Poděkování
Děkuji doc. PhDr. Bohumilu Stejskalovi, CSc. za odborné vedení, cenné rady a trpělivost při zpracování bakalářské práce.
Děkuji kolektivu zaměstnanců Domova PETRA Mačkov, které mi umožnilo realizaci praktické části.
Dále děkuji své rodině a blízkým za podporu po celou dobu studia.
Název bakalářské práce: Volnočasové aktivity a podpůrné výchovné metody u osob s mentálním postižením
Jméno a příjmení autora: Kristýna Nová
Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2013/2014 Vedoucí bakalářské práce: doc. PhDr. Bohumil Stejskal, CSc.
Anotace
Bakalářská práce se zabývá volnočasovými aktivitami a podpůrnými výchovnými metodami pro osoby s mentálním postižením. Cílem práce bylo zjistit, jaký podíl mají volnočasové aktivity a podpůrné výchovné metody v životě osob s mentálním postižením.
Práce byla rozdělena na dvě hlavní části – teoretickou a praktickou.
Teoretická část pomocí odborné literatury charakterizuje osoby s mentálním postižením, volný čas, vhodné volnočasové aktivity a podpůrné výchovné metody pro osoby s mentálním postižením. Dále popisuje chráněné bydlení a domovy pro osoby se zdravotním postižením.
V praktické části jsou na základě metod pozorování a analýzy úředního dokumentu zjišťovány dovednosti uživatelů služeb Domova PETRA Mačkov na jednotlivých
volnočasových aktivitách a podpůrných výchovných metodách, zda se zlepšují, zhoršují, nebo si své dovednosti zachovávají.
Výsledky praktické části ukázaly, že volnočasové aktivity a podpůrné výchovné metody mají v životě osob s mentálním postižením velký podíl. Jde o zlepšování jemné i hrubé motoriky, koordinace, komunikačních dovedností a pozornosti. Také je pro osoby
s mentálním postižením důležitý individuální přístup a opakování činností, protože osoby s mentálním postižením své návyky ztrácí, pokud jsou ponechány bez vedení. Uživatelé služeb Domova PETRA Mačkov si své dovednosti udržují, nebo se zlepšují, zhoršují se minimálně.
Klíčová slova: mentální postižení, volný čas, zájmové aktivity, podpůrné výchovné metody, chráněné bydlení
Title of the bachelor thesis: Leisure Activities and Educational Support Methods for Persons with Mental Disabilities
Author: Kristýna Nová
Academic year of the bachelor thesis submission: 2013/2014 Superior: doc. PhDr. Bohumil Stejskal, CSc.
Annotation
The Bachelor´s thesis deals with leisure activities and supportive educational methods for mentally disabled people. The aim of the work was to discover the part of the leisure activities and supportive educational methods in life of people with mental disability.
The work is divided into two parts – the theoretical one and the practical one.
The theoretical part, with support of proffessional literature, describes mentally disabled people, leisure time, convenient recreational activities and supportive educational methods for mentally disabled people. Then it describes sheltered housing for people with disabilities.
In the practical part there are discovered skills of the clients of The Home Petra Mačkov in particular leisure activities and suportive educational methods, if the skills improve, get worse or if the clients maintain their skills. It was done on the basis of the method of observation and analysis of the official document.
The results of the practical part have shown, that the recreational activities and the supportive educational methods are have a very important part in lives of mentally disabled people. Both their fine motor skills and gross motor skills improve and so do their
coordination, communicative skills and attention. An individual approach and repeating activities are also very important, because mentally disabled people lose their habits if they are left without guidance. The clients of The Home Petra Mačkov maintain their skills or they improve them, they do not worsen them or even lose them.
Key words:
Mental disability, leisure time, recreational activities, supportive educational methods, sheltered housing
8
Obsah
ÚVOD ... 9
1 TEORETICKÁ ČÁST ... 10
1.1 Vymezení základních pojmů ... 10
1.1.1 Mentální retardace ... 10
1.1.2 Klasifikace mentální retardace ... 11
1.1.3 Zvláštnosti osobnosti u lidí s MR ... 14
1.1.4 Definice pojmu volný čas ... 16
1.1.5 Specifika volnočasových aktivit u osob s postižením ... 17
1.1.6 Funkce volného času ... 18
1.1.7 Zájmové činnosti ve výchově osob s mentálním postižením ... 19
1.1.8 Podpůrné výchovné metody vhodné pro osoby s mentálním postižením (terapie)21 1.1.9 Motivace a regulace osob s mentálním postižením ... 26
1.1.10 Domovy pro osoby se zdravotním postižením ... 27
1.1.11 Chráněné bydlení ... 29
2 PRAKTICKÁ ČÁST ... 32
2.1 Cíl výzkumu ... 32
2.2 Předpoklady ... 32
2.3 Použité metody ... 32
2.4 Popis výzkumného souboru ... 33
2.5 Charakteristika zařízení ... 36
2.5.1 Aktivity, které Domov nabízí: ... 38
2.6 Vlastní výzkum a interpretace jeho výsledků ... 42
2.7 Vyhodnocení předpokladů ... 46
2.8 Diskuze nad výsledky ... 47
ZÁVĚR ... 49
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ... 50
SEZNAM PŘÍLOH ... 53
9
ÚVOD
Téma bakalářské práce „Volnočasové aktivity a podpůrné výchovné metody u osob s mentálním postižením“ bylo zvoleno s ohledem na to, že s lidmi s mentálním postižením pracuji již pět let jako pracovník v sociálních službách ve Chráněném bydlení v Domově PETRA v Mačkově, který poskytuje pobytové sociální služby pro osoby s mentálním a kombinovaným postižením.
Cílem bakalářské práce je zjistit, jak se volnočasové aktivity a podpůrné výchovné metody podílejí na rozvoji osobnosti a socializaci jedinců s mentálním postižením, zda se tyto osoby v jednotlivých aktivitách zlepšují, zhoršují, anebo si dovednost zachovávají. Dalším cílem je zjistit nabídku aktivit, které jsou v Domově PETRA Mačkov poskytovány, a jak jsou lidmi s mentálním postižením využívány.
Lidé s mentálním postižením bývají ve větší míře závislí na společnosti, jejich soběstačnost lze ale rozvíjet, a to i v dospělosti.
Každý jedinec s mentálním postižením je svébytnou bytostí s vlastními lidskými potřebami, zájmy i problémy, včetně vlastních vývojových možností, které je možné a nutné rozvíjet. Je známo, že pro mentálně postižené je charakteristická inaktivita, neboť jim chybí autoedukace. Sami činnost nevyhledávají, ale jsou-li vhodným způsobem motivováni a do aktivit vtaženi, často se jim činnost zalíbí a setrvávají v ní.
Předkládaná bakalářská práce se skládá ze dvou částí – teoretické a praktické. Teoretická část vymezuje na základě odborné literatury základní pojmy: mentální postižení, klasifikace mentálního postižení, zvláštnosti osob s mentálním postižením, volný čas, jeho funkci, specifika volnočasových aktivit u osob s mentálním postižením, zájmové činnosti a podpůrné výchovné metody vhodné pro osoby s mentálním postižením, motivaci a regulaci osob s mentálním postižením, domovy pro osoby se zdravotním postižením a chráněné bydlení.
Praktická část uvádí výsledky výzkumu, který proběhl v Domově PETRA Mačkov, jehož cílem bylo prokázat vliv volnočasových aktivit a podpůrných výchovných metod na rozvoj osobnosti jedince s mentálním postižením.
10
1 TEORETICKÁ ČÁST
1.1 Vymezení základních pojmů
1.1.1 Mentální retardace
V roce 1959 na konferenci Světové zdravotnické organizace (WHO) v Miláně se zástupci jednotlivých vědních oborů, zabývajících se problematikou jedinců s poruchami intelektu dohodli na používání zastřešujícího termínu mentální retardace. Vymezení tohoto pojmu má velký teoretický (přesná klasifikace podstatných znaků stavu) i praktický význam, neboť terminologická přesnost pomáhá při stanovení odpovídajícího způsobu speciálně-pedagogické péče (Pipeková 2006, s. 54-55).
Patrně žádný jiný handicap nečiní člověka v běžné populaci tak odlišným a zvláštním jako právě mentální postižení. Nikdo si vlastně nedokáže stav mentálního omezení představit a vžít se do situace osob s tímto handicapem. Lze si zavázat oči a zkusit se pohybovat jako nevidomý, lze si zacpat uši a zkusit si být neslyšící, lze si zkusit pohybovat se na invalidním vozíku jako tělesně postižený, ovšem simulovat situaci člověka s mentálním postižením nelze (Slowík 2007, s. 109).
