Barevné vidění se u různých osob liší. Fyziologicky je však dané, že se u každého člověka mění barvocit s přibývajícím věkem. K tomuto procesu přispívá také fakt, že buňky na sítnici postupem času odumírají.
Jedním druhem, ze získaných poruch barvocitu, je katarakta. Katarakta senilní je podmíněná věkem a u starších osob velmi častá. Čočka se stává více žlutou až hnědou a tím brání krátkovlnnému světlu dopadat na sítnici. Předpokládá se, že vliv na kalení čočky, které způsobuje zhoršení zraku a vnímání barev je multifaktoriálního původu.
Jelikož čočka neustále roste a zvyšuje svoji hmotnost, ztrácí schopnost akomodace.
Jádro čočky je také vystaveno tlaku vlivem koncentricky vznikajících kortikálních vláken a stává se tužším. Čočka se mění také z hlediska chemického charakteru, kdy bílkoviny čočky se mění v bílkoviny o vyšší molekulové hmotnosti a to způsobuje, že čočka se zakaluje a ztrácí svoji průhlednost. Tyto změny bílkovin v jádře čočky zapříčiňují pigmentaci, čímž čočka nabývá žlutavé až hnědavé barvy. Tohle žluknutí u starších osob způsobuje, že na sítnici dopadá mnohem méně světla, někdy také s dojmem žlutého filtru. Vidění se stává méně ostrým a barvy méně výrazné. Především barvy krátkovlnného konce spektra vnímají starší osoby mnohem tmavší, než lidé mladšího věku [18], [19], [20].
Obr. 17 – Změna transparentnosti čočky vlivem stáří [30]
34
5 Rovnice pro výpočty barevných odchylek 5.1 CIELAB
Jedná se o normalizovanou přibližně rovnoměrnou soustavu CIE L* a* b, zkráceně označovanou CIELAB, která byla přijata komisí CIE v roce 1976. Pravoúhlé osy tohoto standardního barevného prostoru tvoří měrná světlost L*, která nabývá hodnot z intervalu 0 (černá) až 100 (bílá), a dvě chromatické osy a* a b*. Osa a* probíhá od zelené barvy k červené, osa b* od modré ke žluté. Souřadnice barvy se počítá z trichromatických složek pro X > 0,008856 , Y > 0,008856 a Z > 0,008856 ( - trichromatické složky použitého normalizovaného světla) pomocí následujících vztahů:
[21]
(1) (2) (3)
kde: pro
pro
pro
pro
pro
pro
35
Barevný prostor CIELAB umožňuje také výpočet objektivních odchylek (rozdíl barev) mezi jednotlivými barvami z odchylek jasu ∆L* a odchylek chromatických souřadnic ∆a* a ∆b* a to pomocí vztahu:
[21]
(4)
kde: (5a)
(5b) (5c)
Obr. 18 - Barevný prostor CIELAB [2]
36
5.2 CMC (l:c)
V roce 1984 došlo k úpravě rovnice JPC79. Za účelem odstranění problémů s výpočtem poloosy světlostí bylo navrženo, aby při hodnotách měrné světlosti L předlohy nižších jak 16 byla hodnota poloosy stanovena fixně. Skokový přechod byl nahrazen plynulým pomocí přechodové funkce f, a byly zavedeny váhové faktory l a c z důvodu využití rovnice k různým účelům. Tato rovnice je počítána v barevném prostoru CIELAB.
[21]
, (6)
pro ,
pro ,
, ,
pro pro
Rovnice CMC(l:c) se stala uznávaným standardem pro výpočty barevných diferencí. Při použití vzorce pro vyhodnocování textilních vzorků nabývají váhové faktory l a c obvykle hodnot 2:1 (l = 2 a c = 1) a skutečně hraniční citlivost lidského oka se pohybuje mezi 0,2-0,3 .
