Správné určení diagnózy je komplikované, nehledě na to, že symptomy se různí podle věku, podmínek a situace, ve které děti žijí. Pro správné a jednoznačné určení diagnózy je nutné, mít co nejvíce informací od rodičů a hlavně kvalifikované vyšetření od zkušeného odborníka. Musíme si uvědomit, že se jedná o proces, na které se nepodílí pouze rodič, učitel, speciální pedagog či psycholog, ale především by při jejím stanovení měli participovat odborníci z řad neurologů, psychologů, speciálních pedagogů a především psychiatrů, pediatrů, protože ADHD je především medicínskou diagnózou. Samozřejmostí je důkladné prozkoumání rodinné, osobní a studijní anamnézy, zdravotního stavu a anamnéz psychologických a psychiatrických.
Ke stanovení diagnózy musí být pozorovány příznaky samotného postižení, které se projevují již od raného věku v různých prostředích. Diagnóza se zpravidla stanovuje několik měsíců, někdy i let. Ne vždy se podaří diagnózu hyperkinetického syndromu diagnostikovat, nebo není určena správně. Dítě tak může být medikováno nesprávnými léky, trpět depresemi, úzkostmi a celkově se chovat nehodně. Správná diagnostika je důležitá pro lepší život dítěte, ale především z počátku pro snadnější komunikaci se školou a okolím. Osvobozujícím se správné diagnostikování stává pro rodiče, kteří tak mají jistotu, že odlišné chování jejich dětí není zapříčiněno jejich chybnou výchovou.
K diagnostice se používají dva hlavní klasifikační systémy. Prvním je Klasifikační systém Světové zdravotnické organizace. U nás je tento systém znám spíše pod názvem Mezinárodní klasifikace nemocí, jedná se o 10. revizi (dále jen MKN-10). Druhým
23
klasifikačním systémem je systém Americké psychiatrické společnosti, tzv. Diagnostický a statistický manuál (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, dále jen DSM 5.
Oba dva manuály popisují problematiku s podobnými, ale nikoli totožnými přístupy.
MKN-10 používá termín Hyperkinetická porucha, kterou zařazuje pod kategorii Porucha aktivity a pozornosti, Hyperkinetická porucha chování, jiné hyperkinetické poruchy a hyperkinetické poruchy nespecifikované (Vojtová, 2010).
Americká psychiatrická společnost udává termín ADHD ( Attention Deficit Hyperactivity Disorder), který se využívá ke stanovení diagnózy dle DSM 5. Stanovit diagnózu ADHD lze v tom případě, kdy se u dítěte objevují symptomy, které byly popsány v DSM-IV a nyní jsou k nalezení v DSM 5. U předškolních dětí musí být přítomno 10 ze 14 symptomů u dětí mladšího školního věku je přítomno 8 ze 14 symptomů a u dětí staršího školního věku je přítomno 6 ze 14 symptomů (Paclt, 2007; Jucovičová, Žáčková 2010).
Diagnostická kritéria pro diagnózu ADHD podle DSM 5
A. Porucha trvající nejméně 6 měsíců, při nichž se objevuje nejméně 8 z následujících 14 symptomů, a to v takové míře, že projevy dítěte neodpovídají jeho věku:
1. Často si neklidně pohrává s rukama, bezúčelně pohybuje nohama anebo se vrtí na židli. V době dospívání můžeme omezit kladnou odpověď na tuto položku pouze na takové případy, kdy adolescent hovoří o tom, že prožívá subjektivní pocity vnitřního neklidu.
2. Dítě má potíže s tím, aby vydrželo klidně sedět, i když je o to požádáno.
3. Lehko je vyruší (případně odvedou od práce) vnější stimuly.
4. Ve hrách s pevně stanovenými pravidly či ve společenských (resp.
skupinových) stimulacích mu dělá potíže vyčkat, dokud na ně nepřijde řada.