Pojem mentální retardace vychází z latinského „mens“ (mysl, duše) a „retarde“ (opozdit, zpomalit), doslovný překlad by tedy byl „opoždění mysli“. Ve skutečnosti jde o postižení, které zasahuje celou lidskou osobnost ve všech jejích složkách. Týká se tedy nejen rozumových schopností, ale i emocí, komunikačních schopností, úrovně sociálních vztahů, možností společenského a pracovního uplatnění (Slowík 2007, s. 109).
V naší populaci žijí přibližně 3–4 % osob s mentálním postižením. Podle WHO je mentální retardace definována jako „stav zastaveného či neúplného vývoje, který je charakterizován narušením dovedností projevujících se během vývojového období, přispívajících k povšechné úrovni inteligence, tj. poznávacích, řečových, pohybových a sociálních schopností.“
(Bendová, Zikl 2011, s. 9).
Nejznámější, a nejčastěji citovanou definicí u nás, je definice Dolejšího, která se snaží o komplexní vymezení mentální retardace. „Mentální retardace je vývojová porucha integrace psychických funkcí různé hierarchie s variabilní ohraničeností a celkovou subnormální inteligencí, závislá na některých z těchto činitelů: na nedostatcích genetických vloh; na
11
porušeném stavu anatomicko-fyziologické struktury a funkce mozku a jeho zrání; na nedostatečném nasycování základních psychických potřeb dítěte vlivem deprivace senzorické, emoční a kulturní; na deficitním učení; na zvláštnostech vývoje motivace, zejména negativních zkušenostech jedince po opakovaných stavech frustrace i stresu; na typologických zvláštnostech vývoje osobnosti.“ (Bendová, Zikl 2011, s. 9).
Popřípadě lze mentální retardaci definovat dle Vágnerové jako „souhrnné označení vrozeného postižení rozumových schopností, které se projeví neschopností porozumět svému okolí a v požadované míře se mu přizpůsobit. Je definována jako neschopnost dosáhnout odpovídajícího stupně intelektového vývoje (méně než 70 % normy), přestože postižený jedinec byl přijatelným způsobem výchovně stimulován.“ (Bendová, Zikl 2011, s. 9).
Dle Hartla (2004, s. 134) je mentální retardace stav charakterizovatelný snížením intelektuálních schopností, zpomalením duševního vývoje jedince. Často je organického původu, někdy však sociálním zanedbáním. Jedinec zaostává za vrstevníky v učení, sociálních i pracovních dovednostech a v citovém životě. Stav lze zlepšit intenzivní výchovou.
Hlavními znaky mentální retardace jsou:
Postižení je vrozené (oproti demenci, která je získaným handicapem rozumových schopností).
Postižení je trvalé, přestože je možné určité zlepšení v závislosti na etiologii.
Nízká úroveň rozumových schopností, která se projevuje nedostatečným rozvojem myšlení, omezenou schopností učení a tím pádem i obtížnější adaptací na běžné životní podmínky (Vágnerová 2004, s. 146).
Tato práce vychází z autorů Bendová, Zikl (2011), kteří citují i mnoho dalších autorů.
Nejvíce nás zaujala myšlenka Slowíka (2007), že jediné mentální postižení si nelze vyzkoušet, a proto se nikdo nedokáže vcítit do osoby s mentálním postižením.
1.1.2 Klasifikace mentální retardace
Podle závažnosti (hloubky) dělíme mentální retardaci do 4 skupin:
Lehká mentální retardace (IQ 50-70) – cca 85% (F70)
Tato forma je diagnostikována asi u 80% populace s mentální retardací. Děti s lehkou MR mají mírně opožděný vývoj. Naučí se později mluvit, mají potíže s učením, nejsou schopny
12
plně zvládnout osnovy ZŠ, školní dovednosti zvládnou zhruba do úrovně 10-11 let. Obvykle selhávají v abstraktních předmětech a logických operacích. U některých se objevují dysgrafické, dyslektické a dyskalkulické obtíže.
V sebeobsluze jsou lidé s lehkou MR většinou samostatní a po adekvátním nácviku jsou někteří schopni vykonávat různé manuální činnosti, samostatně docházet do práce či samostatně bydlet (s určitou mírou dopomoci zvenčí).
Na úspěšnost fungování jedince s lehkou MR v běžném životě mají samozřejmě vliv i jiné faktory, jakými jsou např. úroveň řečových schopností, přítomnost a závažnost poruchy aktivity a pozornosti (hyperaktivita, nesoustředěnost, hypoaktivita), pervazivní vývojové poruchy, epilepsie i poruchy chování (Čadilová, Jůn, Thorová 2007, s. 26-28).
Krejčířová (2002, s. 14) uvádí, že tyto osoby se v emocionální a volní oblasti projevují afektivní labilitou, impulzivností, úzkostností a zvýšenou sugestibilitou.
Středně těžká mentální retardace (IQ 35-49) – cca 10% (F71)
Mentální věk u těchto lidí se pohybuje v pásmu 4-8 let. V průběhu školní docházky většinou ovládnou základy trivia (čtení, psaní, počítání).
V sebeobsluze potřebují dohled a občasnou pomoc. Nejsou schopni zcela samostatného života, své pracovní dovednosti většinou uplatní v chráněných dílnách.
U mnohých osob se středně těžkou MR bývá často diagnostikována porucha autistického spektra, která značně snižuje celkovou adaptivitu a praktické využití jakýchkoli schopností.
Úroveň řeči bývá značně variabilní. Mnohé děti se středně těžkou MR a PAS mají přidruženou vývojovou afázii, což znamená, že jejich aktivní slovní zásoba se pohybuje kolem deseti slov (Čadilová, Jůn, Thorová 2007, s. 26-28). Vágnerová (2004, s. 148) definuje jejich verbální projev jako chudý, agramatický a špatně artikulovaný.
Úroveň rozumových schopností bývá nerovnoměrná a úroveň motorických schopností kolísá mezi motorickou obratností a dyspraxií jemné i hrubé motoriky. Potíže bývají také v koordinaci pohybů.
Fischer a Škoda (2008, s. 98) píší, že tito lidé jsou schopni navštěvovat speciální školy a mohou vykonávat jednoduché pracovní úkony, pokud se nevyžaduje přesnost a rychlost.
Potřebují však trvalý dohled.
Pipeková (2008, s. 147) charakterizuje tyto jedince jako emocionálně labilní, nevyrovnané, se sklony k afektivním a nepřiměřeným reakcím. Některé z těchto osob je nutno zbavit
13
svéprávnosti nebo je omezit v právních úkonech. Jejich výskyt v populaci mentálně postižených je asi 12%.
Těžká mentální retardace (IQ 20-34) – 5% (F72)
Podobné projevy jako u lidí se středně těžkou MR, ale potíže jsou výraznější. Mentální věk se pohybuje v pásmu 18 měsíců až 3,5 roku, a proto nejsou tito lidé schopni zvládnout školní trivium.
Motorika je neobratná a dyskoordinovaná, nicméně při správném vedení mohou své pracovní dovednosti uplatnit v chráněných dílnách či v každodenních životních aktivitách.
Tito lidé jsou schopni naučit se celou řadu dovedností a s výraznější dopomocí zvládnou i sebeobslužné dovednosti.
Pokud je přítomná řeč, bývají časté echolálie či slova bez komunikačního kontextu, silně omezená je i neverbální komunikace. Časté jsou pohybové stereotypie (Čadilová, Jůn, Thorová 2007, s. 26-28).
Fischer a Škoda (2008, s. 98) uvádějí, že osoby s tímto handicapem jsou schopny chápat pouze základní souvislosti a vztahy, zvládnou pouze základní úkony sebeobsluhy a plnění jen několika pokynů. Většinou jde o kombinované postižení a jsou závislí na péči druhých lidí.
Pipeková (2008, s. 174) se zmiňuje o dlouhodobém osvojování koordinace pohybů u těchto osob, nestálosti nálad a impulzivitě. Poznávají blízké osoby, potřebují celoživotní péči a tvoří 7 % osob s mentálním postižením.
