Technická univerzita v Liberci
FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ
Katedra: pedagogiky a psychologie Studijní
program:
magisterský
Studijní obor
(kombinace)
český jazyk – občanská výchova
Emocionální prožívání dítěte ve vztahu k pěstounské rodině
The emotional experience of child in the relationship to the foster-family
Diplomová práce: 09–FP–KPP– 27
Autor: Podpis:
Ivana Tomíčková Adresa:
Puškinova 526 Liberec 23 460 08
Vedoucí práce:
PhDr. Simona Kiryková, Ph.D.
Počet
stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh
105 0 1 7 29 10
V Liberci dne: 6. 6. 2010
Prohlášení
Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce a konzultantem.
V Liberci dne: 6. 6. 2010
Jméno: Ivana Tomíčková Podpis:
Poděkování
Touto cestou bych ráda vyjádřila poděkování PhDr. Simoně Kirykové, Ph.D., za její čas, cenné rady, připomínky a trpělivost při odborném vedení mé práce. Velký dík patří též obětavým pěstounům, kteří byli ochotní podělit se o informace, které tvoří jádro celé diplomové práce. V neposlední řadě děkuji mé rodině, která mi poskytla zázemí, podporu a lásku.
Anotace
Cílem diplomové práce je poskytnout ucelené informace o náhradní rodinné péči. Velmi podrobně se poté zabývá problematikou pěstounské péče, jejíž vývoj mapuje od prvopočátků. Práce je určena především pro stávající i budoucí pěstounské rodiče, kteří zde naleznou stěžejní charakteristiky pěstounské péče, zakotvení pěstounství v zákoně i možné problémy, s nimiž se mohou setkat, včetně návrhů jejich řešení. Praktická část je poté zaměřena na výzkum v centru dění. Hlavní část praktického výzkumu se soustředí přímo do pěstounských rodin, které podají pro tuto práci nejdůležitější a nejcennější informace o tom, jak se jimi přijaté dítě emocionálně vyvíjelo a vyvíjí po příchodu do rodiny. Zjištěná fakta přinesou důležité poznatky především těm, kteří s takovýmito dětmi přichází denně do kontaktu – tedy rodičům, ostatním příbuzným i učitelům. Práce může dále posloužit například studentům psychologie či pedagogiky nebo laické veřejnosti.
Klíčová slova: náhradní rodinná péče, adopce, pěstounská péče, traumatická událost, emocionální vývoj, identita
Zusammenfassung
Die Arbeit zielt darauf ab, umfassende Informationen über Pflegefamilien zu bieten. Sehr gründlich befasst sie sich dann mit Pflegefamilien, deren Entwicklung sie von Anfang an beschreibt . Die Arbeit ist in der ersten Linie für aktuelle und zukünftige Pflegeeltern geeignet, die hier die Kerneigenschaften der Pflegefamilie, Verankerung der Pflegefamilien im Gesetz und mögliche, damit verbundene Probleme, darunter auch Vorschläge zu ihrer Lösung finden sollen. Der praktische Teil wird dann auf die Forschung in dem Mittelpunkt konzentriert. Der Hauptteil der praktischen Forschung konzentriert sich direkt auf Pflegefamilien, die für diese Arbeit die wichtigsten und wertvollsten Informationen darüber geben , wie sich ein Kind früher emotional entwickelt hat und dann nach der Ankunft in die Familie. Diese Tatsachen bringen wichtige Erkenntnisse vor allem denjenigen, die mit solchen Kindern täglich in Kontakt kommen - also Eltern, andere Verwandte und Lehrer.
Diese Arbeit kann als Beispiel für Studenten der Psychologie oder Erziehung oder der Allgemeinheit dienen.
Die Stichwörter: die ersatzfamilien Pflege, die Adoption, das Pflegekindschaftsverhältnis, das Trauma, die emotionale Entwicklung, die Identität
Summary
The thesis aims to provide comprehensive information about foster care. Very closely with then deals with foster care, which maps the evolution from the beginning.
Work is intended primarily for current and future foster parents who will find the core characteristics of foster care, foster care anchored in the law and possible problems they may encounter, including proposals to address them. The practical part is then focused on the research at center stage. The main part of the practical research focuses directly into foster families, which made this work the most important and valuable information about how they adopted a child emotionally evolved and developed after the arrival of the family. These facts bring important knowledge especially those with such children come into daily contact - ie parents, other relatives and teachers.
Work can serve as example to students of psychology or education or the general public.
Keywords: foster care, adoption, foster care, trauma, emotive development, identity
Obsah
Úvod
... 8A. TEORETICKÁ ČÁST
... 111. Biologické versus psychologické rodičovství
... 112. Funkce rodiny
... 133. Náhradní péče o děti
... 163.1 Náhradní rodinná péče...
164. Osvojení
... 185. Pěstounská péče
... 215.1 Historie pěstounské péče ...
215.2 Pěstounská péče v dnešní době...
245.3 Pěstounská péče a zákon...
275.4 Typy pěstounské péče...
285.4.1 Individuální pěstounská péče ... 29
5.4.2 Skupinová pěstounská péče... 30
5.4.3 Pěstounská péče na přechodnou dobu ... 32
5.5 Profesionální pěstounská péče v zahraničí – příklad...
375.6 Další formy náhradní rodinné péče ...
386. Náhradní rodinná péče v číslech
... 406.1 Vývoj počtu pěstounských rodin ...
406.2 Umísťování dětí a mladistvých do náhradní rodinné, ústavní a ochranné výchovy ...
416.3 Počet dětí svěřených do pěstounské péče v ČR ...
426.4 Počet žadatelů o pěstounskou péči v ČR...
426.5 Počet pěstounských rodin v ČR...
436.6 Počet osvojených dětí v ČR...
446.7 Počet žadatelů o osvojení v ČR ...
447. Psychický a emocionální vývoj dítěte
... 457.1 Činitelé vývoje jedince ...
457.2 Vývojové zvláštnosti dětského věku ...
477.3 Emocionální vývoj dítěte...
507.3.1 Úloha emocí v dětství... 50
7.3.2 Identita a podpora pozitivní identity ... 52
7.4 Teorie psychosociálního vývoje dle Erika Eriksona ...
548. Dítě v pěstounské rodině
... 568.1 Důvody umístění dětí do pěstounské péče ...
568.2 Problémy dětí přicházejících do pěstounské péče...
598.3 Vliv traumatické události na dítě...
638.4 Pomoc dětem s narušeným emocionálním vývojem ...
659. Zaznamenané příběhy z pěstounských rodin
... 69B. PRAKTICKÁ ČÁST
... 741. Cíl
... 742. Metody
... 742.1 Návštěva v rodině - teoretické informace o výzkumné metodě
74 2.1.1 Vlastní zkušenosti s návštěvou v rodině ... 762.2 Dotazník...
783. Výzkumný vzorek
... 804. Prezentace výsledků šetření
... 825. Interpretace výsledků šetření
... 946. Diskuze
... 98Závěr
... 100Seznam použité literatury
... 101Internetové zdroje
... 104Seznam příloh
... 105Úvod
Diplomová práce na téma Emocionální prožívání dítěte ve vztahu k pěstounské rodině je rozdělena na tři základní části. První část, čistě teoretická, seznamuje v samotném úvodu čtenáře s problematikou náhradní rodinné péče, mapuje vývoj pěstounské péče v České republice od jeho prvopočátků a zabývá se též problematikou citového vývoje dětí v pěstounské péči, kterou zaznamenává odborná literatura. Druhá část je věnována organizacím veřejné správy i nadacím v Libereckém kraji, které pomáhají rodinám, jež žádají o svěření dítěte do náhradní rodinné péče nebo rodiny s přijatými dětmi podporují. Tato část práce vznikla prolnutím části teoretické a části praktické, realizované pomocí dotazníků. Poslední část práce vznikla díky praktickému výzkumu přímo v pěstounských rodinách, tedy v centru celé problematiky. Ke zjištění všech potřebných dat bylo využito dotazníků, návštěv v rodinách a pozorování.
