Socializace dítěte a vliv sociálního prostředí

Socializace je celoživotní proces, v jehož průběhu si jedinec osvojuje specificky lidské normy chování a jednání, jazyk, poznatky, hodnoty, kulturu, a začleňuje se tak do společnosti. Socializace dítěte se obvykle člení do tří etap. V první se dítě identifikuje s matkou a nachází tak stabilitu vztahů ve společnosti. Ve druhé etapě se dítě snaží osamostatnit, najít své místo v síti sociálních vztahů. V ní se vytváří základ vlastností jedince a jeho hodnot. Ve třetí etapě se dítě začleňuje do širších sociálních vztahů a systému. ¹

Socializace se odehrává především v rodině, ve skupině vrstevníků a přátel, ve škole, prostřednictvím masmédií a práce. Pro každou společnost představuje socializace zcela základní problém. Život v současné lidské komunitě totiž staví neustále každého jedince před velmi složitý úkol. Skloubit vytváření sebe sama jako samostatné osobnosti a současně sebe jako představitele společnosti a nositele její kultury.

Sociální prostředí je vlastně souhrn všech vlivů ostatních lidí a skupin, s nimiž se jedinec ve společnosti setkává.² Jedná se o společenské prostředí, ve kterém probíhající jevy, stavy, procesy a vztahy obklopují člověka v rodině, sociální skupině, společenské vrstvě a v celé společnosti.

 RODINA

Hlavním zdrojem sociálních vztahů pro dítě mezi třetím a pátým rokem svého života je bezesporu rodina. Rodičovské postoje mají dlouhý vývoj. Začátek je vlastní rodině a ve zkušenosti dítěte s vlastními rodiči (nebo s náhradními rodičovskými osobami, neboť nezapomínejme, že dítě za „své“ lidi přijímá ty, kdo se k němu mateřsky chovají, a nemusejí mít na to potvrzení z porodnice). Z toho ovšem vyplývá, že lidé, kteří žádnou zkušenost s rodiči a „svými lidmi“ z doby svého dětství nemají, jsou v určitém nebezpečí, že jejich vlastní rodičovské postoje se budou vyvíjet chudě a nedokonale. Potvrzují to ostatně i dlouhodobé

1 PRŮCHA a kol., Pedagogický slovník. 1995, str. 202.

2 PRŮCHA a kol., Pedagogický slovník. 1995, str. 204.

studie dětí, které vyrostly jen v dětských domovech. Na druhé straně však tyto studie také prokazují, že v řadě případů najdou i tito lidé dost vnitřních sil i dost chápavé a taktní pomoci z okolí, že se stanou rodiči řádnými a úspěšnými.¹

Rodiče vůbec nemusí být s dětmi stále. Co děti mnohem více potřebují je, aby jejich rodiče byli lidé, kteří za něco stojí a mohou jim být vzorem. To nejkrásnější a nejdůležitější dávají rodiče svému dítěti, když s ním prostě sdílejí svůj život. Záleží tedy na tom, jací rodiče sami jsou a co dítěti dávají. Rodiče by se ke svým dětem měli chovat co nejupřímněji a v rodičovství by měli nacházet zábavu, radost a poučení. Prostě by si to měli, v tom dobrém slova smyslu, užít.²

Každé dítě se z velké míry učí napodobováním modelů. V tomto období bývá nejčastějším modelem chlapců otec a dívek matka. Často však nebývá tento proces vázán na jednotlivé pohlaví a pro děti jsou důležité příklady obou rodičů. Dítě v tomto věku „otiskuje své prostředí“, podle čehož lze usuzovat na kulturní úroveň rodiny a na zvyky, režim, výchovné zásady a zvláštnosti, které tam panují.³

Dítě má sklon napodobovat dospělého při hře i v reálném životě. Proto by si rodiče měli jasně uvědomit, že jejich role jsou pro dítě příkladem. Chování svých rodičů si dokáže dítě osvojovat bez jakéhokoliv výběru. Je tedy nanejvýš důležité, aby se rodiče chovali tak, jak by si přáli, aby se chovalo jejich dítě. Rodiče, kteří se soustředí na dobré chování svých dětí, chválí je za dosažené výsledky a povzbuzují je k dosažení výsledků ještě lepších, se často mohou těšit z toho, že se přání týkající se budoucnosti jejich potomků vyplnila.