Hluboká mentální retardace (IQ 0-20) – méně než 1% (F73)
Mentální věk je nižší než 18 měsíců, tito lidé nejsou schopni ani základního symbolického uvažování (vzhledem k nízkému mentálnímu věku nerozeznávají obrázky). Běžná je rudimentární neverbální komunikace a určitá míra sociálního chování (úsměv, radost ze společnosti, dotyku). Schopnost porozumět řeči je značně omezená. U osob s hlubokou MR se často vyskytuje úplná imobilita (Čadilová, Jůn, Thorová 2007, s. 26-28). Vágnerová (2004, s. 148) uvádí, že osoby s tímto stupněm postižení dovedou v nejlepším případě diferencovat známé a neznámé podněty a reagovat na ně libostí či nelibostí. Pipeková (2008, s. 174) se zmiňuje o totálním porušení afektivní sféry a častém sebepoškozování. Tvoří 1 % populace mentálně postižených.
14
Švarcová (2003, s. 32) dále dělí mentální retardaci takto:
Jiná mentální retardace (F78)
Tato kategorie by měla být použita tehdy, když stanovení stupně postižení je pomocí obvyklých metod zvláště nesnadné nebo nemožné, a to z důvodu přidruženého senzorického nebo somatického poškození – např. u nevidomých, neslyšících, s těžkými poruchami chování atd.
Nespecifikovaná mentální retardace (F79)
Užívá se při diagnostice případů, kdy je prokázáno mentální postižení, ale není dostatek informací, aby bylo možno jedince zařadit do jedné z výše uvedených kategorií.
Při výzkumu bylo pracováno především s lehkou a středně těžkou mentální retardací.
V této práci vycházíme z publikace autorů Čadilové, Jůna a Thorové (2007), jejichž definice doplňuje převážně Pipeková (2008) a Fischer a Škoda (2008).
1.1.3 Zvláštnosti osobnosti u lidí s MR
Jedinci s mentálním postižením netvoří homogenní skupinu. Každý je svébytnou osobností s charakteristickými osobnostními rysy. Přesto se však projevují určité společné znaky, které jsou ovlivněny druhem, hloubkou a rozsahem mentálního postižení (Švarcová 2003, s. 39-41).
Celkové postižení neuropsychického vývoje se dotýká poznávacích procesů, zasahuje emocionální a volní sféru, ovlivňuje chování jedince, jeho adaptibilitu a dotýká se i motoriky jedince (Pipeková 2006, s. 71).
Dle Krejčířové (2002, s. 15) mezi hlavní znaky mentální retardace patří:
zvýšená závislost na rodičích a druhých osobách
infantilnost osobnosti
zvýšená pohotovost k úzkosti, k neurotickým dětským reakcím a pasivitě chování
sugestibilita a rigidita chování
nedostatky v osobní identifikaci a ve vývoji svého „já“
opožděný psychosexuální vývoj
nerovnováha aspirací a výkonů
15
zvýšená potřeba uspokojení a jistoty
poruchy v meziosobních vztazích a komunikaci
snížená přizpůsobivost k sociálním a školním požadavkům
impulzivnost, hyperaktivita nebo celková zpomalenost chování
citová vzrušivost a labilita nálad
poruchy poznávacích procesů, primitivnost a konkrétnost úsudků, ulpívání na detailech, snížená mechanická a logická paměť
poruchy vizuomotoriky a pohybové koordinace
Je nutné poznamenat, že u mentální retardace nejde jen o prosté časové opožďování duševního vývoje, ale o strukturální vývojové změny. Z toho vyplývá, že osobu s mentálním postižením nelze přirovnávat k „normální“, pouze mladší osobě (Michalík 2011, s. 122).
Dospělý člověk s mentálním postižením vyvolává u ostatních lidí rozpaky z důvodu jeho poněkud zvláštního chování. Často jsou tito lidé považováni za přerostlé děti a nepostižení se k nim tak i chovají. Ale dospělý s mentálním postižením je skutečně dospělý a má za sebou životní zkušenost stejně starého „normálního“ člověka. Přes všechna omezení a zvláštnosti jsou osoby s mentálním postižením především lidmi a mají svoje potřeby, kromě jiných i sexuální, duchovní a kulturní, které jim nikdo nemá právo upírat. Naopak jim musíme pomáhat, podporovat je, popř. o ně pečovat. Mnozí z nich mohou i přes svůj handicap žít relativně samostatný život, mohou pracovat, navazovat partnerské vztahy, cestovat, sportovat a věnovat se různým zájmovým činnostem (Sowík 2007, s. 117-118).
Časopis pro teorii a praxi speciální pedagogiky (2004, s. 1-9) popisuje osoby s mentálním postižením jako dětsky přímé, upřímné a bezelstně naivní. To ovšem neznamená, že jsou dětinští. Jsou to lidé s životními zkušenostmi, které přináší věk a životní okolnosti, pouze vztahy jsou u nich nastaveny jinak než u ostatních. Nemají sebekontrolu ohledně většinově přijatých společenských norem a také se jinak sebevyjadřují než intaktní společnost. Většinou jsou důvěřiví a lze je snadno zmanipulovat, či jim něco vsugerovat. Osoby s mentálním postižením mají také své chyby, nejsou to andělé, dokáží se vztekat, poprat se nebo si nadávat. Toto se ovšem děje bez postranních nečitelných úmyslů, většinou je to reakce na okolnosti, které se jim nelíbí. Upřímnost v projevech těchto lidí spočívá především v nedomýšlení důsledků jejich jednání oproti „normálnímu“ člověku, který přemýšlí v souvislostech a zvažuje důsledky svého chování a jednání. To, že osoby s mentálním
16
postižením nepřemýšlí nad důsledky svého chování, neznamená, že nejsou schopni jednat účelově. Musíme si přiznat, že mnohé myšlenky, které se snaží osoby s mentálním postižením uskutečnit, napadají i nás. Rozdíl je v tom, že my své myšlenky zvážíme a popřípadě je neproměníme v činy. Možná právě proto je mentální retardace pro intaktní společnost tak děsivá, protože ukazuje část nás samých. Odhaluje-li tak mentální retardace podstatu lidství zbavenou zábran rozumu, potom je strach intaktní společnosti pochopitelný.
Typické znaky mentální retardace jsou dělené dle Krejčířové (2002) a Michalík (2011) s ní souhlasí a ve své publikaci zmiňuje téměř totožné znaky MR. Nejvíce nás zaujala myšlenka Michalíka (2011), že člověka s MR nelze přirovnat k „normálnímu“ ale mladšímu člověku.
S touto myšlenkou též souhlasí Časopis pro teorii a praxi, který uvádí, že přestože jsou lidé s MR dětsky přímí a upřímní, nejsou dětinští.
1.1.4 Definice pojmu volný čas
Vysvětlováním pojmu volný čas se zabývá mnoho odborných publikací. Pávková a kol.
(2008, s. 13,14) definuje volný čas jako dobu, kdy si své činnosti můžeme svobodně vybrat, děláme je dobrovolně a rádi. Také nám tyto činnosti přinášejí pocit uspokojení a uvolnění.
Pod pojem volný čas obvykle zahrnujeme odpočinek, rekreaci, zábavu, zájmové činnosti, zájmové vzdělávání. Do volného času nepatří vyučování a činnosti s ním související, sebeobsluha ani povinnosti spojené s provozem rodiny, domácnosti nebo výchovného zařízení. Součástí volného času nejsou ani základní biologické potřeby člověka (jídlo, hygiena, spánek). Někteří si ale z těchto činností mohou vytvořit koníčka, často je jím např.
vaření.
Míra ovlivňování volného času závisí na mentální i sociální vyspělosti.
Opatřilová, Vítková (2011, s. 39) uvádí, že uspokojování potřeb volného času patří k přirozeným lidským potřebám. Jeho neuspokojování může vést k frustraci, vedoucí až k různým formám agresivity a dalším společensky nežádoucím projevům. Jak využívat volný čas se dítě a mladý člověk musí učit v rámci své socializace, protože si tyto návyky nese celý život.
Volný čas je významnou oblastí života a výchovy, časem očekávání i rizik. Je to živě se rozvíjející oblast, která současně přináší řadu problémů. Volnočasové aktivity mají různý obsah a dosah, hodnotové zaměření a účinky, pomáhají utvářet jednotlivce, skupiny a celou
17
společnost. Často se prolínají a navzájem podporují, někdy se však ve svém účinku míjejí nebo si překážejí. Volný čas není pouhým průvodním jevem života jedince, ale může se stát jeho aktivizujícím činitelem (Hofbauer 2004, s. 9-11).
