TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI
Ekonomická fakulta
DIPLOMOVÁ PRÁCE
2013 Bc. Jan Polák
TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI
Ekonomická fakulta
Studijní program: N 6208 Ekonomika a management Studijní obor: Podniková ekonomika
Fiskální konsolidace veřejných financí v kontextu stabilního makroekonomického prostředí firmy
The Fiscal Consolidation of Public Finance in the Context of the Steady Macroeconomic Situation of Firm
DP-EF-KEK-2013-62 Bc. Jan Polák
Vedoucí práce: Ing. Mgr. Marek Skála, Ph.D.
Konzultant: Ing. Iva Nedomlelová, Ph. D.
Počet stran: 74 Počet příloh: 0
Datum odevzdání: 4. května 2013
Prohlášení
Byl jsem seznámen s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce a konzultantem.
V Liberci dne 4. května 2013 Bc. Jan Polák
Anotace
Předmětem diplomové práce „Fiskální konsolidace veřejných financí v kontextu makroekonomické rovnováhy firmy“ je v první části pojmenování příčin vzniku finanční krize v USA a přesun finanční krize do Evropy. Druhá část porovnává teoretické závěry s praxí, věnuje se demografickému vývoji, který úzce souvisí s potřebou konsolidace veřejných financí a v závěru této části je nastíněno teoreticky ideální řešení fiskální konsolidace. Třetí část popisuje konkrétní průběh finanční krize ve státech Evropské unie, hledá zdroje budoucího udržitelného růstu, odhaduje budoucnost fiskální konsolidace, podrobněji se zabývá vývojem finanční krize v České republice a porovnává ho s vývojem v jiných zemích. Formulace závěrů celou práci uzavírá.
Klíčová slova
Collateralized Debt Obligations, demografický vývoj, fiskální konsolidace, hospodářský růst, sekuritizace, veřejné zadlužení,
Annotation
The subject of this thesis called Fiscal Consolidation of Public Finance in Context of Macroeconomic Balance of Firm is based on the listing of reasons of the escallation of financial crisis in the USA and its shift to Europe. The second part compares theoretical conclusions with practise and covers the demographic dynamics which is closely linked to the imminent need of the consolidation of public finance. At the end of this section, the theoretically optimal solution to fiscal consolidation is drafted. The third part describes the development of the financial crisis in EU countries, searches for future sources of sustainable growth, estimates the future of fiscal consolidation, covers the development of financial crisis in the Czech Republic in detail and compares it to the dynamics of crisis in other countries. The thesis ends with clear formulation of conclusions.
Keywords
Collateralized Debt Obligations (CDO), demographic prediction, fiscal consolidation, real growth rate, securitization, public debt
Poděkování
Na tomto místě bych rád poděkoval Ing. Mgr. Marku Skálovi, Ph.D. za odborné rady, které mě vedly k hlubšímu zamyšlení nad daným problémem a usměrnily vývoj této práce správnou cestou.
Obsah
1 ÚVOD...11
2 PŘÍČINY VZNIKU FINANČNÍ KRIZE...14
2.1 Historický vývoj světového hospodářství...14
2.2 Předkrizová makroekonomická situace USA...14
2.3 Vznik problémů na hypotečním trhu...16
2.4 Příčiny a důsledky sekuritizace soukromého dluhu...17
2.5 Další příčiny vzniku krize...19
2.5.1 Splasknutí cenové bubliny nemovitostí...19
2.5.2 Přílišná úvěrová expanze...20
2.5.3 Nadměrná spekulace...21
2.5.4 Oživení akciových trhů...22
2.5.5 Role ratingových agentur...23
2.5.6 Informační asymetrie v souvislosti se sekuritizací...25
2.5.7 Šíření záporných externalit ...26
2.6 Počátek finanční krize v Evropě...27
3 KOMPARACE TEORETICKÝCH ZÁVĚRŮ S PRAXÍ, TEORETICKÉ ŘEŠENÍ FISKÁLNÍ KONSOLIDACE ...30
3.1 Komparace teoretických závěrů s praxí...30
3.1.1 Zvýšení daní ...31
3.1.2 Snížení vládních výdajů...32
3.1.3 Akomodativní měnová politika...33
3.2 Závěry z komparace ...34
3.3 Vládní dluh, ekonomický růst a fiskální udržitelnost...35
3.4 Vliv demografického vývoje na udržitelnost veřejných financí České Republiky. .37 3.5 Demografická situace a udržitelnost veřejných financí v Evropské unii...40
3.6 Nastínění teoretického řešení fiskální konsolidace...42
3.7 Struktura fiskální konsolidace...45
4 PŘÍKLADY PRAKTICKÉHO ŘEŠENÍ FISKÁLNÍ KONSOLIDACE, FORMULACE ZÁVĚRŮ...48
4.1 Fiskální konsolidace v evropských zemích...48
4.2 Fiskální konsolidace v České republice...53
4.3 Zdroje udržitelného růstu v budoucnosti...55
4.3.1 Obchod...55
4.3.2 Inovace...56
4.3.3 Zelený růst...56
4.4 Budoucnost fiskální konsolidace...57
4.5 Formulace závěrů...61
5 ZÁVĚR...65
6 CITACE...70
7 BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE...73
Seznam zkratek
CDO - Collateralized Debt Obligations CBO - Collateralized Bond Obligations CLO - Collateralized Loan Obligations
ČMKOS – Českomoravská konfederace odborových svazů ČNB - Česká národní banka
DPH - daň z přidané hodnoty ECB – Evropská centrální banka EU - Evropská unie
FED - Federal Reserve System HDP - hrubý domácí produkt
HICP - Harmonized Indices of Consumer Price MMF - Mezinárodní měnový fond
NASDAQ – National Association of Securities Dealers Automated Quatations OECD - Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj
SFCDO – Structured Finance Collateralized Debt Obligations USA - Spojené státy americké
USD – Americký dolar
1 ÚVOD
Hlavním cílem této práce je analyzovat vládní konsolidaci veřejných financí v kontextu stabilního makroekonomického prostředí. Toto téma je velmi úzce spojeno s právě probíhající finanční krizí, která výrazným způsobem zasáhla také státy Evropské unie. Jde tedy o analýzu opatření, která jsou zaváděna v souvislosti s řešením současných fiskálních problémů.
