Klasifikace mentální retardace

porušeném stavu anatomicko-fyziologické struktury a funkce mozku a jeho zrání; na nedostatečném nasycování základních psychických potřeb dítěte vlivem deprivace senzorické, emoční a kulturní; na deficitním učení; na zvláštnostech vývoje motivace, zejména negativních zkušenostech jedince po opakovaných stavech frustrace i stresu; na typologických zvláštnostech vývoje osobnosti.“ (Bendová, Zikl 2011, s. 9).

Popřípadě lze mentální retardaci definovat dle Vágnerové jako „souhrnné označení vrozeného postižení rozumových schopností, které se projeví neschopností porozumět svému okolí a v požadované míře se mu přizpůsobit. Je definována jako neschopnost dosáhnout odpovídajícího stupně intelektového vývoje (méně než 70 % normy), přestože postižený jedinec byl přijatelným způsobem výchovně stimulován.“ (Bendová, Zikl 2011, s. 9).

Dle Hartla (2004, s. 134) je mentální retardace stav charakterizovatelný snížením intelektuálních schopností, zpomalením duševního vývoje jedince. Často je organického původu, někdy však sociálním zanedbáním. Jedinec zaostává za vrstevníky v učení, sociálních i pracovních dovednostech a v citovém životě. Stav lze zlepšit intenzivní výchovou.

Hlavními znaky mentální retardace jsou:

 Postižení je vrozené (oproti demenci, která je získaným handicapem rozumových schopností).

 Postižení je trvalé, přestože je možné určité zlepšení v závislosti na etiologii.

 Nízká úroveň rozumových schopností, která se projevuje nedostatečným rozvojem myšlení, omezenou schopností učení a tím pádem i obtížnější adaptací na běžné životní podmínky (Vágnerová 2004, s. 146).

Tato práce vychází z autorů Bendová, Zikl (2011), kteří citují i mnoho dalších autorů.

Nejvíce nás zaujala myšlenka Slowíka (2007), že jediné mentální postižení si nelze vyzkoušet, a proto se nikdo nedokáže vcítit do osoby s mentálním postižením.

1.1.2 Klasifikace mentální retardace

Podle závažnosti (hloubky) dělíme mentální retardaci do 4 skupin:

Lehká mentální retardace (IQ 50-70) – cca 85% (F70)

Tato forma je diagnostikována asi u 80% populace s mentální retardací. Děti s lehkou MR mají mírně opožděný vývoj. Naučí se později mluvit, mají potíže s učením, nejsou schopny

12

plně zvládnout osnovy ZŠ, školní dovednosti zvládnou zhruba do úrovně 10-11 let. Obvykle selhávají v abstraktních předmětech a logických operacích. U některých se objevují dysgrafické, dyslektické a dyskalkulické obtíže.

V sebeobsluze jsou lidé s lehkou MR většinou samostatní a po adekvátním nácviku jsou někteří schopni vykonávat různé manuální činnosti, samostatně docházet do práce či samostatně bydlet (s určitou mírou dopomoci zvenčí).

Na úspěšnost fungování jedince s lehkou MR v běžném životě mají samozřejmě vliv i jiné faktory, jakými jsou např. úroveň řečových schopností, přítomnost a závažnost poruchy aktivity a pozornosti (hyperaktivita, nesoustředěnost, hypoaktivita), pervazivní vývojové poruchy, epilepsie i poruchy chování (Čadilová, Jůn, Thorová 2007, s. 26-28).

Krejčířová (2002, s. 14) uvádí, že tyto osoby se v emocionální a volní oblasti projevují afektivní labilitou, impulzivností, úzkostností a zvýšenou sugestibilitou.

Středně těžká mentální retardace (IQ 35-49) – cca 10% (F71)

Mentální věk u těchto lidí se pohybuje v pásmu 4-8 let. V průběhu školní docházky většinou ovládnou základy trivia (čtení, psaní, počítání).

V sebeobsluze potřebují dohled a občasnou pomoc. Nejsou schopni zcela samostatného života, své pracovní dovednosti většinou uplatní v chráněných dílnách.

U mnohých osob se středně těžkou MR bývá často diagnostikována porucha autistického spektra, která značně snižuje celkovou adaptivitu a praktické využití jakýchkoli schopností.

