Poděkování
Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu práce doc. PhDr. Bohu- milu Stejskalovi, CSc. za cenné rady, připomínky a čas, který mi věno- val. Také bych rád poděkoval doc. PhDr. Borisi Titzlovi, Ph.D. za vstříc- nou a nezištnou pomoc při úpravě práce.
Název diplomové práce: Rizika přemístění dětí z dětských domovů do pěstounské péče
Jméno a příjmení autora: Bc. Michael Dobrý
Akademický rok odevzdání diplomové práce: 2017/2018 Vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. Bohumil Stejskal, CSc.
Anotace:
Cílem práce je popsat rizika a prokázat pravé příčiny, které vedou ke zpětnému přemístění dětí z dětských domovů do pěstounské péče.
V úvodu teoretické části je řešeno institucionální zabezpečení náhradní rodinné péče z pohledu kladů a záporů a jsou zjišťovány současné tren- dy v této péči. Dále jsou vysvětlovány rodinné konstelace dětí umisťova- ných do dětského domova a popsány reálné možnosti jejich výchovného ovlivnění. Další částí práce je pojednání o přemístění dětí z dětského domova do pěstounské péče, které nastoluje otázku, zda je vždy tato péče pro děti vhodnější než pobyt v dětském domově.
Toto je ověřováno ve výzkumné části práce metodou řízeného rozhovoru.
Respondenty jsou děti z několika dětských domovů z různých krajů České republiky, které se vrátily zpět do ústavní výchovy. Autor pracuje s nepřímými otázkami a zjišťuje důkazy o citové saturaci, případně ne- saturaci dítěte u pěstounů.
Klíčová slova:
riziko, přemístění, dítě, dětský domov, pěstounská péče.
Title of thesis: Risk of Transfer of Children from Children's Homes to Foster Care
Name and surname of the author: Bc. Michael Dobrý Academic year of submission of the work: 2017/2018 Thesis Supervisor: doc. PhDr. Bohumil Stejskal, CSc.
Annotation:
The aim of the thesis is to describe risks and prove true causes leading to relocating children back from children's homes to foster care. The introduction of the theoretical part deals with institutionalised organi- zation of alternative family care in terms of advantages and disadvan- tages, it also notices current trends in foster care are. Additionally, fa- mily constellations of children placed in children's homes are discussed, as well as real possibilities of their educational influence. The following part of the thesis deals with relocating children from the children's ho- me to foster care which poses a question whether this kind of childcare is always more convenient for children than living in the children's ho- me.
All of this is discovered in the research part in the form of a structured interview. Respondents are children from several children's homes from various regions in the Czech Republic who returned back to institutio- nal care. The author works with indirect questions and discovers evi- dence of the child's emotional saturation, or possible unsaturation, in foster care.
Key words:
risk, relocation, child, children's home, foster care
Obsah
Seznam tabulek ... 9
Seznam použitých zkratek ... 10
Úvod ... 11
1. Institucionální zabezpečení náhradní rodinné péče ... 13
1.1. Náhradní rodinná péče, ústavní péče ... 13
1.2. Legislativní rámec ... 14
1.3. Klady a zápory ústavní výchovy ... 17
1.4. Současné trendy v ústavní péči ... 21
2. Rodinná konstelace dětí umisťovaných do dětského domova ... 24
2.1. Sociální důvody přemístění do dětského domova ... 24
2.2. Výchovné důvody přemístění do dětského domova ... 27
2.3. Reakce a prožívání této nové situace u dětí ... 30
2.4. Odezva na přemístění u rodičů... 33
3. Reálné možnosti výchovného ovlivnění dítěte v dětském domově ... 34
3.1. Adaptace dítěte v dětském domově ... 34
3.2. Předpoklady u dítěte ... 36
3.3. Možnost výchovného působení institucí ... 38
4. Přemístění dítěte z dětského domova do pěstounské péče ... 44
4.1. Legislativní ukotvení pěstounské péče ... 44
4.2. Vhodnost přemístění dítěte z dětského domova do pěstounské péče ... 49
4.3. Podmínky pěstounské péče na přechodnou dobu ... 54
5. Neúspěšná pěstounská péče u dětí přemístěných z dětského domova ... 57
5.1. Cíl praktické části ... 57
5.2. Stanovení předpokladů ... 57
5.3. Metody tvorby dat ... 60
5.4. Popis výzkumného vzorku a jeho charakteristika ... 62
5.5. Průběh sběru dat ... 64
5.6. Zjištění z uvedených dětských domovů... 65
5.6.1. Dětský domov, Kraj Vysočina, okres Havlíčkův Brod ... 66
5.6.2. Dětský domov, Kraj Vysočina, okres Pelhřimov ... 67
5.6.3. Dětský domov, Jihočeský kraj, okres České Budějovice ... 67
5.6.4. Dětský domov, Jihomoravský kraj, okres Hodonín ... 68
5.6.5. Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, Kraj Vysočina, okres Havlíčkův Brod ... 69
5.6.6. Celkové shrnutí ... 69
5.7. Analýza dat a jejich interpretace ... 70
5.7.1. Dílčí závěr a diskuze předpokladu P1 ... 72
5.7.2. Dílčí závěr a diskuze předpokladu P2 ... 76
5.7.3. Dílčí závěr a diskuze předpokladu P3 ... 80
5.7.4. Dílčí závěr a diskuze předpokladu P4 ... 84
5.8. Shrnutí výsledků praktické části a diskuze ... 86
Závěr ... 89
Návrh opatření ... 91
Seznam použitých zdrojů ... 93
Seznam příloh ... 98
Seznam tabulek
Tabulka č. 1: Výzkumné kroky
Tabulka č. 2: Předpoklady a jejich odůvodnění Tabulka č. 3: Seznam respondentů
Tabulka č. 4: Přemístění dítěte z DD do PP není zárukou plnohodnotné výchovy
Tabulka č. 5: Možnost seberealizace ve vzdělávacím procesu a volnoča- sových aktivitách není v PP vždy zaručena
Tabulka č. 6: Dítě může být v PP citově deprivováno, stejně jako v DD Tabulka č. 7: Opodstatnění zachování dětských domovů
Seznam použitých zkratek
ČR – Česká republika DD – dětský domov
DDŠ – dětský domov se školou DÚ – diagnostický ústav
KÚ – krajský úřad
MŠMT – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy NRP – náhradní rodinná péče
OSPOD – orgán sociálně právní ochrany dětí PČR – Policie České republiky
P – předpoklad
PP – pěstounská péče
PPPD – pěstounská péče na přechodnou dobu SVP – středisko výchovné péče
UHK – Univerzita Hradec Králové VÚ – výchovný ústav
ZDVOP – zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc
Úvod
V souvislosti s novelizací zákona o Sociálně právní ochraně dětí začíná v posledních letech vystupovat do popředí téma umisťování dětí do ná- hradní rodinné péče. Pojen náhradní rodinná péče zahrnuje velmi širo- kou oblast. Ať už se jedné o institucionální náhradní rodinnou péči ne- bo o všechny ostatní formy náhradní rodinné péče (dále NRP). Mezi for- my NRP patří i pěstounská péče, u které se objevil nový fenomén tzv.
pěstounské péče na přechodnou dobu, který se také někdy nazývá pro- fesionální pěstounská péče.
Tématem diplomové práce jsou možná rizika, která mohou nastat při přemisťování dětí z dětského domova do pěstounské péče a která mo- hou zapříčinit, že pěstounská péče nemusí být úspěšná. Téma bylo zvo- leno s ohledem na to, že autor téměř deset let pracoval jako vychovatel v dětském domově. Během této doby nasbíral mnoho poznatků, které se týkají přemisťování dětí z dětského domova do pěstounské péče.
Cílem práce je popsat rizika a prokázat pravé příčiny, jež vedou k návra- tu dětí do dětského domova. Předmětem bádání jsou informace od dětí, u kterých pěstounská péče skončila neúspěchem. Diplomová práce vy- chází z tvrzení, že pěstounská péče má svoje rizika, která mohou zapří- činit její neúspěšnost.
Vzhledem k charakteru zkoumané problematiky je zvolena kvalitativní výzkumná strategie. Za metodu výzkumného šetření práce je zvolen ří- zený strukturovaný rozhovor. V rozhovoru jsou používány nepřímé otázky. Práce se sestává z teoretické a praktické části. V první části práce se autor zabývá teoretickými východisky, která se vztahují k tématu práce. Je zde nastíněna problematika ústavní péče a pěstoun- ské péče. Dále je zde ukázána rodinná konstelace dětí, které byly umís- těny do dětského domova a možnost jejich ovlivnění tímto zařízením. Na závěr teoretické části jsou popsány podmínky přemístění dětí do pěs- tounské péče.
