Poděkování
Ráda bych poděkovala vedoucí práce PhDr. Heleně Kalábové, PhD., za odborné vedení, vstřícný přístup a za cenné rady k mé práci. Zároveň bych ráda poděkovala všem
sociálním pracovníkům, kteří se účastnili výzkumu, a to zejména za jejich ochotu, otevřenost a sdílnost. Zároveň patří veliký dík mé rodině a také kolegyním a kolegům, kteří mě během celého mého studia podporovali.
V Liberci dne: 29. 4. 2016 Bc. Zita Kolářová
____________________________
Anotace:
Tématem předložené diplomové práce je motivace sociálních pracovníků pro výkon povolání v hospicích. Práce vychází z námi získaných informací z odborné literatury.
Cílem práce je zjistit, jaké jsou motivační faktory sociálních pracovníků pro výkon povolání v hospicích. Diplomová práce se skládá ze dvou částí, tj. část teoretická a empirická. Teoretická část je tvořena na základě informací získaných z odborných zdrojů a objasňovala pojmy, jako jsou sociální práce, hospice, paliativní péče, umírání, apod. V empirické části byly z důvodu smíšeného výzkumu zvoleny dvě metody.
V první řadě byl respondentům předkládán dotazník, po vyplnění dotazníku byl s respondenty dělán standardizovaný rozhovor. Vzorek respondentů tvořilo 25 sociálních pracovníků z celé České republiky. V empirické části jsme zjišťovali, jaká je motivace sociálních pracovníků pro výkon povolání v hospicích
Na základě provedeného výzkumu bylo zjištěno, že většina sociálních pracovníků si vybrala jako své působiště hospic z důvodu zájmu o cílovou skupinu, dále, že všichni dotázaní respondenti považují svojí práci v hospici za smysluplnou a v poslední řadě jsme zjistili, že většina sociálních pracovníků má ve svém zaměstnání vytvořeno otevřené prostředí k tomu, aby mohli vyjadřovat své názory na pracovní problémy.
Nesmírně přínosné pro nás zejména bylo poznání důvodů proč se lidé rozhodnou pracovat v hospici a poté informace, jak na svou práci v hospicích pohlížejí. Myslíme si totiž, že umírání v klidu, se svými blízkými a v příjemném prostředí, kde se člověk cítí jako lidská bytost by mělo v naší společnosti dostat prostor.
Klíčová slova: hospice, sociální pracovník, motivace, paliativní péče, umírání, spiritualita
Annotation
The topic of this thesis is what motivates social workers for a hospice profession. The work is based on information which we obtained from specialised literature. The aim of the thesis is to discover what the motivational factors for working in a hospice are.
This dissertation is divided into two parts – theoretical and empirical. Theory is formed on the basis of information obtained from specialised sources and clarified terms such as 'social work', 'a hospice', 'paliative care', 'dying' etc. In the empirical section were, due to a joined research, chosen two techniques. At first, the respondents were presented with a questionnaire. Afterwards, a standardised interview was conducted with each. Respondents were 25 social workers from the whole Czech Republic. In the empirical part, we were ascertaining, what motivates social workers to work in hospices.
Based on the outcome of the conducted research, most social workers chose a hospice as their workplace because of their interest in the target group, furthermore, all of the respondents consider their work meaningful, and lastly we established that most of the social workers work in an environment where they are free to express their opinions on work-related topics.
From out point of view, discovering the various reasons for deciding to work in a hospice and information concerning how they perceive their job in a hospice were exceptionally beneficial. We think that dying in peace surrounded by one's closest and in a pleasant environment should have a place in our society.
Key words: hospice, social worker, motivation, paliative care, dying, spirituality
7
Obsah
Úvod ... 11
TEORETICKÁ ČÁST ... 13
1 Sociální pracovník ... 13
1.1 Sociální pracovník v hospici ... 13
1.2 Osobnost sociálního pracovníka v hospici ... 14
1.3 Kompetence sociálního pracovníka ... 14
1.4 Syndrom vyhoření ... 16
2 Motivace ... 18
2.1 Pojem motivace ... 18
2.2 Motivy ... 18
2.3 Druhy motivů ... 19
2.3.1 Potřeby... 20
2.3.2 Hodnoty, cíle a ideály ... 21
2.4 Motivační teorie ... 23
2.4.1 Maslowova motivační teorie ... 23
2.4.2 Alderferova motivační teorie ... 24
2.4.3 Herzbergova motivační teorie ... 25
2.5 Modely motivace ... 26
2.6 Motivace a životní hodnoty zaměstnance ... 27
2.7 Socializace jedince a jeho motivy ... 29
2.8 Hodnotová orientace ... 29
3 Paliativní péče ... 31
3.1 Historie paliativní péče ... 31
8
3.2 Charakteristika paliativní péče ... 31
3.3 Typy paliativní péče ... 32
4 Hospic ... 34
4.1 Historie hospicového hnutí ... 34
4.2 Formy hospicové péče ... 35
4.2.1 Hospic jako dům ... 36
4.3 Dětský hospic ... 37
4.4 Umírání ... 37
4.5 Umírání jako součást života ... 38
4.6 Modely umírání ... 39
4.6.1 Domácí model umírání ... 39
4.6.2 Institucionální model umírání ... 40
4.6.3 Dystanázie ... 41
4.7 Fáze umírání ... 41
4.8 Dobrovolníci v hospici ... 42
5 Spiritualita ... 44
5.1 Definice pojmu ... 44
5.2 Model spirituality ... 45
5.3 Spirituální potřeby klientů ... 46
5.4 Etika přístupu sociálního pracovníka k umírajícímu ... 47
6 EMPIRICKÁ ČÁST ... 49
6.1 Cíl práce ... 49
6.2 Předpoklady... 49
6.3 Použité metody a technika sběru dat ... 50
9
6.4 Charakteristika zkoumaného vzorku ... 51
6.5 Průběh výzkumu... 51
6.5.1 Údaje o respondentech ... 52
6.5.2 Vyhodnocení dotazníku ... 53
6.6 Vyhodnocení dat z rozhovoru ... 57
6.6.1 Před nástupem do hospice ... 57
6.6.2 Po nástupu do hospice ... 62
6.6.3 Organizační záležitosti ... 70
6.7 Ověřování platnosti předpokladů ... 75
6.7.1 Předpoklad č. 1 ... 75
6.7.2 Předpoklad č. 2 ... 77
6.7.3 Předpoklad č. 3 ... 78
Návrh opatření ... 80
Závěr ... 81
Seznam použité literatury ... 83
Seznam příloh ... 87
10
Seznam tabulek
Tab. 1: Typologie hodnotových orientací Tab. 2: Herzbergerova motivační teorie Tab. 3: Fáze smíření se s nemocí Tab. 4: Údaje o respondentech Tab. 5: Seznam hospiců v ČR
Seznam grafů
Graf 1: Vzdělání respondentů Graf 2: Věkové složení Graf 3: Vzdělání respondentů
Graf 4: Pracovní úvazky respondentů Graf 5: Typ hospicové péče
Graf 6: Výše čisté mzdy Graf 7: Počet klientů
Graf 8: Opětovná volba zaměstnání v hospici Graf 9: Důvod práce o hospici
Graf 10: Smysluplnost práce Graf 11: Sdělování názorů
11
Úvod
V některých hospicích jsem měl čest hrát pacientům či pro pacienty. Vše je o lidech, a po mé zkušenosti vím, že žádný z „tónů“ nepřijde v hospicích nazmar, ale že naopak bude obohacen mnoha a mnoha tóny dalšími, které s radostí a pokorou budu rozeznívat. Vážím si té nesmírně obětavé a hodnotné práce všech, kteří pomáhají umírajícím, aby jejich poslední pouť v Cháronově loďce byla důstojná.
(Štěpán Rak) Předložená diplomová práce se zabývá tématem motivace sociálních pracovníků v hospicích. Pracuji jako sociální pracovnice v domově pro seniory a myslím si, že sociální pracovník v hospici má kromě své sociální práce ještě nesmírně zajímavé a důležité celospolečenská téma, kterým je navracet smrt a umírání zpět do našich životů a naučit společnost vnímat, že se jedná o zcela přirozenou a normální věc, a že naopak umírání lidí za bílou plentou v nemocniční izolaci není přirozené. Hluboce respektuji každého pracovníka pracujícího v hospici a velice mě zajímalo, proč se tito lidé rozhodli v hospici pracovat a jak svou práci v hospici vnímají a co jim přináší.