Ačkoli za místo vzniku finanční krize jsou považovány Spojené státy americké, tak v této práci je věnován prostor pouze analýze příčin vzniku krize. Hospodářský vývoj ve Spojených státech amerických před vypuknutím finanční krize je v práci shrnut jen velmi stručně. Konkrétní způsoby řešení ani průběh fiskální konsolidace ve Spojených státech amerických nejsou náplní práce.
Hlavní pozornost je zaměřena na dění a průběh fiskálních konsolidací v zemích Evropské unie, které se snaží restrukturalizovat své veřejné finance. Mimořádná pozornost je ovšem upřena na Českou republiku, jejíž ekonomické ukazatele již několik kvartálů nevykazují příznivé hodnoty.
Téma bylo zvoleno především proto, že je velmi aktuální a zajímavé, bezprostředně se dotýká evropské společnosti a vede k mnoha diskuzím o tom, jaká je budoucnost sjednocené Evropy, zda má Evropská unie jako uskupení budoucnost, případně do jaké míry by se měly evropské země integrovat.
Tato práce má za cíl nálezt odpovědi na následující otázky:
1. Z jakého důvodu je nutné konsolidovat veřejné finance?
2. Jak provádět fiskální konsolidaci a neohrozit hospodářský růst?
3. Jak velkou roli může sehrát sociální aspekt v průběhu fiskální konsolidace?
4. Je způsob vedení fiskální konsolidace v České republice efektivní?
Je také formulována následující hypotéza:
Při konsolidacích veřejných financí, které mají zajistit stabilizaci veřejných rozpočtů, nelze v ekonomikách jednotlivých zemí uplatnit univerzální postupy, které by byly efektivní.
Mezi základní prameny této práce patří publikace Fiskální politika od Vratislava Izáka, Veřejné finance, fiskální nerovnováha a finanční krize od Pavla Dvořáka, Skoncovat s krizí od Paula Krugmana a také články z impaktovaných časopisů jako je například Politická ekonomie. Dále jsou také použity zdroje z oficiálních internetových stránek institucí, jako jsou ministerstva České republiky, vláda České republiky, Eurostat nebo Evropská unie.
Práce je rozdělena na tři hlavní části. První část je věnována příčinám vzniku krize, stručně je shrnut předkrizový vývoj ve Spojených státech amerických. Jednotlivé příčiny jsou rozpracovány poměrně detailně a je z nich patrné, že se k velkému problému schylovalo již několik let před rokem 2008. Především vývoj na americkém trhu s nemovitostmi se stal neudržitelným, právě propad tohoto trhu je označován jako počátek finanční krize. Na konci první kapitoly je popsáno, jakým způsobem se finanční krize přenesla do Evropy, v jakých státech došlo k prvním vážným dopadům a jaké byly bezprostřední reakce na vzniklou situaci. Jedná se o stručné shrnutí prvotních dopadů finanční krize v Evropě.
Druhá kapitola je zaměřena teoreticky. Dochází se zde ke komparaci výsledků analýzy a provedených praktických kroků při provádění fiskální konsolidace v České republice. Na konci této části je uveden dílčí závěr, který shrnuje uvedená fakta a definuje příčiny stagnace hospodářského růstu v České republice. Dále je rozebírán dopad demografického vývoje na udržitelnost veřejných financí jak v České republice, tak i v Evropské unii.
Vzhledem k faktu, že vývoj demografické křivky v České republice i Evropské unii není příznivý, stává se tento předpoklad dalším vážným důvodem, který podporuje neodkladné provádění fiskální konsolidace. Dále je nastíněno optimální teoretické řešení fiskální konsolidace, které je podpořeno historickými zkušenostmi. Je zde také zdůrazněno několik bodů, které by podle Evropské komise měly napomoci k provedení fiskální konsolidace podporující hospodářský růst. V úplném závěru druhé části práce je popsána ideální struktura fiskální konsolidace. Je zde uvedeno, jakým oblastem by se měly škrty prováděné
v průběhu konsolidace vyhnout a v jakých oblastech je naopak možné hledat rezervy, které by celý proces usnadnily.
Poslední, třetí, část shrnuje dopady finanční krize v zemích Evropské unie a podrobně také v České republice. První kapitola této části popisuje průběh fiskální konsolidace v jednotlivých evropských zemí, shrnuje provedené kroky. Podle zmíněných faktů je možné porovnat způsob řešení fiskální konsolidace v různých zemích. Dále jsou uvedeny potenciální zdroje udržitelného růstu, které byly diskutovány na globální fóru OECD v Paříži. Poté je naznačena na území Evropské unie budoucnost fiskální konsolidace. V této kapitole je zmíněna úvaha o vlivu společnosti na průběh konsolidace a je zde poukázáno na fakt, že provádění fiskální konsolidace musí také respektovat sociální potřeby obyvatel, kteří se velmi těžko vyrovnávají s úspornými opatřeními. Třetí část je zakončena formulací závěrů.
Metodami práce jsou především deskripce příčin vzniku a vývoje finanční krize v Evropě, analýza dopadů na jednotlivé ekonomiky, komparace řešení. Hlavní pozornost je zaměřena na státy Evropské unie, které jsou naší ekonomice nejblíže.
2 PŘÍČINY VZNIKU FINANČNÍ KRIZE
Cílem této kapitoly je pojmenovat příčiny vzniku finanční krize, která propukla ve druhé polovině roku 2008 ve Spojených státech amerických a postupně se rozšířila do celého světa a ovlivnila život většiny obyvatel této planety. Zároveň je také nezbytné představit fakta, která krizi způsobila. Na začátku je ovšem nutné se krátce ohlédnout za historickým vývojem světového hospodářství a také zrekapitulovat situaci americké ekonomiky od přelomu tisíciletí.
2.1 Historický vývoj světového hospodářství
Na přelomu 70. a 80. let 20. století došlo ve světové ekonomice k odklonu od keynesiánství a novým prosazovaným směrem se staly neoklasické ekonomické školy.
Tento směr neuznává vnější zásahy do ekonomiky, preferuje samoregulační mechanismy a princip neviditelné ruky trhu. Mezi významné představitele tohoto směru patří například Milton Friedman.