V praktické části práce jsou prostřednictvím vzorku respondentů, tvo- řeném dětmi, které se vrátily zpět do dětského domova z neúspěšné pěs- tounské péče, zjišťovány důkazy o citové saturaci, případně nesaturací dítěte u pěstounů a možnosti jejich seberealizace. V této části práce jsou zahrnuta také reálná data, která autor získal v rámci počátečního zjištění z dětských domovů. Praktická část je uzavřena shrnutím vý- sledků šetření a diskuzí.
Práce je především určena pro pracovníky, kteří se starají o děti v dětském domově, pro pracovníky orgánu sociálně právní ochraně dětí a stávající či potencionální pěstouny. Její snahou je upozornit tyto pra- covníky na rizika související s přemisťováním dětí. Smyslem a účelem diplomové práce je předcházet selhání pěstounské péče.
1. Institucionální zabezpečení náhradní rodinné péče
Nejdříve jsou vysvětleny základní pojmy, o kterých diplomová práce po- jednává. Jedná se zejména o pojem náhradní rodinná péče, institucio- nální (ústavní) péče, jsou zde zmíněny dokumenty, které vymezují jejich kompetence. Dále jsou popsány kladné a záporné dopady ústavní péče na děti a současné trendy jejího rozvoje.
1.1. Náhradní rodinná péče, ústavní péče
O náhradní rodinné péči Kovalčíková vyjadřuje názor, že se jedná o péči o dítě, která se odehrává v rodinném prostředí a je zajišťována osobami jinými, než biologickými rodiči. Zákon upravuje práva a povinnosti bio- logických rodičů s ohledem na konkrétní formu náhradní rodinné péče.
Náhradní rodinná péče (dále NRP) dává dětem možnost vyrůstat pokud možno v co nejpřirozenějším (rodinném) prostředí v situaci, kdy nemo- hou být vychovávány ve vlastní biologické rodině (Kovalčíková 2010, s.
11).
Bybyweb.cz předkládá jednotlivé formy NRP. Jednou z forem NRP je osvojení, které je známo také pod názvem adopce. Osvojení se rozděluje na dva druhy. Jedním je osvojení zrušitelné tzv. prosté a druhým dru- hem je osvojení nezrušitelné tzv. plné. Při osvojení zrušitelném zůstávají v matrice v rodném listě zapsaní biologičtí rodiče. Tento typ je využíván u dětí do jednoho roku. Osvojení nezrušitelné se provádí u dětí, které jsou starší jednoho roku. V rodném listě jsou zapsáni osvojitelé. Dítě po nich získává i příjmení. Nová rodina přijme dítě se vším všudy.
Další formou NRP je pěstounská péče (dále PP). Tato péče vzniká na zá- kladě rozhodnutí soudu a jejím cílem je to, aby dítě vyrůstalo v rodinném prostředí. Biologičtí rodiče nadále zůstávají zákonnými zá- stupci, i když dítě s nimi z nějakých důvodů nežije. Na základě rozhod- nutí soudu je dítě svěřeno do péče dvojici nebo jedné fyzické osobě. Ten toto rozhodnutí může na žádost pěstouna nebo z jiných vážných důvodů zrušit. Když dítě dovrší zletilost, PP automaticky zaniká. K zásadním
rozhodnutím potřebuje dítě vždy souhlas zákonného zástupce, většinou biologického rodiče.
Pěstounská péče na přechodnou dobu, je také typem NRP. Tato forma je používaná zejména v krizových situacích. Rodiče např. prožívají krizi, nebo se ocitli v tíživé a nepříznivé životní situaci. Tento druh NRP vyko- nává žadatel, který je zařazen v evidenci vhodných osob pro výkon pěs- tounské péče. Může se jednat o pomoc jednorázovou, nebo o pomoc dlouhodobou, opakovanou.
Pomoc dětem lze i formou tzv. hostitelské péče. Týká se to především dětí, které dlouhodobě žijí v ústavní péči. Pokud ředitel ústavního zaří- zení kladně rozhodne, může být dítěti umožněn krátkodobý (víkendový, prázdninový) pobyt v „hostitelské rodině“ i když s nimi není v příbuzenském vztahu. Hostitelská rodina by měla poskytovat pomoc velmi odborně, dlouhodobě, ohleduplně a citlivě (Náhradní rodinná pé- če: základní informace – Babyweb.cz).
Ústavní péče o dítě zahrnuje děti s nařízenou ústavní výchovou nebo uloženou ochrannou výchovou. V současné době také existují zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (dále ZDVOP). Jedná se o zařízení, která jsou v gesci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále MŠMT). Slowík mezi tato zařízení řadí diagnostický ústav, dětský do- mov, dětský domov se školou a výchovný ústav. Na základě rozhodnutí soudu, méně často na žádost rodiny, může být dítě nebo dospívající je- dinec, přesunut do zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy, které jsou výše uvedeny. V konkrétním případě a v konkrétní situaci může být toto řešení relativně lepší, než nechat jedince v prostředí pato- logické rodiny (Slowík 2007, s. 140).
1.2. Legislativní rámec
V této části diplomové práce je vymezeno legislativní vymezení škol- ských zařízení pro ústavní a ochrannou výchovu. Největší pozornost je věnována vymezení funkce dětského domova (dále DD). NRP legislativně upravují především Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně
dětí, ve znění pozdějších předpisů. Dále je to Zákon č. 89/2012 Sb., ob- čanský zákoník ve znění pozdějších předpisů a nelze opomenout Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině ve znění pozdějších předpisů.
Činnost a kompetence školských zařízení vymezuje Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských za- řízeních a preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů.
Účel a působnost školských zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a pro preventivně výchovnou péči.
1) Ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy (dále jen „zařízení“) a ve školských zařízeních pro preven- tivně výchovnou péči, kterými jsou střediska výchovné péče (dále je „středisko“), musí být zajištěno základní právo každého dítěte na výchovu a vzdělávání v návaznosti na ústavní principy a mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobo- dách, jimiž je Česká republika (dále ČR) vázána, vytvářeny pod- mínky podporující sebedůvěru dítěte, rozvíjející citovou stránku jeho osobnosti a umožňující aktivní účast dítěte ve společnosti.
S dítětem musí být zacházeno v zájmu plného a harmonického rozvoje jeho osobnosti s ohledem na potřeby osoby jeho věku.
2) Účelem zařízení je zajišťovat nezletilé osobě a to zpravidla ve věku od 3 do 18 let, případně zletilé osobě do 19 let (dále jen „dítě“), na základě rozhodnutí soudu o ústavní výchově nebo ochranné vý- chově nebo o předběžném opatření náhradní výchovnou péči v zájmu jeho zdravého vývoje, řádné výchovy a vzdělávání. Zařízení spolupracuje s rodinou dítěte a poskytuje jí pomoc při zajišťování záležitostí týkajících se dítěte, včetně rodinné terapie a nácviku rodičovských a dalších dovedností nezbytných pro výchovu a péči v rodině. Zařízení poskytují podporu při přechodu dítěte do jeho původního rodinného prostředí, nebo jeho přemístění do NRP.
3) Účelem středisek je poskytovat preventivně výchovnou péči, a tím zejména předcházet vzniku a rozvoji negativních projevů chování
dítěte nebo narušení jeho zdravého vývoje, zmirňovat nebo odstra- ňovat příčiny nebo důsledky již vzniklých poruch chování a přispívat ke zdravému osobnostnímu vývoji dítěte. Střediska po- skytují pomoc rodičům nebo jiným osobám, kterým bylo dítě svě- řeno do výchovy rozhodnutím příslušného orgánu (dále jen „osoby zodpovědné za výchovu“), při výchově a vzdělávání dítěte a při ře- šení problémů spojených s péčí o dítě, s citem zachovat a posílit rodinné vazby dítěte a zamezit odtržení dítěte z jeho rodinného prostředí.
4) Zařízení a střediska spolupracují s orgány sociálně právní ochrany dětí (dále OSPOD) v souladu s individuálním plánem ochrany dítě- te (Zákon č. 109/2002 Sb., § 1).
