Zastoupení kategorií v roce 2010 - VÝVOJ KRAJINY V PODJEŠTĚDÍ

Výsledky těchto analýz ukázaly, že během sledovaného časového období došlo k výrazným změnám ve struktuře krajiny. V roce 1843 měla dominantní podíl ve struktuře krajiny orná půda, která v celém území krajiny v Podještědí zaujímala 46 %, můžeme tedy říci, že v této době byla krajina v Podještědí velice zemědělsky orientovaná. Během 167 let došlo v této krajině k velmi výrazným změnám v krajinné struktuře, neboť v roce 2010 orná půda zaujímala pouze 9 %. K výrazným změnám také došlo v podílu luk. Louky v roce 1843 tvořili ve struktuře krajiny nevýrazný podíl, konkrétně 12 %.

Rok 1843 Rok 2010

Kategorie Rozloha (ha) % podíl Rozloha (ha) % podíl

Orná půda 2311,6 46 441,7 9

Louky 593,2 12 1990,9 40

Pastviny 379,6 8 Zahrnuto v kategorii Ostatní

Lesy 1436,6 28 1929 39

Komunikace 166,5 3 225,9 4

Zahrady a sady 70,9 1 297,4 6

Vodní plochy a toky Zahrnuto v kategorii Ostatní 53,7 1

Ostatní 63,7 2 57,4 1

Tabulka 2: Rozlohy a procentuální podíl všech kategorií během let 1843 a 2010 Graf 3: Srovnání zastoupení kategorií v roce 1843 a 2010

0 20 40 60 80 100 120

1843 2010

Lesy Komunikace Louky Pastviny Orná půda Zahrady a sady Ostatní

57%

43%

Změněno Nezměněno

Během vývoje krajiny v Podještědí došlo k jejím rozšířením, a to na 40 %.

Naprosto výrazně klesl podíl pastvin, neboť dříve tvořil 8 % krajiny, a v současné době netvoří ani 1 %, a jsou ve struktuře krajiny a v grafu č. 2 zařazeny do kategorie ostatní.

V kategorii lesy došlo během vývoje krajiny ke zvýšení podílu lesů ve struktuře krajiny.

V roce 1843 tvořily lesy 28 %, v roce 2010 tvořily lesy o 11 % více, tedy 39 %. Vzhledem k tomu že v severovýchodní části krajiny v Podještědí se nachází Přírodní park Ještěd, můžeme v dalších letech předpokládat zvýšení podílu ve struktuře krajiny.

6.1.3 Hodnocení změn struktury krajiny mezi lety 1843 a 2010 v Podještědí

Vzhledem k těmto analýzám je zřejmé, že krajina v Podještědí prošla během 167 let značnými změnami. Graf č. 4 znázorňuje celkovou změnu krajinné struktury v letech 1843 a 2010. Z tohoto grafu je zřejmé, že změnou prošlo více než polovina vymezeného území krajiny v Podještědí, konkrétně 57 % a 43 % území zůstalo beze změn. Změna prošla na 2 843,3 ha území a území, které zůstalo neměnné, se rozkládá na 2 155,6 ha.

Přesná místa, kde došlo ke změnám, či místa která neprošla změnou, jsou vidět na mapě Hodnocení změn krajinné struktury mezi lety 1843 a 2010.

1843-2010

Kategorie Rozloha (ha) % podíl

Nezměněno 2155,6 43

Změněno 2843,3 57

Celkem 4998,9 100

Graf 4: Podíl změněných a nezměněných ploch na celkové rozloze

Tabulka 3: Rozlohy a procentuální podíl změněných a nezměněných ploch v letech 11843 a2010 20101843-2010

7 Charakteristika vývoje přírodní krajiny v Podještědí

Dle Skleničky (2003) se rozumí přírodní krajinou útvar, který se vytváří působením přírodních abiotických i biotických, krajinotvorných procesů bez ovlivnění antorpogenními faktory, nebo jen s jejich minimálním působením.

7.1 Charakteristika vývoje přírodní krajiny v Podještědí v období pleistocénu

Zásadní význam v utváření a modelaci současné krajiny v České republice, tedy také v krajině, jež je zahrnuta do Podještědí, měly složité děje probíhající v celém kvartéru.