Samotný nápad vytvořit diplomovou práci, která by se zabývala problematikou pěstounských rodin, vznikl velmi spontánně. Náhradní rodinná péče je totiž pojem, který je mi již několik let poměrně blízký, neboť v naší rodině je náhradní rodinná péče realizovaná prostřednictvím adopce. O nějaký čas později jsem měla možnost setkat se i s pěstounskými rodinami při jejich pravidelném setkávání, které pro ně v Libereckém kraji organizuje Nadace Syner, a tudíž poznat i tento způsob náhradní rodinné péče. Opět byla tato cenná zkušenost realizována díky člověku z mé rodiny, který velmi obětavě a nezištně pomáhá pěstounským rodinám v celém našem kraji.
Ve chvíli, v níž jsem uvažovala nad tím, zda se věnovat problematice adoptivních nebo pěstounských rodin, rozhodl následující fakt. Adopce je všeobecně známý způsob náhradní rodinné péče. Dítě, které přijde do adoptivní rodiny, většinou zcela splyne s novými rodiči, s novým prostředím. Původní vazby se zpřetrhají a po právní stránce vznikne svazek totožný s vlastní rodinou. Pěstounská péče je však svazek volnější, hlavně z pohledu pěstounských rodičů, kteří se nemají stylizovat do role rodičů vlastních. Už to jejich úkol velmi ztěžuje a přivádí je to do nezáviděníhodné situace, v níž probíhá vnitřní boj lidskosti a právní stránky věci. Jak vyplývá z nejrůznějších statistik (viz. tabulka 4 a tabulka 7), žadatelů o adopci je mnohonásobně více než žadatelů o pěstounskou péči. I to bylo podnětem k tomu, abych svou práci zaměřila právě na pěstounské rodiny, o kterých lidé obecně nemají
tolik informací jako o adoptivní péči a počet žadatelů stále nedosahuje (a pravděpodobně ani dosahovat nebude) počtu žadatelů o adopci. Tato situace
je snadno vysvětlitelná a pochopitelná - bezdětní lidé touží vytvořit rodinu, která bude téměř totožná s rodinou vlastní a tyto požadavky splňuje právě adopce. Má pozornost se tedy zaměřuje na pěstounské rodiny, které přijaté děti zabezpečí nejen po stránce materiální, ale - a to je stěžejní - i po stránce citové, neboť jim ve většině případů poskytnou krásné a stabilní rodinné prostředí, které je pro správný vývoj dítěte nejdůležitější (stejně tak je tomu u adoptivní péče). Pěstounům však patří velký obdiv, jsou to právě oni, kteří si do své péče berou děti starší, postižené, popřípadě děti bez ohledu na pohlaví nebo barvu pleti a zabezpečí jim to, co jim péče ústavní nabídnout nemůže – domov a rodičovskou lásku a péči. Tito lidé mezi sebe přijímají v podstatě cizí dítě. Dítě, které se jim nenarodilo, které má jiný biologický základ.
Noví rodiče si zajisté kladou mnoho otázek, na něž by rádi znali odpovědi. Budeme takovému dítěti rozumět? Sžijeme se s ním? Dokážeme výchovou ovlivnit biologický základ, který si přináší ze své vlastní rodiny? Budeme schopni sladit svůj dosavadní život s životním rytmem nového člena rodiny tak, aby vyhovoval jak jemu, tak i nám?
Na některé otázky poskytne odpovědi zkušený sociální pracovník, psycholog, některé nám zodpoví až život sám. Jediné, co by náhradní rodiče (adoptivní rodiče i pěstouni) měli vědět, je to, že dítě, které přijímají, má stejné potřeby jako dítě vlastní. Tím rozumíme domov, milující rodiče, jistotu, bezpečí, řád, smysluplné podněty a pocit, že k někomu patří, že s někým může být. Není nutné dítě přehnaně hlídat a sledovat, je to pořád dítě, které do tohoto světa vstoupilo se stejným dědičným vkladem jako ostatní lidé. Dítě, které přichází do adopce nebo pěstounské péče se zákonitě nerovná pojmu dítě nemocné, jen je to člověk, který neměl tolik štěstí, aby mohl vyrůstat v rodině vlastní. Nová rodina mu ale poskytne šanci na lepší budoucnost. Potřeby dětí se tedy neliší, jediné, co může být trochu jiné, je způsob, jakým jsou potřeby uspokojovány. Jak se dozvíme v samotném jádru práce, existují děti, které před příchodem do nové rodiny byly ovlivněny traumatickou událostí. Poté je třeba k těmto dětem přistupovat v problematice uspokojování výše jmenovaných lidských potřeb velmi opatrně a vybudovat si ve vztahu důvěru.
Další podstatnou otázkou je, komu je tato práce určena. Domnívám se, že může posloužit budoucím i stávajícím pěstounům, studentům psychologie i učitelům.
Poskytne základní informace o typech náhradní rodinné péče a blíže seznámí čtenáře s problematikou pěstounské péče – především s emocionálním vývojem dítěte
v takovéto rodině. Dnes již z vlastní zkušenosti vím, že se jako učitelé můžeme setkávat s dítětem, které vyrůstá v náhradní péči. Vím také, že není třeba k němu přistupovat odlišně od ostatních - jen citlivěji. Snažit se jednoduše pochopit jeho situaci, být takovému člověku oporou, neboť ne každý přijme lehce fakt, že rodina, v níž vyrůstá, není jeho rodinou biologickou.
Jsem velmi ráda, že mi má vlastní rodina poskytla námět pro tvorbu diplomové práce a že jsem již před započetím psaní měla možnost osobní zkušenosti z prostředí pěstounství. Současně také věřím, že pomůže i ostatním lidem, kteří se zajímají o náhradní rodinnou péči a poskytne jim informace, které potřebují.
A. TEORETICKÁ ČÁST
1. Biologické versus psychologické rodičovství
Existuje rozdíl mezi vlastním a nevlastním rodičovstvím? Je možné souhlasit s tím, že je zákonitě lepší rodina biologická než rodina adoptivní nebo pěstounská?
Protože si mnozí odborníci i obyčejní lidé takovéto otázky kladli, došlo k rozsáhlým výzkumům na toto téma. Bylo zjištěno, že si dítě vytváří citový vztah ke „svým“
lidem. Do tohoto pojmu však nezačleníme jen matku, ale ty osoby, které se k dítěti mateřsky chovají (mezi ně může patřit i otec, babička i další lidé). Mateřské chování poté charakterizujeme jako chování, které zajistí pocit bezpečí, jistoty a tlumení úzkosti (tedy ne pouhé působení příjemností – například krmení). Především citový vztah vytvoří základ pro vztah dítěte k sociálnímu okolí. Osvojí si životní princip důvěry a nedůvěry v druhé lidi. To, že mu „jeho“ lidé budou neustále dávat najevo, že ho mají rádi, zaručí správný citový vývoj směrem k okolí i těm nejbližším, tedy prvotním vychovatelům. Zde je tedy podstatné zaměřit se na situace, kdy biologické rodičovství nevyústí v rodičovství psychologické. Nejprve přejdeme k vysvětlení těchto dvou pojmů. Biologické rodičovství můžeme jinak nazvat rodičovstvím
pokrevním. Rodičovství psychologické poté není v žádném směru závislé na rodičovství biologickém, pokud by se jednalo o pouhé potvrzení z porodnice. Pro
samotné dítě má psychologické rodičovství obrovský význam. Ukažme si to na příkladu, kdy pokrevní rodiče své dítě opustí, v tu chvíli se objevují adoptivní
rodiče, pěstouni, popřípadě další, kteří překypují rodičovským potenciálem a stávají se tak pravými rodiči, kteří dítěti zajistí vše, co pro správný citový vývoj potřebuje – poskytnou mu pocit bezpečí a jistoty, vytvoří si k němu vztah. Podstatný je fakt, který nelze vyvrátit. Neexistuje hlas krve, který by k sobě připoutal matku a dítě. Tyto představy byly již mnohokrát zkoumány, vždy se ale došlo k závěru, že dítě přijímá za své rodiče ty, kteří se k němu mateřsky a otcovsky chovají, ne ty, kteří ho zplodili.
