Klíčová slova

(1)

(2)

(3)

(4)

(5)

Poděkování

Na tomto místě bych chtěla poděkovat PhDr. Jaroslavu Pažoutovi, PhD., za jeho nekonečnou trpělivost, ochotu, rady a připomínky při vedení této diplomové práce. Mé další díky patří celé mé rodině za podporu při průběhu studia.

(6)

Anotace

Petiční hnutí patřilo na konci 80. let k výrazným projevům opoziční činnosti. Předkládaná diplomová práce Petiční hnutí v Československu v roce 1989 je zaměřena na nejvýznamnější petice ze zmiňovaného roku. Jedná se především o podpisové akce za propuštění politických vězňů, na podporu Václava Havla, proti zákroku na Václavském náměstí v lednu 1989 a petici Několik vět.

Práce se zabývá okolnostmi jejich vzniku, ohlasem ve společnosti a reakcí režimu. Věnuje se dopadům jednotlivých akcí na vývoj událostí v Československu a pozornost je věnována také postihům jednotlivých signatářů.

Klíčová slova

Československo 1969 – 1989, petice, petiční hnutí, politický vězeň, tzv. normalizace, opozice, disent.

(7)

Annotation

Petitions movement belonged to the late 80s to strong expressions of opposition activity.

Master thesis on Petition Movements in Czechoslovakia in 1989 is focused on the most distinct petitions of that year. The concerning petitions are primarily signature campaigns for the release of political prisoners, for the support of Václav Havel, against the intervention on Václavské Square in January 1989 and the petition Několik vět.

This work engages in the circumstances of the petitions’ origins, how they reflected in the society and in the reaction of the regime. It further pursuits the punishments of different signatories.

Key Words

Czechoslovakia 1969 - 1989, Petition, Petition Movements, Political Prisoner, the so called Normalization, opposition, dissent.

(8)

8

Obsah

Seznam použitých zkratek a symbolů ... 10

Úvod ... 11

1 Normalizace ... 16

1.1 Situace po roce 1968 ... 16

1.2 Opozice ... 17

1.2.1 Hlavní proudy opozice v první fázi normalizace ... 17

1.2.2 Vznik Charty 77 ... 19

1.2.3 Opozice v 2. polovině 80. let ... 25

1.3 Radikalizace společnosti ... 28

1.3.1 Palachův týden ... 29

2 Petiční hnutí v letech 1968–1988 ... 32

2.1 Petiční právo v Československu ... 32

2.2 „Protizákonné písemnosti“ obecně ... 33

2.3 Jednotlivé petice ... 35

3 Petiční hnutí v roce 1989 ... 38

3.1 Petice za propuštění politických vězňů ... 39

3.1.1 Jiří Tichý a Ivan Jirous ... 39

3.1.2 František Stárek ... 42

3.1.3 Stanislav Devátý ... 44

3.1.4 Jiří Ruml a Rudolf Zeman ... 45

3.2 Podpisové akce proti perzekuci demonstrujících v lednu 1989... 46

3.2.1 Podpisová akce Jazzové sekce ... 47

3.2.2 Petice 2010 občanů ... 47

3.2.3 Ostatní rezoluce občanů proti lednovému zákroku ... 48

3.3 Petice proti odsouzení Václava Havla ... 49

(9)

9

3.4 Několik vět ... 54

3.4.1 Zveřejnění a reakce veřejnosti ... 54

3.4.2 Trestní postihy ... 58

3.5 Ekologické petice ... 62

3.5.1 Gabčíkovo - Nagymaros ... 62

3.5.2 Stav životního prostředí v Severočeském kraji a Praze ... 63

3.5.3 Jaderná elektrárna Temelín ... 64

3.6 Petice z oblasti církve ... 65

3.7 Ostatní ... 66

3.7.1 Protestní ohrazení kolektivu kulturních pracovníků ... 66

3.7.2 Podnět československých občanů ke zlepšení nedostatečné informovanosti .... 67

3.7.3 Petice Nezávislého mírového sdružení ... 68

Závěr ... 69

Prameny a literatura ... 72

Seznam příloh ... 77

Přílohy ... 78

(10)

10

Seznam použitých zkratek a symbolů

ABS: Archiv bezpečnostních složek

ČSSR: Československá socialistická republika FMV: Federální ministerstvo vnitra

Infoch: Informace o Chartě 77

KBSE: Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě kpt: kapitán

KSČ: Komunistická strana Českoslovenka KSSS: Komunistická strana Sovětského svazu MV: Ministerstvo vnitra

NA: Národní archiv

NMS: Nezávislé mírové sdružení npor: nadporučík

OF: Občanské fórum

OSN: Organizace spojených národů OV: okresní výbor

por: poručík

SNB: Sbor národní bezpečnosti SPUSA: Společenství přátel USA

TEP: Technická evidence písemností

ÚV KSČ: Ústřední výbor Komunistické strany Československa VB: Veřejná bezpečnost

VIA Východoevropská informační agentura VONS: Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných

(11)

11

Úvod

Na konci 80. let 20. století se po téměř dvaceti letech apatie v normalizačním režimu začala československá společnost probouzet. Orientace na těžký průmysl a centrální plánování zapříčinilo stále se zhoršující ekonomické poměry a vzrůstaly rozdíly mezi Československem a Západem. Naděje na změny přinesla politika přestavby Michaila Gorbačova, který v roce 1985 stanul v čele Komunistické strany Sovětského svazu, i situace v Polsku a Maďarsku. Veřejnost začala otevřeně dávat najevo svůj nesouhlas se stávajícími poměry. Vznikaly nové nezávislé iniciativy, objevovala se řada petic a lidé stále více sympatizovali s opozicí.

Prvním masovým projevem nespokojenosti byla tzv. svíčková demonstrace za náboženská a občanská práva 25. března 1988 v Bratislavě, které se zúčastnilo více jak 8000 věřících. Mezníkem ve vývoji se stala demonstrace k dvacátému výročí okupace 21. srpna 1988, která odstartovala vlnu dalších protirežimních vystoupení. Jediným povoleným shromážděním byla demonstrace ke Dni lidských práv 10. prosince 1988, bylo jí však vyhrazeno jen poměrně malé Škroupovo náměstí mimo centrum Prahy. Tvrdě potlačeny byly nepokoje v době tzv. Palachova týdne ve dnech 15. až 21. ledna 1989. Násilí použité proti demonstrujícím bylo kritizováno z domova i zahraničí a stalo se důležitým zlomem v postoji československé společnosti k režimu.

Změna atmosféry ve společnosti se odrazila i v nárůstu petičních aktivit. Na konci osmdesátých let se objevila řada stěžejních akcí petičního charakteru, které nepochybně přispěly k pádu totalitního režimu. První z nich byla petice Augustina Navrátila Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v ČSSR, následovala petice Tak dost Ivana Jirouse.

Zaměříme-li se přímo na rok 1989 byly to především rezoluce občanů za propuštění politických vězňů a proti věznění demonstrujících v období tzv. Palachova týdne, Iniciativa kulturních pracovníků za propuštění Václava Havla, petice Několik vět a podpisové akce za zlepšení životního prostředí. Petiční hnutí se stalo projevem aktivizace společnosti napříč všemi jejími vrstvami.

Pro přehlednost celé práce je nezbytné vymezení pojmu „petice“ jako takového.