Keynesiánství je známé jako směr, který nevěří v samoregulační schopnost trhu a zdůrazňuje pozici státu při fungování trhu. Podporuje ekonomiku trvalého hospodářského růstu, kdy v době krize je možné vyrovnávat schodek rozpočtu na dluh a v časech prosperity je nezbytné vytvářet přebytek. Ale je nutné dodat, že v období keynesiánství rostly deficity veřejných rozpočtů, proto začal být tento směr kritizován.
2.2 Předkrizová makroekonomická situace USA
Vývoj americké ekonomiky před vypuknutím finanční krize byl turbulentní, nicméně již několik měsíců před jejím začátkem existovaly obavy, že situace především na americkém hypotečním trhu je neudržitelná.
Na konci 20. století došlo v USA k technologickému boomu, který vyhnal hodnotu technologických akcií na nepřiměřenou úroveň. V roce 2000 došlo k propadu akcií na tomto trhu, krize trvala 3 roky, vzrostla nezaměstnanost, přibyl počet bankrotů, byl
ovlivněn kurz dolaru a v důsledku těchto událostí se centrální banka rozhodla snížit úrokové sazby, aby pomohla upadajícím firmám a povzbudila ekonomiku.
Pokles úrokových sazeb se ovšem promítl na trhu s nemovitostmi, kde dosahovali na hypotéky i méně bonitní klienti, kteří by za dřívějších podmínek o koupi nemovitosti nejspíše vůbec nepřemýšleli. V této době objem rizikových hypoték narostl. Ovšem v momentě, kdy se úrokové sazby začaly zvedat, tak méně bonitní klienti, kteří měli hypotéku s pohyblivou úrokovou sazbou, nebyli schopni splácet své závazky, ceny nemovitostí se propadly, lidé začali šetřit, což vedlo k poklesu poptávky. Doba prodeje nových nemovitostí se výrazně prodlužovala, což poškozovalo stavební firmy a negativně ovlivnilo tento obor.
Problémem USA je také velmi vysoký schodek veřejných financí. Do roku 2007 byl tento problém částečně eliminován hospodářským růstem. Počátkem letošního roku se sice americkému prezidentovi podařilo prosadit navýšení limitu veřejného dluhu, ale zatím se zdá, že to znamená pouze oddálení problému, který se bude muset brzy řešit, protože dluh USA roste, je gigantický.
Ještě v roce 2007 zněly hlasy, že zájmem USA je silný dolar. Nicméně realita mluvila jinak. Pavel Dvořák (Dvořák, P., 2008) uvádí, že se v roce 2007 meziročně zvýšil přebytek čínského zahraničního obchodu o 73 %. Tento fakt vedl k obavám, zda Spojené státy americké jsou schopny finančně pokrýt své negativní obchodní saldo. Tyto úvahy postupně vedly k oslabování amerického dolaru, který výrazně oslabil například vůči japonskému jenu. V červenci 2007 bylo možné dolar směnit za 123 jenů, zatímco v listopadu již pouze za 108 jenů. Propad se pohyboval okolo 13%. Za hlavní důvod oslabení amerického dolaru je považována rostoucí volatilita na světových trzích a očekávané snižování sazeb ve Spojených státech amerických, což se projevilo v nižším počtu carry trade1 obchodů s japonským jenem.
1 Spekulativní strategie při obchodování s měnami.
2.3 Vznik problémů na hypotečním trhu
Pavel Dvořák (Dvořák, P., 2008) popisuje, že problém na hypotečním trhu začal vznikat na začátku 21. století, především od roku 2000 do roku 2005, kdy byly úrokové sazby FEDu nastaveny rekordně nízko, proto rostl objem poskytnutých hypotečních úvěrů strmým tempem. Rostoucí tendenci zaznamenaly především takzvané subprime hypotéky. Takové označení se používá pro hypotéky, které jsou poskytovány méně bonitním klientům, v případě USA se jednalo většinou o tento druh hypoték, které navíc byly fixovány na krátkou dobu. Tento finanční produkt byl většinou nabízen sociálně slabším vrstvám, jejichž povědomí o podmínkách fungování hypotečního trhu nebylo odpovídající. Toto jsou předpoklady, které vytvořily velmi nevyrovnanou situaci v oblasti financování nemovitostí v USA.
Velice důležitým pojmem pro průběh finanční a nemovitostní krize se stává proces sekuritizace. Impulsem pro sekuritizaci hypoték byl moment, kdy se trh se subprime hypotékami začal rychle rozrůstat a prvotní věřitelé již nebyli ochotni nést tak velké riziko.
Nicméně v celém procesu nebylo zřejmé, jak kvalitní úvěry jsou vlastně kryté finančními zdroji dalších věřitelských institucí. Tento proces byl zpřísněn až zhruba rok před vypuknutím hypotečním krize.
Podle Pavla Dvořáka (Dvořák, P., 2008) se první náznaky vznikajícího problému objevily v roce 2007, kdy se společnosti Fannie Mae a Freddie Mac, které podporoval stát jako firmy, výrazně angažovaly v oboru poskytování hypoték méně bonitním klientům. V této době kontrolovaly zmíněné dvě společnosti až polovinu hypotečního trhu. Bylo zřejmé, že se schyluje k velkému problému, protože od roku 2004 nezveřejnila Fannie Mae výroční zprávu, což značilo, že není vše v pořádku. Postupně opadal zájem zahraničních investorů, kteří začali opouštět tyto americké společnosti. V tomto momentě ještě trhy nijak nereagovaly.
V červenci 2007 musela investiční banka Bear Stearns pomoci svému hedgeovému fondu, který poznamenal vývoj na trhu s hypotékami. Finanční injekce ve výši 1,6 miliardy USD
ovšem již vyvolala reakci na trzích. Akcie Bear Stearns spadly o 30 %. Následně hypoteční ústav Countrywide Financial zveřejnil, že se potýká s finančními problémy, protože objem finančních prostředků, které byly investovány v rizikovém trhu, se pohyboval okolo 1 miliardy USD. Akcie Countrywide Financial se propadly o 13%. Problémy se dostaly také mezi bonitní hypotéky a postupně začal stoupat počet nesplácených hypoték. Mezi rizikovými hypotékami se pohyboval okolo 10%.