Pokud již musí nastat situace, kdy se vlastní rodina nechce nebo nemůže o dítě postarat, bylo by lepší, kdyby se bez prodlení dostalo do náhradní rodinné péče.
Ne vždy se ale dostane dítě například do pěstounské péče, aniž by bylo ovlivněno působením biologické rodiny. To má poté za následek, že se v dítěti utváří konflikt, v němž se střetává vzpomínka na svou vlastní rodinu a rodina nová, která, ač dítěti
poskytne lásku a péči, musí o své místo bojovat. Jak takováto situace vypadá reálně v pěstounské rodině a mnoho dalšího vyplyne z praktického výzkumu.1
Je nutné si uvědomit, že se v některých situacích prolíná biologické a psychologické rodičovství. Především pěstounská péče je typickým příkladem
toho, že dítě (i přes umístění do náhradní rodinné péče) udržuje často kontakt
s rodinou biologickou. Pokud budeme hovořit o jisté spolupráci vlastních a nevlastních rodičů, je podstatná především její smysluplnost. Dodrženo by mělo být
několik podmínek:
• Měla by být zaměřená především na přítomnost a budoucnost dítěte.
• Neměla by účastníky obou stran stavět proti sobě a ohrožovat je.
• Měla by být výsledkem svobodné volby všech.
• Měla by všechny zúčastněné mobilizovat k pozitivní změně. 2
I sami pěstouni se zúčastnili výzkumů, které přinesly zajímavé výsledky týkající se právě problematiky biologického a psychologického rodičovství. Téměř 80 % pěstounů považuje biologické a psychologické rodičovství za rovnocenné.
Pokud pěstouni vychovali nebo stále ještě vychovávají vlastní děti, hodnotí psychologické rodičovství jako náročnější a odpovědnější. Je to totiž způsob rodičovství, o němž je třeba více přemýšlet, neboť na přijaté děti mívají pěstouni
„měkčí normy“, stává se totiž, že je litují. Sjednocení výchovných postupů bývá ještě složitější, pokud rodina vychovává vlastní a přijaté děti současně. Není možné používat výrazně rozdílné postupy při výchově dětí. Je nutné najít správnou míru, kterou přijmou za svou všichni členové nové rodiny. 3
1 Matějček, Z. Co děti nejvíc potřebují. Praha: Portál, 1994. 108s. ISBN 80-7178-006-5.
2 Škoviera, A. Dilemata náhradní výchovy. Praha: Portál, 2007. 144s. ISBN 978-80-7367-318-5.
3 Sobotková, I. Výzkum pěstounských rodin – co ukázaly rozhovory. In Náhradní rodinná péče.
Ročník VI. Praha: Středisko náhradní rodinné péče, 2003.
2. Funkce rodiny
Pokud zkoumáme problematiku biologického a psychologického rodičovství, je třeba se zaměřit i na samotné funkce rodiny. Zajímavá je tato charakteristika rodiny: „Rodina ve svém souhrnu zajišťuje mnoho činností – zabezpečuje své členy hmotně, pečuje o zdraví, výživu a kulturní dědictví, vštěpuje jim morální postoje, ovlivňuje je, usměrňuje, chrání a podporuje. Rodina plní určité role i ve vztahu ke společnosti – je to především reprodukce obyvatelstva, a to jak reprodukce biologická, tak i kulturní.“ 4
Liší se od sebe výrazně funkce, které plní rodina biologická (vlastní) a rodina psychologická (náhradní)? Dle mého mínění není reálné, aby se na úkor ostatních preferovaly jen některé funkce, které by měla rodina naplňovat nebo aby byly dokonce některé zcela vypouštěny. Domnívám se, že by rodina měla plnit všechny funkce, které budou v následující části práce zmíněny. Pokud tomu tak není, nemůže rodina fungovat zcela optimálním způsobem. Je samozřejmě jisté, že se určité funkce v dané době upřednostňují více, neznamená to však, že ostatní ztrácejí svůj význam. Názory odborníků se při členění úkolů, které rodina zabezpečuje, různí. V následující části si představíme některé z nich.
Významný český sociolog Ivo Možný chápe rodinu jako stabilizující prvek celé společnosti (vývoj ukázal, že společnost ztrácí svou sílu, pokud lidé neplní své rodinné závazky). Rodina též chrání své členy a je kotvou jistoty pro obyčejného člověka. Během celého dlouhého vývoje se rodina ve svých funkcích i základní struktuře významně změnila od dob, kdy byla naše civilizace na počátku.
Nejviditelnější změny potom zaznamenává druhá polovina 20. století. Můžeme říci, že se značně mění význam jednotlivých funkcí, ty, které dříve nebyly považovány za důležité a stály v pozadí, se v dnešní době dostávají na první místo. Možný poté člení rodinu následujícím způsobem:
a) rodina tradiční – plní funkce univerzální
b) rodina moderní – plní především funkce pečovatelské, statusotvorné, citové c) rodina postmoderní – plní funkce citové
4 Kraus, B., Poláčková, V. Člověk, prostředí, výchova. 1. vyd. Brno: Paido, 2001. 199s.
ISBN 80-7315-004-2.
V dnešní společnosti 21. století, tedy společnosti postmoderní, staví Ivo Možný na přední místo funkce citové. Ty byly v rodině tradiční mnohdy opomíjeny, ve 20. století byla rodina tradiční označena za ideologický a utlačující koncept, který je třeba proměnit. 5
S tímto názorem bych se ztotožnila především proto, že i moje práce má za úkol vyzdvihnout citový vývoj dítěte v pěstounské rodině. Obecně bych naplňování funkce citové chápala jako nejdůležitější úkol nejen u rodin náhradních, ale samozřejmě i biologických.
Poněkud odlišné členění přináší kniha Základy sociální pedagogiky. Funkce jsou zde následující:
a) biologicko – reprodukční funkce (pro zdravý rozvoj potřebuje společnost jistou reprodukční základnu, ta má poté význam nejen pro celou společnost, ale i pro jednotlivce)
b) sociálně – ekonomická funkce (rodina je chápána jako významný prvek v rozvoji ekonomického systému, členové rodiny bývají zapojeni do výrobní i nevýrobní sféry v rámci svého povolání, na straně druhé se rodina stává významným spotřebitelem)
c) ochranná funkce (zajišťování životních potřeb všech členů rodiny)
d) sociálně – výchovná funkce (rodina je pro dítě první sociální skupinou, zde
se učí přizpůsobovat životu, připravuje jedince především na vstup do praktického života)
e) rekreační a relaxační funkce (na rekreační a relaxační aktivity by rodina neměla zapomínat, hlavně pro děti mají obrovský význam)
f) emocionální funkce (je funkcí nezastupitelnou) 6
Nyní bych se již zcela zaměřila na to, zda může všechny výše zmíněné funkce naplnit jen rodina biologická nebo zda je může plnohodnotně zastoupit rodina adoptivní či pěstounská. Ze zkušenosti bych mohla zcela jistě říci, že náhradní rodina je schopná stejně jako vlastní rodina všechny úkoly důležité pro společnost i pro jedince plnohodnotně uspokojovat. Vlastní rodina bývá považována za to nejlepší pro dítě. Každý z nás si ale určitě vybaví případy, kdy biologická rodina nemohla nebo
5 Možný, I. Rodina a společnost. Praha: SLON, 2006. 312s. ISBN 80-86429-58-x.
6 Kraus, B. Základy sociální pedagogiky. Praha: Portál, 2008. 216s. ISBN 978-80-7367-383-3.
nebyla schopná naplňovat některou z důležitých funkcí. Pak často přichází na řadu
rodina náhradní, která touží po dítěti a na 100% plní všechny své úkoly.