Zařízeními jsou:
1) diagnostický ústav 2) dětský domov
3) dětský domov se školou
4) výchovný ústav. (Zákon č. 109/2002 Sb., § 2).
Dětský domov
1) Dětský domov pečuje o děti podle jejich individuálních potřeb. Ve vztahu k dětem plní zejména úkoly výchovné, vzdělávací a sociální.
2) Účelem dětského domova je zajišťovat péči o děti s nařízenou ús- tavní výchovou, které nemají závažné poruchy chování. Tyto děti se vzdělávají ve školách, které nejsou součástí dětského domova.
3) Do dětského domova mohou být umisťovány děti ve věku zpravi- dla od 3 do nejvýše 18 let. Do dětského domova se rovněž umisťu- jí nezletilé matky spolu s jejich dětmi (Zákon č. 109/2002 Sb., § 12).
Ústavní výchova patří mezi jiné formy péče o dítě. Dalšími formami jiné péče o dítě patří poručenství, pěstounství a opatrovnictví. Křístek říká
„Ústavní výchova je vlastně také zvláštní formou tohoto opatrovnictví,
a to pro osobní péči, a to pěstounstvím kolektivním, čili hromadným.
Ostatně ústavní zařízení pro péči o děti se tradičně nazývají opatrovny, jak dosud na řadě míst dokazují i zachované pomístní názvy včetně ná- zvů uličních“ (Křístek 2017, s. 12–13).
1.3. Klady a zápory ústavní výchovy
Nejdříve budou popsány možnosti a dopady institucionální výchovy.
Matoušek se vyjadřuje, že slovo instituce označuje udržovanou zvyklost, praxi, zákon ale také i organizaci. Toto slovo pochází z latinského insti- tuere, což znamená zřizovat, zařizovat. Sociologové zařazují pod tento pojem např. školství, právo, církev, ekonomický systém a také rodinu.
Od 18. století dostává toto slovo význam zařízení pro veřejné, výchovné, církevní a jiné účely. Zároveň začíná být spjato s budovou, kterou zaří- zení užívá (Matoušek 1999, s. 17).
DD je instituce, která jedincům, kteří jsou v ní umístěny, poskytuje kompletní škálu služeb, ochrany a pomoci pod jednou střechou. Tato služba má své klady, ale i zápory. Nejdříve budou popsány negativní dopady této výchovy a poté budou uvedeny kladné stránky výchovy, které instituce DD nabízí.
Institucionální péče bývá často kritizována a společnost se k ní staví spíše odmítavě, upozorňuje Kubíčková. Vnímá především její chyby a nedostatky. PP je vnímána spíše pozitivně. Institucionální péče bude mít pravděpodobně těžkou pozici v reedukaci a v resocializaci dítěte i v budoucnosti. Ve výchovných zařízeních převažuje především systém kontroly, dohledu a izolace. Hlavním nástrojem je především režim a řád, který by měl zabránit pokračování dalších výchovných problémů.
Tento systém však nenabízí konkrétní řešení problémů, které děti do ústavu přivedly (Kubíčková 2011, s. 47).
Dalším negativním jevem, který se vyskytuje u dětí v ústavní výchově, je deprivační syndrom. Matoušek píše „Tradiční ústavní péče o děti, které nemají rodiče (případně rodiče mají, ale ti nejsou způsobilí je vychovávat) má riziko dobře známé a dobře pojmenované: deprivační syndrom. Děti
vychovávané ve větších skupinách, v nichž se na směny mění pečující osoby, jsou několikanásobně méně než v rodině podněcovány ze strany dospělých a mají také několikanásobně méně příležitostí samy dospělé- ho upoutat svým projevem“ (Matoušek 1999, s. 63–64).
Langmeier, Matějček poukazují na to, že téměř vždy horší výsledky ve vývoji po stránce intelektové, emoční a charakterové mají děti z ústavního prostředí. Tyto skutečnosti poukazují na nevýhodnost poby- tu dětí v těchto zařízeních. Nevhodnost ústavní výchovy se nejvíce pro- jevuje u nejmladších dětí do 5 let. Děti, které jsou v ústavní péči (v kojeneckém ústavu, v DD) vychovávány téměř od narození, jsou na tom daleko hůře, než děti, které přišly do DD ve školním věku. Důleži- tou skutečností, která se objevuje u dětí vyrůstajících ve shodných de- privačních podmínkách, jsou rozdílné formy deprivačních následků. To nepochybně ukazuje na přítomnost individuálních činitelů, které si sa- mo dítě do deprivovaného prostředí přináší (Langmeier, Matějček 2014, s. 119–120).
Kubíčkové se život v ústavním prostředí jeví, jako uměle vytvořená a nepřirozená náhražka běžného rodinného prostředí. Dítě je většinu času uzavřeno v omezeném prostoru v době, kdy potřebuje nejvíce roz- víjet se a v tomto prostředí ztrácí svoji jedinečnost. Zázemí v DD nemů- že nikdy nahradit rodinné prostředí. V DD se těžko najde osoba, se kte- rou by dítě navázalo důvěrný vztah, nemá možnost se s touto osobou ztotožnit a napodobovat jí. Dítě je odtrženo od reálného světa, jeho kon- takt s ním je omezen. V ústavu je jen jedno z mnoha, nepohlíží se na něj, jako na individualitu. Děti o ničem podstatném nerozhodují a jsou nuceny přizpůsobit se.
Když chce dítě v DD s někým navázat trvalé a pevné pouto, je to téměř nemožné, neboť vychovatelé se často mění. Existence DD se jeví jako nekoncepční řešení pro děti, které nemohou vyrůstat ve své rodině. Je to nouzové a nedostatečné řešení. Pokud důvody k ústavní výchově po- minuly, trvá velice dlouhou dobu, než se tato výchova zruší. Z DD od- cházejí děti do života nedostatečně připraveny právě z důvodu odtrže-
nosti od reálného světa. DD má plně v kompetenci četnost návštěv, i když v poslední době tomu již tak není. Pobyt v DD vyvolává u dítěte nejistotu, stres, obavy a pocit zaškatulkování. DD nedostatečně řeší spolupráci s rodinou, která je hlavním důvodem umístění dětí (Kubíč- ková 2011, s. 59).
Někteří autoři existenci ústavní výchovy ospravedlňují a podporují v určité míře jejich zachování. Obraz DD je podle nich v dnešní době předkládán veřejnosti účelově a nenabízí jí i kladný náhled na tuto péči.
Opravil se vyjadřuje k rozšířenému mýtu, který je rozšířen mezi veřej- ností, že děti v DD strádají a že je to vina právě jejich pobytu. Děti se dnes do DD dostávají v pozdějším věku, většinou až v průběhu nebo dovršení mladšího školního věku. Dle názoru většiny odborníků je pro rozvoj osobnosti nejdůležitější období do 4 let života. Z toho vyplývá, že děti do DD přicházejí již s deprivací. Vzhledem k tomu, že škála výchov- ných činností k rozvíjení kompetencí ať v oblasti kulturní, rozumové, sportovní, v oblasti finanční gramotnosti, v prevenci rizikového chování je velice bohatá, jeví se prostředí DD daleko podnětnější než v rodině sociálně handicapované.
Není také pravdou, že děti, které odcházejí po ukončení ústavní výchovy ze zařízení, končí na ulici, nepřipravené na život. DD se snaží o to, aby se vyučily a našly uplatnění na trhu práce. Existuje několik možností jejich další existence. Může to být návrat do vlastní rodiny, nabídka Domů na půl cesty, společné bydlení s partnerem, nájemní bydlení. Po- kud má dítě zájem, je vyučeno, DD mu vždy pomáhá a snaží se najít řešení. V záchranné síti je však mezera. Jde hlavně o bydlení. Osmnáct let je předěl a málokdo je v tomto věku sociálně zralý. Kolik dětí by skončilo jako bezdomovci, kdyby jim nepomohla vlastní rodina?
Veřejnost dnes vnímá DD nejčastěji ze dvou pohledů. Jeden pohled pře- trvává od 40. let minulého století. Veřejnost má představu, že DD je oš- klivý, zamřížovaný barák s vojenským nebo polovojenským režimem.
Dítě je chudák a je mu potřeba za každou cenu pomáhat. Druhý pohled
naopak vyzdvihuje to, že dítě do svých 18 let žije ve zlaté kleci a poté je
„vyhozeno“ na ulici. Ani jeden z těchto pohledů se nezakládá na pravdě.