Ústavněprávní teorie vychází při výkladu petičního práva z jeho řazení mezi práva politická, zejména pak z jeho blízkosti ke svobodě projevu. Takto petiční právo umožňuje artikulovat určitý typ požadavků, specifickou a kvalifikovanou podobu svobody projevu a dále představuje instrument k prosazování jiných práv a svobod. Stále však jde o samostatný

(12)

12

ústavní institut. Povinnost orgánů veřejné moci nekončí u pouhého přijetí petice, ale je nezbytné, aby byla petice také projednána a vyřízena.¹

Obecně tedy můžeme petice chápat jako písemně podané žádosti občanů k parlamentu (nebo jinému zastupitelskému úřadu), vládě, hlavě státu či jinému orgánu státní a veřejné moci, které požadují určitá občanská práva, případně poukazují na jejich porušování. Pro potřeby této práce je jako petice brán text, který se domáhá určitých práv, jsou pod ním uvedeny podpisy signatářů a byl adresovaný jakémukoli představiteli vedení státu. Do této definice nespadají otevřené dopisy, následně podpořené občany, jejichž podpisy jsou uvedeny pod textem, výzvy a manifesty občanských iniciativ (pokud jsou některé z nich v práci zmíněny, nejsou označeny za petice) a petice, které sledují nikoli veřejný či jiný společný zájem, ale zájmy primárně individuální (soukromé). Ve své práci též petice vymezuji jako ty dokumenty, které byly rozšiřovány za účelem zisku co největšího množství podpisů a ty pod ně byly cíleně sbírány.

Hlavním cílem diplomové práce je zmapovat jednotlivé petice roku 1989, jejich samotný vznik a dopad na československou společnost. Pozornost je věnována také snaze komunistického režimu zdiskreditovat tyto dokumenty i jejich signatáře v očích veřejnosti.

První kapitola je zaměřená na éru normalizace. Podrobněji se zabývá vznikem Charty 77, aktivizací opozice a veřejnými vystoupeními v době tzv. Palachova týdne. Jsou zde připomenuty také zahraniční okolnosti a jejich dopad na situaci v Československu.

Druhá část pojednává o petičním hnutí v Československu v letech 1968 - 1988. V úvodu popisuje vývoj petičního práva v Československu a postup režimu proti protistátním tiskovinám obecně, dále se věnuje občanským aktivitám druhé poloviny 80. let - petici Augustina Navrátila a petici Tak dost z pera Ivana Jirouse a Jiřího Tichého.

Třetí kapitola tvoří vlastní jádro celé diplomové práce. Zabývá se již samotným rokem 1989. Pro přehlednost jsou petice z tohoto roku členěny do sedmi základních skupin: za propuštění politických vězňů, proti perzekuci demonstrujících v lednu 1989, rezoluce proti odsouzení Václava Havla, petice Několik vět, ekologické petice, petice z oblasti církve a ostatní, kde jsou zmíněny některé méně známé. V této kapitole je věnována pozornost i některým konkrétním případům perzekucí.

1 FILIP, J.: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno, 2011, 328 s.103.

(13)

13

Pro zpracování daného tématu je možné vycházet z celé řady publikací především českých, ale i zahraničních autorů. Významnou prací zabývající se tématem pádu komunistických režimů je kniha Daniela C. Thomase Helsinský efekt: mezinárodní zásady, lidská práva a zánik komunismu.² Práce se věnuje průběhu a důsledkům Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, jejíž závěrečná ustanovení se stala základem pro vznik Charty 77 a působení opozice vůbec. Pro pád komunistických režimů v zemích střední a východní Evropy jsou relevantní práce Timothyho Gartona Ashe Rok zázraků: svědectví o revoluci roku 1989 ve Varšavě, Budapešti, Berlíně a Praze³ a Padraic Kenneyho Karneval revoluce,⁴ které podávají komplexní přehled o situacích v jednotlivých zemích východního bloku a reflektují příčiny pádu režimů v každé z nich. Situací v Československu se zabývá několik domácích autorů. Období normalizace se věnuje Milan Otáhal ve svých pracích Normalizace 1969 – 1989: Příspěvek ke stavu bádání⁵, Opoziční proudy v české společnosti 1969 - 1989⁶ a sborníku Opozice, moc, společnost 1968/1970: Příspěvek k dějinám

„normalizace“.⁷ Obě tyto práce jsou dobrým zdrojem informací pro uvedení do širších souvislostí a hlavní problematiky normalizačního režimu. Revolučními událostmi listopadu 1989 se zabývá kolektivní monografie editovaná Jaroslavem Pažoutem a Petrem Blažkem Dominový efekt: Opoziční hnutí v zemích střední Evropy a pád komunistických režimu v roce 1989⁸ a dále také např. Jan Měchýř ve své práci Velký převrat či snad revoluce sametová?:

několik informací, poznámek a komentářů o naší takřečené něžné revoluci a jejích osudech,⁹ která je popisuje v souvislosti s předchozím vývojem v Československu.

Samotné petici Několik vět se věnuje poměrně rozsáhlá studie Jiřího Urbana Několik vět: posledních pět měsíců komunistické diktatury petiční optikou¹⁰, která byla zveřejněna v časopisu Paměť a dějiny. Přímé svědectví o fungování Výboru na obranu nespravedlivě

2THOMAS, D. C.: Helsinský efekt. Mezinárodní zásady, lidská práva a zánik komunismu. Praha, Academia 2007. ISBN 978-80-200-1506-8.

3ASH, T. G.: Rok zázraků: svědectví o revoluci roku 1989 ve Varšavě, Budapešti, Berlíně a Praze. Praha, Paseka 1991. ISBN 978-80-7432-009-5.

4KENNEY, P.:, Karneval revoluce. Střední Evropa 198. Praha, BB/art 2005.ISBN 80-7341-562-3.

5OTÁHAL, M.: Normalizace 1969 – 1989. Příspěvek ke stavu bádání. Praha, Ústav pro studium totalitních režimů AV ČR 2002. ISBN 80-7285-011-3.

6OTÁHAL, M.: Opoziční proudy v české společnosti 1969 – 1989. Praha, Ústav pro studium totalitních režimů AV ČR 2011. ISBN 978-80-7285-137-9.

7OTÁHAL, M.: Opozice, moc, společnost 1968/1970. Příspěvek k dějinám „normalizace“. Praha, Maxdorf 1994. ISBN 80-85800-12-8.

8BLAŽEK, P. - PAŽOUT J.: Dominový efekt: Opoziční hnutí v zemích střední Evropy a pád komunistických režimu v roce 1989. Praha Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2013. ISBN 978-80-7285-166-9.

9MĚCHÝŘ, J.: Velký převrat či snad revoluce sametová? : několik informací, poznámek a komentářů o naší takřečené něžné revoluci a jejích osudech 1989-1992. Praha, Progetto 1999. ISBN 80-86366-00-6.

10URBAN, J.: Několik vět. Paměť a dějiny, roč. 4. (2010), č. 1, s. 20-45.

(14)

14

stíhaných přináší přepis diskusního setkání Petra Blažka a Jaroslava Pažouta se členy VONS s názvem Nejcitlivější místo režimu: Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných očima svých členů.¹¹ Jako pramen pro studium nezávislých iniciativ lze využít knihu Petra Placáka Fízl,¹² která obsahuje vzpomínky jednoho ze zakladatelů opoziční skupiny České děti.

Dobovými prameny pro tuto problematiku jsou Vnitrostranické informace z fondu KSČ – ústřední výbor, uložené v Národním archivu v Praze (NA). Jejich obsahem jsou zprávy o politické situaci v krajích, o náladách členů komunistické strany i ostatních obyvatel, o činnosti nižších stranických orgánů, o činnosti základních organizací strany a především o členských schůzích a stavu plnění některých důležitých úkolů. Vnitrostranické informace vycházely zhruba každé dva týdny, běžně jich bylo vydáno od 14 do 22 čísel ročně. V roce 1989 jejich počet významně stoupl, bylo vydáno 55 čísel. Ve Vnitrostranických informacích z roku 1989 jsou obsaženy reakce obyvatel na jednotlivé petice, opatření Ústředního výboru KSČ apod.

Dalším pramenem z Národního archivu byla sbírka Monitor, která obsahuje přepsané záznamy vysílání zahraničních rozhlasových stanic. Pro předkládanou práci byla nejdůležitější vysílání Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky a BBC.

Velká část práce vychází z fondu dokumentů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) v Libri prohibiti (LP), kde jsou uloženy mimo jiné i materiály týkající se postihů za rozšiřování či podepsání petic, úřední dokumenty k průběhu trestních řízení, ohlasy na jednotlivé kauzy atd.

