Výchovné důvody přemístění do dětského domova

Výchovné důvody, které vedou k umístění dětí do DD, jsou především tyto: zanedbání výchovy, výživy a dalších rodičovských povinností, fy-zické a psychické týrání, pohlavní zneužívání. Pokud dítě vyrůstá v takovém prostředí, není záhodno na nic čekat a je potřeba hledat okamžitě řešení takové situace. Na druhou stranu existují i důvody na straně dítěte, kdy vážně porušuje společenské normy a jeho chování a jednání se jeví jako velmi rizikové.

Web Šance dětem předkládá nejzávažnější důvody, které vedou k přemístění dětí do DD. Patří sem zanedbávání péče o dítě, týrání fy-zické a psychické, sexuální zneužívání dítěte, bití dítěte, syndrom CAN.

Zanedbávání je nejméně viditelné. Často bývá doprovázeno týráním či zneužíváním. Toto zanedbávání poškozuje zdravý vývoj dítěte a v krajním případě může dítě ohrožovat na zdraví i na životě. Základní potřeby dítěte jsou nepovšimnuty, včetně potřeby lásky, bezpečí a přijetí. Příčinou bývá neznalost rodičů, neochota starat se o dítě, ne-boť se o něj starat nechtějí. Významnou roli může také hrát ekonomický důvod, finanční nedostatek zapříčiní, že se starat nemohou.

Týrání dítěte se projevuje tím, že je opakovaně a neúměrně používáno fyzické a psychické trestání. Zdravý vývoj dítěte je ohrožen hrubým, zlým a bezcitným chováním rodičů ke svým dětem. Týká se to přede-vším rodičů, u kterých jsou agresivní sklony součástí jejich patologické osobnosti. Zde se jeví šance na nápravu jako velmi malá. Fyzické týrání vždy doprovází také týrání psychické. Dítě je touto kombinací silně

traumatizováno. Láska k rodičům se mísí s pocitem nenávisti, s pocitem strachu, s pocitem bezmocnosti (Rodina v problémové situaci – Šance Dětem).

Za jedno z největších traumat, které může člověk v dětství prožít, bývá pokládáno sexuální zneužívání. Dítě by mělo být vedeno rodiči k tomu, aby znalo svá práva a umělo si je chránit, mělo znát základní sexuální pojmy a rozeznávat nebezpečí. Rodiče by také měli upozornit dítě na možná rizika sexuálního zneužití. Pokud toto rodiče nerespektují, jedná se o velice závažné porušení rodičovských povinností. Situace se stává pro dítě obzvláště náročnou, když je původcem sexuálního zneužívání někdo s rodiny. Nebezpečí tkví především v tom, že dítě cítí vinu za vzniklou situaci a se svým trápením se nikomu nesvěří.

V české terminologii je syndrom CAN prezentován jako syndrom týrané-ho, zanedbávaného a zneužívaného dítěte. Jedná se o jakékoliv vědomé i nevědomé, nenáhodné konání rodičů či jiných osob, které je ve společ-nosti, která se řídí společenskými normami nepřijatelné. Toto jednání poškozuje tělesný, duševní i sociální stav dítěte a které může vést v krajním případě až k jeho smrti (Rodina v problémové situaci – Šance Dětem).

Na rizikovém chování, které vznikne u dětí, se mohou podílet výchovné styly, připomíná Kolaříková. Jedná se zejména o styly autoritářský, libe-rální a zanedbávající. Pokud rodič neustále prosazuje svoji moc, vyžadu-je neustále poslušnost, chce, aby mu dítě neustále prokazovalo úctu, může to vést až k sociální izolaci dítěte, zejména chlapci můžou začít být agresivní. U liberálního rodiče, který po svém dítěti toho více méně moc nechce, může mít výchova za následek, že dítě je nezralé, nemůže se spolehnout samo na sebe. Důsledkem je, že začíná mít sklony k agresivitě. Rodič, který se nezúčastní života dítěte, který je příliš často pryč, nemá na dítě čas, je rodič, který výchovu dítěte zanedbává. Dů-sledkem bývá, že děti jsou nesoustředěné, náladové. To vede k záškoláctví a může to končit až užíváním drog (Kolaříková 2012, s. 72).

