Tzv. velký retribuční dekret a mimořádné lidové soudy

Jedním z míst, kde se dění v prvních poválečných týdnech „vyhrotilo“, se stalo Brno. Neúnosná situace v tomto městě vyvrcholila návštěvou delegátů místního národního výboru u ministra spravedlnosti Jaroslava Stránského v květnu 1945. Jejím vyústěním se stalo povolení k zahájení činnosti MLS podle londýnské podoby retribučního dekretu.⁸¹ První MLS tedy zahájil svou činnost ještě před vyhlášením tzv.

velkého retribučního dekretu, naopak jako poslední byl roku 1946 ustanoven soud v Chebu.⁸²

Jak již bylo nastíněno, příprava tohoto dekretu trvala několik let, a to od listopadu 1942. Po řadě diskusí ho prezident Beneš podepsal na jaře roku 1945. V platnost vešel jako dekret č. 16 ze dne 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (tzv. velký retribuční dekret).⁸³

Tzv. velký retribuční dekret je uveden preambulí. Má dvě části (hlavy), které tvoří 34 paragrafů. První hlava charakterizuje zločiny trestné podle tohoto dekretu a všeobecná ustanovení (tedy kdo má být souzen a jaký má být uložen trest), druhá pak charakterizuje činnost institucí, před kterými bylo vedeno řízení – tedy MLS. Provinění byla rozdělena do čtyř základních kategorií: zločiny proti státu, zločiny proti osobám, zločiny proti majetku a udavačství.

Za zločiny proti státu se považovaly následující činy: úklady o republiku, které byly postihnuty trestem smrti, za přípravu úkladů, ohrožení bezpečnosti republiky, zradu státního tajemství, vojenskou zradu a násilí proti ústavním činitelům měl být udělen trest těžkého žaláře od dvaceti let na doživotí (v případě zvlášť těžkých okolností i trest smrti). Dále pak za členství v některých organizacích⁸⁴ mohl být udělen trest od pěti do dvaceti let těžkého žaláře – v případě přitěžujících okolností mohl padnout rozsudek od dvaceti let výše (až na doživotí). Přední činovníci těchto organizací mohli být odsouzeni trestem těžkého žaláře od pěti do dvaceti let. K odsouzení vedla i

80 Při rozboru dekretu vycházím z jeho znění (Karel JECH – Karel KAPLAN: Dekrety prezidenta republiky. Dokumenty, Brno – Praha 2002, s. 237 – 247) a knih Mečislav BORÁK: c. d. a Benjamin FROMMER: c. d.

81 Kateřina KOČOVÁ: Činnost mimořádných lidových soudů. MLS Česká Lípa, Liberec a Litoměřice, Disertační práce, Hradec Králové 2006.

82 Mečislav BORÁK: c. d., s. 48.

83 Celé znění dekretu je součástí přílohové části práce.

84 Například SS, NSDAP, SdP, Hlinkova garda, Vlajka, atd.

propagace nacismu a fašismu, schvalování a obhajování činnosti nepřátelské vlády a okupačních orgánů, za tyto činy mohl MLS vynést rozsudek ve výši od pěti do dvaceti let (v případě obzvlášť horlivé činnosti byla minimální sazba posunuta na deset let, horní se mohlo stát doživotí i smrt). Ten, kdo se snažil rozvrátit hnutí na obnovu Československa, měl být potrestán těžkým žalářem od pěti do dvaceti let.

Za zločiny proti osobám byly považovány ty činy, které určitým způsobem poškodily nějakou osobu a obviněný je konal v zájmu okupantů a nepřátel Československa. Například za veřejné násilí, vraždu, loupež lidí, jednání s člověkem jako s otrokem, těžké poškození na těle, vraždu, těžké ublížení na zdraví mající za následek smrt následoval trest smrti. Za neoprávněné omezování osobní svobody, vydírání, vyhrožování, těžké ublížení na těle následoval trest těžkého žaláře od deseti do dvaceti let. Ten, kdo nařídil nucenou práci, a ten, který s dotyčným spolupracoval, měl být odsouzen k trestu odnětí svobody od pěti do deseti let. V případě, že oběť musela práci vykonávat v cizině nebo v nebezpečných podmínkách, trest byl vyměřen od deseti do dvaceti let. V případě ztráty svobody oběti viník mohl dostat trestní sazbu od dvaceti let výše (při přitěžujících okolnostech i smrt). Za způsobení těžkého ublížení na zdraví bez následků mohl obviněný dostat trest na svobodě od deseti do dvaceti let (při větší závažnosti provinění – například na skupině – i vyšší). Při činu majícím za následek smrt oběti byl stejně tak odsouzen obžalovaný.