Informace o výskytu protistátních tiskovin byly čerpány v Archivu bezpečnostních složek (ABS), kde je uložena řada písemností a svazků týkajících se nelegálních písemností a tiskovin, mezi něž jsou řazeny i petice. V době vzniku této práce bohužel nebylo pracovníkům archivu známo, že by se mezi dostupnými písemnostmi nacházely i podpisové archy jako takové.

V Archivu bezpečnostních složek byly využity dva fondy. A34 II. správa SNB – Protistátní písemnosti pro rok 1988 – 1989 a fond A36 X. správy SNB – Operativní situace v problematice protizákonných písemností, teroru, nedovoleného ozbrojování a verbálních trestných činů politické motivace rok 1989. Ze stejného fondu pak pocházejí také Dokumenty správy SNB hl. města Prahy a Středočeského kraje, denní situační správy pro rok 1989.

11Nejcitlivější místo režimu. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných očima svých členů, Diskusní setkání 19.

října 2007, Eds. BLAŽEK, PAŽOUT, J.: Praha, Pulchra 2008. ISBN 978-80-904015-2-5.

Eds. BLAŽEK, P.: Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu 1968 – 1989. Praha 2005.

12PLACÁK, P.: Fízl. Praha, Torst 2007. ISBN 978-80-7215-323-7.

(15)

15

Dalším zdrojem byl Archiv Kanceláře prezidenta republiky (AKPR) – fond Kancelář prezidenta republiky, kde je dostupná došlá i odeslaná pošta tohoto úřadu z roku 1989. Jsou zde uloženy např. dopisy za propuštění politických vězňů, reakce na lednové a listopadové události roku 1989, na odstoupení Gustava Husáka, žádosti o amnestii apod. Bohužel pro účely této práce mohlo být využito jen poměrně malé množství studovaných materiálů. Jak již bylo řečeno, jednalo se především o dopisy jednotlivců, které nesplňovaly kritéria daného vymezení petice. Při bádání bylo nalezeno několik petic vzniklých v reakcích na události 17.

listopadu 1989, této problematice se však práce nevěnuje.

V původním záměru bylo i zpracování pramenů z Archivu Poslanecké sněmovny. Jak však bylo později zjištěno, tento archiv nespravuje archiválie k zadanému tématu. Petice jako takové jsou dochovány ve fondech Federálního shromáždění a České národní rady až po roce 1990. Před rokem 1989 se petice v těchto fondech nenachází. Evidovány byly pouze individuální podání formou stížností, které však byly obratem postupovány příslušným institucím k řešení.

Důležitá svědectví o situaci roku 1989 poskytuje také oficiální dobový tisk, reprezentovaný Rudým právem, samizdatovými periodiky (Lidové noviny, Informace o Chartě 77, Vokno a Voknoviny, Bulletin Nezávislého mírového sdružení, časopis Koruna, Informace o církvi, Ekomonitor, Ekologický bulletin) a záznamy relací Československé televize a Originálního Radiožurnálu.

(16)

16

1 Normalizace

1.1 Situace po roce 1968

V lednu 1968 se do čela Komunistické strany Československa (dále jen KSČ) dostal Alexander Dubček. Nastalo období uvolňování poměrů, dnes známé pod názvem Pražské jaro.¹³ Reakcí na obrodný proces byl vpád vojsk armády Sovětského svazu, Maďarska, Bulharska, Polska a NDR v noci z 20. na 21. srpna 1968. Samotné invazi předcházela schůzka sovětské a československé delegace v Čierné nad Tisou, kde se Brežněv pokoušel donutit Dubčekovo vedení k radikálnímu zásahu proti formující se občanské společnosti. Výsledkem jednání se stala Bratislavská deklarace, na jejímž základě bylo rozhodnuto o potřebě vojenské invaze.

Moskevské protokoly z 26. srpna 1968 znamenaly znovuobnovení pořádku v Československu v duchu sovětských přání. Dominantním faktorem politiky se stala přítomnost sovětských vojsk v zemi a nastalo období tzv. normalizace, která znamenala pro československé obyvatelstvo potlačení jeho občanských práv a svobod. 16. ledna 1969 se na protest proti normalizačnímu režimu veřejně upálil studen Jan Palach a jeho pohřeb se stal mohutnou politickou demonstrací. 25. února 1969 opakoval tento čin středoškolský student Jan Zajíc a 9. dubna 1969 i dělník Evžen Plocek z Jihlavy.

Sovětskému svazu se návrat ke starým pořádkům zdál příliš pomalý, muselo tedy dojít ke změně ve funkci 1. tajemníka KSČ. Vhodnou záminkou se staly antisovětské demonstrace po vítězství československého hokejového týmu nad sovětským na mistrovství světa ve Švédsku. 17. dubna 1969 byl z funkce odvolán A. Dubček a na jeho místo nastoupil Gustav Husák, vybraný Moskvou. Následně došlo ke spontánním demonstracím na několika místech republiky. 21. srpna 1969 se větší pouliční boje udály v Praze, Brně a Liberci. Gustav Husák neváhal osobně podpořit nejradikálnější opatření k potlačení demonstrací. Srpnové události znamenaly největší otevřený boj proti totalitní moci a ozbrojeným silám. Jejich potlačení ukončilo legální aktivizaci občanské společnosti a v podstatě znamenalo konec jakýmkoli pokusům o demokratizaci.¹⁴

Hlavním úkolem nového prvního tajemníka ÚV KSČ bylo odstranit reformisty. Nutno říci, že řada z nich sama odešla ze svých pozic. Nicméně, po nástupu Gustava Husáka do čela

13Jednalo se o jeden z nejzávažnějších pokusů o reformu sovětského modelu socialismu. KSČ se rozdělila na dva proudy, konzervativce a reformně laděné komunisty. V dubnu byl na zasedání ÚV KSČ přijat tzv. Akční program, který představoval koncepci pokusu reformy socialistického zřízení.

14OTÁHAL, M.: Opozice, moc, společnost 1969/1989. s 14.

(17)

17

strany začal režim s účtováním. Následovala vlna prověrek a čistek, které zasáhly sdělovací prostředky, stranické orgány i nové občanské organizace a vedly k odchodu většiny odborných pracovníků.

Proslaveným a do jisté doby určujícím a klíčovým dokumentem pro toto období bylo Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti, přijaté na prosincovém zasedání ÚV KSČ 11. prosince 1970. Toto poučení stanovilo konečnou ideologickou verzi, hodnocení a východiska roku 1968. Odmítalo reformy, prohlásilo vývoj v roce 1968 za kontrarevoluci a vracelo do společnosti staré způsoby řízení. Přijetím tohoto dokumentu se uzavřel proces stranické očisty. Na mezinárodním poli byla orientace Československa (i jeho celková politika) zcela podřízena zájmům Moskvy. Po nadějích na nové uspořádání společnosti, na vznik vlastní cesty k socialismu, se ke slovu dostávala éra neostalinismu.

1.2 Opozice

Představitelé pražského jara, kteří byli postupně zbavování svých funkcí, a velká část občanů se s okupací a následnou normalizací nikdy nesmířili. Rozhodující součástí odporu v českých zemích byla tzv. opozice, která byla charakteristická určitou organizovaností, programem a protirežimní činností. Její členové byli v první fázi normalizace především exkomunisté, bývalý členové Československé strany socialistické a pražští radikální studenti, kteří měli blízko k trockistům. Zlomová situace v této druhé fázi nastala po vzniku Charty 77.

Postupně se vedoucí silou stala kulturní opozice v čele s Václavem Havlem a Chartou 77 celkově, v druhé polovině 80. let se k ní přidala další řada nově vzniklých nezávislých iniciativ a nastoupila mladší, v mnoha ohledech radikálnější generace.

1.2.1 Hlavní proudy opozice v první fázi normalizace

Na konci 70. let se profilují tři hlavní proudy opozice: reformní komunisté, zbavení členství ve straně (např. Socialistické hnutí československých občanů, jehož členy byli Milan Hübl, Jaroslav Šabata a Jan Tesař), vyloučení členové brněnské organizace Československé strany socialistické a radikální vysokoškolští studenti z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.¹⁵ Co se týká Slovenska, jednalo se především o tajné církevní organizace.