Většina DD je vybavena na úrovni střední příjmové rodiny. Prostředí, ve kterém děti vyrůstají, by co nejvíce mělo připomínat prostředí, ve kte- rém by děti jednou v budoucnosti měly žít. A to je pravý důvod, proč se prostředí a vybavení DD nestále vylepšuje a buduje. I pobyt v pěkném prostředí v dětství není z pohledu výchovy málo (Opravil 2011, s. 16–17).
Dalším kladným aspektem výchovy v DD, který předkládá Opravil, je kvalitní prostředí a kvalitní pedagogičtí pracovníci. Fundovaný a odborně připravený pracovník dětem naslouchá a k dítěti přistupuje vždy s ohledem na jeho individualitu. Dítě má vždy a v jakékoliv situaci, pokud je to oprávněné, vyslovit svůj názor, svoji nespokojenost a tento fakt je vždy neodkladně řešen ku prospěchu dítěte. A to se v patologických rodinách, odkud děti většinou přicházejí, z velké části neděje.
S dětmi je také v DD dlouhodobě a pravidelně pracováno na eliminaci projevů rizikového chování. Formulace, že ústavní výchova produkuje delikventy a bezdomovce, je velice zavádějící. Vždy by se mělo přihléd- nout k tomu, v jakém prostředí děti vyrůstaly a co si z tohoto prostředí do DD přinesly. Tvrdit, že ústavní výchova může za trestnou činnost jedinců je velice sporné. V prvním roce po odchodu z DD se dopouští trestné činnosti jen malé procento bývalých klientů (Opravil 2011, s. 17).
DD mají nastaveny svůj program tak, aby se dítě mohlo realizovat ve více oblastech svého života. Děti mají možnost chodit na zájmové kroužky, o prázdninách jezdit na tábory. Jsou pro ně pořádány víken- dové a prázdninové akce. Prostředí je uspořádáno tak, aby co nejvíce připomínalo běžnou rodinu. Děti mají svoje práva, která jistí kontrolní mechanismy právní ochrany dětí. V současné době, pokud neexistuje vážný důvod, mohou za dětmi návštěvy přijíždět každý den, samy mo- hou jezdit domů na víkendové a prázdninové pobyty a pokud jejich cho-
vání nepřekročí únosný rámec, mají možnost chodit denně na vycházky.
Samozřejmě, co se týče citové deprivace, je to problém, ale dítě může být citově deprivováno i své biologické rodině.
1.4. Současné trendy v ústavní péči
V oblasti ústavní péče dochází k vývojovým posunům. Přizpůsobuje se moderním požadavkům na výchovu a vzdělávání. Snaží se ukázat, že její místo při zaopatřování dětí je opodstatněné a akceptovatelné. A tento fakt je důležitý právě v této době, kdy DD začínají bojovat o svou exis- tenci a přežití.
Kubíčková se domnívá, že i když se v dnešní době najdou zařízení, která nevyužívají v maximální míře odbornou, systematickou a terapeutickou péči, drtivá většina DD preferuje komunitní práci s dětmi, na které je založen převýchovný proces. Nedílnou součástí tohoto procesu v práci s problémovými dětmi je využití nových výchovných prostředků, jejichž základem by měl být individuální přístup ke každému jedinci, k jeho potřebám a problémům (Kubíčková 2011, s. 56).
Matoušek vidí trendy, které se v poslední době v ústavní výchově obje- vují. Sílí tlak na odbornost, vzdělání a osobnostní vlastnosti, které by měl každý vychovatel prokázat ve svém profesním životě. Ústavy se zmenšují a doba, kdy byly děti po 15 na jednom pokoji, je naštěstí dáv- no pryč. Většinou jsou děti ubytovány po dvou na jednom pokoji a prostředí výchovné skupiny je přizpůsobeno tak, aby co nejvíce při- pomínalo bytovou jednotku. Je snaha, aby ve výchovné skupině působil muž a žena.
Institucionální péče se také v poslední době daleko více otevírá okolní- mu světu, okolní komunitě. Je snahou, aby se DD staly plnohodnotným a konkurence schopným subjektem fungování nejbližší společnosti. Ak- tivity, které byly dříve vázány na ústavní prostředí, se stále ve větší míře uskutečňují mimo toto prostředí. Je vidět stále větší provázanost a spolupráce např. s obcí, kde se zařízení nachází.
Začínají vznikat alternativní zařízení, která se programově liší od tradič- ních ústavů, postupně se smazává hranice mezi ústavní a ambulantní péčí, někdy se kombinují obě možnosti. Důraz je kladen především na dobrovolnost klienta, na individuální přístup, na co nejefektivnější vyu- žívání jeho kompetencí a v neposlední řadě respektování jeho osobnosti se vším, co k ní patří. Aby byly ústavy pro klienty co nejpřitažlivější, mění svůj zevnějšek a interiér. Éra šedivých budov, které vypadaly stej- ně, je pryč a většina ústavů působí navenek příjemně a lidsky. Děti mají také daleko větší možnost podílet se na chodu a programu DD. Rozdíl mezi dítětem a vychovatelem se obrušuje, stále více panuje přátelská, vstřícná atmosféra. To klade velké nároky na vychovatelovo osobní na- sazení. A v neposlední řadě je chod zařízení kontrolován na více úrov- ních včetně klientů a jejich rodin (Matoušek 1999, s. 34–35).
Mühlpachr vyjadřuje přesvědčení, že by rozvinutí široké palety služeb, z nichž některé budou předstupněm a některé pokračováním ústavní péče, mělo být zásadním úkolem zařízení, která se chtějí pozitivně sna- žit o co nejefektivnější působení na klienta. Tato efektivnost bude smě- rodatná k tomu, aby ústavy co nejvíce propojily svou činnost s jinými (i neústavními) institucemi, které se starají o stejnou klientelu. Míra efektivnosti ukáže možnosti a meze ústavní formy péče o dítě. Ideálem se jeví poskytnutí maximálně širokého spektra služeb, v němž se bude ústavní výchova jevit, jako jedna z možností, která poskytne jen v určité situaci, možná jen na určitou dobu, právě tyto služby pro ohrožené děti (Mühlpachr2001, s. 40).
Výstižně současné trendy v ústavní výchově popsal Matoušek „Ústavy se polidšťují, ovšem ne všude a ne stejně rychle. Od negativního nálep- kování klientů, tj. od jejich nálepkování handicapem, směřuje moderní sociální práce k prioritě klienta jako osobnosti, která má jisté kompetence a jistou schopnost vývoje. Dnes v epoše vítězství individualit je nejlep- ším možným ústavem takové zařízení, které se podřizuje potřebám svých klientů“ (Matoušek 1999, s. 35).
Ústavní péče má v našich zemích dlouhou tradici. Již dlouhá léta se po- dílí na výchově dětí, které nemohou vyrůstat ve své rodině. Kapitola se snaží stručně objasnit klady a zápory ústavní výchovy, zejména v DD, se všemi důsledky pro děti, které touto výchovou procházejí nebo již prošly.
2. Rodinná konstelace dětí umisťovaných do dětského domova
Na úvod je popsáno spektrum rodin, ze kterých jsou děti do DD umisťo- vány a co je důvodem jejich umístění do DD. Jsou zde popsány zejména důvody sociální a výchovné. V návaznosti je také popsána reakce dětí, které se ocitly v této nové životní situaci, jak ji přijímají a jak je tyto si- tuace ovlivňují. Na závěr je uvedena i reakce rodin, rodičů, kterým se nepodařilo vytvořit takové prostředí, které by splňovalo záruku nezá- vadné výchovy a byly u nich shledány tak závažné důvody, že jejich dítě jim bylo odebráno z důvodů nezvládání rodičovské péče.
Langmeier, Matějček popisují tři kategorie problematických rodin: „Při- rozená rodina nebyla nikdy ustanovena (týká se to především dětí naro- zených mimo manželství). Přirozená rodina není porušena, avšak nefun- guje účinně. Sem spadají ekonomické okolnosti, jako je chudoba, bytová tíseň, nezaměstnanost apod., dále chronické nemoci nebo invalidita vy- chovatelů, jejich psychická nevyrovnanost, psychopatie, psychózy, oli- gofrenie a jiné psychické defekty. Možno k tomu přidat i rodinná spole- čenství asociálních osobností nebo vůbec společenství velmi nízké socioe- konomické a kulturní úrovně. Přirozená rodina je rozbita“ (Langmeier, Matějček 2014, s. 336).