V diplomové práci vycházím ze tří předpokladů. V prvním předpokládám, že více jak 70 % sociálních pracovníků pracuje v hospici z důvodu špatné zkušenosti s umíráním blízkých lidí v nemocnici. Druhý předpoklad se váže na průběh práce v hospici a zde předpokládám, že více jak 90 % sociálních pracovníků považuje svoje zaměstnání za smysluplné. V posledním předpokladu se domnívám, že více jak 80҈% sociálních pracovníků má možnost své názory na pracovní problémy otevřeně sdělovat. V empirické části jsem použila smíšeného výzkumu. K vyhodnocení výzkumu byla zvolena metoda standardizovaného rozhovoru s 25 respondenty. Rozhovory byly uskutečňovány v kavárnách, vždy po dohodě s respondentem, a to po celé České republice. Každému respondentovi jsem před začátkem rozhovoru předložila dotazník, jehož cílem bylo zjistit zejména demografické údaje o respondentovi.
Práci jsem rozdělila na část teoretickou a empirickou. V teoretické části definuji pojmy sociálního pracovníka, motivace, paliativní péče, hospice, umírání, smrti a v poslední řadě i spiritualita. Začínám popsáním sociálního pracovníka, kde se věnuji
12
také syndromu vyhoření, dále navazuje pojem motivace, kde se tento složitý jev snažím popsat. V části věnované hospicům se věnuji také umírání. Poslední kapitola teoretické části se zabývá spiritualitou. Empirickou část tvoří 25 respondentů, kteří pracují jako sociální pracovníci v hospicích po celé ČR.
Výzkum se dělí na tři části. V první části jsem zjišťovala, z jakého důvodu začali sociální pracovníci pracovat v hospici, v druhé mě zajímalo, jak sociální pracovníci práci v hospici vnímají a co jim tato práce přináší, a ve třetí části jsem se zabývala tím, jaké je zázemí a organizace hospiců, kde respondenti pracují.
Vytvořená diplomová práce je vhodná pro potenciální zájemce o práci v hospicích, případně pro studenty oboru sociální práce. Myslím si, že práce je také vhodná pro širokou veřejnost, která se o toto téma zajímá.
Diplomová práce byla vytvořena za účelem zmapování a zjištění, co vede sociálního pracovníka pracovat v hospici, jak se mu tato práce líbí, co mu práce dává a také zjistit, jak jsou zaměstnanci hospice ve své práci spokojeni. Dále mě zajímalo, co říkají respondenti na organizaci práce a vedení.
13
TEORETICKÁ ČÁST
1 Sociální pracovník
Sociální práce se po dobu 20. století stala společenskou a zároveň vědní disciplínou. Stala se ale také oblastí praktické činnosti, která má za cíl odhalovat, vysvětlovat, zmírňovat a řešit sociální problémy. Hlavní postavou je sociální pracovník (Matoušek 2001, s. 10)
1.1 Sociální pracovník v hospici
Obecně můžeme říci, že sociální práce a tedy i sociální pracovník se zabývá pomoci lidem, kteří se nacházejí v obtížné životní situaci (Géringová 2011, s. 16).
Pomůžeme si ale i definicí dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, která definuje velmi obecně náplň práce sociálního pracovníka takto: sociální pracovník vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy včetně řešení sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících služby sociální péče, sociálně právní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby sociální prevence, depistážní činnost, poskytování krizové pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitace, zjišťuje potřeby obyvatel obce a kraje a koordinuje poskytování sociálních služeb (Zákon č. 108/2006 Sb., § 109).
Každý sociální pracovník je povinen mít odpovídající vzdělání:
vyšší odborné vzdělání získané absolvováním vzdělávacího programu akreditovaného v oborech vzdělání zaměřených na sociální práci a sociální pedagogiku, sociální pedagogiku, sociální a humanitární práci, sociální práci, sociálně právní činnost, charitní a sociální činnost (Zákon č. 108/2006 Sb., § 110),
vysokoškolské vzdělání získané studiem v bakalářském, magisterském nebo doktorském studijním programu zaměřeném na sociální práci, sociální politiku, sociální pedagogiku, sociální péči, sociální patologii, právo nebo speciální pedagogiku, akreditovaném podle zvláštního právního předpisu (Zákon č. 108/2006 Sb., § 110),
absolvováním akreditovaných vzdělávacích kurzů v oblastech uvedených dříve a to v rozsahu nejméně 200 hodin a v trvání praxe minimálně 5 let a to za podmínky, že
14
bude mít jedinec ukončeno vysokoškolské vzdělání v jiné oblasti studia, než je uvedeno výše (Zákon č. 108/2006 Sb., § 110),
absolvováním akreditovaných vzdělávacích kurzů v oblastech uvedených dříve a to v rozsahu nejméně 200 hodin a v trvání praxe minimálně 10 let a to tehdy, pokud má jedinec dosaženo středoškolské vzdělání s maturitní zkouškou v oboru sociálně právním, které je ukončeno nejpozději 31. 12. 1998 (Zákon č. 108/2006 Sb., § 110).
Sociální pracovník má povinnost absolvovat v průběhu celé své praxe další vzdělávání, které probíhá formou akreditovaných kurzů od MPSV a to tak, že tuto akreditace mají vysoké školy nebo vyšší odborné školy. Sociální pracovník může další vzdělání získat také svou účastí v akreditovaných kurzech, odbornými stážemi v zařízeních sociálních služeb, případně účastí na školících akcích (Zákon č. 108/2006 Sb., § 111).
1.2 Osobnost sociálního pracovníka v hospici
Ideální sociální pracovník by neměl ve vztahu ke klientům a kolegům vystupovat jen jako odborník, který si udržuje odstup, ale měl by především vystupovat jako člověk, který se dnes a denně pokouší o empatii a maximální možné pochopení klientovy situace. Je velmi důležité, aby uměl odhadnout míru toho, na kolik je dobré se ke klientovi „přiblížit“. Jeho vlastnosti by měli být: trpělivost, upřímnost, vytrvalost a také autenticita. Měl by ovládat aktivní naslouchání svým klientům a měl by umět s lidmi komunikovat (Svatošová 2005, s. 204–205). Svatošová dále uvádí, že ten, kdo chce v hospici pracovat, musí splnit několik podmínek. První podmínka je, že v hospici může pracovat pouze ten, kdo má lidi bezvýhradně rád. Důležité je, že musí být tento člověk vyrovnán se svou vlastní smrtelností a konečností lidského života. Zároveň musí vědět, že není možné fungovat jen z toho, že bude ostatním lidem dávat sílu, ale že on sám musí odněkud sílu čerpat. Musí tedy vědět, odkud bude on sám lásku a energii čerpat (Svatošová 2008, s. 116).
1.3 Kompetence sociálního pracovníka
Podle M. Svatošové má sociální pracovník v hospici řadu kompetencí.
Primárním krokem je seznámit se s potřebami pacienta a rodiny, kdy se sociální pracovník musí zaměřit na to, aby zjistil emoční, sociální, praktické a finanční potřeby, atd. Seznámení se s potřebami nejen nemocného, ale i jeho rodiny je základním úkolem,
15
ze kterého poté vyvěrá nespočet dalších úkolů. Sociální pracovník musí posoudit sílu rodiny a klienta k tomu, aby danou situaci zvládli a pokud budou potřebovat a chtít, nabídnout jim pomoc. Nemocnému a rodině musí také vytvořit optimální podmínky k tomu, aby své pocity mohli bez problémů ventilovat. Musí také chápat náboženské a etnické vlivy, které klienta a jeho rodinu ovlivňují. Měl by vždy vybrat u daného případu nejzranitelnější lidi, jako jsou například děti, adolescenti, staří lidé, atd. a na ty zaměřit svou pozornost. Pokud má rodina mezi sebou komunikační bariéru, měl by být nápomocný s jejím odstraněním. Jeho pravomocí je také radit a asistovat při různých jednáních a měl by vyřídit sociální dávky, stejně jako jiné administrativní úkoly. Může fungovat také jako jakási spojka mezi rodinou a učiteli, zaměstnavatelem, apod.
(Svatošová 2005, s 205–206). Mimo vyjmenované úkoly sociálního pracovníka nesmíme zapomínat, že musí být schopen pomoci i ve složitých situacích, kdy potřeby nemocného a osob pečujících jsou v konfliktu. Musí mít přehled o dostupnosti vhodných služeb pro podporu terminálně nemocných a jejich rodin, musí vědět, co nabízí státní i nestátní sektor. Musí být schopen pracovat s lidmi, kteří utrpěli ztrátu (Svatošová 2005, s. 205).
