1
Technická univerzita v Liberci
FAKULTA P Ř ÍRODOV Ě DN Ě -HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ
Katedra: sociálních studií a speciální pedagogiky Studijní program: Sociální práce
Studijní obor (kombinace):
Penitenciární péče
TRESTNÁ ČINNOST MLADISTVÝCH ADOLESCENTS´ CRIMINAL ACTIVITY
Bakalářská práce: 07–FP–KSS–4001
Autor: Podpis:
Marek DUCHÁČEK
Adresa:
Malinová 161
460 10, Liberec 20 – Ostašov
Vedoucí práce: Mgr. Květuše SLUKOVÁ Konzultant:
Počet
stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh
80 16 0 12 29 1+1CD
V Liberci dne 1. dubna 2009
CD obsahuje celé znění bakalářské práce.
2
Prohlášení
Byl(a) jsem seznámen(a) s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č.
121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracoval(a) samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.
V Liberci dne: 1. dubna 2009 Marek Ducháček
3
Děkuji tímto vedoucí bakalářské práce Mgr. Květuši Slukové za její cenné rady a připomínky a za vstřícnost a ochotu při tvorbě této práce. Zároveň děkuji své manželce Marcele a dceři Aničce za jejich trpělivost a pochopení. Rovněž děkuji za cenné rady a podněty pracovnicím Oddělení kurátorských činností Magistrátu města Liberec Bc. Jidřišce Špísové a Bc. Markétě Brebtové.
4
Název bakalářské práce : Trestná činnost mladistvých Název bakalářské práce : Adolescents´ criminal aktivity Jméno a příjmení autora : Marek Ducháček
Akademický rok odevzdání bakalářské práce : 2009 Vedoucí bakalářské práce : Mgr. Květuše Sluková
Resumé :
Bakalářská práce se ve svém obsahu zabývala problematikou kriminality nezletilých a mladistvých, přičemž vnímá tuto oblast jako velmi citlivé společenské téma, kterému je třeba věnovat odpovídající pozornost. Práce je tvořena ze dvou základních částí. V části teoretické, práce popisuje pomocí zpracování a prezentace odborných literárních zdrojů, základní činitele a vlivy působící na mládež z pohledu rizik pro budoucí delikventní chování, mezi něž můžeme zařadit především poruchy chování, vnitřní vlastnosti jedince, vliv vrstevnických skupin, vliv rodiny a školy a v neposlední řadě vliv médií. V praktické části se práce zabývala vyhodnocením kriminality mládeže v České republice po roce 1990 a vývojem kriminality mládeže v Libereckém kraji v letech 2003 až 2007. Vývoj hodnotí pomocí sekundární analýzy dat - vyhodnocením a analýzou statistik Ministerstva vnitra České republiky a Policie České republiky. S využitím statistik Magistrátu města Liberec práce krátce zhodnotila vývoj na Oddělení kurátorských činností. Jako součást praktické části byla zpracována kazuistika s mladistvou recidivující pachatelkou trestné činnosti.
Klíčová slova : kriminalita mládeže, nezletilí, mladiství, delikvence, provinění, poruchy chování, drogová problematika.
5
Summary
The Bachelor´s elaboration has treated in its contents the problems of deliquency committed by minor children and the youth perceiving this sphere as a very sensible social theme, which ought to be attended with relevance.
This elaboration has been made out from two basic parts. The theoretical part describes specialistic sources by an elaboration and presentation, the basic factors and the influences affecting the youth from the point of view of risks for a future deliquent behaviour, to which belong above all failures of the behaviour, the inner qualities of the individual, the influence of contemporary groups, the influence of the family and school and at last the influence of the mass media.
The practical part of this elaboration has treated the assessment of juvenil deliquency in the Czech Republic after the year 1990 and the development of juvenil deliquency in the region of Liberec during the years 2003 – 2007. The development has been assessed by means of a secondary analysis of dates, the assessment and analysis of statistic obtained from the Ministry of the Interior of the Czech Republic abd the Police of the Czech Republic.
Using the statistics of the municipal authorities of the city of Liberec, this elaboration has assessed the development in the department of the curator´s activity.
There has been elaborated the casuistry of juvenil recidivous perpetraning penal activities.
Keywords : Juvenil criminal actions, minor children, deliquency, culpable actions, failures of behaviour, drug problems.
Resümee
Die Bakkalaureatarbeit beschäftigte sich in ihrem Inhalt mit der Problematik der Kriminalität von den minderjährigen und jugendlichen Tätern, wobei sie dieses Gebiet als ein sehr sensibles gesellschaftliches Thema wahrnimmt, dem die entsprechende Aufmerksamkeit gewidmet werden soll. Die Arbeit wird durch zwei Grundteile gebildet. In dem theoretischen Teil beschreibt die Arbeit mittels der Bearbeitung und der Präsentierung der fachlichen Quellen die Grundfaktoren und die Einflüsse, die auf die Jugend wirken, aus der Hinsicht der Risiken für das zukünftige delinquente Verhalten, in die man vor allem die Verhaltensstörungen, die inneren Eigenschaften des Einzelwesens, den Einfluss der Altersgenossengruppen, den Einfluss der Familie und der Schule und auch den Einfluss der Medien einordnen kann. In dem praktischen Teil beschäftigte sich die Arbeit mit der Auswertung der Jugendkriminalität in der Tschechischen Republik nach 1990 und mit der Entwicklung der Jugendkriminalität im Kreis Liberec in den Jahren 2003 – 2007. Die Entwicklung wird mit der sekundären Datenanalyse – mit der Auswertung und der Analyse von den Statistiken des Innenministeriums der Tschechischen Republik und der Polizei der Tschechischen Republik bewertet. Mit der Ausnutzung von den Statistiken des Stadtamtes der Stadt Liberec bewertete diese Arbeit die Entwicklung in der Abteilung der Kuratortätigkeiten.
Als Bestandteil des praktischen Teiles wurde die Kasuistik mit einer jugendlichen rezidivierenden Täterin der Straftätigkeit bearbeitet.
Schlüsselwörter: Jugendkriminalität, minderjährig, jugendlich, Delinquenz, Verstoß, Verhaltensstörungen, Drogenproblematik.