2.4 Příčiny a důsledky sekuritizace soukromého dluhu
„Sekuritizace představuje významný trend na světových finančních trzích, při němž dochází ke zvyšování financování podnikatelských aktivit prostřednictvím kapitálových trhů a k relativnímu snižování významu financování prostřednictvím tradičních úvěrových smluv. V zásadě jde o transformaci pohledávek na cenné papíry, jejichž prodejem získává emitent potřebné finanční zdroje“ (ČNB, Slovník pojmů ČNB). Ačkoli se jedná o postup, který je naprosto běžný u financování veřejných dluhů, tak v posledních letech zažila sekuritizace značný boom také ve formě běžných bankovních úvěrů, protože věřitelé chtěli minimalizovat své riziko. Problém tohoto postupu je takový, že není přesně znám ani dlužník ani věřitel. Dá se říci, že sekuritizace narušila rovnováhu na trhu, což mimo jiné přispělo k propuknutí finanční krize v USA, a poté v dalších zemích.
Proces sekuritizace je úzce spjat s tzv. Collateralized Debt Obligations (CDO). Jedná se o zajištěné dluhové obligace, jejichž hlavním úkolem je přenos úvěrového rizika. Právě tento finanční instrument je označován za jednu z hlavních příčin finanční a hospodářské krize.
Podle Pavla Dvořáka (Dvořák, P., 2008) se první zmínky o CDO (Collateralized Debt Obligations) datují do 80. let 20 století, na konci tohoto desetiletí mělo dojít k první emisím zajištěných dluhových obligací (CDO). Obligace jsou zajištěny podkladovými aktivy (tzv. collateral). Pozitivně se na výnosu CDO podepisuje skutečnost, že podkladové portfolio aktivně kontroluje manažer. Emise zajištěných dluhových obligací probíhá přes tzv. SPV (Special Purpose Vehicles). Tyto instituce jsou postaveny mimo úvěrové riziko a právě díky tomu se těší vysokým ratingovým hodnocením. Ještě je nezbytné zmínit úlohu upisovatele, který zařizuje marketing a prodej tohoto finančního instrumentu.
Pavel Dvořák (Dvořák, P., 2008) popisuje, že emise CDO probíhá v tzv. tranších, kdy se jednotlivé tranše různí mírou rizika a výnosu. Jedná se prakticky o tranše nejnižší kvality (junior tranše), které nabízí nejvyšší výnos a také nejvyšší riziko, nebývají hodnoceny ratingem. Na druhé straně stojí tranše vyšší kvality (mezzanine a senior tranše), jejich rating se pohybuje v rozmezí BBB-AAA.
Za posledních pět let před vypuknutím krize se jednalo o velmi rychle rostoucí segment, kdy se objem emise v roce 2004 pohyboval zhruba okolo 160 miliard USD, zatímco v roce 2006 a 2007 se emise pohybovala okolo 500 miliard USD.
CDO existuje v několika podobách, například CBO (Collaterized Bond Obligations), CLO (Collaterized Loan Obligations), SFCDO (Structured Finance CDO) nebo syntetické CDO.
Dá se říci, že díky emisím CDO se rizikové hypotéky staly pro banky téměř nerizikové, protože věřitelé poskytovali bankám kapitál k tomu, aby tyto rizikové úvěry mohly realizovat. Zajímavé přitom je, z jakého důvodu projevily zahraniční banky takový zájem právě o tento typ investic.
Podle Pavla Dvořáka (Dvořák, P., 2008) je růst poptávky investorů po tomto typu investic byl způsoben dvěma faktory:
1. Zdánlivě se jedná o velmi výhodnou investici. Výnosy přesahovaly například výnos ze státních dluhopisů a dá se říci, že riziko nebylo úplně přesně zřejmé, protože skutečnou sktrukturu kvality jednotlivých hypoték nikdo neznal.
2. Většina institucionálních investorů má limity, co se týče rizikových investic, ale protože CDO v podobě tranší skrývalo rizikové úvěry, bylo možno do těchto akcií investovat.
Proces sekuritizace soukromých dluhů měl podle Pavla Dvořáka (Dvořák, P., 2008) zásadní negativní důsledky:
1. Došlo k expanzi rizikových úvěrů, což vedlo obrovským závazkům finančních firem (Morgan Stanley, Goldman Sachs Group Inc, Lehman Brothers Holdings Inc, Marril Lynch and Co. Inc. a Bear Stearns). V roce 2000 se hodnota emise CDO pohybovala okolo 70 miliard dolarů, zatímco v roce 2006 přesáhla hranici 600 miliard amerických dolarů.
2. Nepochybně došlo k tomu, že se mezi věřitelem a dlužníkem prohlubuje anonymita. Investoři se mnohdy orientovali pouze podle hodnocení ratingových agentur, které se pohybují na hranice střetu zájmů, protože se stává, že ratingové agentury vystavují rating cenným papírům, které může emitovat zároveň i jejich majitel.
3. Jako problém se ukázala neprůhlednost celého systému, kdy při nesplácení hypoték nebylo jasné, kdo nese zodpovědnost při nesplácení hypoték.
2.5 Další příčiny vzniku krize
Po úvodní části, jež rekapitulovala situaci a vývoj těsně před vypuknutím finanční krize, následuje označení dalších konkrétních příčin, které odstartovaly tento proces.
2.5.1 Splasknutí cenové bubliny nemovitostí
Drtivá většina odborných názorů vychází z faktu, že hlavní příčinou finanční krize je vytvoření a splasknutí bubliny na americkém trhu s nemovitostmi. Vzhledem k provázanosti světových trhů nebylo překvapením, že evropský nemovitostní trh (Velké Británie, Španělsko, Francie nebo Česká republika) na splasknutí americké bubliny rychle zareagoval a ceny nemovitostí začaly klesat. Blanchard a Watson (Blanchard, O. J., Watson, M. W., 1982) uvádějí, že cenová bublina vzniká v situaci, když investoři nakupují aktiva za vyšší ceny, než jsou jejich správné hodnoty, a to z důvodu očekávání budoucích kapitálových zisků.