[21]
37
Obr. 19 - Zobrazení tolerančních elips CMC (l:c) [2]
5.3 CIE2000
Vzhledem k problematice vlivu natočení tolerančního elipsoidu na predikční schopnosti rovnic pro výpočty barevných odchylek byla přijata CIE norma v roce 2000, podle které se výpočet provádí ve 4 následujících krocích:
[21]
1. krok: Výpočet L*, a*, b* jako pro prostor CIELAB 2. krok: Výpočeta’, C’ a h’
(7)
(8)
(9)
Kde:
(10)
38
(11)
kde Cab* je aritmetický průměr čistoty Cab* standardu a vzorku.
3. krok: Výpočet
(12)
4. krok: Výpočet
(13)
Kde:
22
50 20
50 015
, 1 0
L SL L
39
5.4 CIE CAM 02
Prostor CIE CAM02 popisuje model chromatické adaptace, který vychází z modelu CMC CAT97 a také na tento model navazuje. Oproti modelu CMC CAT97 je však výrazně zjednodušený a využívá novou transformaci zvanou CAT 02, která obsahuje tři fáze výpočtu.
V první fázi jsou naměřená data vzorku doplněna ještě o trichromatické složky testovaného osvětlení (index w) a referenčního osvětlení (index rw). Následně je vypočtena neadaptovaná čípková odezva R, G, B pomocí transformační matice Mcat02:
(14) podmínkách pozorování F = 1 (např. kancelář) a při pozorování v zatemněném prostředí F = 0,8 (např. kinosál). Teoretické rozmezí stupně adaptace D je na hodnotách od 0 (pro vizuální situaci bez adaptace) do 1 (při úplné adaptaci). V praxi je D = 0,65 při zatemněném okolí, přičemž exponenciálně konverguje k mezní hodnotě 1 pro průměrné okolí.
40
Výpočet příslušných trichromatických souřadnic pod testovaným osvětlením se pak řídí podle rovnice: tzv. Sharp transformace. V podstatě jde o substituci standardní transformační matice Mcat02 za novou matici označovanou jako T.
Výpočet neadaptované čípkové odezvy se pak řídí podle vztahu:
(19)
kde T je „Sharp“ transformační matice a nabývá tvaru:
T=
Výpočet trichromatických složek pod testovaným osvětlením probíhá adekvátně rovnici:
(21)
41
6 Experimentální část
Použitou metodou testování při experimentální části byl Farnsworth-Munsell 100 Hue test, kterým byl vyhodnocen barvocit testujících respondentů. Následně bylo provedeno vizuální hodnocení barevných rozdílů pomocí sady barevných standardů BAM při různých intenzitách osvětlení.
Testování bylo provedeno v Laboratoři Měření Barevnosti a Vzhledu (LCAM DMS TF TU Liberec). Testu se zúčastnilo 24 respondentů s bezdefektním rozlišováním barev, a z toho jeden respondent s protanoanomalickou vadou barvocitu. Byli vyšetřováni muži i ženy ve věkovém rozmezí 20-45 let. Test byl vyhodnocen celkem pětkrát v koloristické skříni AtelierTechnik Color, kde bylo zajištěno standardní osvětlení. Bylo použito světlo splňující podmínky denního osvětlení D65. Při prvním měření, které bylo provedeno bez filtrů, byla naměřena průměrná intenzita osvětlení 1310 lux. Druhý až pátý test byl proveden se snižující se intenzitou osvětlení, ke které docházelo postupně s nadcházejícím měřením. Ke snížení intenzity osvětlení byla použita sada čtyř neutrálně šedých filtrů - transparentních desek z PMMA, které byly potaženy neutrálně šedou folií používanou pro autoskla. Tyto filtry byly do koloristické skříně vkládány postupně. S ohledem na rozdílnou optickou hustotu neutrálních filtrů tak byla osvětlenost měněna po krocích 1310lx, 682lx, 236lx, 31lx a 2.8lx. Před každým hodnocením probíhala 10- ti minutová adaptace na měřeném adaptačním jasu. Mezi každým měřením měl pozorovatel nejméně den volna z důvodů únavy očí, a také aby sám sebe neovlivňoval.