6
OBSAH
1 Ú v o d ...8
TEORETICKÁ ČÁST...10
2 Kriminalita mládeže ...10
2.1 Vymezení základních pojmů ...13
2.2 Klasifikace poruch chování ...15
2.3 Charakteristika poruch chování v dětském věku ...17
3 Příčiny vzniku kriminálního chování ...19
3.1 Vývojová podmíněnost poruchového chování...20
3.1.1 Raný školní věk ...21
3.1.2 Střední školní věk ...22
3.1.3 Období puberty ...22
3.2 Vnitřní vlastnosti jedince ...23
3.2.1 Typy poruch chování ...24
3.2.2 Příznaky poruchovosti sociálního chování ještě před dokončením 15. roku života ...26
3.2.3 Příznaky antisociálního chování po 15. roce věku...26
3.3 Vnější vlivy působící na jedince ...28
3.3.1 Vliv rodiny na poruchy osobnosti...28
3.3.2 Vliv a působení školy ...31
3.3.3 Vliv okolí a party na kriminální chování mladistvého...32
3.3.4 Drogová problematika ...34
3.3.4.1 Drogová závislost na látkách s centrálně stimulačním účinkem ...35
3.3.4.2 Drogová závislost solvenciového typu ...36
3.4 Romská komunita ...36
3.4.1 Profil mladistvého Roma s delikventním chováním ...39
3.5 Vliv médií na poruchové chování ...42
PRAKTICKÁ ČÁST ...43
4 Vývoj trestné činnosti nezletilých a mladistvých v letech 1990-2007 v České republice...43
4.1 Použité metody ...43
4.2 Popis zkoumaného vzorku...44
4.3 Stanovení předpokladů...44
4.4 Vývoj kriminality v České republice po roce 1989 ...45
4.5 Vývoj přístupu ke kriminalitě mládeže po roce 1989 ...48
7
5 Kriminalita mládeže v Libereckém kraji v letech 2003-2007...50
5.1 Celková kriminalita mládeže v letech 2003-2007 v Libereckém kraji ...50
5.2 Vývoj násilné trestné činnosti mládeže...53
5.3 Vývoj majetkové trestné činnosti mládeže ...56
5.4 Vývoj hospodářské trestné činnosti mládeže ...59
5.5 Vývoj mravnostní trestné činnosti mládeže ...60
5.6 Klienti kurátorského oddělení Magistrátu města Liberec ...61
6 Vyhodnocení předpokladů ...64
6.1 Předpoklad číslo 1...64
6.2 Předpoklad číslo 2...64
6.3 Předpoklad číslo 3...64
7 ZÁVĚR ...65
8 Navrhovaná opatření...67
Seznam použitých informačních zdrojů ...68
Seznam příloh...71
PŘÍLOHA - KAZUISTIKA...72
8
1 Ú v o d
Citát : „Lidskému rodu není nic dražšího než děti.“
Livius
Problematika kriminality mládeže mne zajímá již dlouhodoběji. Jelikož se jedná o tradiční součást kriminologie, mám k této problematice ve svém zaměstnání blízko. Za čtrnáct let své praxe u Policie České republiky jsem se setkal s množstvím dětí a mladistvých, kteří se dopustily ať méně či více závažného protispolečenského jednání. Spojitost můžeme vysledovat s celkovým vývojem trestné činnosti ve společnosti. Můžeme zde zaznamenat šíření násilí, brutality a agresivity, s níž jsou činy páchány, vývoj drogové problematiky či šířením rasismu. Toto vše se stává běžnou součástí našich životů a zde je právě ono nebezpečí dopadu na děti a mládež. U nejmladších se setkáváme s krádežemi drobností, jako jsou pastelky, sušenky či hračky v obchodních domech. Toto jednání se zpravidla nalézá u dětí ve věku 10-12 let. Dá se říci, že jde o spontánní, okamžité jednání bez složky plánování či přípravy, zpravidla vedoucí k obstarání si věci, po které dítě touží a nemůže si jej z jakýchkoli důvodů koupit. S postupným stárnutím však děti a mládež přechází k závažnějším formám provinění, jak se trestná činnost u mládeže nazývá. Leckdy toto jednání má již znaky organizované skupiny, jejíž schopnost plánovat a realizovat zaráží mnohé zkušené odborníky i laickou veřejnost, ke které se tyto informace většinou dostávají z médií. Mezi nezanedbatelné vlivy dnešní doby musíme zařadit i vliv masových médií jako jsou televize, internet, rozvoj počítačových her, kde je mnohdy násilí daleko za hranicí normálu a zdravého rozumu.
Negativní vývoj v době od nástupu demokracie se nedaří zvrátit ani přes snahy mnoha odborníků, institucí i laické veřejnosti. Stejně jako v západních zemích se hledají nové strategie a přístupy jak v preventivních tak i trestních opatřeních. Jako významný rozdíl od západních zemí však máme mnoho desetiletí propadu v hledání a řešení této závažné společenské problematiky.
Na vzniku sociálně patologických jevů u mládeže má podíl mnoho faktorů, které se vzájemně prolínají a ovlivňují. Z tohoto důvodu se v případě kriminality mládeže jedná o multidisciplinární problematiku, které se věnuje například kriminologie, psychologie či sociologie. Nedílnou součástí hledání nových strategií a přístupů musí být maximální snaha všech dotčených institucí, ale i celé společnosti, abychom dohnali dluh z minulosti a mohli tak ochránit nejmladší generaci naší společnosti.
Tato práce si neklade ambice nalézt řešení této bolestivé oblasti naší společnosti, avšak autor se chce pokusit popsat základní okruh vlivů, které se na vzniku sociálně patologických jevů mládeže významně podílejí a dále analyzovat vývoj kriminality mládeže po roce 1989 v České republice a v posledních pěti letech v Libereckém kraji.
9
Základem je studium odborné literatury, které bylo k této problematice napsáno poměrně mnoho. Jedná se o díla autorů z pohledu různých oborů, které se o tuto problematiku zajímají. Tyto získané znalosti se prolínají s vlastními zkušenostmi autora. K posouzení vývoje kriminality budou použity zejména kriminální statistiky Policie České republiky.
K získání zkušeností v této oblasti autor využil odborné praxe konané ve druhém a třetím ročníku, kterou absolvoval na Službě kriminální policie a vyšetřování Okresního ředitelství v Liberci – linie mládež, mravnost, extrém a v druhém případě na Magistrátu města Liberec, Odbor sociální péče, Oddělení kurátorských činností a Oddělení sociálně-právní ochrany dětí.
Tyto praxe jsou velmi dobrým přínosem pro praktickou zkušenost v oblasti této problematiky z více pohledů než jen služby pořádkové policie, kde autor pracuje. Na těchto pracovištích pracují lidé s odborným vzděláním a mnoha zkušenostmi, kteří jak autor poznal, věnují této problematice i mnoho času nad rámec svých povinností. Například pod hlavičkou Magistrátu města Liberec vykonává svou činnost Komise sociálně-právní ochrany dětí, ve které pravidelně zasedají odborníci z řad pracovníků magistrátu, policie, dětských psychologů a psychiatrů a různých institucí, které se věnují této problematice. V průběhu praxe měl autor s pochopením pracovníků možnost zapojit se do jejich práce a poznat tak složitost této oblasti kriminalistické a sociální práce
Mezi hlavní faktory ovlivňující vývoj sociálně-patologických jevů mládeže můžeme zařadit genetické dědictví, vliv rodiny, společnosti, etnických skupin, vliv part. V některých případech můžeme přiřadit děti tělesně, duševně či smyslové poškozené. Zpravidla se však jedná o smíšené příčiny, jejichž nezvládnutí, respektive neřešení, napomáhá vzniku popisovaných jevů. V dnešní době je rodina spíše jakousi „skořápkovou institucí“, jelikož je dnes výhradně zakládána kvůli emočnímu uspokojování dospělých, je málo stabilní a mnoho dětí dnes vyrůstá pouze s jedním rodičem, který na výchovu v některých případech nestačí.
1
Myslím si, že snahou nás všech by mělo být vytvářet co nejlepší podmínky pro vývoj dětí, jít jim příkladem a vytvořit co nejúčinnější metody a přístupy pro pomoc těm, kteří mají k sociálně-patologickým jevům blíže.
1 MATOUŠEK, O.: Sociální práce v praxi. 1. vydání, Portál Praha : 2005. ISBN 80-1367-002-X. str. 267
10
TEORETICKÁ ČÁST
2 Kriminalita mládeže
Jako velmi vážný problém celé společnosti je nutno vnímat kriminalitu dětí a mládeže, v některých oborech též označovánu termínem juvenilní delikvence. Děti a mládež tvoří jeden ze základních kamenů naší společnosti a tím jsou důležití pro budoucí rozvoj společnosti.
Kriminalita mládeže, jako součást kriminality vůbec, je negativní sociálně-patologický jev charakterizovaný porušováním právního řádu, jehož subjekty jsou mladí lidé.
„Kriminalita - neboli zločinnost je negativní společensko-historicky podmíněný jev;
souhrn jednání, jehož důsledkem je trestná činnost.2 Co je to trestný čin stanovuje v současnosti platný trestní zákon, v němž je vymezeno jaké podmínky musí jednání splňovat, aby bylo možno hovořit o trestném činu a ve zvláštní části tohoto zákona jsou uvedeny všechny činy, které jsou v naší republice trestné, přičemž u každého je stanovena výše trestu. Jakým způsobem probíhá řízení proti pachatelům kriminality určuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).
Již z toho, že kriminalita je jev společenský, je patrné, že tato se vyskytuje v každé společnosti a v každé době a pravděpodobně se ji nikdy nepodaří vymýtit. Protože všichni žijeme v určité společnosti, je přirozené, že se kriminalita dotýká nás všech. Ne každý člověk má jistě se zločinností přímou zkušenost, ale pokud někdo ještě nebyl pachatelem ani obětí, jistě se ho tento jev dotkl alespoň nepřímo - když si například v novinách přečetl o spáchání nějakého zločinu nebo viděl zprávy v televizi.