Pro rodičovství psychologické se rozhodují lidé, kteří dobrovolně chtějí a jsou schopni všechny funkce plnit. Jediným úkolem, který ne vždy může být naplněn u obou typů rodičovství, je biologicko-reprodukční funkce. S tím se setkáme hlavně u rodin adoptivních, které jsou často nechtěně bezdětné a tuto funkci tudíž naplnit nemohou. Naopak pěstounské rodiny mívají děti vlastní a dále přijímají i další do péče pěstounské. V závěru bych ještě jednou vyzdvihla funkci emocionální, která má dalekosáhlý význam, je nenahraditelná žádnou jinou institucí (např. ústavní výchovou). Zajišťuje pro dítě citové zázemí, jistotu a bezpečí a připravuje ho na budoucí život v nové rodině, kterou vytvoří. Rodina náhradní je schopná toto vše poskytnout i dítěti, které je s ní svázáno pouze poutem psychologickým, nikoli biologickým, i proto si zaslouží obdiv nás všech.
3. Náhradní péče o děti
V organizaci náhradní péče je třeba rozlišovat náhradní výchovnou péči a náhradní rodinnou péči. Náhradní výchovná péče je způsob péče o děti, které nemohou být z nejrůznějších důvodů vychovávány ve vlastní rodině. Nejčastěji se jedná o péči ústavní. Oproti tomu náhradní rodinná péče je forma péče „kdy je dítě vychováváno náhradními rodiči v prostředí, které se nejvíce podobá životu v přirozené rodině.“ 7
Náhradní rodinná péče je u nás realizována prostřednictvím adopce neboli osvojení a pěstounské péče. Celkově se jedná přibližně o 1% z celkového počtu dětí v České republice, které nemohou vyrůstat ve vlastní rodině. Velmi smutným faktem zůstává, že asi 98% dětí z výše jmenované skupiny vlastní rodinu má, ale ta z různých důvodů neplní svou funkci – nechce, nemůže nebo se neumí o dítě postarat. 8
3.1 Náhradní rodinná péče
V této chvíli bych se ráda věnovala již jen problematice náhradní rodinné péče, jež je pro mou práci stěžejní. Pěstounskou péči a její podtypy i adopci totiž řadíme do organizace náhradní rodinné péče. Nejprve bych alespoň okrajově zmínila základní charakteristiky adopce a její druhy, poté přejdu k pěstounské péči a ke způsobům jejího výkonu. Z obou těchto charakteristik vyplynou společné i odlišné rysy.
7 Bubleová, V.; Kovařík, J. Organizace náhradní rodinné péče. In Náhradní rodinná péče. Průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. 1. vyd. Praha: Portál, 1999, s.31-42. ISBN 80-7178-304-8.
8 Bubleová, V.; Kovařík, J. Organizace náhradní rodinné péče. In Náhradní rodinná péče. Průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. 1. vyd. Praha: Portál, 1999, s.31-42. ISBN 80-7178-304-8.
Přehled typů náhradní rodinné péče (rozčlenění dle J. Kovaříka, 1996)
ADOPCE (OSVOJENÍ)
→ „zrušitelné“, tj. osvojení 1. stupně
→ „nezrušitelné“, tj. osvojení 2. stupně
→ mezinárodní osvojení
PĚSTOUNSKÁ PÉČE (dále jen PP)
→ individuální PP
příbuzní (prarodiče X ostatní příbuzní)
cizí osoby („klasická“ PP jako dlouhodobé řešení)
→ skupinová PP
zařízení pro výkon PP (pěstounské páry)
SOS dětské vesničky (matka pěstounka)
4. Osvojení
Osvojení bývá často označováno za nejdokonalejší formu náhradní rodinné péče. Je tomu tak proto, že mezi osvojencem a osvojitelem vzniká podobný vztah jako mezi pokrevními rodiči a jejich nezletilými dětmi. Toto se děje v obou případech, u osvojení zrušitelného i nezrušitelného. „Osvojení je právně zakotveno v § 63 - § 73
zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o rodině) a osvojení nezrušitelné v § 74 - § 77 zákona o rodině.“ 9 Při osvojení
dochází k situaci, kdy manželé nebo jednotlivci přijmou cizí, opuštěné dítě za své;
od té chvíle mají k tomuto dítěti stejná práva i povinnosti, jako by byli jeho pokrevními rodiči. Práva a povinnosti mezi osvojencem a jeho původní rodinou zcela zanikají. Co se týká otázky, kdo je oprávněn adoptovat dítě, můžeme jmenovat několik příkladů. Osvojit dítě má možnost nejen manželský pár, ale i osamělá osoba. Avšak osamělá osoba má jen velmi mizivou šanci na osvojení dítěte. V České republice je nedostatek tzv. právně volných dětí a fakticky k adopci vhodných (ačkoli lidé neznalí právní stránky věci tvrdí pravý opak a můžeme často zaslechnout názory, že dětské domovy jsou plné opuštěných dětí, které by mohly přijít do adopce), proto je ve většině případů dávána přednost manželským dvojicím. 10
V přehledu typů náhradní rodinné péče se adopce člení na tři druhy. Prvním typem je tzv. zrušitelné osvojení, jež bývá nazýváno také osvojením 1. stupně, dále osvojení nezrušitelné, tj. osvojení 2. stupně. Třetí je druh osvojení, který ne všechny odborně zaměřené publikace uvádějí. Jedná se o tzv. mezinárodní osvojení.
Osvojení 1. stupně, tzv. zrušitelné, někdy nazývané též prosté osvojení, je způsob, při němž na adoptivní rodiče přechází práva a povinnosti rodičů, avšak v rodném listě zůstávají uvedeni pokrevní rodiče dítěte. Již z názvu vyplývá, že je možné toto osvojení zrušit. Tento druh je nutné využít v případě, že je dítě mladší jednoho roku, do tohoto věku totiž nelze dítě nezrušitelně osvojit. U takto malých dětí je osvojení 1. stupně podmínkou, neboť právě v tomto věku se mohou zjistit určité
vývojové poruchy, což může být v rozporu s představami adoptivních rodičů.
9 Bubleová, V. Děti potřebují rodiče, rodiče potřebují děti. In Osvojení a pěstounská péče. 1. vyd. Praha:
Portál, 2002, Kapitola 1, s.11-27. ISBN 80-7178-637-3.
10 Bubleová, V. Děti potřebují rodiče, rodiče potřebují děti. In Osvojení a pěstounská péče. 1. vyd.
Praha: Portál, 2002, Kapitola 1, s.11-27. ISBN 80-7178-637-3.
I v adopci zrušitelné však vzájemná práva mezi původní rodinou a osvojencem zanikají. 11
Druhým podtypem osvojení je osvojení nezrušitelné. V tomto případě vychází ze stran soudů, úřadů i samotných rodin snaha o to, aby se adopce co nejvíce podobala pokrevnímu rodičovství. „Nezrušitelné“ osvojení se tedy od „zrušitelného“ liší především v tom, že je osvojitel zapsán v matrice místo vlastního rodiče osvojence.
Odstraní se zde též formální zmínka o tom, že se dítě stalo členem rodiny skrze osvojení. Tím se ještě více prohlubuje poměr mezi osvojencem a osvojitelem.