1.1.5 Specifika volnočasových aktivit u osob s postižením
„O volném čase můžeme hovořit pouze tehdy, když o činnosti, kterou chceme realizovat, zcela svobodně rozhodujeme, můžeme ji kdykoliv zahájit nebo přerušit.“ (Opatřilová, Vítková 2011, s. 44). Tato myšlenka je ovšem v rozporu s pojetím volného času u osob s mentálním postižením. Úskalí nastává u osob, které budou potřebovat při vykonávání činnosti pomoc druhé osoby, protože v tomto případě je z velké části rozhodování na asistentovi. Dalšími specifiky jsou kompetentnost a různorodá manifestace postižení. Pocit kompetentnosti získáváme praktickým prováděním činnosti a následným prožitím úspěchu (Opatřilová, Vítková 2011, s. 44).
Pokud mají lidé s mentálním postižením zastávat roli „řadových“ občanů, je třeba jim umožnit vykonávat všemožné zájmové a volnočasové aktivity. Podmínkou je poskytnout jim určitou míru společenské podpory pro vykonávání těchto aktivit. Společenskou podporou zde myslíme podobu služeb jednotlivých institucí (stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, školy), zabývajících se edukací těchto osob. Nabídka činností těchto institucí by se neměla lišit od nabídky pro intaktní populaci (Valenta, Müller 2009, s. 241).
Osoby s mentálním postižením potřebují citlivé vedení v oblasti organizace a trávení volného času. Nemají dostatek zkušeností a nedovedou se orientovat ve všech oblastech zájmových činností. Vedení a motivace k činnostem musí být nenásilná, nabízené činnosti pestré a účast na nich dobrovolná (Pávková a kol. 2008, s. 13,14).
Domovy pro osoby se zdravotním postižením se zaměřují na rozvoj fyzických a psychických schopností, na získávání sebeobslužných a společenských návyků a na budování pracovních dovedností. Pracovní dovednosti musí být plánované přesně „na míru“ každého jedince s mentálním postižením a mohou mít formu pomocných prací v domově, dílenských a pěstitelských prací, výroby keramiky, vyšívání, malby atd. (Valenta, Müller 2009, s. 230).
Definice specifik volnočasových aktivit pro osoby s mentálním postižením se opírá převážně o názory Valenty a Müllera (2009).
18
1.1.6 Funkce volného času
Dle Pávkové a kol. (2008, s. 39-42) plní jednotlivé typy výchovných zařízení, institucí a organizací dle svého charakteru tyto čtyři základní funkce volného času:
Výchovně vzdělávací – na tuto funkci je kladen velký důraz. Jednotlivé instituce podle svých možností a legislativně vymezeného poslání rozvíjí schopnosti jedinců, usměrňují je, kultivují a uspokojují jejich zájmy a potřeby, formují žádoucí postoje a morální vlastnosti. Dochází k rozvoji poznávacích procesů, získávání nových vědomostí, dovedností a návyků. Úspěchy přinášejí pocity uspokojení a příležitost k seberealizaci a přiměřenému sebehodnocení.
Zdravotní funkce – tuto funkci plní instituce především tak, že usměrňují režim dne tak, aby pomáhal vytvářet zdravý životní styl. Spočívá ve střídání činností různého charakteru (duševní a tělesné činnosti, práce a odpočinku, organizovaných a spontánních činností). Zdravému duševnímu vývoji prospívá pobyt v příjemném prostředí, v pohodě, mezi oblíbenými lidmi, prožívání radosti a uspokojení z činnosti.
Sociální funkce – tato funkce se týká hlavně dětí. Rodiče se zbavují starostí o ovlivňování volného času dětí, včetně péče o ně, v době, kdy pracují či mají jiné povinnosti. Instituce také vyrovnávají rozdíly mezi nestejnými materiálními a psychologickými podmínkami v rodině. Tím pomáhají hlavně dětem z málo podnětné nebo konfliktní rodiny. Instituce se podílejí na utváření bohatých a žádoucích sociálních vztahů.
Preventivní funkce – jde o prevenci negativních a sociálně-patologických jevů.
Prevence má tři roviny: primární prevence (určená celé populaci), sekundární prevence (zaměřená na rizikové jedince) a terciární prevence (usiluje o léčbu).
Hofbauer (2004, s. 14) uvádí další funkce volného času dle francouzského sociologa volného času Rogera Sue a to:
Funkci psychosociologickou – uvolnění, zábava, rozvoj
Funkci sociální – socializace, symbolická příslušnost k určité sociální skupině
Funkce terapeutická – zdravotní hledisko, prevence chorob, smyslový rozvoj, zdravý životní styl
19
Funkce ekonomická – pozitivní vliv na uplatnění člověka, výdaje účastníků vynakládané na aktivity volného času.
Hofbauer (2004, s. 15) podle německého pedagoga volného času Horsta W. Opaschowski uvádí další funkce a možnosti volného času:
Rekreace – zotavení a uvolnění
Kompenzace – odstraňování zklamání a frustrací
Výchova a další vzdělávání – učení o svobodě a ve svobodě, sociální učení
Kontemplace – hledání smyslu života
Komunikace – sociální kontakty
Participace – podílení se, účast na vývoji společnosti
Integrace – stabilizace života rodiny a vrůstání do společenských organismů
Akulturace – kulturní rozvoj sebe samých, vyjádření se pomocí sportu, umění aj.
Dle českých oficiálních dokumentů jsou funkce volného času:
Relaxace
Regenerace
Kompenzace
Sociální prevence
Výchova (Hofbauer 2004, s. 15).
Zde vycházíme z publikace Pávkové a kol. (2007), kterou pouze doplňuje Hofbauer (2004), který se ve své práci opírá o zahraniční odborníky.
1.1.7 Zájmové činnosti ve výchově osob s mentálním postižením
Zájmové činnosti lze definovat jako cílevědomé aktivity, zaměřené na uspokojování a rozvíjení individuálních potřeb, schopností a zájmů. Jsou to aktivačně-motivační vlastnosti tzn., že vedou člověka k činnosti (aktivitě) a vyvolávají pohnutku (motiv) k činnosti zaměřené určitým směrem. Zájmy můžeme dělit podle úrovně činnosti, intenzity zájmu, časového trvání, koncentrace, společenské hodnoty a podle obsahu.
20
V dělení podle úrovně činnosti rozeznáváme zájmy a činnosti aktivní a receptivní. Během aktivního zájmu vyvíjí jedinec sám činnost, v průběhu receptivního zájmu jde pouze o vnímání předmětu zájmu a hrozí nebezpečí pasivity. Receptivní a aktivní činnosti se vzájemně mohou doplňovat a prolínat.
Dle intenzity zájmu rozlišujeme zájmy hluboké a povrchní, přičemž hluboké silně ovlivňují jedince a obohacují jeho citový život. Intenzitou zájmu se určuje jeho kvalita.
Z hlediska časového trvání jde o krátkodobé, dočasné či přechodné zájmy, jejich opakem jsou zájmy trvalé. Intenzitu a délku zájmu ovlivňuje zrání jedince.
Podle stupně koncentrace dělíme zájmy na mnohostranné a jednostranné. Zjednodušeně lze říci, že mnohostranné zájmy jsou povrchní a jednostranné jsou hluboké.
Z hlediska společenských norem hovoříme o zájmech žádoucích, které jsou „hodnotné“, a nežádoucích, ty se neslučují se společenskými normami.
Tradičně se užívá dělení dle obsahu na zájmy společenskovědní, pracovně-technické, přírodovědně-ekologické, esteticko-výchovné, tělovýchovné, sportovní a turistické a důležité místo v dnešní době zaujímají také zájmy spojené s výpočetní technikou (Pávková 2008, s.
92, 93).
Zájmové činnosti společenskovědní – zahrnují činnosti, které vedou k poznání aktuálního společenského dění, ale i historie. Zabývají se vztahem k vlasti, mateřskému jazyku, tradicím našeho národa. Patří sem: poznávání památek v okolí bydliště, dodržování svátků, zvyků a tradic, setkání a různé společné akce s osobami z blízkého okolí aj.
Zájmové činnosti pracovně-technické – jde o to rozvíjet manuální dovednosti a seznámit jedince s technickými poznatky a jejich využitím v praxi. Patří sem: práce s různými materiály, práce se stavebnicemi, modelářské práce, elektrotechnika, příprava pokrmů, drobné opravy hraček, seznamování s různými profesemi aj.
Zájmové činnosti přírodovědné – prohlubují vědomosti o přírodě a pěstují pozitivní vztah k její ochraně, k pěstitelství a chovatelství. Patří sem: pozorování přírody,
21
pěstitelství, chovatelství, specializované zájmové činnosti – rybářství, včelařství, činnosti zaměřené na ochranu životního prostředí aj.
