FORMAČNÍ VÍKENDOVÉ PROGRAMY ŘÍMSKOKATOLICKÉ CÍRKVE
Bakalářská práce
Studijní program: B7505 – Vychovatelství
Studijní obor: 7505R004 – Pedagogika volného času Autor práce: Lucie Kubecová
Vedoucí práce: Mgr. Magdaléna Marešová
Anotace
Cílem této práce bylo zjistit a analyzovat názory rodičů na přínos formačních víkendových programů pro děti a mládež v Kosové Hoře, pořádaných římskokatolickou církví.
Průzkum byl proveden pomocí dotazníků a polostrukturovaných rozhovorů. Data z dotazníků byla použita pro charakteristiku respondentů. Z analýzy rozhovorů vyplynuly kategorie, popisující specifika formačních víkendových programů a názory rodičů na tyto programy. Ze získaných reflexí je patrné, že rodiče si na programech nejvíce cení formace dětí, která probíhá v prostředí křesťanského společenství. Program podporuje podle nich dlouhodobý rozvoj dětí a v křesťanském duchu doplňuje výchovu v rodině.
Klíčová slova
děti, mládež, FVP Kosova Hora, formační víkendové programy, Římskokatolická církev, pastorace, formace, polostrukturované rozhovory, dotazníky
Anotation
The aim of this study was to identify and analyze the views of parents on the benefits of formation weekend programs for children and youth in Kosová Hora, organized by the Roman Catholic Church.
The research was conducted by questionnaire and interviews. Data from the questionnaires were used to characterize respondents. The analysis of the interviews suggested categories describing the specifics of formation weekend programs and parents' views on these programs. Reflection shows that parents in programs most value formation of children in Christian community. According to their opinion, program supports long-term development of children and complements education in the family in a Christian spirit.
Keywords
children and youth, FVP Kosova Hora, formation weekend program, Roman Catholic Church, pastoral, formation, semi-structured interviews, questionnaires
Obsah
Úvod...8
1 Římskokatolická církev ...10
1.1 Charakteristika Římskokatolické církve...10
1.2 Římskokatolická církev v České republice ...10
...10
2 Subjekty formačně-pastoračního působení Římskokatolické církve...11
2.1 Rodina jako místo první formace dětí ...11
2.1.1 Rodinné soužití dnes...12
2.1.2 Rodina a náboženství...14
2.2 Charakteristika skupiny dětí a mládeže ...14
2.3 Laik jako spolupracovník pastoračně-formačního působení Římskokatolické církve...16
3 Formačně-pastorační činnost Římskokatolické církve...17
3.1 Formace...17
3.2 Pastorace ...17
3.2.1 Pastorace rodin ...18
3.2.2 Pastorace dětí a mládeže ...20
4 Formační víkendové programy pro děti a mládež Kosova Hora...21
4.1 Historie...21
4.2 Teoretická východiska ...23
4.2.1 Zážitková pedagogika...23
4.2.2 Don Bosko (Giovanni Bosco) a jeho preventivní výchovný systém...24
4.3 Formační víkendové programy – současnost...26
4.3.1 Realizační tým...26
4.3.2 Struktura ročníků FVP...27
4.3.3 Dramaturgie programu...27
4.3.4 Formační víkendové programy v letech 2009-2013...28
5 Popis přípravy a realizace výzkumu...31
5.1 Cíle výzkumu...31
5.2 Metodologie výzkumu...31
5.3 Etické dimenze výzkumu...34
6 Prezentace hlavních výzkumných zjištění...35
6.1 Rozhovor...35
6.1.1 Analýza...35
6.1.2 Důvody...36
6.1.3 Klady...40
6.1.4 Zápory...45
6.1.5 Výhled do budoucna...49
7 Závěr...51
7 Seznam literatury...55
Seznam ilustrací
Ilustrace 1: Rok Svatého Pavla...24
Ilustrace 2: Rok Kněží...24
Ilustrace 3: Rok Objevování cest...24
Ilustrace 4: Rok Objevování Teologie těla a manželství...25
Ilustrace 5: Rok Víry...25
Seznam použitých zkratek:
CIC Kodex kanonického práva ČBK Česká biskupská konference DCM Diecézní centrum mládeže DCŽM Diecézní centrum života mládeže FVP formační víkendové programy KKC Katechismus katolické církve
pozn. poznámka
R respondent
ŘKC Římskokatolická církev
Úvod
K tématu mé bakalářské práce mě inspirovala má dlouholetá osobní zkušenost s formačními víkendovými programy pro děti a mládež (dále FVP), pořádanými v Kosové Hoře (pod Sdružením Pyramida o. s.). Osobní zkušenost jsem nejprve získávala jako účastník těchto programů a později i jako člen realizačního týmu, jímž jsem až dodnes.
Tato setkání jsou organizována laiky1 a jejich hlavním cílem je postupná a dlouhodobá formace2 účastníků i členů přípravného týmu, v jednotě s učením Římskokatolické církve. Jakožto člen přípravného týmu jsem chtěla hlouběji reflektovat právě toto formační působení FVP Kosova Hora. Z této potřeby následně vykrystalizoval cíl této práce: Zjistit a analyzovat názory rodičů na přínos formačních víkendových programů pro děti a mládež.
V první části práce krátce charakterizuji Římskokatolickou církev a její strukturu a situaci v České republice. Dále se soustředím na vymezení skupin, které jsou předměty formačně-pastoračního3 působení Římskokatolické církve. Samostatnou kapitolu pak tvoří vlastní charakteristika formačně-pastorační činnosti Římskokatolické církve a jejího působení na vymezené skupiny, tedy děti, mládež a rodiny. Teoretickou část uzavírá popis formačních víkendových programů Kosova Hora, které jsou hlavním tématem této práce.
Pro sběr potřebných dat v rámci sledovaného cíle jsem si jako výzkumné nástroje zvolila dotazník a polostrukturované rozhovory. Z analýzy těchto dat by měly vyplynout názory rodičů a jejich reflexe působení FVP. Tyto očekávané výsledky práce mohou přispět k hlubšímu zamyšlení se nad významem FVP a jeho hodnocením jak u členů realizačního týmu, tak také u samotných rodičů.
1 Pozn. autorky: Označují se tak všichni věřící křesťané „mimo členy stavu duchovenského a stavu řeholního, právně uznaného v církvi“ (Druhý vatikánský koncil in Dokumenty II. vat. koncilu, Lumen Gentium, s. 68)
2 Pozn. autorky: Formací se myslí harmonický rozvoj člověka po všech stránkách jeho osobnosti (viz kapitola 3.1)
3 Pozn. autorky: Formačně-pastorační činnost Římskokatolické církve spočívá v rozvíjení víry, službě společnosti, výchovném působení ve školském systému a přímé evangelizaci (neboli hlásání evangelia).
1 Římskokatolická církev
Formační víkendové programy, kterými se zde zabýváme, jsou pořádány laiky v rámci římskokatolické církve a jsou založeny na jednotě s jejím učením. Proto se v této kapitole zaměříme krátce na charakteristiku Římskokatolické církve (kapitola 1.1), dále pak na její situaci v rámci České republiky (kapitola 1.2). V dalších kapitolách budou předmětem zájmu některé skupiny, na které se katolická církev ve své formačně- pastorační činnosti zaměřuje, a následně její formačně-pastorační působení samotné.
1.1 Charakteristika Římskokatolické církve
Římskokatolická církev není jen instituce, ale jedná se o označení, které se někdy užívá pro společenství lidí spojených vírou v Ježíše Krista „příslušníci této církve žijí ve společenství s biskupem římským (papež) a uznávají jeho zvláštní postavení“ (Filipi, 1996, s. 59). Dále budeme používat pouze označení katolická církev.
Katolická církev se skládá ze dvou velkých částí – z církve západního obřadu a skupiny církví východních obřadů (Filipi, 1996, s. 59). Organizační výstavba katolické církve má hierarchické uspořádání, které můžeme rozdělit podle moci svěcení (nejvýše postaven je biskup, dále pak kněz a jáhen) a podle moci řízení církve, kde je jejím nejvyšším nositelem papež (Filipi, 1996, s. 63-65).