42
Obr. 20 – Ukázka měření při adaptačních jasech: a) 354.21 , b) 187.16 , c) 64.79 , d) 8.32 , e) 0.78
Na Obr. 20 je znázorněno měření adaptačních jasů pomocí bílého standardu, spektroradiometru PhotoResearch PR740 a koloristické skříně AtelierTechnik, která byla osazena zářivkami dle standardu CIE F7 s neutrálními filtry. Získané naměřené hodnoty adaptačních jasů (354.21 , 187.16 , 64.79 , 8.32 a 0.78 ), odpovídaly intenzitám osvětlenosti 1310lx, 682lx, 236lx, 31lx a 2.8lx.
43
Obr. 21 – Spektrální průběhy osvětlení na různých jasových úrovních [27]
Obr. 22 – Kolorimetrické souřadnice osvětlení na různých jasových úrovních, při různých osvětlenostech [27]
Jelikož při experimentu byly použity neutrální filtry z transparentních desek z PMMA, které byly potaženy neutrálně šedou folií používanou pro autoskla, nebylo postupné
380% 400% 420% 440% 460% 480% 500% 520% 540% 560% 580% 600% 620% 640% 660% 680% 700% 720% 740% 760% 780%
Scope&[counts]&
44
pohybovaly v rozmezí hodnot 5000 – 6300 K. Při nejnižší jasové úrovni byla naměřena náhradní teplota chromatičnosti 7000 K.
6.1 Testování barvocitu
Pro testování vlivu osvětlenosti na rozlišování barevných rozdílů u jednotlivých respondentů byl použit seřazovací test Farnsworth-Munsell 100 Hue test, který byl prezentován již v roce 1957. Původní Munsellův systém barev obsahoval 100 barevných odstínů. Farnsworth však zjistil, že vyšetřovaní respondenti měli problém rozlišit některé odstíny barev. Z toho důvodu bylo z Munsellova systému barev vyřazeno 15 odstínů. Současný Farnsworth-Munsell 100 Hue test se tedy skládá z 85 barevných odstínů. Tento test je sestaven ze čtyř boxů odstínových řad, které jsou pokryty barvou viditelného spektra. Odstínové řady jsou v barvách červeno-žlutá, žluto-zelená, zeleno-modrá a modro-červená. V jednotlivých boxech jsou vyjímatelné odstínové terče, které jsou před každým testováním náhodně promíchány a respondent má za úkol barevné terče seřadit do logického sledu podle příslušných odstínů mezi první a poslední terč, které jsou v boxech fixní. První box obsahuje 22 terčů a zbylé tři obsahují 21 terčů (Obr. 14). Experimentu se zúčastnilo 23 respondentů ve věkovém rozmezí 20 - 45 let s bezdefektním rozlišováním barev a jeden pozorovatel s protanoanomalickou vadou barvocitu, tedy celkem 24 respondentů. Celkem bylo provedeno 10125 individuálních posudků. [11]
Obr. 23 - Farnsworth-Munsell 100 Hue test [28]
45
Velikost a výskyt odchylek od správného pořadí barevných odstínů jsou dány rozlišovacími schopnostmi pozorovatele, včetně potenciálních vad barvocitu. Pro vyhodnocení testu je Farnsworth-Munsell 100 Hue test doplněn speciálním softwarem (Obr. 24). Tento software rozřadí respondenty do skupin barevného vnímání, popřípadě určí také jejich poruchy barvocitu. Na základě pořadových vztahů mezi jednotlivými odstínovými terči u testu se určí tzv. celkové chybové skóre – „Total Error Score“
(TES):
TES = 0 – 16 → Výborné (Supperior) TES = 20 – 100 → Průměrné (Average) TES > 100 → Špatné (Low)
Obr. 24 - Jednotlivé barevné řady a vyhodnocení testu [28]
Podle barevného vnímání byli respondenti při našem testování rozřazeni, pomocí Farnsworth-Munsell 100 Hue testu, do všech třech skupin – Supperior, Average a Low (Tab. 2).
Tab. 2 – Rozřazení respondentů do skupin dle chybového skóre TES při osvětlenosti 1310lx
Chybové skóre TES Počet respondentů
Supperior 10
Average 13
Low 1
celkem 24
46
V experimentu bylo také sledováno celkové chybové skóre FM100 testu. Do úrovně nad 100lx zůstává průměrný pozorovatel s bezdefektním barvocitem na úrovni hodnotitele s vynikající až průměrnou rozlišovací schopností, následně však dochází k výraznému nárůstu chybovosti (Tab. 3).