Důležitou roli hraje i fakt, že dítě přijímá příjmení adoptivních rodičů. Velmi jednoduše lze říci, že stejně jako není možné zrušit pokrevní rodičovství, nelze též
zrušit „nezrušitelnou“ adopci. Osvojitel nabývá stejných práv a povinností k osvojenci, jako by byl jeho vlastním rodičem. Podstatnou informací je i to, že ať se
jedná o adopci „zrušitelnou“ nebo „nezrušitelnou“, vzniká mezi osvojencem a rodinou
osvojitele příbuzenský vztah. V této části bych zmínila dle mého názoru to nejpodstatnější, to, co zaručí zdárný a plnohodnotný život dítěte v náhradní rodinné
péči. Na osvojitele přechází práva a povinnosti, která tvoří souhrn rodičovské zodpovědnosti. Do tohoto celku bychom zahrnuli především péči o zdraví dítěte, péči
o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Neopomenutelný je i fakt, že adoptivní rodiče jsou taktéž zákonnými zástupci dítěte a pečují o správu jeho
jmění. 12
Na závěr ještě dvě podmínky, které si adopce žádá. První z nich je ta, že lze adoptovat dítě nezletilé. Věku tohoto dítěte musí odpovídat věk adoptivních rodičů.
Je nutné, aby mezi nimi byl přiměřený věkový rozdíl. Co to však znamená přiměřený věkový rozdíl? To lze jednoduše demonstrovat na praktickém příkladu. Není možné, aby si mladí manželé, kterým např. ještě není ani třicet let, adoptovali šestnácti-, sedmnáctileté dítě. Ideální rozdíl mezi rodiči a dětmi je podle mého názoru minimálně dvacet let – tento věkový rozdíl totiž odpovídá reálnému stavu v naší společnosti.
Druhou zásadou adopce je tzv. předadopční péče. To je období minimálně tří měsíců před rozhodnutím soudu o svěření dítěte do osvojení, ve kterém se budoucí rodiče
11 Bubleová, V.; Kovařík, J. Organizace náhradní rodinné péče. In Náhradní rodinná péče. Průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. 1. vyd. Praha: Portál, 1999, s.31-42. ISBN 80-7178-304-8.
12 Bubleová, V. Děti potřebují rodiče, rodiče potřebují děti. In Osvojení a pěstounská péče. 1. vyd.
Praha: Portál, 2002, Kapitola 1, s.11-27. ISBN 80-7178-637-3.
starají o dítě na své vlastní náklady. To je běžná praxe a současně i podmínka k tomu, aby mohlo být dítě osvojitelům svěřeno. 13
Poslední typ adopce nebývá uváděn ve všech odborných publikacích, ale protože je to taktéž reálný způsob, alespoň v několika větách se mu budeme věnovat.
Jedná se o osvojení dětí ze zahraničí a do zahraničí, tj. mezinárodní adopce (osvojení).
Je to způsob, který se užívá především v případech, kdy se v zemi původu nedaří nalézt pro dítě vhodnou rodinu. Tento podtyp adopce je upraven Úmluvou o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení, kterou vypracovala a přijala 29. 5. 1993 Haagská konference mezinárodního práva soukromého. 1. 6. 2000
vstoupila tato úmluva v platnost v České republice a spolu se zákonem č. 359/1999Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, umožňuje mezinárodní osvojení dětí.
Tato úmluva poté jednoznačně stanovuje postup při osvojování dítěte do zahraničí, zaručuje právo dítěte na přednostní osvojení v zemi jeho původu, stanoví povinnosti a kompetence jednotlivých institucí. V neposlední řadě též zaručí biologickým rodičům anonymitu a vylučuje jakékoliv zisky z adopcí. Úmluva také stanoví orgán, který bude za mezinárodní adopci odpovědný – u nás v České republice plní tuto funkci Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně. 14
13 Bubleová, V. Děti potřebují rodiče, rodiče potřebují děti. In Osvojení a pěstounská péče. 1. vyd.
Praha: Portál, 2002, Kapitola 1, s.11-27. ISBN 80-7178-637-3.
14 Bubleová, V. Děti potřebují rodiče, rodiče potřebují děti. In Osvojení a pěstounská péče. 1. vyd.
Praha: Portál, 2002, Kapitola 1, s.11-27. ISBN 80-7178-637-3.
5. Pěstounská péče
5.1 Historie pěstounské péče
Pěstounská péče má své kořeny již ve velmi vzdálené historii. O prvopočátcích tohoto způsobu péče o dítě hovoříme již v dobách starověkého Řecka a Říma. Nejedná se samozřejmě o pěstounskou péči v takové podobě, ve které se s ní setkáváme v době
dnešní, ale jisté společné rysy zde nacházíme. Předchůdcem pěstounské péče ve starověku byla instituce kojných, která se objevovala ve společnostech vyspělých, z nichž vystoupila tzv. vyšší třída, jež za peníze (popřípadě další materiální výhody) překládala kojení svých vlastních potomků na jiné osoby. 15
I v pozdější době dochází k rozvoji již výše zmiňované instituce kojných.
Například ve středověké Evropě, jak uvádí Matějček [1999,s.26], byly chůvy a kojné nedílnou součástí služebnictva panovnických dvorů. Docházelo i k takové praxi, že bohaté městské rodiny svěřovaly své děti na dva roky najaté kojné na venkov. Ještě v období osvícenství se setkáváme s placenými kojnými a chůvami. Poprvé se však v tomto čase objevuje úřední název „pěstouni“. Postup je v podstatě totožný s postupem ve starověku. Dítě bylo posláno z nalezince (ne z rodiny) krátce po narození ke kojné na venkov. Zde však žije ve velmi chudých podmínkách
ekonomických i hygienických celých šest let.
V 19. století hovoříme v souvislosti s náhradní rodinnou péčí především o dětech z nalezinců, funkce kojných zde plynule přechází v pěstounskou péči.
Z porodnice přešlo dítě rovnou po osmi dnech do péče pěstounky. Bylo požadováno, aby to byla žena zdravá a přiměřeně bohatá. Tyto oficiální požadavky však byly málokdy naplňovány. V reálném životě se děti dostávaly na výchovu k velmi chudým ženám, které často samy trpěly hladem. Odměna pěstounek byla velmi nízká, většinou z ní nebylo možné pokrýt materiální potřeby dětí. Jak už bylo zmíněno, tak tato forma výchovy končila s dokončeným šestým rokem věku dítěte. Tento proces musel být velmi bolestivý pro obě strany, pro pěstounku i pro dítě. I přesto, že nebylo s dítětem
v této době nejlépe zacházeno (muselo totiž již od raného dětství vypomáhat s hospodářstvím), vytvářel se mezi ním a pěstounkou většinou blízký vztah. V dnešní
době je takováto situace téměř nepředstavitelná. Dítě, které je odebráno jedinému
15 Bubleová, V.; Matějček, Z. K historii pěstounské péče. In Náhradní rodinná péče. Průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. Praha: Portál, 1999, s.25-30. ISBN 80-7178-304-8.