1.2 Římskokatolická církev v České republice
V České republice patří katolická církev k církvím s nejdelší tradicí (Český statistický úřad, 2014). Územně je církev rozčleněna na diecéze, jež představují „část Božího lidu, která je svěřena do pastýřské péče biskupovi“ (Dokumenty II. vat. koncilu, Christus Dominus 11). Diecéze se pak dále člení do farností, neboli společenství věřících, svěřených do péče faráře diecézním biskupem (CIC 515 in Petrosillo, 1998, s.
57).
Pro představu, o jak početnou skupinu obyvatelstva se na našem území jedná, uveďme údaje shromážděné při posledním Sčítání lidu, domů a bytů z roku 2011. K příslušnosti k Římskokatolické církvi se přihlásilo 1 082 463 lidí, což představuje 74%
obyvatelstva, hlásícího se k nějaké církvi; pro srovnání – v roce 2001 tato skupina tvořila 83,4% obyvatelstva (Český statistický úřad, 2014).
2 Subjekty formačně-pastoračního působení Římskokatolické církve
Dříve, než se budeme zabývat přímo formačně-pastorační prací katolické církve s rodinami, dětmi, mládeží a také laiky, zaměříme se na charakteristiku těchto skupin.
Začneme základní charakteristikou rodiny z hlediska jejího poslání ve společnosti (kapitola 2.1), krátce se zastavíme u situace rodinného soužití dnes (kapitola 2.1.1) a u vztahu dnešní rodiny k víře (kapitola 2.1.2); naváži charakteristikou skupiny dětí a mládeže (kapitola 2.2) a jejím vztahem k otázkám víry (kapitola 2.2.1). Dále vymezíme pojem laik (kapitola 2.3), jelikož se s ním budeme setkávat i v dalších kapitolách, kde se budeme zabývat formací a pastorací v církevním prostředí.
2.1 Rodina jako místo první formace dětí
„Rodina je základní buňkou života společnosti. Je to přirozená společnost, v níž jsou muž i žena povoláni k tomu, aby se sobě navzájem dávali v lásce a v daru života. (…) Rodina je společenství, v němž se lze již od mládí naučit mravním hodnotám, začít uctívat Boha a správně užívat svobody. Rodinný život je uváděním do života společnosti“ (KKC, 2207, s. 542-543).
Rodina, jako první společenství, se kterým se člověk setkává, představuje také prvotní a základní prostor pro křesťanskou výchovu dětí. Jednoduše je to jedinečné místo, kde dochází k budování jedinečné lidské osobnosti, k prvnímu nasměrování člověka k druhým lidem (stáváním se součástí společnosti), ale také zde může být položen základ vztahu k Bohu, který může být právě v tomto rodinném prostředí rozvíjen a posilován.
Církev vnímá tento jedinečný potenciál a úkol rodiny. Rodina je totiž pro církev
„základním společenstvím (…), jakousi malou rodinnou církví, nejdůležitějším prostředím rozvoje víry dětí, vstřebávání základních hodnot a postojů zaujímaných jaksi nenápadně díky příkladu rodičů a prarodičů“ (Duka, Badal, 2009, s. 75). Další ilustrací toho, jak rodinu vnímá církev, může být myšlenka papeže Jana Pavla II. (1992, odst.
15): „V manželství a v rodině se vytvářejí mnohonásobné meziosobní vztahy – manželů navzájem, otcovský a mateřský, dětský, sourozenecký. Jimi je každá lidská osoba uváděna do "rodiny lidstva" a do "rodiny Boží", do církve. Křesťanské manželství a křesťanská rodina budují církev. Lidská osoba totiž nejen že se rodí v rodině a je výchovou pozvolna uváděna do lidské společnosti, ale znovuzrozením na křtu a výchovou ve víře je také uváděna do rodiny Boží, do církve.“
Poslání rodiny ve společnosti dále popisuje papež Pavel ve své Deklaraci o křesťanské výchově (1965, odst. 3): „Poněvadž rodiče dali dětem život, mají velmi přísnou povinnost je vychovávat. Proto mají být uznáváni za jejich první a hlavní vychovatele. Jejich výchovné působení je tak důležité, že se dá obtížně nahradit, když chybí. Rodiče totiž mají vytvořit rodinné prostředí prodchnuté láskou a oddaností Bohu a lidem, příznivé pro celkovou výchovu dětí, a to osobní i společenskou. A tak je rodina první školou společenských ctností, které potřebuje každá společnost. Zejména v křesťanské rodině, obohacené milostí a závazkem svátosti manželství, je třeba, aby se děti učily už od útlého věku podle víry přijaté na křtu poznávat a ctít Boha a milovat bližního. V ní udělají první zkušenost se zdravou lidskou společností a s církví. V rodině jsou pozvolna uváděny do občanského společenství a do Božího lidu“ (Gravissimus educationis, 1965, ods. 3, s. 535-536).
Jedním ze zásadních úkolů rodiny je tedy výchova dětí. V tomto úkolu však potřebuje rodina pomoc a podporu společnosti (Tamtéž). Právě proto klade církev speciální důraz na péči o rodiny, děti a mládež.
2.1.1 Rodinné soužití dnes
Situace a postavení rodiny v české společnosti prošly v průběhu let nelehkým vývojem a mnoha změnami. Důležitým mezníkem byl rok 1989, který pro naši společnost znamenal pád totality a získání svobody. Tyto společenské události se samozřejmě nemohly nedotknout rodiny, jako základní jednotky, ze které je společnost vytvořena.
Katrňák (2011, s. 15-22) mluví při charakteristice 20 let svobody (1989-2009) o proměně od jedné normy rodinného života k pluralitě norem rodinného života.4 To znamená, že zatímco dříve jsme se mohli setkat většinou pouze s jedním uznávaným typem rodinného soužití, v současnosti existuje typů rodinného života více a i ony se stávají legitimními (Katrňák, 2011, s. 17). Tato proměna také souvisí s rozmáhajícím se individualismem, který rodinné prostředí ovlivňuje. Rodina je „čím dál více vnímána jako prostor sice společných, přesto ale individuálních životů, za něž jsou jejich nositelé plně odpovědní. Proces individualizace tak nenarušuje rodinu pouze zvnějšku, proniká do ní a narušuje její stabilitu také zevnitř“ (Katrňák, 2011, s. 16). „Lidé uzavírají
4 Pozn. autorky: Změnu od jedné rodinné normy k více normám popsali Robert a Rhona Rapoportovi ve stati British Families in Transition (1982). Docent Katrňák ji ve svém příspěvku aplikuje na českou rodinu: KATRŇÁK, T., 2011. Sociologické proměny podoby české rodiny. In: SDRUŽENÍ LINKA BEZPEČÍ. Rodiče, děti a jejich problémy. 1. vyd. Praha: JPM tisk, s. 15.
manželství a rozcházejí se podle toho, nakolik jsou ve svých partnerských očekáváních, vycházejících z ideálu individuální autonomie, uspokojeni“ (Singly in Katrňák, 2011, s 16).
I v české rodině je patrný posun k pluralitě norem párového soužití – „ubývá lidí, kteří zakládají rodiny, klesá porodnost, zvyšuje se počet svobodných mužů a žen v populaci, více jedinců žije osaměle, v neúplných rodinách, v nesezdaných soužitích, rozvádí se“ (Katrňák, 2011, s. 22).5
Podobné a další tendence (jako vysoký počet interrupcí a nemanželské děti) v souvislosti s rodinami si uvědomovala, a i dnes je reflektuje, také církev. Například Jan Pavel II. (1992, odst. 6) říká: „Na jedné straně je si člověk stále více vědom osobní svobody, věnuje větší pozornost kvalitě mezilidských vztahů v manželství, povznesení důstojnosti ženy, odpovědnému rodičovství a výchově dětí. Ví, že se nutně musí rozvíjet vztahy mezi jednotlivými rodinami, aby si mohly poskytovat vzájemnou duchovní a hmotnou pomoc. Objevuje znovu vlastní poslání rodiny v církvi a její úlohu při budování spravedlivější společnosti. Ale na druhé straně jsou tu známky deformace některých základních hodnot, které vzbuzují starosti: chybné teoretické i praktické chápání vzájemné nezávislosti manželů; závažné neshody v názorech na vztah autority mezi rodiči a dětmi; četné konkrétní těžkosti rodiny při předávání duchovních hodnot;
rostoucí počet rozvodů; velice rozšířené zlo potratu; stále hojnější užívání sterilizace;
neustálý růst smýšlení, označovaného jako správné a přirozené, které je nepřátelské početí.
