Konec druhé světové války s sebou přinesl touhu po spravedlivém vyrovnání s jejími hlavními viníky a všemi, kteří jim pomáhali. Synonymem vyrovnání s minulostí
se stala retribuce (z latinského výrazu retribūtiō, v překladu vrácení, odplata, odměna1) – v kontextovém zapojení doby evropský fenomén.2
Odveta za spáchané zločiny provázela válečné diskuse na mezinárodní úrovni, na kterých se významnou měrou podíleli členové československé exilové vlády (výsledkem byla například svatojakubská deklarace ovlivňující pozdější podobu československé retribuce). Po válce oči celého světa směřovaly do Norimberku, města v německém Bavorsku, kde zasedal Mezinárodní soudní tribunál, před nímž stanuli nejvýznamnější váleční zločinci. Jednotlivé osvobozené státy zakládaly soudy s cílem potrestat kolaboranty na vlastním území.
Norimberský proces se stal vzorem ostatním státům pro potrestání nacistů. Jak upozorňuje Benjamin Frommer, na českou retribuci neměl přímý vliv.3 K jeho ustavení došlo 8. srpna 1945, a to londýnskou dohodou o trestání válečných zločinců. Tedy dva měsíce poté, co vešel v platnost retribuční dekret.
Poválečné Československo stálo před několika úkoly, které byly součástí složitého vývoje. Muselo dojít k obnově československé vlády a potrestání kolaborantů.
Uspořádání státu bylo vyřešeno v Košickém programu. Jako v jiných státech se ve jménu spravedlnosti slova ujala retribuční vlna, která v Československu probíhala ve dvou fázích (tzv. prvním a tzv. druhém retribučním období). Tato „odplata“ se jevila jako nutné vyústění uplynulých událostí směřující k sebezáchově. V rámci československé retribuce vyšly tři právní normy.
Potrestáním válečných zločinů a kolaborace byly pověřeny mimořádné lidové soudy (MLS). Ty vznikly na základě dekretu prezidenta republiky č. 16 (o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) vydaného dne 19. června 1945, tzv. velkého retribučního dekretu. Těchto de facto stanných soudů bylo v ČSR zřízeno celkem 24. Významné osoby protektorátu měly stanout před Národním soudem (NS) zřízeným na základě dekretu prezidenta republiky č. 17 (o Národním soudu) vydaného dne 19. června 1945.
1 Jan KÁBRT a kol.: Latinsko/český slovník, Praha 2000, s. 445.
2 K problematice více např. Tony JUDT: Poválečná Evropa: historie po roce 1945, Praha 2008.
3 Více Benjamin FROMMER: Národní očista. Retribuce v poválečném Československu, Praha 2010.
Krátce po zahájení činnosti MLS vyvstala otázka, jak potrestat tzv. menší viníky - kolaboranty, kteří svým proviněním nespadali do kompetence zmíněné instituce.
Řešením se mělo stát vydání dekretu prezidenta republiky č. 138 (o trestání některých provinění proti národní cti) dne 27. října 1945, tzv. malého retribučního dekretu.
Výkonem tohoto dekretu byly pověřeny okresní národní výbory (ONV), popřípadě okresní správní komise (OSK), které na základě závazných směrnic zřizovaly trestní nalézací komise (TNK).
MLS, NS a TNK stíhaly činy spáchané v době tzv. zvýšeného ohrožení republiky, která byla stanovena od května 1938 do konce roku 1946. Postih tedy hrozil za prohřešky spáchané i v době míru. Především v rámci tzv. malé retribuce to mělo značný vliv na vytvoření národnostně homogenního státu Čechů a Slováků.
Vydané retribuční normy byly retroaktivní povahy, což znamená, že některé činy nebyly v době spáchání trestné. Jednalo se například o tzv. renegátství, tedy přihlášení k německé nebo maďarské národnosti. Jak se ukazuje, jednalo se o rozšířený jev především v pohraničních oblastech.
Retribuce v poválečném Československu je označována za jednu z nejtvrdších – nejen pro odpor k okupantům, ale také kvůli trestání vlastních zrádců.4
*
Předložená práce, která vznikla převážně na základě studia archivních pramenů, se snaží odpovědět na otázku, jak se na Jablonecku dařilo naplnit myšlenku potrestání tzv. malé kolaborace před místní TNK v tzv. prvním retribučním období (27. říjen 1945 – 4. květen 1947). Text tvoří dvě hlavní části.
V první směřovala pozornost k obecné charakteristice retribučního soudnictví, a to v mezinárodních a vnitrostátních souvislostech. S ohledem na odlišnou podobu slovenské retribuce byly detailněji rozebrány „české“ normy. Charakteristika retribuce je propojena s řešením tzv. německé otázky, a to na území Jablonecka, a jejímu využití jako nástroje pomsty a „likvidace“ odpůrců.
Druhá část vznikla na základě studia a analýzy archivního materiálu. Základním počinem se stalo statistické zhodnocení vlastních výsledků TNK v Jablonci nad Nisou (počet projednaných případů, poměr odsuzujících a osvobozujících rozsudků, udělené tresty, odvolání, revize, atd.). Vlivem ztráty některých spisů uvedené výsledky
4 Viz například výsledky výzkumu týmu odborníků pod vedením Norberta Freie (Norbert FREI, ed.:
Transnationale Vergangenheitspolitik. Der Umgang mit deutschen Kriegsverbrechern in Europa nach dem Zweiten Weltkrie, Götingen 2006).
posloužily jen k hrubé orientaci. Dále pozornost směřovala k přiblížení činnosti zmiňované komise, personálního obsazení a způsobu vnitřního fungování s ohledem na práci dalších vyšetřovacích orgánů. Vybrané případy reflektují charakteristická obvinění pro danou komisi s ohledem na oblast pohraničí.
Přílohy obsahují soupis osob stanuvších před jabloneckou TNK, u kterých jsou uvedeny údaje sloužící k základní typologii obviněných, a tabulku předsedů a členů zmíněné komise spolu s jejich osobní charakteristikou. Součástí příloh jsou dále dekrety prezidenta republiky č. 16, 17 a 138 a ukázky výslechových archů okresní vyšetřovací komise (OVK) a trestních nálezů TNK.
Citace v textu jsou uvedeny v uvozovkách, psané kurzívou a jedná se o doslovné přepisy dokumentů. Jména uváděná v práci jsou – až na výjimky – variantou uvedenou v trestním nálezu. Dílčí výsledky byly prezentovány v rámci Studentské vědecko-umělecké činnosti (v roce 2011 a 2012). Práce zachycuje stav bádání k dubnu 2012.