jemu blízkému člověku zpět do ústavní péče, musí zažívat opravdu skličující okamžiky. Celý tento proces výrazně připomíná období pozdější, konkrétně rok 1950, kdy komunistický režim zrušil pěstounskou péči. K této éře se však ještě později vrátíme a přiblížíme ji více do hloubky. 16
Ve 20. století dále pokračoval vývoj pěstounské péče, ale přístupy k ní se značně měnily v závislosti na režimu, který byl v dané době u moci. V období první republiky se navazovalo na poměrně kvalitní stav péče o děti, kterého bylo dosaženo
již v posledních letech Rakouska – Uherska. V roce 1931 existovalo v Československu 24 okresních sirotčinců a stát spravoval 60 dětských domovů,
jejichž funkce byla obdobná, jako funkce diagnostických ústavů v dnešní době. Pobyt v těchto zařízeních byl krátký, děti se poté vracely buď do vlastních (biologických) rodin, nebo pro ně byly vyhledány vhodné rodiny adoptivní či pěstounské. Pěstounská péče se v této době dělila na čtyři různé typy. První typ pěstounské péče se velmi podobal péči v období 19. století, kdy v šesti letech bylo dítě vráceno zpět do péče ústavní. Tato péče se nazývá „nalezenecká“, o dítě pečují již manželé – pěstouni, u nichž dítě žije do deseti, později do šestnácti let, poté se opět navrací do péče ústavní. Pěstounská péče řízená a kontrolovaná je v pořadí druhou formou pěstounské péče. Sociální pracovníci Okresní péče o mládež zde již cíleně vyhledávali vhodné pěstouny, kteří byli finančně zajištěni, měli trvalé zaměstnání, stálé bydliště a byli samozřejmě v dobrém zdravotním a psychickém stavu. V roce 1932 byla pěstounská péče zajištěna pro více než 15 tisíc dětí. Třetí typ se nazývá pěstounská péče v tzv. koloniích. Tento způsob péče vznikl na Moravě, ale poměrně rychle se rozšířil do celých Čech. Jednalo se o rodinné kolonie 17, které byly zakládány v obci, sousedících obcích, popřípadě v celém okrese. Výhodou tohoto způsobu byla snadnější kontrola i případná pomoc. Posledním a v pořadí čtvrtým způsobem
pěstounské péče je pěstounská péče na základě soukromé dohody mezi rodiči a pěstouny. Tento typ pěstounské péče se obešel bez soudního jednání a později
plynule přešel ve svěřování dětí prarodičům nebo jiným příbuzným. 18
16 Bubleová, V.; Matějček, Z. K historii pěstounské péče. In Náhradní rodinná péče. Průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. Praha: Portál, 1999, s.25-30. ISBN 80-7178-304-8.
17 rodinná kolonie – vyhledáno 1520 vhodných rodin v blízkém sousedství, jim svěřeny děti do pěstounské péče
18 Bubleová, V.; Matějček, Z. K historii pěstounské péče. In Náhradní rodinná péče. Průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. Praha: Portál, 1999, s.25-30. ISBN 80-7178-304-8.
V této chvíli zbývá ještě shrnutí posledního období ve vývoji pěstounské péče.
Jedná se o dobu po 2. světové válce, konkrétně o dobu po roce 1948. Jak je známo, tento rok byl obecně rokem zlomovým a výrazně ovlivnil vývoj celé naší společnosti na dlouhá desetiletí dopředu. A jaký vliv měl komunistický puč na vývoj pěstounské péče na našem území? Je nutné říci, že významné proměny se dotkly i této problematiky. V roce 1950 je zcela zrušena pěstounská péče, kromě péče příbuzenské. Ke znovuobnovení došlo až za 23 let.
Jedinou možnou formou pěstounské péče byla péče na základě dohody mezi pěstouny a rodiči, soud do této úmluvy nezasahoval, vše proběhlo bez jeho účasti.
Všechny ostatní způsoby pěstounské péče byly státem ukončeny. V dnešní době však můžeme v tomto kroku spatřovat mnohé paradoxy. Pro zajímavost bych zmínila dva, které se v této době objevují. První je spíše negativní, druhý spadá do skupiny pozitivních paradoxů. První vznikl rozhodnutím k moci nastoupivší strany KSČ, která se rozhodla bojovat proti tzv. vesnickému boháči. Straničtí funkcionáři vycházeli z toho, že děti, umístěné v pěstounské péči, velmi často pomáhaly svým novým rodičům v zemědělství. Avšak pojmenování „vesničtí boháči“ stojí zcela mimo realitu – pěstounská péče byla totiž v této době záležitostí zejména chudých rodin. Taktéž se pěstounská péče netýkala jen lidí z vesnice. Dále byla také proklamována myšlenka, že pokud se bude zdárně realizovat cesta k socialismu, bude ubývat nechtěných dětí a nejrůznější rodinné problémy se budou minimalizovat. Druhý paradox bychom mohli nazvat pozitivním. V 50. letech 20. století byla významně vyzdvihována výchova „kolektivu, kolektivem a pro kolektiv“. Tato ideologická myšlenka byla v 60. letech 20. století, konkrétně 1. 4. 1964, výrazně oslabena. K tomuto datu totiž vstoupily v platnost první úpravy osvojení (adopce) v zákoně o rodině. Tyto úpravy preferovaly před výchovou kolektivní výchovu rodinnou a na první místo se dostaly po dlouhé době zájmy dítěte. Tím se zcela obrátil způsob realizace náhradní rodinné výchovy. Nebyly již vyhledávány nejvhodnější děti pro danou rodinu, ale naopak se vyhledávala nejideálnější rodina pro konkrétní dítě. V 70. letech 20. století začal platit zákon č. 50/1973Sb. 19 o pěstounské péči, který znovu obnovil pěstounskou péči, kodifikoval výběr pěstounů a taktéž vymezoval vztahy mezi pěstouny a dítětem. 20
19 Zákon č. 50/1975Sb. – viz Příloha č. 1
20 Gabriel, Z.; Novák, T. Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2008. 144 s. ISBN 978-80-247-1788-3.
5.2 Pěstounská péče v dnešní době
V této chvíli se již zcela budu zabývat aktuální problematikou pěstounské péče, která je pro tuto práci stěžejní. Pěstounská péče je druhý způsob, prostřednictvím kterého je realizována náhradní rodinná péče. Pokud prostudujeme odbornou literaturu
týkající se náhradní rodinné péče, povšimneme si zajisté toho, že téměř všude je pěstounská péče řazena na druhé místo za osvojení. Proč tomu tak je? Podle mého
názoru může být tento fakt vysvětlen především tím, že v České republice je více dětí svěřováno do adopce. Pokud se lidé rozhodnou, že do své péče přijmou cizí dítě, přejí si, aby se nově vytvořená rodina co nejvíce podobala běžné rodině. Tomu napomůže právě osvojení. Ale ne všechny děti jsou pro adopci vhodné. U těch je poté možné realizovat druhý způsob náhradní rodinné péče – tedy pěstounství. Kterých dětí se tato situace týká? Pro pěstounskou péči jsou vhodné hlavně opuštěné děti s různými zdravotními či psychomotorickými obtížemi, dále také děti starší, skupiny sourozenců, v neposlední řadě též děti jiného etnika (v České republice se jedná především o děti romského původu). Avšak existuje ještě jedna skupina dětí, která nemůže být svěřena do adopce, ale pro pěstounskou péči je vhodná. Jsou to děti, které nejsou tzv. právně „volné“. Tento pojem znamená, že rodiče dětí nedali souhlas k adopci nebo soud nerozhodl, že existuje jejich nezájem o dítě. O pěstounské péči rozhodne soud a není nutná právní „volnost“ dítěte. Pěstouni ale nejsou zákonnými zástupci dítěte a smějí rozhodovat jen v běžných životních situacích. Ve významných
záležitostech (např. volba budoucího povolání, vydání občanského průkazu či cestovního pasu) rozhoduje zákonný zástupce dítěte.21
I pěstounská péče, stejně jako osvojení, je ukotvena v mnoha zákonech. Jedná se především o zákon č. 94/1963Sb.22, o rodině, ve znění pozdějších předpisů, dále o zákon č. 359/1999Sb.23, o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů a také o zákon č. 117/1995Sb.24, o státní sociální podpoře, ve znění
21Bubleová, V. Děti potřebují rodiče, rodiče potřebují děti. In Osvojení a pěstounská péče. 1. vyd.
Praha: Portál, 2002, Kapitola 1, s.11-27. ISBN 80-7178-637-3.
22 Zákon č. 94/1963Sb. – viz Příloha č. 2
23 Zákon č. 359/1999Sb. – viz Příloha č. 3
24 Zákon č. 117/1995Sb. – viz Příloha č. 4
pozdějších předpisů. Právní úpravě náhradní rodinné péče se budu podrobněji věnovat v následující kapitole. 25
Co se týká určité definice pěstounské péče, můžeme říci, že se jedná o způsob náhradní rodinné péče, který je státem garantovaný, řízený a taktéž i kontrolovaný.