15OTÁHAL, M.: Opoziční proudy v české společnosti 1969 – 1989. s. 23.

(18)

18

Exkomunisté se vyčlenili do několika proudů. V dokumentu Malý akční program prezentovala své názory první skupina exkomunistů. Socialismus pojímali jako systém, kde si všichni budou rovni, a bude založen na veřejné a podnikové samosprávě. Za nedílnou součást socialismu pokládali dodržování lidských práv. Druhý proud zastával názor, že je lepší vyčkat příznivější mezinárodní situace, především změn v Sovětském svazu, a třetí se naopak vyslovil pro vznik organizovaného opozičního hnutí. Později také zveřejnili prohlášení Výzva marxistům Československa, kde nabádali k založení Svazu komunistů Československa.

Posledním dokumentem vydaným exkomunisty až do vzniku Obrody bylo Prohlášení socialistického hnutí československých občanů k 21. srpnu 1973. V této době již byli vůdčí osobnosti exkomunistů vězněni. Autoři v prohlášení upozorňovali na zhoršení vnitropolitické situace a požadovali, aby lidem poškozeným v čistkách byla vrácena jejich práva a mohli se vrátit do původních zaměstnání. V první éře normalizace pocházela většina programů ze skupin exkomunistů. Nepopiratelným faktem zůstává, že byly založeny na socialismu se samosprávnými celky a neodpovídali tehdejší situaci. Tuto skutečnost potvrdil i neúspěch akce s názvem Výzva. Opozičnímu skupinami byly rozšířeny letáky nabádající k neúčasti ve volbách, kterou zákon povoloval. Masová účast však potvrdila smutný fakt, že se občané s novou situací smířili.¹⁶

Dalším významným provoláním tohoto období byl Malý akční program Československého hnutí za demokratický socialismus z roku 1970. Československé hnutí za demokratický socialismus vzniklo z bývalých členů Československé strany socialistické v Brně a jeho členy byli např. Milan Šilhan, Jaroslav Mezník a Petr Wurm. Kladli důraz zejména na dodržování lidských práv a socialismus chápali jako úsilí o vytvoření optimálních podmínek pro co nejúplnější rozvinutí společnosti.

Další skupinou byli vysokoškolští studenti, především z filosofické fakulty v Praze.

Jednalo se např. o Jana Frolíka, Ivana Dejmala, Jaroslava Suka, Petrušku Šustrovou, Jaroslava Baštu apod. Vedoucí osobou studentského hnutí byl středoškolský profesor Petr Uhl. Studenti nejprve maskovali svou činnost zakládáním legálních organizací, jakou byl např. Historicko- sociologický klub s přihlédnutím k futurologii. Později začali vydávat publikace a letáky vyzývající k odporu proti režimu a v prosinci 1968 založili nezávislou organizaci s názvem Hnutí revoluční mládeže.¹⁷ Toto hnutí sdružovalo především studenty, ale i intelektuály a

16OTÁHAL, M.: Programová orientace disentu 1969 – 1989. s. 30. In: BLAŽEK, P. Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu 1968 – 1989. 355s.

17OTÁHAL, M.: Opoziční proudy v české společnosti 1969 – 1989. s. 23 – 24.

(19)

19

některé dělníky. Nejprve se jednalo spíš o volné sdružení, teprve později byla vytvořena pevnější struktura. Hnutí revoluční mládeže bylo specifické především v tom, že bylo do značné míry ovlivněno myšlenkami nové levice, která byla ideovou platformou radikálně levicového protestního hnutí na Západě.

Vedení státu využilo velké akce opozice proti volbám do zákonodárných sborů v roce 1971 a zbavilo se jejích předních představitelů v politických procesech o rok později.

V červenci a srpnu 1972 se konalo deset procesů, v nichž byly uloženy tresty ve výši až šesti let vězení.¹⁸ Toto období bývá často považováno za ukončení první etapy normalizace.

Obyvatelstvo začalo upadat do apatie, stagnovat a přizpůsobovat se nastalým poměrům ve společnosti. Do poloviny 70. let navíc docházelo k poměrně příznivému vývoji hospodářství.

Lidé byli zbaveni základních existenčních starostí, režim jim zajistil sociální stabilitu a společnost se postupně stávala lhostejnou, výměnou za materiální hodnoty.

Dalo by se říci, že v 70. letech 20. století se režim opíral o několik základních aspektů.

Propagandu, zastrašení veřejnosti soudními procesy s členy opozice a zajištění sociálních jistot obyvatelstvu, které tak nové pořádky více či méně přijalo. Změna poměrů také ovlivnila charakter opozice. V době upevňování moci se ukázalo, že obyvatelstvo nepodporovalo opozici a to prostě proto, že nevěřilo v její schopnost zvrátit současný stav. Stejně tak tomu bylo v období stabilizace, kdy se navíc podařilo zvýšit životní úroveň.

1.2.2 Vznik Charty 77

Na počátku 70. let 20. století byla opozice roztříštěna. Husákovo vedení svůj hlavní úkol splnilo – likvidovalo obrodný proces a obnovilo sovětský systém. V dalším období se ekonomická i společensko-ekonomická sféra stabilizovala, ekonomika v prvních letech dokonce rostla.

Co se týká mezinárodní situace, ani ta nebyla pro opozici příznivá. Nastalo období détente, kdy obě velmoci (USA a SSSR) usilovaly o společné soužití. Situace se změnila

18První politický proces se připravoval s lidmi, kteří podepsali manifest Deset bodů. Jeho autoři byli obžalování pro přípravu podvracení republiky. Soud byl několikrát odložen a nakonec se nekonal.

Hlavní zásah proti opozici se konal v souvislosti s volbami v roce 1971. Na přelomu roku 1971/1971 bylo zatčeno 140 osob, nakonec před soudem stanulo 46 obviněných. Nejprve bylo proti představitelům opozice vzneseno obvinění z pobuřování, které bylo později překlasifikováno na podvracení republiky. Zmiňovaných 46 osob bylo odsouzeno k celkem 126 letům nepodmíněně. Tyto politické procesy sehráli klíčovou úlohu při nastolování normalizačního režimu.

OTÁHAL, M.: Opoziční proudy v české společnosti 1969 – 1989. s. 68.

(20)

20

v druhé polovině 70. let, kdy došlo k postupné aktivizaci opozice, které napomohla řada okolností.

Diplomatické vztahy mezi státy západní a východní Evropy se v 50. a 60. letech 20.

století řídily zásadou nevměšování se do vnitřních záležitostí. Zlomem ve vývoji se stala Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách (dále jen KBSE), které se zúčastnily všechny státy Evropy (kromě Albánie), Spojené státy a Kanada.

KBSE byla tvořena systémem mezinárodních jednání a smluv, jejichž cílem bylo zajistit mír a prohloubit spolupráci mezi evropskými státy. Prvotní impuls pro svolání KBSE iniciovaly státy Varšavské smlouvy již roku 1966. Prvním jednáním byla přípravná konference v Helsinkách v listopadu 1972. Následná konference ministrů zahraničních věcí byla uskutečněna v červenci 1973 a odstartovala vlastní proces jednání. Od září 1973 do června 1975 následovala konference v Ženevě. V období do července 1975 probíhala jednání o podobě Závěrečného aktu. Tento dokument byl 1. srpna 1975 v Helsinkách podepsán nejvyššími představiteli 33 evropských států, Kanady a USA, čímž skončila nejdůležitější fáze procesu KBSE. V závěrečném aktu byl uznán status quo a otázka Československa nebyla projednávána. Důležitým výstupem se ale stalo schválení tzv. třetího koše, který deklaroval zásady dodržování lidských a občanských práv, formulovaný již dříve pakty OSN.

