Pro realisticky orientované autory novela nebyla přitažlivý žánr, protože neodpovídala jejich způsobu zobrazení života.

Začátek 20. století, kdy se novoklasicismus snažil obnovit čistotu formy, byl pro novelu příznivý. Od Viktora Dyka vyšla novela Krysař a od Antonína Sovy Pankrác Budecius, kantor. Ve 20. letech avantgardní hnutí podporovalo princip rozbití tradiční prozaické formy, které nebylo vhodné pro novelistickou formu. Návrat k novele proběhl v 30. letech. Styl tíhl k baladičnosti, stejně jako u tehdejších románů. Tragické osudy se objevily v novelách Stín kapradiny od Josefa Čapka a O smutných očích Hany

Karadžičové od Ivana Olbrachta, postihly i postavy v dílech Jana Čepa, a to v Jakubu Kratochvílovi a Děravém plášti. Jedinou výjimkou je soubor Luk královny Dorotky od Vladislava Vančury, který se nejvíce blíží renesanční novele. Optimističtěji působí dvě novely, které se zabývají sociálními potřebami dospívající mládeže, a jsou to Don

(15)

14

Pablo, don Pedro a Věra Lukášová od Boženy Benešové a Předtucha od Marie Pujmanové.¹⁹

Po komunistickém převratu v roce 1948 se do popředí dostal budovatelský román, který schematicky zobrazoval témata, jež vyhovovala závazným normám režimu.

Drobnější žánry ustoupily do pozadí.

V 60. letech po politickém uvolnění se spisovatelé začali odklánět od

budovatelské poetiky. Budovatelský román, který byl dříve spjatý s režimem, mladé generaci nevyhovoval. Chtěli zobrazovat životní zkušenost, kterou by pojali spontánněji nebo emociálněji. Začali vyhledávat drobnější prozaické útvary (např. povídka, novela nebo črta), které pro jejich zobrazení skutečnosti byly vhodnější.²⁰

V tomto desetiletí se rozšířil zájem o téma války a okupace, do popředí se

dostávala problematika Židů a jejich osud nebo holocaust. Tato témata nalézáme právě v prózách Arnošta Lustiga, v díle Adelheid od Vladimíra Körnera, v Boží duze od Jaroslava Durycha nebo i v próze Bohumila Hrabala Ostře sledované vlaky.

V posledních dekádách je novela na ústupu. Ale podle Dvořákové se v dnešní době literární žánr řídí spíše komerčními zřeteli a nakladatelé se označení prózy jako novely vyhýbají, i když některé romány či povídky by se daly považovat za novely.²¹ Novela je tedy dnes vnímána jako méně atraktivní žánr.

V rámci novelistické tvorby v 60. letech 20. století jsme zmínili díla Arnošta Lustiga. Lustig uveřejnil první texty už roku 1946. První povídkové soubory mu vyšly v 50. letech 20. století. V kontextu těchto let byl jedním z autorů, kteří publikovali v oficiálních nakladatelstvích, a bez značného psychologizování působily autorovy texty svěže. To se ale změnilo s vydáním sbírky Ulice ztracených bratří (1959). Po této sbírce začal Lustig s úpravami svých próz a vydal samostatně novelu Můj známý Vili Feld (1961), která tvořila polovinu obsahu předchozí jmenované sbírky.

Psychologizování se výrazně projevilo v próze Dita Saxová (1962) a povídkovém souboru Nikoho neponížíš (1963). V 60. letech publikoval několik méně rozsáhlých próz a v roce 1969 román Miláček, který se stal v té době jeho nejrozsáhlejším dílem.

V 70. letech bylo jeho dílo vyřazeno z veřejného života stejně jako díla ostatních autorů,

19 KUPCOVÁ, H. Novela. In: Encyklopedie literárních žánrů, s. 419–420.

20 JANOUŠEK, Pavel (ed). Dějiny české literatury 1945-1989. III., 1958-1969, s. 283–306.

21 DVOŘÁKOVÁ, A. Novela, aneb Něco mezi jako literární hodnota. In: Souvislosti, s. 42.

(16)

15

kteří nevyhovovali režimu, a odešel do exilu. V USA působil hlavně jako profesor na univerzitách.²²

Jeho prózy propojují hlavně příběhy z koncentračních táborů, které čerpá ze svých životních zkušeností, a motiv židovství. Lustig má tendenci své texty stále upravovat (kvůli pocitu, že jsou díla nehotová a potřebují doplnit o nějaký jiný úhel a podobně).

Některé úpravy textů jsou podařené, jiné dílo spíše degradují. Lustig svá díla hlavně rozšiřuje a zkracování provádí málokdy. Také propojuje postavy z předchozích děl s osudy dalších postav v nových prózách. „Prakticky všechno, co autor po roce 1990 v Čechách vydal, je známo už z šedesátých let, včetně ediční praxe: jednotlivé texty bývají obvykle rozšiřovány, případně spojovány s jinými v nějaké další ‚nové‘ knize.“²³

http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=507

23 ŠPIRIT, M. Zamyšlení, jakých je málo. In: Počátky potíží, s. 44.

(17)

16

2. ROZSAH A KOMPOZICE

Jak už jsme uvedli ve výše popsaném žánru novely v kapitole 1. NOVELA, z hlediska genologické řady má novela střední či kratší rozsah. Naše vybrané prózy se pohybují v rozmezí od 88 stran do 212 tiskových stran. Formát těchto stran je u všech próz podobný, stejně jako velikost a typ písma. Pouze u Dity Saxové je písmo menší (přibližně o jeden typografický bod). Nejkratší jsou Bílé břízy, následuje Modlitba se 118 stranami a se 120 Vili Feld, nejobsáhlejší je pak Dita Saxová. Rozsahovému kritériu pro novelu všechny tyto prózy zhruba odpovídají. Dita Saxová by se však dala spíše zařadit do středního rozsahu než kratšího. Svou rozsáhlostí, větším počtem postav a rozmanitostí dějových míst nejspíše již směřuje k románu. Nejde však jen o vnější formu, kratší rozsah próz souvisí s redukovaným syžetem či menším počtem digresí, což je typické pro tradiční pojetí novely.

