Funkce výchovy ve volném čase

2.3.1 Výchovná funkce

Na výchovu v oblasti pedagogiky volného času se klade obzvlášť velký důraz. Jsou otevírány různé kroužky a vychovatelé v nich usměrňují a kultivují, uspokojují zájmy a potřeby dětí. Motivují je prostřednictvím zajímavých a přitažlivých činností. Na základě praktických činností a zkušeností si děti vytvářejí vlastní názor na svět (volně podle Pávkové, kolektiv, 1999, s. 41 – 42).

Nejen zdraví, ale i postižení mají dnes taktéž obrovské možnosti jak smysluplně trávit svůj volný čas, záleží však hodně na konkrétní instituci a konkrétním vychovateli, jelikož každý handicap si žádá svůj vlastní přístup.

2.3.2 Zdravotní funkce

Výchova mimo vyučování má za úkol také plnit funkci zdravotní, podporovat zdravý tělesný a duševní vývoj. To je například ve střídání činností různého charakteru, tělesné činnosti, práce a odpočinku. Prospěšný je pobyt na čerstvém vzduchu, kdy kompenzuje sezení v lavici při vyučování. Velký význam má i zdravá životospráva a dodržování základních hygienických pravidel. Spolu s pobytem v příjemném prostředí mezi příjemnými lidmi mohou volnočasové aktivity nejen bavit, ale i uspokojovat všechny potřeby dítěte (volně podle Pávkové, kolektiv, 1999, s. 41 – 42).

2.3.3 Sociální funkce

Kroužky a zájmové činnosti ve volném čase mají možnost stírat rozdíly mezi chudšími a bohatšími žáky i mezi psychologickými podmínkami v rodinách. Pomáhají tím hlavně dětem z méně zaopatřeného nebo problémového prostředí. Obzvlášť důležitá ze sociálního hlediska jsou ta zařízení, ve kterých dítě tráví více času, nebo ta, které trvale nahrazují rodinu. Například školní družiny, domovy mládeže nebo dětské domovy (volně podle Pávkové, kolektiv, 1999, s. 41 – 42).

Myslím si, že zařazení postižených do společnosti ještě donedávna vzbuzoval v některých lidech údiv a bohužel někdy i nepochopení. To z několika důvodů. Jedním z nich je jakýsi nezvyk, jelikož tito lidé byli dlouhá léta zavření v ústavech. Někoho může zarazit i chování těchto lidí. Nicméně, řekla bych, že je jen otázkou zvyku a času, kdy společnosti zařazeni, aby se také jejich celá osobnost, pokud je to možné, mohla vyvíjet.

Jedním z pokroků v péči a výchovu o děti postižené defekty v oblasti mentálního rozvoje je i výměna zkušeností teoretických i praktických nejen mezi jednotlivými školami a mimoškolními institucemi, ale i mezi národy. Nejenže bychom se sami jako národ měli snažit o zdokonalení péče o postižené a snažit se jim vždy vycházet vstříc, ale zároveň sledovat rozvoj a úroveň této péče i v jiných zemích.

Jak těmto dětem ale pomoci? Na co se vlastně zaměřit, abychom pomohli lepšímu začlenění do této společnosti? U postižených dětí je to bezpochyby pomalost a úzký rozsah vnímání, tedy počitky a vjemy. Základem vnímání je vytváření zásoby podmíněných reflexů. U normálního dítěte je tento proces rychlý a bouřlivý. U dětí s poškozenou nervovou soustavou se počitky a vjemy vytvářejí pomalu a velmi zvláštně, nedostatečně.

Počitky a vjemy jsou prvním stupněm poznání světa. Tento stupeň je důležitý i v dalších i samotné vyučování ve škole pomáhá těmto postiženým dětem srovnávat tyto nedokonalé počitky a vjemy s dětmi z „normální“ společnosti (Rubinštejnová, 1973, s. 119 - 124).

Lidé, kteří mají nějaké postižení, vnímají svět trochu jinak než my. Ale co třeba lidé se zrakovým postižením? Vždyť mají porušen jeden ze základních prvků poznávání.

Nevidomým lidem zrakové postižení ztěžuje celé jejich sociální fungování, mohou být osamocení a izolovaní. Podporu těmto lidem může přinést rozvoj jejich dovedností, což jim umožní žít mezi zdravými lidmi. Zde mohou být pomocí různé programy volnočasových aktivit, tedy smysluplné trávení volného času. Najít takové aktivity, které by mohli sdílet zdraví i zrakově postižení. V České republice je prozatím nedostatek chráněných dílen pro zrakově postižené a konkurenceschopnost na pracovním trhu je také problematická. Já sama pocházím z menšího lázeňského města, kde naštěstí nabídka pro vyžití ve volném čase jak zdravých, tak postižených spoluobčanů je poměrně bohatá.

Máme tu handicap centrum a chráněné bydlení určené pro klienty handicap centra.

Součástí lázeňských procedur a také možností, jak využít volný čas zrakově, jinak postižených i zdravých lidí je například fyzioterapie, muzikoterapie, lázeňský bazén, perlivé koupele a podobně. Také na základní praktické škole, kde jsem pracovala, mají děti velké možnosti, jak svůj volný čas využít. V prvé řadě se vyučuje v bezbariérovém prostředí, o děti se starají pedagogové, asistenti, trampoterapeut (v případě využití trampolíny), klinický logoped, fyzioterapeut (zdravotní a tělesná výchova). Ve volném čase mají možnost využití počítačů, na škole probíhá kroužek anglického jazyka, hry na hudební nástroj, keramický a výtvarný kroužek, hipoterapie, psychologicko-pedagogické

ježdění na koni, canisterapii, barevnou terapii, snoezelen¹ a biofeedback. To vše se přizpůsobuje postižením určitého dítěte.

Je důležité, aby se dítě zapojilo do různých činností a našlo si nějaké koníčky.

Nejenže má tak poskytnuté nové podněty pro rozvoj, ale je to i způsob, jak z něj vychovat všestrannějšího člověka. Některé aktivity mohou napomáhat k lepšímu vyrovnání se s postižením. Často jsou „vstupenkou“ do světa ostatních lidí a dávají dítěti dobrou příležitost, aby se seznámilo s dalšími lidmi a profesemi (Kerrová, 1997, s. 112).

Velmi však záleží na duševní a fyzické vyspělosti dítěte, na jeho momentální náladě i na směrech, kterými se ubírají jeho zájmy, bude-li mít chuť určitou hru hrát. Dítě ani sebe do hry nikdy nenutíme. Ani při sebevětším zápalu během hry nezapomínáme na takt a citlivost. Je to především věcí nás, dospělých, zajistit při hře atmosféru tolerance, vzájemné důvěry a pohody

(Šimanovský, Mertin, 2000, s. 7).

Děti, které si dokážou hrát, účelně využívají svůj mozek – funguje smyslové vnímání, přijímají komplex podnětů z okolního světa a jsou schopné pomocí myšlenkových operací a vlastní fantazie přenést svět, který vnímají, byť zkresleně a nepřesně, do svých her. Děti hrou získávají informace různého druhu, hra je aktivní přístup k okolí a různým životním situacím. Pomocí hry se učí vžívat se do role někoho, využívat fantazii ke konstruování různých předmětů. Hra učí chápat správně danou situaci a také učí dodržovat určitá pravidla, což je dobré pro budoucí život dítěte (Műller, 2005, s. 248 – 249).