2.1. Sociální důvody přemístění do dětského domova
„Ústavní výchovu soud nařizuje tehdy, pokud jsou výchova dítěte nebo jeho tělesný, rozumový či duševní stav nebo řádný vývoj ohroženy nebo vážně narušeny a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě, případně pokud rodiče z jiných vážných důvodů nemohou výchovu dítěte zabezpe- čit“ (Veřejný ochránce práv – Dítě v dětském domově).
Jandourek upozorňuje, že jedním ze zásadních důvodů, proč je ústavní výchova nařízena, je špatné sociální prostředí rodiny. Co je vlastně ro- dina? Měla by přinejmenším zahrnovat rodiče a děti, kteří jsou příbu- zensky spojeny a měli by existovat v dlouhodobém, solidárním soužití.
Rodina by měla být nadále, když v současné době se hovoří o krizi
rodiny, důležitým prostředím socializace. Znaky rodiny jsou sociokul- turně podmíněny (společná příbuzenská linie, konzumování statků, bydlení…). Její hlavní funkce je reprodukce rodu a výchova potomků (Jandourek 2007, s. 206).
Kolaříkové se jeví, že největší předpoklad k selhání má neúplná rodina, kde chybí jeden z rodičů nebo je nahrazen nevlastní matkou nebo ot- cem. Dalším typem rodiny, u které je možný předpoklad, že selže, je ro- dina nepodnětná. V takové rodině nemá dítě prostor pro svůj rozvoj, protože v ní chybí psychosociální podmínky. Je všeobecně přijímán fakt, že dítě v těchto rodinách nemá dostatečný prostor na emociální vývoj a sebereflexi.
Ale i v navenek úplné rodině se mohou vyskytnout rizikové faktory.
Velmi rizikovou skupinu tvoří rodiny nefunkční, disharmonické, dys- funkční (selhává jedna z funkcí rodiny). Nepříznivě se může také jevit věk rodičů (příliš mladí nebo staří), rozdílné výchovné styly. Zde se jeví jako nebezpečný zejména styl liberální, autoritářský a zanedbávající (Kolaříková 2012, s. 72).
Dítě je umístěno do DD především z důvodu (a ten se jeví jako hlavní), že jeho biologická rodina neplní základní rodinné socializačně výchovné funkce. To vyjadřuje Radvanová. Dnes už neplatí, že důvodem pobytu dítěte v DD je úmrtí rodičů, protože drtivá většina dětí své rodiče má.
Ale tito rodiče se o ně buďto nemohou, nedovedou či neumějí postarat.
Vývoj dítěte je vysoce ohrožen a v mnoha případech nevratně poškozen vysokou mírou zanedbané péče rodiči.
Jako důvod umístění dítěte do DD se v dnešní době minimálně vyskytu- jí případy, že mu zemřeli oba rodiče. Za základní tři oblasti, které jsou důvodem selhání rodiny, se uvádějí tyto již výše uvedené možnosti: ro- diče se nemohou, nedovedou nebo neumějí o své dítě postarat. Výsled- kem je sociální osiření dítěte, jehož důvodem je selhání rodinného sys- tému. Sociální „osiření „ dítěte musí být určeno především v oblasti so- ciální a v návaznosti i v právní, neboť není zdaleka tak vyhraněné, jako
osiření skutečné. Vše se děje za účelem uvolnění dítěte se svazku, ve kterém jsou společně se svými selhávajícími rodiči. Jedná o tzv. právní uvolnění (Radvanová, aj. 1980, s. 18–19).
Důvodů, proč nemohou děti vyrůstat ve své rodině, je mnoho. Matějček tvrdí: „Takových důvodů je celá řada. Vlastní rodiče zahynou nebo emi- grují nebo se prostě ztratí. Stane se, že pro nějakou vážnou chorobu nebo jiné postižení se nemohou o dítě starat. Někdy se také bohužel starat nechtějí anebo se starají takovým způsobem, že jediná pomoc spočívá v tom, že dítě je z péče takových rodičů odebráno. Příroda totiž není ne- omylná a všude tam, kde je funkce, může se objevit dysfunkce, čili poru- cha. To v našem případě znamená, že blahodárné pouto mezi matkou a dítětem či otcem a dítětem se prostě nevytváří nebo se vytváří zcela špatně a scestně“ (Matějček 1994, s. 24).
Večerka upozorňuje, že charakteristiky dětí, které přicházejí do institu- cionální péče, se podle pracovníků těchto zařízení příliš neliší. Co se tý- če sociální oblasti rodin, ze kterých pocházejí, jedná se většinou o rodiny s kriminální zátěží, z rodin sociálně nízko postavených a z rodin rozvrácených. I když se v DD občas objevují děti i z výše spole- čensky postavených rodin, nejedná se o trend, že by těchto dětí přibýva- lo. Nepříznivou zprávou je, že děti v těchto rodinách nejsou většinou ve- deny ke školní práci, úroveň školních znalostí je velice nízká, zájem o vzdělání není téměř žádný nebo se snižuje. To samé se týká kázně a respektování společenských norem (Večerka, aj. 2000, s. 14, 19).
Mezi další příčiny selhání rodičů při výchově, patří materiálně ekono- mické podmínky, připomíná Kolaříková. Rodina nemá příliš vysokou kulturní úroveň. Dítě může mít v rodině takové postavení, že je pro něj nepříznivé, kvalita rodinné výchovy je velmi nízká. U selhávajících rodin prakticky neexistuje spolupráce se školou i s jinými institucemi.
K dalším příčinám můžeme přiřadit, že velké pracovní vytížení rodičů je důvodem zanedbávání dítěte, případně nemají na dítě vůbec čas. To vše koresponduje s tím, že se v rodině vytrácí komunikace mezi rodiči a dětmi, v některých rodinách neexistuje vůbec (Kolaříková 2012, s. 72).
Sociálních důvodů, které mohou být příčinou umístění dítěte do DD je celá řada. Velké riziko hrozí zejména dětem v rodinách, které jsou soci- álně vyloučeny, nebo tímto vyloučením ohroženy. Mezi hlavní znaky ta- kové odloučenosti patří zpravidla nezaměstnanost, malá sociální mobili- ta, malý příjem, závislost na dávkách, neschopnost komunikovat s institucemi. Rodina není schopna tuto situaci překonat a tím pádem je vážně ohrožen vývoj dítěte v takové rodině.
2.2. Výchovné důvody přemístění do dětského domova
Výchovné důvody, které vedou k umístění dětí do DD, jsou především tyto: zanedbání výchovy, výživy a dalších rodičovských povinností, fy- zické a psychické týrání, pohlavní zneužívání. Pokud dítě vyrůstá v takovém prostředí, není záhodno na nic čekat a je potřeba hledat okamžitě řešení takové situace. Na druhou stranu existují i důvody na straně dítěte, kdy vážně porušuje společenské normy a jeho chování a jednání se jeví jako velmi rizikové.
Web Šance dětem předkládá nejzávažnější důvody, které vedou k přemístění dětí do DD. Patří sem zanedbávání péče o dítě, týrání fy- zické a psychické, sexuální zneužívání dítěte, bití dítěte, syndrom CAN.
Zanedbávání je nejméně viditelné. Často bývá doprovázeno týráním či zneužíváním. Toto zanedbávání poškozuje zdravý vývoj dítěte a v krajním případě může dítě ohrožovat na zdraví i na životě. Základní potřeby dítěte jsou nepovšimnuty, včetně potřeby lásky, bezpečí a přijetí. Příčinou bývá neznalost rodičů, neochota starat se o dítě, ne- boť se o něj starat nechtějí. Významnou roli může také hrát ekonomický důvod, finanční nedostatek zapříčiní, že se starat nemohou.
Týrání dítěte se projevuje tím, že je opakovaně a neúměrně používáno fyzické a psychické trestání. Zdravý vývoj dítěte je ohrožen hrubým, zlým a bezcitným chováním rodičů ke svým dětem. Týká se to přede- vším rodičů, u kterých jsou agresivní sklony součástí jejich patologické osobnosti. Zde se jeví šance na nápravu jako velmi malá. Fyzické týrání vždy doprovází také týrání psychické. Dítě je touto kombinací silně
traumatizováno. Láska k rodičům se mísí s pocitem nenávisti, s pocitem strachu, s pocitem bezmocnosti (Rodina v problémové situaci – Šance Dětem).