Kořenem těchto záporných jevů je často špatné chápání pojmu i zkušenosti
"svobody". Není chápána jako schopnost uskutečňovat pravdu Božího plánu s manželstvím a s rodinou, nýbrž naopak jako jakási nezávislá síla, utvrzující člověka v tíhnutí za vlastním sobeckým dobrem, nezřídka proti bližnímu.“
Dlouhé období reálného socialismu mělo tedy na rodinné společenství značné negativní dopady, vedoucí k rozkladu rodiny (srov. Duka, Badal, 2009, s. 75). Jako reakce na tuto situaci začínají počátkem 90. let vznikat pastorační centra, která se věnovala, mimo jiné, také péči o rodiny (srov. Duka, Badal, 2009, s. 75) a znamenala tak pro ně důležitou podporu.
5 Pozn. autorky: Potvrzují to statistická data ze Sčítání lidu, domů a bytů: V roce 1991 bylo
svobodných 20,2%, ženatých/vdaných 62,6% a rozvedených 7%. V roce 2011 svobodných 29,8%, ženatých/vdaných 49,4% a rozvedených 12%. (ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD, 2013. Sčítání lidu, domů a bytů 2011. [online]. Dostupné z:
http://www.scitani.cz/csu/2013edicniplan.nsf/kapitola/24000-13-n_2013-02.)
2.1.2 Rodina a náboženství
Rodina představuje, jak je zmiňováno výše, základní buňku každé společnosti. Jejím posláním je výchova budoucích generací. Součástí výchovy je také, zvláště v křesťanských rodinách, náboženská výchova, tedy předávání víry dětem. Tato kapitola chce nabídnout stručný a obecný přehled toho, jaký je vztah mezi rodinami a náboženstvím v rámci České republiky.
V České republice je stále patrný vliv náboženství na rodinný stav obyvatelstva.
Tuto skutečnost potvrzují údaje ze Sčítání lidu, domů a bytů z roku 2011:
„Nejvýznamnější rozdíly byly u podílu ženatých a vdaných (resp. svobodných). Věřící zůstávají méně častěji svobodnými; v případě partnerských soužití častěji vztah institucionalizují a jejich manželství bývají stabilnější. Zjednodušeně se dá říci, že tak adekvátně respektují důraz na postavení rodiny a manželství v křesťanském náboženském učení. Přitom není podstatný rozdíl mezi muži a ženami. Podíl ženatých a vdaných věřících činil 49 %, u populace celkem to bylo 42 %; svobodných bylo mezi věřícími 30 %, v obyvatelstvu celkem 40 %. Zastoupení rozvedených ve skupině věřících bylo nižší než v populaci celkem, rozdíl ale není významný (necelý jeden procentní bod)“ (Český statistický úřad, 2014, s. 8).
2.2 Charakteristika skupiny dětí a mládeže
Skupinou dětí a mládeže se v této kapitole budeme zabývat z pohledu vývojové psychologie. V souvislosti s tématem této práce zde budeme období dětství charakterizovat až od školního věku, jelikož právě děti tohoto věku tvoří nejmladší účastníky FVP Kosova Hora, kterým se budeme věnovat podrobněji níže (kapitola 4).
Školní věk zahrnuje období od 6-7 let do zhruba 15 let dítěte a můžeme ho rozdělit do tří fází: raný, střední a starší (Vágnerová, 2008, s. 237). Tuto etapu života dítěte můžeme chápat „jako období oficiálního vstupu do společnosti, kterou představuje obecně ceněná instituce školy. Zde musí dítě potvrdit své kompetence, pilně pracovat a plnit povinnosti, tak jak od něho společnost očekává. (…) Z širšího hlediska jde o obecnější potvrzení vlastních kvalit v různých sociálních skupinách, nejenom ve vztahu k požadavkům dospělých, ale i vrstevníků. Tomu odpovídá a s tím souvisí rozvoj mnoha kompetencí i celé osobnosti dítěte. Školní věk lze posuzovat i jako fázi vytvoření horizontálního společenství, tj. vrstevnické skupiny, která má svou vlastní hierarchii a řídí se vlastními pravidly. Dítě potřebuje uspět v obou oblastech, být za své výkony pozitivně hodnoceno a ostatními akceptováno“ (Vágnerová, 2008, s. 237).
Erikson popisuje osm stadií vývoje osobnosti. „Každé stadium je popsáno v podobě psychologické krize, která obsahuje dva konfliktní póly. Stejně jako každá krize, i Eriksonova stadia obsahují jak možnosti růstu, tak i prvky ohrožení“ (Drapela, 1998, str. 69). Školní věk bychom mohli zařadit do stadia snaživosti proti méněcennosti a stadia identity proti zmatení rolí. V prvním stadiu dítě „přechází od hry k produktivnějším činnostem, které vyžadují dovednosti a správné užívání nástrojů.
Úspěch vyvolává v dítěti radost; neúspěch pocit méněcennosti, (…). Ctností tohoto stadia je kompetence – krok ve směru zralého úkolového zaměření“ (Drapela, 1998, s.
70). Druhé stadium „sjednocuje všechny předchozí představy mladého člověka o sobě samém. Vědomí identity ego dává dospívajícímu člověku důvěru, že jeho sebepojetí odpovídá tomu, jak ho vnímají druzí. Ctností tohoto stadia je věrnost, osobní oddanost zvolenému povolání či životní filozofii“ (Tamtéž).
Od 10 do 20 roku života člověka mluvíme z hlediska vývojové psychologie o období dospívání neboli adolescence, jedná se tedy o přechod mezi dětstvím a dospělostí (Vágnerová, 2008, s. 321). „V tomto období dochází ke komplexní proměně osobnosti ve všech oblastech: somatické, psychické i sociální. Mnohé změny jsou primárně podmíněny biologicky, ale vždycky je významně ovlivňují psychické a sociální faktory, s nimiž jsou ve vzájemné interakci. Průběh dospívání je závislý na konkrétních kulturních a společenských podmínkách, z nichž vyplývají požadavky a očekávání společnosti ve vztahu k dospívajícím. Dospívání představuje specifickou životní etapu, která má svoje typické znaky v rámci životního cyklu a svůj objektivní i subjektivní význam. Je to období hledání a přehodnocování, v němž má jedinec zvládnout vlastní proměnu, dosáhnout přijatelného sociálního postavení a vytvořit si subjektivně uspokojivou, zralejší formu vlastní identity“ (tamtéž).
Jelikož se v dalších kapitolách věnuji pastoračně-formační práci s dětmi a mládeží uvedu zde ještě vymezení podle Pastoračního plánu Sekce pro mládež ČBK6, který označuje pojmem „mládež“ lidi ve věku od 14 do 30 let (Sekce pro mládež ČBK 2002, s. 15).
2.3 Laik jako spolupracovník pastoračně-formačního působení Římskokatolické církve
Laici představují skupinu lidí, kteří tvoří většinu členů církve. Označují se tak
6 Pozn. autorky; Česká biskupská konference „je sborem biskupů České republiky, kteří společně vykonávají některé pastorační úkoly ve prospěch křesťanů na svém území k dosahování vyššího dobra, které lidem poskytuje církev podle norem práva, zvláště prostřednictvím různých forem a způsobů apoštolátu, přizpůsobených duchu doby a místním podmínkám“ (CIC 447).
všichni věřící křesťané „mimo členy stavu duchovenského a stavu řeholního, právně uznaného v církvi“ (Dokumenty II. vat. koncilu, Lumen gentium, s. 68). To znamená všichni věřící, kteří nepřijali kněžské svěcení7 a ani nežijí řeholním způsobem života (tamtéž).
Laik může s církví spolupracovat a je k tomu také církví vyzýván. Zároveň však i laik sám může procházet a prochází určitou formací tak, aby ke své službě v církvi byl lépe vybaven a mohl rozvinout své přirozené schopnosti a dovednosti ve prospěch svůj i dalších.
7 Pozn. autora: Obřad, ve kterém biskup uděluje svátost kněžství (Petrosillo, 1998, s. 200).
3 Formačně-pastorační činnost Římskokatolické církve
Balík (2004, s. 94-96) vytyčuje čtyři směry působení církve a to – rozvíjení víry (neboli formace), službu společnosti (pastorace apod.), výchovné působení ve školském systému a přímou evangelizaci. V této práci mě bude zajímat především oblast formace a pastorace.