Tab. 3 – Celkové chybové skóre TES podle FM100 testu při různých osvětlenostech [27]
Osvětlenost [lx] Průměrný pozorovatel Pozorovatel s Protanomálií
S přibývajícím věkem celkové chybové skóre TES nabývá jiných hodnot, do dvaceti let klesá a poté začíná pozvolna narůstat. Tento test je vhodný nejen pro testování získaných či vrozených poruch barvocitu, ale také pro zjišťování kvality barvocitu u jedinců s normálním barvocitem, kteří pracují v módním či textilním průmyslu. [11]
6.1.1 Pozorovatel s vynikající rozlišovací schopností
V případě, že pozorovatel má vynikající rozlišovací schopnosti, může diagram testu Farnsworth-Munsell 100 Hue být znázorněn jako na obr. 19, kde na základě pořadových vztahů mezi jednotlivými odstínovými terči byl test vyhodnocen s celkovým chybovým skóre TES = 4, kde odstínové řady v jednotlivých boxech byly seřazeny následovně
47
Obr. 25 – Diagram SUPERIOR
Z diagramu na obr. 25 i z číselně vyjádřených odstínových řad vyplývá, že pozorovatel udělal pouze jednu chybu, a to v odstínové řadě zeleno-modré, kdy zaměnil 2 odstíny ležící vedle sebe, a to v oblasti přechodu zelených odstínů do modrých.
6.1.2 Pozorovatel s průměrnou rozlišovací schopností
Diagram testovaného pozorovatele s průměrnou rozlišovací schopností je znázorněn na obr. 20. Na základě pořadových vztahů mezi jednotlivými odstínovými terči byl test vyhodnocen s celkovým chybovým skóre TES = 20. Vyjímatelné odstínové terče každé odstínové řady byly náhodně promíchány a respondentem seřazeny následovně:
Odstínová řada červeno-žlutá: 85, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21.
Odstínová řada žluto-zelená: 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 34, 33, 35, 36, 37, 39, 38, 41, 40, 42.
Odstínová řada zeleno-modrá: 43, 44, 45, 46, 47, 49, 48, 50, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 60, 59, 61, 62, 63.
Odstínová řada modro-červená: 64, 65, 66, 67, 68, 69, 70, 71, 72, 73, 74, 75, 76, 77, 78, 79, 80, 81, 82, 83, 84.
48
Obr. 26 – Diagram AVERAGE
Diagram na obr. 26 ukazuje, že pozorovatel bezchybně seřadil odstínovou řadu červeno-žlutou a modro-červenou a ve zbývajících odstínových řadách udělal několik málo chyb. V odstínové řadě žluto-zelené zaměnil vedle sebe ležící odstíny v oblasti zelených tónů a přechodových odstínů žluté a zelené. A v odstínové řadě zeleno-modré zaměnil 2 odstíny ležící vedle sebe a to v oblasti azurových tónů (přechodu zelených odstínů do modrých).
6.1.3 Pozorovatel s protanoanomalickou vadou barvocitu
Na obr. 21 je znázorněn diagram testu Farnsworth-Munsell 100 Hue pozorovatele s nízkou rozlišovací schopností. Test byl vyhodnocen s celkovým chybovým skóre TES
= 112, kde po náhodném promíchání odstínových řad v jednotlivých boxech bylo seřazení pozorovatelem následující:
Odstínová řada červeno-žlutá: 85, 1, 2, 3, 5, 4, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 16, 18, 20, 19, 21, 15, 17.
Odstínová řada žluto-zelená: 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 32, 31, 33, 34, 35, 36, 37, 38, 40, 42, 41, 39.
49
Odstínová řada zeleno-modrá: 43, 44, 45, 47, 46, 49, 48, 50, 51, 52, 53, 56, 57, 63, 54, 55, 59, 58, 61, 60, 62.
Odstínová řada modro-červená: 67, 66, 65, 64, 68, 69, 70, 71, 72, 73, 74, 75, 76, 77, 78, 79, 80, 81, 82, 83, 84.