Černé kroniky jsou jedny z nejsledovanějších rubrik v tisku, a v televizních zpravodajstvích jsou také kriminální delikty takřka na denním pořádku. Pro novináře a reportéry přitom při honbě za senzacemi platí nepsané pravidlo: čím zvrhlejší, horší a morbidnější zločin byl spáchán, tím více nechť je všem na očích. Není divu, že, je-li násilí neustále na očích veřejnosti, lidé se bojí. Cílem naší společnosti pochopitelně není, aby lidé žili v panickém strachu a hrůze, kdy se jim co přihodí, avšak strach má do určité míry i kladný efekt, neboť lidé si na své věci, zdraví a životy dávají větší pozor a chovají se opatrněji, jestliže se o ně bojí. Tímto nechce autor zajisté pachatele kriminality vybízet k vyvíjení vyšší aktivity. Je pravděpodobné, že majetkové trestné činy jako například
11
krádeže či loupeže nedonutí všechny občany, aby dbali o svůj majetek a peníze si ukládali na bankovní konta. Budou-li však lidé pravidelně seznamováni například se skutečností, že v období vánoc nebo letních dovolených se mnohonásobně zvyšuje činorodost kapesních zlodějů na tržnicích, tramvajových zastávkách a v obchodních domech - je vyšší pravděpodobnost, že budou občané ze strachu na své věci opatrnější, čímž se sníží procento okradených. Proto je velice důležité, aby veřejnost byla pružně informována, a aby podávané informace nebyly zbytečně zveličovány nebo zkreslovány.
Trestná činnost mládeže (autor myslí trestnou činnost mladistvých a činy jinak trestné, spáchané nezletilými) je vážným společenským problémem a jejímu snížení a omezování by se proto měla věnovat velká pozornost. Stejně tak je nezbytné věnovat maximální pozornost přiměřenosti trestu či výchovného opatření s ohledem na jeho funkci. Jako jeden z důležitých kroků společnosti k tomuto negativnímu jevu je přijetí zákona číslo 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže. § 1) Tento zákon upravuje podmínky odpovědnosti mládeže za protiprávní činy uvedené v trestním zákoně, opatření ukládaná za takové protiprávní činy, postup, rozhodování a výkon soudnictví ve věcech mládeže.
3
Již z tohoto je zřejmý zájem společnosti na řešení tohoto celospolečenského problému. Tento zákon má za úkol nejen užití účinných opatření, ale i umožnit dítěti či mladistvému další vývoj a nalezení společenského uplatnění. Rovněž již na prvním stupni, tedy u policie je tomuto problému věnována v posledních dvou letech mimořádná pozornost. K práci s dětmi a mladistvými jsou určeni konkrétní policisté, kteří procházejí intenzivním vzděláváním a školením. Samozřejmostí je jejich zájem o problematiku a příslušné vzdělání.Motivy, pohnutky a příčiny, které vedou mládež k takovéto činnosti, protispolečenskému chování, jsou různorodé. Příkladem v roce 2007 děti do patnácti let spáchali v celé České republice 2710 trestných činů, což je o 9376 méně než v roce 1997.
Mladiství, ve věku od 15 do 17 let se v roce 2007 dopustili 8079 trestných činů, což je o 11060 skutků méně než v roce 1997. Ze statistik dále vyplývá, že došlo k nárůstu násilných trestných činů jak u dětí tak i u mladistvých. Tato skutečnost je hodnocena negativně i přes skutečnost, že vývoj kriminality mládeže má spíše sestupnou tendenci. I nadále je třeba hledat možnosti a prostředky k omezení těchto jevů a zejména pak tyto efektivně využívat.
Základem boje s trestnou činností mládeže je výchova v rodině. Zejména zde se
2 HARTL, P.: Psychologický slovník.2.vydání Praha: 1994. ISBN 80-90 15 49-0-5, str. 93.
3 Zákon číslo 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže.
12
vytvářejí počátky poznání a chápání složitých vztahových otázek jak v samotné rodině, tak i ve společnosti. Odtud pramení a utvářejí se názory a morální kvality každého jedince.
Za faktor nepochybně ovlivňující budoucí kriminalitu dítěte se dnes pokládá věk matky v době porodu. Čím je matka mladší, a zvláště je-li navíc svobodná a pochází z chudých poměrů, tím větší má dítě pravděpodobnost zápisu do rejstříku trestů. Neúplnost a nestabilita rodiny se v každé statistice projeví jako činitel masivně ovlivňující protispolečenské chování dětí. Rodina by proto měla mít otce a rodiče by se neměli rozvádět do doby, než děti dosáhnou dospělosti. Ideální by bylo, kdyby matka měla první dítě až několik let po dosažení dospělosti a kdyby nově vznikající rodina byla dobře ekonomicky zajištěná. Stísněné bytové podmínky – například několik generací společně žijících v jednom malém bytě – jsou také jednou z podmínek předem napomáhajícím únikům dětí z domova do delikventní party.
V prvém, velmi odpovědném období člověka přísluší rodině rozhodující role při výchově plně hodnotného člena společnosti. Od toho, jak prošlo dětství, kdo vedl dítě za ruku v dětských letech, co se dostalo do jeho rozumu a srdce z okolí. Jež je obklopovalo, od toho závisí v rozhodující míře, jakým člověkem se stane v dospělosti.
Naše společnost nesmí být lhostejná, vychovává-li rodina dítě s pokrokovými názory na život ve společnosti, nebo morálně i charakterově nestálého jedince s deformovanými názory na život v naší společnosti a svým způsobem tedy člověka, u kterého se tak mohou vytvořit předpoklady vedoucí k nerespektování a v krajním případě k porušování zákonů.
Proto výchova v rodině nemá a ani nemůže mít soukromý charakter, ale je vážnou společenskou funkcí, plněním zodpovědné občanské povinnosti.
Proto výchova dětí v rodině především žádá, aby byl v rodině vytvořen harmonický soulad mezi rodiči a samozřejmě i mezi rodiči a dětmi. Příklad rodičů je totiž nejlepším výchovným prostředkem, který může v každém směru ovlivnit výchovu a tím i formování názorů na život v rodině, v kolektivu a společnosti.
Společností je věnováno nemalé úsilí i prostředky na výchovu dětí a mládeže. Vyjma rodiny má na vývoj dítěte a mladistvého velký vliv škola, parta a v neposlední řadě i společnost, jejíž projevy jedinec intenzivně vnímá. Maximální pozornost musí být tedy věnována do tohoto období vývoje dětí a mladistvých, aby došlo k pozitivnímu ovlivnění vývoje a tím i maximální možné eliminaci negativních sociálních vlivů.
13
2.1 Vymezení základních pojmů
• Agrese – nepřátelství, útočnost či výbojnost v jednání vůči určitému objektu, útok na překážku na cestě k uspokojení potřeby. (Hartl, 1994, str. 7)
• Agresivita – tendence k útočnému jednání vůči druhé osobě či okolí;u člověka je často její příčinou frustrace. (Hartl, 1994, str. 8)
• Frustrace – psychický stav vyvolaný překážkou na cestě k cíli, respektive ohrožení, oddálení nebo znemožnění uspokojit určitou potřebu. (Hartl, 1994, str. 56)
• Etopedie - jako samostatný vědní obor patří do oblasti speciální pedagogiky a má úzké vztahy k ostatním oborům této široké vědní disciplíny. Etopedie se zabývá výchovou, vzděláváním, resocializací jedinců sociálně narušených a rizikovými skupinami z tohoto hlediska, dále se zabývá příčinami vzniku poruch chování, jejich klasifikací, systémem etopedických zařízení a vhodným speciálně pedagogickým přístupem.