3.1 Formace
V této kapitole bude vymezen pojem formace jako prostředek rozvoje osobnosti zvláště těch, kteří se zapojují do služby v církvi. Rozvoj můžeme například chápat jako
„změnu, při níž se jedinec dostává nad svou dosavadní úroveň adaptace, psychologického fungování a chápání života“ (Tedeschi, Park, Calhoun, 1998, Mareš, Rybářová, 2007 in Mareš, 2008).
Zaměříme se zde ale pouze na formaci laiků.
Z psychologického hlediska můžeme formování osobnosti popsat jako „proces změny a rozvoje osobnosti jako důsledek vnějšího působení: a) živelné, b) zaměřené na cíl, c) sebeformování“ (Hart, Hartlová, 2009, s. 170).
Jiné vymezení nabízí Sdružení salesiánů spolupracovníků (1996) ve svých Směrnicích pro formaci: „Snaha a úsilí člověka také s pomocí jiných o harmonický rozvoj všech rozměrů jeho osobnosti, o to, aby pěstoval a umožnil přinášet ovoce svých schopností a osobních darů, je právě formace. Nicméně vše to, co slouží k rozvoji a umožňuje člověku zrání jeho osobních možností, má formační hodnotu.“ V dokumentu je zároveň upozorněno na fakt, že „formace není jenom teoretické osvojování si“
(Sdružení salesiánů spolupracovníků, 1996). Intelektuálně zaměřené aktivity mají ve formaci své místo, ale nevyčerpávají ji; ve formaci je propojeno jak studium, tak praktická činnost (Sdružení salesiánů spolupracovníků, 1996).
3.2 Pastorace
V předchozí kapitole jsem naznačila, že k tomu, aby člověk mohl v církvi sloužit, (například působit v pastoraci), měl by projít určitou formací, která by mu poskytla intelektuální znalosti a praktické dovednosti pro jeho činnost. I pastorační činnost však obsahuje prvek formace. Je zde prostor pro formování osobnosti těch, kteří jsou předmětem pastorace. Formace a pastorace jsou tedy spolu vzájemně propojeny a měly by na sebe navazovat. Nyní se blíže seznámíme s charakteristikou pojmu pastorace.
Církev se má v rámci svého poslání věnovat a věnuje práci s různými skupinami lidí
uvnitř svého společenství (péče o své členy) i mimo ně. Tato činnost je tedy označována jako pastorace (Opatrný, 2000).
„Když mluvíme o pastoraci, nemáme na mysli jen dílčí úseky pastorace, jako je péče o nemocné, udílení svátostí nebo duchovní vedení, ale máme na mysli pastoraci v intencích druhého vatikánského koncilu, všech jeho konstitucí a dekretů. Tedy:
působení církve z inspirace evangelia jak interní - tím je rozuměna pastorace věřících v užším slova smyslu, tak externí - tím je míněna jak péče o obecné blaho, tak péče o ty, kdo stojí na okraji církve. Pastorace znamená zabývání se lidmi v konkrétních životních podmínkách, tedy v určité zemi, v určité dějinné situaci, v určitém historickém a kulturním kontextu. Jejím posláním je řešit konkrétní problémy konkrétních lidí ve světle a síle evangelia“ (Opatrný, 2001).
Například Ambros (in Martinek, 2006, s. 17) pak charakterizuje pastoraci takto:
„Pastorace je mnohotvárná činnost celého církevního společenství, podnícená Duchem svatým. Touto činností se uskutečňuje plán Boží spásy člověka v čase a dějinách se stálým odkazem na konkrétní životní situaci. Slovem pastorační označujeme vše, co se týká činnosti církve, skutečnosti praktické a konkrétní, a také to, co se dotýká duchovní správy, vedené knězem.“
3.2.1 Pastorace rodin
Pastorační práce s rodinami je zastřešována Národním centrem pro rodinu (NCR), které působí „jako koordinační a informační centrum pro diecézní8 a regionální centra pro rodinu. NCR je nestátní neziskovou organizací, jejímž cílem je monitorovat společenské podmínky, které se vztahují k rodině, podporovat a iniciovat prorodinné aktivity v naší zemi, přinášet zahraniční zkušenosti v oblasti rodinné politiky i konkrétní nabídky pro rodiny, podporovat zdravé, fungující rodiny a pomáhat vytvářet prorodinné klima ve společnosti. Bylo založeno v r. 1996 Českou biskupskou konferencí a jeho činnost respektuje zorný úhel pohledu katolické církve. (…) Národní centrum pro rodinu navazuje kontakty se zahraničními institucemi, které se zabývají problematikou rodiny, a úzce spolupracuje především s Institutem pro manželství a rodinu ve Vídni, se Sociálním institutem KAB ve Waldmünchenu, s Vídeňským výborem nevládních organizací pro rodinu (Vienna NGO Committee on the Family), s Mezinárodní federací Center přípravy na manželství (FICPM) a s evropskou Federací katolických rodinných svazů (FAFCE). Je členem Asociace center pro rodinu (ACER)“ (Národní centrum pro
8 Pozn. autorky: Diecéze je území spravované biskupem.
rodinu, 2012).
Národní centrum pro rodinu realizuje nebo se podílí na různých aktivitách, jako jsou motivační kurzy, semináře, konference a projekty, zaměřené například na prorodinnou politiku na trhu práce, podporu slaďování profesního a rodinného života atd.
3.2.2 Pastorace dětí a mládeže
Pastorace dětí a mládeže probíhá v České republice na různých úrovních územních celků – – diecézní, farní9, případně vikariátní10.
Pastorační práce s dětmi je realizována především ve výuce náboženství na školách nebo mimo školy, přípravou dětí na přijetí svátostí11, pořádáním dětských mší svatých12, různými jednorázovými i pravidelnými setkáními dětí v rámci diecéze či farnosti.
Za pastoraci mládeže je zodpovědná Sekce pro mládež (dále „Sekce“), která představuje „výkonný orgán ČBK. (…) Posláním Sekce je péče o veškerou mládež, věřící i nevěřící. Řádnými členy jsou kněží a laici, kteří byli pro tuto službu pověřeni biskupem“ (Statut Sekce pro mládež ČBK in Sekce pro mládež ČBK, 2002, s. 20).
„Sekce je tedy ze své povahy základním nástrojem církve v pastoraci mládeže a plní při ní důležitou formační, podpůrnou, komunikační, koordinační, studijní a informační funkci. Vyvíjí pastorační činnost na co nejširší a nejobecnější úrovni s jasným evangelizačním akcentem a počítá s aktivním zapojením mladých lidí“ (Česká biskupská konference, 2014).
V rámci Sekce působí v pastoraci mládeže na diecézní úrovni Diecézní centra pro mládež (dále DCM) a Diecézní centra života mládeže (dále DCŽM), kde je pro mladé k dispozici kněz a tým mladých laiků (srov. Sekce pro mládež ČBK 2002, s. 21-22).
Pro pastoraci mládeže jsou také biskupem pověřováni tzv. kaplani pro mládež, kteří pak působí v určitém děkanátu13 (vikariátu). Dále zde mohou působit animátoři, kteří spolupracují s kaplanem a DCM (srov. Česká biskupská konference 2002, s 23).
Pastorační práce s dětmi a mládeží dále probíhá ve farnostech. Jsou to místa, kde mohou děti a mladí zažívat společenství církve, ve kterém přirozeně vyrůstali. Podle situace v konkrétní farnosti se mladí lidé mohou zapojovat do různých aktivit a služeb – vedení společenství, pomoc při liturgii14 apod. (Česká biskupská konference, 2002, s.
24).
Specificky zaměřenou formaci nabízí různé řehole, hnutí, komunity a asociace; své nezanedbatelné místo v pastoraci mládeže má také pastorace vysokoškolských studentů (Česká biskupská konference, 2002, s. 25).
9 Pozn. autorky: Farnost je nejmenší územní jednotka místní církve.
10 Pozn. autorky: Vikariát je územní celek sdružující více farností, je menší než diecéze.
11 Pozn. autorky: Mezi svátosti patří: křest, biřmování, eucharistie, smíření, pomazání nemocných, kněžství a manželství (Petrosillo, 1998, s. 198).