Za jedno z největších traumat, které může člověk v dětství prožít, bývá pokládáno sexuální zneužívání. Dítě by mělo být vedeno rodiči k tomu, aby znalo svá práva a umělo si je chránit, mělo znát základní sexuální pojmy a rozeznávat nebezpečí. Rodiče by také měli upozornit dítě na možná rizika sexuálního zneužití. Pokud toto rodiče nerespektují, jedná se o velice závažné porušení rodičovských povinností. Situace se stává pro dítě obzvláště náročnou, když je původcem sexuálního zneužívání někdo s rodiny. Nebezpečí tkví především v tom, že dítě cítí vinu za vzniklou situaci a se svým trápením se nikomu nesvěří.
V české terminologii je syndrom CAN prezentován jako syndrom týrané- ho, zanedbávaného a zneužívaného dítěte. Jedná se o jakékoliv vědomé i nevědomé, nenáhodné konání rodičů či jiných osob, které je ve společ- nosti, která se řídí společenskými normami nepřijatelné. Toto jednání poškozuje tělesný, duševní i sociální stav dítěte a které může vést v krajním případě až k jeho smrti (Rodina v problémové situaci – Šance Dětem).
Na rizikovém chování, které vznikne u dětí, se mohou podílet výchovné styly, připomíná Kolaříková. Jedná se zejména o styly autoritářský, libe- rální a zanedbávající. Pokud rodič neustále prosazuje svoji moc, vyžadu- je neustále poslušnost, chce, aby mu dítě neustále prokazovalo úctu, může to vést až k sociální izolaci dítěte, zejména chlapci můžou začít být agresivní. U liberálního rodiče, který po svém dítěti toho více méně moc nechce, může mít výchova za následek, že dítě je nezralé, nemůže se spolehnout samo na sebe. Důsledkem je, že začíná mít sklony k agresivitě. Rodič, který se nezúčastní života dítěte, který je příliš často pryč, nemá na dítě čas, je rodič, který výchovu dítěte zanedbává. Dů- sledkem bývá, že děti jsou nesoustředěné, náladové. To vede k záškoláctví a může to končit až užíváním drog (Kolaříková 2012, s. 72).
Podle Krulichové: „Rodina je bezesporu jedním z nejvýznamnějších pro- středí, v němž dochází k socializaci dítěte a přenosu základních hodnot a norem společnosti. Důležitou úlohou rodičů je také na své děti dohlížet a motivovat je k žádoucímu chování. Pokud rodiče svoji roli neplní oče- kávaným způsobem či se v rodině vyskytují nějaké problémy nebo ne- standardní situace, je tendence případného antisociálního chování dětí přičítat této skutečnosti“ (Krulichová 2015, s. 74).
Krulichová dále upozorňuje: Charakteristika rodiny je vždy vedena jako jedna z možných příčin vzniku rizikového chování u dětí. I když se vliv rodiny s věkem postupně oslabuje a děti stále více ovlivňuje vrstevnická skupina. Pokud rodičové nejsou schopni nad dětmi dohlížet a pokud je narušena pozitivní vazba na ně, je rodinné prostředí potenciálním mož- ným spouštěčem rizikového chování. Bez rodičovské podpory se jedinec jen těžko naučí vnitřní sebekontrolu nad svým jednáním, které často může mít patologický ráz. Je dokázáno, že děti si z rodinného prostředí nepřinášejí pouze vzorce prosociálního chování, ale osvojují si i hodnoty a způsoby jednání, které podporuje rizikové chování, ať již se jedná o jeho akceptaci nebo např. pozitivní postoj k násilí (Krulichová 2015, s. 74, 75).
Kubíčková tvrdí: „Současná doba s sebou také přináší výraznou změnu klientely reedukačních zařízení. Děti a mladiství jsou agresivnější, ane- tičtější, jsou sociálně zdatnější a sebeuvědomělejší, mají potřebu se neu- stále vymezovat vůči autoritám, znají dobře svá práva a také se o ně hlásí. Jsou náročnější ve vztahu k saturaci svých biologických, psychic- kých a sociálních potřeb, tzn. že, mají větší nároky na stravu, oblečení, materiální vybavení výchovného ústavu ale také na náplň volného času a terapeutických aktivit“ (Kubíčková 2011, s. 27).
Nejčastější výchovné problémy, problémové chování, které jsou důvo- dem k ústavní péči, můžeme rozdělit do několika kategorií. Kubíčková vidí zejména protiprávní jednání, hlavně přestupky, drobné krádeže, ničení cizích věcí, atd. Dále se u dětí začíná projevovat závislost na ná- vykových látkách, zejména na tabáku a alkoholu. Velmi časté jsou také
opakované útěky z domova, záškoláctví, toulání. Děti vedou zahálčivý život, smysluplné trávení volného času u nich neexistuje.
Dalším důvodem je, že děti nerespektují nařízení rodičů, jsou s nimi v konfliktu a někdy je i fyzicky napadají. U starších dětí je také rozšíře- ným projevem rizikového chování sexuální promiskuita. Ta je spjata i s faktem, že děti se pohybují ve vrstevnických skupinách, kde často bývá páchána trestná činnost. A v neposlední řadě, každý pohár jednou přeteče, a pokud dítě má za sebou již množství výchovných opatření ná- sleduje většinou návrh na institucionální výchovu do DD, dětského do- mova se školou (dále DDŠ), nebo výchovného ústavu (Kubíčková 2011, s. 27).
Pokud někdo vyrůstá na začátku svého života v rodině, která není schopna zajistit jeho základní potřeby, jeho ochranu, jeho přirozený a zdravý vývoj, vědomě i nevědomě negativně ovlivňuje jeho chování, není pro dítě, a ani pro společnost žádoucí, aby v takovéto rodině tento jedinec zůstával. Jako nevhodnější řešení se jeví přesun dítěte do někte- ré z forem NRP, kam patří i DD.
2.3. Reakce a prožívání této nové situace u dětí
Odtržení dítěte od jeho vlastní rodiny pro něj znamená traumatizující zážitek v jeho životě. Děti jsou umístěny do DD v různém věku a na různě dlouhou dobu. Každé dítě tuto situaci prožívá individuálně, někdo se s ní vyrovná lépe, někdo hůře. Děti, které přicházejí do DD, jsou cito- vě deprivovány. Za tuto deprivaci může dosavadní pobyt v jejich vlastní rodině. Langmeier, Matějček píší: „Psychická deprivace je psychický stav vzniklý následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost k uspokojení některé jeho základní (vitální) psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu“ (Langmeier, Matějček 2011, s. 16).
Matějček předložil pět základních duševních potřeb. První potřebou je potřeba náležitého přísunu podnětů. Pokud není centrální nervový sys- tém dítěte neustále podněcován podněty z okolí, nemůže podávat
maximální a optimální výkon. Dítě by mělo být stimulováno k činnosti a ne pouze pasivně a v klidu existovat.
Potřeba smysluplného světa. Tato potřeba je základem učení.
V podnětech musí být nějaký řád a smysl z důvodu, aby se z nich staly poznatky a zkušenosti. Je zde důležité, aby rodiče napomáhali, s dítětem opakovali v zájmu jeho učení.
Třetí potřebou je potřeba životní jistoty. Dítě je obklopeno lidmi, kteří k němu patří a kteří ho naplňují v jeho citových vztazích k lidem. Pokud tato potřeba není naplňována, dítě začne ovládat úzkost, která může vést až k nežádoucímu společenskému chování a nejčastěji se projevuje agresivním chováním vůči slabším.
Potřeba vlastní identity, vědomí svého já, své individuality, můžeme na- psat sebevědomí. Každý má potřebu být oceňován, uznáván, respekto- ván druhými. A takový jedinec může být oporou i druhým ve své jistotě, ve své sebedůvěře.
A poslední potřebou je potřeba otevřené budoucnosti, jinak se může říci potřeba životní perspektivy. Tato potřeba je důležitá, že se dítě má na co těšit, o co se snažit, k něčemu směřovat. To se vytýká DD, že děti v nich umístěné tyto potřeby nezažívají (Matějček 1994, s. 25–26).
