Honza

Honza začal navštěvovat středisko pro velké absence ve škole. Od září nastoupil na střední školu a během prvního měsíce byl ve škole asi 14 dní v kuse a následně nebyl schopný do školy odejít. Rodiče zprvu absenci omlouvali, ale postupem času jim začalo být jasné, že chlapec odkládá návrat do školy. Otec syna několikrát dovezl autem, syn vystoupil, ale nebyl schopen odejít. Rodiče neslyšeli od Honzy konkrétní důvod, proč do školy nechce. Středisko bylo první instituce, kterou rodina navštívila na základě doporučení svých známých.

Honza je jedináček, narodil se s rozštěpem rtu a řečovou vadou. Na základní škole patřil mezi uzavřenější děti a v socializaci ve školním prostředí mu napomáhala přítomnost bratrance ve škole. Základní docházku ukončil s průměrnými známkami a udělal přijímací zkoušky na vytouženou školu, ale méně chtěný obor. Na základní škole měl také vyšší absenci, vždy dle rodičů z důvodů nemoci. Honza trpěl na silné bolesti hlavy a žaludku. S odstupem byl schopný mluvit o tom, že jeho bolesti souvisely s obavami z písemky, zkoušení nebo ze strachu z ponižování ze strany učitele na tělesnou výchovu.

Honza je urostlý vysoký chlapec, tichý, ale respektující dospělé. Mezi jeho zájmy patří hry na počítači, programování, posilování a procházky se psem. Honza žije s rodiči v rodinném domku. V ambulanci střediska proběhlo sedm setkání.

1. Na prvním setkání došlo ke zmapování situace. Pozornost byla věnována příčinám a rozvoji absence, způsobu jakým byla nepřítomnost omluvena a jaká očekávání mají rodiče a Honza od docházky do střediska. Honza si nevěděl se situací rady, nesdělil žádná očekávání, byl pasivní. Otec si kladl za vinu, že situaci neřešil ihned začátkem školního roku, matka byla bezradná. Rodiče očekávali vedení, pomoc a přesné instrukce, které by vedly k okamžitému řešení problému. Došlo k uzavření dohody o docházce do ambulance. S ohledem na somatické negativní projevy – nespavost, bušení srdce, úzkostný stav při pomyšlení na školu, byla rodině doporučena návštěva

99

dětské psychiatrie. Honzovy příznaky naznačovaly rozvoj deprese a jeho reakce vůči školnímu prostředí mohly signalizovat rozvoj školní fobie.

2. Druhé setkání proběhlo v duchu hledání alternativ týkajících se dalšího Honzova vzdělávání. Rodina v mezičase navštívila psychiatra. Ten s Honzou mluvil o tom, že se u něho může rozvinout školní fobie. Vyloučil zatím depresi, ale doporučil docházku k nám, podpůrnou bylinnou léčbu a zpracoval zprávu pro školu. Ředitel akceptoval Honzovu nepřítomnost ve škole a nabídl rodině několik možností. Honza se mohl vrátit do stávajícího kolektivu, v pololetí by nebyl klasifikován a musel by si předměty do několika měsíců uzavřít. Druhou možností bylo přerušení studia s tím, že by do školy nastoupil s novým školním rokem, ale do prvního ročníku. Ředitel uvažoval i o úpravě vzdělávacích osnov a domácím vyučování.

Setkání bylo ukončeno se závěrem, že si Honza vybral možnost přerušení školy a nástup do prvního ročníku v následujícím školním roce. Rodiče zastávali názor úpravy vzdělávání, proto jim bylo doporučeno situaci ještě probrat v pedagogicko- psychologické poradně. Společně se rodiče a Honza domluvili, že Honza bude doma dodržovat pravidelný denní režim, zapojí se do domácích povinností a věnuje nějaký čas škole. Režim byl dohodnut a sepsán na list papíru.