Během tohoto období se vyvinula současná společenstva rostlin, živočichů a je také obdobím kdy se na území Čech objevil člověk. Nejvýznamnějším rysem pleistocénu je cyklické střídání studených a teplejších období, tedy glaciálů a interglaciálů. Během těchto střídavých cyklů, se přírodní krajina měnila v zalesněné krajiny v interglaciálech a pusté bezlesé krajiny v glaciálech. Charakteristické jsou pro tyto cykly exogenní přírodní procesy, mezi které řadíme již zmíněné sedimentační, erozní a půdní procesy. V důsledku těchto změn a procesů dochází k posunům vegetačních pásem (Lipský, 1998, s. 80).

Zatímco interglaciály se svým charakterem blížily současné době, glaciály se naopak vyznačovaly ochlazením vedoucím k vytvoření mocných kontinentálních ledovců, které pokrývaly rozsáhlá území na severu Evropy (Němec, et al. 2007, s. 26). Kontinentální ledovec zasáhl v období glaciálů na území České republiky pouze do příhraničních oblastí.

V Libereckém kraji se rozprostíral přes celé Frýdlantsko a Hrádecko (Liberecký kraj 2014). Dokladem výskytu kontinentálního ledovce můžeme považovat glaciofluviální štěrkopískové sedimenty uložené v okolí Rynoltic a Jítravy, kde se čelo ledovce dostalo přes Jítravské sedlo až do okolí Jablonného v Podještědí (Honsa 2001, s. 32). Z předešlých kapitol již víme, že Jítravské sedlo je sníženinou, která je součástí Ještědského hřbetu jen několik kilometrů vzdálenou od vymezeného území krajiny v Podještědí. Jako důkaz výskytu kontinentálního zalednění ve vymezeném území krajiny v Podještědí můžeme považovat till, který se nachází v severozápadní části obce Křižany. O výskytu kontinentálního ledovce z období glaciálu v oblasti Ještědského hřbetu není pochyb. I když nebyl Ještědský hřbet v ledové době souvisle zaledněn, měl však kontinentální ledovec značný význam pro krajinu, jež se nachází v Podještědí a to především pro zdejší rostlinná a živočišná společenstva. Charakter krajiny v Podještědí, se během cyklického střídání glaciálů a interglaciálů značně měnil. Během glaciálů byla zdejší krajina v nejnižších oblastech tvořená drsnou studenou stepí na trvale zmrzlé půdě (Němec, et al. 2007, s. 27).

Absence vegetačního pokryvu a eolická činnost větru daly zdejší krajině předpoklad pro vznik spraší a sprašových hlín, které jsou typické pro oblasti v předpolí kontinentálního ledovce (Petránek 1993, s. 193).

Z této studené stepi zde vznikaly vyvátím jemnozrnného materiálu nánosy spraší, na kterých se dále tvořily půdy (Němec, et al. 2007, s. 26). Sprašové pásmo zasahovalo v průměru do nadmořské výšky 300-350 m (Němec, et al. 2007, s. 27). Vyšší polohy Ještědského hřbetu, tedy i krajina vymezena Podještědím, byly pokryty mrazovou kamenitou tundrou s nízkým zastoupením vegetace. Vegetace zde byla tvořená především mechy, lišejníky, popřípadě odolnými druhy bylin a nízkých keříků, převážně vrb, jalovců a bříz (Honsa 2001, s. 32). Nejvyšší polohy Ještědského hřbetu, zhruba okolo 1 000 m, měly ráz dnešního vysokohorského stupně, byly však mnohem sušší (Němec, et al. 2007, s. 27). V teplejších výkyvech glaciálů (interstadiály) se vytvářely jehličnaté lesní porosty charakteru tajgy, v nižších polohách lesostepi (Lipský, 1998, s. 81).

V období interglaciálů byly klimatické poměry obdobné jako v dnešní době, ve vrcholném interglaciálu byly teploty a vlhkost ještě o něco vyšší, průměrná roční teplota v nížinách činila 10 až 12°C a srážky zde byly zhruba mezi 750-1000 mm (Lipský, 1998, s. 80).

Vegetace zde byla tvořena převážně smíšenými lesy s příměsí jižních (submediteránních) a atlantických druhů (Ilex, Buxus) (Lipský, 1998, s. 81). Zhruba před 15 tisíciletími nastává ústup ledovců – odlednění. Toto období označujeme jako pozdní glaciál. Charakteristické pro toto období je postupné zvyšování teploty a růst vlhkosti. Do krajiny v Podještědí se tedy začínají šířit nenáročné druhy dřevin, především bříza, borovice nebo osika (Honsa 2001, s. 32).