Zájmové činnosti esteticko-výchovné – činnosti jsou zaměřené na rozvoj výtvarného, hudebního, literárního, dramatického a hudebně-pohybového projevu a dále na rozvoj tvořivosti. Patří sem: výtvarné dovednosti od malby, přes modelování a grafiku až po znalost výtvarného umění; hudební dovednosti od poslechu hudby, přes zpěv, hru na hudební nástroj až po pohybové hry a zacházení se zvukovou technikou;
literárně dramatické dovednosti se týkají četby, divadla a různých her a improvizací.
Zájmové činnosti tělovýchovného, sportovního a turistického zaměření – činnosti přispívají fyzické a psychické zdatnosti a odolnosti. Tato oblast je pro jedince většinou přitažlivá a i potřebná ze zdravotního hlediska. Patří sem všechny sportovní aktivity např.: turistika, atletika, míčové hry, gymnastika, akrobacie, tanec, zdravotní cvičení, kondiční cvičení s nářadím a nástroji i bez nich aj. (Pávková 2008, s. 94-97).
Zájmové aktivity plní funkci výchovnou i vzdělávací. Rozvíjejí celou osobnost jedince a podporují seberealizaci, působí motivačně i socializačně a jako součást volného času plní úkoly zdravotně-hygienické. Můžou být pro jedince relaxací, odpočinkem, regenerací ale i duševní a fyzickou rekreací. Pro rozvoj zájmové činnosti jedinců není hlavním ukazatelem množství ale kvalita, skladba, obsah a výběr těchto činností, které mají odpovídat jejich potřebám (Pávková 2008, s. 98, 99).
1.1.8 Podpůrné výchovné metody vhodné pro osoby s mentálním postižením (terapie)
Všechny činnosti musí být přizpůsobené individuálním potřebám jednotlivých osob s mentálním postižením. Mezi tyto činnosti se řadí podpůrné výchovné metody, které se také nazývají terapeutické přístupy. Tyto přístupy a metody se používají buď přímo v rámci terapií (psychoterapie, dramaterapie, arteterapie aj.), nebo nepřímo v rámci jiných odborných a cílených činnostech, které jsou zaměřené na člověka v institucionální výchově osob s postižením (Opatřilová, Vítková 2011, s. 76, 77).
22
Aktivity, využitelné v péči o osoby s mentálním postižením, jsou především činnostního charakteru. To znamená, že ke svým cílům využívají speciálních lidských činností, např.
psychomotoriku, kontakt se zvířetem, práci, umění (Valenta, Müller 2009, s. 126).
Pracovní a činnostní terapie (ergoterapie)
Lze je definovat jako manipulaci s materiálním okolím (předměty, suroviny, materiály) za účelem pomoci lidem změnit jejich chování, myšlení i emoce společensky i individuálně přijatelným směrem. Pracovní terapie směřuje k jistému konkrétnímu výrobku, má výsledek práce. U osob s mentálním postižením musíme počítat s nedostatky v oblasti motivace, psychomotorického výkonu, nedostatky vyplývajícími ze sociokulturního vývoje atd.
(Valenta, Müller 2009, s. 127, 128).
Opatřilová, Vítková (2011, s. 78) definují ergoterapii jako profesi, která „prostřednictvím smysluplného zaměstnávání usiluje o zachování a využívání schopností jedince potřebných pro zvládání běžných denních, pracovních, zájmových a rekreačních činností u osob jakéhokoli věku s různým typem postižení.“
Terapie s účastí zvířete
Canisterapie – znamená využití psa v podpůrné metodě. Pes pomáhá při aktivizaci a stimulaci jedince. Je velkým motivačním činitelem a dokáže přispět k tlumení nežádoucích a negativistických projevů jedince (Opatřilová, Vítková 2011, s. 77).
Mezi nejužívanější formy této terapie u osob s mentálním postižením patří mazlení se psem, hlazení psa, cílené hry se psem, česání psa, podání pamlsku (Valenta, Müller 2009, s. 133).
Hipoterapie – terapeutickým prostředkem je kůň a to díky jeho trojrozměrnému pohybu těla. Hipoterapie se dělí na tři části: hiporehabilitace – oblast lékařství, pedagogicko-psychologické ježdění – oblast pedagogiky, a na sport pro handicapované – sportovní oblast (Opatřilová, Vítková 2011, s. 77).
Valenta, Müller (2009, s. 131) uvádí, že hipoterapie je součástí hiporehabilitace, jejímiž částmi jsou pedagogicko-psychologické ježdění a sportovní a rekreační ježdění pro handicapované. Hipoterapie je vhodná pro osoby se středně těžkou mentální retardací a jedinci s lehkou mentální retardací spíše využívají zbylé dvě možnosti hiporehabilitace.
23
Pipeková, Vítková (2000, s. 65) podrobněji popisují trojrozměrné pohyby těla koně.
Jde o frontální, sagitální a horizontální pohyby, při nichž dochází k ustavičnému střídání napětí a uvolňování těla pacienta, který je tak nucen neustále se přizpůsobovat pohybové sinusoidě koňského hřbetu a to i při absolutní pasivitě.
Felinoterapie – jedná se o kontakt jedince s kočkou. Základem této terapie je využití empatie, intuice a léčivé energie kočky schopné odnímat bolest a utrpení, zbavovat pocitu osamění, zklamání, opuštěnosti, napomáhat hledání ztracené životní rovnováhy, využití schopnosti navozovat duševní harmonii a vytvářet pocit jistoty a bezpečí.
Felinoterapie může probíhat ve dvou formách: pasivní – již pouhá přítomnost kočky působí pozitivně a odbourává pocit samoty, a interaktivní – péče o zvíře (www.celostnimedicina.cz).
Psychomotorická terapie
Je charakteristická tím, že při ní dochází k ovlivňování duševních funkcí a osobnosti člověka za pomoci jeho tělesné aktivace. U této terapie, prováděné u osob s mentálním postižením, musíme brát ohled na zvláštnosti jejich psychomotoriky. Ta může ukazovat již v raném věku opožděný vývoj v držení hlavy, uchopení předmětu, schopnosti sedět a stát, vizuomotorice aj. Proto je důležité nejprve začít s rehabilitačními metodami, které směřují k ovlivňování somatických funkcí (Valenta, Müller 2009, s. 129).
Muzikoterapie
Pipeková, Vítková (2000, s. 21, 22) píší, že hudba by měla stát ve středu pozornosti speciální pedagogiky. Vnímání hudby je totiž na určité úrovni přístupné všem lidem, i handicapovaným. Muzikoterpie ale byla ještě začátkem 20. století odmítána jako plnohodnotná a vědecká disciplína. Zvuk a hudba provází člověka již od nepaměti. Působí na jeho psychickou i somatickou stránku, a to pozitivně i negativně. Dříve se hudba používala jako magický prostředek k ovládání přírody ale také jako boj s nemocemi či se strachem ze smrti. Postupem času se ze spojení hudby, tance a zpěvu vyvinuly celé řady rituálů.
Muzikoterapie je nejstarší písemně doložený terapeutický způsob. U osob s postižením zaznamenává muzikoterapie kladné výsledky. Velmi často bývá mentální postižení doprovázeno některými tělesnými anomáliemi nebo menší pohybovou obratností.
Muzikoterapie v těchto případech rozvíjí sluchové schopnosti, využívá zájmu o tóny,
24
prohlubuje citové prožitky a lze jejím prostřednictvím trénovat motoriku a koncentraci.
Hudba také uvolňuje nastřádané tenze (Časopis pro teorii a praxi speciální pedagogiky 2002, s. 170-176).
Opatřilová, Vítková (2011, s. 77) uvádí, že muzikoterapie využívá hudební umění za účelem pomoci jedincům ke změně jejich chování, myšlení, emocí. Dále dělí muzikoterapii na dva druhy: receptivní (vnímání a prožívání hudby) a aktivní (aktivní hudební tvorba).
Už před tisíciletími sám na sobě člověk dokázal, že hudba má léčebný účinek. Může bezprostředně vystihnout náladu člověka a může být nasazena jako stimulátor aktivity, k uklidnění, odstranění či zmírnění agrese nebo k odstranění napětí.
Arteterapie
V širším slova smyslu jde o působení na člověka prostřednictvím hudby, poezie, prózy, divadla, tance, výtvarného umění. V užším slova smyslu se jedná o působení na člověka nebo jeho léčbu pomocí výtvarného umění. Arteterapie se dělí na dva typy: individuální a skupinovou (Opatřilová, Vítková 2011, s. 77).