V Československu k jejich zveřejnění došlo 13. října 1976 ve Sbírce zákonů. Právě zveřejnění těchto paktů se stalo základem pro vznik Charty 77, nejvýznamnější složky opozice v Československu. Krátce po zveřejnění došlo také k propuštění politických vězňů M. Hübla, J. Müllera, J. Šabaty a J. Tesaře.¹⁹

V tomto období přestala hrát roli skupina bývalých členů Československé strany socialistické a Hnutí revoluční mládeže a to jednoduše proto, že jejich členové byli ve vězení a exkomunistické opozici se nepodařilo získat podporu ani mezi domácím obyvatelstvem, ani v zahraničí a octla se tak v určité izolaci. V této chvíli přichází na řadu tzv. tvůrčí inteligence, druhá kultura, která přinesla trvalé hodnoty.²⁰

Co se týká Slovenska, tam byla situace rozdílná.Zatímco v českých zemích probíhaly represe celoplošně, na Slovensku byly postihy spíše adresné. Důvodem mohl být rozdílný přístup k demokracii. Dle Miroslava Kusého byl na Slovensku slabší demokratizační proces než v českých zemích a proto zde bylo méně lidí, kteří za něj byli ochotni bojovat. Přesto, se

19THOMAS, D. C.: Helsinský efekt: mezinárodní zásady, lidská práva a zánik komunismu. s. 45.

20OTÁHAL, M.: Opozice v českých zemích na sklonku tzv. normalizace. In: BLAŽEK, P., PAŽOUT, J.

Dominový efekt: Opoziční hnutí v zemích střední Evropy a pád komunistických režimů v roce 1989, s. 115.

(21)

21

zde tzv. „ostrůvky pozitivní deviace“ objevily a to především v kruzích tzv. tajné církve. Na Slovensku bylo zdokumentováno více než 20 církevních samizdatových periodik. Mezi ně patřilo Rodinné společenstvo, Myšlenky z večeřadla, Bratislavské listy apod. Specifikem byla převaha církevního samizdatu nad samizdatem občanským.²¹

Již v roce 1975 vystoupil veřejně proti režimu Václav Havel. Svým otevřeným dopisem Gustavu Husákovi vnesl do dosavadních opozičních koncepcí nový prvek. Normalizační režim kritizoval za jeho vliv na člověka, z krize společnosti, jejíž příčinou byl strach o existenci v etickém smyslu. Význam tohoto dopisu spočíval především v analýze režimu, nutno však říci, že nebyl a nemohl být programem pro širší vrstvy obyvatelstva.²²

Důležitou roli v opozici začal hrát také underground. Mladá generace, která přímo nebojovala proti normalizačnímu režimu, ale chtěla žít podle svých představ, které se podstatně lišili od představ vedoucích orgánů státu. Toto hnutí bylo režimem cíleně potlačováno, protože zasáhlo značnou část mládeže. Byly zakazovány koncerty rockových skupin, kolem kterých se tito příznivci soustřeďovali a účastníci koncertů byli perzekuováni.

Dalo by se říci, že režim proti undergroundu použil všech administrativních prostředků.

Přelomovým okamžikem se stal proces se členy hudební skupiny The Plastic People of the Universe, kteří byli v roce 1976 obviněni z výtržnictví. Zatýkání začalo 17. března a postupně se ve vazbě ocitli všichni členové skupiny. Většina obviněných byla během dubna až srpna 1976 postupně propuštěna. Ve vazbě zůstal I. Jirous, P. Zajíček, S. Karásek a V.

Brabenec.²³

21CUHRA, M.: Katolická církev a odpor vůči „normalizačnímu režimu. In: BLAŽEK, P., PAŽOUT, J.

Dominový efekt: Opoziční hnutí v zemích střední Evropy a pád komunistických režimů v roce 1989. s. 67.

22OTÁHAL, M.: Opozice v českých zemích na sklonku tzv. normalizace. In: BLAŽEK, P., PAŽOUT, J.:

23Co se týká politických procesů, na Slovensku byly vedeny především proti katolické církvi a náboženským společnostem a hojně se objevují od 2. poloviny 70. let. Velmi častým obviněním bylo maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi. Navenek byly vztahy prezentovány jako bezproblémové, ale věřící se s otevřenou nebo skrytou formou perzekuce setkávali v podstatě každodenně. Jedním z nejznámějších se stal proces s Ladislavem Hanusem, který byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody po dobu jednoho roku za to, že bez povolení státu zpovídal věřící v kostele v Ružomberku. Státní bezpečnost také monitorovala náboženské poutě a snažila se snížit počet věřících na nich.

V roce 1973 začaly vznikat samizdaty a objevovat se večírky, kde se scházeli odpůrci režimu. V tomto období se také zrodilo společenství, které vytvořilo základ pro tajnou církev. Toto hnutí navazovalo na činnost tajných fakult z roku 1949. Jeho hlavními postavami byli biskup Korec, V. Jukl, S. Krčméry a Rudolf Fiby a nazývalo se Fatima. Jeho hlavním cílem byla pomoc všem věřícím, zajistit dovoz zakázané literatury apod. Právě význam podobných malých hnutí byl pro slovenskou opozici nedozírný. Tajná církve měla mohutnou základnu věřících, ale její představitelé z pochopitelných důvodů odmítali označení občanská iniciativa. Neusilovali o občanská práva v globálním měřítku, ale o prosazování svých náboženských práv. Co se však týká režimu, posuzoval je stejně jako občanské iniciativy a reagoval na ně stejně prudce.

(22)

22

Vedení státu nepočítalo s tím, že proces vzbudí negativní odezvu u veřejnosti.

Hudebníci byli prezentováni jako lidé bez vzdělání, žijící na okraji společnosti. Soudní jednání začal spolu s Jiřím Němcem navštěvovat i Václav Havel a vyvolal nevoli i mezi ostatními z řad intelektuálů, kteří ho chápali jako útok na občanská práva. Mezi ně patřil například i pozdější mluvčí Charty 77 filosof Jan Patočka, profesor Karel Kosík či spisovatelé Ivan Klíma a Pavel Kohout. Hlavní význam tohoto procesu spočíval v semknutí demokratické opozice všech směrů, jaké nemělo v tehdejších komunistických zemích obdoby a které se stalo základem Charty 77. Dokument Charta 77 byl vydaný 1. ledna 1977 a podepsalo je 243 občanů, z toho přes sto z nich bylo z řad bývalých komunistů.²⁴ Autorství bylo prezentováno jako kolektivní dílo, za hlavního autora je však obecně pokládán Václav Havel. Autorem názvu samotného je Pavel Kohout.

Text dokumentu byl umírněný. Charta 77 nebyla oficiálně založena k opoziční politické činnosti, nebyla organizací, neměla stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství.

Oficiálními mluvčími se stali dramatik Václav Havel, filosof Jan Patočka a exministr Jiří Hájek. Od svého počátku byla úzce propojena s helsinskými dohodami a mezinárodními pakty: „Dne 13. 10. 1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněny Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976. Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit“ ²⁵ Další odkaz na helsinské dohody se objevuje také v závěrečném odstavci. „Svým symbolickým jménem zdůrazňuje Charta 77, že vzniká na prahu roku, který byl prohlášen rokem práv politických vězňů a v němž má bělehradská konference zkoumat plnění závazků z Helsinek.“²⁶

Za hlavní cíl si Charta 77 vytkla usilovat o konstruktivní dialog s politickou mocí, upozorňovat na konkrétní porušování občanských práv a předkládat návrhy k jejich prohloubení. Dalším významným aspektem bylo, že odmítala jakékoli jiné ideologické či politické stanovisko než ochranu lidských práv, zakotvenou v mezinárodních dohodách. Zde je na místě zmínit, že Charta v sobě skrývala jistý protiklad. Její cíle byly politické, ale zřekla

25PREČAN, V. - CÍSAŘOVSKÁ, B.: Charta 77: Dokumenty, Praha 2007, s. 1.

26Tamtéž.

