Knihařské materiály

V této kapitole jsem částečně popsala nejběžněji používané materiály, ze kterých byly nebo jsou knihy tvořeny.

2.5.1 Papír

Jednoznačně nejvíce používaným materiálem při výrobě knih je papír. Zhotovit jej můžeme několika způsoby, ať již strojově nebo ručně. Ručně zhotovený papír je cennější, avšak jeho výroba je nákladnější a časově náročnější oproti papíru vyrobenému strojním způsobem. Nejlepší ruční papíry se dělají z lněných nebo bavlněných hadrů, ty strojové jsou pak vyráběny převážně z buničiny, dřevní drtě a slámy. V současnosti, chceme - li dbát na životní prostředí, můžeme papír vyrobit též recyklací sběrového papíru. Pro knihařské účely je důležité, aby byl použitý papír odolný a pevný. Papír je v knize totiž použit nejen jako listy v knižních blocích, ale také může být použit k potahování knih nebo výrobě knižních předsádek.

Stránka 20 z 67 Je třeba, aby tyto dvě části knihy byly zhotoveny ze stejně kvalitního a tlustého papíru.

Pokud tomu tak není a kvalita či tloušťka použitého papíru je odlišná, může to mít za následek zkroucení předsádek. [6]

2.5.2 Lepenka

Po nahrazení dřevěných desek textilem či papírem se lepenka stala nedílnou součástí knihvazačství. Dříve se připravovala slepováním různých částí starých papírů, dnes se však vyrábí průmyslově v mnoha variantách. Nejčastěji se pracuje s šedou ruční lepenkou, z níž se dělají desky knih. Naopak šedá strojní lepenka se používá na pouzdra a jinou nařezávanou kartonáž. Mezi další používané druhy lepenek patří ruční bílá, hnědá kožitá a nejméně často užívanou je lepenka slaměná. Všechny uvedené druhy lepenek jsou vyráběny v různých tloušťkách a je důležité je skladovat na suchém místě.

[6]

2.5.3 Tkaniny

V 15. století se knihy potahovaly sametem, brokátem, hedvábím a atlasem. Tyto tkaniny byly bez speciálních úprav a sloužily často jako dekorační prvek, na něž se později přidávala různá ozdobná kování. Často byly knihy vázány do vyšívaných tkanin. Až v 19. století se začalo při výrobě knih používat upravené bavlněné plátno, tzv. knihařské plátno. Jeho používání se natolik osvědčilo, že dnes si bez něj již knižní výrobu nedokážeme představit. Existuje mnoho různých druhů knihařského plátna, lišících se buď základní surovinou, strukturou, způsobem tkaní i speciální úpravou (příklad omyvatelnost apod.). Nejčastěji se však používá kaliko, matné plátno a plátno balonové a režné. Každé z nich je možné vyrobit v různých barvách. [6,14]

2.5.4 Šicí potřeby

Abychom mohli jednotlivé části knihy dostatečně pevně a kvalitně sešít, používají se v knihařství nitě převážně lněné. Jejich výhodou je vysoká pevnos,t kterou disponují, stejně jako dobrá odolnost v oděru a oproti bavlněným nitím jsou také odolnější proti účinkům tepla a světla.

Stránka 21 z 67 Ty nejkvalitnější nitě používané v knihařství jsou z neběleného lněného vlákna. Méně často se můžeme setkat s nitěmi z bavlny, buničiny a jako náhrady přírodních vláken může být použito i nití polyamidových. Od 15. století se v knihařství šije na motouz, což je délkový textilní útvar vyrobený z jednoduchých nebo skaných nití či pásků, v knihařství vyráběný od svého vzniku do současnosti také převážně z čistého konopí.