Musí být také plnohodnotným členem týmu, a pomoci při zvládání psychosociálních problémů. Často sociální pracovník v hospici funguje jako koordinátor dobrovolníků a stážistů a měl by být schopný supervidovat jejich činnost (Svatošová 2005, s. 206).
Úkoly sociálního pracovníka probíhají v určitém časovém horizontu, který začíná v podstatě již podáním žádostí o umístění do hospice, doprovázení a končí prací s pozůstalými.
Student ve své knize uvádí koncept kompetencí sociálního pracovníka v hospici podle Petera Löcherbacha (2002). Löcherbach rozdělil kompetence do čtyř oblastí. V první řadě se jedná o sociální kompetence (což je schopnost komunikace, kooperace, koordinace, schopnost čelit kritice, schopnost práce v multidisciplinárním týmu). Dalším bodem jsou tzv. věcné kompetence (znalost jednání a vysvětlování, také organizační vědomosti a pracovník musí být schopen řídit své znalosti a evaluace). Dále se jedná o osobní kompetence, které se projevují tím, že jedinec je schopen rozvoje vlastní osobnosti a také schopností nebo ochotou k sebereflexi. V poslední řadě musí sociální pracovník mít tzv. metodické koncepce, např. zvládnutí komunikačních technik, organizační schopnost jedince, atd. Všechny uvedené kompetence vedou ke kompetencím k jednání, které jsou v literatuře popisovány jako plná odborná
16
kompetence. Výše uvedené kompetence jsou jakési obecné, které by měl ovládat každý sociální pracovník. Práce sociálního pracovníka v hospici je ale náročnější, proto k těmto obecným kompetencím a schopnostem musíme řadit ještě specifické. Zejména jde o rozvoj schopností jednání a komunikace s klienty v hospicích a jejich rodinami a blízkými a také musí být schopen jednat v týmu. Sociální pracovník musí dbát na rozvoj péče a to jak o klienty, tak o sebe samého, protože budeme vycházet z jednoduchého hesla, které zní, že pokud se někdo neumí postarat sám o sebe, těžko se bude starat o druhé. Velmi podstatnou složkou kompetencí je supervize, která se zaměřuje na podporu pečujících a také na zlepšení psychosociální péče o klienty a také je důležitou prevencí syndromu vyhoření. Jako jádro hospicové práce je vypořádání se s vlastní smrtelností. V procesu doprovázení lidí se předpokládá, že doprovázející bude schopen pracovat se ztrátami (Student, aj. 2006, s. 119–120).
1.4 Syndrom vyhoření
Člověk pracující v pomáhajících profesích je neustále vystaven tlaku, prakticky každý den je konfrontován s nelehkými příběhy nejen svých klientů, ale i jejich rodinných příslušníků, apod. a je vystaven mnoha odlišným emocím. Sociální pracovník je často konfrontován s bezmocí, která má často vliv na syndrom vyhoření.
Syndrom vyhoření byl zpočátku používán pouze slangově pro označení narkomana, který cítil, že je na úplném dně. V 70. a 80. letech tento termín přešel do vyjádření rezignace a vyčerpání v zaměstnání (Vodáčková 2007, s. 174). Freudenberger uvádí deset nejtypičtějších projevů syndromu vyhoření, i když musíme brát v potaz, že každý z nás je zcela individuálně nastaven a tudíž i projevy mohou být odlišné.
Nejčastějším příznakem je vyčerpání, které se projevuje ztrátou energie, pocity únavy, při kterých má člověk pocity zoufalství. Sociální pracovník má problémy si s tímto vyčerpáním poradit, protože je zvyklý na elán. Jedinec se cítí odcizený a izolovaný, odcizení je ochranou proti bolesti a také proti zklamání. Sociální pracovník ztrácí schopnost pomáhat druhým lidem, což vede k depresi, otupění a izolaci. Dalším symptomem syndromu vyhoření je netrpělivost a vznětlivost jedince, která plyne z jeho frustrace a frustrace pramení z nedostatečné výkonosti. Jeho netrpělivost roste tím více, čím méně úkolů je schopen vykonat. Jedinec trpící syndromem vyhoření se snadno rozhněvá, často zmatkuje a velmi obtížně kontroluje svoje city a nechá se vyvést
17
z míry pouhými maličkostmi. Má také často paranoidní rysy a klesá jeho důvěra jak ke kolegům, tak k supervizorům. Dalším projevem je ztráta cílevědomosti, která se projevuje až v pokročilém stádiu a vzniká tím, že paměť nepracuje dobře, díky čemuž se zvyšují projevy neklidu a strachu a tím roste i zhoršení myšlení. Do syndromu vyhoření řadíme i psychosomatické jevy, konkrétně jejich fyzické i psychické projevy, jako jsou bolesti hlavy, bolesti zad, opakovaná chřipková onemocnění, atd. Syndrom vyhoření vede často ke vzniku depresí u jedince. Jedná se o dlouhodobý stav, který postihuje všechny oblasti života – např. jedinec často spí, ztrácí zájem o věci, které jej dříve zajímaly, velice krajním řešením je sebevražda. Pokud je deprese způsobená vyhořením, tak je dočasná a narušuje pracovní výkon, v soukromí se chová spíše normálně, ale zlobné reakce přetrvávají (Maroon 2012, s. 32–33).
Jak by se měl sociální pracovník chránit před syndromem vyhoření? Existuje mnoho návodů. Nejzajímavější je např. tzv. typologie vývojových potřeb, které se dělí na 4 okruhy – podle zdroje čerpání inspirace. Prvním bodem je čerpání inspirace pro uspokojení potřeby místa, kdy si v první řadě člověk musí uvědomit, že základní místo, které potřebuje a ve kterém přebývá, je jeho tělo a že je přirozené, že krizové stavy se v těle projevují, např. zvýšené napětí, bolesti, atd. Druhým bodem je čerpání inspirace pro uspokojení potřeby podpory, kde se klade důraz na to, aby se pracovník učil požádat o podporu tehdy, pokud ji potřebuje. Měl by přijít na to, kdo v zaměstnání by pro něj mohl být opora, atd. Dalším zdrojem čerpání inspirace je péče, kde se doporučuje, hledat co nejpříjemnější formy péče o své tělo, jako jsou např. různé relaxační techniky, například plavání, jóga, běh, atd. a patří sem i příjemný odpočinek, např. pěstování svých zálib, atd. Posledním zdrojem je uspokojení potřeby bezpečí a limitu. Člověk by se měl učit rozlišovat a respektovat hranice toho, co je pro sociálního pracovníka profesně bezpečné a co už je riskantní. Člověk by se měl naučit odmítat co je nebezpečné jak pro něho samotného, tak pro klienta. Je důležité, aby pracovník nacházel účinné postupy jak odstraňovat ohrožující podněty (Vodáčková 2007, s. 176–178).
18
2 Motivace
2.1 Pojem motivaceSlovo motivace vychází z latiny, jehož základem je slovo motiv, pro nějž se v latině používá slovo „movere“, což v překladu znamená hýbat se, případně pohybovat se. Jedná o určitý proces, který jedince uvede do pohybu.
Nakonečný uvádí, že motivace vysvětluje psychologické důvody chování, jeho subjektivní význam a současně také vysvětluje chování, proč se různí lidé orientují na různé cíle (Nakonečný 1996, s. 12)
Vágnerová definuje pojem motivace jako faktory, které aktivizují lidské chování, zaměřují je na určitý cíl a v tomto směru je udržují po určitou dobu. Takto navozené jednání směřuje k uspokojení určité potřeby (Vágnerová 2005, s. 168). Motivace je silně spojena s emočním prožitkem daného jedince, který slouží zároveň jako prostředek, který hodnotí aktuální stav nebo situaci, tak také jako stimul jednání, jehož cílem je uspokojení, např. pokud má jedinec hlad, vyvolá se pocit, který směřuje ke konzumaci jídla. V motivaci jsou obsaženy nejen psychické a somatické stavy daného jedince, ale také na něj působí sociální vlivy. Sociální vlivy pocházejí z venkovního prostředí (Vágnerová 2005, s. 168). Kohoutek uvádí, že motivace není pojem sám o sobě, ale zahrnuje v sobě složky, jako jsou potřeby, pudy, zájmy, sklony, postoje, vztahy a tendence všeho druhu. Každá lidská činnost je nějak motivována, ať už za ní stojí jakákoliv potřeba nebo zájem (Kohoutek 1998, s. 58) Z uvedených definic plyne, že se jedná o proces, který je příčinou našeho chování a že každé lidské chování je určitým způsobem motivováno. Nejčastějším zdrojem motivace jsou hlavně jedincovy zájmy, hodnoty, ideály a potřeby v závislosti buď na jedinci, nebo na věci (Kohoutek 1998, s. 58).