7.2 Charakteristika vývoje přírodní krajiny v Podještědí v období holocénu Přibližně kolem roku 9500 před n. l. dochází k pomalému obratu v teplejší období vlivem klimatických změn. Toto období se nazývá doba poledová neboli holocén a dělí se na několik časových úseků. Vzhledem k tomu, že dochází obecně k nejednotnému časovému členění holocénu, budu využívat jednotlivé časové fáze z publikace Přírodní park Ještěd (Honsa 2001). Preboreál, prvotní úsek holocénu, trvající zhruba do roku 7700 před n. l. letopočtem se vyznačuje rychlým vzestupem teploty, a zároveň vlhkosti, i když zde stále panuje kontinentálně chladné klima. Vodní toky přestávají divočet a vítr již neusazuje prach a písek, půda se pokrývá hustou vegetací, pod níž se začínají vytvářet dnešní půdy. Zprvu ještě převažuje pionýrská vegetace, tvořená hlavně borovicí, břízou a množstvím stepních i lučních rostlin. Dále se v krajině šíří také teplomilné dřeviny, především dub a líska (Němec, et al. 2007, s. 28). Stále zde však převažovala bříza a borovice (Honsa 2001, s. 32).

V průběhu boreálu (7700 až 6000 let př. Kr.) sice teploty mírně stoupaly, ale klima mělo nadále kontinentální ráz. Pomalu docházelo k rozšiřování lesních porostů, ale na sušších místech (jižně exponované svahy nižších poloh) přetrvávaly lesostepní formace.

Z pylových analýz půdních profilů vyplývá, že se do lesních porostů více zapojoval smrk a líska, a to především na úkor borovic (Honsa 2001, s. 33).

Kromě dubu a lípy se ve větší míře rozšířily další listnáče – nejprve jilm, posléze i na Ještědu jasan. Poprvé je již zaznamenána olše (Honsa 2001, s. 33). Pro optimální rozšiřování lesa v krajině v Podještědí byl Atlantik (6000 až 4000 let př. Kr.), kdy bylo podnebí dokonce teplejší a vlhčí než dnes. Teplota v období atlantiku byla oproti současnosti vyšší dokonce o 2 až 3° C. Líska zaznamenává na území Ještědského hřbetu výrazný ústup, neboť její stanoviště začaly obsazovat lipové doubravy. Současné je již v pylových analýzách zaznamenána přítomnost javorů, jeřábů, tisů a také prvních buků a jedlí. V následujících úsecích holocénu, tedy v epiatlantiku (4000 až 1250 let př. Kr.), subboreálu (1250 až 700 let př. Kr. a subatlantiku (700 let př. Kr. až r. 600) mají dominantní převahu v lesní společnosti celého Ještědského hřbetu spolu se smrky, již zmíněné jedle a buky. Tyto tři druhy se nevyskytovaly pouze na stanovištích, na kterých by konkurenčně neobstály. Na skalách nebo chudých a vysychavých písčitých půdách byly zastoupeny borovicemi. Stanoviště, která byla trvale zamokřená, byla obsazena jasany a olšemi. V dalším období subrecentu (600 n. l. až dnešek), které je obecně charakteristické rostoucím vlivem člověka, už se druhové zastoupení dřevin přirozeně dále neměnilo (Honsa 2001, s. 33). K těmto zmíněným domácím druhům dále postupně časem přibylo několik introdukovaných druhů. Můžeme se tedy zde setkat například s americkou borovicí vejmutovkou, jihoevropskou borovicí černou nebo na vrcholu Ještědu s druhem vysokých českých pohraničních hor borovicí klečí. V ještědských lesích také došlo k výměně smrku pichlavého, který je méně citlivý vzhledem k imisím oproti smrku ztepilého. Můžeme se zde také setkat s modřínem opadavým, jež druhem, který pochází z nejvýchodnější části Čech a Karpat (Honsa 2001, s. 33).

Dle tohoto obrázku, který představuje krajinu ve 12. století můžeme vidět, že krajina v Podještědí v této době byla hustě porostlá lesy stejně jako většina území České republiky. Dle Novákové (2010), se na většině severního území České republiky rozkládal hustý les, který se nazýval Hvozd. Pojmenování tohoto lesa vychází z historických pramenů a archeologických nálezů. Tehdejší obyvatelstvo 12. Století, se soustředilo především do nejúrodnějších oblastí, kde převažovala pole, pastviny a louky na spraších.