12 Pozn. autorky: Náboženský obřad, při kterém si křesťané připomínají poslední večeři Ježíše Krista.
13 Pozn. autorky: Děkanát je označení pro vikariát v moravském regionu (Petrosillo, 1998, s. 222).
14 Pozn. autorky: Liturgie znamená veřejný úkon, bohoslužbu (Petrosillo, 1998, 116).
4 Formační víkendové programy pro děti a mládež Kosova Hora
Formační víkendové programy pro děti a mládež, pořádané v Kosové Hoře, představují konkrétní projev formačně-pastorační činnosti laiků, kteří ji vykonávají pod Římskokatolickou církví a v jednotě s jejím učením. FVP vede lektorský manželský pár, Ivanka a Martin Čihákovi.
Vzniku a vývoji FVP v průběhu let se bude věnovat kapitola 4.1, dále budou představena teoretická východiska programů (kapitola 4.2), současnost FVP bude tématem kapitoly 4.3.
4.1 Historie
Pro zmapování historie FVP jsem oslovila přímo zakladatelku programu, s prosbou o její výpověď. Tu zde uvádím v plném znění pro zachování jejího osobního popisu.
Ivanka Čiháková, rozená Zouzalová, byla v době svého studia na SŠ, od roku 1993 do roku 1995, součástí týmu ADCŽM (Arcidiecézního centra života mládeže) Nazaret v Praze, jehož členové v rámci dobrovolné služby vytvářeli a spolupracovali na různorodých zážitkových programech, které měly za cíl jak formační, tak autonomní křesťanský styl života v duchu společenství.
V rámci Studijního týdne od Sekce pro mládež ČBK se Ivanka zúčastnila přednášek hosta z Francie na Svaté Hoře u Příbrami. Jeho názory na mládež a práci s ní ji motivovaly k zamyšlení se nad tím, jak pracovat s mládeží v jejím domácím prostředí.
Jelikož sama ve svém věku uznala, že princip farního systému v pražské diecézi mimo Prahu není pro pastoraci dětí a mládeže často reálný. Zároveň od května 1993 byla organizačním motorem při setkávání mládeže tzv. společenství mládeže ve Štětkovicích, které se, po mši svaté v místní kapli, odehrávalo v domě jejích rodičů. Katolická mládež se zde začala setkávat v počtu 7 lidí; každým setkáním počet rostl ale na 15, 20, 30, 40 i více. Ustálený počet účastníků, díky systematickému vedení Ivanky Zouzalové, od roku 1996 Ivanky Čihákové, se tato mládež a další generace mládeže do roku 2009, kdy na základě působení tamního administrátora farnosti bylo setkání mládeže ukončeno.
Organizátorka se v rámci Studijního týdne zamýšlela nad tím, jak pracovat s mladými lidmi systematicky. Vznikl tak metodický plán systematického formačně- vzdělávacího systému. Jeho středem měl být pastorační asistent, laik, který je součástí rodiny a vnímá tak potřeby současné mládeže a dětí z jiného úhlu než kněz a zasvěcené osoby. Zároveň mělo dle ní docházet k úzké spolupráci mezi laiky a zasvěcenými
osobami. Základ jejích myšlenek byl postaven na předávání kompetencí mladým lidem, a to jak při vytváření programu při tzv. centrálním společenství ve Štětkovicích, tak motivaci k menším společenstvím v místě trvalého bydliště mladých lidí, tak společného vytváření formačních víkendových setkání pro děti a mladé samotnou mládeží, jehož středem by měl být manželský pár.
Projekt pastorace mládeže na venkově, sepsaný mladou studentkou a dobrovolnicí Ivankou Zouzalovou, vázaný na periodiku akademického roku, je postavený na základě výuky náboženství a skupinových programech ve farnostech, centralizace a zároveň předávání kompetencí, aktivitě a vzájemném působení dětí, mladých a dříve narozených, spolupráci zasvěcených osob a manželských párů. Tento projekt byl předán knězem Janem Balíkem otci biskupovi Arcidiecéze pražské. Ten ho následně přijal se slovy: „Ať to dělá ta, která s touto myšlenkou přišla.“ Po měsíčním váhání se Ivanka Zouzalová v červenci 1995 stává pastorační asistentkou pro vikariát Příbram. Rozjíždí daný projekt. Od září 1995 se každý měsíc uskutečňuje i setkání dětí na tzv. víkendovce (mnou nazvané: formační víkendový program), a to až do její svatby s Martinem Čihákem v září 1996. V tento rok se přesouvají víkendovky na tehdejší Římskokatolickou faru tzv. Pejšov v Sedlčanech, a to až do narození jejich první dcery Veroniky Čihákové v roce 1998. Jejím narozením si převzala na starost víkendovky, pod vedením Ivanky Čihákové, nejdříve Jitka Fárová, poté Hana Křízková, Monika Tauchmanová. Centrální setkání tzv. společenství mládeže ve Štětkovicích pod jemným vedením Ivanky Čihákové nadále fungovalo, a to i přes narození dalších dětí: Vojtěcha a Dominika Čiháka. Rokem 2007 se Ivanka Čiháková oficiálně vrací z pozice dobrovolníka v pastorační službě jak ve farnosti, tak v oblastní pastoraci do pracovního poměru s Arcibiskupstvím pražským, pokračují další projekty pod jejím vedením, vytvářejí se staronové např. Setkání mládeže příbramského vikariátu (které se uskutečnilo pod její taktovkou v letech 1995, 1996, 2007 – 2013) a zároveň pokračují i víkendová setkání tzv. a to již pouze 5x za akademický rok. Tato periodika začala již za vedení dobrovolnic výše jmenovaných.
Paní Čiháková k FVP dodává: „Formační víkendové programy přesahují hranice farnosti, mnohdy i vikariátu, jelikož vychází z přirozené pádové oblasti, v které se děti a mládež pohybují a zároveň umožňují účast dětí, a tak naplňují potřeby a poptávku jejich rodičů ohledně pomoci církve při výchově a vzdělávání svých dětí. Můžeme si všimnout, že papež Benedikt XVI. i František také čím dál častěji vybízejí katolickou
hierarchii i laiky k této pomoci rodičům při výchově a vzdělávání dětí v rámci křesťanského stylu života. Počínaje Janem Pavlem II. například zdůrazňují vzdálenou dlouhodobou přípravu na život ve svátostném manželství. Když myslíme vzdálenou tak myslíme od raného dětství. Já dodávám: dlouhodobou, vzdálenou a systematickou“
4.2 Teoretická východiska
FVP Kosova Hora vycházejí ze zážitkové pedagogiky a v oblasti výchovného působení na mládež se inspirují také odkazem Dona Boska15. V rámci zaměření jednotlivých programů pak čerpají i s dalších zdrojů.
V následující kapitoly se budou věnovány základním aspektům zážitkové pedagogiky (4.2.1) a preventivního výchovného systému Dona Boska (4.2.2).
4.2.1 Zážitková pedagogika
„Výchova zážitkem je komplexní proces, který v sobě slučuje zážitek, vnímavost, poznání a chování a snaží se zapojit také emoce, představivost, fyzické tělo i intelekt.
(…) Zážitek samotný však ještě neznamená, že se z něj člověk něco naučí. Zážitkové vzdělávání je postaveno na reflexi, rozboru zážitku …“ (Franc, Martin, Zounková, 2007, s. 20).
Zážitková pedagogika (nebo také prožitková pedagogika) „vychází z několika základních principů“ (Činčera, 2007, s. 15):
• cyklus učení prožitkem
• flow
• komfortní zóny
• princip dobrovolnosti
Cyklus učení prožitkem byl navržen Davidem Kolbem začátkem 80. let (Činčera, 2007, s. 16). „Původní schéma zahrnující fáze zkušenosti – kritické reflexe – abstraktního zobecňování a aktivního experimentování bylo do té doby vyjádřeno mnoha způsoby, jejichž základem je cyklus (či nekonečná spirála) dvou až pěti sekvencí, z nichž každá funguje jako motivace pro následující“ (Schoel, Maizell in Činčera, 2007, s. 16).
Aby cyklus plnil svůj účel a byl funkční je nutné splnit některé podmínky jako navození stavu flow, kdy dochází k „ponoření účastníků do fiktivní situace, při kterém
15 Pozn. autorky: V práci budu používat české podoby jména.
se mění subjektivní vnímání času, emoce i vzájemné jednání účastníků … “ (Činčera, 2007, s. 17). Další podmínka se týká teorie komfortních zón, podle které „existuje pro každého člověka určitá komfortní zóna, obsahující činnosti neznamenající stres. Po ní následuje zóna činností, které pro účastníka představují zvládnutelnou výzvu, nazývanou podle Svatoše (2005, s. 31-34) zóna učení“ (Činčera, 2007, s. 19).