2.2 Motivy
Motivy u jedince vznikají na základě dvou odlišných typů podnětů, které pocházejí z vnitřního a vnějšího prostředí. Vnitřní stav a zdroj motivu zde zastupují potřeby, které se stávají impulzem k jednání a ve vnějším prostředí na jedince působí jako motivace incentiva (pobídka), která vyvolá vznik potřeby a z této potřeby následně vyplyne motiv. Motivy jsou dílčí částí motivace a jsou určovány směrem (jedná se
19
o zaměření aktivity a také o její obsah a průběh), dále intenzitou (míra úsilí, které je jedinec schopen vynaložit) a délkou trvání. Přidržíme se vysvětlení, že motivy můžeme vykládat jako osobní příčiny určitého jednání daného jedince a toto jednání dává jedinci smysl. Motivy se mohou vyskytovat i ve formě skrytých motivů, které se ale za určitých okolností mohou projevit (Vágnerová 2005, s. 168).
Psychologové vytvářeli klasifikace, do kterých byly jednotlivé motivy pro strukturovanost tříděny a to na základě společně sdílených vlastností.
biologické a naučené motivy – Rozlišují se podle toho, jestli spočívají na potřebách, které jsou jedinci buď vrozené, nebo získané. Za biologické motivy jsou považovány motivy žízně, hladu, odpočinku, sexuální motivy, apod. a za motivy naučené jsou považovány ty, které člověk získává v kontaktu se specifickou kulturou a společností.
primární a sekundární – Jako primární motivy jsou často považovány motivy vrozené a všechny ostatní, které mají souvislost s naučenými potřebami jsou označovány jako motivy sekundární.
biologické a sociální –Za biologické motivy jsou označovány tělesné potřeby. Do sociálních motivů řadíme psychické a společenské potřeby člověka. Ovšem i biologický motiv nemusí být nutně vrozený, ale představuje výsledek sociální interakce, například návykové chování a různé druhy závislostí, např. na alkoholu, nikotinu, drogách, apod. Oproti tomu je zde silná skupina sociálních motivů, které vyvěrají z organických a biologických potřeb jedince. Hovoříme o psychologických potřebách, které je jedinec schopen uspokojit pouze ve společenském kontextu (kontaktu s jinými lidmi, společenskými institucemi a skupinami) (Cakirpaloglu 2012, s. 184–185).
cyklické a necyklické – Za cyklické motivy jsou označovány např. příjem potravy a za necyklické se považují motivy, které vycházejí z aktuální situace jedince a nejsou tedy vázány na žádný cyklus (Kučera 2003, s. 81).
2.3 Druhy motivů
Rozlišujeme dva druhy motivů – v první řadě jsou potřeby, poté následují hodnoty, cíle a ideály. Oba dva druhy motivů stojí bezesporu za zmínku.
20 2.3.1 Potřeby
Kohoutek uvádí, že potřebou nazýváme pociťovaný, resp. prožívaný nedostatek nebo nadbytek něčeho (Kohoutek 1998, str. 64). Jedná se o nejdůležitější druh motivů. Pro potřebu je zcela typické, že je provázena vnitřním napětím, které vede jedince k určitému typu chování a chování má za cíl uspokojení dané potřeby, čímž dojde k omezení duševního napětí. Pokud jedinec danou potřebu neuspokojí, tak je frustrován, případně deprivován (Kohoutek 1998, str. 64). Jelikož existuje mnoho druhů potřeb, pro lepší orientaci v tomto tématu si je rozdělíme do několika skupin.
Prvním typem potřeb jsou potřeby biologické, což je potřeba potravy, dýchání, stravy, vyměšování, sexuální potřeba, atd. a tyto potřeby jsou vrozené – tyto potřeby mají jak lidé, tak ostatní živočichové, ovšem s tím rozdílem, že u člověka tyto potřeby prošly socializací a byly zušlechtěny.
Druhým typem jsou potřeby sociálně-psychologické a ty jsou do určité míry získané a řadíme sem potřeby citové, sebeuplatnění, socializace, prožívání, atd.
Primárně se jedná o jakousi bazální sociální jistotu. Pojem bazální sociální jistota si nejlépe vysvětlíme na malém dítěti, které usiluje jak o uspokojení svých fyzických potřeb, tak touží také po laskavosti rodičů a jemu blízkých lidí, protože se mu jedná o citové pouto a např. o hravou komunikační aktivitu.
Potřeby citového vyžití (neboli afiliace), jedinec projevuje tím, že touží po tom, aby byl chráněn a v bezpečí, měl citovou odezvu, prožíval přátelství, lásku a spolupráci.
Malé dítě nachází citové vyžití v matce, dospělý jedinec poté např. v manželství nebo v partnerství. Veliký důraz se klade na uspokojení této potřeby v raném dětství jedince, protože v té době vznikají základy celé jedincovy osobnosti. Pokud bude někdo dlouhodobě strádat, nazýváme tento stav emoční deprivací a ta negativně ovlivňuje jedincův psychický vývoj.
Důležitá je potřeba sebeuplatnění, která je velmi silná a pro člověka velmi významná. Projevuje se tím, že jedinec se snaží dosáhnout pracovních, společenských a také životních úspěchů a touží po uznání a obdivu druhých. Adler tvrdí, že touha po sebeuplatnění patří mezi nejhlubší pohnutky jedincova chování. S touhou po uplatnění
21
souvisí potřeba sebeúcty, potřeba sebeutváření, ale i potřeba pohody a dobré pověsti.
Například na pracovišti dochází často k neuspokojování právě výše zmíněné potřeby sebeuplatnění a to vlivem necitlivého přístupu a to k určitým lidským aspiracím (např.
pracovní, odborné, osobní, atd.). Obecně převládaný názor je ten, že hlavním motivem pracovní motivace je pro jedince výše jeho výdělku. Člověk chodí do práce i za jiným účelem, než je pouze výše jeho výdělku. Jedinec si v práci uspokojuje i jiné potřeby, kterým velmi často přikládá i vyšší váhu, než jeho výdělku, jedná se například o potřeby sebeuplatnění a tvůrčí aktivity. Čím více je profese náročnější na kvalifikaci a speciální schopnosti jedince, tím vyšší je u jedince potřeba jeho seberealizace. Důležité je také, aby nadřízený pracovník věděl, jaké aspirace mají jeho podřízení (například v sociální oblasti každý rok sociální pracovník vyplňuje, čeho by chtěl v daném roce v pracovní oblasti dosáhnout, jaká školení by chtěl absolvovat, atd.)
Každý jedinec má také potřebu sociálního kontaktu – a ten se projevuje touhou po společnosti, družnosti, možnosti s někým pohovořit, atd. Absolutní osamění není dobré pro žádného jedince, můžeme říci, že u jedince, který je dlouhodobě izolovaný, se můžou začít projevovat psychické projevy, např. halucinace.
Další potřebou, kterou má jedinec je potřeba prožívat, případně užívat a je to potřeba, která se projevuje hlavně tím, že jedinec má potřebu zábavy, zážitků a dojmů.
Člověk potřebuje uvolnit napětí (zvláště v pomáhajících profesích).
Pokud je člověk „hladový po vědění“ snaží se naplňovat svou potřebu poznávat (často označována i jako potřeba kognitivní, případně intelektuální). Touto potřebou se člověk snaží rozšiřovat svůj duševní obzor. Jedná se o potřebu vzdělávat se – jedinec se snaží zdokonalovat sám sebe. S touto potřebou je spojena i manipulace a experiment (Kohoutek 1998, str. 64–66).
2.3.2 Hodnoty, cíle a ideály
Vágnerová tvrdí, že vnější situace, do kterých se jedinec dostane, jej mohou určitým způsobem přitahovat, z čehož plyne, že pro něj mají pozitivní hodnotu, naopak, jiné situace mohou jedince odpuzovat, proto pro něj mají negativní hodnotu. Pokud něco může uspokojit subjektivně důležitou potřebu, stává se to hodnotou. Hodnoty
22
jsou jakýsi hierarchický systém, kterým je tvořeno lidské chování a to za všech okolností. Tyto okolnosti se v průběhu života jedince neustále rozvíjí a mění, jedinci zůstávají pouze jeho základní a významné hodnoty (Vágnerová 2005, s. 169).