Kompozice díla může být pojata z několika různě širokých hledisek. Nejužším pojetím je vnější členění kompozice, které je tvořeno graficky, jde o textové úseky, např. o odstavec, kapitolu, titul nebo předmluvu. Vnitřní členění, jež je považováno za nejširší pojetí, se koncipuje spojováním zvuků, motivů, témat, postav apod.²⁴

Arnošt Lustig používá specifické vnější členění. Většinou jsou díla, na něž se zaměřujeme, rozdělená do několika částí, jež obsahují drobné kapitoly, v nichž autor text dále obvykle člení na pasáže popisné, které zahrnují vnitřní monology

a retrospektivy, a dialogické. Toto rozčlenění vidíme hlavně v próze Dita Saxová, kde mezi těmito pasážemi vzniká napětí, které podporuje celkovou stísněnou atmosféru.²⁵ Vnitřní kompozice je lineární a je doplněna o retrospektivy. Lustig však v první části využil zcela retrospektivní kompozici. Pohledem jedné postavy nastínil, co se ten večer stane, v další kapitole se vrací na začátek dne s jinou perspektivou a v poslední kapitole první části osvětluje, co se onen večer stalo opět z jiného pohledu. Ostatní části už pokračují v standardní lineární kompozici. Základním tématem je začlenění mladých lidí do společnosti po válce. Toto téma tvoří motivy, jako jsou např. peníze, láska, manželství, vzdělání, práce, samota a smrt.

Podobné členění má i Vili Feld, ve kterém ale navíc autor použil pasáže tištěné kurzívou. Ty značí vypravěčovy představy. Části značené římskými číslicemi v této próze vykládají přítomný okamžik, ve kterém vypravěč vypráví svůj příběh, a drobné

24 HODROVÁ, D. …na okraji chaosu…, s. 171–175.

25 BAUER, M. Z monologů plnoleté Dity S. In: Tvar, s. 21.

(18)

17

kapitoly označené arabskými číslicemi většinou tvoří vypravěčovo retrospektivní vyprávění, v němž vzpomíná na Vili Felda. Ze všech čtyř vybraných próz má Vili Feld asi nejsložitější vnitřní členění. Text začíná lineární kompozicí, jež je narušena

retrospektivním vyprávěním, které ale také probíhá chronologicky. Občas nám v retrospektivách vypravěč připomene, že v přítomném čase je pořád v Římě, ale vzpomíná na setkání s Vilim. Po skončení retrospektivní části nastupuje vyprávění v přítomném čase v Římě a pokračuje opět lineárně. Základní téma bychom určili jako osud člověka, vedlejší témata by byly emigrace a opět začlenění lidí do každodenního života po válce. Tato témata by se tentokrát skládala z motivů jako např. režim, emigrace, vlast, lidství nebo slib.

Rozdílně členěna je Modlitba. Obsahuje pouze 3 části, ve kterých dominují dlouhé popisné pasáže a monology jedné postavy. V monolozích Bedřicha Brenskeho pozorujeme manipulaci s židovskou skupinkou „cestujících“. Autor také hojně využívá závorek, ve kterých poskytuje doplňující drobné informace, a to i v přímé řeči. Zde pozorujeme kruhovou kompozici, děj začíná v táboře, kam se cestující opakovaně vrací, a děj zde i končí. Základním tématem je manipulace se zajatci. Autor použil kontrastní motivy, např. naději a zoufalství nebo strach, zbabělost a nebojácnost s odvahou.

Nejrozdílněji je tvořen text v Bílých břízách, jenž je složen z 10 drobných kapitol, které jsou postaveny hlavně na dialozích postav z pomocného technického praporu (dále jen PTP). Tyto dialogy jsou silně ovlivněny „jejich extrémním společenským

postavením.“²⁶ V Bílých břízách je použita lineární kompozice, události jsou řazeny chronologicky za sebou bez jakýchkoliv odboček či retrospektiv. Základní téma tohoto díla určíme jako život společensky vyděděných lidí, utvářejí ho motivy jako již dříve zmíněný politický režim, lidství, ale i láska, naděje nebo společenské postavení.

Pro stavbu klasické novely není rozdělení textu na části a kapitoly typické. Také zmíněné dialogy a vnitřní i vnější monology, které u Lustiga často tvoří velké části textu, nejsou pro novelu příznačné. Vzhledem k tomu, že žánr novely je žánrem

proměňujícím se v čase, tyto drobné kompoziční změny ještě nedokazují, že by tato díla nemohla spadat pod označení novela. Lustig pracuje s členěním textu v těchto prózách velmi podobně, všechny se skládají z nějakého číslovaného rozdělení a obsahují výrazné vnitřní monology. Dialogické pasáže jsou různě zastoupeny v těchto dílech.

Nejvíce jich nalézáme v Bílých břízách, v ostatních prózách jich je poskrovnu

26 HAMAN, A. Arnošt Lustig, s. 80.

(19)

18

a v Modlitbě zase převažují dlouhé monology jedné postavy. Také se v Lustigových dílech opakují témata nebo motivy. Soustředí se hlavně na život lidských bytostí buď přímo ve válce, nebo na jejich začlenění do každodenního života po válce.

(20)

19

3. DIGRESE A POPISNÉ PASÁŽE

V námi popsaném žánru novely v kapitole 1. NOVELA uvádíme, že novela na rozdíl od povídky potlačuje digrese a popisné pasáže ve prospěch dějové složky. Prózy Arnošta Lustiga, jež jsme vybrali, však obsahují mnoho četných odboček, které narušují a oslabují dějovou linii. „Tyto digrese, jež (…) mají retardační charakter a umožňují vystupňovat napětí, mají ovšem i další funkci. Spočívá v tom, že odvádějí pozornost čtenáře od vnějšku do nitra charakterů, zvýrazňují jejich psychickou aktivitu, jejich subjektivní perspektivu.“²⁷ Nebudeme zde zmiňovat všechny digrese a popisné části kvůli jejich častému výskytu, uvedeme pouze několik příkladů pro doložení našeho tvrzení.

Podle Tomáše Kubíčka můžeme události rozdělit do dvou kategorií podle toho, jestli proměňují děj, nebo ne. Jsou to události jádrové a satelitní (někteří teoretikové druhou kategorii nazývají katalyzátory). Jádrové události ovlivňují děj, jsou pro

výstavbu příběhu důležité a nelze je vypustit. Katalyzátory či satelity lze z převyprávění příběhu vypustit, jádrové události pouze doplňují, rozšiřují nebo brzdí.²⁸

Ve srovnání s ostatními námi vybranými prózami nacházíme mnoho odboček v Ditě Saxové kvůli její polyperspektivnosti. Různé perspektivy postav poskytují čtenáři možné odchylky od hlavního děje. Hned ze začátku nás uvádí do děje subjektivní pohled na páteční události Lva Goldblatta, který je satelitní událostí, ale za digresi se považovat nedá, protože se dotýká hlavní dějové linky. Až později se dostáváme k hlavní dějové lince Dity Saxové. Ta nám zprostředkovává události předcházející vyprávění Lva Goldblatta. Poodkrývá také tajemství, které nastínil Lev v předchozí kapitole, a pohled Lindy Huppertové tajemství úplně odhaluje. Další perspektivu představuje Ficiho vyprávění události z onoho pátečního večera, které se obává Lev Goldblatt. Tyto události nacházíme v první části Dity Saxové.