Matějček se domnívá, že těchto pět základních potřeb a jejich uspokojo- vání bude zcela jistě v DD nenaplňováno tak, jako by bylo žádoucí a jak je běžné v normálně fungujících rodinách. I když děti přišly do DD z nepříznivého prostředí, je to pro ně velká změna v dosavadním životě a každé může reagovat jinak. Podle toho, jak se po příchodu do DD jeví, můžeme je rozdělit do několika typů. Typ dobře přizpůsobivý vykazuje znaky nenápadnosti, jedinec nikde nevyčnívá, po příchodu do DD je hodnocen tak, že se dobře přizpůsobil situaci a nemá problém se živo- tem v DD. Typ útlumový vykazuje známky apatie a nezájmu, je pasivní a nevyvíjí žádnou aktivitu. Typ náhradního uspokojení a nedostatek ci- tových podnětů se kompenzuje zejména nadměrnou aktivitou v jiných oblastech.
Přátelské chování bez rozdílu ke všem, sociální chování, které je zvýše- no, charakterizuje typ sociálně aktivní. Provokativní typ se domáhá po- zornosti provokacemi, což je také známka realizace v jiných oblastech.
Tímto chováním se snaží dosáhnout uznání a ocenění. Pokud si dítě z vlastní rodiny přinese známky zanedbanosti, většinou se tak projevuje i v DD a potom se jedná o typ zanedbaný. V DD se také může objevit jedinec s poruchami chování, ale zde se jeví vhodnější zařízení ústavní nebo ochranné výchovy, než DD. Posledním typem v tomto výčtu je typ dítěte, které je neurotizované předchozím životem v konfliktním, rodin- ném prostředím (Matějček 1992, s. 203–204).
V reakcích dětí na umístění do DD, hraje velkou roli jejich adaptabilita, což potvrdily výzkumy. Bowlby tvrdí ve své publikaci: „Domníván se, že všechna kritéria používána v těchto výzkumech spolu vzájemně souvisí a všechna jsou mírami, byť jen hrubými, vlastností, jež by se daly sou- hrnně nazvat adaptabilitou. Tou myslím úspěšně se přizpůsobovat, a tudíž dlouhodobě přežívat v širokém spektru fyzického a sociálního prostředí, zejména když přežití závisí na spolupráci s druhými“ (Bowlby 2012, s. 298–299).
Co se týče reakcí dětí na přemístění do DD, důležitou roli zde hraje také věk dítěte. Archerová míní, že starší ročníky snášejí tuto situaci daleko lépe než malé děti, které jsou daleko zranitelnější. Schopnost reakce po prožitých traumatech reagovat na nové životní podmínky je po fyziolo- gické stránce podstatně změněna, a vrátit tyto změny do pořádku je velmi těžké. U dětí, které jsou umístěny do DD, se často spouští trau- matická reakce i na ty nejdrobnější a zdánlivě neškodné podněty. To v dítěti vyvolává negativní očekávání budoucnosti, nepřiměřené obavy a strach, co bude následovat dál v jeho životě (Archerová 2001, s. 42).
Dnešní DD není už ta instituce, o které se tvrdilo, že děti jsou zde za- vřeny a izolovány od okolního světa, potvrzuje Kubíčková. Naopak mno- ho dětí vnímá DD jako místo, kde se mohou zklidnit, uvědomit si, co se vlastně s jejich životem stalo, uvědomit si případně svoje chyby, které mohly přispět k jejich umístění do DD. Mnoho dětí reaguje na prostředí
DD, jako na místo, kde se mohou seberealizovat, zažít pocit úspěchu a uznání. Vnímají DD také s ohledem na to, že se zde mohou něco nau- čit, že zde mohou dělat věci, které doma dělat nemohly (Kubíčková 2011, s. 56–57).
Přechod dítěte do DD je pro něj v každém případě stresovou situací. Re- akce dětí bývá různá a záleží v tu chvíli hlavně na odborném personálu DD, jak tuto zátěžovou situaci dokáže společně s dětmi zvládnout. Míra adaptability je každého dítěte jiná a prožívání jednoho je odlišné od pro- žívání druhého.
2.4. Odezva na přemístění u rodičů
Jen minimální procento dětí v DD neudržuje kontakt se svými biologic- kými rodiči, případně alespoň s jedním z rodičů. A pokud žádný kontakt neexistuje, je to především z důvodu, že rodina má zakázaný kontakt z důvodu ohrožení výchovy dítěte, nebo se dítě nechce se svou vlastní rodinou stýkat. Některá rodina projevuje zájem o dítě větší, některá menší. To samé se týká spolupráce zařízení s rodiči. Zejména ze strany rodičů není tato spolupráce na takové úrovni, jak by bylo třeba.
Rozpětí reakce rodin, odkud bylo dítě přemístěno do DD, je velice širo- ké, od naprostého nezájmu až po formu přiměřené spolupráce.
V současné době má dítě právo na návštěvu osob, které byli zodpovědné za jeho výchovu před přemístěním do DD kdykoliv (pokud tomu nebrání závažné důvody). Je žádoucí, aby návštěva byla s časovým předstihem domluvena. V poslední době je také trendem, že děti mají možnost jezdit na víkendové a prázdninové pobyty ke svým rodičům a to opakovaně.
Zakázat takový pobyt lze pouze ze závažných důvodů. Další možnosti kontaktů je korespondence a telefonování (Veřejný ochránce práv – Dítě v dětském domově).
Tyto možnosti se dnes běžně v DD využívají a zaleží jen na straně dítěte a rodiny, jak často budou realizovány. Rodinná konstelace dětí, které jsou umisťovány do DD, je velice široká a to samé platí i o důvodech umisťování.
3. Reálné možnosti výchovného ovlivnění dítěte v dětském domově
Příchod dítěte do DD je pro něj zátěžovou situací. Každé dítě si bude na nové prostředí DD zvykat jinak, někomu to půjde rychleji, někomu déle a jsou i tací jedinci, kteří si na život v DD nikdy nezvyknou. Tato adap- tace bývá velmi komplikovaná z mnoha důvodů. Na jedné straně je osobnost dítěte, které má určité předpoklady adaptovat se, na straně druhé, vliv DD, který může dítě formovat a ovlivňovat.
3.1. Adaptace dítěte v dětském domově
Pokud jedinec žije v nějakých podmínkách, nebo jsou mu tyto podmín- ky změněny, nepřijímá tyto podmínky pouze pasivně, ale snaží se o to, aby tyto podmínky přizpůsobil svým zájmům, cílům, hodnotám. Duško- vá se vyjadřuje, že adaptace je vlastně proces, při kterém dochází k přizpůsobování se novým podmínkám v takové míře, aby jedinci co nejvíce vyhovovaly. Člověka ovlivňuje sociální prostředí, ve kterém žije, a proto se adaptace týká konkrétního sociálního okolí (v tomto případě prostředí DD). Pokud by jedinec neměl schopnost adaptace, těžko by se naučil zvládat změny prostředí, novou situaci a interakci se svým oko- lím (Dušková 2017, s. 21).
S procesem adaptace velmi úzce souvisí i pojem socializace, který je ce- loživotní proces. Žádný jedinec nemůže existovat ve společnosti samo- statně, aniž by docházelo k interakci s jeho okolím. Společnost působí na jedince a ten naopak působí na své okolí. Adaptace, ať už se jedná o adaptaci dětí a mládeže nebo dospělých, má dvě základní složky. A to akomodaci a asimilaci. Průcha, Waltrová, Marešová říkají: „Adaptace je ve vývojově psychologickém smyslu přizpůsobení se jako výsledek dy- namické rovnováhy mezi pasivnějšími jevy akomodace a aktivnějšími jevy asimilace toho, co člověka obklopuje. Adaptace sociální, přizpůsobení se člověka novým sociálním podmínkám“ (Průcha, aj. 1995, s. 16).
Dušková dělí adaptaci dítěte v DD do několika fází. První fází adaptace je fáze prvního dojmu. Jedinec se přivítá a seznámí s osobami
v zařízení. Je to počáteční fáze, jehož součástí je poznat atmosféru DD, seznámit se s prostředím, kde bude žít, se svým pokojem. Nedílnou součástí této fáze je také rozhovor s ředitelem, sociální pracovnicí a vedoucím vychovatelem.