Každý jedinec během života neustále bilancuje a hodnotí, co je pro něj dobré a mravní a co je pro něj naopak špatné a nežádoucí. Pokud člověk na nějaké věci a to bez ohledu na její povahu (materiální nebo nemateriální) lpí, tak tuto „věc“ nazýváme hodnotou. Hodnoty máme všichni řazeni hierarchicky, některé dává člověk na přední místo, jiné zatlačuje do pozadí. Existují dva typy hodnot, a to hodnoty instrumentální a terminální. Instrumentální hodnoty jsou takové, které mají přímý vliv na způsob jedincova chování a terminální hodnoty spočívají v lepší systematizaci jedincových cílů.
Není pravidlo, že celá společnost má stejné hodnoty. Čemu jeden člověk přikládá veliký význam a má tuto hodnotu na prvním místě, jiný ji může mít na posledním místě svého hodnotového žebříčku. Mezi hodnotami se objevují jak velmi uznávaní předměty a ideje (např. estetické hodnoty), tak společensky neuznávané hodnoty (např. alkohol). Mezi ideály jsou často označovány hodnoty, které jsou celospolečensky uznávané, např. postoje filozofické, politické, atd. (Kohoutek 1998, s. 60–61).
Ideály a hodnoty jsou velmi podstatné, pokud chceme pochopit problém motivace, protože jsou nejdůležitějšími motivy našeho chování, neboť na základě nich si jedinec tvoří svá stanoviska k tomu, co se okolo něj děje. Hierarchie hodnot daného jedince je pro něj relativně stálá a jen z části se během života mění a její vznik je závislý na různých vlivech, jako nejdůležitější bychom označili výchovu, věk, vzdělání, profesi, rodinné zázemí, atd. Hodnotová orientace každého člověka označuje jeho životní styl a nadále vyjadřuje smysl jednání. V hodnotové orientaci každého jedince je zahrnut cíl.
Jedinec uskutečňuje svou hodnotovou orientaci volbou (výběrem) potenciálních cílů a také volí prostředky, které povedou k naplnění daného cíle. Jedná se o jakýsi souhrn názorů a postojů a to k různým kvalitám skutečnosti, jež udává životní hodnoty. Mezi tyto hodnoty, které souvisí se zajištěním jedince jako lidské bytosti (tedy zdraví, strava, pohoda, atd.) a jež také souvisí s rozvojem člověka jako osobnosti a s tím související seberealizací a rozvojem člověka součást širšího společenství (Kohoutek 1998, str.
23
60,61).Edvard Spranger sestavil typologii hodnotových orientací, ve které rozlišuje 6 typů hodnotové orientace a každá z nich má jiný cíl a zcela odlišnou hodnotu.
(Tab. 1: Typologie hodnotových orientací)
TYPOLOGIE cíl typologie hodnota typologie
TEORETICKÝ hledání pravdy poznání
EKONOMICKÝ sebezáchova užitečnost
ESTETICKÝ hledání harmonie krása
SOCIÁLNÍ konání dobra láska
POLITICKÝ ovládání druhých moc
NÁBOŽENSKÝ sebepřesah jednota s Bohem
2.4 Motivační teorie
K motivaci lze přistupovat na základě tzv. motivačních teorií. V následující podkapitole si jich pár vyjmenujeme. Klíčovým pojmem motivačních teorií je „motiv“.
Motiv je pohnutka k určitému druhu jednání (Bělohlávek 2005, s. 39).
2.4.1 Maslowova motivační teorie
Nejznámější je motivační teorie dle Maslowova. Klasifikace motivů podle Maslowova je znázorněna jako pět úrovní potřeb, které jsou poskládány ve vertikálním pořadí. Na dně motivační škály jsou umístěny fyziologické potřeby a na nejvyšší přímce jsou tzv. aktualizační potřeby osobnosti. Samotný Maslow označil tuto klasifikaci jako holisticko-dynamickou teorii, jež propojuje funkcionalismus, tvarovou psychologií a dále i s dynamickými koncepcemi S. Freuda, Adlera, atd. (Cakirpaloglu 2012, s. 185).
24 (Obr. 1: Maslowova pyramida potřeb)
SEBERALIZACE
(sebenaplnění, uskutečnit svůj potenciál) POTŘEBY UZNÁNÍ
(sebedůvěry, prestiže) POTŘEBY SOUNÁLEŽITOSTI
(láska, náklonost, shoda, potřeba někam patřit)
POTŘEBY BEZPEČÍ
(stálosti, spolehlivosti, struktury, pořádku, nemít strach, úzkost a chaos) FYZIOLOGICKÉ POTŘEBY
(jídlo, pití, vyměšování, kyslík, pohyb, spánek, odpočinek, stav bez bolesti)
Platí, že níže položené potřeby mají větší prioritu než potřeby, které jsou umístěny výše (například, že potřeba jídla je důležitější nežli potřeba prestiže). Potřeby, které vycházejí z nedostatku, Maslow nazval jako D-potřeby (patří sem zejména potřeby spánku, potravy, atd.). Ty potřeby, které jsou spojeny s bytím člověka označil Maslow jako B- potřeby. Do této kategorie řadíme potřeby dobra, spravedlnosti, pravdy, svobody, atd. Maslow tvrdí, že některé potřeby můžou pramenit jak z nedostatku, tak z bytí, např. láska. Člověk na základě svých vzorů buď tyto potřeby maximalizuje, minimalizuje, preferuje nebo potlačuje (Kohoutek 1998, s. 65–66).
2.4.2 Alderferova motivační teorie
Z Maslowovy motivační teorie nadále vychází Clayton Alderfer, který ji ale pojal odlišně. Místo výše zmíněných pěti potřeb, tyto potřeby zredukoval na pouhé tři body, kterými jsou: existenční potřeby, vztahové potřeby a růstové potřeby. Do existenčních potřeb řadíme všechny materiální potřeby jedince. Vztahové potřeby jsou potřeby sociální, tedy láska, nenávist a hněv. Pokud jedinec není schopen vztahové potřeby saturovat, vytvoří si tím emocionální odstup a také opomíjení své osoby.
Potřeby růstové nechápe v duchu fyziologickém, nýbrž ve smyslu duchovním, tedy,
25
práce jedince na sobě samém. Alderfer taktéž nesouhlasil s Maslowovou „dělbou“
potřeb na nižší a vyšší, považoval pouze některé potřeby za více konkrétní než jiné.
Alderfer tvrdil, že pokud jedinec bude uspokojovat své růstové potřeby, bude jejich význam ještě zvyšovat a pokud své potřeby vztahové a existenční bude stále více naplňovat, jejich význam bude klesat (Bělohlávek 2005, s. 42).
2.4.3 Herzbergova motivační teorie
Další teorií je tzv. Herzbergova dvoufaktorová teorie. Herzberger v této teorii rozlišil dva motivační faktory na pracovišti, a za tyto faktory považoval ty, které způsobují nespokojenost a ty, jenž vyvolávají spokojenost. Mezi ty faktory, které způsobují nespokojenost Herzberger zařadil pracovní pravidla, pracovní podmínky, technické vedení, vztahy na pracovišti (jak směrem k nadřízeným, tak k podřízeným).
Herzberg tyto typy označil jako faktory hygienické, případně disatisfaktory. Opačné faktory, které způsobují radost, díky kterým je jedinec modifikován, ke spokojenosti, jsou např. výkon, práce jako takový, služební postup, atd. Tyto faktory nazývá jako motivátory (Marková 2010, s. 41).
(Tab. 2: Herzbergerova motivační teorie)
Hygienické faktory – satisfaktory Motivační teorie – motivátory
pracovní pravidla výkon
technické vedení uznání
pracovní podmínky práce
vztahy k nadřízeným růst
vztahy ke spolupracovníkům odpovědnost
výdělek služební postup
Z výše uvedené tabulky je patrné, co zaměstnancům způsobuje radost, a co je pro jedince naopak důvodem k nespokojenosti (satisfaktory). Satisfaktory jsou typické tím, že mají vnější charakter a týkají se kontextu práce. Herzberger tvrdí, že motivátory jsou opakem satisfaktorů a že neslouží k uspokojení, protože zaměstnanec vnímá jejich neexistenci, která jedince neuspokojuje. Vnitřní motivace je typ faktorů, které si sami
26
tvoříme a souvisí hlavně s odpovědností, svobodnou volbou při práci, mít příležitost k tomu rozvíjet své schopnosti a dovednosti, atd.