V druhé části děj již nepůsobí tolik složitě. Příběh se už více točí kolem hlavní postavy Dity Saxové a probíhá chronologicky. Jako první nám vypravěč

zprostředkovává její sen. Podle Tomáš Kubíčka musí událost změnit stav příběhu. Sny a představy postav nelze tedy nazývat událostmi.²⁹ Mnoho představ pak nacházíme v próze Vili Feld, kterou analyzujeme níže v této kapitole. Událost, ve které doktor Fitz prohlíží děvčata, označíme za satelit, není tolik důležitá pro samotný příběh, ale čtenáři

28 KUBÍČEK, T. Naratologie, s. 46.

29 Tamtéž, s. 42–43.

(21)

20

je sdělena informace, že by Dita chtěla odjet do Švýcar. Na konci druhé části opět nacházíme kapitolu, která se věnuje pouze Ficiho perspektivě, tentokrát označenou jako digresi i satelitní událost. Obdobně je na tom i třetí část, veškerých událostí se Dita účastní, přímo se jí dotýkají a plynou posloupně za sebou. Za digresi by se dala považovat událost, která se týká Lindy Huppertové, jež odešla z domu, nebo smrt a pohřeb Isabelly Goldblattové. Tyto události nejsou klíčové pro vývoj příběhu. Čtvrtá část je plná hlavně vnitřních monologů Dity Saxové a jejích občasných vzpomínek.

Jak vidíme na uvedených událostech, zpomalují děj pro jeho pozdější gradaci.

Současně tím potvrzujeme Hamanovu výše citovanou tezi, že epizodické odbočky uvádějí čtenáře do vnitřních myšlenkových pochodů postav a jejich psychické činnosti.

Popisné pasáže v Ditě Saxové nejsou zdlouhavé, ale zato bývají často přerušované vnitřními monology postav. Jeden z prvních popisů se objevuje hned na začátku

příběhu, kdy pan Goldblatt v noci prochází Prahou. Tato pasáž je ocitována na s. 27, v kapitole 4. ČAS A PROSTOR.

Další z prostých popisů místností je v poslední části v 16. kapitole, když Dita navštívila bratry na večírku v jejich pokoji, a je zakončen Ditinou přímou řečí. Značně subjektivně popisuje nábytek, koberec nebo květiny v pokoji. V kapitole ve druhé části, která nám přibližuje, co se stalo v noci z 21. února na 22. února, z pohledu hlavního aktéra Ficiho, zaznamenáváme prolínání popisu s pocity postavy a retrospekcí: „Vyběhl nahoru kolem rituální kuchyně, přesně, jak to předtím vylíčil Ditě Saxové na pokoji číslo 16 v Lublaňské 53 a jak to Linda Huppertová napsala starému bohužel i bohudík.

– Vdechl do hrudi vůně koření, mezi nimiž rozeznal hřebíček; vzpomněl si letmo, jak kdysi jeho matka chodila do kostela v Dušní ulici s karafiáty na ‚dlouhý den‘; měla s sebou pokaždé k půstu citrón s několika hřebíčky, aby vdechovala proti hladu jeho vůni, a karafiáty, které voněly téměř podobně.“³⁰

Je zbytečné, abychom zde citovali veškeré popisy, i když jich není mnoho. Na výše vybraných a popsaných citacích vidíme, že popisné pasáže opravdu nejsou dlouhé, ale jsou poměrně detailní a jsou doplněny vnitřními monology postav, přímou řečí nebo retrospektivami.

Ve Vili Feldovi některé digrese spočívají v retrospektivních vyprávěních vypravěče Jindřicha Krause. Tyto retrospektivy opět zpomalují děj a přibližují nám vnitřní pocity a psychickou aktivitu jak Jindřicha, tak i Viliho Felda.

30 LUSTIG, A. Dita Saxová, s. 58.

(22)

21

Začátek vyprávění je vlastně první retrospektivní část, kterou vypravěč vypráví a do které později vkládá retrospektivy z koncentračních táborů a z jeho mládí.

Vypravěč Jindřichovo mládí otvírá historkou o muži, jenž spravoval hřiště, na kterém potkal Vili Felda. Tuto historku označíme za digresi, protože s hlavní dějovou linkou nesouvisí a odchyluje se od ní. To samé můžeme říci i o historkách s Jindřichovou babičkou a tetou. Pouze tím rozšiřují vyprávění, jsou tedy i satelitními událostmi, a odklání se od hlavního děje.

Vypravěč dokonce vkládá retrospektivu do retrospektivy z Osvětimi, která mu vytanula na mysli o jeho setkání s doktorem Mengelem a odklání tím vyprávění.

„Kdo z nás – ptal jsem se sebe sama – se dostane mezi vítr a kouř? Sledoval jsem proud dýmu odplouvající na západ. Proč to, že někdo ano a jiný nikoliv? A myslel jsem na všechno, co jsem už v tomhle táboře prožil.

Vzpomínal jsem na tu chvilku na rampě, když jsme sem přijeli a stáli u kolejí, kousek od pecí, které jsme pokládali za lázně s prádelnami.“³¹

Na této ukázce vidíme i grafické oddělení, jež signalizuje další retrospektivu.

A tato vložená retrospekce je evidentní digresí. Vypravěč se nechává unést proudem myšlenek a v návaznosti na předchozí retrospektivu sice mluví o stejném tématu, jímž jsou události z koncentračního tábora, ale tato pasáž není důležitá pro hlavní dějovou linku.

Jiné pasáže, které jsou graficky zvýrazněny kurzívou, nechávají čtenáře

proniknout do vypravěčovy mysli, když si představuje, co by se v danou chvíli mohlo stát. Jak už jsme se zmínili výše, představy postav nejsou plnohodnotné události a nepředstavují tedy žádné jádrové ani satelitní události. Mohou představovat digrese, ale ve většině případech v této próze úzce souvisí s hlavní dějovou linkou. Jindřichovy představy se zabývají Vili Feldem a tvoří alternativní konce událostí, po kterých vypravěč touží.

Po skončení retrospekcí se vypravěč vrací k zásadní lince vyprávění, ve kterém nezaznamenáváme žádnou digresi. Mnohé výše uvedené retrospektivní epizodické odbočky a myšlenky vypravěče dokreslují pocity obou hrdinů a osvětlují jejich chování v následujících událostech.