„Splasknutí cenové bubliny nemovitostí je obvykle spouštěcím mechanismem hluboké finanční krize, poněvadž dojde k prudkému poklesu hodnoty aktiv, což má značné dopady nejen na majitele nemovitostí, ale i na poskytovatele finančních zdrojů (banky a investory do cenných papírů spojených s hypotékami). Stačí si připomenout některé nemovitostní krize v minulosti (Rakousko /1874/, Itálie /1893/, Japonsko /1990/, kdy splasknutí nemovitostní bubliny způsobilo rozsáhlou bankovní krizi, která pak následně vyvolala dlouhodobý ekonomický pokles či stagnaci“ (Musílek, P., 2008, s. 9). Nyní hrozí splasknutí nemovitostní bubliny například ve Švýcarsku, kde přetrvává obrovský zájem o nemovitosti a o poskytování úvěrů na ně.
Splasknutí hypoteční bubliny v USA vyvolalo zvýšení úrokových sazeb, čímž se zvýšily splátky za hypoteční úvěry a lidé, kteří byli zvyklí žít vzhledem k velmi nízkým úrokovým sazbám na dluh, neměli finanční prostředky na pokrytí rostoucích nákladů.
2.5.2 Přílišná úvěrová expanze
Růst nemovitostní bubliny je většinou doprovázen nadměrnou úvěrovou expanzí, kterou konkrétně v případě Spojených států amerických podpořil FED nebývale nízkou úrovní úrokových sazeb.
Již Irving Fisher (Fisher, I., 2012) se domníval, že základní příčina jakékoliv finanční krize spočívá v nadměrné úvěrové expanzi, vyvolané novými událostmi (nové nálezy a objevy, poptávka po nových výrobcích či službách). Podle Fishera tak v ekonomice postupně dochází nejen k růstu reálného výstupu, ale také cenové hladiny, dodatečných investic financovaných dluhovým způsobem a spekulaci založené na očekávaných kapitálových ziscích. Banky expandují poskytování úvěrů snižováním rezerv, což vede k nárůstu peněžní nabídky a cenové hladiny. Růst cen nejen způsobuje dodatečný optimismus, ale také snižuje reálnou hodnotu závazků, což podněcuje další a další výpůjčky. V určité fázi však dochází k předluženosti. Za této situace se ekonomika stává značně křehkou a finanční krize může být kdykoliv odstartována jak dlužníky, tak i věřiteli.
Dlužníci nemají na to, aby dále spláceli své závazky, a věřitelé odmítají pokračovat v započatých projektech. Tyto skutečnosti způsobí prodej aktiv pod tlakem, což se projeví na poklesu jejich cen. Dochází k panice klientů, kteří způsobí run2 na banku, protože mají obavy, zda nemohou přijít o své úspory. Následuje pokles cen aktiv, klesá reálný výstup ekonomiky a zaměstnanost.
Za úvěrovou expanzí v USA stojí do značné míry masivní příliv imigrantů, kteří rozhýbali nemovitostní trh. Nízké úrokové sazby a dosažitelnost úvěrů přesvědčily přistěhovalce, aby si koupili vlastní bydlení na hypotéku, ačkoli to v mnoha případech neodpovídalo jejich životní úrovni. Právě tato expanze hypotečního financování téměř pro každého rozpoutala problém na nemovitostním a hypotečním trhu.
2.5.3 Nadměrná spekulace
Ekonomický boom v posledních dvou dekádách nejen v USA, ale i v mnoha dalších státech byl zejména založen na dluhovém financování, které přirozeně hraje velmi důležitou úlohu v tržní ekonomice. Jak však uvádí Hyman Philip Minsky (Minsky, H. P., 1995), nadměrné dluhové financování vytváří velmi zranitelné ekonomické prostředí, přičemž rozlišuje tři skupiny deficitních jednotek, podle Petra Musílka (Musílek, P., 2008) se jedná o:
1. Prvním typem jsou tzv. opatrné finanční jednotky (hedge financing units), které počítají s tím, že budoucí peněžní toky budou vyšší než závazky. S rostoucím podílem vlastního kapitálu v deficitní jednotce roste pravděpodobnost, že se jedná o finanční jednotku tohoto typu.
2. Druhým typem jsou spekulativní finanční jednotky. Tento typ jednotek předpokládá takovou situaci, kdy důchodové peněžní toky a kapitálové zisky vystačí na splácení úrokových závazků, nicméně již nepokryjí náklady na splacení jistiny. Finančí hospodaření těchto jednotek je postaveno na refinancování závazků, čímž je myšleno obnovení úvěru či dosažení nových půjček.
2 Situace, kdy dochází k hromadnému vybírání vkladů, poněvadž se vkladatelé obávají o své úspory.
3. Posledním typem jsou tzv. Ponziho finanční jednotky, které nevytváří potřebné penežní toky a kapitálové zisky, aby mohly dostát úrokovým závazkům. Tento druh jednotek se orientuje na spekulaci v souvislosti se značným růstem cen spekulativních aktiv a strmý pokles úrokových sazeb nebo se pokouší využít podvodného modelu tzv. pyramidových her.
Podle této teorie je daný systém tak zranitelný, jak velký podíl v ekonomice tvoří spekulativní finanční jednotky a finanční jednotky Ponziho typu. Tato teorie se proto přiklání k tomu, že hlavní příčinou vzniku finanční krize je zvýšený zájem nebonitních imigrantů o dostupné hypotéky, což vedlo ke zvýšení počtu nekvalitních úvěrů a k přílivu zahraničního kapitálu, což spekulaci přesunulo i mimo území USA.
Postupem času vedla rostoucí poptávka a spekulace k dalšímu růstu cen nemovitostí a přílivu nových investic. Spekulace začala převládat nad podnikáním. Některé subjekty si včas uvědomily, že tento stav již není déle udržitelný a začaly se zbavovat svých aktiv.
Následuje pokles hodnoty aktiv, ztráta důvěry a likvidní krize. Finanční krize se přelévá do zahraničí, protože nekvalitní dluhopisy jsou emitovány také na mezinárodních finančních trzích.
2.5.4 Oživení akciových trhů
Na americkém akciovém trhu došlo od osmdesátých let minulého století k obrovskému boomu. Za tímto rozvojem stály především rychlý růst hrubého domácího produktu, výrazný pokles politických rizik, masové investice penzijních úspor, nízká míra inflace nebo také technologická revoluce.
Vzhledem k tomu, jakým tempem v posledních letech rostl americký akciový trh, rostla hodnota majetku amerických domácností, což se zároveň promítlo ve zvyšující se spotřebě a výdajích na bydlení.