3. Na třetím setkání byl Honza viditelně klidnější, ale stále neměl jasno, jak se bude situace se školou vyvíjet. Většina času byla proto věnována individuální péči a Honza dostal více prostoru pro sdílení vlastních pocitů, obav a nejistot. Osvědčila se práce s kartami s příběhy. Honza nemusel mluvit, ale mohl se vyjadřovat prostřednictvím sdělení na kartách. Spolupracoval s větší lehkostí, přesto na něm byla vidět nervozita a Honza měl potřebu ověřovat si, zda je pro mne odpověď vyhovující.

4. Na čtvrté setkání byli pozváni pouze rodiče. Cílem bylo posílit jejich rodičovské kompetence, které utrpěly porážku, a oni o sobě pochybovali. Oba se shodli na tom, že syna v minulosti ochraňovali a předcházeli svým jednáním negativním a frustrujícím zážitkům, které by mohly na Honzu dopadnout. Stále ho viděli jako malého chlapečka, který neměl dobrý vstup do života. Výchovně byli úzkostní a ochranitelští. I nyní měli tendence rozhodovat o Honzově budoucnosti a nenechali ho vstupovat do komunikace s ředitelem. Vzájemně se v průběhu konzultace přesvědčili o tom, že pro syna chtějí to nejlepší, ale že je na čase slevit z jejich přání a vlivu na situaci. Rozhodli se nechat syna rozhodnout o působení na škole a zároveň nést následky, které mohou časem z jeho rozhodnutí vyplynout.

100

5. Páté setkání bylo zlomové. V pedagogicko-psychologické poradně byl Honza vyšetřen s výsledkem, že má průměrné a nadprůměrné znalosti. Má pomalejší pracovní tempo, je introvert a potřebuje víc času na rozhodování. Ohledně vzdělávání nebylo doporučeno o nic víc, než bylo nabídnuto ze strany ředitele. Honza se definitivně rozhodl, že školu přeruší a od září bude opět žákem prvního ročníku. Rodiče jeho rozhodnutí přijali. Podmínkou bylo, že bude nadále plnit svoje povinnosti a denní řád.

6. Na předposledním setkání Honza shrnul, co se mu podařilo v mezidobí. Na schůzku do školy jel s otcem i Honza a sám požádal ředitele školy o přerušení studia. Bylo mu vyhověno. Honza se věnoval školní přípravě, opakoval základní předměty.

Připravoval dřevo na zimu, chodil na výlety s rodinou. Na základě doporučení byl v kontaktu s několika vrstevníky, obstarával pro rodinu nákupy, což snižovalo jeho izolaci od okolního světa. Honza byl spokojený, uvolněný, vtipkoval. Rodičům se ulevilo a s rozhodnutím syna souhlasili, nic mu nevyčítali.

7. Poslední setkání bylo domluveno na období začátku dalšího školního roku. Šestým setkáním byla péče v podstatě ukončena, ale z důvodu prevence bylo domluveno ještě jedno setkání. Honza nastoupil do prvního ročníku. Daleko lépe se zapojil do nového kolektivu chlapců a zatím čerpal své znalosti z opakování učiva. Rodiče měli radost.

O svém synovi mluvili jako o Honzovi a ne Honzíčkovi, jak tomu bylo na začátku.

Uplynulé období hodnotili jako zatěžkávací zkoušku pro sebe a Honzu. Honza zmiňoval, že velkou úlevu pocítil v momentu rozhodnutí, které udělal ohledně školy on sám. Měl pocit, že to zvládne a vnímal oporu v rodičích. Z nástupu do školy měl samozřejmě velké obavy, ale po prvním týdnu shledal, že je na dobré cestě. Do budoucna uvažuje o studiu vysoké školy.

V příběhu Honzy se podařilo dosáhnout vytyčeného cíle a péče byla zdárně ukončena.

Kazuistika je jednou z mnoha a každá z nich by byla jiná a vypovídala by o různorodosti klientů a jejich potíží. Každé dítě a rodina potřebuje pro změnu čas a prostor, které středisko Čáp poskytuje. Pokud se u dětí rozvinou dlouhodobé problémy v chování, ambulantní péče není efektivní, nabízí se rodině dobrovolný pobyt ve středisku. O tom, jak může pobyt probíhat, vypráví druhá kazuistika.

101