31 LUSTIG, A. Můj známý Vili Feld, s. 54.

(23)

22

V próze Modlitba je ze všech vybraných děl asi nejméně epizodických odboček.

Děj se odehrává souvisle, jediné, co narušuje plynutí, jsou dlouhé monology Bedřicha Brenskeho. Ty digresemi nejsou, ač to vypadá, že Brenske často odbíhá od tématu, ale ten jen mistrně ovládá umění projevu. Díky pečlivě vybraným slovům si dokáže

podmanit cestující a stále se drží těch věcí, které se jich týkají. Plynulý děj sice narušují občasné drobné odbočky k minulosti a zážitkům postav, ale ve srovnání s Ditou

Saxovou nebo Vili Feldem jsou tyto digrese spíše drobné, vyskytují se převážně na začátku prózy.

Rozvláčnost vyprávění můžeme ukázat na ukázce z 9. strany. Vypravěč čtenáři prozradí, že má krejčí modřinu na čele, ale až na straně 19 je vysvětleno, jak k ní přišel:

„Četař Vogeltanz si pro něho prve přišel přímo do krejčovských dílen, kde se šily obleky pro vysoké pány z tajné policie, (…) hned u vchodu do dílen mu četař vštípil nutnost vhodného chování k těmto prominentům pádným úderem plochou stranou bajonetu do čela.“³²

Těmito drobnými satelitními událostmi zpomaluje vypravěč děj. Jedná se také o digrese, primárně se totiž netýkají hlavní dějové linky.

Dlouhé ani četné popisné pasáže se v tomto díle nevyskytují, drobné popisy se objevují v rámci vyprávění děje. Díky malému množství epizodických odboček od hlavního děje a popisných pasáží Modlitba odpovídá nejvíce žánru novely, jak jsme o něm pojednali v kapitole 1. NOVELA.

Próza Bílé břízy je vystavěna nejrozdílněji oproti ostatním dílům, která jsme vybrali. Příběh staví na dialozích postav, což také není pro žánr novely úplně typické, a na popisech, ve kterých nacházíme hlavně to, co se děje nebo co kdo řekl. Stručné a výstižné popisy dominují celé próze.

Nenacházíme zde tolik rozsáhlé digrese, které se vyskytovaly v próze Dita Saxová nebo Vili Feld. Za menší epizodické odbočky můžeme považovat třeba Prokurátorovo vyprávění o dívce, která měla záda pobodaná nožem, nebo o jeho zkušenosti

s předchozím kapitánem. Jde o vložená vyprávění, která nemají nic společného s hlavní dějovou linkou a kterých je v příběhu ještě několik.

Pro novelu také není typické vystavění příběhu na dialozích, a jak už jsme zmínili dříve, ani časté epizodické odbočky a popisné pasáže. Žánru novely z tohoto hlediska odpovídá nejvíce dílo Modlitba. U Dity Saxové do jisté míry záleží na pohledu

32 LUSTIG, A. Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, s. 19–20.

(24)

23

interpreta, kolik událostí označí za digrese. Ty jsme se snažili stanovit za pomoci určování jádrových a satelitních událostí. Každopádně má ale více epizodických odboček a popisů více než Modlitba nebo Bílé břízy. Vili Feld se svým subjektivním pohledem také liší od tradičního pojetí žánru novely a nalézáme v něm stejně jako v Ditě Saxové mnoho digresí.

(25)

24

4. ČAS A PROSTOR

Lustigovy prózy, které jsme vybrali, jsou převážně velmi konkrétně časově i místně určeny. Hlavní dějová linka se často odehrává pouze během několika dnů, ale bývá narušována četnými retrospektivami. Jak už jsme uvedli v kapitole 1. NOVELA, příběh v novele by měl trvat krátký čas na omezeném počtu míst.

4.1 Čas vyprávění

Při analýze díla rozlišujeme čas příběhu a čas vyprávění. Gérard Genette pohlíží na vztahy mezi těmito časy třemi hledisky: a) pořádkem (v jiných českých odborných publikacích se můžeme setkat i s označením posloupnost), b) trváním, c) frekvencí.

Z hlediska pořádku jde o uspořádání událostí, mohou být řazeny chronologicky nebo achronologicky. Genette popisuje dva typy achronie: analepsi a prolepsi. Analepse odkazují k minulosti (jde tedy o retrospekce) a prolepse nahlíží do budoucnosti. Ty určuje ve vztahu k výchozímu narativu, jenž interpretuje čtenář. Trvání určuje úměrnost mezi trváním příběhu a rozsahem textu, rychlost vyprávění může autor upravovat, a to za pomoci zrychlení nebo zpomalení. Hledisko frekvence popisuje, kolikrát je jedna událost vyprávěna nebo kolikrát je vyprávěna událost, která se stala více než jednou.³³

V Modlitbě je pořádek událostí chronologický a frekvence je singulativní, tedy jedenkrát je vyprávěna událost, která se stala pouze jednou. V Bílých břízách je čas vyprávění totožný s časem v Modlitbě, pořádek je chronologický a frekvence opět singulativní.

Odlišný čas vyprávění nalezneme v Ditě Saxové nebo ve Vili Feldovi. V Ditě Saxové jsme určili analepsi hned na začátku vyprávění. Dozvídáme se, co se událo 21. února večer, a v další kapitole nám vypravěč sdělí, co tomuto večeru předcházelo.

Vyprávění v 2. kapitole jsme určili právě jako výchozí narativ. Od této chvíle je už pořádek v událostech opět chronologický. Frekvence je také singulativní. Stejnou frekvenci mají i oba pohledy na stejný večer 21. února. Každý totiž vypráví o jiné události, jen je spojuje čas příběhu.

Pořádek v událostech ve Vili Feldovi je achronický. Víme, že Jindřich je po válce pracovně v Římě. Jeho vyprávění o těchto událostech jsme určili jako výchozí narativ.

Následně se dozvídáme předcházející události této popsané situace. Pozorujeme opět

33 RIMMON-KENANOVÁ, S. Poetika vyprávění, s. 54–65.

(26)

25

analepse podobně jako v Ditě Saxové. Frekvence je také singulativní jako v předchozích dílech.

Trvání se analyzuje na určitých úsecích textu ve vztahu k tempu, které čtenář určil jako normu. Výsledek je proto velmi subjektivní. Analyzovat trvání v této práci

nebudeme, je to značně podrobné a pro stanovení žánru podle námi popsaných prvků novely v kapitole 1. NOVELA to není zásadní.