Třetí podmínka tkví v principu dobrovolnosti, ve kterém by měly platit tyto tři zásady (Carlson, Evans in Činčera 2007, s. 21):
• schopnost účastníků stanovit v souvislosti s nabízenou aktivitou své cíle
• mít prostor pro rozhodnutí, co a v jaké míře si účastníci chtějí z aktivity vyzkoušet
• princip informované volby
V souvislosti se zážitkovou pedagogikou, konkrétně zážitkovou pedagogikou Prázdninové školy Lipnice, se mluví také o tzv. dramaturgii. „Dramaturgie je metoda výběru a uspořádání aktivit tak, aby dosáhly maximálního pedagogického efektu.
Zahrnuje otázky (a odpovědi) týkající se účastnické skupiny (věk, fyzické a mentální schopnosti), času a prostoru. Klíčovou otázkou pro všechny dramaturgické operace je určení a uskutečnění pedagogických, vzdělávacích, rekreačních a dalších cílů, kterých chce kurz dosáhnout. Nejdůležitější však je, že metoda dramaturgie umožňuje a dokonce podporuje změny v programové náplni kurzů“ (Franc, Martin, Zounková, 2007, s. 25-26). Dramaturgie kurzu je členěna do pěti stupňů: práce na hlavním tématu kurzu, tvorba scénáře, praktická dramaturgie (tvorba a výběr her), vytvoření definitivního scénáře, dramaturgie na kurzu (srov. Franc, Martin, Zounková, 2007, s.
32).
4.2.2 Don Bosko (Giovanni Bosco) a jeho preventivní výchovný systém
Výchovný systém Jana Boska inspiruje a ovlivňuje pedagogické myšlení a působení i dnes. Jeho pedagogický přístup vidí člověka jako celek, který má svou hodnotu. Pro pedagogy a vychovatele dneška může být Jan Bosko také vzorem svým trpělivým přístupem snažícím se otevřít vychovávaným další možnosti rozvoje a dát jim prostor pro růst jejich osobnosti. Krátce bych tu proto chtěla Jana Boska a jeho preventivní výchovný systém představit.
Jan Bosko žil v letech 1815 – 1888. Narodil se v Castelnuovu d´Asti v Itálii a jako kněz později působil v Turíně. Ve své činnosti věnoval velkou pozornost práci s opuštěnou mládeží, zvláště s chudými chlapci (Dům Ignáce Stuchlého, 2012, s. 14-15).
Preventivní výchovný systém, který vytvořil, má čtyři prvky:
„Domov – základní místo, kde má člověk své zázemí, kde může být sám sebou, kde je přijímaný. Proto Don Bosco v Turíně (…) staví rozsáhlý internát pro chlapce, kteří
jsou bez domova.
Škola – mladý člověk potřebuje vzdělání, aby nebyl subjektem manipulace a vykořisťování. Don Bosco prostřednictvím mnoha spolupracovníků učí chlapce číst a psát a umožňuje jim, aby se vyučili u dobrých řemeslníků, u kterých je zajištěna také dobrá výchova. Don Bosco sám také zakládá polygrafické dílny, které jsou na vysoké soudobé úrovni.
Hřiště – Don Bosco chápe, že nejhlubší potřebou mladého člověka je radost ze života, svoboda, hra, přátelství. Hřiště je navíc prostorem pro sociální rozvoj mladého člověka ve vrstevnických vztazích.
Víra – Don Bosco integruje všechny hodnoty do celku, který představuje křesťanská víra. Jako kněz hluboce věří, že křesťanství není náboženství zákazů, ale naopak náboženství života, štěstí, lásky. Oproti obrazu křesťanství – který mladí dostávají od společnosti té doby – jako života smutného a plného odříkání a zákazů, života nezajímavého pro mládež, jim Don Bosco nabízí způsob šťastného a radostného křesťanského života“ (Dům Ignáce Stuchlého, 2012, s. 15).
Boskovy výchovné myšlenky se snaží prakticky zprostředkovat rodičům Ferrero (2007) jako inspiraci a rady pro výchovu dětí. Ferrero (2007, s. 77-78) například píše o důležitosti smyslů pro rozvoj dítěte: „Mysl dětí se rozvíjí pomocí smyslů. Jako jídlo živí organismus, tak jsou dotyky, pocity, pohyby, obrazy, zvuky, chutě, vůně základním
„pokrmem“ pro vnímavost, paměť, myšlení a city dítěte a pro formaci jeho totožnosti.
Děti se potřebují dotýkat, hrát, tvořit, prožívat krásu, pestrost a složitost světa, aby rostly, rozvíjely se a získávaly jistotu. Musí se učit pracovat, tvořit“.
4.3 Formační víkendové programy – současnost
Následující kapitoly chtějí přiblížit formační víkendové programy v Kosové Hoře (pořádané pod Sdružením Pyramida o. s.) v průběhu posledních pěti let jejich existence a fungování, tedy od roku 2009 do roku 2013. To z toho důvodu, že právě toto období FVP je předmětem výzkumu.
4.3.1 Realizační tým
Realizační tým formačních víkendových programů je veden manželským párem, Ivankou a Martinem Čihákovými. Lektorský manželský pár se formaci a pastoraci mládeže v rámci FVP věnuje zhruba 20 let. Realizační tým v současné době dále tvoří
mladí lidé ve věkovém rozmezí cca 20-30 let. Většinu tvoří studenti vysokých škol;
součástí týmu jsou, kromě lektorského manželského páru, ještě další manželé.
Do širšího přípravného týmu jsou také zařazováni ti nejstarší ze skupiny účastníků, kteří mají zájem více se zapojovat do organizace FVP. Jedná se o skupinu ve věku od 13-14 let do 17-18 let.
Členkou realizačního týmu FVP Kosova Hora jsem již sedm let. Z role asistentky jsem se postupně dostala do role vedoucí. Jako vedoucí jsem činná v tzv. užším realizačním týmu, který se věnuje celkové koncepci, plánování a zajišťování FVP.
Aktivně spolupracuji na přípravě jednotlivých programů, podílím se na konkrétních aktivitách jako jsou tématické bloky, různé výtvarné činnosti, modlitby s dětmi a mladými, spolupracuji při organizaci různých soutěžních aktivit apod.
4.3.2 Struktura ročníků FVP
Formační víkendové programy v Kosové Hoře se váží na školní rok. Každý ročník začíná tedy na podzim a končí před letními prázdninami. Během jednoho školního roku proběhne 4-5 víkendových programů.
4.3.3 Dramaturgie programu
Jednotlivému ročníku FVP předchází schůzka realizačního týmu, pod vedením lektorského manželského páru, jejíž náplní je vytvoření tématického plánu celého roku.
V rámci první fáze dramaturgie je vytyčeno hlavní téma celého ročníku, které je dále rozčleněno do dílčích podtémat jednotlivých víkendových programů. „Dobře definované téma kurzu slouží jako kotva, od které se odvíjí veškeré dění na kurzu – téma naznačí, kterým směrem by se měla vyvíjet dramaturgie, jaké hry, aktivity a atmosférotvorné prvky by se na kurzu mohly objevit“ (Franc, Martin, Zounková, 2007, s. 32).
V další části dochází k práci na scénáři celého programu. Základní kostra programu zůstává většinou stejná. Realizační tým se snaží vytvořit takový plán, aby byl program různorodý, aby v něm byly vhodně začleněné aktivity dle svého charakteru (například pohybové aktivity a aktivity vyžadující klid a soustředěnost apod.). Tato fáze se prolíná s fází praktické dramaturgie, kdy realizační tým do programového plánu doplňuje konkrétní aktivity, které korespondují s dílčím tématem programu. V této fázi jde o „komplexní proces, ve kterém je třeba mít na paměti také praktické produkční záležitosti, např. počet instruktorů, čas na přípravu, materiál, délku programu a stav
skupiny“ (Franc, Martin, Zounková, 2007, s. 35).
Po fázi dokončování scénáře přichází fáze dramaturgie přímo v průběhu programu.
Zde je vždy potřeba, aby realizační tým byl připraven na změny ve scénáři a dokázal na ně adekvátně reagovat.