Z pohledu arteterapie je důležitějším procesem tvorby (malba) než samotný výsledek (obraz). Existuje několik arteterapeutických metod a technik:
Volný výtvarný projev – akceptuje spontaneitu, učí nebát se plochy a ovládat neuromotoriku, jde o techniku čmárej nebo kresli, co chceš.
Výtvarný projev při hudbě – zvuky a nástroje mají svoji barvu, už předškolák je schopen rozlišit vysoké a hluboké tóny pomocí světla a tmy.
Muzikomalba – tuto metodu je vhodné aplikovat u dětí neurotických a s encefalopatickou diagnózou. Začínáme od relaxačních skladeb a postupně se propracováváme k náročným a vysoce stimulujícím skladbám.
Asociativní výtvarný projev – cílem je odreagování a eliminace přetrvávajících negativních zkušeností a zážitků.
Skupinové výtvarné činnosti – skvělé pro úpravu vztahů v kolektivu.
Řízený výtvarný projev – jde o společné malování s arteterapeutem (pro uzavřené děti) a kresba oběma rukama (děti s ADHD jako diagnostická metoda) (Valenta, Müller 2009, s. 143-147).
25 Dramaterapie
Jde o terapeuticko-formativně zaměřenou disciplínu, kde převažují skupinové aktivity, které využívají ve skupinové dynamice divadelní a dramatické prostředky k dosažení symptomatické úlevy, zmírnění psychických poruch i sociálních problémů a k dosažení sociálního růstu a integrace osobnosti.
Dramaterapie využívá divadelních a dramatických prostředků k edukačním (dramika, výchovné divadlo) a terapeutickým (dramaterapie, teatroterapie, psychodrama, sociodrama) cílům (Valenta, Müller 2009, s. 138).
Terapie hrou
Znamená využití prostředků hry za účelem změnit chování, myšlení, emoce a další osobní předpoklady společensky i individuálně přijatelným směrem. U této terapie, prováděné s osobami s mentálním postižením, je třeba počítat s jistými omezujícími specifiky jejich motivace ke hře. Jde o deficity v psychomotorice, nedostatek představivosti a tvořivosti, negativní vlivy prostředí aj. Proto je třeba vytvořit vhodné sociální prostředí a přiměřené aktivizující výchovné podmínky, které možné motivační nedostatky do jisté míry eliminují (Valenta, Müller 2009, s. 126, 127).
Biblioterapie
Jde o „léčbu“ knihou a jejím cílem je například: urychlená adaptace na novou životní situaci, odvrácení pozornosti od vlastních problémů, pozitivní emocionální stimulace, seberealizace, stimulace komunikace s prostředím aj. (Opatřilová, Vítková 2011, s. 778).
Další podpůrné metody
Snoezelen – jde o místnost předurčenou k poskytnutí pozitivně naladěného prostředí, která má funkci relaxační, poznávací či interakční (uvedené funkce mohou působit současně nebo odděleně dle potřeb a stavu jedince). Vybavení tohoto pokoje musí být jednoduché pro využití a údržbu, přístupné jedincům i doprovodu, bezpečné, podnětné a pohodlné (Valenta, Müller 2009, s. 183).
26
Bendová, Zikl (2011, s. 115) definují snoezelen jako multisenzoricku místnost, jejíž vybavení je finančně náročné a je využívána většinou v základních školách speciálních popř. v dětských rehabilitačních stacionářích.
Bazální stimulace – je primárním způsobem rozvoje jedince s takovým postižením, že nezvládá běžné edukační programy a postupy (Valenta, Müller 2009, s. 186).
Bazální stimulace podporuje lidské vnímání. Základními prvky tohoto konceptu jsou rozvoj pohybu, komunikace a vnímání. Mezi hlavní prvky řadíme stimulaci somatickou, vestibulární a vibrační a mezi nástavbové prvky patří stimulace vizuální, auditivní, orální, olfaktorickou a taktilně haptickou (Opatřilová, Vítková 2011, s. 79).
Definice v této práci se opírají převážně o autory Valentu a Müllera (2009), jehož názory doplňuje Opatřilová a Vítková (2011). Rozchází se pouze u definice hipoterapie, kdy Opatřilová a Vítková uvádí, že hipoterapie se dělí na tři části, přičemž jednou z nich je hiporehabilitace. Oproti tomu Valenta a Müller rozdělují hiporehabilitaci na tři části a jednou z nich je hipoterapie. V Domově PETRA Mačkov se z výše uvedených podpůrných výchovných metod používají: pracovní a činnostní terapie, hipoterapie, canisterapie, muzikoterapie, arteterapie, dramaterapie a bazální stimulace.
1.1.9 Motivace a regulace osob s mentálním postižením
Osoby s mentálním postižením většinou nemají příliš velký zájem o nové činnosti a zkoumání okolí. Proto je třeba je vhodně motivovat, a získat tyto osoby k účasti v určitých činnostech. Motivace vychází ze zájmů jedince, měli bychom vědět, co mu dělá radost.
Důležitá je pochvala, osoby s mentálním postižením vyžadují chválení a podporování v dalších aktivitách. Pokud jedinci k motivaci nestačí pochvala, je třeba přejít k odměnám.
Odměna většinou probíhá formou jídla, pití, pohlazení, oblíbené hry nebo činnosti (Brejlová 2004, s. 32-34).
Základní psychické potřeby mají i osoby s mentálním postižením. Obecně platí, že čím těžší má člověk mentální retardaci, tím je v uspokojování základních potřeb závislejší na svém okolí. Na druhou stranu mají tito lidé potřebu uspokojovat své potřeby hned a bez jakýchkoli zábran. Právě z tohoto důvodu bývá někdy velmi obtížné uspokojit všechny potřeby osob s mentálním postižením. Často to sami nezvládnou a jejich okolí není vždy
27
dostatečně citlivé nebo nemá zájem. Neuspokojení jakékoli potřeby je bráno jako zátěžová situace, na kterou může osoba s mentálním postižením reagovat různým způsobem. Jde například o afektivní výbuchy, sebepoškozování atd., tyto projevy chápeme jako obranný mechanismus na situaci, se kterou se nedokážou vyrovnat jinak. Obranné mechanismy závisí na celkové mentální úrovni jedince, jeho temperamentu, popř. etiologii postižení.
Potřeba stimulace – přísun podnětů musí být přiměřený možnostem jedince s mentálním postižením z hlediska množství, kvality i doby působení. Dáváme přednost stereotypnější, jednodušší a jednoznačnější stimulaci. Velmi důležitá je také srozumitelnost.
Potřeba učení – je vyjádřena tendencí porozumět v rámci možností svému okolí.
Důležité je uplatnit jednoduchý řád s určitými pravidly jakými jsou příčina a následek.
Potřeba citové jistoty a bezpečí – je velice silná a důležitá.
Potřeba seberealizace – člověk s mentálním postižením se sám nedovede seberealizovat. Je závislý na svém okolí, které ho hodnotí.
Potřeba životní perspektivy – člověk s mentálním postižením nechápe budoucnost a ani ho příliš nezajímá. Žije převážně přítomností.
Regulace chování člověka s mentálním postižením je do jisté míry vázána na emocionální prožitky. Jejich citové reakce vyvolávají konkrétní podněty. Vzhledem k nedostatečnosti sebeovládání a racionálního hodnocení ovlivňujeme chování osob s mentálním postižením většinou prostřednictvím druhé osoby. Osoby s mentálním postižením mají potřebu být pozitivně hodnocené, chválené a akceptované, a proto plní různé požadavky, pokyny a činnosti. Přednost má ale takové jednání, které přinese okamžité uspokojení. Lidé s lehkou mentální retardací si dokážou osvojit základní normy chování a při jejich překročení mohou cítit stud, nebo i vinu. U většiny osob s mentálním postižením se ale neutváří vůle, a proto ve fázi rozhodování dávají přednost atraktivním motivům. Ve fázi uskutečňování jakéhokoli plánu je proto problémem sebeovládání, a tudíž snadná odklonitelnost jinými atraktivními motivy (Vágnerová 2004, s. 154-156).
1.1.10 Domovy pro osoby se zdravotním postižením
Zákon o sociálních službách ve svém § 48 uvádí, že „v domovech pro osoby se zdravotním postižením se poskytují pobytové služby osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu zdravotního postižení, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby.