(23)

23

se politických prostředků boje a chtěla vést s normalizační mocí dialog, ta však o to nemohla mít zájem, neboť to bylo v přímém rozporu s podstatou komunistického režimu.²⁷

Do 24. dubna 1978 se pod prohlášení Charty 77 podepsalo 978 signatářů. Podpora se ozývala i ze zahraničí. V první vlně podpisů této petice bylo např. i 34 osob z Maďarska.²⁸

Na Slovensku neměl vznik Charty 77 takový ohlas jako v českých zemích. Dle historika Norberta Kmetě byla hlavním důvodem rychlá a tvrdá reakce režimu, druhým pak neoslovení Alexandra Dubčeka. Názory na to, proč byla na Slovensku Charta 77 přijata poměrně chladně, se samozřejmě liší. Např. Miroslav Kusý, jeden z prvních slovenských signatářů, na konferenci k 30. výročí Charty 77 upozornil na to, že otcové zakladatelé byli výhradně Češi a stejně tak nebyl žádný ze Slováků nikdy mluvčím. To samozřejmě mohlo ovlivnit celkový přístup Slováků k Chartě.²⁹ Mezi slovenské signatáře patřil např. Dominik Tatarka a Ján Mlynárik. Tato dvě jména jsou v souvislosti se slovenských disentem často skloňována stejně tak jako např. jména Josefa Jablonického a Milana Šimečka, kteří spolupracovali s Petrem Uhlem, Václavem Malým a Ludvíkem Vaculíkem.

Vedoucí představitelé státu si byli vědomi političnosti Charty 77. Byly zahájeny přímé perzekuce signatářů a zároveň byla spuštěna ostrá „protichartistická“ kampaň. Vláda však nemohla prohlásit Chartu 77 za nelegální organizaci, protože by to znamenalo popření jejího podpisu pod helsinskými dohodami a úmluvami OSN. Vedení státu se snažilo skupinu lidí okolo Charty 77 izolovat, vyvolat v lidech strach a především negativní postoj k signatářům.

Hlavní pozornost byla upřena na mluvčí Charty 77. V. Havel byl 14. ledna 1977 zatčen a obviněn z podvracení republiky za své autorství otevřeného dopisu Gustavu Husákovi i jako hlavní organizátor Charty 77. J. Patočka 13. března 1977 zemřel na selhání srdce po absolvování jednoho z výslechů, J. Hájek byl sledován.

Kampaň proti signatářům zahájil článek Ztroskotanci a samozvanci, uveřejněný 12.

ledna 1977 Rudým právem. Sám dokument v něm byl označen za protistátní, protisocialistický, protilidový, demagogický hanopis, který pomlouvá Československou socialistickou republiku.³⁰

Dominový efekt: Opoziční hnutí v zemích střední Evropy a pád komunistických režimů v roce 1989. s. 116-117.

28RAINER, J. M.: Význam Charty 77 pro formování opozičního hnutí v Maďarsku. In: PREČAN - V., CÍSAŘOVSKÁ, B.: Charta 77: Dokumenty, Praha 2007, s. 300.

29Záznam panelové diskuse na téma: Hnutí za lidská a občanská práva v zemích sovětského bloku a pád komunismu. PREČAN, V.: Charta 77 - od obhajoby lidských práv k demokratické revoluce, 1977 – 1989.

Sborník z konference k 30. Výročí Charty 77, s. 383 - 384.

30Rudé právo (dále RP), č. 9, roč. 57, 12. ledna 1977.

(24)

24

Vrcholem kampaně byla manifestace jednoty umělců s politikou komunistické strany.

28. ledna 1977 bylo předními osobnostmi kultury a umění (např. K. Högerem, J. Werichem, F. Filipovským, M. Kopeckým, J. Sovákem, L. Peškem aj.) v Národním divadle podepsáno Provolání výborů československých uměleckých svazů: Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru, čtené Jiřinou Švorcovou. 4. února 1977 se podobné setkání konalo v pražském Divadle hudby. Provolání přečetla zpěvačka Eva Pilarová a i zde se objevilo mnoho populárních osobností, estrádních umělců (K. Gott, J. Schelinger, J. Korn, F. Ringo Čech aj.).

Ostatní představitelé tzv. kulturní fronty podepisovali provolání v sekretariátech uměleckých svazů, v redakcích novin a nakladatelstvích, v televizi či rozhlase. Odmítnutí podpisu často znamenalo ztrátu zaměstnání. Od soboty 29. ledna až do 12. února 1977 vycházely v Rudém právu na pokračování seznamy signatářů tzv. Anticharty. K Provolání se v rámci kampaně připojilo 76 národních umělců, 360 zasloužilých umělců a přes 7000 „obyčejných“ umělců.

Text Charty 77 byl veřejně odmítán, přestože nebyl nikdy oficiálně zveřejněn. Ohlas na Chartu 77 ve společnosti byl poměrně malý (do listopadu 1989 se k ní připojily necelé 2000 občanů).

Charta 77 získala především mezinárodní uznání. Ze zahraničí se ozývaly negativní reakce na šikanu signatářů. Praha byla kritizována za porušování mezinárodních závazků obsažených v Helsinském aktu, vlády západních i neutrálních zemí v celé Evropě vydaly sérii odsuzujících prohlášení. Kritika reakce československé vlády se ozývala také od komunistických a socialistických stran na západě.

Dnes hodnotíme hlavní význam Charty 77 ve sjednocení různých opozičních proudů a otevření cesty pro vznik nových.

27. dubna 1978 došlo k ustanovení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, který přímo vycházel z Charty 77. Jeho hlavním posláním bylo sledovat případy osob, které byly trestně stíhány za projevy svého přesvědčení nebo které se staly oběťmi policejní či justiční svévole, seznamovat s těmito případy veřejnost i úřady a pomáhat postiženým osobám.

V květnu 1979 proti výboru zasáhla bezpečnost. Mezi sedmi odsouzenými byl i Václav Havel. Za dobu své existence vydal VONS přes 1125 sdělení.³¹

Charta 77 byla třináct let činitelem nepřetržitě vykonávaného průzkumu o možnostech a limitech občanských aktivit.

31MĚCHÝŘ, J.: Velký převrat či snad revoluce sametová?: několik informací, poznámek a komentářů o naší takřečené něžné revoluci a jejích osudech 1989-1992. s. 49.

(25)

25

1.2.3 Opozice v 2. polovině 80. let

V druhé polovině 80. let 20. století měl Sovětský svaz stále větší hospodářské potíže, vyvolané nehybným politickým systémem, který vycházel z přílišné centralizace, centrálního plánování a absence soukromého sektoru. Svou nezanedbatelnou roli sehrála také sovětská intervence do Afghánistánu v roce 1979 a následný desetiletý válečný konflikt.

Situace zašla tak daleko, že režim nebyl schopen zajišťovat základní potřeby občanů.

V roce 1985 se generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) stal Michail Gorbačov. Jeho pozice nebyla vůbec jednoduchá, Sovětský svaz se nacházel v obrovské krizi jak hospodářské, tak politické. Gorbačovova politika přestavby (perestrojky) měla pro budoucí vývoj celého východního bloku velký význam. Reakce československé vlády na novou politiku Sovětského svazu, která zásadně odporovala mocenskému stereotypu československých politiků, byla ale v zásadě záporná. Spatřovala v ní návrat k obrodnému procesu – Pražskému jaru, což pro ni bylo samozřejmě nepřípustné.

Přes tento postoj československé vlády došlo k významné změně - vedení ztratilo oporu v Sovětském svazu. Vznikla vhodná půda k tomu, aby disent mohl zahájit boj o moc, pro který dala podklad Charta 77.

Zároveň se ve vedení státu rozpoutal mocenský zápas o funkci generálního tajemníka KSČ. V prosinci 1987 byl Gustáv Husák, který nadále setrval ve funkci prezidenta, vystřídán Miloušem Jakešem. Jakešovo vedení odmítalo jednat s opozicí a uvolňovalo se jen k nejnutnějším politickým a hospodářským úpravám. V neposlední řadě se také měnilo celkové chování společnosti. Lidé začali dávat svou nespokojenost najevo i veřejně.