Petr Musílek (Musílek, P., 2008) dále upozorňuje, že ke zvýšení úrokových sazeb ve Spojených státech amerických vedl především trvalý růst amerického HDP, na kterém měla největší podíl spotřeba a zrychlující vývoj inflace. Úrokové sazby z federálních fondů vzrostly mezi roky 1998 a 2000 o 1,85 %. Hodnota amerických blue chips3 se dostala na vrchol v květnu roku 1999, ale ve druhé polovině téhož roku to již byl technologický trh NASDAQ, který zaznamenal nárůst odhadovaný na 85 %. Nicméně vznik cenové bubliny na tomto trhu postupně vedl k poklesu o 35 % na přelomu března a dubna roku 2000.
Propad se nezastavil ani v následujících měsících.
Později splaskla cenová bublina také právě na technologickém trhu, což vedlo k nejistotě a k následnému pádu světových akciových trhů. Mezi roky 2001 a 2002 byly světové akciové trhy zasaženy zpomalením hlavně evropské a americké ekonomiky. V druhé polovině roku 2003 se situace začala zlepšovat díky FEDu, který snížil klíčovou úrokovou sazbu z federálních rezervních fondů z 6,5 % (březen 2000) na pouhé 1,0 % (březen 2004).
Toto snížení vedlo k poklesu úrokových sazeb v celosvětovém měřítku a také k růstu poptávky po hypotečních úvěrech. Výsledkem bylo postupné vytvoření nemovitostní bubliny.
2.5.5 Role ratingových agentur
Ratingové agentury, které dnes již neodmyslitelně patří k finančním trhům, také ovlivnily průběh finanční krize. Je zajímavé sledovat, jakou roli si ratingové agentury vydobyly.
Jsou to instituce, které mají například do jisté míry osud eurozóny, možná i celé Evropské unie ve svých rukách a za svá dost zásadní rozhodnutí nenesou trestní odpovědnost. Tyto agentury se nesdružují v žádné asociaci, nepodléhají žádné regulaci ani dohledu, nemusí dodržovat žádné standardy.
Na začátku února 2013 se americké ministerstvo spravedlnosti rozhodlo, že podá žalobu na jednu největších ratingových agentur Standard & Poor's za to, že před vypuknutím finanční krize nadhodnocovala rating u rizikových cenných papírů. Ratingové hodnocení cenných
3 Akcie největších a nejziskovějších společností, které jsou obchodovány na burze.
papírů se pohybovalo na stejné úrovni jako například státní dluhopisy USA, což ministerstvo považuje za nepřípustné.
Podobně negativní postoj převládá také v Europarlamentu, kde se poslanci snaží o zpřísnění pravidel fungování těchto institucí. Ratingové agentury budou muset například prozradit, na základě čeho vypočítávají příslušný rating nebo s jakými vzorci operují. Celý proces by měl vést k transparentnímu hodnocení, od kterého se odvíjí například úroková sazba dluhopisů států, jež bojují s finanční krizí.
Vliv ratingových agentur se naplno projevil během finanční krize. Ratingové agentury snížily hodnocení pevným finančním instrumentům, které byly zajištěny hypotékami nižší kvality, jednalo se hlavně o CDO („zajištěné dluhové obligace“). V tomto případě byl propad dost dramatický, u některých typů emisí až o 4 stupně. Jednalo se samozřejmě o dluhopisy, které se prodaly nejen v USA, ale také v Evropě a Asii.
Během krize se objevilo nařčení, že ratingové agentury záměrně přidělovaly vysoké hodnocení rizikovým CDO, aby vyhověly přání emitentů. Agentury všechna tato nařčení striktně odmítají, ale to, že agentury během let těsně před krizí vydělávaly na těchto obchodech velké finanční obnosy, lze jen těžko popřít. Například v roce 2006 měly příjmy z této oblasti tvořit 44% celkových příjmů agentury Moody's. Agentury se brání, že o trhu neměly dostatek informací a některá data o dlužnících a hypotékách, které dostaly od bank, byla chybná, proto nebyly schopny odhadnout, jakým směrem se bude trh s CDO ubírat.
Určitou část viny je ovšem nutné hledat také na straně investorů. Rating je hodnota, která odráží platební schopnost, nezachycuje tržní rizika, ani likvidní rizika, což je pro investory rozhodující faktor. I to mohlo sehrát důležitou roli při rozsahu krize. V důsledku událostí, které předcházely krizi, byl vydán dokument, jenž reguluje postupy a chování agentur.
Jedná se o kodex (Code of Conduct Fundamentals for Credit Rating Agencies), který by měl sjednocovat a specifikovat praktiky těchto agentur (ČNB, 2008).
Je nutné si uvědomit, že ratingové hodnocení je pouze doporučení zpracované odbornou agenturou, a proto by se tak mělo také vnímat. Po tom, jakým způsobem ratingové
agentury zklamaly při hodnocení cenných papírů na začátku finanční krize, to vypadá, že vlády budou požadovat větší záruky a transparentnost, ale také důvěra investorů v tato hodnocení výrazně klesla.
2.5.6 Informační asymetrie v souvislosti se sekuritizací
V průběhu devadesátých let minulého století se dostal podle Petra Musílka (Musílek, P., 2008) finanční sektor pod silnou finanční regulaci, která byla zaměřena na odpovídající kapitálovou vybavenost, transparentnost informací a vhodnější způsoby řízení rizik. Tento proces zapříčinil růst regulatorních nákladů především v klasických finančních centrech a v oblasti komerčního bankovnictví. Výrazně méně byly postiženy investiční firmy, pojišťovny a off-shore centra, což nahrávalo možnosti uskutečnit regulatorní arbitráže.
Motivy vyhýbání se tomuto procesu byly samozřejmě tím silnější, čím vyšší byly náklady na dodržení regulatorních pravidel. Jako reakce trhu na tvrdší regulaci přichází sekundární sekuritizace, která slučuje jednotlivá strukturovaná aktiva (úvěry, hypotéky, cenné papíry) do jednoho balíku, jenž je dále nabídnut třetí osobě. Na tento balík jsou vydány cenné papíry, které jsou kryty peněžními příjmy z aktiv portfolia. Emise nových cenných papírů, jež jsou kryty aktivy, je většinou zajištěna investičními zprostředkovateli, kteří je poté nabízejí větším i menším investorům.