Obr. 27 – Diagram LOW
Z diagramu na obr. 27 je zřejmé, že pozorovatel má v rozlišení barevných odstínů horší rozlišovací schopnosti. Dochází k záměně ve všech odstínových řadách, především ve žlutých, zelených, zeleno-modrých a modrých odstínech. Pozorovatel zaměnil vedle sebe ležící barevné odstíny, ale také odstíny ležící přes tři a více pozic. Nejmenší rozlišení je zřejmé v oblasti modrých odstínů.
Vyhodnocení testu Farnsworth-Munsell 100 Hue s grafy všech respondentů viz příloha B.
50
6.2 Vizuální hodnocení barevných rozdílů
Druhá část experimentu byla soustředěna na vizuální hodnocení velkých barevných rozdílů, k čemuž bylo použito barevných standardů z BAM. Tyto barevné standardy byly sestaveny do různých barevných kombinací, které byly složeny ze tří barevných vzorků vedle sebe. Takto utvořené vzorky byly seřazeny a rozděleny do osmi barevných sérií vždy po šesti barevných kombinacích, kromě druhé série, která obsahovala sedm barevných kombinací (Obr. 22).
Obr. 28 - Sestavení barevných vzorků
Ve všech barevných kombinacích se nacházejí základní barvy s jejich charakteristickým označením – bílá W, černá N, modrá C, fialová V, růžová M, oranžová O, žlutá Y a zelená L. Barevné řady byly nastříhány, sestaveny a jednotlivě přilepeny na samostatné jasně rozměrově definované podložky z šedého kartonu. Tímto oddělením barevných řad bylo zamezeno ovlivnění pozorovatelů při jednotlivých hodnoceních. Na každé kartě byla sestavena kombinace tří barevných vzorků (Obr. 23).
51
Obr. 29 – Jednotlivé barevné karty
6.2.1 Vizuální hodnocení 1
Vizuální hodnocení barevných rozdílů bylo provedeno se stejnými respondenty jako při hodnocení FM100 testu. Vizuálního hodnocení se tedy zúčastnilo 24 respondentů, kdy každé hodnocení, 49 barevných karet s trojicí vzorků, bylo provedeno po pěti opakováních. Celkem tedy bylo provedeno 29400 individuálních posudků. Opět se dělala pauza nejméně den volna mezi jednotlivými měřeními a před každým hodnocením probíhala 10- ti minutová adaptace na měřeném adaptačním jasu. Na každé kartě byla sestavena jiná kombinace tří barevných vzorků. Levý krajní vzorek měl hodnotu 0 a pravý krajní vzorek měl hodnotu 1. Mezi nimi byl umístěn vzorek, který byl subjektivně hodnocen jednotlivými pozorovateli na stupnici od 0 do 1. Pro snadnější orientaci barevných vzorků sloužil oříznutý roh, který byl vždy směrován vlevo nahoru, aby nedošlo k obrácenému měření. Pro snadnější orientaci a zapisování výsledků byly použity zapisovací karty (Obr. 18). Pro každé měření, jak u nového respondenta, tak u měření při různých adaptačních jasech, byla použita nová zapisovací karta.
52
Obr. 30 – Zapisovací karta
Následně, při vyhodnocení, byly tyto hodnoty přepsány, ze zapisovacích karet do tabulky, a z jednotlivých pozorování byl u jednotlivců vypočítán robustní průměr, u kterého byla odstraněna okrajová data, která by mohla vybočovat. Dále byl z těchto jednotlivých průměrů vypočítán robustní průměr pro všechny pozorovatele „ALL“ a pro jednotlivé skupiny pozorovatelů Superior „SUP“, Average „AVG“ a pozorovatele s protanoanomalickou vadou barvocitu „LOW“. Tato data poté tvořila základ pro porovnávání s vybranými rovnicemi barevných rozdílů. U jednotlivých pozorovatelů byla také vypočítána korelace, pro zjištění vzájemné míry závislosti mezi jednotlivými měřeními u každého pozorovatele zvlášť. Korelační koeficienty jednotlivých pozorovatelů při všech pěti měřeních a všech osvětlenostech jsou shrnuty a uvedeny v tabulkách viz příloha C a D.
