Podařilo-li se Renému Descartovi doložit existenci garanta objektu a subjektu, musí se nyní ohlédnout za problémem, který vyložil již na počátku své filosofie, a to k problému zlotřilého démona. Bůh, jak Descartes zmiňuje, klamat nemůže, v klamu se totiž nachází jakási nedokonalost.59 Byť se zdá, že Descartes z Boha činí entitu, která se jeví být nejlepší možnou, tak i přesto jí přisuzuje vyšší vůli než člověku.60 Je možné ptát se po smysluplnosti vůle Stvořitele, který stvořil své dílo sám ze sebe, tedy nutně dokonale, nemůže se obracet k vlastnímu pocitu61, je totiž, ač nositelem vůle, navázán
58 ARISTOTELES. Druhé analytiky. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd. 1962. S. 99.
59 DESCARTES, R., pozn. 1, s. 51.
60 DESCARTES, R., pozn. 1, s. 54.
61 DESCARTES, R., pozn. 5, s. 31.
Descartovým uvažováním na říši intelektu skrze naší inteligibilní mysl. Boží rozhodnutí , boží vůle je tak vázána na úsudek, který se zde jeví jako úsudek logický, úsudek skrze soudy. Tímto způsobem má vyšší svobodnou vůli než člověk, ale zároveň je jeho vůle, zdá se, vůlí na „jedno použití“ nebo spíše vůle Boha je jeho činností, která se však nejeví jako známka Boží vůle, ale spíše nutnosti, vyjmeme-li Boží zázraky z roviny skutečnosti. Od počátku stvoření je také Bůh, jak bylo zmíněno již dříve, pro Descarta udržovatelem existence všeho jsoucího v čase.
V mnoha aspektech Descartova přemýšlení o božském se jeví jeho vztah k Bohu jako čistě praktický, směřující k dokázání možnosti pravdivosti. Pro texty obohacené mystickou tématikou, pro texty o Boží lásce ke stvoření není ve filosofii Reného Descarta místo.
Lidská mysl však, oproti Božské, je nedokonalá. Jak je možné navázat na nedokonalou lidskou mysl, zřejmě otevřenou klamům, Božskou jistotu? Člověk je mezi nekonečností Boží a ničím, je vystaven chybám, a zatímco idea Boha je mu jakousi ideou jasnou a pozitivní, tak idea ničeho, díky inklinaci člověka k nedokonalosti, je nanejvýš vzdálena Boží dokonalosti.62 Rozdíl mezi vůlí člověka a Boha, který byl zmíněn jíž dříve, tkví ve svobodné vůli, která je u Boha silně vyhraněná, zatímco u člověka je otevřena soudu.63 Silná vyhraněnost Boží vůle ukládá Bohu svobodu jen do té míry, že si může vybrat jen to nejlepší, k čemuž však směřuje svou racionalitou, jakousi božskou soudností, kterou však nejspíš nemusí užívat, on tou soudností prostě jest.
Chybovost subjektu tak spočívá v rozlehlosti jeho vůle za horizont jeho usuzování.
Popustit uzdu vůli je hlavní příčinnou chybovosti. V momentě, kdy dosahuje dále než naše usuzování, je totiž nevyhraněná, neinklinuje k dobrému či pravdivému.64
62 DESCARTES, R., pozn. 1, s. 52.
63 DESCARTES, R., pozn. 1, s. 55.
64 DESCARTES, R., pozn. 1, s. 55.
Vůle či stavy mysli však nepoukazují jen na rovinu souzení, jak se Descartes snaží ukázat, ale souvisí se všeobecným prožíváním vnitří či vnější reality. Z tohoto důvodu není zcela jasné, proč by zakoušení popálené ruky z ohně svíčky mělo být více klamavé nebo dokonce zcela klamavé oproti souzení, stejně jako je tomu se strachem, který by se vázal právě k pocitu popálení, a který je očividně vnitřním stavem. Descartova touha po hledání pravdivosti umenšuje sílu ostatních projevů toho, čemu říká duše či myšlení, na úkor souzení, které ho jako jediné, jak se zdá, může zpravit o pravdivosti dokonce i toho, co jinak v souzení, jak dlouhá filosofická tradice tvrdí, nemá místo, a to jsou afekty.