Sekuritizace nabízí výhody věřitelům i investorům. Původní věřitelé zmenší své finanční náklady a ve větší míře mohou dosáhnout na finanční zdroje. Na druhé straně investoři mají příležitost přímého investování do strukturovaných aktiv, jejichž bonitu neovlivňuje úroveň věřitele, tím se riziko finančního investování stává menším.
Avšak sekuritizace má i své slabší stránky. Poslední metody sekuritizace (CDO) zvýrazňují informační asymetrii mezi dlužníkem a investorem. Proces sekuritizace aktiv také může nabourat finanční hospodaření společnosti a zásadně poupravit poměry mezi podílníky, hlavně mezi věřiteli a majiteli společnosti. Sekuritizace je doprovázena značnými transakčními náklady, a to vede ke skutečnosti, že se výhody tohoto procesu projeví až od vyšších hodnot sekuritizovaných aktiv.
Sekuritizační boom v soukromém bankovnictví je jedna z nejvýraznějších odpovědí na tvrdou bankovní regulaci, která šroubuje hranici minimální výše vlastního kapitálu bank neustále nahoru. Tyto požadavky na minimální úroveň vlastního kapitálu vedou k růstu marginálních nákladů financování bank, protože vlastní kapitál je dražší než cizí kapitál.
Vše nasvědčuje tomu, že sekuritizační boom poskytnutých hypotečních úvěrů americkými bankami vedl k prohloubení informační asymetrie na světových finančních trzích.
Efektivní mechanismus finančních trhů počítá s dokonalou informovaností účastníků.
Úplné informace jsou zásadní podmínkou efektivní alokace úspor ve finančním systému.
Sekuritizační schémata v off-shore centrech, která byla velice dobře hodnocena, způsobila investiční chybu i u renomovaných investorů a díky tomu došlo k neefektivní alokaci finančních zdrojů na světových finančních trzích.
2.5.7 Šíření záporných externalit
Podle Petra Musílka (Musílek, P., 2008) jsou ekonomické problémy důležitých účastníků finančních trhů příčinou rostoucích nákladů ostatních účastníků, které ovšem nejsou zaplaceny. Příkladem může být postup „finanční nákazy“ z problémových institucí na ekonomicky zdravé účastníky. Odborníci si myslí, že státní regulace by měla ochránit zdravé finanční instituce od těch problémových a předejít tím kolapsu celého finančního systému. Jako nástroje, které mohou zabránit tomuto vývoji, zmiňme stabilní makroekonomické prostředí, vhodnou měnovou politiku centrální banky včetně fungování věřitele poslední instance, ale také odpovídající zásahy kontrolních orgánů.
Soudobá finanční krize je příkladem selhání pro-aktivního přístupu k regulaci jak amerických, tak evropských regulátorů finančních trhů. Jasné známky americké finanční krize bylo možné identifikovat v první polovině roku 2007. Nicméně ani během následujícího roku nebyli američtí ani evropští regulátoři schopni identifikovat ty účastníky, jejichž portfolia obsahovala „nakažená“ aktiva a separovat je od zdravých účastníků. I proto se v září 2008 stala situace již dále neúnosnou a vypukla globální
finanční krize. Později přijímaná opatření, která se brzy vyšroubovala do astronomických výšin, byla slabou náplastí nefunkčnosti pro-aktivního přístupu k regulaci finančních trhů.
2.6 Počátek finanční krize v Evropě
Jak již bylo v této práci zmíněno, ekonomika je v dnešní době tak úzce propojena, že reakce na krach amerického hypotečního trhu na sebe nenechala dlouho čekat, panika na finančních trzích se rychle šířila a nevyhnula se samozřejmě ani Evropě.
Nejprve byl zaznamenán úpadek bank na Islandu. Ačkoli Island nebyl členem Evropské unie, přesto se tato nákaza velmi rychle rozšířila mezi aktiva západoevropských bank, přičemž především případ Islandu je brán jako počátek finanční krize v Evropě. Tato ekonomika se zhroutila doslova bleskově, když došlo k přílišnému zadlužení největších islandských bank, které potom nebyly schopny splácet své závazky. Islandské banky již dříve získaly mnoho klientů v Británii a v Nizozemí. V momentě, kdy došlo ke krachu bankovního systému, nebyly tyto domy schopny vyplatit peníze zahraničním klientům, což musel nakonec udělat stát, protože to byla jedna z podmínek finanční pomoci, která byla Islandu nabídnuta.
Dluhy musel nakonec za bankovní domy zaplatit stát, protože banky nedisponovaly dostatečnými finanční prostředky na uhrazení závazků, které měly vůči svým klientům v zahraničí. Díky těmto událostem výrazně oslabila islandská koruna, což značně prodražilo splátky v zahraničních měnách, nastal citelný propad domácí spotřeby a strmý růst nezaměstnanosti. Nakonec Island odvrátil bankrot jen díky půjčkám od Mezinárodního měnového fondu a jiných evropských zemí.
Krize se velmi rychle rozšířila z bankovního sektoru do dalších odvětví a také do dalších zemí, kde musely vlády uvolnit značné finanční prostředky na podporu a intervenci.
Zároveň se projevila skutečnost, že ekonomiky některých států doposud fungovaly vysoko nad hranicí svých možnosti a finanční krize na obyvatele těchto států dopadla velmi tvrdě.
Postupem času se krize finanční mění v krizi veřejného dluhu, která zasahuje především státy jižní Evropy.
Dluhová krize se postupně šíří téměř celou Evropou. První napadenou zemí se stalo v roce 2010 Řecko. Vývoj dluhové krize v této zemi byl silně poznamenán falšováním oficiálních ekonomických ukazatelů. V roce 2009 se ukázalo, že minimálně od roku 2000 falšovaly řecké vlády údaje o státním rozpočtu velmi zásadním způsobem. Po uvedení všech ekonomických hodnot bylo zjištěno, že se řecká ekonomika se nachází v kritické situaci.
Důvěra finančních, ekonomických i politických partnerů strmě klesla. Když v roce 2009 Řecko veřejně oznámilo, že údaje byly falšovány, měl se schodek státního rozpočtu pohybovat kolem 4 % HDP, nicméně po auditu Eurostatu se ukázalo, že se může přiblížit až 15% HDP.