Následuje další fáze a tou je fáze orientace. Ta má délku kolem jednoho týdne. Dítě se seznamuje s chodem zařízení, jaký je jeho vnitřní řád, jaké má práva a povinnosti. Navazuje kontakty ve své rodinné skupině s ostatními dětmi, poznává ostatní pracovníky v DD, pozná školu, kam bude chodit. Také poznává i ostatní děti v DD. Třetí fází je fáze integra- ce. Tato fáze je u každého dítěte velmi individuální. Rozhodujícími fak- tory v této fázi je věk dítěte, jeho osobnost, míra jeho „poškození“
v bývalé rodině, jeho mentální úroveň, jeho sociální zralost, jeho adap- tabilita, dodržování společenských norem. Tato fáze trvá zhruba po do- bu 2–3 měsíců.
Sebeprosazení dítěte je čtvrtou a nejdelší fází adaptace. Zpravidla trvá jeden rok od příchodu dítěte do DD. Je přirozené, že v době, kdy je dítě seznámeno plně s chodem zařízení, umí se v něm orientovat, dochází u něj k potřebě prosadit se, a najít si své postavení. Mnoho dětí se v této době otevře a rozpovídají se ať již o pozitivních nebo negativních zážitcích z předešlého života. Zde by se mělo upozornit na skutečnost, že je důležité akceptovat, zda je dítě extravertní či introvertní povahy, jaký je jeho osobnostní profil a jakou má mentální úroveň. Každý vy- chovatel potvrdí, že dítě v této době zkouší, kde jsou hranice toho, co si může ještě dovolit a co už ne, vyprofiluje se jeho pozice ve skupině a v celém kolektivu dětí v DD.
Poslední fází je fáze ukončení adaptace. Tento proces je ve většině pří- padů ukončen mezi 1 až 2 rokem pobytu dítěte v DD. V tomto období je již dítě pevnou součástí DD, ví kde je jeho místo, vytvořilo si kolektiv nových kamarádů, respektuje hranice rodinné skupiny, zná i kolektiv pedagogických i nepedagogických pracovníků zařízení. Všech těchto pět fází neprobíhá samozřejmě samostatně a izolovaně. Navzájem se
doplňují, prolínají. U někoho různé fáze trvají různou dobu z důvodu individuality každého jedince (Dušková 2017, s. 22).
3.2. Předpoklady u dítěte
Existuje velká pravděpodobnost, že výchovné působení na dítě je silně ovlivněno rodinným prostředím, ze kterého vzešlo. V této části práci jsou použity údaje z práce J. Víravové, i když tato práce je primárně vě- nována dětem z diagnostických ústavů (dále DÚ).
Víravová vyjadřuje názor, že u dětí z DÚ lze pozorovat problémové cho- vání, lze o nich říci, že jsou nevychované, ale existují i děti, kde ani jed- no neplatí. To samé lze říci i o dětech z DD. Děti, které procházejí insti- tucionální výchovou, lze rozdělit na sedm skupin.
1) Děti ohrožené týráním či zanedbáváním
U těchto dětí je poškozen jejich vývoj. Rodinné prostředí je nepodnětné, děti jsou psychicky nebo fyzicky týrány. Někdy se objevují znaky asoci- álního chování, ale poruchy chování se jinak nevyskytují. Na nové pro- středí se adaptují rychle, převládá u nich pozitivní náhled na svět. Hůře se prosazují ve skupině a hájí své zájmy. Výchovné působení jim větši- nou nečiní obtíže, autority respektují, stanovená pravidla respektují.
Pokud mají motivaci, úkoly plní zodpovědně.
2) Děti s problémovým chováním
U těchto dětí došlo k nezvládnutí výchovy ze strany rodičů. Jejich cho- vání silně ovlivňuje vrstevnická skupina. Na podmínky zařízení se větši- nou rychle adaptují, většinou spolupracují. I když si zachovávají od- stup, výchovnou autoritu respektují. Režim zařízení dodržují, úkoly vět- šinou plní. Většinou neuznávají svou vinu a hází ji na okolí. Kritické sebehodnocení jim není vlastní.
3) Děti s poruchami chování, ohrožené týráním či zanedbáváním
V rodinné anamnéze těchto dětí se současně objevují poruchy chování (a to již v raném věku), tak zanedbávání. Ústavnímu prostředí se
podvolují pozvolně a s výhradami. Reakce na dospělé bývá reaktivní.
Jejich výkon během pobytu mívá většinou spíše sestupnou tendenci.
Řeší dilema mezi nekonfliktním a konfliktním jednáním. Z výchovných autorit respektují jen některé. Jejich obranným mechanismem je ústup.
Převažuje u nich dětinské sebeprosazování.
4) Děti s poruchami chování, neohrožené týráním či zanedbáváním, bez psychiatrické anamnézy
V předškolním nebo v mladším školním věku se již objevuje problémové chování. Typické pro tuto skupinu je zanedbávání školních povinností, útěky, záškoláctví, toulání. Ohrožení rodinným prostředím není zazna- menáno. Tito jedinci mají problém s adaptací v zařízení. Neuznávají au- toritu, vyvolávají konflikty, nerespektují daná pravidla. Většina nedo- táhne svěřený úkol do konce. I přesto, že zpočátku ho plní relativně dobře, při objevení se první překážky na něj rezignují. Bývají často ego- ističtí, bez ohledu na potřeby svého okolí.
5) Děti s poruchami chování, ohrožené týráním či zanedbáváním, s psychiatrickou anamnézou
Vzhledem k závažnosti poruch chování jsou těmto dětem indikována psychofarmaka. Může se u nich jednat i o organické poškození mozku v důsledku užívání návykových látek. Současně se v jejich anamnéze ukazuje i ohrožování v jejich rodinném prostředí. Tyto děti mají kolísa- vou výkonnost, těžko se koncentrují. Pro úspěšnost zvládání zadaných úkolů je důležitý jejich psychický stav. Rozptyl jejich nasazení je od ma- ximálního zájmu až po úplnou pasivitu. Dále je charakterizují hypertro- fované emoční projevy. Nesou známky psychické deprivace, selhávají v sociálních dovednostech. Často bývají terčem útoků ostatních dětí.
6) Děti s poruchami chování, s psychiatrickou anamnézou
Tato skupina dětí se v DD zatím příliš často nevyskytuje (i když jejich počet v posledních letech také přibývá). Tyto děti mají za sebou zkuše- nost z ústavních pobytů a hlavním důvodem jejich selhávání je užívání
návykových látek. V novém prostředí se rychle adaptují, což významně ztěžuje jejich reedukaci. Úkoly plní s kolísavou výkonností, která má s časem postupně sestupnou tendenci. Bezostyšně také překračují meze slušného chování.
7) Děti s poruchami chování, osvojené či z pěstounské péče
V této skupině se vyskytují děti s mírnou poruchou chování.
U některých probíhá psychiatrická léčba. Je pro ně typické, že do zaří- zení přišly s NRP. Autoritu velmi dobře respektují, vyhledávají kontakt s dospělými, při rozhovoru bývají reaktivní. Režim v zřízení zvládají, svě- řené úkoly většinou plní zodpovědně. Rádi na sebe upozorňují, jejich sebedůvěra není příliš vysoká. Pokud mají pocit, že nejsou uznávány, projevují se až dětinským způsobem zlobení (Víravová 2014, s. 133–
142).
Dušková upozorňuje i na další faktory, které určují předpoklady u dítěte na jeho reedukaci a resocializaci, jeho věk a mentální úroveň.
Dále jsou to jeho povahové vlastnosti, postoj k autoritám, schopnost začlenit se do kolektivu. Nelze také opomenout, jak dlouho byl ve své biologické rodině, jaké si odtud přinesl zkušenosti, zda byl zanedbáván, týrán. Je předpoklad, že u všech dětí bude v menší či větší míře pozoro- vatelná citová deprivace (Dušková 2017, s. 23).
3.3. Možnost výchovného působení institucí
Prostředí a okolí, ve kterém dítě vyrůstá, významnou měrou ovlivňuje jeho vývoj, chování, jeho socializaci, snahu učit se novým věcem. For- muje jeho mravní profil, respektování společenských norem a v neposlední řadě rozvíjí u dítěte estetické vnímání světa, smysluplné vnímání volného času a jeho seberealizaci. Z tohoto pohledu se jeví, že již pouhá atmosféra DD, jeho sociální klima, prostředí a okolí DD ve vzájemné provázanosti mají na dítě zásadní vliv při jeho formování. Pod pojmem sociální klima DD jsou míněny ustálené postupy u vnímání, prožívání, hodnocení a reagování všech aktérů v rámci zařízení (děti, vychovatelé, nepedagogický personál, rodiče) na to, co se v zařízení