Rodina představuje významné sociální a výchovné prostředí pro vývoj a rozvoj dítěte, ale podílí se na uspokojování potřeb všech svých členů – dospělých i dětí.⁴ Výchova v rodině zahrnuje množství nejrůznějších interakcí mezi rodiči a dětmi. Je jisté, že dítě potřebuje dospělé, kteří mu projevují lásku a ukazují hranice. Láska, projevy porozumění a bezpodmínečného přijetí dítěte, stejně jako hranice, jež působení dospělých nabízí, jsou pro vývoj dítěte nesmírně důležité.

Rodiče, kteří neustále chování svého dítěte ostře kárají nebo je kriticky komentují před ostatními, tak riskují, že se jejich dítě nakonec touto negativní cestou skutečně vydá. Pokud se

1 MATĚJČEK, Z. Co, kdy a jak ve výchově dětí. 1996, str. 11.

2 MATĚJČEK, Z. S profesorem Matějčkem o dnešní rodině. http://www.rodina.cz/clanek430.htm. 2000.

3 MATĚJČEK, Z. Co, kdy a jak ve výchově dětí. 1996, str. 50.

4 MERTIN, V. Psychologie pro učitelky mateřské školy. 2003, str. 204.

rodiče setkají s projevem nevhodného chování svého dítěte, měli by na něj reagovat co možná nejrychleji. Zároveň by měli mít na paměti, že je mnohem účinnější poskytovat podporu a motivaci k žádoucímu jednání, než se pouze omezovat na prosté pokárání. Dítě potřebuje znát důvody a výhody správného konání.

Jakákoliv skupina lidí, kteří si přejí žít společně alespoň v minimální harmonii, se musí řídit určitými normami. Ani rodina se v tomto neliší. Rodinná pravidla zaručují řádné fungování rodiny a slouží jako záruka dobrých vztahů mezi rodiči a dětmi. Mnozí rodiče vyžadují od svého dítěte, aby se zkrátka „dobře chovalo“, aniž by ovšem stanovili pravidla, která by určovala kritéria tohoto chování. Některé dítě proto ani neví, co se od něho očekává.

V dnešní době je často situace rodiny ztížena i psychickými nebo vztahovými problémy mezi matkou a otcem, kteří právě procházejí manželskou krizí, a jejich hádky a nedorozumění vytvářejí napjatou a nepřátelskou atmosféru. Někdy si rodiče nerozumí kvůli protichůdným emocím nebo ideologiím, jindy nedokáží překonat špatný životní styl. Samozřejmě, že rodiče těmito nepříznivými situacemi trpí, ale ovšem vážně tím trpí i jejich děti, neboť kvůli nedobrovolné diskvalifikaci rodičů dospívají bez určitého vedení a dozoru. Uprostřed rodinného chaosu si mohou děti dělat, co chtějí, co jim diktují jejich přání, popřípadě co na ně uvalí vnější okolnosti.¹

Manželské páry v současnosti tráví v zaměstnání stále více času, aby rodině zajistily solidnější ekonomickou základnu. V tomto ohledu je však vhodné hledat rovnováhu, jež by umožnila rodičům věnovat rodině tak potřebný hodnotný čas. Někteří rodiče se velmi chybně domnívají, že když se věnují svým dětem, tak v podstatě plýtvají svým časem. Toto tvrzení se však zdá být lichým, protože každý okamžik, který rodina tráví společně, je krátkodobou investicí do budoucnosti.

V mnoha případech vychovávají rodiče děti sladkostmi, neomezeným sledováním televizních pořadů, hraním počítačových her a sliby a výhružkami, jež se nikdy nenaplní. Děti tak vyrůstají bez respektu ke svým rodičům a bez životního cíle.

Je velmi důležité, aby rodiče své dítě vychovávali spíše s láskou a trpělivostí, než prostřednictvím pocitů strachu či provinění. Citová podpora rodičů pomůže dítěti překonat pocity vlastní nedostatečnosti, strachu nebo nízké sebedůvěry. Tak jako osobnost dítěte roste a

1 MELGOSA, J. Umění výchovy dítěte. 2003, str. 105.

zraje v péči rodičů, tak i rodiče vnitřně vyspívají, vyzrávají, obohacují se životem s dítětem.