Za zločiny proti majetku byly považovány ty případy, kdy došlo k zlomyslnému poškození majetku, žhářství a loupeži, a to s následným trestem smrti. Dále ten, kdo násilím vpadl do nemovitého majetku, kradl, zpronevěřil majetek, či ten kdo tomuto konání asistoval mohl dostat trest odnětí svobody od deseti do dvaceti let (v případě přitěžujících okolností od dvaceti let až na doživotí). Tomu, kdo zločin proti majetku zapříčinil soudním rozhodnutím, mohl MLS udělit trest od deseti do dvaceti let těžkého žaláře (kvůli přitěžujícím okolnostem i od dvaceti let na doživotí). V případě, že obviněný využil tísně oběti ve svůj vlastní prospěch, trest se pohyboval v rozmezí od pěti do deseti let.

Za udavačství hrozil trest od pěti do deseti let těžkého žaláře, v případě ztráty svobody československého občana byla sazba vyšší (a to od deseti do dvaceti let), v případě následku smrti udané osoby byl trest stejný jako osud oběti.

Z výše psaných řádků tedy vyplývá, že minimální trestní sazba podle tzv.

velkého retribučního dekretu činila pět let, nejvyšším trestem byla smrt. Hranice mohla

být snížena v případě prokázání úmyslu prospěti československému státu a jeho občanům. Pro trest na svobodě byly zřízeny zvláštní pracovní oddíly.

Mimo těchto trestů pozbyl odsouzený občanské cti, což mělo za následek například ztrátu všech získaných vyznamenání a hodností, nemožnost výkonu významných funkcí, zákaz působení v tisku a ztrátu volebního práva (v případě porušení zákazů měl být dotyčný postaven před řádný soud s možným výsledným trestem od jednoho týdne do tří měsíců). Zároveň mohl ztratit část svého majetku (popřípadě i celý).

Zločiny popsané výše byly nepromlčitelné. Potrestání se mělo dostat i těm osobám, které nadržovaly zločinům popsaným v tzv. velkém retribučním dekretu. Tzv.

velký retribuční dekret se zabýval i problematikou stíhání cizinců. Jejich potrestání bylo možné v případě, že se cizinec přečinu dopustil na majetku československého státu či přímo na občanovi Československa.

*

Obvinění podle tzv. velkého retribučního dekretu byli postaveni před MLS, tedy instituci zřízenou v sídlech krajských soudů (v případě potřeby mohly být zřízeny v kterémkoliv místě soudního obvodu), kterou spravovalo ministerstvo spravedlnosti.

MLS vykonávaly činnost v pětičlenných senátech – předsedou musel být soudce z povolání (jmenovaný prezidentem), zbývající členy tvořili soudci z lidu (jmenovaní vládou)⁸⁵. Vláda také jmenovala veřejné žalobce. Řízení před MLS mělo trvat maximálně tři dny, když za tu doba nedospěl k rozhodnutí, případ byl předán okresnímu soudu. Oproti řízení před TNK si mohl obžalovaný zvolit obhájce (pokud tak neučinil, soud mu nějakého určil). Navíc jednání bylo veřejné. Porada senátu byla neveřejná – při hlasování o vině měli přednost soudci z lidu. Rozsudek MLS nebylo možné napadnout – odsouzený neměl opravných prostředků, ani při žádosti o milost nedošlo k odkladu.

Například trest smrti musel být vykonán do dvou hodin od vynesení rozsudku.⁸⁶

Souhrnnou zprávu o činnosti MLS podal ve své správě poslancům Prokop Drtina dne 29. května 1947. V ČSR jich působilo 24. Veřejným žalobcům došlo více než 132 000 trestních oznámení. K postihu bylo podáno MLS 38 316 případů, potrestání se

85 Ti museli složit slib, který byl určen vládním nařízením (ze dne 19. června 1945, jímž se provádí dekret prezidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech). Toto nařízení zároveň určovalo výši náhrad výloh a ušlého zisku.

86 Lhůta se dala prodloužit o další hodinu. V případě vynesení rozsudku bez přítomnosti obžalovaného byla možnost tuto lhůtu posunout o 24 hodin. To samé bylo možné v případě, kdy soud rozhodl o veřejné popravě.

dostalo 22 087 osobám (rozsudků smrti padlo 713, na doživotí 741, upuštěno od potrestání u 745 obžalovaných a 19 888 osob dostalo dočasný žalář), u zbytku došlo k zastavení řízení, nevyřízení případů, některé spisy byly předloženy řádným soudům, či osvobození obviněných.⁸⁷

Jak jsem napsala výše, po převzetí moci komunisty roku 1948 nastala doba tzv.

druhé retribuce. MLS obnovily činnost zákonem č. 33/1948 Sb. Měla posloužit ke stabilizaci moci nového režimu. Následná čísla nakonec hovořila v neprospěch komunistické strany – jejich vidina velkého množství potrestaných selhala.⁸⁸