4.2 Čas příběhu

V Ditě Saxové je první část vyprávěna v období z pátku 21. února 1947 na sobotu dalšího dne, druhá část následující měsíc ve stejných dnech, tedy v pátek 21. března 1947 a v sobotu 22. března stejného roku. Třetí část je už časově více neurčitá a děj se odehrává ve větším časovém rozmezí. Víme pouze, že se jedná o měsíc červen stejného roku a že jde o některé pondělí. Další ze zmíněných dnů je konkrétně pondělí

30. června. Mezitím se však ještě uskuteční pohřeb v neurčený den po smrti Isabelly Goldblattové, která zemřela v ono první zmíněné pondělí.

Poslední část příběhu je zasazena pouze do jednoho dne, kdy Dita Saxová spáchá sebevraždu, a to 22. března 1948. Poslední, 17. kapitola obsahuje dopis, který

23. března 1948 odeslal Erich Munk, ale v ten den již Dita nežila.

Časová linka je tedy delší, trvá rok a měsíc, i když konkrétní děje se odehrávají v rámci pouze několika jednotlivých dnů. Oproti Modlitbě, jak uvidíme později, je tento časový úsek daleko delší. Tím by neodpovídal tradičnímu pojetí novely, kterou jsme popsali výše v kapitole 1. NOVELA. Vzhledem k delšímu časovému období však nepozorujeme nijak výrazný vývoj postav (specifický právě pro románový žánr). Pouze u Dity v poslední části pozorujeme jakési prozření, v němž se odhodlá spáchat

sebevraždu. Kdybychom se ale soustředili pouze na čas děje v textu, tak je vždy velmi ohraničený. Spolu s minimálním vývojem postav je stále můžeme akceptovat v rámci novely.

Děj v Modlitbě probíhá ve velmi krátkém čase během dvou dnů v září roku 1943.

První den zajali Němci italskou židovskou skupinu obchodníků, kteří se mohli vykoupit a ještě téhož dne za soumraku odjet. Odjedou, ale z různých důvodů se pořád vracejí do tábora, kde je další den naženou do „sprch“. Tento sled událostí, které se odehrály velmi rychle, nám dokládá i tato citace: „na dně kufru (…) byl nalezen vzkaz pro rodinu

(27)

26

Kateřiny Horovitzové, a bylo to sotva čtyřiadvacet hodin, počítáno od soumraku.“³⁴ Na posledních stránkách je shrnuto, co se po tři dny dělo s Kateřininým tělem.

Časová linka ve Vili Feldovi je značně nejednotná. Drobný úvod před první částí se dotýká vypravěčova narození, první část se odehrává v Římě okolo data

28. října 1949. Druhá část navazuje na toto období a v kapitolách se vypravěč vrací skrze vzpomínky do svého mládí. První kapitola je datována k září 1939, kdy je vypravěčovi 15 let, a retrospektivně se děj odehrává asi v rozmezí dalšího měsíce.

Druhá kapitola se věnuje událostem z listopadu roku 1942, třetí se odehrává v době, kdy byl vypravěč spolu s Vilim v táboře v Osvětimi. V této kapitolce se vypravěč ještě znovu vrací ke dvěma událostem, jež se staly o něco dříve v táboře. Ve čtvrté kapitole se děj odehrává v září po válce. Ve třetí části se opět vracíme do doby, kdy vypravěč pobýval v Římě, a poslední část se odehrává asi po více než půl roce po posledním setkání vypravěče s Vilim v Římě. Naposled potkává Viliho na pražském letišti. Osmá kapitola představuje vypravěče a jeho myšlenky po 10 letech od pražského setkání.

Vidíme, že časová linka víceméně postihuje celý vypravěčův život, tedy přibližně 35 let. Ústřední dějová linka se však opět odehrává pouze během několika dnů v Římě.

Pro kompletní vyznění příběhu je ale důležitý celý časový úsek, který svou rozsáhlostí neodpovídá ohraničenému času u tradiční novely. U postavy Jindřicha pozorujeme opět drobný vývoj jako u Dity, mění se jeho pohled na jím obdivovaného Viliho. Není markantní a nepodporuje tedy blízkost k románu, pro který je dlouhý časový úsek společně s vývojem postav typický.

Bílé břízy jsou jediné z vybraných próz Arnošta Lustiga, které nemají přesně specifikovanou dobu, ve které se děj odehrává. Díky jednotce PTP můžeme

konkretizovat čas na 50. léta 20. století a z citace „Na podzim nemyslel skoro žádný voják na nic jiného“³⁵ můžeme ještě konkretizovat roční období. Jednoho dne jednotka potká děvče z vedlejšího statku, které k nim další tři noci chodí. Další den

devatenáctiletý zabil psa a následující odpoledne utekl s děvčetem, ale kapitán ho vystopuje. V posledním odstavci celé prózy je zmíněno další ráno a povinnosti PTP.

Dohromady může jít o celých sedm dní v kuse, ale jde pouze o hypotézu. Stejně jako u Modlitby je toto období krátké a odpovídá tradičnímu pojetí novely.

34 LUSTIG, A. Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, s. 112.

35 LUSTIG, A. Bílé břízy na podzim, s. 30.

(28)

27 4.3 Prostor ve fikčním světě

Místa v příběhu Dity Saxové bývají také velmi konkrétní a podrobná, autor používá skutečné názvy ulic. Celý děj se odehrává v Praze, konkrétně na Starém Městě a Novém Městě. Ústředním místem je Domov dívek v ulici Lublaňské s číslem 53, který spravují manželé Goldblattovi. V blízké ulici Krakovská se nachází Domov chlapců, se kterými se děvčata z domu v Lublaňské znají a scházejí se.

V popisu Goldblattovy noční procházky nacházíme názvy všech pražských ulic, jimiž prochází:

„Ulice byly prázdné a stejně studené jako večer. – Vydal se Žitnou ulicí dolů přes Karlovo náměstí a Spálenou až na Staré Město, do Maislovy. – Měl přitom pocit, že už promarnil mnoho času tím, že vůbec spal. – U radnice v Maislově se rozhlížel jako starý voják třetího dělostřeleckého pluku u Piavy. (…) Procházel v půlkruhu Červenou ulicí, Pařížskou třídou a Josefovskou opět do Maislovy. Všechno zde důvěrně znal. Sedláře, elektrotechnickou dílnu, sklad obce a síně radních. Měl zlost, že se nechal vyštvat z postele udáním, které mohlo být falešné právě tak jako pravé. Cestou podle Maislovy ulice hledal okno činžáku v Břehové, kde bydlel Erich Munk.“³⁶

V druhé části se Dita Saxová ocitá v klenotnictví blízko Školy užitých umění, jež se nachází v Národní ulici. Také strávila odpoledne s D. E. Huppertem ve výletním hostinci jménem Hotel Astoria-Novák, který se dříve jmenoval U žlutého kamene.

