Didaktika z obecného hlediska je teorie vzdělávání. Didaktika tělesné výchovy je aplikovanou didaktikou a didaktika úpolů je speciální didaktickou disciplínou (Reguli, aj. 2007, s. 26).
Proces výuky úpolů vyžaduje odbornou přípravu učitele, který by měl zvládnout techniky základních úpolů, všeobecné požadavky na střetovou činnost v úpolech a základní techniky jednotlivých úpolových sportů. Výuka úpolů vyžaduje maximální dodržování didaktických zásad (Ďurech 2001, s. 15).
V kapitole 7 Nácvik a výkon úpolů v projektu Inovace SEBS a ASEBS (2011) je konstatováno, že nácvik základních úpolů, technik úpolových sportů nebo sebeobrany s partnerem je náročnější než procvičování základní úpolové techniky. Vzhledem k tomu, že pohyby jsou přizpůsobovány konkrétnímu spolucvičenci, mluvíme o otevřených pohybových dovednostech. Pohybová skladba každé techniky je vždy o něco pozměněna. Partner se často složitě pohybuje a přímo odporuje provedení techniky, proto je třeba nacvičovat dovednosti v měnících se podmínkách. Až po dostatečném nacvičení a procvičení je možné hovořit o úpolovém výkonu. Nácvik, který je zaměřen na učení se pohybovým dovednostem, se dělí na nácvik s určením obránce a útočníka a na nácvik bez určení obránce a útočníka; oba tyto nácviky jsou buď s určením dopředu dohodnutých technik, nebo s volným použitím technik či skupiny technik. Výkon, který je zaměřen na projev pohybových dovedností, se dělí na sportovní (podle soutěžního nebo jiného řádu) a sebeobranný, který v krizové situaci vyžaduje jednání v rámci nutné obrany (Inovace SEBS a ASEBS 2011).
Osvojování a zdokonalování úpolových technik je uskutečňováno z hlediska dosažené úrovně v procesu motorického učení ve čtyřech na sebe navazujících částech, které jsou níže prezentovány tak, jak je uvádějí Zdenko Reguli aj. (2007):
V první fázi se žák seznamuje s novými pohyby. Po zhlédnutí ukázky a vyslechnutí výkladu si žák vytváří nějakou svou představu o jejich provedení. První pohyby bývají nejisté, křečovité a bez plynulé návaznosti. V začátcích je třeba dbát na pomalý sled a malý počet opakování. Nácvik je vhodné rozložit do více po sobě jdoucích hodin tělesné výchovy.
V druhé fázi je realizováno opakování cvičení v ustálených podmínkách. Při stálém opakování vzniká v neuronové rovině pohybová šablona, ve které se objevuje
35
hodně chyb. Cvičenec dostává další slovní, zrakové a dotykové poznatky, které vyhodnocuje a spojuje je s vlastními. Cíleně je zvyšován počet opakování a dochází ke zdokonalování techniky a odstraňování chyb. Z prvotní nejasné představy o úpolových aktivitách se vytváří představa konkrétní. Pohyb je v technice realizován mimovolně a pohybový vzor je třeba neustále obnovovat.
Ve třetí fázi je dokončována technicko-taktická příprava. Žák získal kýžené
Tabulka č. 2: Fáze motorického umění
fáze znaky úroveň vnější
nízká generalizace iradiace vysoká 2. zpevňování, zpětná
aferentace, slovní kontrola
střední diferenciace koncentrace střední
3. zdokonalování, retence, koordinace
vysoká automatizace stabilizace nízká 4. transfer, integrace,
3.1 Hlavní didaktické zásady při výuce úpolů
Při výchově v rodině se úpolové aktivity spíše potlačují, a proto s nimi děti mají před začátkem školní docházky jen omezené zkušenosti (Reguli, aj. 2007, s. 25).
Výuka na základní škole začíná průpravnými úpoly, jejichž cílem je osvojení základních dovedností nutných pro další výcvik. Velmi důležité je osvojení průpravných cvičení k pádovým technikám. Úpolové aktivity je třeba stále doprovázet
36
morálním působením na žáky. Výuka by pak měla směřovat od zábavné a hravé formy k výuce s velkou vážností a soustředěností (Fojtík, aj. 1996, s 17).
Při výuce úpolů je na místě respektovat následující požadavky a zásady:
• požadavek individuálního přístupu – je třeba maximálně respektovat potřeby jednotlivce, přizpůsobit látku a výklad tak, aby všechny žákyzaujaly a byly pro ně atraktivní a přístupné,
• požadavek maximální aktivizace žáka – je třeba využít aktivitu žáka k samostatnému řešení problémů, které by měl učitel vhodně vybírat s ohledem na osobnost žáka; nejvyšší stupeň aktivity je stadium, kdy žák problémy v dané situaci nejen sám řeší, ale i vytváří,
• zásada názornosti – je třeba, aby žáci věděli dopředu, jak vypadá správně provedená akce a jakých chyb by se při ní mohli dopustit; učitel by tedy měl předvést požadovaný úkol v různém tempu, z různých stran, a zdůraznit přitom klíčové fáze, vhodné jsou i videoukázky,
• zásada přiměřenosti – je třeba, aby učitel spolehlivě zjistil, zda je žák schopen určitý úkol realizovat, a dbal na to, aby úkol nebyl pro žáka příliš složitý či příliš jednoduchý; je-li pro žáka moc složitý, je na místě postupovat rozdělením na jednodušší úseky,
• zásada soustavnosti – úpoly je třeba zařazovat do výuky nejlépe v pravidelných intervalech,
• zásada trvalosti – je třeba neustále opakovat v minulosti probrané pohybové struktury,
• zásada komplexního působení – cílem úpolových cvičení není jen příprava po stránce fyzické, ale zaměřují se i na správné dýchání a držení těla, na soustavnou psychickou relaxaci, vedení k objektivnímu hodnocení situace i vlastního já (Fojtík, aj. 1996, s. 18‒19).
Významnou částí osvojování a zdokonalování úpolových činností je hodnocení těchto schopností u žáků. V tělesné výchově se jedná o proces soustavného poznávání a posuzování žáka. Hodnocení plní didaktickou, společenskou a výchovnou funkci (Reguli, aj. 2007, s. 70).
U úpolových činností je možné hodnotit:
• zaujetí správného výchozího postavení,
37
• narušení rovnováhy spolucvičence,
• zvedání, nošení a spouštění živého břemene,
• použití základní techniky pádů,
• v řízeném boji na žíněnce využití prostředků úpolů k vítězství nad spolucvičencem,
• reakce na možnost vzniku sebeobranné situace při modelových situacích (Reguli, aj. 2007, s. 73).
38