Podle Krulichové: „Rodina je bezesporu jedním z nejvýznamnějších pro-středí, v němž dochází k socializaci dítěte a přenosu základních hodnot a norem společnosti. Důležitou úlohou rodičů je také na své děti dohlížet a motivovat je k žádoucímu chování. Pokud rodiče svoji roli neplní oče-kávaným způsobem či se v rodině vyskytují nějaké problémy nebo ne-standardní situace, je tendence případného antisociálního chování dětí přičítat této skutečnosti“ (Krulichová 2015, s. 74).

Krulichová dále upozorňuje: Charakteristika rodiny je vždy vedena jako jedna z možných příčin vzniku rizikového chování u dětí. I když se vliv rodiny s věkem postupně oslabuje a děti stále více ovlivňuje vrstevnická skupina. Pokud rodičové nejsou schopni nad dětmi dohlížet a pokud je narušena pozitivní vazba na ně, je rodinné prostředí potenciálním mož-ným spouštěčem rizikového chování. Bez rodičovské podpory se jedinec jen těžko naučí vnitřní sebekontrolu nad svým jednáním, které často může mít patologický ráz. Je dokázáno, že děti si z rodinného prostředí nepřinášejí pouze vzorce prosociálního chování, ale osvojují si i hodnoty a způsoby jednání, které podporuje rizikové chování, ať již se jedná o jeho akceptaci nebo např. pozitivní postoj k násilí (Krulichová 2015, s. 74, 75).

Kubíčková tvrdí: „Současná doba s sebou také přináší výraznou změnu klientely reedukačních zařízení. Děti a mladiství jsou agresivnější, ane-tičtější, jsou sociálně zdatnější a sebeuvědomělejší, mají potřebu se neu-stále vymezovat vůči autoritám, znají dobře svá práva a také se o ně hlásí. Jsou náročnější ve vztahu k saturaci svých biologických, psychic-kých a sociálních potřeb, tzn. že, mají větší nároky na stravu, oblečení, materiální vybavení výchovného ústavu ale také na náplň volného času a terapeutických aktivit“ (Kubíčková 2011, s. 27).

Nejčastější výchovné problémy, problémové chování, které jsou důvo-dem k ústavní péči, můžeme rozdělit do několika kategorií. Kubíčková vidí zejména protiprávní jednání, hlavně přestupky, drobné krádeže, ničení cizích věcí, atd. Dále se u dětí začíná projevovat závislost na ná-vykových látkách, zejména na tabáku a alkoholu. Velmi časté jsou také

opakované útěky z domova, záškoláctví, toulání. Děti vedou zahálčivý život, smysluplné trávení volného času u nich neexistuje.

Dalším důvodem je, že děti nerespektují nařízení rodičů, jsou s nimi v konfliktu a někdy je i fyzicky napadají. U starších dětí je také rozšíře-ným projevem rizikového chování sexuální promiskuita. Ta je spjata i s faktem, že děti se pohybují ve vrstevnických skupinách, kde často bývá páchána trestná činnost. A v neposlední řadě, každý pohár jednou přeteče, a pokud dítě má za sebou již množství výchovných opatření ná-sleduje většinou návrh na institucionální výchovu do DD, dětského do-mova se školou (dále DDŠ), nebo výchovného ústavu (Kubíčková 2011, s. 27).

Pokud někdo vyrůstá na začátku svého života v rodině, která není schopna zajistit jeho základní potřeby, jeho ochranu, jeho přirozený a zdravý vývoj, vědomě i nevědomě negativně ovlivňuje jeho chování, není pro dítě, a ani pro společnost žádoucí, aby v takovéto rodině tento jedinec zůstával. Jako nevhodnější řešení se jeví přesun dítěte do někte-ré z forem NRP, kam patří i DD.