Odsunul-li Descartes klamavost světa stranou, díky smyslovému vnímání, rozbořil-li celý dům, aby mohl znovu stavět na pevnějších základech65, zbývá mu jakákoli schopnost znovu nalézt to, co alespoň dříve považoval za vcelku jisté, a to přirozeně?
Pod silou metodické skepse se zbavil předchozího vědění, aby ho však znovu vynesl na světlo díky existenci neklamavého Boha, který zaručí pravdivost přirozeného poznání, a který stvořil a uspořádal svět.66 V tomto místě je tedy veškerá Descartova pochybnost o přílišné klamavosti smyslů pryč, a také považuje předchozí pochybnosti dokonce za přemrštěné.67 Až na tomto místě vysvítá celý problém a účel metodické skepse, neboť ani mysl nebyla Descartovi příliš velkou jistotou, a to díky všeobecné nedokonalosti lidské bytosti, ale až dokonalý Bůh rozmetl jeho pochybnosti. Po vzoru starých antických divadelních her se nejslavnější figura středověké filosofie snesla do cesty metodické skepsi, aby neomylně prohlédla, vyzbrojena scholastickými argumenty, nemožnost ukončit Meditace jinak, než pomocí jejího působení. Metodická skepse se totiž vždy musí někde ukončit a místo, ve kterém dojde k ukončení, je samozřejmě tím nejhlavnějším a především nejméně zřetelným faktem, ač má být zřetelný a jasný dostatečně.
65 DESCARTES, R., pozn. 10, s. 14.
66 DESCARTES, R., pozn. 1, s. 72.
67 DESCARTES, R., pozn. 1, s. 79.
Co vycházelo jako velmi podstatný objev, tedy ego cogito, nebo také jakási schopnost sebe-reprezentace vědomí, se projevilo jako marné v momentě, kdy se znovu metodická skepse použila v podobě zlotřilého démona. Descartés nehledal pravdivost alespoň ve smyslu lidské nedokonalosti, ale hledal jí ve smyslu Božské pravdy, nebo ve smyslu čistého usuzování, které nemůže být nepravdivé, není-li vztahováno k ničemu jinému.68 Celý tento přístup vlastně jen ukazuje obšírnost metodické skepse, která musí mít deus ex machina, protože pochybování je možné provádět naprosto o všem, vyjma pochybování samého.
Stará koncepce ponechávala prostor teologii jako autoritě v garanci pravdivosti tam, kde nešlo pravdivost vykázat, zatímco Descartes chápal zkoumání pravdivosti jako věc rozumu, kterým je obdařen každý.69 Alexandr Koyré k Descartovi zmiňuje, že svým pochybováním a tím, aby vše bylo zkoumáno soudem rozumu, sestrojil válečný stroj proti autoritě a tradici.70 Uschopnit rozum k pochopení světa vcelku, zároveň umožnit metodickou skepsí kritiku všeho, co se nemusí zdát pevné, je skutečně významnou záležitostí ve smyslu osamostatnění vědy od autorit a tradic tehdejší doby.
V případě myšlení nebo duše byl také Descartés první, kdo užil slova vědomí, což umožnilo určitým způsobem pojímat vztah duševních obsahů k realitě a Locke k této Descartově koncepci zmínil, že je proto noetická.71 K tomu je ovšem nutné zmínit, že ač Descartes otevřel možnost posuzovat vztah obsahů vědomí k realitě, přesto není na pochybách ohledně čistoty vnitřního myšlenkového úkonu. Descartes se dále, po ukotvení duše v Bohu a v poznávání a analyzování věcí ve smyslu uchopování substancí neptá na způsob, jakým se takový úkon děje, ale postačuje mu že se tak děje. Bůh je pro Descarta dostatečnou autoritou, která zaštiťuje takovou možnost.
68 DESCARTES, R., pozn. 1, s. 37-38.
69 MAJOR, L. a SOBOTKA, M., pozn. 21, s. 66.
70 KOYRÉ, A. Rozhovory nad Descartem. Vyšehrad, 2006. ISBN 80-7021-835-5. S. 11.
71 MAJOR, L. a SOBOTKA, M., pozn. 21, s. 62.