• Poruchy chování
–
vyjadřuje narušené sociální vztahy k druhým lidem, též vztahy k sobě, což je zdrojem konfliktů a ztíženého společenského soužití (Hartl,1994, s.150). Poruchy chování lze rozdělit na antisociální, asociální nebo disociální nebo na agresivní a neagresivní (Sochůrek,2001,s.16).• Delikvence - termín používaný na označení protispolečenské činnosti dětí ve věku do 15 let (které nejsou trestně odpovědné), a to takového stupně společenské nebezpečnosti, že by byla trestným činem, kdyby se jí dopustila osoba trestně odpovědná.
• Vývojový pachatel – jde o děti a mládež do věku 21 let. Motivační pozadí krádeží je u těchto pachatelů syceno vývojovými faktory. U skupiny mladých pachatelů se může uplatňovat emocionální labilita a nezralost. Bezprostředním motivem krádeže pak bývá pokřivená snaha o seberealizaci, o získání uznání ve skupině vrstevníků, touha po zážitku dobrodružství či jalový pocit blíže neurčitého protestu (Čírtková,1998,s.101)
• Mládež
–
dle zákona číslo 218/2003 Sb. se jedná o děti mladší patnácti let a mladiství.• Mladiství
–
ten kdo dovršil patnáctý rok a nepřesáhl osmnáctý rok věku.14
• Droga
–
pochází z arabského slova „durana“ s původním významem léčivo. Jde o sušený rostlinný či živočišný materiál určený k léčebnému použití. V současnosti látka přírodní či syntetická, která splňuje dva základní požadavky :a) ovlivňuje prožívání reality (psychotropní efekt), b) může vyvolat závislost (Chmelík, 1999, str. 4).
• Drogová scéna
–
jde o souhrnné vyjádření rozsahu, druhu, nejčastějších způsobů a míry závažnosti zneužívání drog v dané oblasti (Chmelík, 1999, str. 4).• Drogová závislost
–
psychický a někdy také fyzický stav vyplývající ze vzájemného působení mezi živým organismem a drogou charakterizovaný změnami chování a jinými reakcemi, které vždy zahrnují nutkání brát drogu stále nebo pravidelně pro její psychické účinky a někdy také proto, aby se zabránilo nepříjemnostem plynoucím z její nepřítomnosti. Jde tedy o chorobný stav spojený s nezvladatelnou touhou po opakovaném braní drogy, mnohdy s tendencí stálého zvyšování dávek. Při nedostatku drogy může vzniknout abstinenční syndrom daný existencí psychické či fyzické závislosti. Osoba může být závislá na více než jedné droze (Chmelík, 1999, str. 4).• Narkoman
–
osoba závislá na psychotropních látkách obecně tlumivého účinku (především opiátech). Nesprávné obecné označení pro drogově závislého jedince (Chmelík, 1999, str. 5).• Toxikomanie
–
je stav periodické nebo chronické intoxikace, která škodí jedinci i společnosti a je vyvoláván opakovaným užíváním drogy. Je pro ni charakteristická nepřekonatelná potřeba užívat drogu, tendencí zvyšovat dávky, psychickou, v některých případech i fyzickou závislostí na účincích drogy. (Chmelík, 1999, str. 6).• Trestný čin
–
pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v zákoně číslo 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění novelizací a doplňků.• Přestupek
–
je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů anebo o trestný čin.• Provinění
–
trestný čin spáchaný mladistvým.15
• Majetková trestná činnost - jedná se zejména o trestnou činnost namířenou proti majetku jiných osob. Do této kategorie jsou řazeny zejména trestné činy pod Hlavou devátou Trestního zákona. Jde o krádeže, vloupání, neoprávněné užívání cizí věci, poškozování cizí věci a další trestné činy zde obsažené. Rozdíl mezi přestupkem a trestným činem je stanoven způsobenou škodou, tedy pro trestný čin v odborné terminologii je požadována škoda nikoli nepatrná, v současné době 5.000,-Kč. Dále pokud je odcizení věci dosaženo vloupáním, tedy překonáním překážky jde rovněž o trestný čin, kdy již škoda nerozhoduje.
• Násilná trestná činnost - do této kategorie jsou řazeny trestné činy, kdy pachatel využívá proti své oběti fyzického násilí, kterým působí proti jeho životu a zdraví, případně proti svobodě. Jde zejména o trestné činy uvedené v Hlavě sedmé a osmé Trestního zákona.
• § 11 zákona
č. 140/1961 Sb. (trestní zákon) ve znění pozdějších předpisů : Kdo v době spáchání trestného činu nedovršil patnáctý rok svého věku, není trestně odpovědný.
• § 19 zákona
č. 200/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů : 1) Při posuzování přestupku osoby, který v době jeho spáchání dovršila patnáctý rok a nepřekročila osmnáctý rok svého věku se přihlíží ke zvláštní péči, kterou společnost věnuje mládeži (z.č. 200/90 Sb., Zákon o přestupcích).
2.2 Klasifikace poruch chování
Dle současné sociologické literatury můžeme dle pořadí závažnosti rozlišovat následující poruchy chování :
• Asociální chování – nespolečenské chování; respektive jednání, které neodpovídá mravním normám společnosti, nedosahuje však ještě úrovně ničení společenských hodnot jako u chování antisociálního. Nositel asociálního chování se těmito projevy vylučuje ze společnosti, nevystupuje však ještě proti ní. Konkrétními projevy mohou být záškoláctví, narkomanie…Asociální projevy často přerůstají v antisociální chování.
•
Disociální chování – je zvláštní subtyp antisociálního chování. Jeho nositel jedná protispolečensky na straně jedné, ale na straně druhé jsou jeho sociální vztahy v úzké závadové či kriminální skupině neseny v duchu přísného dodržování jasně stanovených skupinových norem, pravidel a zvyklostí.4
4 SOCHůREK, J.: Vybrané kapitoly ze sociální patologie.1.vydání TU v Liberci: 2001. ISBN 80-7083-494-3
16
• Antisociální chování – jsou takové činy, které vyplývají nikoli jen bezděčně z nevychovatelnosti, resp. maladaptivnosti pubescenta či adolescenta, ale mají již více či méně uvědomovaný motiv protispolečenský : ublížit někomu, poškodit něco, způsobit škodu na veřejném nebo soukromém majetku. Motiv nemusí být ještě adresný.
Sociálně patologická je taková antisociální činnost, která má tyto základní rysy :
• Je kvalitativně závažnější,
• Má tendenci zmnožovat se imitačním reflexem juvenilních skupin (jedinců),
• Má protrahovaný charakter,
• Stává se součástí životního stylu juvenilního jedince nebo části generace,
• Ohrožuje mravní a duševní zdraví jedince, resp. „duchovní zdraví národa“,
• Je realizována často psychopatickými či sociopatickými jedinci,
• Je řízena (i nevědomě) tendencí k technologizaci výkonů a brutalizaci výrazu (vzor akční filmy, vrcholový sport),
• Je produktem pseudokulturní, civilizační krize tradic a normových vzorců chování tzv. informační epochy (pornografie na internetu),
• Je výrazem ambivalentního vztahu ke světu i sobě v něm,
• Není nutně v rozporu s literou trestního práva, není tedy ještě delikvencí.
• Delikvence – je taková sociálně patologická činnost, která má již kriminogenní charakter, tj. je již hodnotitelná duchem i literou občanského a trestního zákona. O delikvenci mluvíme zejména u sociálně patologické činnosti mladistvých. U dětí do 14 let mluvíme o asociálních či antisociálních jevech. V odborné psychologické a sociologické literatuře je chápán juvenilní delikt jako biologicko-psychologicko- sociální čin s vysokou mírou spoluodpovědnosti sociálního okolí. Osud juvenilních delikventů představuje celosvětově vážný a zdaleka nedořešený problém nejen organizačně právnický, ale především psychologický a sociologický, neboť není socializace bez adaptace,. Základním problémem tedy je jak vytvořit vlídné, ale přitom zásadové prostředí, které by deprivovaného či jinak negativně determinovaného jedince zvolna resocializovalo tím, že se bude adaptovat na pozitivní hodnoty. Delikvenci nazýváme kriminogenní činností proto, že vytváří často předpolí i sociální zkušenosti delikventů pro pozdější páchání skutečných kriminálních činů.