Na šití používané tkalouny, nejčastěji keprovky (obr. 5), vyráběné z nebělených lněných nití a je u nich vyžadována především pevnost a požadovaná hustota tkaní. Řidčeji tkané ruční tkalouny lze lépe spojovat se hřbetem knihy při klížení či lepení. [6]

Obr. 5: Keprovka [12]

2.5.5 Lepidla

 Klih - Patří mezi nejčastěji používaná lepidla v knihařství. Klih se začal využívat v období počátků renesance. Klih se řadí do kategorie glutenových lepidel. Může být kožní, z kůže hospodářských zvířat nebo z jejich kostí, v tom případě se jedná o klih kostní. Přibližně od druhé poloviny 20. století je také vyráběn klih z umělých pryskyřic. [6,14]

 Škrob - Škrob se nachází v obilninách, rýži, bramborách a dalších částech rostlin, které se vyskytují běžně v potravě. Je to bílý prášek nerozpustný ve studené vodě. Pro přípravu škrobu k lepení je třeba jej krátce povařit. Není však dobré si škrob připravovat do zásoby, vydrží totiž maximálně týden. Ze škrobů je pro knihařské práce nejvhodnější škrob pšeničný, který odpovídá svou bělostí barvě papíru a je tedy méně viditelný při případných chybách. Je možné pracovat i se škrobem bramborovým, není ale příliš vhodný díky svému nahnědlému zbarvení.

Stránka 22 z 67

 Disperzní lepidla - V průmyslové výrobě se uplatňují vodou ředitelná disperzní lepidla. Práce s nimi je velice jednoduchá, což je jejich nespornou výhodou, stejně jako to, že velmi dobře odolávají vysokým teplotním výkyvům. Ovšem při použití disperzního lepidla je třeba počítat s delší dobou zasychání lepidla ve vazbě oproti užití jiného druhu lepidla.[7]

 Tavná lepidla - Tavná lepidla mají za normální teploty podobu pevné látky a před zpracováním je nutné je roztavit. Při jejich tavení je třeba dodržovat předepsanou teplotu, aby nedošlo k jejich znehodnocení: např. lepidlo bělavé (chceme zachovat bílý odstín) působením vyšší než doporučené teploty začne hnědnout. Mezi jeden z mnoha kladů těchto lepidel můžeme zmínit například to, že se vyznačují velmi dobrou adhezí a snadno se s nimi manipuluje.

 Polyuretanová lepidla - Tato lepidla vytvářejí odolné, flexibilní a trvanlivé spoje. Chceme-li je použít pouze při jednotlivé aplikaci, je jejich velkou nevýhodou velmi vysoká cena a lepící jednotka knihařského stroje musí být speciálně upravena pro použití tohoto typu lepidel, což je také velmi nákladné.

V současné době jsou na lepidla používaná v knihařství kladeny velké nároky, jelikož je zde snaha, aby lepidlo mělo co nejuniverzálnější, ale zároveň i dostatečně kvalitní vlastnosti. Na nynějším trhu je totiž k dostlání široká škála výše zmíněných i jiných lepidel, která mají ovšem velmi podobné vlastnosti. V návaznosti na současnou vysokou rychlost strojního zpracování knih, je žádoucí, aby i lepidla zasychala rychleji. [7,22]

2.5.6 Kůže

Ač se může zdát, že kůže v dnešní době není v knihařství příliš používaná, v dřívějších dobách tomu bylo naopak. Například v období gotiky byl potah z kůže či usně jeden z nejžádanějších (Obr. 6 a 7). Za nejušlechtilejší potah se dříve považoval právě ten kožený. Kůží se potahovali jak vnitřní desky vazby tak i vnější. Ke knihvazačským účelům byly zpracovány kůže z různých domácích zvířat, nejčastěji z koz.