4.3.4 Formační víkendové programy v letech 2009-2013
Od roku 2009 do roku 2013 proběhlo celkem pět ročníků formačních víkendových programů. V této kapitole se budu věnovat krátkému představení jednotlivých ročníků, z hlediska jejich náplně.
2008/2009 Rok Svatého Pavla
Tento ročník byl zaměřený na životní příběh a misijní cesty svatého Pavla z Tarsu. Inspirací při vytváření náplně programu byla Bible a další zdroje informací, které dané téma nějak dokumentovaly.
2009/2010 Rok Kněží
Rok kněží byl postaven na literatuře a dostupných materiálech o životě sv. Jana Maria Vianneye, patrona kněží. Dále se opíral o internetové zdroje, ze kterých byly čerpány informace, týkající se potřebnosti kněží, jejich situaci a postavení v různých částech světa, na jejich život v době komunismu apod. Účastníci se mohli osobně setkat s různými knězi, kteří se s nimi sdíleli svůj životní příběh.
2010/2011 Rok Objevování cest
Ročník měl za cíl seznámit účastníky programů s různými řeholními společenstvími, a to prostřednictvím přednášek, dramaticky zaměřených aktivit, osobních setkání s těmito společenstvími apod. Základem pro tvorbu programu byly Ilustrace 2: Rok Kněží
Ilustrace 3: Rok Objevování cest Ilustrace 1: Rok Svatého Pavla
internetové a literární prameny a také audiovizuální materiály.
2011/2012 Rok Objevování Teologie těla a manželství
Ročník, zabývající se teologií těla a manželství čerpal z literatury, věnující se manželské problematice a rodině. Základem byla kniha Teologie těla pro začátečníky od Ch. Westa, neboli populárně podané shrnutí myšlenek papeže Jana Pavla II. v jeho díle Teologie těla. West (2004, s. 9) o teologii těla říká: „Teologie těla je pracovní název, který dal papež Jan Pavel II. prvnímu většímu učitelskému projektu svého pontifikátu.
Ve 129 krátkých promluvách, pronesených v období od září roku 1979 do listopadu roku 1984, papež církvi zvláště v oblasti sexuality a erotické touhy.“ K další literatuře patřila například encyklika Humanae Vitae papeže Jana Pavla II. nebo jeho apoštolská adhortace Familiaris consortio.
V rámci tohoto ročníku účastníci mohli, přiměřeně svému věku, hlouběji objevovat jistý řád a krásu prožívání vztahu mezi mužem a ženou od období známosti až po manželství.
2012/2013 Rok Víry
Tento ročník byl zaměřen na přiblížení některých zásadních bodů, vycházejících z učení katolické církve a jejich bližšímu porozumění.
Jednotlivá témata se týkala důstojnosti každé lidské osoby od narození až do přirozené smrti, identity muže a ženy, o rozdílu mezi povoláním a zaměstnáním a o našem místě v církvi.
Ilustrace 4: Rok Objevování Teologie těla a manželství
Ilustrace 5: Rok Víry
5 Popis přípravy a realizace výzkumu
V rámci svého výzkumu jsem se zaměřila na skupinu rodičů, kteří posílají své děti na formační víkendové programy (dále „FVP“) pořádané v Kosové Hoře laiky pod Římskokatolickou církví. Moje práce byla tedy koncipována jako případová studie. Jde o takový typ empirického designu, „jehož smyslem je velmi podrobné zkoumání a porozumění jednomu nebo několika málu případů. (…) Cílem je interpretovat interakce mezi případem a okolím“ (Švaříček, Šeďová, 2007, s. 97-98).
5.1 Cíle výzkumu
Cílem této práce je zjistit a analyzovat názory rodičů na přínosy formačních víkendových programů pro děti a mládež, pořádaných Římskokatolickou církví. Získat tedy jejich osobní pohledy a názory na to, co tyto programy dávají nebo naopak nedávají jejich dětem, které na tyto programy posílají.
5.2 Metodologie výzkumu
Na základě stanoveného cíle bakalářské práce jsem si pro svůj výzkum vytyčila tento výzkumný problém: Jaký názor mají rodiče na přínos FVP pro děti a mládež, pořádaných v Kosové Hoře? Výzkumná otázka pak zní: V čem vidí rodiče klady a v čem zápory FVP?
Pro sběr dat jsem se rozhodla použít kombinaci dvou nástrojů dotazování, a to elektronického dotazníku vlastní konstrukce, který umožní rychlý sběr velkého množství dat, a polostrukturované rozhovory.
Protože je můj výzkum zaměřený na zjišťování názorů a postojů lidí zvolila jsem si pro vytvoření položek dotazníku tzv. Likertovu škálu, skládající se „z výroku a stupnice, která je konstantní. Na stupnici člověk vyjádří míru svého souhlasu, resp. nesouhlasu s výrokem“ (Gavora, 2010, s. 110). Tento typ otázek jsem vyhodnotila jako nejvhodnější pro potřeby mého výzkumu, je jednoduchý na přípravu i zpracování.
V druhé části výzkumu jsem se zaměřila na rozhovory s rodiči. S většinou respondentů se osobně znám právě z prostředí FVP, proto setkání probíhala v přátelském duchu. Schůzky ve většině případů proběhly přímo v domácím prostředí rodiny. To hodnotím pozitivně ze dvou důvodů – rozhovor s rodiči probíhal v jim blízkém a známém prostředí, což si myslím napomohlo k navození příjemné atmosféry
setkání; dále vidím přínos také pro mě osobně v tom, že jsem mohla lépe nahlédnout právě do tohoto přirozeného prostředí rodin a vypozorovat tak i něco málo z toho, jak probíhá konkrétní rodinné soužití apod.
Dotazník měl původně sloužit jako hlavní zdroj dat a rozhovor jako prostředek k získání doplňujících informací. Po zkušenostech z průběhu výzkumu jsem se ale rozhodla určit jako nosný pramen právě polostrukturované rozhovory s rodiči. Ve většině případů jsem se díky rozhovoru mohla setkat s rodiči osobně a na základě jejich subjektivního pohledu na daný výsek reality jsem se o jejich názorech mohla dozvědět mnohem více a v širších souvislostech. Ukázalo se, že data získaná prostřednictvím rozhovorů lépe plní účel případové studie, totiž zprostředkovat hlubší porozumění případu. Proto jsem vyhodnotila tento způsob získávání dat jako přínosnější pro moji bakalářskou práci. Vytištěný dotazník jsem vždy vzala s sebou k rozhovoru.
Respondenti měli tedy možnost se znovu vrátit k položkám, u kterých bylo potřeba jednoslovnou odpověď ještě dovysvětlit nebo rozšířit. Informace z dotazníků používám jen okrajově při charakteristice cílové skupiny a v rámci přehledu, shrnujícího získaná data ke konkrétním dotazovaným položkám.
Charakteristika respondentů
Výzkumu se zúčastnilo 21 rodičů dětí, účastnících se FVP v Kosové Hoře od roku 2009 do roku 2013 (jedná se celkem o 24 víkendových programů).
Část respondentů představují rodiče, jejichž děti se v průběhu těchto let zúčastnily více než poloviny FVP (jedná se o 11 rodičů). Druhou část potom představují rodiče, které jsem označila jako „nováčky“ – rodiče, jejichž děti se zúčastnily méně než poloviny FVP (jedná se o celkem 10 rodičů).
Následující tabulka zachycuje na základě dat, získaných z dotazníků, informace o početním zastoupení respondentů podle toho, kdo dotazník vyplňoval (zda otec, matka nebo oba dohromady); podle toho, do jaké skupiny by se respondenti zařadili ve vztahu k víře (praktikující katolík, nepraktikující katolík, nepokřtěný, jiného vyznání) a dále podle míry zapojení do příprav či organizace FVP (nikdy se nezapojili; dříve ano, nyní už ne; průběžně).
Tabulka 1: Charakteristika skupiny respondentů
dotazník vyplnilo: 0 otců 10 matek 11 párů
vztah k víře: otců matek
praktikující katolík:
16 19
nepraktikující katolík:
2 1
nepokřtěný: 3 1
jiné vyznání: 0 0
zapojení do FVP: otců matek
bez zapojení: 14 13
v minulosti: 2 3
průběžně: 5 5
Z dat lze tedy vyčíst, že mírně nadpoloviční většina respondentů vyplňovala dotazník v páru, tedy otec a matka dohromady. Převážná většina respondentů sama sebe zařadila do skupiny praktikujících katolíků s tím, že převažuje počet matek nad otci.