17
• Kriminální činnost – neboli zločinnost, je taková sociálně patologická činnost, která znamená její krajní podobu, souhrn trestných činů různých druhů, typů, forem v určitém časovém období a v určitém regionu.
Sociálně patologické jevy jsou tedy multifaktorovým polem společensky rizikové činnosti, v níž juvenilní jedinec je jak subjektem provinění, tak objektem (až obětí) olivových faktorů.
Bez jejich rozpoznání nelze rozpoznat ani míru nebezpečnosti sociálně patologických jevů jak pro jedince, tak pro společnost.
5
2.3 Charakteristika poruch chování v dětském věku
Poruchy chování lze charakterizovat jako odchylku v oblasti socializace, kdy dítě není schopné respektovat běžné normy chování na úrovni odpovídající jeho věku. Základním rysem těchto poruch chování, kterými jsou v různé míře, opakovaně a dlouhodobě porušovány sociální normy alespoň po dobu 6. měsíců. Nejde o následky duševních poruch či onemocnění, ale o odchylky v osobnostním vývoji, které jsou dány reakcí základních etiologických faktorů :
• Vliv sociálního prostředí, především rodiny : jestliže rodinný model chování působí nedostatečně nebo nevhodně, zvyšuje se riziko rozvoje nežádoucích osobních charakteristik, které k poruchám chování vedou.
• Genetická dispozice k disharmonickému vývoji, s typickou odchylkou v rozvoji emočních a volních charakteristik.
• Oslabení nebo porucha CNS, převážně na bázi prenatálního či perinatálního poškození.
5 STEJSKAL, F., KNÝ, M., VOTRUBA, J.: Sociálně patologické jevy dětí a mládeže v České republice.1.vydání Policejní akademie ČR Praha : 1999. ISBN 80-7251-008-8. str.6-9
18
Vymezení poruchového chování vychází ze tří hledisek :
• Chování nerespektuje sociální normy, platné v dané společnosti. Z tohoto hlediska je tedy problematické hodnotit některé typické rysy chování romských dětí jako poruchové, neboť se nevymykají normám jejich minoritní společnosti (např. postoj k záškoláctví, toulání). Vztah mezi normami majoritní společnosti a etnických podskupin může být zdrojem dlouhodobých problémů.
Jelikož jsou poruchy chování narušením socializace, protože je nežádoucím způsobem změněn vztah k určitým společenským normám, musejí být splněny dvě podmínky, abychom mohli nějaké jednání hodnotit jako poruchové :
a) Jedinec je intelektuálně schopen pochopit význam norem.
b) Jedinec tyto normy neakceptuje, nebo se jimi nedokáže řídit.
• Nápadnosti v oblasti sociálních vztahů, které se projevují nedostatkem empatie, citovou chladností a egoismem. Pocity viny ve vztahu k důsledkům vlastního jednání chybí.
Tyto jedinci bývají častěji odmítáni a mívají více konfliktů. Vinu nepřičítají svým vlastním nedostatkům, ale vždy jiným osobám. Jejich vztahy k druhým lidem jsou povrchní, nediferencované. Takový jedinec se nikdy neangažuje ve prospěch někoho jiného, pokud z toho nezíská nějakou výhodu. Sociálně maladaptovaní jedinci nezvládají přiměřeně ani mnohé sociální role, zejména pokud by představovaly sebemenší frustraci a vyžadovaly nějaké sebeovládání. S tím souvisí i potíže autoregulace vlastního chování.
• Agresivita jako rys osobnosti nebo chování, při kterém jsou porušována základní práva ostatních.
Emocionální prožitek takového jednání je neutrální, tedy lhostejný k pocitům oběti či naopak, agrese přináší uspokojení až k variantě sadistického zaměření.
Poruchy chování lze rozlišit do dvou kategorií :
• Neagresivní porušování sociálních norem – jde např. o lži, útěky, krádeže, záškoláctví a toulání.
• Agresivní poruchy chování – jde např. o šikanu, vandalismus, přepadávání apod. Do této kategorie patří takové chování, které porušuje a omezuje práva ostatních a proto je lze považovat za závažnější. Mezi oběma typy není přesná hranice, mohou se různým způsobem kombinovat.
19
Při komplexním hodnocení těchto projevů mají význam další charakteristické znaky :
• četnost takových projevů,
• jejich variabilita,
• doba, kdy se poprvé objevily – čím dříve ke vzniku poruchy dojde, tím je prognóza horší,
• intenzita a závažnost projevu,
• vztah k okolnostem – tj. eventuální příprava a promyšlenost činu,
•
sociální charakter – chování ve skupině, jeho organizovanost.6
3 Příčiny vzniku kriminálního chování
Dle Vágnerové lze trestnou činnost chápat jako poruchy sociálně-adaptačních schopností a dovedností. Kriminální aktivitu lze také definovat jako specifickou variantu chování, k jehož rozvoji může přispět mnoho nespecifických faktorů. Z hlediska psychologie je pro zajištění maximální efektivity práce poznat možné příčiny kriminálního chování.
7
Jako dva základní faktory ovlivňující vznik delikventního chování můžeme uvést endogenní, vnitřní (vrozené) vlastnosti jedince a exogenní, vnější vlivy na jedince působící. Důležitá je zejména interakce těchto vlivů.
Delikventní chování je některými autory přímo vysvětlováno jako pokus člověka s nízkým sebehodnocením zvýšit pocit vlastní kontroly kriminálním činem v podmínkách, které mu neumožňují, případně blokují běžnou, společensky přijatelnou formu potvrzování vlastní hodnoty studijními výsledky, prací, sportovními výkony, úspěšně realizovaným vztahem k člověku opačného pohlaví, založením rodiny. Kriminalita by z tohoto hlediska byla jakýmsi obranným mechanismem Já, který spouští nepříznivé sociální prostředí.
Člověk, který se dopouští trestné činnosti, má z hlediska běžného názoru vždy narušenu morálku.
Morálku umíme rozdělit na
• morální názory,
• morální postoje,
6 VÁGNEROVÁ, M.:Psychologie problémového dítěte školního věku.Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy Praha: 1995. ISBN nemá. Str. 42-46
7 VÁGNEROVÁ, M.: Psychopatologie pro pomáhající profese.3.vydání Praha: 2004. ISBN 80-7178-802-3, str. 805-7
20
•
zvnitřnělé morální usuzování, resp. zvnitřnělé morální normy.8
Prováděné průzkumy mezi delikventně se chovající mládeží neukazují významné rozdíly mezi touto skupinou a nedelikventně se chovající mládeží. Ve většině případů delikventně se chovající jedinci velmi dobře vědí co je pro společnost „dobré“ a „zlé“. Jen v malém počtu jedinců lze spatřovat morální postoje z hlediska standardní morálky zcela zavrženíhodné.
Jedná se zejména o případy, kdy se ztotožňují s vůdci, kteří prosazují například rasovou čistotu či satanistické názory. V případě rasové čistoty, v dnešní době prosazované zejména ze strany hnutí skinheads se jedná o aktuální problém dnešní společnosti, zejména v návaznosti na nedávné události v ČR.
Jako příčiny značného rozšíření sociálně patologických jevů mezi mládeží jsou uváděny nové negativní změny v rodině, ale i liberalizace přístupu společnosti k drogám, prostituci, žebrání, potulce, příživnictví, hráčství, různým sektám, k pornografii, ale i sexu, nelegálnímu vydělávání peněz atd. Dokonce i některé nové pozitivní jevy, jako zjednodušený styk s cizinou, možnost neomezeného pohybu po republice i mimo ni, vyšší nabídka na utrácení vlastních i cizích peněz, svody „průmyslu zábavy“, vliv médií, napomáhají rozšiřování sociálně patologických jevů.