53
Tab. 4 – Korelace jednotlivých pozorovatelů (vnitro-pozorovatelská ne/shoda) prvního měření při všech osvětlenostech
1.obs. 1310lx 682lx 236lx 31lx 2,8lx
1 0,778141 0,787652 0,645556 0,443484 0,788536
2 0,805947 0,759861 0,731012 0,730161 0,917594
3 0,427485 0,509927 0,518591 0,311142 0,540043
4 0,805041 0,812964 0,926327 0,923839 0,845877
5 0,911724 0,732458 0,674398 0,710964 0,704322
6 0,688259 0,659792 0,702078 0,903969 0,955612
7 0,187347 0,735666 0,551081 0,725342 0,654764
8 0,482281 0,081295 0,633219 0,710591 0,829628
9 0,709995 0,708009 0,709381 0,782569 0,864351
10 0,601333 0,737325 0,796729 0,8476 0,860786
11 0,72871 0,790206 0,791421 0,410983 0,936381
12 0,657869 0,740552 0,741084 0,792184 0,910821
13 0,677028 0,673402 0,476537 0,651578 0,478323
14 0,517275 0,507454 0,529972 0,642938 0,900962
15 0,900661 0,851054 0,7829 0,795863 0,888463
16 0,551181 0,633876 0,70664 0,74382 0,556263
17 0,552357 0,664375 0,65581 0,618398 0,728261
18 0,794597 0,782933 0,596682 0,643398 0,844799
19 0,662269 0,866753 0,691191 0,681919 0,63729
20 0,571018 0,710598 0,774529 0,817991 0,706229
21 0,560073 0,822968 0,818992 0,913023 0,854118
22 0,425476 0,623118 0,77347 0,534605 0,568068
23 0,37046 0,277404 0,43969 0,389375 0,722776
24 0,693992 0,578411 0,740945 0,768309 0,81754
Hodnoty korelace však ukázaly, že závislost dat u jednotlivých pozorovatelů je ve většině případů slabá, což ukazuje, že se pozorovatelé sami mezi sebou, při jednotlivých měřeních, neshodovali. Jedním z mnoha vysvětlení, těchto nízkých závislostí dat, může být, že pozorovatelé nemají technickou zkušenost se škálovacím hodnocením barevných rozdílů a neuvědomují si dosah hodnocení v rozmezí 0 – 1 při vizuálním hodnocení velkých barevných diferencí. Jinými slovy, pokud pozorovatel objektivně stejný barevný rozdíl jako 0,4 a jednou 0,6; pak dochází k 20 % rozptylu posudku, který ale vzhledem k hodnoceným vzorkům může někdy reprezentovat 10 jednotek dE v soustavě CIELAB a jindy třeba 40 jednotek. Vlivem této nehomogenity, kterou pozorovatel není schopen během svého hodnocení posoudit, a je individuální, pak dochází k paradoxu, že lze nalézt slabou pozitivní korelaci mezi různými pozorovateli, ale mezi posudky
54
jednoho pozorovatele při dvou různých osvětlenostech ve fotopické oblasti je korelace velmi často nižší, což je v rozporu s dosavadními zkušenostmi při vizuálních testech.
6.2.2 Vizuální hodnocení 2
Díky nastavení experimentu a nevyhovujícím výsledkům, bylo rozhodnuto, že předcházející způsob hodnocení nebude nadále náležitě vyhodnocen a bude nahrazen jiným způsobem, přičemž barevné karty s trojicemi vzorků zůstávají stejné, mění se pouze způsob vizuálního hodnocení vnímání barevných rozdílů.
Jako náhradní řešení bylo zvoleno subjektivní hodnocení každé barevné trojice pomocí sestavené šedé stupnice. Šedá stupnice byla složena ze čtyř achromatických dvojic, znázorňující různý stupeň vnímání barevného rozdílu. Přičemž dvojice č. 1 představovala nejmenší barevný rozdíl a dvojice č. 4 znázorňovala největší barevný rozdíl (obr. 31).