2.5 Modely motivace
Motivovanost jedince je jakýsi proces, nebo stav. Počátkem je stav, který jedinec aktuálně prožívá a jeho koncem je stav, kterého by chtěl dosáhnout. Madsen na tomto základě rozlišil 5 způsobů, jak takový motiv vzniká a jak jedinec může dosáhnout uspokojení neboli žádoucího stavu.
homeostatický model – Motivace je stimulovaná na základě narušení homeostázy, a jedinec usiluje o dosažení nové rovnováhy ve svém životě. Tento model obsahuje dvě varianty. První z nich je model nedostatku. Jedinec trpí nepříjemnými pocity prázdnoty, je zde absence něčeho, co má pro jedince význam a na základě čehož je jeho chování stimulováno tak, aby vedlo k naplnění. Můžeme sem zařadit například potřebu nasycení, které plyne z pocitu žízně a hladu. Druhým modelem je model přebytku a zde je jedinec ovlivňován nepříjemnými pocity napětí, které často plynou z přesycenosti. Tento model může symbolizovat potřeba vybití energie, vyměšování, atd.
pobídkový model – Je doplněním předchozí hypotézy. Důraz je zde pokládán na vnější činitele a jejich význam a to hlavně pro rozvoj motivovaného jednání a následné regulace nebo k uspokojení dané potřeby, která je již aktivována.
kognitivní model – Důraz je kladen jak na význam orientace a to jak v aktuální životní situaci, tak na její rozumové hodnocení. Definice motivu je, že je zaměřen na určitý cíl a je zde velice důležité, zda jedinec má představu žádoucího cíle, jakožto budoucího uspokojení. Cíl se v tomto modelu stává něčím předvídatelným, zdrojem uspokojení a uspokojuje specificky zaměřené jednání. Motivaci ovlivňuje jedincova minulá zkušenost, díky které má konkrétnější představu cíle a obsahu, ale i v jakémsi odhadu míry jeho dosažitelnosti. Takto tedy jedinec uzpůsobuje zkušenost pro vznik nových motivů a volbu daného chování, které vzhledem k danému cíli považuje za nejvhodnější. Jak jedinec aktualizuje motivy, tak je zároveň koriguje tak, aby se jeho cíle jevily v souladu jak s osobními normami, tak s normami společenskými. Pokud by vzniklo chování, které by se jevilo jako nepřijatelné, tak by vedlo k nežádoucímu cíl a bylo by určitým způsobem
27
sankciováno a tím narůstá pravděpodobnost, že se dané chování nebude opakovat. Z uvedeného je patrné, že se na vývoji osobní motivace jedince podílí socializační proces.
činnostní model – Zdroj motivace tkví v činnosti, která už není pouhým uspokojením, ale stává se jedincovým cílem. Pokud například někoho těší plavání jako pohybová aktivita sama o sobě, tak pro něj není důležité, zda dosáhne určitého výkonu. Jedná se např. o projev toho, že jedinec potřebuje danou aktivitu, nebo jde o navození slasti, které je s danou činností spojeno. Podle Smékala se model nejvíce projevuje ve hře, případně v tvůrčí aktivitě, a to takové, kde není orientace na okamžitý efekt.
emoční model – Za signálem motivovanosti a uspokojení jsou emoční prožitky.
Řadíme sem jak tělesné pocity (např. nasycení), tak emoce, které jsou vyvolané jinak (např. prožitek odmítnutí, atd.). Emoční prožitky doprovázející navození potřeb, motivované jednání i dosažení příslušného cíle, lze považovat za regulující a integrující složku motivace (Vágnerová 2005, s. 171). Cílem motivované činnosti může být, aby jedinec dosáhl určitého citového stavu. Jedna z variant fungování emocí je zpětná vazba, na základě které je jedinec informován o aktuální úrovni uspokojení a na základě tohoto reguluje intenzitu a zároveň i délku trvání dané aktivity. Emoční prožitky můžeme dělit na dva druhy, kdy jedinec dosáhne pozitivního nebo negativního emočního prožitku. V případě pozitivního prožitku má jedinec signál o dosažení uspokojením nebo pozitivním očekáváním. V opačném případě se jedná o neuspokojení, potřeba není naplněna, takže nadále přetrvává a stává se o to intenzivnější. Jedinec často hledá jiné způsoby, jak dosáhnout svého cíle (Vágnerová 2005, s. 170–172).
2.6 Motivace a životní hodnoty zaměstnance
Musíme si uvědomit, že motivace souvisí úzce s osobním nastavením každého člověka, protože každý jedinec má své individuální preference hodnot a má své vlastní životní postoje a u každého zaměstnance bude jeho motivace zcela odlišná. Každý má ale v hospicovém týmu své místo a potřebuje povzbudit, proto by měl tyto hodnoty svých podřízených manažer znát a měl by je umět rozvíjet.
28
Zde jsou hlavní motivátory a jejich projev v pracovním procesu:
Peníze jsou významným zdrojem motivace pro mnoho lidí. Tento typ lidí je pro manažera snadným objektem, který můžou díky jejich motivaci dobře motivovat, protože pokud má vedení finance, jsou schopni z těchto zaměstnanců dostat maximum.
Osobní postavení se u jedince musí objevit v hodnotovém žebříčku. Existuje mnoho lidí, kteří se snaží uspět z důvodu zvýšení svého osobního postavení a zaměstnanci, kteří jsou takto motivováni, mají často sklon k intrikám.
Pracovní výkon a výsledky jsou motivací pro soutěživé lidi. U zaměstnanců, kteří chtějí vyniknout, jsou hnacím motorem pro každou firmu.
Jistota je motivací pro pracovníky, kteří jsou soutěživí. Zároveň netouží po tom, aby měli vysoké příjmy nebo aby měli vysoké postavení ve firmě. Jsou skromní, neradi riskují a drží se jasně daných pravidel a metodik.
Přátelství je pro některé lidi větší prioritou než pracovní výsledky. Takto motivovaní jedinci se snaží udržovat na pracovišti dobrou atmosféru. Jejich povahovým rysem je, že se neradi dohadují a hádají a většinou ustoupí.
Odbornost se týká pracovníků, kteří dávají přednost svému profesionálnímu rozvoji a je pro ně zcela rozhodující motiv. Tento jedinec si nedovede představit, že by mohl v životě dělat jinou práci, než dělá a proto se ve své profesi snaží vyniknout.
Samostatnost je motivem pro lidi, kteří nad sebou špatně snášejí vedení. O všem touží rozhodovat sami a i přesto, že jim v jejich práci někdo radí, tak si to vždycky nakonec udělají sami podle sebe.
Kreativita jako motivace je vhodná pro ty, kteří mají potřebu tvořit něco nového.
Tento typ lidí dává přednost tomu, aby mohl něco nového vymýšlet a něco nového a jiného řešit (Marková 2010, s. 41–42).
Pokud je jedinec dobře motivovaný, tak pracuje nad míru svých povinností, napomáhá ke zlepšení práce a neodradí jej těžkosti a překážky dané práce. Má lépe nastaven systém vlastní kontroly a také i pracovní výsledky. Za nejdůležitější považuje to, že ho práce baví. Když je jedinec motivovaný, prožívá tzv. apetenci (neboli žádostivost), případně averzi (a to tehdy, pokud se od vytouženého cíle vzdaluje).
Pokud je jedinec nedostatečně motivován, případně demotivován, tak pracuje často pod
29
přímým dohledem, není svědomitý a je povrchní a nestálý. Nedostatečná motivace často pramení z nesprávné volby povolání, může také pramenit z konfliktních situací (a to jak doma, ve třídním kolektivu nebo na pracovišti). Může pramenit z toho, že se pracovníkovi nedostává příliš objektivního hodnocení a také, že je zaměstnancova práce finančně podhodnocena. Motivační úspěch je závislý na schopnostech a pracovních vlastnostech jedince. Existuje úzká souvislost mezi motivací a aktivizací osobnosti. Na základě teorie očekávání motivace pramení primárně z přesvědčení daného jedince o tom, že jeho činnost přinese kýžené výsledky (Kohoutek 1998, s. 58–59).
2.7 Socializace jedince a jeho motivy
Motivy se během života mění a socializují a vznikají tím vyšší a vyšší potřeby.
Tyto potřeby mohou být hmotného či nehmotného rázu. Přítomnost jedincovy potřeby nejenže se neustále modifikuje, ale zahrnuje v sobě i očekávání, která se týkají budoucnosti (Kohoutek 1998, s. 59).
