Výchovné styly rodiny

Rodina si vytváří vlastní výchovný styl. Rodiče ve svém výchovném vedení často vycházejí z vlastní dětské zkušenosti. Setkali se s výchovným působením, které vůči nim uplatňovala autorita, rodiče. Známý a zažitý výchovný styl používají zcela přirozeně a mnohdy nad ním nepřemýšlí. Rodiče, se kterými se autorka setkává ve své praxi, si nevhodné a závažné chování vůči dítěti nepřipouští nebo jsou přesvědčeni o své neomylnosti. Někteří rodiče jsou schopni sebekritiky a výchovné styly změní během vývoje dítěte. Níže uvedená tabulka představuje základní rozdělení výchovných stylů.

Tabulka č. 1: Rodičovské styly a jejich důsledky

Rodičovský styl Chování dítěte

Autoritativní Vyžaduje od dětí, aby se chovaly rozumně

a společensky na úrovni odpovídající jejich věku a schopnostem. Vřelý,

pečující, vyptává se na názory a city dítěte.

Rodičovská rozhodnutí bývají dětem zdůvodňována.

Nezávislé, sebeprosazující, kamarádské vůči vrstevníkům, spolupracující vůči rodičům, spokojené, usilující o co nejlepší výkon, úspěšné.

Autoritářský Prosazuje moc a ovládání bez vřelosti a

bez oboustranné komunikace. Stanoví absolutní nároky. Vyžaduje poslušnost, úctu k autoritě a tradici a tvrdou práci.

Sklon k sociální izolaci. Postrádá spontaneitu.

Dívky bývají závislé a bez snahy o dobrý výkon. Chlapci mívají sklony k agresivitě vůči vrstevníkům.

Shovívavý

Od dětí žádá málo. Přijímající, reagující a orientovaný na děti.

S převládajícím pozitivním a živým citovým laděním, avšak nezralé, neovládá své impulsy, postrádá přiměřenou společenskou odpovědnost a nedokáže se spoléhat na sebe. Sklon

k agresivitě.

Zanedbávající Příliš zaměstnaný svými činnostmi,

nezúčastněný na životě dětí, bez zájmu o to, čím se zabývají. Vyhýbá se

oboustranné komunikaci a málo si všímá názorů svého dítěte.

Se sklonem k náladovosti a s nedostatkem k soustředění. Rozmařilé, neovládá své city a impulsy. Nestojí o školní výuku. Často chodí za školu a mívá sklon k požívání drog.

Zdroj: Fontana 2014, str. 22

41

Dělení výchovných stylů nemusí vždy přesně korespondovat s výchovným stylem rodiče.

Rodič se může pohybovat více směry. Často se rodičovský styl mění v závislosti na situaci, náladě rodiče a věku dítěte. Změny v rodičovském stylu se mohou uskutečnit i za pomoci rodinné terapie nebo poradenství, které rodiče vede k upřednostňování zdravějšího způsobu výchovy. Nevhodný výchovný styl má z pohledu autorky velký vliv na vznik poruch chování u dětí. Za podstatné autorka považuje tvorbu limitů, které zmiňuje Pesso (2009).

Matějček (2005, s. 365) poukazuje na interakční model výchovy, což znamená, že výchova není jednostranná a nesměřuje jen od aktivního vychovatele k pasivnímu vychovávanému.

Dospělý je díky vzájemné výchovné interakci s dítětem také vychováván. „ Příznačným rysem rodinné interakce je směna citových podnětů a citové zaujetí všech zúčastněných.“(Matějček 2005, s. 365). Vychovatel je vtažen do interakce s dítětem a každý projev dítěte se ho týká. Projevuje dítěti svoji libost a nelibost v kontextu jeho chování, prožívá úspěchy a neúspěchy svého dítěte. Chování dítěte ho může zaskočit, potěšit, pobouřit, může za dítě bojovat, nebo být z jeho chování zklamaný. Pro poradenskou praxi je důležité, aby terapeut tyto postoje rodičů vnímal, ptal se na ně a seznámil se prostřednictvím jejich sdělení s interakčním modelem výchovy. Metody, které mohou pomoci, jsou rozhovor, podrobná anamnéza, testy nebo hodnotící škály.