Dle Novákové (2010) mezi tyto úrodné oblasti řadíme okolí především Laba, Moravy, Ohře a k Podještědí nejblíže okolí Jizery. Z předešlých odstavců a tohoto obrázku, můžeme předpokládat, že krajina v Podještědí ve 12. století ještě nebyla trvale obydlena, ale hustě zalesněna především listnatým lesem na spraších a sprašových hlínách, Hvozdem, který byl již od subrecentu z větší části tvořen jedlí a původním smrkem, ovšem pouze v nejvyšších polohách ještědského hřebene, a listnatými druhy dřevin, a to buky a lipovými doubravami. Z menší části zde byl les tvořen v zamokřených oblastech jasanem a olší a na písčitých stanovištích borovicí.

Obrázek 2: Krajina ve 12. století (zdroj: Nováková 2010)

8 Charakteristika vývoje kulturní krajiny v Podještědí

Krajina v Podještědí není na archeologické lokality nijak výrazně bohatá, oproti například nedalekému, v nižší nadmořské výšce ležícímu Českému ráji, do kterého před tisíciletími pronikali první lidé údolím Jizery, ale přesto se zde vyskytují nálezy pravěkého osídlení (Honsa 2001, s. 69). V jižní části obce Světlá pod Ještědem, přesněji v její části v obci Dolení Paseky, se nachází archeologická lokalita, Jeřmanská skála osídlena již v mladším neolitu. Jeřmanská skála je mohutný skalní pískovcový převis o celkové délce cca 27 m, průměrné výšce cca 5 m a hloubce cca 3 m. V roce 1960 zde byl proveden výzkum pracovníky Severočeského muzea a pionýrského domu, na jehož základě byly objeveny rozptýlené a zcela rozdrcené materiály (keramika) a nálezy kostí, zřejmě lovné zvěře, které jsou výslovně sídlištní, přesto byl úkryt využíván pouze přechodně, zato poměrně často. Dokladem poměrně častého využití převisu jsou mocné vrstvy popela.

Jeřmanská skála je unikátní jednak tím že byla jako pravěký přechodný úkryt položena poměrně vysoko 520 m n. m. pod Ještědským hřbetem v místech zcela izolovaných a odlehlých, a stává se tímto tedy dosud nejvýše položeným místem pravěkého osídlení Pojizeří, jednak také tím že byla člověkem využívána až do 18. století, tedy do novověku (Kaván 1964, s. 271). Materiály a pozůstatky (keramika) osídlení byly z kromě těchto dvou období také z doby bronzové (lužická kultura), halštatské a středověku (Matoušek, Jenč, Peša 2005, s. 51). Z předchozích kapitol již víme, že přírodní krajina je obecně řazena do období před neolitem, tedy než člověk začal výrazně měnit ráz krajiny prostřednictvím zemědělství. Můžeme tedy usuzovat z pozůstatků přechodného osídlení Jeřmanské skály v období mladšího neolitu, že se zde člověk nezabýval intenzivně zemědělstvím, a že krajina v Podještědí té doby byla tedy řazena do přírodní krajiny, neboť antropogenní vliv, tedy lov zvěře a sběr plodin lesa, na zdejší krajinu byl výrazně nízký.

Kromě Jeřmanské skály se doposud jiné archeologické lokality, dokládající pravěké osídlení v Podještědí, nevyskytují. Obecně se však soudí, že první lidé přišli od jihu, kde nejprve osídlili níže položené a úrodné oblasti Pojizeří, a poté později začali pronikat do severnějších oblastí (Anděl a Technik 1991, s. 14). Mezi významná pravěká osídlení mladší doby kamenné (3000 př. Kr.) severních částí České republiky, které jsou v těsné blízkosti, vymezeného Podještědí v této práci, řadíme dle Anděla a Technika (1991, s. 14) oblasti ve Vlastibořicích, Petrašovicích, Soběslavicích a Sovenicích. Kamenné nástroje, které se v těchto lokalitách vyskytují, dokládají zemědělskou činnost člověka.

