Vývoj sociálního učení u třeťáka

Díky hrám a rolím se děti zdokonalují v sociálním učení. Sociální učení je soubor procesů, díky nimž se dítě učí v interakci s druhými aktivně začleňovat do společnosti, učí se do-držovat normy dané společnosti, učí se komunikovat, bere na sebe sociální role, které vidí okolo sebe a účastní se sociálních interakcí. Díky interakci s danou sociální skupinou přejí-má její hodnoty, postoje, návyky a názory. Dítě se podle sociální skupiny, s níž se stýká, formuje a formují se i vlastnosti jeho osobnosti, které se týkají přístupu k dalším lidem.

Sociální učení probíhá nejprve formou pozorování a následným napodobováním viděného chování. V průběhu výchovy dítěte ho rodiče formují za pomoci sociálního posilování for-mou odměny a trestu. Tomuto učení říkáme učení zpevňováním. Dítě se díky tomu začíná orientovat, v tom, co je podle jeho rodičů dobré a co špatné, a samozřejmě touží po tom, aby získávalo co nejčastěji odměnu, a vyhýbá se trestu (Helus, 2007, s. 115).

Po sociálním posilování přichází fáze identifikace, přejímání nebo zamítání modelů. Dítě se za pomocí trestů a odměn s pravidly identifikuje a přijme je za své nebo je naopak od-mítne a snaží se dělat naprostý opak (Čáp, 2007, s. 192-198).

Sociální učení se nejprve formuje v rodině. Dítě je velmi citlivé na různé formy komunika-ce a je velmi dobrý pozorovatel. Proto velmi záleží na tom, jak rodiče komunikují s dítě-tem, ale také jak komunikují rodiče a další členové rodiny mezi sebou. Pokud komunikace v rodině nefunguje tak, jak má, dítě převezme nesprávné formy užívání komunikace a nese si je s sebou celý život. Mezi nesprávné projevy komunikace můžeme řadit vyjadřování, které se neshoduje s tím, co osoba pociťuje – něco říkám, ale moje gesta, mimika říkají něco jiného, nejasné vyjádření, u kterého posluchač neporozumí, jestli bylo míněno vážně nebo vtipem či ironií.

I ve školním prostředí, stejně jako v rodině, probíhá sociální učení hlavně za pomoci zpev-ňování, napodobování, identifikace a zrcadlení. Dítě pozoruje chování svých spolužáků a chování, které je bráno jako žádoucí a správné, potom přejímá a identifikuje se s ním.

V prvních dvou ročnících je to většinou chování, které schvaluje učitel, avšak od třetí třídy je to spíše chování, které schvalují ostatní spolužáci (Čáp, 2007, s. 192-198).

Žák ve třetí třídě začíná být více ovlivněn sociální skupinou (třídou), ve které se nachází.

Nyní pomalu přestává být závislý na rodině a přesedlává do závislosti na skupině vrstevní-ků. Skupina má vliv na jeho chování, zájmy a přejímání správných hodnot a názorů. Třída začíná mít vliv na celou osobnost dítěte. Žák získává zkušenosti s jedinci, kteří mu nejsou společensky nadřazení, ale jsou na stejné úrovni jako on. V komunikaci a socializaci probí-há seznamování, upevňování vztahů, určování společenského postavení ve skupině, disku-tování či tolerování názorů druhých. Nyní už probíhá výměna názorů a řešení konfliktů na nové úrovni, kdy už dítě není jen v roli pasivní osoby, která přijímá odměny a tresty, ale může být i tím, kdo rozhodne, jak celá situace dopadne.

Tyto zkušenosti jsou důležité pro to, aby se dítě dokázalo později dobře orientovat v dalších sociálních konfliktech a vztazích, které se budou postupně během vývoje ob-jevovat, a aby jedinec dokázal správně nad problémem uvažovat a následně se správně roz-hodnout.

Na jedince jako takového mají velký vliv sociální skupiny. V období života dítěte, které chodí do třetí třídy, to bude jeho třída ve škole (i tam se mohou vytvářet menší sociální skupiny podle zájmů, které spolužáci společně sdílí), ale můžeme se setkat i se sociální skupinou v rámci nějakého sportovního týmu či kroužku. Většina skupin začíná jako for-mální skupina – skupina jedinců, kteří jsou do skupiny zařazeni a neznají se. Postupně se však ze skupiny vlivem socializace a vzájemného poznávání stává skupina neformální, kte-rá se vytváří samovolně a přirozeně bez nějakého nátlaku okolí. Z formální skupiny se může vytvořit i několik menších neformálních skupin. Jedinec už ze své podstaty touží pat-řit do nějaké skupiny a být přijímán, a je proto ochoten přijmout její zvyky a požadavky, a zároveň je ochoten přijmout za své názory, normy a postoje skupiny i za předpokladu, že někdy nebude se všemi požadavky úplně souhlasit (Pražská skupina školní etnografie, 2005, s. 104-147).

Se sociálním učením a vytvářením skupin souvisí i naše emoce. Každý jedinec se účastní procesu socializace z důvodu, že při nich zažívá příjemné emoce nebo se jich snaží dosáh-nout. Člověku, jako společenskému tvorovi, je ve společnosti dalších lidí ve většině přípa-dů dobře a snaží se navázat přátelské vztahy, z kterých bude mít nějaký užitek. Každý jedi-nec vyhledává interakce, v kterých se mu dostane respektu, úcty a vzájemného porozumě-ní. Pokud se člověk rozhoduje o nějaké budoucí události, už dopředu přemýšlí, jaké při tom pravděpodobně bude mít emoce. Emoce ovlivňují naše rozhodování, ať už v danou chvíli, či při přemítání o nějakém budoucím rozhodnutí.

Naše rozhodování, chování, ale i postavení v sociální skupině možná ještě více ovlivňují nepříjemné emoce jako je strach či hněv. Tyto nelibé emoce nám mohou bránit překonávat překážky a mohou způsobovat neshody s dalšími členy skupiny. Důkazem nám může být například to, že ve většině skupin je žádoucí takový vůdce, který jde ostatním příkladem, je veselý, společenský a dokáže ovládat své emoce. Proto je dobré, když se dítě v průběhu života učí se svými emocemi pracovat a učí se je mít pod kontrolou (Čáp, 2007, str. 192-198).