Při zkoumání příčin a podmínek trestné činnosti mládeže je vhodné rozlišovat věkové hranice dětí (6-15 let), mladistvých (15-18) a mladých dospělých (18-21 i více let).
9
Jako ilustraci současného stavu zde uvedu zjištění, které jsem učinil při výkonu své práce. V jednu sobotní noc byla provedena akce se zaměřením na kontrolu dvou vytipovaných disko klubů, kde bylo zjišťováno, zda není podáván alkohol mladistvým a dětem. V prvním případě bylo z přibližně sto kontrolovaných lidí zjištěno 32 mladistvých pod vlivem alkoholu. V druhém případě bylo ze čtyřiceti kontrolovaných osob 18 mladistvých pod vlivem alkoholu. S hrůzou jsem poslouchal, že o jejich návštěvě na diskotéce rodiče vědí a chodí na ni pravidelně. Zjišťované hladiny alkoholu byly od 0.4 promile až po 1.66 promile, které bylo naměřeno u šestnáctileté dívky. Tato propadla při zjištění hysterii, které se projevila i zaútočením na policistu. Stejně hrozivý jako přístup rodičů je i přístup personálu diskoték, neboť u těchto zcela zjevně nad zdravím vývojem mládeže převládá majetkový prospěch.
8 MATOUŠEK, O., KROFTOVÁ, A.: Mládež a delikvence.2.vydání Praha : 2003. ISBN 80-7178-771-X, str. 56 9 ZOUBKOVÁ, I., NIKL, J., ČERNÍKOVÁ, V.:Kriminalita mládeže.1.vydání Policejní akademie Praha: 2001.ISBN 80- 7251-070-3. str. 32
21
3.1 Vývojová podmíněnost poruchového chování
V průběhu svého vývoje se dítě učí diferencovat žádoucí a nežádoucí chování i jeho vhodnost ve vztahu k určité situaci. Socializace je specifickou variantou učení, neboť není postačující, aby dítě příslušné společenské normy znalo, ale aby v souladu s nimi i jednalo.
Na začátku hlídají a kontrolují dítě rodiče. Později je již dítě schopné se samo chovat žádoucím způsobem i bez potřeby kontroly. Signálem dosažení tohoto stádia je schopnost dítěte reagovat pocitem viny v situacích, kdy dítě udělá něco co je nežádoucí, v rozporu s normou.
Schopnost dodržovat normy je spojena s nezbytným rozvojem psychických kompetencí dítěte tak, aby bylo schopné chápat význam a podstatu příslušných norem chování. Rovněž je nezbytné dosažení určité úrovně autoregulace. Dítě by mělo umět odložit nebo se úplně vzdát potřeby aktuálního uspokojení pokud je to vzhledem k situaci nevhodné nebo zakázané.
Při nástupu do školy je od dítěte očekáváno, že je již schopné respektovat a dodržovat základní normy lidského jednání. Pokud tomu tak není, nelze nástup dítěte do školy doporučit.
V každém období školního věku jsou typické určité problémy v chování, které signalizují dosažení určité vývojové fáze.
3.1.1 Raný školní věk
V tomto období jde zejména o projevy nezralosti a nepřipravenosti. Některé děti bývají natolik nepřipravené, že se nedokáží ztotožnit s rolí školáka a přijmout omezení, které jsou této roli vlastní. Toto se projevuje neustálým vyrušováním, hraním, mluvením. Tyto děti nejsou schopny ovládat svoje aktuální impulsy a v mnoha případech si ani neuvědomují, že se to nesmí. Některé děti pocházejí z rodin, které mají odlišné normy chování, nebo o dítě zanedbávané, které se správnému chování nenaučilo. Většina dětí se ovšem po určité době ve škole adaptuje a začne se chovat přiměřeným způsobem.
V rámci přechodu z období prelogického myšlení do stádia konkrétních logických operací dochází občas k nepřesnému hodnocení reality. Zde tedy může docházet k projevům působícím jako lež, přičemž ve skutečnosti se jedná o nepřesné odlišení skutečnosti od fantazijní produkce dítěte, kterou samo dítě považuje za reálnou. Ze stejných důvodů někdy
22
děti nerespektují tabu osobního vlastnictví spolužáka. Jde však spíše v tomto období o nezralost autoregulace než o plánované vědomé jednání. I v těchto případech je však nezbytné výchovně zasáhnout, avšak přiměřeným a vhodným způsobem s vědomím příčiny takového jednání.
V tomto věku ještě většinou nejde o poruchy, ale spíše o drobnější problémy nezralého a dosud nedostatečně socializovaného chování.
3.1.2 Střední školní věk
V tomto věku vzrůstá význam skupiny vrstevníků, zde nejvíce třídy. Třída má v tomto období značnou autoritu a dítě potřebuje v této skupině získat dobré hodnocení, dobré postavení a sociální status, který se stává významnou součástí jeho identity. Skupina žáků středního školního věku má však specifické normy, poměrně radikálně generalizované, platné pro všechny stejně. Pokud těmto očekáváním skupiny některé dítě nevyhovuje, bývá odmítáno a skupina již dokáže jednat jako celek. Dítě se pak stává terčem různých aktivit, kterými se odmítavý postoj projevuje. Jedná se zejména o formu šikany a jiné prohřešky proti školním normám.
V tomto období jde ještě o první preemancipační pokusy, kdy děti ještě respektují primární normy chování vštípené v rodině a problémy chování třídy ještě zvládne sám učitel s případnou podporou rodičů.
3.1.3 Období puberty
V období puberty je důležitým vývojovým znakem změna myšlení, daná rozvojem formálních logických operací. Jejich podstatou je schopnost uvažovat o jiných variantách čehokoli, než jsou ty reálné existující. Tento přístup vede ke zvýšení kritičnosti k existujícím požadavkům a normám. Odráží se to v pubertálním negativismu, kterým dává dopívající najevo potřebu projevit svůj vlastní názor. V realitě se tato tendence projevuje drzostí, polemizováním s učitelem, demonstrativně důsledným plněním různých formálnějších požadavků i demonstrativním provokováním. Podstatou všeho je počínající osamostatňování od autority nejen rodinné, ale i školní.
Potřeba dokazovat si svoji nezávislost na společnosti se projevuje nejen odvržením jejích norem, ale mnohdy symbolickým nebo i fyzickým útokem proti jejím hodnotám. Může se jednat například o demonstrovanou nechuť k establishmentu stylizací, tedy nošením
23
starého či otrhaného oblečení. V horších případech může jít i o vandalismus s postrádajícím smyslem (v praxi jde o poškrábání laku vozidel, rozhazování popelnic, poškozování dopravních značek atd.). Některé varianty chování, které se jeví, jako poruchové jsou v tomto věku pouze součástí potřeby hledat svou novou identitu, a z toho důvodu zkoušet i tabuizované nebo zakázané aktivity, jako např. sexuální experimentování, nebo první zkušenosti s alkoholem či drogou.
Přechodná fáze emancipace nevede hned k dosažení individuální, samostatné identity, ale zůstává někde uprostřed. Dospívající se už neidentifikuje s rodinou, ale jednoznačně s vrstevnickou skupinou, kde získává novou, zn. Sociální identitu. Ta je dána příslušností ke skupině. Z tohoto důvodu mají pravidla party jednoznačnou prioritu. Ne vždy jsou však pravidla party sociálně přijatelná a vytváří se tak další specifická kategorie poruchového jednání (jedinec s partou krade, fetuje, chová se agresivně). Zde však už nejde jen o porušení norem, ale o komplexní změnu respektovaných norem chování směrem k nežádoucí variantě.
V takových případech již nestačí jen výchovný zákrok učitele, ale je již třeba spolupráce s dalšími institucemi.
10
3.2 Vnitřní vlastnosti jedince
Vnitřní neboli vrozené dispozice jedince mají v některých případech významný vliv pro případný vznik kriminálního chování. Můžeme zde uvést několik teorií pokoušejících se vysvětlit příčiny kriminálního chování z různých hledisek :
• vrozený předpoklad ke kriminálnímu chování,
• jedná se o naučené chování,
• odlišnost uvažování,
• existence specifických osobnostních rysů,
• akcentace některých psychických potřeb či způsobů jejich uspokojování,
• narušení autoregulačních mechanismů.