Prožívají zcela zvláštní specifické radosti.¹

Jedním ze základních předpokladů zdravého duševního vývoje dítěte je, aby vyrůstalo v prostředí citově vřelém a stálém. Na první pohled se to zdá být docela samozřejmé a snadno dosažitelné, přece jen je třeba se nad tím zamyslet a někdy napnout hodně sil, abychom tyto dvě podmínky splnili. Ta první požaduje, aby rodiče měli své dítě rádi, a ta druhá, aby se měli rádi navzájem, aby dovedli vytvořit společenství, které bude trvat po celý jejich život a ve kterém bude všem dobře. Všichni členové rodiny tu najdou přístav jistoty, odkud i děti se budou vydávat na dobrodružné výpravy za poznáním světa, ale kam se také budou vždy rády vracet.²

Rodiče lze ve velmi volné kategorizaci rozdělit na:

a) rodiče zaměřené na dítě, kteří jsou vřelí, pečující, uvolnění a angažovaní na životě svých dětí;

b) rodiče zaměřené na sebe, kteří jsou studení, rezervovaní, více se zabývající svými zájmy a činnostmi. ³

 MATKA

Matce bývá přisuzován největší význam při výchově dětí. Mateřská role je nejzávažnější zejména ve fázi raného a středního dětství, protože v povaze dítěte vytváří rysy vyrovnanosti, stálosti a spolehlivosti. Traduje se, že matka zaujímá celkově významnější postavení než otec také v dalších období života dítěte. Na matčino výsadní postavení v rodinné výchově upozorňuje řada skutečností, včetně právní praxe, při níž jsou matce při rozvodovém řízení zpravidla svěřovány do péče a výchovy děti.⁴

Současné mladé ženy prošly většinou institucionální péčí od raného věku a obtížně přijímají, že model chování jejich matky, vynucen tehdejším sociálním kontextem, nebyl ideální a je ho možné a žádoucí měnit. Společnost je zvyklá na péči o děti v kolektivních zařízeních. Mladé maminky dnes většinou tuto nabídku pro své děti do věku tří let přestávají využívat. Chybí alternativní možnosti, jak trávit volný čas spolu s dětmi, aniž by byly

1 LANGMEIER, J., MATĚJČEK, Z. Psychická deprivace v dětství. 1974, str. 338.

2 MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. 1989, str. 1.

3 HARTL, J. Psychologický slovník. 2000, str. 511.

4 VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie. 1992, str. 78.

umísťovány do institucionální péče. Mám na mysli využívání nabídek různých parků, návštěvy hřišť, klubů, zájmových dílen, kam mohou přicházet matky společně s dětmi a „ruku v ruce“ tam nacházet každý své vlastní kvalitní a alternativní vyžití. Mnoho žen klade na sebe i dítě zbytečně mnoho požadavků, které vedou k permanentnímu spěchu. Jakási povrchnost, nesoustředěnost a roztěkanost je průvodním jevem mnoha aktuálních lidských činností, a projevuje se tedy i v nejpřirozenějším lidském chování, v chování matka – dítě.

 OTEC

Matkám by měli pomáhat při socializaci dítěte jejich vlastní otcové. Dítě díky nim vidí i jiné chování než matčino, může zde docházet k identifikaci a nalezení zde vzoru muže, který je v procesu socializace důležitý. Pokud si dítě najde k otci cestu, může se u něj projevovat tendence být jako on, ztotožnit se s ním a napodobovat ho. Matce se alespoň trochu uleví, zvláště, když má vychovávat chlapce, kteří mužskou roli v rodině potřebují. U děvčat není v tomto problém, protože jsou samy ženami. Přejímají tedy matčiny normy, chování a základní návyky.

Nelze tedy opomíjet, dokonce podceňovat roli otce. V odborné literatuře je zpravidla jeho výchovné působení spojováno s rozvojem povahové ukázněnosti dětí. Nejvíce se jeho absence projevuje právě při výchově dětí v neúplné rodině.

Otec nemá v počátečním vývoji dítěte specifickou roli. Pokud se dítětem zabývá, pokud racionálnost a objektivita, kterou muž umí poskytnout v daleko větší míře a v ryzejší podobě než žena. Lze říci, že dítě vyrůstající bez otce postrádá důležitý vzor mužnosti, kázně, pořádku a ochrany, který otec za normálních podmínek ztělesňuje. Funkce otce se dnes výrazně změnila a změnila se zřejmě k dobrému. Otcové si dnes více užívají intimity rodinného života než jejich dědečkové. Dříve totiž hlavní otcova role spočívala v tom, že

1 VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie. 1996, str. 102.

opatřoval pro rodinu obživu a chránil ji svými svaly před nebezpečím zvenčí.