Stránka 23 z 67 Dnes není kůže z ekologických a ekonomických důvodů pro tyto účely používána tak často, jako tomu bylo kdysi, ovšem i nyní se najdou vydavatelé, kteří pozvednou hodnotu své knihy právě tímto způsobem. [6,26]

Obr. 6: Gotická vazba s usňovým

pokryvem zdobená řezbou [7]

Obr. 7: Vazba německé luteránské Bible z roku 1656, rekonstrukce [8]

Stránka 24 z 67

2.5.7 Pergamen

Pergamen je kůže zbavená chlupů a tuku a následně konzervovaná. Dá se říci, že současná podoba knihy je spjata právě s pergamenem, jenž lze považovat za tzv.

knižního předchůdce. Mohlo se na něj psát z obou stran, různě jej přehýbat, rolovat, překládat a to vše bez toho, aby došlo k jeho poškození. Přeložením dvou listů pergamenu a vložením dalších takto přeložených listů, vznikl po sešití v místě ohybu první sešit.

Po následných úpravách tohoto sešitu a hlavně zpevnění jeho předních desek můžeme již mluvit o knize. Od 15. století, kdy byl pergamen nahrazen papírem, slouží již pouze sporadicky jako potahový materiál na knižní desky. [6,26]

2.5.8 Dřevo

Ve středověku sloužilo jako materiál využívaný k pokrytí knižních desek dřevo. Bylo využíváno nejen pro svou pevnost, jež byla vhodnou ochranou knižního bloku, ale také se na něj dalo dobře umístit ozdobné kování (Obr. 8) či jiné zdobné spony a předměty, v té době hojně využívané pro zkrášlení knižních vazeb. Nejčastěji se pro tento účel užívalo bukového dřeva, vzácně se v období gotiky vyskytuje dřevo ořechové nebo dubové. Tloušťka dřevěných knižních desek byla úměrná velikosti knižního bloku.

Někdy však knihvazač neměl k dispozici dostatečně tlusté dřevo a proto je možné setkat se i s knihou, která má velice silný knižní blok a nepřiměřeně tenké knižní desky.

Dřevěné desky se vyvíjely současně s dobou, kdy byla kniha vyráběna, ztenčovaly se nejdříve pouze na vnitřní straně, později i na vnější. Rohy desek bývaly většinou ostré, málokdy částečně ztupené a naprosto výjimečně můžeme nalézt knihy, které měly rohy knižních desek ztupené již knihařem při svém vzniku. [7,16]

Stránka 25 z 67 Obr. 8: Zadní dřevěná deska knihy se zabudovaným kovovým řetězem [8]

2.5.9 Barvy

Barva se stala důležitou dekorací při výrobě knižní vazby. Pestrá či výrazně barevná kniha nás na první pohled upoutá, což je v současné době velice žádoucí, chceme-li na první pohled zaujmout budoucího čtenáře.

Na druhé straně jakákoliv barva, především ta výrazná, musí mít požadované vlastnosti, především stálobarevnost, jejíž ztráta je na výraznějších odstínech dříve patrná.

Dnes se přední desky knih většinou nemalují, ale potiskují. Je to bezesporu rychlejší a úspornější varianta jak barevně zpestřit desky knih. Knihařské barvy používané k tištění knih mají jinou konzistenci než klasické tiskařské barvy. Aby tyto barvy na knihařském plátně dobře schly, přidává se do nich sušidlo. Před přidáním sušidla je však třeba tyto barvy zředit fermeží, ta vzniká tepelnou úpravou lněného oleje. Knihařské barvy se také ředí terpentýnem, jenž je tekutina získaná destilací pryskyřice ze dřeva stromů, především borovic. [6,25]

2.5.10 Ražební materiál

Na knihy lze nejen malovat nebo tisknout barvy, ale často jsou knižní desky zdobené ražením. Knižní tituly na hřbetech knih bývají také často zdobně ražené.

Nejpoužívanější materiál k ražení je zlato, pro svou vysokou cenu však bývá často nahrazováno bronzovou folií. Dnes se běžně používají vedle bronzových folií i folie stříbrné a hliníkové, časté jsou i barevné folie. [6]

Stránka 26 z 67 Obr. 9: Kniha Šimon Kouzelník se zlatým ražením z roku 1939