Během doby bronzové (2000 př. Kr.) pronikal ze severu do místních hustých lesů lid zvaný lužický. Důkazem jsou pohřebiště v sousedním Českodubsku, konkrétně u Pěnčína, Svijan, Sovenic a Chvalčovic (Anděl a Technik 1991, s. 14).

Známky lužické kultury můžeme také nalézt v předešlé archeologické lokalitě, která již byla zmíněna, tedy v Jeřmanské skále, která se přímo nachází v Podještědí. Z těchto archeologických lokalit můžeme usuzovat, že Podještědí v pravěku hrálo významnou úlohu prostředníka mezi vnitrozemím českého státu, respektive Pojizeří a severními oblastmi Lužice (Anděl a Technik 1991, s. 15). V průběhu 5. a 6. století se naše země začalo osidlovat Slovany. Důkazem jsou opět nálezy z doby v nedalekých Janovicích, Soběslavicích nebo Sovenicích.

Obrázek 4: Území osídlené do 12. století (zdroj: Kučera a Kučerová 2010)

Obrázek 3: Osidlování území kolonizací ve 13. století (zdroj: Kučera a Kučerová 2010)

Dle Kučery a Kučerové (2010), můžeme vidět, že ve 12. století byly osídleny především jádrové nížinné oblasti. Ostatní oblasti pokrýval převážně les. Od poloviny 11. století docházelo na území České republiky ke stále většímu nárůstu počtu obyvatel, jehož výsledkem byl sídlení pohyb, dnes označovaný jako vnitřní kolonizace, směřující ze starých úrodných sídelních oblastí do méně příznivých poloh. Do českých zemí začali jako kolonizátoři ve větší míře pronikat ve 12. až 13. století Němci na pozvání české šlechty. Dle obrázku č. 5, můžeme vidět osídlení území krajiny v Podještědí ve 13. Století, konkrétně se jedná o osídlení obce Kžižany a Světlá pod Ještědem. Obce Křižany a Žibřidcie byly osídleny německými kolonisty, pro které je právě typické osidlování území podél vodních toků. Původní název obce Žibřidice zněl Seifersdorf, dle vůdce německých kolonistů Seyfriedsdorfa (Brzobohatý, et. al 1999, s. 7). Dle Technika a Anděla (1991, s. 15) vedla Podještědím v minulosti řada obchodních stezek, které byly střeženy středověkým hrady.

Vedle podstatně známých středověkých hradů v okolí Podještědí, jako například Roimund nebo Hamrštejn ze 14. století, se na vrcholu Mazovy horky u Javorníka nacházelo středověké strážní sídlo, které chránilo obchodní stezku vedoucí z Duba do Světlé pod Ještědem. Dnes již neznatelné opevnění, naznačuje objekt kruhovitého půdorysu s prohlubní na vrcholu a ochranným valem s příkopem (Anděl a Technik 1991, s. 15).

Trvalé osídlení krajiny v Podještědí se rozvíjí tedy od 13. století, kdy místní osadníci byli nuceni pro zakládání svých obydlí, polí a pastvin kácet a vypalovat místní husté listnaté hvozdy.

Obrázek 5: Osidlování území kolonizací ve 14. století (zdroj: Kučera a Kučerová 2010)

Původní charakter porostů se dochoval i ve jménech ještědských českých obcí jako například Javorník, který spadá do území Podještědí, nebo například sousední Český Dub, který se nachází mimo krajinu v Podještědí. Obecně platí pro obce zahrnuté do krajiny v Podještědí v této práci, že jejich názvy jsou odvozeny buď od názvů dřevin, například již zmíněný Javorník, nebo podle způsobu osídlení zdejší krajiny. Jasným příkladem jsou například obce: Proseč pod Ještědem, Světlá pod Ještědem či Hoření nebo Dolení Paseky.

Nejstarší písemně doloženou obcí v Podještědí, je farní a tržní ves Světlá pod Ještědem, která vyrostla na světlině v lesích na křižovatce zemských cest (Honsa 2001, s. 69). První zmínky o vsi Světlá jsou z roku 1291 (Řeháček 2004, s. 131).

Obec Světlá zde vznikla, stejně jako skoro všechny obce v Podještědí, v obtížných podmínkách pro zakládání obcí. Charakter této obce bylo její dostředné uspořádání, jako obranný systém, které je typické pro slovanská sídla (Anděl a Technik 1991, s. 97).