V druhé a třetí části vypravěč zavede čtenáře do dvou prostředí, v nichž proběhnou dvě epizody. První je zasazena do akademické kavárny Sia, kde pořádá Palestinský úřad z Josefovské ulice večírek, kterého se účastní chlapci z Krakovské i děvčata z Lublaňské. Druhá epizoda se odehrává v podniku Sofokles, kam si vyšla Dita s Maxmilianem Gottlobem na večeři.

Poslední část se však odehrává ve Švýcarsku, ve městě Grindelwaldu. Dita Saxová však vzpomíná na staré časy v Domově dívek v Lublaňské ulici.

Rozmanitost míst se dá sloučit hlavně na oblast Starého Města v Praze a město Grindelwald ve Švýcarsku. Do mnoha míst se dostáváme hlavně díky různým pohledům vedlejších postav. Pražské prostředí je v příběhu zastoupeno z větší části než

Grindelwald. Ten se objevuje v druhé polovině, kde by se také měla nacházet pointa, která je tvořena změnou nějaké kategorie. Při tomto pohledu, jenž by zahrnoval pouze

36 LUSTIG, A. Dita Saxová, s. 18–19.

(29)

28

Prahu a Grindelwald, by tato próza mohla odpovídat tradičnímu pojetí novely, jež jsme popsali v kapitole 1. NOVELA a určili malý počet míst jako charakteristický.

Další prózou s rozmanitým prostředím je Vili Feld. První místa jsou čtenářovi představena ve vypravěčově vzpomínání na Řím, kde se procházel po Piazza Cavour, šel ulicí Cavour, nacházel se u paty Paláce spravedlnosti a bydlel v hotelu Zlatý nektar.

Vili v Římě bydlí na via Pietro Cossa. Poslední události v Římě se odehrávají v kanceláři československých aerolinií na Piazza Barberini, v Galleria Borghese na Villa Borghese a v nejmenovaném nočním podniku. Autor opět používá názvy náměstí a ulic ze skutečného světa.

Ve vzpomínkách se vrací na pražské hřiště Hagibor, kde trávil své mládí.

V Belgické ulici se nachází sirotčinec, v němž vypravěč bydlí a ve kterém se odehrávají drobné události s jeho spolubydlícím nebo ředitelem. V jiné retrospektivě vypráví o raném dětství s tetou v bytě na Vinohradech. Jednou jako mladík hledal Vili Felda v kavárně Ascherman v Dlouhé třídě, jindy vypravěče zavedl Černý Pepe do

čokoládovny Berger. Blíže současnosti, ve které vypráví svůj příběh, se ještě v Čechách odehraje závěrečná scéna s Vili Feldem, a to na pražském letišti.

V dalších retrospektivách vypravěč čtenáře zavede do Terezína, kde měl Vili zařízenou mansardu, kam Jindřicha jednou pozval, a do Osvětimi, konkrétně do lesíku u Birkenau. Po válce se vrací k jedné události, která se odehrála ve Viliho bytě ve Štěpánské ulici v Praze. Poté se s Kůstkou prochází Prahou: „Toulali jsme se poblíž Národního divadla. U Čechova mostu jsme se koukali do řeky, jak se dělají ze světel mostních lamp na vodě osmičky. (…) Vyvedl jsem ji mlčky na Petřín.“³⁷ Zmiňuje také Domov dívek v Lublaňské, jenž Lustig použil i v próze Dita Saxová.

Znovu můžeme tato rozličná místa sjednotit na oblasti v Římě, Praze a na města Terezín s Osvětimí. Tentokrát nás ale těmito všemi místy provází vypravěč, který vypráví svůj příběh. Nejmenší zastoupení v příběhu má prostředí z Terezína a Osvětimi, podstatná část děje je zasazena do Říma a do Prahy v různých časových obdobích. Ze stejného pohledu jako u Dity Saxové by pak i tato próza mohla spadat do žánru novely.

Próza Modlitba se od výše zmíněných značně odlišuje, děj probíhá pouze na třech místech. První z nich je synagoga v táboře, druhé místo jsou vagóny ve vlaku, do nichž je zasazena největší část děje. I svatba se uskuteční v prostoru kupé, i když se celá

37 LUSTIG, A. Můj známý Vili Feld, s. 77.

(30)

29

skupinka cestujících vrátila do tábora, aby dvojici mohl oddat rabín. Poslední událost, kterou celý děj graduje, se odehraje v plynové komoře v koncentračním táboře.

Pozorujeme, že se autor v této próze drží omezeného počtu míst, který jsme stanovili jako charakteristický pro novelu. Stejný postup vidíme i v poslední vybrané próze Bílé břízy.

Ještě daleko redukovanější počet míst je právě ve výše zmíněném díle. Zde je příběh zasazen pouze do jednoho místa, a to do pracovního prostředí, ve kterém vykonávají PTP svou službu. Přesněji se děj nejčastěji odehrává v dřevěném baráku, v němž jednotka PTP přespává. Na rozdíl od Dity Saxové a Vili Felda není toto místo nijak konkrétně určeno. Bílé břízy spolu s Modlitbou z hlediska omezeného počtu míst nejvíce odpovídají námi popsané definici klasické novely.

(31)

30

5. POSTAVY

Arnošt Lustig „opustil normu a schéma bojovného hrdinství a vytvořil charaktery reprezentující základní problematiku lidské existence, otázky mravní síly, lásky,

důstojnosti a sebeúcty člověka ponižovaného a deptaného nelidským systémem.“³⁸ Jeho postavy jsou často postaveny do extrémních situací, které vyžadují, aby se zachovaly morálně. Jsou to bytosti, které se díky své vnitřní síle stávají hrdiny.³⁹

Postavy vznikají z jazykové reference a řečového aktu pojmenování, proto je potřeba sledovat jejich výstavbu. Teoretici navrhují několik typologií postav, E. M. Forster vytvořil typologii ploché a kulaté postavy, Daniela Hodrová uvádí postavu-definici a postavu-hypotézu, mluví se o postavách jednoduchých a komplexních, statických či dynamických nebo hlavních a vedlejších. Nejjednodušším způsobem výstavby postavy je charakterizace přímá a nepřímá. Přímá charakterizace spočívá v tom, že vypravěč představí postavu a uvede její vlastnosti. Nepřímá charakterizace je komplikovanější a do její oblasti spadá jednání postavy, její promluva, vnější zjev a jméno či sociální zařazení a prostředí.⁴⁰

Podle Hodrové je postava souborem prvků, který je realizován těmito způsoby:

1. promluva vypravěče o postavě (přímá charakteristika postavy, popis jejího zevnějšku, chování jednání, myšlení); součástí této promluvy je i jméno

2. dialogy a výroky jiných postav o této postavě 3. monology a) „vnější“ b) „vnitřní“

4. scénické poznámky (v dramatu, výjimečně i jinde)⁴¹

V analýze se budeme soustředit na první tři body popsané Hodrovou, čtvrtý vynecháváme, protože se nejedná o dramata a ani nejde o výjimečné případy, a převážně na přímou a nepřímou charakterizaci.