Hodnota, kterou jedinec přikládá dané situaci, se může měnit vzhledem k okolnostem, na kterých je závislá a také na vnitřním stavu člověka. I těmito podněty se může jedinec přesytit, takže se může stát, že to povede k negaci. Například jedinec má zahrádku a tuto práci má velice rád, ale protože na ní pracoval celý víkend, je těmito podněty přesycen. Může to platit i zcela opačně, pokud má člověk dlouhodobou absenci podnětů. Balcar in Vágnerová upozorňuje na to, že je rozdíl mezi motivovaným chováním a jeho prožitky v závislosti na charakteru vyvolávajícího impulzu. Vnější podněty budou převládat nad podněty vnitřními a tak budou více ovlivňovat uspokojení dané potřeby. Pokud je motivace vnitřní, tak k uspokojení této potřeby se jedinec musí přizpůsobit vnějším podmínkám (Vágnerová 2005, s. 169).
2.8 Hodnotová orientace
Zásadní důraz na hodnoty kladl psycholog Viktor Frankl. Některé lidské potřeby se naplňují uskutečňováním hodnot, například touha po smyslu života. Frankl rozdělil hodnoty na zážitkové, tvůrčí a postojové (Kohoutek 1998, s. 63).
Svatošová rozděluje hodnoty stejně jako V. Frankl a dodává, že životu můžeme dát smysluplnost pouze tehdy, když budeme uskutečňovat hodnoty v přítomných
30
okamžicích. Tvrdí, že tento cíl je nereálný z důvodu, že si lidé nejsou vědomi toho, co je to hodnota. Velikou roli zde hraje fakt, že ve společnosti je kladen veliký důraz na materiální hodnoty každého jedince. Z toho důvodu se nesmíme divit, že pokud se jedinec díky onemocnění ocitne v situaci, kdy není zaměstnán, tak ztrácí smysl svého života a začne se hroutit a to ovšem zcela zbytečně, protože i v této situaci může mít určitý typ hodnot.
Hodnoty tvůrčí jsou tvořeny převážně díky práci a u lidí jsou nejvíce oceňovány, i když v procesu uskutečňování těchto hodnot jsme nejvíce omezováni a to i v období, kdy je jedinec plně zdráv.
V prožitkových hodnotách je jedinec méně limitován v jejich uskutečňování.
Jak se zmenšuje naše omezení, tím roste naše zodpovědnost za jejich uskutečňování, případně neuskutečňování. Tyto hodnoty na rozdíl od hodnot tvůrčích můžeme uskutečňovat vždy a všude a to bez ohledu na stav našeho zdraví. Řadíme sem lásku, prožívání krásy přírody, umění, hudbu, atd. Důležité je, abychom se uměli radovat z maličkostí.
Každý z nás se může ocitnout (a pravděpodobně již ocitl) v situaci, která je těžká a v této situaci by si měl člověk ujasnit, zda je v jeho silách s touto situací něco dělat.
Pokud dojde k tomu, že je to v jeho silách, měl by začít. Pokud dospěje k závěru, že je situace nezměnitelná (např. neodvratnost smrti), tak může aplikovat hodnoty postojové.
Tento typ hodnot řadíme k nejvyšším a to proto, že člověk má ve své podstatě neomezenou svobodu.
O všech hodnotách, jimiž může jedinec naplnit svůj život lze říci, že je v žádném případě nelze vymazat, protože kdyby ano, tak by tyto hodnoty vůbec nemusely vzniknout. Vyplývá z toho, že každý z nás je zodpovědný za vytváření svého osudu (Svatošová 2008, s. 39–40).
31
3 Paliativní péče
Diplomová práce se neobejde bez popsání paliativní péče, jelikož se jedná vyšší stupeň hospicového hnutí. Hospicové hnutí zcela vychází z paliativní péče. V hospicích je provozována paliativní medicína.
3.1 Historie paliativní péče
Zatímco si myslíme, že se jedná o nový a neznámý obor medicíny, opak je pravdou. Jedná se o nejstarší formu medicíny.
Dříve se na paliativní péči vedle zdravotníků podílela hlavně rodina, dále přátelé a duchovní. To, že lidé umírali bez zázemí vlastní rodiny, přinesla až industrializace.
Následkem industrializace vznikaly tzv. chorobince a dále vznikaly tzv. moderní nemocnice 20. stol., kde se zaměřovali na boj s chorobou. Pokud zdravotníci nebyli schopni tento boj vyhrát, bylo hlavním cílem poskytnout umírajícím lidem často pouze teplo, čisto a soukromí (které jim zajišťovala bílá plenta okolo jejich lůžka).
Přitom je nutné připomenout, že ještě v období před II. světovou válkou bylo zcela běžné, že rodina pečovala o svého umírajícího člověka doma s to s podporou rodinného lékaře nebo ošetřovatelky. Samozřejmostí bylo zavolat si pro kněze, který měl za úkol udělit "poslední pomazání" a poté rozloučit se v široké rodině zemřelého.
Ve 20. století bylo umírání vyňato z rodinného života. Umírání se stalo v podstatě lékařskou záležitostí. Každá choroba se léčila až do úplného vyčerpání pacienta. Úspěch medicíny najednou mohl zachraňovat lidské životy a to i při onemocněních, při kterých by lidé dříve umírali. Vznikl tedy dojem, že medicína se stala všemocnou, ale zároveň tím bylo způsobeno i to, že umírání se vytratilo z přirozené součásti našich životů. Zamezilo se také tomu, že nebylo žádoucí, aby rodina narušovala denní režim v nemocnicích, a tak lidé nyní umírají v naprostém osamění, schovaní za bílou plentou (Marková 2010, s. 13).
3.2 Charakteristika paliativní péče
Haškovcová definuje paliativní péči jako útěšnou medicínu, která představuje ucelený a nadějný systém pomoci umírajícím a jejich rodinám. Lze ji poskytovat ve
32
zvláštních zařízeních, která se jmenují hospice, a je nutné i možné ji v určité míře inkorporovat do stávajícího systému vítězné medicíny (Haškovcová 2000, s. 34).
Sláma tvrdí, že se jedná se o ucelenou a kvalifikovanou podporu lidí, kteří se ocitli v situaci, kdy jim byla diagnostikována závažná, neléčitelná a život ohrožující choroba. Paliativní péče je zaměřena také na podporu rodin a blízkých pacientů. Je to komplexní, aktivní a s orientací na život zaměřená péče těm, kteří trpí nevyléčitelnou chorobou a to v pokročilém, nebo dokonce v terminální fázi onemocnění.
Pokud bychom řešili etymologii slova, tak paliativní péče vychází ze slova pallium, pocházejícího z latiny, které znamená slovo rouška. Případně bychom mohli využít slovo palliare, což znamená zahalit, tedy, i zahalení člověka tak, aby nestrádal.
Paliativní péče se dá brát ze dvou pohledů. V první řadě se jedná o určitou filozofii péče, protože každý jedinec je chápán v rovině bio-psycho-socio-spirituální hlediska. V rámci filozofie péče je i neoddiskutovatelná propojenost psychosociálních a somatických aspektů zdraví, nemoci a umírání (Sláma, aj. 2007, s. 25).
Paliativní péče dále:
vytváří podmínky, aby pacient mohl své poslední životní období prožít ve společnosti rodiny, známých a hlavně dbá na to, aby prostředí bylo důstojné a vlídné;
chrání a respektuje důstojnost lidí, kteří jsou nevyléčitelně nemocní;
respektuje a důsledně vychází z potřeb pacientů a zcela respektuje hodnotové priority pacientů;
umírání chápe zcela jako součást života každého jedince a respektuje, že každý jedinec prožívá toto období jinak.
(Sláma, aj. 2007, s. 25).
3.3 Typy paliativní péče
Existují dva typy paliativní péče. Základním typem je obecná paliativní péče.
Jedná se o klinickou péči o pacienta a to v případě pokročilého onemocnění. Nezbytnou součástí je dobrá komunikace (jak s pacientem, tak s jeho rodinou), léčba se orientuje na
33
kvalitu života, dále se snaží o maximálně účinnou léčbu symptomů a je zde nutná psychosociální podpora. Z celkového objemu paliativní péče spadá většina do systému obecné paliativní péče. Mnoho bodů paliativní péče se poskytuje zdravotníky v rámci současných zdravotnických struktur a to bez ohledu na to, zda tato péče nese nálepku paliativní.
