Plní-li rodina dobře všechny své funkce, pak probíhá socializace dítěte nejpřirozenějším způsobem, zároveň i dospělí členové tu nacházejí optimální zázemí pro svůj život. Někdy
Faktory ovlivňující funkčnost rodiny
však rodina v plnění výše uvedených funkcí selhává. U poruch rodiny existují různá pojetí a v následující podkapitole se jim budeme blíže věnovat.
Dunovský (1986, s. 13-19) definuje poruchy v základních funkcích takto:
• pokud se v rodině z nejrůznějších důvodů nerodí děti (děti nemohou mít, nebo je nechtějí) jedná se o poruchu biologicko-reprodukční. Patří sem i rození dětí do velmi nepříznivých podmínek nebo rodičům, kteří se z důvodu svého zdravotního stavu nemohou o děti řádně starat, ale také sem můžeme zařadit rodiny, kterým se rodí děti s různým typem postižení,
• porucha ekonomicko-zabezpečovací neznamená pouze nedostatek po materiální stránce, ale týká se i oblasti sociální s jejími právními, psychologickými a dalšími aspekty, jako je pevnost, trvalost a sociální jistoty rodiny, tyto vlastnosti jsou zároveň spojeny s emocionální funkcí,
• porucha emocionální funkce zasahuje do všech sfér života v rodině, ohrožuje vyrovnanou a klidnou atmosféru rodiny, pro dítě může znamenat ztrátu citového zázemí a pocitu jistoty a bezpečí,
• funkce socializačně-výchovná je ze všech funkcí ve vztahu k dítěti nejdůležitější a za její příčiny můžeme označit rodiče, kteří se nemohou starat o dítě, což je způsobeno objektivními příčinami, jako je příroda (přírodní katastrofy), společnost (válka, epidemie, nezaměstnanost), rodina (rozpad rodiny) nebo jedinec (úmrtí, nemoc, invalidita), dále rodiče, kteří se nedovedou starat o dítě, to bývá způsobeno nejen objektivními, ale i subjektivními příčinami, jedincem nebo rodinou pro svoji nezralost, neschopnost přijmout společenské normy nebo se vyrovnat se zvláštními situacemi, a nakonec rodiče, kteří se nechtějí starat o dítě, zde jde o působení subjektivních příčin jedince, např. v důsledku disharmonické či psychopatické osobnosti.
Snad každá rodina se s některými problémy potýká alespoň dočasně. Některé rodiny se však nedokáží ze svých problémů nikdy zcela vymanit, což má vliv na jejich děti.
Rodiny lze rozdělit dle funkčnosti s ohledem na děti, a to na pět kategorií (Helus 2015, s. 222-224):
• V první kategorii jsou rodiny stabilizačně funkční, tedy takové rodiny, které svým dětem zajišťují ve všech deseti oblastech, vymezených v předchozí kapitole, kvalitní podmínky pro socializaci.
• Druhou kategorií jsou rodiny funkční s přechodnými, více nebo méně vážnými problémy. Tyto rodiny dokáží problémy vždy vyřešit, díky nim se upevnit a dále rozvíjet. Členové takových rodin si ohrožení uvědomují a snaží se dát věci do pořádku. Jedná se většinou o problémy týkající se finanční nouze, špatných bytových podmínek, zasahování prarodičů netaktním způsobem do rodinného života, nebo také potíže s dětmi v důsledku jejich nemoci či problémy v dospívání.
Tyto problémy jsou náročné, ale nejsou traumatizující.
• Rodiny problémové patří do třetí kategorie. U těchto rodin už nejde o to, že mají problémy, ale tyto problémy ohrožují plnění jejich funkcí. Rodinní příslušníci vyvíjejí úsilí dát věci do pořádku a v případě, že na to nestačí, hledají pomoc, která však bývá z větší míry dočasná.
• Čtvrtá kategorie jsou dysfunkční rodiny, které jsou dlouhodobě a vážně narušeny, problémy se rodině vymkly z rukou a vážně ohrožují děti. Příkladem může být alkoholismus či jiná závislost, psychické či jiné poruchy. Zde je nutnost zásahu vnějších institucí.