Podobného charakteru je i sousední obec Jiříčkov. Obec Světlá je spojována s řádem sv. Jana – johanity, jejichž dřevěný klášter zde při obchodní cestě podle tradice stával a poté byl přesunut do nedalekého dnešního Českého Dubu (Řeháček 2004, s. 131). Od přesunutí a vzniku johanitské komendy v Dubě, ztratila ves Světlá na významu a hospodářském rozvoji, přesto se však stala dlouho sídlem farnosti s kostelem sv. Mikuláše z roku 1643 (Honsa 2001, s. 69). Ve 13. století vznikaly také již dříve zmíněné lánové přípotoční vsi Křižany a Žibřidice s rozptýlenou zástavbou podél silnice a Ještědského potoka. Všechny usedlosti byly zakládány na vyvýšeninách nad záplavovými nivami Ještědského potoka. První zmínka o obci Křižany s gotickým kostelem sv. Maxmiliána je z roku 1352, a její tehdejší název zněl Crysani villa, v překladu vesnice Krisanova (Brzobohatý, et. al 1999, s. 7). Od 16. století se sídelní struktura místního obyvatelstva rozléhala i do neúrodných míst jižních svahů ještědského hřebene. Na těchto místech dnes stojí obce Jiříčkov, Javorník, Proseč pod Ješdědem, Rozstání, Padoouchov, Hoření nebo Dolení Paseky. Tyto obce byly tvořeny převážně malými chalupami rolníků s nepříliš úrodnou půdou (Honsa 2001, s. 69). Do konce 19. století odlesnění Ještědského hřbetu, vlivem rozšiřování zemědělských pozemků osadníků, dosáhlo maxima a některá stavení se vyšplhala až na hřeben (Honsa 2001, s. 69). Severní část Ještědí, především oblasti v údolí Nisy byly ve středověku oproti Podještědí opomíjeny. Prosperitu Liberecka však v 15. století „nastartovali“ především majitelé panství Redernové, kteří podporovali vznik plátenictví a soukenictví. V 19. století se stalo Liberecko nejprůmyslovější oblastí rakousko-uherské monarchie, zatímco Podještědí, jako část Českodubska začalo upadat ale přesto si až do 20. století udrželo zemědělský charakter (Honsa 2001, s. 69).

Během těchto staletí krajinu v Podještědí spoluutvářely jak němečtí osadníci, tak čeští osadníci v značné souzni. Vztahy však byly rozostřeny událostí v roce 1938, po nichž bylo české Podještědí připojeno s německými oblastmi k říšskoněmecké župě Sudety, kam spadalo až do konce 2. světové války. Po 2. světové válce bylo vystěhováno původní německé obyvatelstvo a obce jsou dosídleny obyvateli z vnitrozemí. Následně odchází místní obyvatelstvo z Podještědí do ekonomicky silnějšího Liberce, a od tradičního zemědělství se začíná upouštět. Struktura krajiny se tedy mění, postupně mizí dříve obhospodařované louky a políčka v celém území krajiny v Podještědí na zalesněné plochy ale především na zřídka využívané louky. Řada opuštěných domů, chalup a usedlostí se od sedmdesátých let stávají rekreační objekty. Poslední dvě desetiletí se Podještědí stává často vyhledávanou lokalitou nejen ze strany rekreačního zájmu a turistiky, ale také lokalitou k trvalému bydlení (Řeháček 2004, s. 50).

9 Vliv fyzicko-geografických faktorů na vývoj kulturní krajiny

Záměrem této kapitoly je vytvoření či nastínění všech možných fyzicko-geografických faktorů, které měly vliv na vývoj kulturní krajiny v Podještědí. Mezi fyzicko-geografické faktory, které měly vliv na vývoji kulturní krajiny, můžeme v prvé řadě zařadit přírodní krajinotvorné procesy endogenní a exogenní, které zdejší krajině určily její základní strukturu a ráz. Pro krajinu v Podještědí je charakteristickým endogenním procesem saxonská tektonika z období terciéru, která byla příčinou vzniku lužického zlomu. Během této doby došlo k vertikálnímu někde i tisícimetrovému zdvihu celého Ještědského hřebene podél lužického zlomu a přesunutí krystalinických hornin přes sedimenty z období křídy. Ještědský hřeben byl tedy vertikálně vyzdvižen v úzkou hrásť se

In document VÝVOJ KRAJINY V PODJEŠTĚDÍ (Page 55-0)