Jedná se zejména o sklony k určitému způsobu reagování, jako například impulzivita, dráždivost nebo obtížné zvládání frustrací. Tyto sklony k asociálním projevům mají vždy nějakou příčinu. Může se jednat o geneticky podmíněné dispozice nebo také o prenatální poškození CNS.
11
10 VÁGNEROVÁ, M.:Psychologie problémového dítěte školního věku.Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy Praha: 1995. ISBN nemá. Str. 41-42
11 VÁGNEROVÁ, M.: Psychopatologie pro pomáhající profese.3.vydání Praha: 2004. ISBN 80-7178-802-3, str. 809
24
Z hlediska dědičnosti jsou lidské individuální charakteristiky a lidské chování prozkoumány mnohem méně než vlivy zevního prostředí. Systematické studium dědičnosti delikvence začalo prakticky až ve 20. století genealogickým zkoumáním amerických rodin (Goddard) v nichž se vyskytlo delikventní chování. Goddard potvrzoval vliv dědičných faktorů na delikventní chování („vrozená slabomyslnost“). Při studiu genetických vlivů je třeba se zmínit o studiu dvojčat a o adopčních studiích.
Delikvence je chování, které je podmíněno velice komplexně a dědičnost je jen jedním z mnoha faktorů. Genetická dispozice může být odpovědná například za sníženou sebekontrolu či za hyperaktivitu, avšak tyto vlohy sami o sobě nevedou k delikventnímu jednání. Genetická vloha jen zvyšuje pravděpodobnost, že na chování budou mít vliv další činitelé, bez nichž by se delikventní chování neuskutečnilo.
12
Jako velmi důležitý lze označit způsob myšlení, současné studie kriminálního chování se shodují v tom, že pro pachatele trestných činů je typický omezeně racionální způsob řešení problémů a zpracování informací. Dovedou o svých cílech a jejich dosažitelnosti přijatelně logicky uvažovat, ale často neberou v úvahu všechny dostupné informace a vycházejí z nepřesných závěrů. Zejména si nejsou schopni připustit rizika svého jednání, jeho možné následky. Ani jejich vlastní zkušenosti pro ně nemají potřebnou informační hodnotu, nedokážou se z nich poučit.
Jako další faktory ovlivňující vznik kriminálních chování můžeme uvést :
• Pohlaví. Trestnou činnost častěji páchají muži, poměr pachatelů mužského a ženského pohlaví se pohybuje v rozmezí 10:1 až 6:1.
• Věk. Muži, kteří se chovají asociálním způsobem, jsou častěji mladí, v rozmezí adolescenčního věku a mladé dospělosti.
• Vzdělání a sociální postavení. Kriminální recidivisté mívají nižší vzdělání, obvykle jim chybí jakákoli profesní kvalifikace a jsou častěji příslušníky nižší sociální vrstvy.
•
Z demografického hlediska. Míra kriminality je vyšší ve městech, resp. v některých jejich částech. Ve velkých městech je spácháno přibližně pětkrát více zločinů než v malých městech. Hlavní podíl na tomto vývoji má míra anonymity.13
12 ZOUBKOVÁ, I., NIKL, J., ČERNÍKOVÁ, V.:Kriminalita mládeže.1.vydání Policejní akademie Praha: 2001. ISBN 80- 7251-070-3. str. 33
13 VÁGNEROVÁ, M.: Psychopatologie pro pomáhající profese.3.vydání Praha: 2004. ISBN 80-7178-802-3, str. 805-811
25
3.2.1 Typy poruch chování
Poruchy chování můžeme rozdělit dle jejich závažnosti a charakteru poruchového chování. U osob, kde dlouhodobě sledujeme přetrvávání potíží v oblasti chování a mezilidských vztahů lze se zvýšenou pravděpodobností očekávat rozvoj osobnostní poruchy, nejčastěji disociálního typu.
Jako nejpůvodnější dělení typů můžeme označit dělení dle Hewitta a Jenkinsema uváděné Matouškem :
• nesocializovaně agresivní typ osobnosti, někdy též označovaný jako psychopatický,
• socializovaný typ osobnosti, někdy též subkulturální, socializovaně agresivní,
• utlumený typ osobnosti čili neurotický typ, někdy též úzkostný, stažený, dysforický.
A v některých případech ještě
•
nezralost či nedostačivost, vysoce korelující se syndromem hyperaktivity, respektive s poruchou pozornosti, někdy též uváděný jako deficit pozornosti.14
Z hlediska vztahu k určitému prostředí rozlišuje Vágnerová poruchy následovně :
• poruchy chování ve vztahu k rodině,
• poruchy chování vázané na skupinové aktivity v partě.
Dále poruchy dělíme na :
• agresivní (šikana, vandalismus, rvačky a jiné násilnosti),
•
neagresivní (lži, záškoláctví, útěky a toulání).15
Netík dělí poruchy chování z pohledu policejní psychopatologie následovně :
• antisociální porucha (asociální psychopatie),
• alkoholismu a nealkoholové toxikomanie,
• poruchy intelektu – hraničně defektní a defektní inteligence,
• neurotické poruchy, organické poruchy,
• sexuální deviace,
• psychotická onemocnění,
•
patické reakce, situační poruchy.16
14 MATOUŠEK, O., KROFTOVÁ, A.: Mládež a delikvence.2.vydání Praha : 2003. ISBN 80-7178-771-X, str. 60 15 VÁGNEROVÁ, M.: Psychopatologie pro pomáhající profese.3.vydání Praha: 2004. ISBN 80-7178-802-3, str. 792 16 NETÍK, K., NETÍKOVÁ, D., HÁJEK, S.:Psychologie v právu.1.vydání Praha: 1997. ISBN 80-7179-177-6. str. 68-84
26
V průběhu odborné praxe konané ve třetím ročníku studia se autor s pracovnicemi kurátorského oddělení sociálního odboru zúčastnil jako vedoucí sportovního soustředění pořádaného pro děti z rodin, se kterými spolupracuje oddělení kurátorské činnosti a oddělení sociálně právní ochrany dětí na základě zákona č. 359/1999 Sb. Tyto děti pocházejí z nepodnětného, sociálně slabého prostředí, nemají dostatečně strukturovaný volný čas, mají výchovné problémy. Zde se autor setkal s dětmi ze sociálně slabých rodin, které lze specifikovat jako tiché, částečně do sebe uzavřeně s nedostatečně vyvinutým hygienickým návykem a s dětmi s výchovnými problémy, které lze specifikovat jako těžko zvladatelné, omezeně respektující pravidla a řád, využívající každé příležitosti k pošťuchování se, ale i k napadání slabších dětí podobně. Prakticky si zde autor ověřil obtížnost a nezbytnost práce s těmito dětmi, nutnost odborného vzdělání, ale i osobnostních dispozic pro tuto práci, neboť je mimořádně psychicky náročná. Jeden z chlapců trpěl syndromem hyperaktivity a měl takové nezvladatelné chování, že byl dokonce již léčen medikamenty.
3.2.2 Příznaky poruchovosti sociálního chování ještě před dokončením 15. roku života
(alespoň 3 kriteria z následujících položek).
Dotyčný :
1. chodil často za školu (záškoláctví),
2. alespoň 2 x utekl z domova přes noc anebo alespoň jednou, aniž by se sám vrátil,
3. často vyprovokoval (punktoval) rvačky, 4. ve více než jedné rvačce použil zbraň, 5. donutil jinou osobu j sexuálnímu kontaktu, 6. mučil zvířata,
7. mučil nebo trýznil jiné osoby,
8. úmyslně poškodil cizí majetek (nikoli žhářstvím), 9. založil oheň,
10. často lhal (nepočítá se však lež kvůli vyhnutí se tělesnému nebo sexuálnímu zneužívání),
11. více než jednou kradl, aniž by byl tváří v tvář okradenému (včetně padělání),
12. kradl v přítomnosti okradeného (přepadení, kapesní krádež, vydírání, ozbrojené přepadení).
