V případě potřeby dosáhnutí výsledků s přesnějšími hodnotami a vyšší spolehlivostí máme k dispozici speciální metody. Takové zkoušky se obvykle zakládají na nejednoduchých funkčních principech a neméně komplikovaném vyhodnocování. Tyto sloţité postupy zde nebudou nijak do hloubky vysvětlovány, pouze se nastíní jejich vyuţití a uplatnění. Takovéto metody vyţadují dobře proškolený personál a odpovídající vybavení laboratoře.
4.3.1 spektrometrie
4.3.1.1 Infračervená spektrometrie
Jedná se o analytickou techniku určenou pro identifikaci a strukturní charakterizaci organických sloučenin a anorganických látek. Měříme velikost pohlcení infračerveného záření o různých vlnových délkách vzorkem. Infračerveným zářením je elektromagnetické záření, které bývá rozděleno do tří oblastí podle vlnových délek. Nejpouţívanější je střední oblast, pracující v rozsahu 4000 – 200 . Principem metody je absorpce infračerveného záření při průchodu vzorkem, při níţ dochází ke změnám rotačně
30
vibračních energetických stavů molekuly v závislosti na změnách dipólového momentu molekuly. Analytickým výstupem je infračervené spektrum. Při pouţití spektrometru s Fourierovou transformací (FTIR) získáme vyšší citlivost a o dva řády větší průchod energie spolu s niţším šumem. Díky této metodě lze pohodlně a přesně stanovit celkový počet nečistot (včetně sazí) a pokud daný přístroj vyuţívá i tlumené totální reflexe (ATR), pak určíme i obsah vody a glykolu, obsah paliva a karbonu, úbytek přísad, obsah různých oxidačních, nitračních a sulfidačních produktů. [16]
4.3.1.2 Atomová absorpční spektrometrie
Jedná se o analytickou metodu, která je schopna stanovit obsah i stopových prvků (aţ stovky ppm) v analyzovaném roztoku. Vyuţívá absorpce záření volnými atomy
sledovaného elementu. Úbytek primárního záření je mírou koncentrace volných atomů prvku, který záření absorboval. Rozdíly energií mezi jednotlivými elektronovými stavy atomu jsou charakteristické pro kaţdý prvek. Je tak moţné stanovit téměř veškeré kovy a několik nekovů. [30]
4.3.1.3 Atomová emisní spektrometrie
Prvky obsaţené ve vzorku se ve vhodném budícím zdroji atomizují a přecházejí do vyššího energetického stavu. Při návratu na niţší energetickou hladinu částice emitují charakteristické čárové spektrum. Intenzita spektrální čáry je úměrná obsahu prvku.
Vhodná metoda především pro stanovení alkalických kovů. [31]
4.3.2 Plynová chromatografie
Metoda odděluje sloţky obsaţené ve vzorku, které mohou být převedeny do plynné fáze, aniţ by došlo k jejich rozkladu. Vzorek se dávkuje do proudu nosného plynu, který prochází kolonou. V koloně se přemění na plyn a jeho sloţky se separují na základě různě silné schopnosti se poutat na stacionární fázi. Sloţky postupně opouštějí kolonu, kterou indikuje detektor. Přiřazení určité látky je nutné provést na základě porovnání a posouzení shody retenčních charakteristik identifikované sloţky a standartu. Zjištění obsahu sloţky ve směsi je zaloţeno na porovnání ploch chromatografických píků stanovené komponenty a standartu o známé koncentraci. V praxi se tak stanovuje například mnoţství vody v oleji. [18]
4.3.3 Polarografie
Jedná se o citlivou elektrochemickou metodu zaloţenou na principu elektrolýzy.
Zjišťujeme závislost proudu na napětí. Výsledkem je polarografická křivka (vlna). Tvar vln a jejich poloha charakterizují jednotlivé druhy látek. Koncentrace příslušné látky se určuje
31
z velikosti nárůstu proudu. Kaţdý prvek má svou charakteristickou křivku. Můţeme tak stanovit mnoho anorganických i organických látek. V případě olejů vyuţíváme tuto metodu k zjištění koncentrace kovů. [18]
4.3.4 Ferrografie
Slouţí k rozdělení kovových otěrových částí. Vzorek je umístěn v silném magnetickém poli, kde mazivo stéká po šikmé podloţce. Sklon podloţky způsobuje proměnnou sílu magnetického pole. Větší ferromagnetické částice se usazují hned na vrchní části podloţky, ostatní postupně stékají a sedimentují se dle svých magnetických vlastností, sloţení, velikosti a tvaru. Po průchodu oleje se podloţka zafixuje transparentním lakem a příslušnými metodami se odečítají výsledky. Mazivo proteklé podloţkou je pak zbaveno ferromagnetických částic. Metoda se pouţívá spíše při rozboru zadřeného motoru, neţ při běţném sledování stavu oleje. [5]
4.3.5 Rentgenová fluorescenční analýza
Při rentgenovém záření určité délky vzniká tzv. fluorescenční rentgenové záření. Měřením energie fluorescenčního záření, můţeme zjistit, o jaký prvek se jedná, jelikoţ kaţdý má jinou charakteristickou energii. Můţeme tak stanovovat velmi přesnou koncentraci mědi (0,00001 %), oceli, olova, křemíku, titanu, manganu, molybdenu či cínu (0,001 %). [16]
Existuje celá řada jiných metod, hlavně vinutých v posledních letech díky nástupu moderních technologií. Dále zde ovšem nebudou uváděny, jelikoţ jsou dobře dohledatelné v literatuře.
5 Opotřebení
Opotřebením nazýváme odstraňování materiálu z povrchů nacházejících se v přímém styku, ve vzájemném pohybu nebo v kontaktu s proudícím médiem. K procesu opotřebení dochází především z důvodu tření či z jiných forem mechanických účinků nebo korozivním působením. V drtivé většině případů je u spalovacích motorů tento jev neţádoucí. Výjimku tvoří nové stroje (motory), kdy je nutné přiměřené usazení a zabroušení součástí tak, aby došlo ke správnému záběhu.
Existuje více kritérií rozdělení opotřebení a tak zde panuje jistá nejednotnost. Ovšem asi nejznámější a nejvíce pouţívané kritérium, které zde také bude pouţito, je dle formy
32
opotřebení: adhezní, abrazivní, erozivní, kavitační, únavové, korozivní a vibrační.
Opotřebení se většinou vyskytuje formou kombinace uvedených typů, velmi ojediněle působí pouze jeden druh. Správné rozlišení mechanismu opotřebení a určení jeho příčiny je důleţitým faktorem pro vhodnou metodiku opatření a k dalšímu zamezení jeho vzniku.
[1]