 SOUROZENEC

K důležitým výchovným činitelům patří také sourozenci. Sourozenectví je považováno za výchovně velmi příznivé a je vydatnou životní přípravou na vlastní příští rodičovství. Nikde jinde nemůže totiž dítě získat tolik podnětů, zkušeností a pozitivní motivace pro rodinný život, než právě v sourozenecké skupině.¹

Při současných možnostech plánovaného rodičovství by neměli zůstat stranou významné výchovné hodnoty, které v sobě skrývají společné hry dětí, jejich vzájemné soutěžení, řešení každodenních sporů, reakce na výchovné metody rodičů, společné prožitky z vycházek a dovolených, rodinných oslav a mnoho dalších skutečností, které si někdy v životním shonu vůbec neuvědomujeme. Život v rodině je součástí přípravy dítěte pro život ve společnosti, a z tohoto hlediska je také nutné dívat se na rozvíjející se vztahy mezi sourozenci. Dítě se učí respektovat sourozence, být skromnější ve svých požadavcích a jsou také tlumeny jeho další egoistické projevy.²

Vzájemný vztah a akceptace sourozenců závisí ve značné míře na přístupu rodičů - jak se dovedou vcítit do dětí a jak jim své postoje a hodnocení prezentují. Mnohdy se právě v předškolním věku stává, že dítě nepřijímá novorozeného sourozence, bojí se o svou pozici v rodině, o lásku a pozornost rodičů, kteří se doposud zajímali pouze o něj. Na takové trauma může dítě reagovat regresí v chování.³

Verunce bylo právě pět let, když se jí narodil malý bratříček. Z mého pohledu byl Verunkou nadšeně očekáván a stejně i přijat. Před jeho příchodem jsme si často povídali o tom, co se narozením miminka změní nejen pro ni, ale pro celou rodinu, zvláště pak pro maminku.

(Verunka je velmi bystrá, kamarádská, všemi oblíbená, nekonfliktní a nadmíru chápavá. Její vstup do mateřské školy probíhal naprosto bez problémů. Z rodiny měla vštípeny všechny potřebné dovednosti a návyky, které jsou dnes většinou rodičů velmi opomíjené. Každodenně jsem se přesvědčovala, jak moc se jí rodiče věnovali. Její rozhled, poznatky o všem dění, sociální interakce byla skutečně na výši. Společně jsme s dětmi simulovali možné rodinné

1 MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti. 1989,. str. 56.

2 STŘELEC a kol. Kapitoly z rodinné výchovy. 1992, str. 78.

3 VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie. 1996, str. 121.

prostředí právě se rozrůstající o dalšího malinkého člena. Hry byly plné lásky, porozumění a s obrovskou dávkou empatie. Po narození bratříčka jsme společně s Verunkou připevnili na nástěnku všechny obrázky malinkého miminka, které její kamarádi ze školky namalovali. Ještě jsme ji dozdobili kočárky a dudlíky pro lepší dojem z celkové kompozice. Druhý den mi Verunčina maminka moc děkovala za předešlý den věnovaný malému bratříčkovi a dle jejích slov prý vše, co jsme s dětmi dělali a o čem jsme hovořili, zanechalo ve Verunce velkou stopu.

Dále se sourozenecký vztah vyvíjel dle představ mých i obou rodičů, o kterých se domnívám, že jejich výchova je více než příkladná. Přesto však o letních prázdninách, kdy Verunka nedocházela do mateřské školy a užívala si prázdnin, došlo k obrovskému zvratu. Jaké bylo mé překvapení, když mi téměř zoufalá matka rozechvělým hlasem vyprávěla vše, co dokázala Verunka vymýšlet jako pomstu za matčino věnování se tomu malinkému členu rodiny. V jejím chování začalo převažovat pouze to panovačné, egocentrické, agresivní s obrovskou dávkou vzteku. Vzala jsem si Verunku stranou a v poklidu jsme si pohovořily o prožitcích z prázdnin. S radostí v hlase mi vyprávěla vše pěkné, co prožila. Jemně jsem přešla na rodinnou atmosféru a náhle její komunikace velmi uvadla. Přestože je jindy výřečná, tehdy jen provinile hleděla a nenašla jediné slůvko pro svou obhajobu. O svých rodičích i bratříčkovi i nadále mluví s láskou, vypráví o všech maminčiných volných chvilkách, které své dcerce věnuje, ale v reálu se nedokáže s nastalou proměnnou situací vyrovnat a vzdát se svého výsostného práva – jedináčka. V současnosti maminka s Verunkou navštíví psychologa a já jim držím oběma

„palce“.