V próze Dita Saxová je hlavní postavou židovská dívka Dita Saxová, která po válce pracuje v archivu Židovské obce. Bydlí v Domově dívek v Lublaňské ulici v pokoji č. 16 spolu s Brittou Mannerheimovou a Lízou Vágnerovou. Vypravěč o Ditiných vlastnostech mnoho informací ze začátku nepodává, nedozvídáme se ihned její vzhled nebo nějaký typický rys, kdežto při zmínce o vedlejších postavách, jako je

39 Tamtéž.

40 KUBÍČEK T. Naratologie, s. 66–70.

41 HODROVÁ, D. …na okraji chaosu…, s. 519.

(32)

31

např. Britta nebo Líza, uvádí výrazný vzhledový rys. Ditin charakter si čtenář utváří hlavně z jejích vnitřních monologů a promluv.

Dita nemá žádnou přezdívku, „jako by už samo jméno Dita Saxová znamenalo konečný pojem.“⁴² Lustig většině vedlejších postav dává přezdívky na základě něčeho pro ně typického. Tonička Blauová má přezdívku podle vzhledu nebo správce Golblatt podle spojení slov bohužel i bohudík, které neustále používá. U jiných postav autor pro jejich charakterizaci používá opakování motivů. Pro Isabellu Goldblattovou je

příznačné, že si často přidržuje levý prs. Tento motiv předznamenává rakovinu prsu, na kterou později zemře. Ditu zase provází opakované pronášení souvětí „život není to, co chceme, ale to, co máme“.

Vzhledem je Dita oproti ostatním postavám velmi výrazná a to i díky své sto osmdesáticentimetrové výšce, kterou převyšuje i muže. Má podlouhlý obličej, modré oči a plavé vlasy. Díky nim působí nevinně, jemně, ale svým chováním se snaží působit na své okolí zkušeně, optimisticky a bezstarostně. Dívka touží po naplněném životě, po něčem, co by konečně uspokojilo její touhu po lásce a smyslu života. Po emigraci do švýcarského městečka však graduje její pocit osamění a nenaplnění, který je nám zprostředkován pouhými náznaky, a dívka si vezme život.

Hlavní postavu zde Lustig vytváří nejprve zamlženě. Ze začátku jí nedopřává mnoho místa, informace o ní podává roztříštěně a její charakter si musí čtenář vyvodit hlavně z vnitřních monologů, chování a dialogů. Až ke konci prózy se naplno projeví její vnitřní monolog a dostává mnohem více prostoru. Nemusí jít ale vždycky o hlavní postavu, pracuje takto hlavně se ženskými hrdinkami, které ovlivňují děj. Takto je vystavěna i postava Kateřiny Horovitzové v Modlitbě a dívky v Bílých břízách, které se ale nedostává ani prostoru pro vnitřní monolog, pouze svým chováním zasahuje do děje.

Pro Lustigovy prózy jsou tyto hrdinky charakteristické, na první pohled nevýrazné, ale i takovéto postavy mohou být důležité pro děj nebo ho i změnit.

V Ditě Saxové je mnoho vedlejších postav, které svým chováním v různé míře ovlivňují hlavní dějovou linku a její vývoj. Perspektivy těchto postav nám umožňují pozorovat jejich reakce na určité události. Jednou takovou vedlejší postavou je Lev Goldblatt, přezdívaný bohužel i bohudík, který čtenáře uvádí do děje. Je správcem Domova dívek a jeho manželkou je Isabella Goldblattová, se kterou se společně starají o dívky. Ani jedna z těchto postav nemá větší vliv na události hlavní linky příběhu.

42 LUSTIG, A. Dita Saxová, s. 57.

(33)

32

Jednou z důležitějších vedlejších postav je Alfred Neugeborn, kterému dívky říkají Fici a kluci v dílnách Alfi. Stejně jako dívky i on se po válce snaží vyplnit svůj život správnými hodnotami. Dita pro něj představuje jednu z těchto hodnot. V prvních dvou částech jsou poslední kapitoly věnované jeho pohledu. Opět přímou charakterizaci vypravěč podává v několika málo slovech. Alfred rozpohybuje události tím, že je schopný pro Ditu Saxovou ukrást peníze. Jeho psychický vývoj můžeme sledovat na vzpomínce popsané vypravěčem a události s loupeží. Tu nedokončil a z této události se stane povídačka a Ficiho pověst je tím poznamenána.

V pokoji č. 15 vedle Dity bydlí Tonička Blauová, šestnáctileté vyhublé, drobné a tiché děvče, a Linda Huppertová, nevlastní sestra D. E. Hupperta. Tonička s přezdívkou mumie má o sobě nízké mínění kvůli svému vzhledu a s Ditou si vytvoří specifické přátelství. Linda je svérázná, závidí ostatním děvčatům jejich život a má nutkání strkat nos do cizích věcí. Celkově působí kontrastně oproti ostatním postavám děvčat v příběhu, která se snaží si život usnadnit, vylepšit a žít naplno tak, jak to jen jde.

Dokonce i poslouchá za zdí, co se děje u Dity v pokoji, a podá na Ficiho anonymní udání správci Goldblattovi.

Ditiny spolubydlící Britta a Líza mají v příběhu epizodické události. Obě se oddávají svým nápadníkům, od kterých očekávají lepší život, než jaký doposud zažily, i když vstupují do neznámého prostředí. Pokaždé když vypravěč poprvé mluví o nějaké vedlejší postavě, jež ještě nezasahuje do děje, uvede většinou vzhledový rys. Kdežto při uvedení postavy na scénu k ní přikládá informace např. z její minulosti nebo

o současném sociálním zařazení.