5. Často vyhrkne odpověď na otázku ještě před tím, než ji ten, kdo se ptá, vůbec stačil vyslovit (což vede k častým chybám).
6. Dělá mu potíže řídit se instrukcemi jiných osob (a není to kvůli opozičnímu, negativistickému chování ani kvůli nepochopení), například mu dělá potíže dokončit nějakou práci.
24
7. Dělá mu potíže soustředit se, ať už na úkoly, nebo při hrách.
8. Často „přebíhá“ od jedné nedokončené činnosti ke druhé.
9. Dělá mu potíže hrát si tiše.
10. Často je nadměrně povídavé, překotně hovoří.
11. Často přerušuje jiné anebo jim skáče do řeči, například se plete do her jiných dětí.
12. Často to vypadá, jako že neposlouchá, co se mu říká.
13. Často ztrácí věci, které jsou nezbytné pro školní práci či celkově pro různé důležité činnosti, ať už doma, nebo ve škole (např. hračky, tužky, knihy, domácí úkoly).
14. Často se zapojuje do fyzicky nebezpečných činností, aniž by bralo v úvahu možné následky (přitom to nedělá kvůli tomu, že by vyhledávalo nebezpečí pro nebezpečí), například vbíhá do vozovky, aniž by se předtím rozhlédlo.
B. Nemoc se začíná výrazněji projevovat obvykle před sedmým rokem věku.
C. Nemoc nesplňuje kritéria vše zachvacující vývojové poruchy (pervasive development disorder).
Tabulka č. 1 - Paclt, I., 2007. Hyperkinetická porucha a poruchy chování. s. 18-19.
Jucovičová a Žáčková (2010) ve shodě s Deans (2008) uvádějí kritéria dle hloubky dílčích symptomů, kdy rozlišují:
Mírný typ ADHD – má jen málo symptomů, pokud má vůbec nějaké z těch, které jsou ke stanovení diagnózy stanoveny. Projevují se jen v malé míře. Dítě v tomto stupni poruchy ve své školní nebo společenské angažovanosti trpí jen minimálně anebo vůbec.
Má kolísavou schopnost koncentrace pozornosti, patrné jsou výkyvy, dominující symptomy jsou zvládnutelné bez speciální péče v rámci individuálního přístupu.
Střední typ ADHD – míra společenské funkční újmy a symptomů kolísají mezi
„mírnou“ a „vážnou“. U dítěte je jasný neklid, překotné reakce, nesoustředění, emoční labilita, snížená sebekontrola a další. Kromě individuálního přístupu potřebuje dítě většinou i další speciální péči.
Vážný typ ADHD – mnoho symptomů potřebných ke stanovení diagnózy se projevuje v nadměrné míře. Újma, ať už se týká činností ve škole, doma nebo v přátelství s vrstevníky, je téměř vše zachvacující. Dítě je typické výrazným neklidem, má zjevný
25
sklon k rizikovému chování, nápadné soužití s ostatními v okolí, nízká či až nulová schopnost sebekontroly a hlavně sebeovládání. Velmi často je tento typ kombinován se specifickými poruchami učení. Je nutná další speciální péče.
Učitelé a rodiče uvádějí ještě další znaky charakteristické pro ADHD, kterými jsou:
nesoustředěnost při učení a na přidělenou činnost,
nepořádnost a ztrácení věcí,
neposlušnost a obtíže se zahájením práce,
malá vytrvalost,
chyby z nepozornosti,
zvýšená urážlivost,
vykonávání činnosti s nepřiměřeným výdejem energie,
nedočkavost,
delší čas na zklidnění,
zhoršený odhad času,
časté nehody a úrazy, riskantní chování,
problémy s návratem k činnosti, od které byl jedinec s ADHD vyrušen.
Problém ADHD/ADD je chronický a nedá se vyléčit, ale zároveň je za jistých podmínek ovlivnitelný. Michalová (2011) zmiňuje, že v České republice je až 60%
dospělých s příznaky této poruchy.