 PRARODIČE

Rodiče mají zákonný vztah ke svým dětem a děti k nim. Prarodiče však ke svým vnukům už zákonný vztah nemají, a v tomto smyslu tedy do rodiny nepatří. Fakticky a psychologicky ovšem do rodiny patří a jsou v ní velice významným činitelem, který ani zde nemůžeme opominout.¹

Někteří odborníci považují prarodičovské působení za doplňující a náhradní.

Výchovnému působení prarodičů je zpravidla vytýkána nedůslednost, přílišná shovívavost a někdy dokonce protichůdné působení ve srovnání s výchovnými záměry rodičů. Tento, do určité míry, tradiční pohled odpovídá jen zčásti realitě současného života. Zkušenosti s dětmi, které byly vychovávány zčásti nebo zcela prarodiči, prokazují, že v některých případech jsou tyto vlivy velmi příznivé a úspěšně nahrazují nebo doplňují působení chybějícího článku

1 MATĚJČEK, Z. Dítě a rodina. 1992, str. 96.

rodiny. Přestože platí, že dnešní babičky a dědečci jsou dynamičtější, aktivnější a podstatně více cestují než jejich předchůdci, neznamená to, že postrádají tradiční mimořádně cennou, dějinně rodinou moudrost. Tvoří kořeny každé rodiny, a to je pro dítě velmi důležitá hodnota.¹ Představují-li rodiče pro své dítě základní model chování, prarodiče jsou jeho ideálním doplňkem.

Spolu se zaměstnaností žen, s některými změnami způsobu života mladých rodin a také se značnou rozvodovostí roste význam prarodičovského působení. Přibývá případů, kdy jsou děti svěřovány babičkám a dědečkům nejen o prázdninách a dovolených, ale také pravidelně ne kratší nebo delší čas v průběhu roku. Nejsou vzácné ty případy, kdy se dětem věnují více prarodiče než rodiče.

 VRSTEVNÍCI

Prvními vrstevníky, které dítě získá bez jakékoliv možnosti výběru, jsou sourozenci.

Kamaráda získává na rozdíl od sourozence vlastní volbou. Může jej, na rozdíl od sourozence, odmítnout, pokud mu nevyhovuje. Předškolní dítě si vybírá kamaráda egocentricky, ono samo je modelem, podle kterého se výběr řídí.² Kamarád by měl mít podobné zájmy a potřeby. Z hlediska předškolního dítěte je kamarád ten, se kterým si rádo hraje, povídá, kdo mu půjčí svou hračku.

Přestože jsou kamarádství předškoláků značně povrchní a proměnlivá, je již v této vývojové fázi zřejmý rozdíl ve vzájemném chování dětí, které mají k sobě kamarádský vztah a dětí, které kamarády nejsou. Rozvoj v oblasti takových sociálních dovedností jako je soupeření a později i spolupráce závisí na možnosti dostatečného kontaktu s dětskou společností. Ve vrstevnické skupině dochází postupně k diferenciaci a specifikaci sociálních rolí. Zde získává dítě nějaké postavení, které odpovídá určité roli a má určitý status, například – hvězdy, outsidera, baviče.

Ve skupině vrstevníků se rozvíjí schopnost nejen spolu soupeřit, ale i spolupracovat. Dítě se učí uplatňovat své schopnosti a prosazovat se mezi ostatními. Soupeřivá role, motivovaná potřebou sebeprosazení, má v současné společnosti značnou prestiž a její atraktivnost ovlivňuje rozvoj dětské identity nejen předškolního, ale zejména školního věku. Vlastní hodnota bývá spojována s výkonem a s jeho relativní pozicí uvnitř skupiny stejně starých dětí.

1 MELGOSA, J. Umění výchovy dítěte. 2003, str. 29.

2 VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie. 1996, str. 121.