O Ditu by mělo zájem několik mladíků, jedním z nich je D. E. Huppert, dalším je Herbert Lágus, který opětovně nabízí Ditě bydliště u svého strýce Sallyho v San

Salvadoru, kde by měli vlastní bydlení a mohl by ji zabezpečit. Oba tito mladíci i s Ficim mohou představovat pro Ditu právě ty hodnoty v životě, které hledá, ale Dita očekává od života více. Nechce jako Britta nebo Líza podlehnout materiálnímu životu, jenž by jí usnadnil životní situaci. Spíše pátrá po pravé lásce, kterou ale kvůli své pasivitě pravděpodobně odmítá nebo přehlíží.

Mezi okrajové postavy patří Maxmilian Gottlob, postarší muž a nastávající

manžel Lízy Vágnerové. Další z nepříliš zásadních postav je profesor Erich Munk, který doučuje děvčata, vzdělává je a snaží se je podpořit. Nejvíce toho dělá pro Ditu, která mu nejspíše připomíná jeho vlastní dceru, která ale není mezi živými. V příběhu se objeví

(34)

33

ještě několik postav, které mají své drobné epizody, ale děj pouze doplňují a nejsou nijak výrazné. Jedná se o rodinné příslušníky nebo další přátele.

Postavy nejsou nijak výrazně popsány, vnější vzhled se dozvídáme z několika málo slov, ale prostřednictvím vnitřních monologů a retrospektiv si můžeme udělat obraz o jejich pocitech a názorech. Vzhledem k nevelkému rozsahu textu zde autor ztvárnil mnoho postav, které mají svůj prostor a jsou převážně klíčové k doplnění dějové linky. Jak jsme ale zmínili v kapitole 1.NOVELA, pro novelu je spíše typický menší počet postav.

V próze Modlitba je počet postav již značně redukovaný. Hlavní postavou je židovská dívka Kateřina Horovitzová. Opět je tato postava spíše upozaděná,

k událostem, které se odehrávají kolem ní a týkají se jí, se skoro nevyjadřuje, stává se téměř tichým pozorovatelem. Až v závěru jako jediná nepodlehne strachu a v posledním záchvěvu se marně pokusí vzepřít se svému osudu. Vypravěč neprozrazuje její věk, ale pomocí drobných zmínek můžeme odhadovat, že jí ještě nebylo 18 let, ale ani už není dítětem. Její vnitřní monology jsou však plné vyzrálých myšlenek a obav o svůj osud.

Pasivita, která ji provází celým příběhem, se ke konci promění v aktivitu, když sebere vojákovi zbraň.

Herman Cohen je mluvčím celé skupinky, kterou zajali v Itálii a do které patří dalších 19 židovských bohatých mužů. Z poměrně početné skupinky však v příběhu má nějakou úlohu jen několik postav, zbylé jsou pouze doplňující a neovlivňují hlavní dějovou linku.

Postavou, která v Modlitbě vede dlouhé monology, je Bedřich Brenske, nacistický důstojník. Je si vědom svého postavení a náležitě toho využívá, i když se přetvařuje.

Právě jeho dlouhé monology a pečlivý výběr slov přispívají k perfektní manipulaci se zajatci. Herman Cohen spolu s Bedřichem Brenskem mají v příběhu asi největší prostor, co se týče promluv a jednání. Brenske jim poskytuje iluzi, že za peníze mohou dostat všechno, tedy i svobodu. Herman je tímto vystupováním přesvědčen a ze začátku se i podle toho chová. Působí jako sebevědomý muž, jenž má nad vším díky penězům moc. Postupem času si ale pomalu uvědomuje, že je Brenske jen okrádá, avšak stále doufá v jejich svobodu.

U postav Hermana Cohena a Kateřiny Horovitzové pozorujeme určitý kontrast a proměnu. Kateřina jako mladá a nedospělá dívka působí tiše a neprůbojně, kdežto Herman jako movitý muž se chová statečně. V závěru dochází k oné proměně. Kateřina

(35)

34

vytrhne zbraň vojákovi a projeví tak statečnost a nebojácnost, zatímco Herman pouze nečinně přihlíží a je pohlcen strachem úplně stejně jako ostatní muži z jejich skupinky.

Vyskytují se zde ještě zdánlivě nedůležité okrajové postavy krejčího a rabína Dajema, které vystupují v klíčových okamžicích a odhalují čtenáři skutečný význam všech událostí. Voják Emerich Vogeltanz má zde také určitou roli, představuje člověka, jenž je násilný a má potřebu ponižovat a šikanovat vězně. Tato charakterizace vyplývá ze stylu jeho promluv a chování.

Autor k těmto postavám přistupuje stejně jako u Dity Saxové, mnoho informací se dozvídáme z jejich vnitřních monologů a chování. U postav z Modlitby se ale na rozdíl od Dity Saxové setkáváme s kontrastem, který umocňuje vyjádřené pocity postav, jako jsou naděje, zoufalost, statečnost nebo zbabělost.

Také v próze Bílé břízy se setkáváme se skupinou, kterou tvoří muži z pomocného technického praporu, neboli PTP. Tato skupina je už méně početná než předchozí skupiny, vidíme tedy ještě redukovanější počet postav. Jak píše Aleš Haman, jde o existence, které společnost deklasuje a které jsou zadržovány v pracovních táborech pro kriminálníky a „politicky nespolehlivé“.⁴³ V námi sledované skupince postavy nemají ani vlastní jména, jsou nazývány pouze přezdívkami, které je nějak

charakterizují nebo symbolizují jejich chování.

V této próze nenacházíme žádnou jednoznačnou hlavní postavu. Skupinka mužů z PTP je zásadní, ale stejně tak by mohli představovat pouze jednu postavu, kterou by charakterizoval pocit nesvobody, zbytečnosti nebo marnosti. Vypravěč také nejprve uvádí na scénu celou skupinu těchto mužů a až později je začne individualizovat a charakterizovat.

Důležitou postavou je devatenáctiletý, jenž se zamiluje do dívky ze statku, která k mužům z PTP pravidelně přichází v noci a tráví s nimi čas v posteli. Děvče je také charakterizováno nepřímo, nevíme o něm nic zásadního, jen to, že žije na blízkém statku a může jim nosit mléko. Vypravěč o ní zmiňuje pouze tyto informace, že jí ještě není ani sedmnáct, má plavé vlasy a je hubená.

Stejně jako předchozí ženské postavy je i tato dívka zobrazena neurčitě, je

upozaděná, i když pro vývoj děje je zásadní. Nejprve změní každodennost všem mužům z PTP, kteří o to stojí, a pak poblouzní i devatenáctiletého, jenž si s ní začne

představovat budoucnost, protože nikdy předtím neprožil lásku.