Důsledkem těchto událostí byl nárůst počtu nezávislých iniciativ. Mezi jednu z nich patřila např. skupina okolo Emanuela Mandlera s názvem Demokratická iniciativa, která chtěla usilovat o zlepšení života společnosti z jasných politických pozic a o regulérní politickou soutěž. Uznávala vedoucí úlohu KSČ a jejím cílem nebylo odstranění normalizačního režimu, ale jeho postupná demokratizace. Stejně jako Charta 77 vycházela ze závěrečného protokolu Konference o bezpečnosti a spolupráce v Evropě konané ve Vídni.

Další významnou občanskou iniciativou bylo s Chartou spjaté Hnutí za občanskou svobodu (dále jen HOS) založené v říjnu 1988. Samotný program tohoto hnutí byl zveřejněn v manifestu Demokracii pro všechny (jeho konečnou podobu provedl V. Havel), v jehož úvodu byl oznámen záměr vytvoření politické organizace s politickými metodami boje.

Podpis pod manifest připojilo 126 občanů. Hlavním představitelem byl již zmiňovaný Rudolf

(26)

26

Battěk (v období Pražského jara místopředseda Klubu angažovaných nestraníků). Programu této iniciativy bylo vytýkáno, že sice podával politické požadavky, ale nenaznačil cestu, jak je realizovat. Hnutí za občanskou svobodu nebylo ideově jednotné a postupně se na jeho půdě vytvářely ideově politické proudy.

V opozici také dále zůstávali exkomunisté. Někteří z nich (P. Pithart, V. Hájek apod.) působili v Chartě 77 či jiných občanských iniciativách. Impulsem k jejich samostatnému vystoupení se stala Gorbačovova politika perestrojky a glasnosti. Na přelomu roku 1988/1989 byl založen Klub za socialistickou přestavbu - Obroda. Ve svém prohlášení vyložil pojetí socialismu, jehož hlavním bodem byla demokratická samospráva svobodného lidu, efektivní hospodářství, svobodná práce, občanská rovnost apod. Za hlavní překážku těchto reforem považovali jeho členové monopol komunistické strany. Politickou atmosféru vhodnou k přestavbě měla přinést dohoda mezi všemi společenskými třídami i skupinami různých myšlenkových proudů či vyznání. Obroda usilovala o navázání kontaktu s vedením KSČ a byla ochotna podpořit jej při realizaci reformních kroků. Ke kontaktu mezi jejími představiteli a KSČ skutečně došlo, ale pokusy o dialog skončily neúspěšně. Normalizátoři si uvědomovali, že jakákoli dohoda s reformními komunisty by znamenala jejich uznání jako politické síly a tím ohrožení jejich moci. Vliv Obrody ve společnosti nebyl velký. Většina občanů již nepokládala návrat k situaci z roku 1968 za přijatelný.³²

V polovině 80. let dochází k významnému zlomu. Do veřejného života začíná vstupovat nová generace, která vyrůstala v reálném socialismu a nyní hledala svůj vlastní prostor, kde by se mohla realizovat. Jednou z hlavních oblastí se stala rocková hudba. Její příznivci nesledovali politické cíle, ale vedení státu nemohlo trpět žádný nezávislý projev. Jeho zájem o tuto část obyvatelstva vedl k jeho popularizaci. V 80. letech došlo k tomu, že se mládež přímo zapojila do opozičních hnutí, vytvářela vlastní na „tradičním“ disentu nezávislé iniciativy a přinesla radikálnější postoje.

Jednou z nových iniciativ byla Společnost za veselejší současnost, která byla ovlivněna polskou Pomerančovou iniciativou. Její akce byly spíše recesistického charakteru. Jednou z nejznámější byla tzv. Veselejší Bezpečnost či pravidelný běh Třídou politických vězňů.

28. května 1988 zveřejnila svůj manifest iniciativa převážně mladých lidí s netradičními požadavky, jejíž název byl České děti. V jejich manifestu proklamovala obnovu Českého

(27)

27

království potažmo Zemí Koruny české.³³ Autoři kladli důraz na péči o kulturní dědictví, historické vědomí a životní prostředí. Jak uvádí Petr Placák, jeden z předních signatářů, některé bizarní paragrafy měly potvrdit nezávislost na aktuálním mocenském systému a společnosti. Manifest měl být (na rozdíl od Charty 77) aktivní demonstrací svobody.

Nezabýval se obranou pronásledovaných ani lidskými právy. O radikálnějším postoji mladých lidí svědčí slova již zmiňovaného Petra Placáka: „České děti nefilozofují jako jejich tatíci, ale provádějí i takové akce, po nichž bude v Praze rušno.“³⁴ Přes rozdíly v jednotlivých koncepcích byla řada signatářů členy Charty 77 a uznávala ji.³⁵

Jiného charakteru bylo Nezávislé mírové sdružení - Iniciativa za demilitarizaci společnosti (NMS), která usilovala především o život v míru. V prvním prohlášení z 16.

dubna 1988 je mírový stav označen jako úkol každého národa, který musí vytvořit podmínky, aby takový stav mohl vládnout. Členové se vyjadřovali k mezinárodním otázkám, požadovali alternativní vojenskou službu a proklamovali právo na svobodu. Nesázeli pouze na dialog s mocí, ale aktivně pořádali protirežimní demonstrace. Mezi zakladatele hnutí patřila Hana Marvanová a Tomáš Dvořák, souhlasně na něj reagoval i kardinál Tomášek. NMS navázalo kontakt s Československým mírovým výborem a obě organizaci spolupracovali při řešení konkrétních otázek, bohužel se později ukázalo, že zájem oficiální organizace byl spíše taktického rázu.

Na Slovensku se s nástupem 80. let stali významnou součástí opozice bratislavští nebo slovenští zelení. Ti měli několik známých akcí jako např. Obranu známého Martinského hřbitova nebo akci Bratislava nahlas, kdy upozorňovali na kritickou situaci životního prostředí v tomto městě. Ve stejném období se na Slovensku, stejně tak jako v Čechách, objevuje nárůst oblíbenosti punk rocku u mládeže a to především ve větších městech jako Bratislava, Bardejov, Košice, Martin apod.

33Manifest zahrnoval např. i návrh na znovu zavedení královských měst a návrat měst poddanských pod správu šlechty. V čele státu měl stanout král, jako záštita slabých a nemocných, záruka ochrany lesů, zvěře, přírody…

Církevní majetek měl být navrácen do rukou církve, měly být obnoveny řády jako základní kameny evropské civilizace apod. Co se týče ekonomiky země, mělo dojít k totální přestavbě, především pak odklonu od těžkého průmyslu. Co se týče energie, mělo být ponecháno na vůli lidu, zda dále pokračovat ve výstavbě jaderných elektráren, zároveň mělo být instalováno odlučovací zařízení ve všech jaderných elektrárnách a v budoucnu kladen důraz na získávání energie pomocí bezodpadových technologií. PLACÁK, P.: Fízl, Praha 2007, s. 136.

34ABS, A36, Správa SNB hl. města Prahy a Středočeského kraje, Denní situační zpráva 5. 8. 1989.

OTÁHAL, M.: Opozice v českých zemích na sklonku tzv. normalizace. In: BLAŽEK, P., PAŽOUT, J.

35PLACÁK, P.: Fízl. s. 136.

(28)

28

Problémovou se stala otázka slovensko-maďarských vztahů, která se vyostřila v roce 1987. O některých případech informovala Charta 77 na základě materiálů Miklóse Duraya a Výboru na ochranu práv maďarské menšiny v Československu. Ty upozorňovaly na porušení práv maďarských studentů v Nitře. Další případ podobného útlaku se měl stát také v Bratislavě, kde v místnostech maďarského souboru Mladé srdce někdo založil požár.

Vyvolávání nesnášenlivosti mezi Slováky a Maďary odsoudila v březnu 1987 Charta 77 ve svém dopise adresovaném federální vládě.