• Poslední kategorií jsou rodiny afunkční, tedy rodiny, které děti vysloveně ohrožují, jsou to hromadící se patologické jevy, které přerůstají z nezájmu o dítě k nenávistnému postoji vůči němu. Zde je nutné hledat řešení mimo rodinu, protože hledat nápravu v ní samotné už nemá naději. Na základě rozhodnutí dochází zpravidla ke zbavení rodičovských práv a k umístění dítěte či dětí v náhradní rodinné péči nebo v dětském domově. Těchto rodin je v naší republice vedeno v patrnosti méně než 1 %.
Helus (2015, s. 224-237) uvádí ve svém dalším pojetí poruch funkcí rodiny devět typů rodiny:
• Nezralá rodina – v těchto rodinách jsou rodiče příliš nezkušení, mladí a nezralí, kteří řeší především problémy související s hledáním sebe samých a svého místa ve světě, než aby byli kompetentními při výchově svých dětí. Nezralost existuje v různých podobách, a to v oblasti zaměření, životních hodnot a životního způsobu,
kdy tito rodiče mají neujasněné partnerské vztahy a životní plány, jsou zvyklí na to, že někdo pečuje spíše o ně, a najednou se mají sami starat o bezbrannou bytost.
Další je oblast zkušeností, kdy díky malým zkušenostem nedokáží domyslet důsledky svého chování mající možný negativní vliv na vývoj dítě. Nezralost v oblasti citů vede k náladovosti, emocionální labilitě, která nedokáže vytvořit v dítěti pocit klidu a láskyplného přijetí. Poslední oblastí je nezralost v ekonomické a sociální oblasti, kdy mladí rodiče nemají možnost vlastního bydlení, je zde většinou soužití s rodiči jednoho z nich, což může vést k problémovým vzájemným vztahům.
• Přetížená rodina – taková rodina se může jevit na první pohled jako kompetentní pro zdravý vývoj dítěte, ale přesto může dítě postrádat uspokojení v určitých potřebách z důvodu přetížení, které doléhá na rodiče. Nemusí trpět jen pracovní přetížeností, ale též přetížeností díky nejrůznějším konfliktům v rodině, mezi manželi, dětmi, svými rodiči, ale i na pracovišti, starostmi o nemocné v rodině, citovým strádáním např. po rozvodu, přestěhováním do jiného města či úmrtím partnera anebo vlastních rodičů, bytovými a ekonomickými problémy, přetíženost rodičů může souviset i s obavou ze zvládnutí situace při narození dalšího dítěte.
• Ambiciozní rodina - směřuje k uplatňování osobních ambic rodičů, které vedou k vlastní kariéře, k zajištění vysoké životní úrovně celé rodiny; rodiče si nepřipouštějí, že jejich děti mohou citově strádat, a je nesnadné přesvědčit je o tom.
• Perfekcionistická rodina – v této rodině se očekávají od dítěte vysoké výkony, bez ohledu na jeho možnosti, schopnosti či zájmy, takové dítě bývá vyčerpané, objevují se obavy ze selhání, z neúspěchu, narušuje se sebedůvěra a sebejistota a dochází k narušení vztahu mezi dítětem a rodiči.
• Autoritářská rodina – rodiče v této rodině se vyznačují přikazováním, dirigováním, častými zákazy a tresty bez ohledu na potřebu dítěte, aby se mohlo samostatně rozhodovat a vyjadřovat a samozřejmě nést odpovědnost za své chování.
• Rozmazlující (protekcionistická) rodina - projevuje se sklonem dítěti za každou cenu vyhovět, odstraňovat mu z cesty překážky, protekcionismus se může projevit buď útočným a ofenzivním chováním na ochranu dítěte, nebo postojem soucítícím,
čili pasivním přijímáním pocitů ukřivděnosti, anebo postojem podřídivosti vůči dítěti, kdy dítě diktuje rodičům a ovládá je.
• Rodina nadměrně liberální a improvizující – v této rodině dítě trpí nedostatkem řádu a programu a nepřiměřenou volností, se kterou si často neví rady, často díky této výchově může podléhat negativním sklonům k lenosti, pochybným zábavám apod.
• Odkládací rodina – rodiče nechávají výchovu na prarodičích nebo dalších příbuzných a známých, tím bývá narušeno citové zrání dítěte.
◦ Disociovaná rodina – zde jsou vážně narušeny důležité vztahy, které jsou důležité pro funkčnost rodiny. Jsou to vztahy vnější vedoucí k izolovanosti nebo konfliktům s okolím, nebo vztahy vnitřní, což představuje konflikty mezi členy rodiny nebo oslabení vztahů či izolovanost od ostatních členů rodiny.