Obr. 31 – Hodnocení barevných vzorků pomocí šedé stupnice
Pomocí šedé stupnice byla vždy hodnocena zvlášť levá a zvlášť pravá strana každé barevné trojice vzorků, což znamená, že nejdříve byl hodnocen vnímaný barevný rozdíl mezi levým a prostředním vzorkem a následně byl hodnocen barevný rozdíl mezi prostředním a pravým vzorkem. Ke každému hodnocení bylo tedy přiřazeno číslo příslušné achromatické dvojice z šedé stupnice. Šedá stupnice byla sestavena ze čtyř achromatických dvojic – 1, 2, 3 a 4. V případě, že si pozorovatel nebyl jist, zda hodnotit barevný rozdíl např. 1 nebo 2, zvolil hodnotu 2,5. Naopak v případě, kdy pozorovatel nevnímal žádný barevný rozdíl mezi sousedními barevnými vzorky (především při nižších adaptačních jasech), zvolil hodnotu 0. V tom případě se tedy škála stupnice rozšířila na hodnoty 0, 0.5, 1, 1.5, 2, 2.5, 3, 3.5 a 4.
55
Náhradní experiment byl proveden se sedmi pozorovateli, přičemž každé jednotlivé měření bylo provedeno celkem třikrát při pěti adaptačních jasech. Celkový počet otvorem o průměru 9 mm, aby otvor nepřesahoval přes plochu měřeného vzorečku. Při měření dále byl zařazen UV filtr, aby měření nebylo ovlivněno fluorescenčními látkami, jako jsou opticky zjasňující prostředky, některá lepidla a podobně. Na přístroji byl nastaven režim měření SCE, bez zrcadlové složky odrazu, aby měření nebylo ovlivněno leskem povrchu měřených vzorečků (během vizuálního hodnocení byl vliv lesku eliminován uspořádáním experimentu v konfiguraci 0°/45°). Pomocí tohoto měření byly získány souřadnice L*,a* a b* v prostoru CIELAB.
6.3 Vyhodnocení výsledků
Vizuálně bylo hodnoceno sedm sérií po šesti barevných trojicích a jedna série se sedmi barevnými trojicemi. Při sedmi respondentech a třech opakováních byl výsledný počet jednotlivých hodnocení barevných trojic 10290. Tyto hodnoty byly, pro snadnější orientaci a vyhodnocení, zapsány do jednotné tabulky.
6.3.1 Robustní filtrace
Ze zaznamenaných dat vizuálního měření byla pomocí korelace zkoumána a zjištěna tzv. vnitro-pozorovatelská shoda (rozptyl individuálních hodnocení jednoho pozorovatele, který je testován pomocí kritérií obvyklých v kolorimetrii). Následně byl z jednotlivých vizuálních odchylek dV, u každého jednotlivce, proveden robustní průměr, 2 vybočující hodnoty byly vyřazeny a ze zbylých hodnot byl vypočítán průměr zvlášť pro levou stranu a zvlášť pro stranu pravou u každé barevné trojice vzorků.
Z těchto osobních průměrů vizuálních odchylek byl dále vypočítán průměr hodnocení všech pozorovatelů pro levou a pravou stranu každého vzorku. Po následné robustní filtraci těchto průměrů byla získána celková vizuální odchylka. Hodnoty průměrů všech vizuálních odchylek dV pro jednotlivé osvětlenosti jsou shrnuty v tabulkách viz příloha
56
E. Tato data byla použita pro zkoumání validity testu a pro porovnání s vybranými rovnicemi barevných rozdílů.
6.3.2 Grassmannův zákon aditivity
Byla ověřována oblast platnosti Grassmannova zákona o aditivitě (barvy, které poskytují stejný fyziologický vjem, ať vznikají jakoukoli kombinací jiných barev, dávají při aditivním smíšení stejnou výslednou barvu) na jednotlivých odstínových listech měřených vzorků.
Obr. 32 – Přibližné umístění barevných vzorků testovacích řad v CIELAB
Každá testovací řada byla složena z barevných vzorků různého jasu a sytosti. V sérii 1
Každá testovací řada byla složena z barevných vzorků různého jasu a sytosti. V sérii 1