Zastánci partnerského výchovného stylu „Respektovat a být respektován“ zastávají názor, že dítě má být ve výchově rovnocenným a respektovaným partnerem. Autoritativní výchova nemá pro dítě žádný význam. Demokratická výchova ovšem nemá vést k anarchii.

Dítě se má učit respektovat názor druhých, sdělovat svoje potřeby a názory. Má se účastnit tvorby pravidel a hranic v chování (Kopřiva, Nováčková 2008, s. 13). Zastánci tohoto výchovného stylu opět potvrzují, že rodiče jsou pro děti vzorem, který velkou měrou ovlivňuje chování dítěte. Autorka práce absolvovala semináře Respektovat a být respektován a domnívá se, že respektující přístup je pro děti s poruchami chování vhodný tehdy, pokud je dítě vnitřně alespoň částečně motivované ke změně.

Novák (2014, s. 35) představuje tzv. výchovný kříž podle Marka Pilkiewicze, který nabízí čtyři možnosti výchovy:

1. Láska a kontrola, 2. láska a svoboda, 3. nepřátelství a kontrola, 4. nepřátelství a svoboda.

42

Z popisu je patrné, že největší potíže s chováním mohou mít děti rodičů, které jsou vychovávané v nepřátelství. Kontrola v nepřátelství může vzbuzovat pocit viny a nízkého sebevědomí. Takové dítě se rodičům nemůže zavděčit. U formy nepřátelství a svoboda je výsledkem výchovná lhostejnost. Dítě si může dělat, co chce, ale nikdo o něho nejeví zájem.

Z rodiny uniká, nejčastěji do závadové party. U těchto dětí se v budoucnu může objevit porucha chování.

Navrátil (2011, s. 29-30) poukazuje na to, že pro 21. století je charakteristické upřednostnění svobody každého jedince. Z toho vyplývá, že hlavním činitelem výchovy je samo dítě, které se rozhoduje o tom, jakou zvolí možnost řešení v situacích týkajících se každodenního života. Malé děti si mohou zvolit, kdy budou jíst, spát, co a kdy budou dělat.

Žáci na prvním stupni si mohou rozhodovat, kdy budou jíst a pít během vyučování, kdy plnit svoje povinnosti bez ohledu na pravidla školy. Autor zdůrazňuje, že pokud dětem nejsou nastaveny hranice a nejsou nuceny vnějším okolím (rodinou) k dodržování pravidel, není jim umožněna tvorba vnitřních pravidel, která by jejich jednání limitovala. Výsledkem této výchovy je bezbřehost v chování dětí. Ty odmítají přijímat pravidla, plnit povinnosti, nerespektují autority a neustále diskutují o svém rozhodnutí.

Z uvedeného textu a citací odborníků vyplývá, že vliv rodiny na výchovu dítěte má velký význam. Dítě pro svůj vstup do života a zdravý vývoj potřebuje vztahy s blízkými osobami, které jsou schopné naplnit jeho potřeby. V případě, že dítě není přijímáno nebo uspokojeno, může se rozvinout citová deprivace. V praxi se autorka práce setkává s dětmi s poruchami chování, u kterých se na vzniku jejich problémů ve velké míře podílela disharmonie v rodině, neschopnost nebo neznalost rodičů postarat se, chovat a vychovávat. Výchovné styly a postoje rodičů často vycházejí z jejich vlastních zkušeností nabytých v dětství. Do spolupráce je tedy nezbytně nutné zapojit rodiče dítěte nebo osoby, které se na výchově dítěte podílejí. Dochází k podpoře toho dobrého, co v rodinách je a hledání nových vzorců jednání a chování, které ovlivní rodinu jako celek. Dobře cílená a promyšlená terapie rodiny může vést ke změně života všech jejich členů.

43