28
Domovy pro osoby se zdravotním postižením (dříve ÚSP – ústavy sociální péče) pro své uživatele zabezpečují služby jako bydlení, zaopatření, zdravotní péči, rehabilitaci, kulturní a rekreační péči, přiměřené pracovní uplatnění a také výchovu a vzdělávání (Michalík a kol.
2011, s. 141).
Michalík a kol. (2011, s. 141) dále uvádí, že zařízení s celoročním pobytem jsou největším sociálním a psychologickým problémem, protože:
Dlouhodobý pobyt v domovech vede ke ztrátě zájmu o svět a lidi v něm, zhoršuje schopnost komunikovat, navozuje stereotypii a ztrácí se motivace k činnosti.
V domovech se velmi často objevuje „ponorková nemoc“.
Domovy jsou živnou půdou pro šikanování či zneužívání uživatelů.
Realitou je v drtivé většině ztráta soukromí (pokud nemá uživatel samostatný pokoj).
Uživatel se musí přizpůsobit režimu domova.
Absentují zkušenosti „normálního“ života.
Domovy pro osoby se zdravotním postižením zajišťují dvě formy provozu: týdenní a celoroční pobyt. Důležitým výchovným faktorem je zde různý stupeň vyjmutí uživatele z rodinného prostředí. Vzhledem k tomuto faktoru je lepším řešením týdenní provoz, protože poskytuje intenzivní odbornou péči, aniž by uživatele zcela vytrhnul z rodinného prostředí.
Oproti tomu u celoročního pobytu musí být kompenzován naprostý výpadek rodiny (především citová pouta, pocit bezpečí a jistoty). Tento výpadek může totiž zapříčinit emocionální poškození jedince (Valenta, Müller 2009, s. 228, 229).
Novosad (2000, s. 45) dělí zařízení s pobytem na ústavy sociální péče a domovy. Uvádí, že ÚSP jsou kolektivní zařízení, jejichž funkce závisí na daném organizačním řádu, a proto uživatelé nemají žádoucí prostor pro své soukromí, identitu a bezproblémový výkon svých práv. Jsou sociálně izolovaní a bývají často i deprivovaní. Velmi záleží na pracovnících tohoto zařízení, kolik si najdou času na práci s uživatelem a na vymýšlení hodnotného programu a podnětného prostředí. Oproti tomu domovy nebo také penziony pro osoby s postižením popisuje jako zařízení rodinného typu s menším počtem uživatelů. Ti jsou více vtaženi do chodu programu svého zařízení, mohou rozhodovat o vybavení svého pokoje, jak se budou oblékat apod.
Švarcová (2003, s. 142) popisuje umístění jedince do zařízení s celoročním pobytem jako velmi vážné rozhodnutí pro jeho rodiče, kterým může přinášet pocit selhání a výčitky svědomí. Péče o osoby s mentálním postižením je však velmi náročná a stane se, že není
29
v silách rodiny se o jedince postarat a uspokojovat všechny jeho potřeby z důvodu vyčerpání, rozpadu rodiny, izolace od ostatní společnosti, finančních a bytových podmínek atd.
V takovém případě nezbývá jiná možnost než jedince skutečně umístit do vhodného zařízení.
Obecně platí, že domovy by měly poskytovat bydlení, zaopatření, zdravotní péči, rehabilitaci, asistence, kulturní, sportovní, rekreační a zájmovou činnost, v případě nutnosti osobní vybavení, přiměřené pracovní uplatnění, výchovu a vzdělávání, a pokud myslí vážně svoji integraci do společnosti, mělo by sem patřit i poskytování rehabilitační a ubytovací kapacity, prodej výrobků, praní a mandlování prádla aj.
Výchova je v domovech zaměřena na nejpotřebnější fyzické a psychické schopnosti jakými jsou: rozvoj pohybu, rozvoj poznání a řeči, získávání hygienických, společenských a sebeobslužných návyků, budování pracovních dovedností atd. (Valenta, Müller 2009, s. 230).
Definice v této práci se opírají především o autory Michalíka (2011) a Valentu a Müllera (2009). Při výzkumu bylo pracováno s osobami, které žijí v Domově pro osoby s mentálním a kombinovaným postižením, v chráněném bydlení.
1.1.11 Chráněné bydlení
První projekty vznikaly po roce 1989, kdy se kromě zdravotní péče začal klást důraz i na péči sociální. Obecná definice komplexu služeb chráněného bydlení podle MPSV zní:
„Chráněné bydlení je komplexní residenční služba, která poskytuje klientům podle jejich individuálních potřeb takovou podporu, aby mohli v maximální míře vést běžný způsob života.“ (Pipeková 2006, s. 115).
Zákon o sociálních službách v § 51 definuje chráněné bydlení takto: „Chráněné bydlení je pobytová služba poskytovaná osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu zdravotního postižení nebo chronického onemocnění, včetně duševního onemocnění, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Chráněné bydlení má formu skupinového, popřípadě individuálního bydlení.“
Zákon také vymezuje základní činnosti, které služba poskytuje:
Stravu,
ubytování,
výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti,
30
sociálně terapeutické činnosti,
pomoc při zajištění chodu domácnosti,
pomoc při navazování kontaktu se společenským prostředím,
pomoc při uplatňování práv.
Diskutovaným tématem je počet uživatelů chráněné domácnosti. Život ve velké skupině není přirozený a brání integraci. Proto se objevují názory, že skupina osob žijících ve chráněném bydlení by měla mít maximálně pět členů. Jde o skupinu, ve které se osoby vzájemně poznají a mohou vytvářet domácí atmosféru.
Uživatel chráněného bydlení se o svou domácnost musí postarat, asistent nebo pracovník v sociálních službách či sociální pracovník mu pomáhá s nákupem, při přípravě jídla, s úklidem, zajištěním a vybavením domácnosti, s vyřizováním finančních a administrativních záležitostí. Uživatel také může potřebovat pomoct při navazování a udržování sociálních kontaktů, s orientací ve společnosti, se vztahy se spolubydlícími nebo navozením domácí atmosféry (Pipeková 2006, s. 115-117).
Typy chráněného bydlení:
Chráněné bydlení v rámci služeb domovů pro osoby se zdravotním postižením Jednotky chráněného bydlení jsou vybudovány zpravidla v areálu domova a vychází z ústavní péče. Život uživatelů je spjat s ústavním prostředím, protože musí dodržovat přísně strukturovaný denní režim a náplň činnosti. Práce s uživateli probíhá v menších skupinách, a proto umožňuje individuálnější přístup k jedincům a vychází z jejich schopností a potřeb.
Z hlediska financování je tato forma služby chápána jako lůžko v ústavu a je na ni poskytována dotace.
Cílem této služby je pomoci uživateli naučit se žít co možná nejsamostatněji a pomoci mu integrovat se do společnosti. Je nezbytné vytvářet pozitivní vztah okolí k obyvatelům chráněného bydlení. Také je zapotřebí najít rovnováhu mezi integrováním uživatelů a nezbytnou dávkou soukromí. Důležitou roli zde hraje klíčový pracovník, který pomáhá uživateli zařizovat osobní záležitosti a individuálně zlepšuje jeho pohodu (Pipeková 2006, s. 117,118).
31
Domovy rodinného typu
Nejčastěji se jedná o bývalé činžovní domy s několika na sobě nezávislými byty.
Přináší to výhodu většího soukromí i možnosti odlišného přístupu k jednotlivcům.
Domov se skládá z několika bytových jednotek, v každém bytě bydlí 3–4 uživatelé, kterým pomáhá jeden asistent. Celkový počet uživatelů by neměl přesahovat 20 osob, protože potom dochází ke ztrátě rodinné atmosféry. Je zde třeba plně respektovat soukromí uživatelů a umožnit jim samostatné rozhodování v rámci jejich schopností a možností domova (Pipeková 2006, s. 118, 119).
Chráněné byty
Jde o úplnou formu integrace, která probíhá v klasické bytové zástavbě. Dle velikosti bytu se počet obyvatel pohybuje v rozmezí 1–5 osob. Denní program mají uživatelé v chráněné dílně nebo denním stacionáři a poté jim asistent pomáhá se zajišťováním a organizací volného času. Vychází z individuálních potřeb a přání uživatelů. Každý uživatel má v bytě svůj vlastní pokoj a musí se zde plně respektovat jeho soukromí (Pipeková 2006, s. 119).
Nezávislé bydlení se supervizí
Toto bydlení se týká osob, které jsou zcela samostatné v sebeobsluze a vedení domácnosti. Každý uživatel bydlí sám ve vlastním bytě a pomoc asistenta potřebuje pouze v případě řešení složitějších situací (Pipeková 2006, s. 119).