Oproti osvojitelům získávají pěstouni přiměřenou finanční odměnu a stát zabezpečuje hmotné zajištění dítěte. Jistou zajímavostí může být i fakt, že biologickým rodičům nezaniká vůči dítěti nebo dětem vyživovací povinnost. Tuto částku ale nedávají přímo k dispozici svým dětem, ale platí ji státu, který dále tento finanční obnos zprostředkuje pěstounské rodině. O svěření dítěte do pěstounské péče opět rozhoduje soud, pěstounem se poté může stát jedinec i manželská dvojice. Pěstounská péče není trvalá (jako osvojení 2. stupně), může být rozhodnutím soudu ze závažných důvodů zrušena.
Podstatný rozdíl mezi pěstounskou péčí a osvojením je i v tom, že pěstoun není,
na rozdíl od osvojitele, zákonným zástupcem dítěte, může rozhodovat jen v každodenních záležitostech, ve významných životních otázkách rozhodují zákonní
zástupci dítěte (těmi jsou většinou biologičtí rodiče, popř. pokud zemřeli nebo byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti atd., rozhoduje o významných záležitostech
„poručník“, který dítě zastupuje a spravuje též jeho majetek. 26
Na závěr tohoto popisu pěstounské péče bych zařadila ještě tři podstatné informace. První z nich je fakt, že „soud je oprávněn stanovit pěstounovi povinnost podávat o výkonu pěstounské péče pravidelné zprávy u soudu.“ 27 Co se týká otázky příjmení, vstoupí dítě do pěstounské rodiny s příjmením po svých biologických rodičích. Tento stav se může po určité době změnit, často dochází na příslušných matrikách k žádostem ze stran pěstounských rodičů o změnu příjmení svěřených dětí.
V neposlední řadě nelze opomenout významný rozdíl mezi pěstounskou péčí a adopcí.
Pěstounská péče na rozdíl od adopce zaniká dosažením věku 18-ti let dítěte, tedy zletilostí. Domnívám se však, že ačkoliv mezi pěstouny a dětmi v jejich péči nevzniká dle zákona příbuzenské pouto, tak se tyto vztahy neoficiálně vytváří a trvají. Proto také nepředpokládám, že by péče pěstounů skončila přesně v den 18. narozenin dětí.
25 Bubleová, V. Děti potřebují rodiče, rodiče potřebují děti. In Osvojení a pěstounská péče. 1. vyd.
Praha: Portál, 2002, Kapitola 1, s.11-27. ISBN 80-7178-637-3.
26 Bubleová, V.; Kovařík, J. Organizace náhradní rodinné péče. In Náhradní rodinná péče. Průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. 1. vyd. Praha: Portál, 1999, s.31-42. ISBN 80-7178-304-8.
27 Bubleová, V. Děti potřebují rodiče, rodiče potřebují děti. In Osvojení a pěstounská péče. 1. vyd.
Praha: Portál, 2002, Kapitola 1, s.11-27. ISBN 80-7178-637-3.
Většinou velmi silný citový vztah dopomůže tomu, že pěstouni poskytnou dětem zázemí až do doby, než jsou samy schopny se postavit tzv. na vlastní nohy. 28
Pokud se lidé rozhodnou pro pěstounskou péči, mohou se obrátit na několik organizací, které jim poskytnou pomoc s legislativními záležitostmi nutnými pro přijetí dítěte a budou je provázet celým procesem před převzetím. Ale existují i organizace, které nabízejí odbornou pomoc již fungujícím pěstounským rodinám.
Pro ukázku jsem zvolila tři instituce v Libereckém kraji, které se problematikou pěstounské péče zabývají (Magistrát města Liberce, Krajský úřad Libereckého kraje a Poradna pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy), a pokusila jsem se definovat jejich činnost. Soupis organizací se základní charakteristikou každé z nich, dotazník i výsledky dotazníkového šetření jsou zaznamenané v příloze.
(viz Příloha č. 8, 9, 10)
obrázek 1 - Informační leták Magistrátu města Liberce
28 Bubleová, V. Děti potřebují rodiče, rodiče potřebují děti. In Osvojení a pěstounská péče. 1. vyd.
Praha: Portál, 2002, Kapitola 1, s.11-27. ISBN 80-7178-637-3.
5.3 Pěstounská péče a zákon
Náhradní rodinná péče (tedy i pěstounská péče) se opírá o několik zákonů.
Tyto zákony mohou pomoci budoucím i stávajícím pěstounům orientovat se v nově nastalé situaci a předejít tak možným komplikacím. O problematice pěstounské péče se mnoho dozvíme především z těchto zákonů:
• Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů
• Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů
• Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů
Zákon číslo 94/1963Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů upravuje především problematiku toho, komu může být dítě svěřeno do pěstounské péče, dále vyjmenuje povinnosti pěstouna i dítěte a zabývá se blíže výživným, které dítěti musí poskytnout rodiče, popř. jiné fyzické osoby. (Zákon o rodině - viz Příloha č. 2)
Zákon č. 359/1999Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů se zabývá především zprostředkováním osvojení a pěstounské péče, stanoví, co vše je nutné odborně posoudit u pěstounů i dětí pro účely zprostředkování osvojení a pěstounské péče. Dále také řeší otázku sociálně-právní ochrany dětí ve vztahu k cizině. V neposlední řadě určí možná zařízení pro výkon pěstounské péče a definuje problematiku odměňování pěstouna.
Na závěr zmíním zákon č. 117/1995Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, který upravuje zejména dávky pěstounské péče, konkrétně poté člení jednotlivé druhy dávek pěstounské péče následujícím způsobem na:
• Příspěvek na úhradu potřeb dítěte
• Odměna pěstouna
• Příspěvek při převzetí dítěte
•
Příspěvek na zakoupení motorového vozidla5.4 Typy pěstounské péče
Výše jsem již zmiňovala přehled typů náhradní rodinné péče. Zde bylo přehledně zobrazeno členění pěstounské péče na jednotlivé typy. Nyní se na dané
způsoby podíváme více podrobně. Základem je rozdělení pěstounské péče na individuální a skupinovou. Z těchto typů se poté vyčleňují jednotlivé podtypy.
Individuální pěstounskou péči mohou vykonávat příbuzní dítěte, nejčastěji se jedná o prarodiče dětí, v ostatních případech o jiné příbuzné (tety, strýce, starší sourozence atd.). „Klasickou“ pěstounskou péčí bývá označována individuální pěstounská péče, kde je dítě svěřeno cizí osobě. Druhou formou pěstounské péče je tzv. skupinová pěstounská péče, kterou mohou provozovat zařízení k tomu určená. Těmi jsou myšleny:
A. Zařízení pro výkon pěstounské péče – tzv. pěstounské páry – velké pěstounské rodiny, které tvoří manželský pár a přijaté děti
B. SOS dětské vesničky, kde ve středu stojí matka-pěstounka 29
Zcela novým typem pěstounské péče je pěstounská péče na přechodnou dobu, kterou vykonávají „profesionální“ pěstouni. Tento způsob péče ve své publikaci Psychologické poradenství v náhradní rodinné péči popisují autoři Gabriel a Novák. Zabývá se jím také novela zákona 359/1999Sb.,o sociálně-právní ochraně dětí, která vešla v platnost 1. 6. 2006. Je tudíž novým podtypem pěstounství a starší literatura ho nezmiňuje.
29 Bubleová, V. Děti potřebují rodiče, rodiče potřebují děti. In Osvojení a pěstounská péče. 1. vyd.
Praha: Portál, 2002, Kapitola 1, s.11-27. ISBN 80-7178-637-3.