Vzhledem k tomu, že jsem se v rámci výzkumu zabývala formačními víkendovými programy, pořádanými pod Římskokatolickou církví, je zajímavé, že mezi respondenty se nachází také několik málo rodičů, kteří nejsou pokřtěni.
Co se týká míry zapojení se do příprav nebo organizování FVP většina dotazovaných otců a matek se vyjádřila, že se nikdy nezapojovala.
Metody zpracování dat
Data získaná z dotazníků jsem uspořádala do databáze, ze které jsem poté dále čerpala při tvorbě tabulek. Jak už jsem psala, data z dotazníků používám pouze okrajově v rámci charakteristiky respondentů.
Při analýze rozhovorů jsem využívala metodu otevřeného kódování16, které Švaříček a Šeďová popisují jako „poměrně univerzální a velmi efektivní způsob, jak nastartovat analýzu dat“ (Švaříček, Šeďová, 2007, s. 211). Z vybraných kategorií, které vzešly z otevřeného kódování, jsem pak sestavila jakousi dějovou linku, skrze kterou jsem se
16 Ukázka otevřeného kódování je součástí příloh (příloha č. 3)
pokusila převyprávět obsah jednotlivých kategorií (Švaříček, Šeďová, 2007, s. 226).
Švaříček a Šeďová (2007) tuto techniku nazývají technikou „vyložení karet“.
5.3 Etické dimenze výzkumu
V průběhu výzkumného šetření jsem se snažila dodržovat určitá etická pravidla.
Několika základními principy etiky ve výzkumu se zabývají Švaříček, Šeďová (2007, s.
45-50): jde o princip důvěrnosti, poučeného souhlasu a zpřístupnění práce účastníkům výzkumu.
Důvěrnost spočívá v tom, „že nebudou zveřejněna žádná data, jež by umožnila čtenáři identifikovat účastníky výzkumu“ (Švaříček, Šeďová, 2007, s. 45). Zveřejnění těchto dat se dá předejít použitím pseudonymů, a to jak pro osoby, tak i pro místa (srov.
Švaříček, Šeďová, 2007, s. 45).
Dalším principem je poučený souhlas, který „v pedagogické výzkumné praxi znamená, že s výzkumem budou dobrovolně souhlasit všichni jeho účastníci“ (Švaříček, Šeďová, 2007, s. 46). Tomuto principu jsem se snažila dostát tím, že jsem rodičům nejprve poslala průvodní dopis s informacemi o výzkumu a poté jim nechala čas, aby si své zapojení či nezapojení rozmysleli.
Třetím principem je pak zpřístupnění práce účastníkům výzkumu. Pokud výzkumník účastníkům výzkumu slíbí, že jim následně výsledky daného výzkumu předá, měl by to dodržet (Švaříček, Šeďová, 2007, s. 49). Z mé strany byla respondentům výzkumu možnost nahlédnutí do vyhotovené práce nabídnuta.
6 Prezentace hlavních výzkumných zjištění
6.1 Rozhovor
Jak už jsem zmiňovala výše, polostrukturované rozhovory pro mě byly nosným zdrojem informací od respondentů. V následujících kapitolách se budu věnovat analýze rozhovorů (kapitola 6.1.1) a poté v několika kapitolách představím jednotlivé hlavní kategorie, vzešlé z analýzy (kapitola 6.1.2, 6.1.3, 6.1.4, 6.1.5).
6.1.1 Analýza
V rámci výzkumu názorů rodičů na přínosy formačních víkendových programů pro děti a mládež jsem si na základě provedené kategorizace dat vytyčila čtyři kategorie, které se staly kostrou pro vytvoření základní analytické linky. Kategoriemi jsou:
důvody, které rodiče vedly k tomu své děti na FVP poslat. Do této kategorie patří tyto faktory (pozitivní osobní zkušenost, pobyt v křesťanském společenství, neexistence jiné podobné nabídky v okolí a podpora a doplnění rodinné výchovy zvenku). Další kategorii představují klady, které rodiče u FVP vnímají. Patří sem faktory jako (vedení a všestranný rozvoj dětí, křesťanské společenství, podpora a inspirace pro rodinu, bezpečnost prostředí a charakter programu). Třetí kategorie se týká záporů, kam se řadí faktory jako (nedostatečnost kapacity prostor a pozdní spánek dětí). Poslední kategorií je výhled do budoucnosti FVP, faktory jsou (postupné „vypouštění“ do života a dlouhodobé působení).
Tyto čtyři kategorie jsou spolu navzájem provázány. Důvody, motivace a očekávání rodičů, na základě kterých si pro své děti vybrali právě FVP Kosova Hora v podstatě vždy skutečně nacházejí pozitivní odezvu v samotných programech a jsou pak vnímány jako klady těchto programů. Negativa, která rodiče zmiňovali v souvislosti s FVP nejsou většinou vnímána jako zásadní a ohrožující například účast dětí na programech v budoucnu. Někdy jsou naopak chápána jako příležitosti pro další rozvoj dětí. Prvotní důvody a motivace rodičů, shodující se a prolínající se s následně vnímanými pozitivy programů, se promítají dále i do rodiči naznačovaného významu FVP do budoucna.
Analytický příběh je vytvářen v souladu s daným výzkumným problémem: Jaký názor mají rodiče na přínosy FVP pro děti a mládež, pořádaných v Kosové Hoře? V čem vidí klady a v čem zápory těchto programů?
Dějovou linku analytického příběhu popisuji v následujících kapitolách.
6.1.2 Důvody
Jedním z důvodů, který rodiče zmiňovali jako impulz či motivaci k tomu, začít na FVP posílat své děti, byla pozitivní osobní zkušenost:
„M: Tak my jsme vlastně za mlada s manželem oba absolvovali, vlastně když jsme se poznali spolu a poznali jsme se s Ivkou17, tak jsme s ní začali vlastně na tyhlety setkání s dětma víkendový jezdit a pomáhali jsme jí. Takže my jsme vlastně začínali vpodstatě něco jako to, co teď děláte vy tak jsme dělali i my. Takže jsme víceméně téměř na stoprocent věděli do čeho děti posíláme a nám se to líbilo a viděli jsme i jak … jako reakce těch dětí a … vlastně věděli jsme to prostředí, do kterýho jdou a co se tam tak nějak s nima bude dít.“ (R1)
„O: Tak já bych asi dodal, že … osobní zkušenost … protože na víkendovky jsme jezdili, vlastně ne jako děti ale jako vedoucí … tak vim, jak to tam probíhá …“(R4)
Tím, že rodiče zakusili osobní setkání s FVP, že se dokonce přímo zapojovali do jejich příprav a organizování, získali tak přímou zkušenost, která je v budoucnu vedla k tomu, zapojit do těchto programů i své děti. Rodiče měli přirozenou touhu předat dětem to, co sami zažili jako dobré a hodnotné, o čem věděli, že v tomto prostředí budou jejich děti v dobrý rukách.
Pozitivní osobní zkušenost se týká nejen samotného prostředí FVP, ale také zkušenosti ve vztahu rodičů a hlavní organizátorky FVP, případně s celým lektorským manželským párem:
„M: No … spíš jsme věděli, že to tam je jo prostě, protože Ivku známe a víme jak to dělá … tak vlastně jako tam je ta jistota toho, když znáte toho člověka jaksi víc, tu jeho víru třeba i a prostě tu jeho osobnost, tak je tam ta jistota toho, že to, co tam načerpá bude v souladu s tim, co žijeme my a v co věříme třeba a tak no … Takže jakoby se nabízej určitě i jiný varianty, jiný možnosti, že jo … ale protože právě jako věříme tý Ivce, kterou prostě známe, tak jsme volili tohle no …“ (R20)
„M:… Ne, jako asi bych je neposlala někam, kde třeba ne nikoho neznám, ale nevim jako co se bude dít … a tim, že tu Ivku známe jak dlouho a Martina a to …“(R2)
„M: Protože i když se měněj lidi tak, jakoby ta podstata je stejná těch víkendovek,
17 Pastorační asistentka Mgr. Ivana Čiháková je hlavní organizátorkou FVP Kosova Hora a spolu se svým manželem Martinem tvoří na FVP hlavní lektorský manželský pár.