Úroveň řeči bývá značně variabilní. Mnohé děti se středně těžkou MR a PAS mají přidruženou vývojovou afázii, což znamená, že jejich aktivní slovní zásoba se pohybuje kolem deseti slov (Čadilová, Jůn, Thorová 2007, s. 26-28). Vágnerová (2004, s. 148) definuje jejich verbální projev jako chudý, agramatický a špatně artikulovaný.

Úroveň rozumových schopností bývá nerovnoměrná a úroveň motorických schopností kolísá mezi motorickou obratností a dyspraxií jemné i hrubé motoriky. Potíže bývají také v koordinaci pohybů.

Fischer a Škoda (2008, s. 98) píší, že tito lidé jsou schopni navštěvovat speciální školy a mohou vykonávat jednoduché pracovní úkony, pokud se nevyžaduje přesnost a rychlost.

Potřebují však trvalý dohled.

Pipeková (2008, s. 147) charakterizuje tyto jedince jako emocionálně labilní, nevyrovnané, se sklony k afektivním a nepřiměřeným reakcím. Některé z těchto osob je nutno zbavit

13

svéprávnosti nebo je omezit v právních úkonech. Jejich výskyt v populaci mentálně postižených je asi 12%.

Těžká mentální retardace (IQ 20-34) – 5% (F72)

Podobné projevy jako u lidí se středně těžkou MR, ale potíže jsou výraznější. Mentální věk se pohybuje v pásmu 18 měsíců až 3,5 roku, a proto nejsou tito lidé schopni zvládnout školní trivium.

Motorika je neobratná a dyskoordinovaná, nicméně při správném vedení mohou své pracovní dovednosti uplatnit v chráněných dílnách či v každodenních životních aktivitách.

Tito lidé jsou schopni naučit se celou řadu dovedností a s výraznější dopomocí zvládnou i sebeobslužné dovednosti.

Pokud je přítomná řeč, bývají časté echolálie či slova bez komunikačního kontextu, silně omezená je i neverbální komunikace. Časté jsou pohybové stereotypie (Čadilová, Jůn, Thorová 2007, s. 26-28).

Fischer a Škoda (2008, s. 98) uvádějí, že osoby s tímto handicapem jsou schopny chápat pouze základní souvislosti a vztahy, zvládnou pouze základní úkony sebeobsluhy a plnění jen několika pokynů. Většinou jde o kombinované postižení a jsou závislí na péči druhých lidí.

Pipeková (2008, s. 174) se zmiňuje o dlouhodobém osvojování koordinace pohybů u těchto osob, nestálosti nálad a impulzivitě. Poznávají blízké osoby, potřebují celoživotní péči a tvoří 7 % osob s mentálním postižením.

Hluboká mentální retardace (IQ 0-20) – méně než 1% (F73)

Mentální věk je nižší než 18 měsíců, tito lidé nejsou schopni ani základního symbolického uvažování (vzhledem k nízkému mentálnímu věku nerozeznávají obrázky). Běžná je rudimentární neverbální komunikace a určitá míra sociálního chování (úsměv, radost ze společnosti, dotyku). Schopnost porozumět řeči je značně omezená. U osob s hlubokou MR se často vyskytuje úplná imobilita (Čadilová, Jůn, Thorová 2007, s. 26-28). Vágnerová (2004, s. 148) uvádí, že osoby s tímto stupněm postižení dovedou v nejlepším případě diferencovat známé a neznámé podněty a reagovat na ně libostí či nelibostí. Pipeková (2008, s. 174) se zmiňuje o totálním porušení afektivní sféry a častém sebepoškozování. Tvoří 1 % populace mentálně postižených.

14

Švarcová (2003, s. 32) dále dělí mentální retardaci takto:

Jiná mentální retardace (F78)

Tato kategorie by měla být použita tehdy, když stanovení stupně postižení je pomocí obvyklých metod zvláště nesnadné nebo nemožné, a to z důvodu přidruženého senzorického nebo somatického poškození – např. u nevidomých, neslyšících, s těžkými poruchami chování atd.

Nespecifikovaná mentální retardace (F79)

Užívá se při diagnostice případů, kdy je prokázáno mentální postižení, ale není dostatek informací, aby bylo možno jedince zařadit do jedné z výše uvedených kategorií.

Při výzkumu bylo pracováno především s lehkou a středně těžkou mentální retardací.

V této práci vycházíme z publikace autorů Čadilové, Jůna a Thorové (2007), jejichž definice doplňuje převážně Pipeková (2008) a Fischer a Škoda (2008).