5.4.1 Individuální pěstounská péče
„Individuální pěstounská péče probíhá v běžném rodinném prostředí, tj. s pěstounkou a pěstounem, kteří většinou mají své vlastní děti nebo již děti vychovali.“ 30 Mezi dětmi a pěstounskými rodiči se nevytvářejí příbuzenské vztahy, pěstouni jsou neustále vedeni k tomu, aby se do role vlastních rodičů nevžívali. Jak už jsem ale jednou zmínila, neformálně se příbuzenské vztahy vytvářejí. Na jednu stranu se může zdát, že je to pro pěstouny velmi nevýhodné, avšak lze najít i situace, v nichž bude tento fakt působit kladně. Pěstouni mají oproti adoptivním rodičům větší možnost přijímat dítě takové, jaké je. Tím se snáze vyhnou přehnaným očekáváním, která jsou pro rodiče čekající na vytoužené dítě typická. Také zcela jinak vnímají moc a účinnost své výchovy. Podobným způsobem je nahlížen špatný prospěch dítěte ve škole, pěstounští rodiče ho budou pravděpodobně přijímat s jistým pochopením, taktéž i výrazné projevy temperamentu. Z toho vyplývá i to, že pěstouni často přijímají do své péče dítě s postižením, případně s problematickou vývojovou prognózou. Tento fakt je dán především tím, že si jsou pěstouni vědomi toho, že jejich svazek s přijatým
dítětem není definitivní (avšak neznamená to, že by vztah pěstounských rodičů a dětí neměl být pevný a trvalý). Celkově je možno říci, že individuální pěstounská
péče je považována za základní formu. Není rozhodující, zda je dítě v péči příbuzných (prarodičů, sourozenců,...) nebo v péči cizích osob. Podstatné je hlavně to, že pěstouni přizpůsobí způsob výchovy osobnosti dítěte, projeví snahu o porozumění a poskytnou mu citové, ale často i materiální zázemí, které do té doby postrádalo. V závěru bych použila jisté srovnání. Individuální pěstounská péče je poněkud volnější svazek než adopce, k tomu přispívá především pohled na rodičovskou identitu. Avšak v tom, co tento způsob péče nabízí, se pěstounství výrazně podobá adopci, snad by bylo možné říci i fungování běžné biologické rodiny. 31
30 Bubleová, V. Děti potřebují rodiče, rodiče potřebují děti. In Osvojení a pěstounská péče. 1. vyd.
Praha: Portál, 2002, Kapitola 1, s.11-27. ISBN 80-7178-637-3.
31 Bubleová, V.; Kovařík, J. Organizace náhradní rodinné péče. In Náhradní rodinná péče. Průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. 1. vyd. Praha: Portál, 1999, s.31-42. ISBN 80-7178-304-8.
5.4.2 Skupinová pěstounská péče
Skupinová pěstounská péče bývá obecně považována za vedlejší formu pěstounské péče. První místo v tomto členění náleží individuální pěstounské péči, konkrétně potom té, kterou vykonávají cizí osoby (pěstounská péče „klasická“).
Skupinová pěstounská péče je realizována dvěma způsoby a jsou pro ni typické velké rodiny. Dva druhy péče se poté liší v tom, kdo stojí v čele takovéto rodiny:
A. V čele stojí manželský pár B. V čele stojí matka – pěstounka
V obou případech zjistíme, že pěstounská péče probíhá v „zařízeních pro výkon pěstounské péče“. Co si však pod tímto pojmem můžeme představit? První, co mě po přečtení tohoto názvu napadlo, byla ústavní péče. Po hlubším prozkoumání dvou způsobů realizace skupinové pěstounské péče (rodiny s pěstounským párem, matkou-pěstounkou) jsem nezjistila téměř žádné společné charakteristiky s ústavní péčí. Snad jen to, že obě instituce (jak skupinová pěstounská péče, tak i ústavní péče) zajišťují péči dětem, kterým nebylo dopřáno vyrůstat ve vlastní rodině. Nejvýraznější rozdíl poté spatřuji v tom, že dítě v umístěné do ústavní péče je svěřeno neosobní instituci, v níž vychovatelé přijímají jen částečnou odpovědnost. Oproti tomu skupinová pěstounská péče probíhá v konkrétních rodinách, tedy ve velmi osobním prostředí.
Manželské páry často vychovávají své vlastní děti, k nim přibírají většinou čtyři až šest dětí do pěstounské péče. Zajímavostí může být i to, že tato čísla nejsou
definitivní, stále častěji se objevují i rodiny s více než šesti přijatými dětmi.
V důsledku toho však může vyvstat další otázka: Jaký počet dětí je ideální pro pěstounskou péči? Pokud přijme rodina velký počet dětí, nemíjí se tento způsob náhradní rodinné péče účinkem? Obecně platí, že nejvyšší možný počet dětí by neměl přesáhnout šest (u některých zkušených pěstounů maximálně osm dětí). Problém
obrovských rodin vychází především ze snahy pěstounů poskytnout domov co nejvyššímu počtu dětí za každou cenu. Bohužel si však často neuvědomují, že kvantita může a zcela jistě ohrožuje kvalitu jejich péče. Avšak počty dětí v rodinách
jsou kontrolovány psychology pro náhradní rodinnou péči, ti mohou dítě raději doporučit do menší rodiny, která bude pro dítě vhodnější. 32
Druhý podtyp skupinové pěstounské péče je realizován v tzv. SOS dětských vesničkách. Zde děti nevychovává manželský pár, nýbrž sama matka – pěstounka.
Té je ku pomoci ještě jedna žena, „teta“. Rodina žije v samostatném domě a v tomto případě ji tvoří pěstounská matka, „teta“ a přibližně šest dětí různého pohlaví a věku.
Celá vesnička se poté skládá z 10-12 takových domečků. 33
Významným rozdílem mezi SOS vesničkou a rodinou, v jejímž čele stojí manželský pár, je role otce v rodině. Vesničky jsou převážně ženskou záležitostí, i přesto však vykazují výraznou stabilitu. Tento fakt pravděpodobně souvisí s vysokou mírou rozvodovosti, která se nevyhýbá ani pěstounským párům a důsledky rozvodů dopadají negativně z velké části i na děti. Pozitivním rysem rodin s pěstounským párem je přiblížení se k tzv. normálnímu modelu rodiny. To, co je poté pro oba způsoby skupinové pěstounské péče společné, je poměrně velký počet vytvořených vztahů. Pokud budeme hovořit o běžné rodině, ve které dnes žije matka, otec a jedno dítě, najdeme zde šest vzájemných vztahů. Rodina pěstounské matky se šesti dětmi vytvoří takovýchto vztahů čtyřicet dva. Takováto rodina poté přináší každému svému členu specifický, bohatý a členitý vzorec podnětů. 34
Pro takto velké rodiny, ať již vedené manželským párem či jen matkou – pěstounkou, může být velikost i problémem. Problém často vyvstává ve vztahu rodiny
a jejího okolí. Jaký je typický prototyp rodiny 21. století? Často se setkáváme s pojmem „okleštěná“ rodina. Tu tvoří většinou jen matka, otec a jedno až dvě děti.
Proto bývá rodina se šesti a více dětmi pro její okolí přinejmenším netypická, spíše bychom mohli tvrdit, že ji okolí považuje za něco zvláštního až podivného a často ji může stavět do sociální izolace.
32 Bubleová, V. Děti potřebují rodiče, rodiče potřebují děti. In Osvojení a pěstounská péče. 1. vyd.
Praha: Portál, 2002, Kapitola 1, s.11-27. ISBN 80-7178-637-3.
33 Bubleová, V. Děti potřebují rodiče, rodiče potřebují děti. In Osvojení a pěstounská péče. 1. vyd.
Praha: Portál, 2002, Kapitola 1, s.11-27. ISBN 80-7178-637-3.
34 Matějček, Z. Psychologická hlediska náhradní rodinné péče. In Náhradní rodinná péče. Průvodce pro odborníky, osvojitele a pěstouny. 1. vyd. Praha: Portál, 1999. s.43-52. ISBN 80-7178-304-8.