27
3.2.3 Příznaky antisociálního chování po 15. roce věku
(alespoň 4 kritéria z následujících položek).
Dotyčný :
1. není s to vykonávat dlouhodobou činnost, vykazuje následující znaky (u studentů nutno modifikovat) :
- v průběhu 5 let byl 6 měsíců nebo déle nezaměstnaný, ačkoliv je práce schopný a může získat pracovní místo,
- opakovaně chyběl v práci (absence), aniž by byl nemocen nebo pečoval o rodinného příslušníka,
- zrušil několik pracovních poměrů, aniž by měl vyhlídnuto další zaměstnání;
2. není schopen se přizpůsobit právním normám společnosti, opakovaně se dopouští antisociálního jednání, jež představuje důvod pro zadržení (nezáleží na tom, zda k němu skutečně došlo), např. poškozováním cizí věci a majetku, obtěžování jiných osob, krádežemi či prováděním ilegálních činností,
3. je popudlivý a agresivní, což se projevuje opakovanými rvačkami nebo přepadáním (nejde o sebeobranu či obranu jiné osoby), včetně bití manželky či dítěte,
4. opakovaně neplní své finanční závazky, neplatí např. dluhy nebo nepravidelně splácí alimenty,
5. není schopen plánování nebo je impulzivní, což se projevuje následujícími znaky : - cestuje okolím bez pevné představy o dílce trvání cesty a bez přesnějšího
plánu, kde bude pracovat,
- alespoň 1 měsíc nemá pevnou adresu;
6. nemá cit pro pravdu, což se projevuje opakovaným lhaním, výmluvami nebo podvody ve vlastní prospěch,
7. je bezohledný vůči sobě a ostatním, což se projevuje např. řízením motorového vozidla v opilosti nebo opakovanou rychlou jízdou,
8. jako rodič nebo k výchově oprávněná osoba jedná nezodpovědně, jedno 9. z následujících kritérií musí být naplněno :
- podvýživa dítěte,
- onemocnění dítěte v důsledku zanedbané hygieny,
- neschopnost postarat se o lékařskou péči v případě vážného onemocnění dítěte, - závislost dítěte na sousedech ve věcech stravy a nocování,
- neschopnost sehnat dítěti chůvu, když rodič není doma,
- opakované použití peněz určených pro domácnost pro svou osobní potřebu;
28
10. neměl nikdy monogamní vztah delší než 1 měsíc,
11. nemá nikdy žádné výčitky svědomí (urážení, zneužívání nebo krádeže považuje za normální a správné chování).
17
3.3 Vnější vlivy působící na jedince
Jak již bylo v předchozí části této práce uvedeno, vnější vlivy působící na jedince jsou obsáhlejší a zřejmě i o něco významnější než vlivy vnitřní, nebo-li vrozené, dědičné. Z tohoto důvodu se těmto faktorům budu v této své práci věnovat obsáhleji.
3.3.1 Vliv rodiny na poruchy osobnosti
Jen staré teorie delikvence nepočítaly s rodinou. Prakticky všechny hypotézy, vysvětlující kriminalitu mladistvých, formulovaných ve 20. století, zahrnují rodinu jako vlivného, ne-li rozhodujícího činitele.
18
Rodina není neměnnou institucí, ale její funkce se v novodobé historii významně proměňuje. V posledních letech klesá sňatečnost, klesá porodnost, zvyšuje se věk v němž lidé poprvé vstupují do manželství, stoupá počet rodin, v nichž o dítě pečuje jen jeden z rodičů, velikost rodin se zmenšuje, roste počet nemanželských dětí apod. Podíl nemanželsky narozených dětí zůstává na vysoké úrovni: ve sledovaném období třetího čtvrtletí roku 2007 se 34,4 % všech živě narozených narodilo nevdaným matkám, z dětí prvního pořadí to bylo dokonce 43,9 %. Z celkového počtu 29 698 dětí živě narozených mimo manželství nebyly u 8,4 tisíce dětí (9,7 % ze všech živě narozených) uvedeny údaje o otci.19
Někteří autoři v dnešní době označují rodinu za„skořápkovou“ instituci. V současné době se do funkčnosti rodin projevují i obtíže ekonomické, které se zejména promítají do mladých rodin s malými dětmi, které například musejí bydlet s rodiči z důvodu ceny bytu, nebo finanční závislosti na rodičích. U dětí vychovávaných jen jedním rodičem se častěji projevují horší výsledky ve škole, více zdravotních a psychických problémů a také více střetů se zákonem než děti, které vyrůstají s oběma rodiči.
17 ČÍRTKOVÁ, L.: Kriminální psychologie.1.vydání Praha: 1998. ISBN 80-85858-70-3. str.86-88
18 MATOUŠEK, O., et al.:Práce s rizikovou mládeží:projekt LATA a další alternativy.1.vydání Praha: 1996.ISBN 80-7178- 064-2. str. 17
19 http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/informace/coby121307.doc - dostupné dne 24.2.2008
29
Ještě ve čtyřicátých a padesátých letech platilo, že zdrcující většina delikventně jednajících mladých lidí pochází z nejchudších a nejméně vzdělaných rodin. Novinkou poválečného vývoje je markantní zvyšování kriminality ze středních vrstev, zvláště překvapivé je navýšení počtu kriminálně jednající mládeže z nejlépe situovaných vrstev.
Nicméně ve všech šetřeních tohoto faktoru se stále ukazují jako nejvhodnější živná půda kriminálního chování mládeže nejnižší vrstvy společnosti, vrstvy lidí s velmi nízkou kvalifikací či zcela bez kvalifikace, ve vrstvách v nichž je největší chudoba a nejvyšší nezaměstnanost. Přeliv kriminality i do lépe situovaných vrstev lze vykládat jako následek klesajícího vlivu rodiny na chování dospívajících dětí ve všech společenských vrstvách.
Z vlastní zkušenosti autor uvádí, že mládež z lépe situovaných vrstev se často podílí na šikaně ve školách, jezdí auty, aniž jsou držiteli řidičského oprávnění, často i pod vlivem alkoholu, jsou drzí a staví se do pozice, že neuznávají autoritu, často jsou pachateli vandalských činů jako poškozování cizí věci, sprayerství. Na druhé straně děti z chudších rodin se spíše dopouštějí krádeží či loupeží. V nedávně době byl vyšetřován případ nezletilého chlapce pocházejícího z romského etnika, který se opakovaně dopouštěl loupeží na dětech po celém městě. Vždy pod slovní pohrůžkou ublížení na zdraví donutil slabší děti vydat mu mobilní telefon či peníze, které pak využil pro svou potřebu. Později se již loupeží dopustil i s pohrůžkou zbraní, kdy si opatřil maketu pistole. Chlapci bylo nakonec prokázáno celkem sedmnáct loupeží, kterých se dopustil ve třech vlnách, neboť byl vždy po několika skutcích chycen a předán do dětského diagnostického ústavu, odkud vždy ještě týž den nebo nejpozději druhý den utekl a pokračoval ve své trestné činnosti.
Kvalita vazby mezi dítětem a matkou, později i mezi dítětem a otcem a dalšími členy rodiny, je klíčovým činitelem osobnostního vývoje, jeho socializace.20
Vágnerová dělí rizika působení rodinného prostředí do následujících kategorií :
• rodiče jsou anomální osobnosti,
• rodina neplní všechny své funkce,
• nekompetentnost rodičů ke zvládnutí problematického dítěte,
• příslušnost do určité subkultury nebo sociální skupiny,
• určité životní prostředí.21
20 MATOUŠEK, O., KROFTOVÁ, A.: Mládež a delikvence.2.vydání Praha : 2003. ISBN 80-7178-771-X, str. 42
21 VÁGNEROVÁ, M.: Psychopatologie pro pomáhající profese.3.vydání Praha: 2004. ISBN 80-7178-802-3, str. 782