Na obecnou paliativní péči navazuje specializovaná paliativní péče. Zásadní rozdíl je v tom, že specializovanou paliativní péči vykonávají specialisté. Tito specialisti na to mají speciální typ vzdělání a také mají v paliativní péči potřebné zkušenosti. Na rozdíl od obecné paliativní péče je to hlavní náplní tohoto týmu. Pokud pacient a jeho rodina mají obtíže, indikuje se specializovaná paliativní péče (Bužgová 2015, s. 18–19).
34
4 Hospic
Slovo hospic vychází z etického principu, který zcela jistě nebude nikdo zpochybňovat, který zní, že každý člověk má právo na důstojnou smrt (Svatošová 2005, s. 195). V hospici se nemocnému garantuje, že nebude trpět nesnesitelnou bolestí, dále, bude naplno respektována jeho lidská důstojnost a v poslední řadě je mu zaručeno, že v posledních dnech svého života nebude osamocen (Svatošová 2008, s. 115).
Základní myšlenka hospicového hnutí se upírá k tomu, aby dny byly naplněny životem, nikoliv život naplněn dny. Zvlášť veliký důraz se klade na kvalitu života nemocného až do samotného konce. V hospici nejde jen o samotného umírajícího člověka. Zájem se upíná k jeho blízkým, kteří i přesto, že trpí, zde hrají velikou a nezastupitelnou roli. S rodinou se pracuje i po smrti pacienta, protože právě tehdy potřebuje rodina největší pomoc (Svatošová 2008, s. 115). Hospic pomáhá pacientovi a jeho rodině pochopit také smysl utrpení, kterým právě prochází, což vyžaduje od personálu velmi lidský a profesionální přístup a také dobrou týmovou práci a to všech lidí, kteří se účastní. (Svatošová 2008, s. 115). Jedná se zejména o lůžkové zařízení, které je bráno jako zdravotně-sociální a to pro paliativní péči o pacienty, se závažnou a neléčitelnou diagnózou. Hospic nemusí být nutně lůžkové zařízení, člověk může být doma a hospicový tým za ním může jen docházet. V takovém případě hovoříme o domácím hospici.(Matoušek, a kol. 2013, s. 438).
4.1 Historie hospicového hnutí
Prvopočátek pojmu hospic je velmi zajímavý, nemá totiž mnoho společného s dnešním hospicem. Pojem hospic v angličtině znamená útulek, případně útočiště. Ze začátku byl hospic používán ve středověku, kdy to byly tzv. domy odpočinku, které sloužili zejména pro unavené poutníky, kteří směřovali do Palestiny a zůstali v nich po dobu několika dní, aby načerpali nové síly pro další obtížnou a dalekou cestu (Haškovcová 2000, s. 39). Ve středověku vznikaly při klášterech útulky pro těžce nemocné a zmrzačené. Jeanne Garnierová v roce 1842 založila v Lyonu tzv.
společenství žen (povětšinou vdov), které se věnovaly péči o lidi v terminální fázi nemoci. Tomuto společenství se podařilo v roce 1847 otevřít v Paříži první dům, který
35
nesl pojmenování hospic. Díky tomuto pojmenování se pojem "hospic" začal pomalu chápat jako místo, kam jsou přijímáni lidé v terminální fázi nemoci. V roce 1878 založila v Dublinu Marie Aikenheadová tzv. kongregaci Sester lásky, jejíž hlavní náplní práce bylo doprovázení umírajících lidí (Vorlíček, aj. 2004, s. 19). Za zakládající postavu hospicového hnutí (tedy takového, jak jej známe dnes), je považována Cecille Saundersová, která pracovala původně jako zdravotní sestra, ale později vystudovala medicínu. Založila v Londýně první hospic, který pojmenovala St. Christopher Hospice a který je v dnešní době znám po celém světě. Dr. Cecille Saundersová dostala od britské královny titul "dame", protože myšlenka hospice obletěla celý svět a nyní st. Christopher Hospice zajišťuje metodickou pomoc pro zájemce ze všech světadílů. Ve světě mají hospice všelijaké podoby, ale původní myšlenka zůstává stejná, například v USA je lepší péče o umírající doma, protože více žen je tzv. v domácnosti. Další model péče je z Itálii, kde pro změnu přijede za pacientem domů kdokoliv z hospicového týmu, protože kvalita života má před ekonomikou přednost. Čím více se v některé zemi rozvíjely hospice, tím více se začala zlepšovat péče o umírající v nemocnicích (Svatošová 2008, s. 123).
První hospic v České republice byl Hospic Anežky České v Červeném Kostelci (v okrese Náchod), který byl uveden do provozu 1. 1. 1996. (Svatošová 2008, s. 123).
4.2 Formy hospicové péče
V České republice existují tři typy hospicové péče.
Prvním typem je domácí hospicová péče. Ve většině případů se jedná o ideální typ péče o pacienta. To, že je tato péče pro většinu pacientů ideální, ještě neznamená, že se jedná o péči dostačující. Nedostačující se jeví v těch případech, kdy jsou potíže s rodinným zázemím pacienta, které buď zcela absentuje, nebo prostě pečujícím rodinným příslušníkům dojdou síly. Mohou zde být také další problémy a to nevhodné bytové podmínky, atd. Druhým typem hospicové péče je typ, který se jmenuje stacionární. Funguje klasicky, jako jakýkoliv stacionář denního typu, kdy je člověk ráno do stacionáře přijat a odpoledne nebo k večeru se zase vrací domů. Doprava je řešena rodinou nebo hospicem. Pro tento druh je velmi limitující, že zařízení nesmí být od pacientova bydliště příliš daleko. Pro některé pacienty ovšem může být tím
36
nejlepším řešením zejména z diagnostických důvodů (kontrola bolesti, kterou rodina nezvládla), léčebných důvodů (aplikace chemoterapie, atd.), psychoterapeutických důvodů (například pro ty pacienty, se kterými rodina nechce nebo není schopna o jejich problémech hovořit). Tento typ je doplňková péče pro předcházející typ péče, tedy, která doplňuje a nahrazuje péči rodiny v momentech, kdy rodina buď danou péči nezvládá, nebo není v jejích silách. Posledním typem je lůžková hospicová péče.
Hlavním důvodem ke zvolení lůžkové péče je, že v silách rodiny není zajistit umírajícímu péči doma. Lůžkový hospic ale není jen o tom, že pacient v hospici zemře.
Pacienti často využívají lůžkový hospic i pro krátkodobé a opakované pobyty, jedná se o odlehčení pro rodin, kdy je člověk přijat pouze na určitou dobu a to zejména za účelem, aby si pečující osoba mohla odpočinout. Tento typ pobytu se jmenuje odlehčovací. Lůžkové hospici jsou řešeny tak, že každý pokoj obsahuje lůžko (někdy je to i samostatná místnost) pro klienta a další pro členy rodiny a známé. V hospicové terminologii se využívá slovo doprovázející. Tyto návštěvy nejsou nijak vázány návštěvní dobou, ta je v každém hospici 24 hodin denně a to celých 365 dní v roce.
Návštěvy zde nikomu nepřekážejí, naopak, jsou velmi vítány. Od rodiny se neočekává, že bude umírajícího ošetřovat, ale zase se jí to striktně nezakazuje. Důraz je kladen na přání jak pacienta tak daného doprovázejícího. To samé platí při režimu dne, protože pokud je to jen trochu možné, režim si určuje pacient (Svatošová 2008, s. 118–121).
4.2.1 Hospic jako dům
Nejrozšířenějším typem hospicové péče v České republice je lůžkový hospic.
Jedná e o specifické zařízení, které je potřeba si jasně definovat a popsat. Tento příklad je uveden na Hospic Anežky České, který, jak je výše zmíněno prvním hospicem svého druhu v České republice a vycházejí z něj ostatní hospice v České republice. Prostředí hospice působí příjemným dojmem, snaží se eliminovat prvky nemocničního prostředí.
Denní režim je v maximální možné míře uzpůsoben potřebám klientů. Není zde žádný
„budíček“ ani žádná „večerka“, všichni vstávají i ulehají ke spánku tehdy, kdy chtějí.
Pokud je klient schopen, ráno se oblékne do svých civilních šatů a vykonává aktivity.
Hygiena je stanovena podle přání klienta. Neexistuje zde žádná předem stanovená návštěvní doba, návštěvy je zde možné uskutečnit 365 dní v roce a 24 hodin denně.
Trvale může být s klientem jeho rodinný člen, nebo známý. Hospicová myšlenka je