Zde vycházíme především z publikace Pipekové (2006), kterou doplňuje Zákon o sociálních službách svou definicí chráněného bydlení.
32
2 PRAKTICKÁ ČÁST
2.1 Cíl výzkumu
Hlavním cílem bakalářské práce bylo zjistit, jaký podíl mají volnočasové aktivity na obohacení života osob s mentálním postižením (dále jen MP) v kolektivním zařízení.
Dlouhodobě bylo zkoumáno 12 uživatelů, kteří využívají pobytové služby v chráněném bydlení. Sledováno bylo, zda se uživatelé za toto období v jednotlivých činnostech zlepšují, zhoršují nebo si svoje dovednosti zachovávají.
Dalším cílem bylo zjistit rozsah aktivit, které jsou nabízeny uživatelům služeb Domova PETRA Mačkov (dále jen DPM), a jak jsou těmito lidmi využívány.
2.2 Předpoklady
1 Lze předpokládat, že volnočasové aktivity a podpůrné výchovné metody zajišťují zlepšení sociálních vztahů.
2 Lze předpokládat, že více než 50% uživatelů si dovednost na jednotlivých aktivitách udržuje.
3 Lze předpokládat, že více než 50% uživatelů má nejraději plavání.
2.3 Použité metody
Na počátku průzkumu byla použita metoda analýzy úředního dokumentu, zkoumány byly schopnosti uživatelů v jednotlivých aktivitách z minulých let. Dokumentem se zde rozumí předmět vytvořený speciálně pro přenos a zachování informace, kterým je primární dokument – tzv. doklad „z první ruky“ (Surynek, Komárková, Kašparová 2001, s. 130). Jde o analýzu osobních profilů uživatelů, které jsou zhotovovány v elektronické podobě týmem
zaměstnanců, kteří s uživateli pracují. Osobní profily uživatelů patří mezi dokumenty DPM.
Na metodu analýzy úředního dokumentu navazovala metoda přímého pozorování.
Zaměřovala se na dlouhodobé sledování uživatelů při jednotlivých činnostech a na docházku na různé aktivity (loutky, tkaní, keramika, cvičení, plavání, malba, vyšívání, muzikoterapie,
33
hiporehabilitace). Pozorování chování lidí v přirozených podmínkách, které není ničím dalším ovlivňováno, má velkou přednost v tom, že je nejblíže realitě (Surynek, Komárková,
Kašparová 2001, s. 122).
Rozhovor probíhal skupinově v jednom domku CHB. Otázka zněla: „Jakou aktivitu máte nejraději?“ „Je nějaká aktivita, kterou nenavštěvujete?“. Šlo o zjištění nejvíce a nejméně oblíbené aktivity. Závěry byly také vypozorovány z individuálních rozvrhů uživatelů a z docházky na jednotlivé aktivity.
2.4 Popis výzkumného souboru
Výzkumný soubor tvořilo 12 uživatelů služeb chráněného bydlení DPM. Chráněné bydlení je určeno dospělým klientům, kteří jsou schopni se sami o sebe postarat s malou pomocí personálu pobytových služeb (Valenta, Müller 2009, s. 108). Tito uživatelé mají lehkou a středně těžkou mentální retardaci. Věkové rozmezí je od 18 do 59 let. Z důvodu zachování ochrany osobních údajů nebyla použita jména uživatelek, ale označení K1 až K12. Jde o uživatelky zbavené způsobilosti k právním úkonům.
Z dokumentace DPM, konkrétně z osobních profilů uživatelek a z rozhovoru s uživatelkami, byly získány následující informace:
Uživatelka K1 Věk: 35 let
Typ a stupeň postižení: lehká až středně těžká mentální retardace Opatrovník: Obec Mačkov
Nejoblíbenější aktivita: cvičení, koně, muzikoterapie
Aktivita, kterou nenavštěvuješ: vyšívání, tkaní, výroba loutek a dekorací, plavání, keramika
Uživatelka K2 Věk: 43 let
Typ a stupeň postižení: středně těžká mentální retardace
34 Opatrovník: Obec Mačkov
Nejoblíbenější aktivita: cvičení, tkaní, koně Aktivita, kterou nenavštěvuješ: žádná
Uživatelka K3 Věk: 46 let
Typ a stupeň postižení: lehká mentální retardace Opatrovník: Obec Mačkov
Nejoblíbenější aktivita: malba, tkaní, koně, vyšívání Aktivita, kterou nenavštěvuješ: žádná
Uživatelka K4 Věk: 37 let
Typ a stupeň postižení: lehká až středně těžká mentální retardace Opatrovník: Obec Mačkov
Nejoblíbenější aktivita: muzikoterapie, cvičení Aktivita, kterou nenavštěvuješ: koně
Uživatelka K5 Věk: 49 let
Typ a stupeň postižení: středně těžká mentální retardace Opatrovník: Obec Mačkov
Nejoblíbenější aktivita: všechny Aktivita, kterou nenavštěvuješ: žádná
Uživatelka K6 Věk: 35 let
Typ a stupeň postižení: lehká mentální retardace Opatrovník: Obec Mačkov
Nejoblíbenější aktivita: cvičení, divadlo Aktivita, kterou nenavštěvuješ: plavání
35
Uživatelka K7 Věk: 43 let
Typ a stupeň postižení: středně těžká mentální retardace Opatrovník: Otec
Nejoblíbenější aktivita: loutky, tkaní Aktivita, kterou nenavštěvuješ: plavání
Uživatelka K8 Věk: 39 let
Typ a stupeň postižení: lehká až středně těžká mentální retardace Opatrovník: Obec Mačkov
Nejoblíbenější aktivita: vyšívání Aktivita, kterou nenavštěvuješ: žádná
Uživatelka K9 Věk: 37 let
Typ a stupeň postižení: lehká mentální retardace Opatrovník: Obec Mačkov
Nejoblíbenější aktivita: keramika
Aktivita, kterou nenavštěvuješ: vyšívání
Uživatelka K10 Věk: 41 let
Typ a stupeň postižení: lehká až středně těžká mentální retardace Opatrovník: Obec Mačkov
Nejoblíbenější aktivita: plavání, divadlo, cvičeni Aktivita, kterou nenavštěvuješ: žádná
Uživatelka K11 Věk: 59 let
Typ a stupeň postižení: středně těžká mentální retardace Opatrovník: Obec Mačkov
Nejoblíbenější aktivita: všechny Aktivita, kterou nenavštěvuješ: koně
36
Uživatelka K12 Věk: 18 let
Typ a stupeň postižení: středně těžká mentální retardace Opatrovník: Matka
Nejoblíbenější aktivita: muzikoterapie, tkaní Aktivita, kterou nenavštěvuješ: vyšívání
Osobní profil každé uživatelky dále obsahuje informace o sebeobslužných dovednostech a také o dovednostech na jednotlivých aktivitách. Tento profil je dvakrát ročně aktualizován týmem zaměstnanců DPM se zachycením všech změn dle skutečného zlepšení nebo zhoršení uživatele v jednotlivých aktivitách i sebeobslužných dovednostech. Činnostmi se bude zabývat výzkum a z důvodu přehlednosti jsou uvedené v tabulkách..
V tabulkách jsou vypsané jednotlivé zájmové aktivity na počátku a na konci průzkumu. U každé uživatelky jsou tedy dvě tabulky se šesti vybranými aktivitami, které se dále člení na jednotlivé činnosti. Celkem jich je 32. U každé aktivity je uvedeno hodnotící kritérium – zvládne sám, zvládne s pomocí, nezvládne.
2.5 Charakteristika zařízení
Domov PETRA Mačkov je samostatná příspěvková organizace zaměřená na péči o uživatele s mentálním a kombinovaným postižením.
Po schválení Zastupitelstvem Jihočeského kraje se od 1.1.2003 Domov PETRA stal příspěvkovou organizací Jihočeského kraje, který je jeho zřizovatelem.
Základním posláním Domova je vytvořit uživatelům takové podmínky, aby mohli žít plnohodnotný a spokojený život, který je co nejvíce v souladu s kvalitním životem běžné populace. Cílem je integrace lidí s mentálním postižením, upevňování a zprostředkování jejich kontaktu s veřejností (Koncepce činnosti Domova pro rok 2012, s. 5).
DPM poskytuje mnoho služeb veřejnosti. Lidé denně zařízení navštěvují a využívají jeho služeb. Dochází tedy k přirozenému prolínání běžné společnosti s uživateli DPM (Výroční zpráva za rok 2012, s. 3).