Nejvýznamnější akcí roku 1987 se stala svíčková demonstrace v Bratislavě. V souvislosti s účastí na ní proběhlo několik soudních procesů, na všechny případy související s trestním postihem občanů se později vztahovala amnestie z 28. října (jedinou výjimkou byl případ Jiřího Fajmona). V říjnu 1988 byl zveřejněn manifest HOS Demokracii pro všechny.

K tomuto hnutí patřili na Slovensku např. Ján Čarnogurský, Hana Ponická, Jozef Jablonický, Miroslav Kusý, Martin Šimeček apod. U třech z nich (J. Čarnogurského, M. Kusého a M.

Šimečky) byly v lednu 1989 provedeny domovní prohlídky, zdůvodněné trestním stíháním proti HOS. Po lednových událostech v Praze se také na Slovensku podepisovaly petice na podporu zadržených. Sbírání podpisů za propuštění Václava Havla se účastnila např. Hana Ponická. K signatářům patřil mimo jiné např. Dominik Tatarka či Ivan Hoffman.

Sjednocení oponentů režimu na Slovenku se uskutečnilo při soudním procesu s Jánem Čarnogurským a ostatními bratislavskými disidenty. Hlavní jednání s M. Kusým, H.

Ponickou, A. Seleckým a V. Maňákem se konalo ve dnech 13. – 14. listopadu 1989. M. Kusý byl odsouzen k odnětí svobody na dobu 8 měsíců podmíněně s odkladem na 14 měsíců.

Ostatní odsouzení nebyli. Ján Čarnogurský zůstal ve vazbě až do 25. listopadu 1989, kdy Gustav Husák zastavil jeho trestní stíhání.

1.3 Radikalizace společnosti

Od druhé poloviny roku 1988 se normalizační vedení setkávalo s novými formami odporu, a to demonstracemi. Právě nezávislé iniciativy České děti a Nezávislé mírové sdružení daly popud k uspořádání demonstrace 21. srpna 1988 rozšířením více jak 10 000 letáků, vyzývajících k účasti.³⁶ Pomineme-li demonstraci 10. prosince 1987 uspořádanou Chartou 77 ke Dni lidských práv a demonstraci za náboženská a občanská práva 25. března

36PLACÁK, P.: Fízl. s. 62.

(29)

29

1988 v Bratislavě, jednalo se o první velké protirežimní vystoupení po dvaceti letech.

Demonstrace 21. srpna 1988 byla brutálně rozehnána, stejně jako následující shromáždění k výročí vzniku Československé republiky 28. října 1988. Jediná povolená manifestace se konala 10. prosince 1988, opět ke Dni lidských práv. Shromáždění však bylo vyhrazeno pouze poměrně malé Škroupovo náměstí.

Důvodem legalizace této akce byla snaha vedení státu o nalezení způsobu vypořádání se s masovými projevy nespokojenosti. Zkušenosti z demonstrací 21. srpna a 28. října 1988 otevřely otázku, zda manifestace nepovolit. Toto řešení navrhoval již po srpnové demonstraci náměstek ministra vnitra generál Lorenc, který prosazoval zavedení pravidel pro pořádání podobných akcí. Bezpečnosti by tak podle něho byla dána jasná linie pro případný zásah a umožnilo by to pořádání demonstrací, se kterými režim počítal. Po skončení demonstrace došlo však vedení státu k závěru, že pořadatelé sice formálně dodrželi předem dané podmínky, ale její průběh byl protisocialistický a scénář byl zaměřen k aktivizaci společnosti proti politice KSČ a socialistickému státu. Tyto argumenty posloužily jako záminka k tomu, aby další demonstrace nebyly povoleny.³⁷

1.3.1 Palachův týden

Rok 1989 otevírala série demonstrací, dnes známá jako tzv. Palachův týden či palachiáda (15. – 21. ledna 1989). Z podnětu československých nezávislých iniciativ se mělo 15. ledna na Václavském náměstí konat shromáždění k uctění památky sebeupálení studenta Jana Palacha. Přesto, že toto shromáždění úřady nepovolily, konala se v daný den na Václavském náměstí spontánní demonstrace, která byla brutálně potlačena. Podle statistického rozboru kontrolovaných tohoto dne je patrné, že nejvíce z celkem 403 osob pocházelo z Prahy (210 osob). Podle věkového složení byla nejaktivnější skupina ve věku 19- 25 let (155 osob) a poté starších 35 let (84 osob). Podle sociálního postavení jasně převážili dělníci (135 osob) a lidé zaměstnaní ve službách (99 osob). Poměrně málo bylo mezi zadrženými zastoupeno vysokoškoláků (pouze 17 osob).³⁸ Výsledkem zásahu bezpečnostních složek z 15. ledna 1989 bylo 117 předvedených osob (z celkového počtu 403 kontrolovaných)³⁹. 40 z nich bylo v důsledku nedostatku důkazů propuštěno bez opatření, 22

Dominový efekt: Opoziční hnutí v zemích střední Evropy a pád komunistických režimů v roce 1989. s. 574 – 575.

38Národní archiv (dále NA), Fond KSČ – Ústřední výbor (dále KSČ – ÚV), Vnitrostranické informace, č. 53, 16.

ledna 1989.

39NA, KSČ – ÚV - dokumentace, Vnitrostranická informace č.54, vydáno 17. ledna 1989.

(30)

30

zatčeno pro trestný čin (2 z toho se již 16. ledna 1989 ocitli ve vazbě), 17 osob zatčeno pro přečin a 38 pro přestupek. K nemocničnímu ošetření muselo být převezeno 9 osob „[…]

převážně starších, které uvedly, že utrpěly zranění při zákroku bezpečnostních orgánů proti účastníkům protispolečenského vystoupení.“⁴⁰ Informace o počtu zadržených i zraněných pochází z Vnitrostranické informace z následujícího dne, tedy 16. ledna 1989, jejich počet se mohl lišit.

Na zákrok z 15. ledna 1989 se okamžitě objevila odezva jak ze strany opozice, tak z té druhé. Ve zmiňované vnitrostranické informaci je uvedena reakce pracujících jednoty LM Juhocukor, k. p. Dunajská streda: „S obavami a znepokojením sledujeme aktivizaci a vystoupení různých protispolečenských a protisocialistických skupin, které se uskutečnilo 15.

ledna 1989 v Praze na Václavském náměstí. Jde znovu o stejné protisocialistické síly a skupiny, které před dvaceti lety dovedly naši republiku a společnost až na pokraj katastrofy.

Proto v plném rozsahu souhlasíme a podporujeme přijatá opatření i postup stranických a státních orgánů pro zabezpečení klidu a pořádku. Pevně věříme, že proti signatářům a organizátorům těchto protispolečenských akcí bude postupováno nekompromisně a budou bráni k zodpovědnosti ve smyslu platného právního řádu. Jednoznačně a rozhodně prohlašujeme – republiku si rozvracet nedáme.“⁴¹ Reakcím z druhé strany – tedy ze strany opozice – se práce více věnuje v následujících kapitolách.

Nepokoje pokračovaly i další dny, kdy se každý den konaly na Václavském náměstí mýtinky. 16. ledna 1989 byl spolu s Alexandrem Vondrou, Janou Petrovou, Petrem Placákem a Danou Němcovou, zadržen i Václav Havel. Celkem bylo předvedeno 26 osob, z nichž 4 byli pro nedostatek důkazů propuštěni. O nemocniční ošetření měli požádat dva účastníci demonstrací. ⁴² Následující den došlo k zadržení dalších 25 osob, z nichž bylo 13 předvedeno.

Dalších 72 bylo odvezeno mimo Prahu (jednalo se převážně o osoby mladší 25 let).⁴³ 19.

ledna 1989 se k celkovému počtu zadržených přidalo dalších 281 osob (23 z nich bylo zadrženo pro trestný čin, 80 pro přečin a 30 pro přestupek), z celkového počtu 356 kontrolovaných.⁴⁴

Vzpomínkové akce byly završeny 21. ledna 1989 pochodem k hrobu J. Palacha ve Všetatech. Každý den, kromě 18. ledna 1989, byla shromáždění rozehnána speciálními

41Tamtéž.