Okamžitě následoval propad ratingových hodnot Řecka. Schodek rozpočtu za rok 2009 nakonec činil 13,6 % HDP a dluh se vyšplhal až na 216 miliard euro, což znamenalo zhruba 120 % ročního HDP. Bylo zřejmé, že musí být nastoupena cesta velmi tvrdých úsporných opatření, která se pokusí tento jihoevropský stát uchránit před bankrotem.
Průběh finanční krize v Řecku je velmi ostře sledován, protože panují pochybnosti o tom, zda Řekové dokáží plnit podmínky Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu.
Jedná se především o oblast fiskální odpovědnosti (ČMKOS, 2012).
Dá se říci, že ihned po Řecku se s dluhovou krizí začaly potýkat další státy jižní Evropy jako Itálie, Španělsko a Portugalsko. Velkým problémem většiny států je obrovský veřejný dluh, který například v Řecku a Itálii daleko přesahuje 100 % ročního HDP. V Irsku krizi odstartovalo prasknutí hypoteční bubliny. Španělsko zase zasáhla obrovská nezaměstnanost, která se šplhá až k 25%, přičemž mezi mladými lidmi se pohybuje mezi 40% a 50%.
Další evropskou zemí, jejíž ekonomika byla citelně zasažena, je Maďarsko, jež mělo již před vypuknutím krize nejvyšší deficit veřejných financí ze států Evropské unie. Tvrdým zásahem se pro místní ekonomiky stal odchod zahraničních investorů, kteří zde zaměstnávali mnoho obyvatel, jedná se například o automobilové podniky. Finanční krize
se také podepsala na strmém propadu maďarského forintu, který musela zachraňovat centrální banka v Maďarsku. Tato země již ve druhé polovině roku 2008 musela požádat Mezinárodní měnový fond o půjčku ve výši 25 miliard dolarů.
Velmi napjatou se stala situace na Kypru, jehož banky těžce pocítily seškrtání řeckého dluhu. Místní bankovní systém se dostal do problémů, které nebyl schopen vlastními silami vyřešit. Tento ostrovní stát se tak stal pátou zemí, která požádala Evropskou unii o finanční pomoc. Již dříve byla uvolněna pomoc pro Portugalsko, Řecko, Irsko a Španělsko.
3 KOMPARACE TEORETICKÝCH ZÁVĚRŮ S PRAXÍ, TEORETICKÉ ŘEŠENÍ FISKÁLNÍ
KONSOLIDACE
3.1 Komparace teoretických závěrů s praxí
Druhá část této práce se zaměřuje na komparaci vybraných teoretických závěrů s praktickými postupy uplatňovanými především v českém prostředí. Dále se zabývá dopadem předpokládaného demografického vývoje na veřejné rozpočty a souvislost tohoto vývoje s nutností provádění fiskálních konsildací. Na konci této části je popsáno teoretické ideální řešení fiskální konsolidace a její struktura.
Za fiskální konsolidaci je považován dlohodobý proces směřující ke snížení rozpočtových deficitů. Nejdůležitějšími parametry jsou rozsah konsolidace a její doba trvání. Kromě fiskální konsolidace najdeme v literatuře také zmínky o expanzivní fiskální konsolidaci nebo také o čisté expanzivní fiskální konsolidaci.
Z emipirické analýzy Vratislava Izáka (Izák, V., 2008) lze vyvodit teoretické závěry, které objasňují, za jakých okolností může mít fiskální konsolidace expanzivní účinky na HDP:
Pokud se konsolidace provádí snižováním výdajů, je její charakter více expanzivní v porovnání s konsolidací, která se provádí zvyšováním daní.
Expanzivní konsolidace většinou přicházejí po dobách menšího ekonomického růstu.
Expanzivní konsolidace stimuluje spotřebu i investice, přičemž vývoj investice je dynamičtější.
Expanzivní konsolidace výhradně nesouvisí s depreciací, resp. devalvací a pozdějším zlepšením běžného účtu platební bilance.
V průběhu konsolidačních období jak expanzivních, tak i neexpanzivních, klesají úrokové míry.
3.1.1 Zvýšení daní
Jak vyplývá z výše uvedených závěrů, jedním z možných způsobů řešení fiskální konsolidace je zvýšení daní. Analýza zahrnuje především distorzní daně (daň z pracovního příjmu, daň ze zisku korporací, daň z přidané hodnoty).
Ve své práci dochází Vratislav Izák k poznatkům, že fiskální konsolidace, která je prováděna zvyšováním daní, negativně ovlivňuje produkt. Jaký vliv má tento způsob konsolidace na HDP, soukromou spotřebu, soukromé investice, reálné mzdové náklady, úrokové míry, míru nezaměstnanosti, dluh a deficit je monitorováno po uplynutí 1, 2, 3, 4, 5 a 10 let.
Podle Vratislava Izáka (Izák, V., 2008) se zvyšování daní ukazuje jako negativní ve všech případech pro všechny druhy daní. Nejmírnější dopad byl prokázán u daně z příjmu korporací. Negativní dopady u DPH a u daně z pracovního příjmu pravidelně narůstají po celých 10 let. V první případě se po deseti letech jedná o -0,63 %, ve druhém o -1,09 %.
Tyto dva druhy daní mají negativní vliv spíše na spotřebu, zatímco daň z korporací spíš na investice.
Srovnáme-li teoretické poznatky s konkrétní situací v daňovém systému České republiky, všimneme si, že ačkoli bylo dokázáno, že zvyšování distorzních daní působí proti hospodářskému růstu, vláda učinila opatření, kterými tento závěr nepodpořila.
K 1. 1. 2013 došlo ke změnám sazeb DPH, kdy nižší sazba vzrostla ze 14% na 15 % a základní sazba DPH vzrostla z 20% na 21 %. Díky tomuto kroku se zvýšila inflace, rostou náklady domácnostem, což vede k omezení spotřeby a ekonomika se nachází v útlumu.
Česká vláda (Vláda ČR, 2012) rovněž rozhodla o zavedení tzv. solidární daně. Tato daň se týká osob, jejichž výdělek přesáhne přibližně 100 000 korun měsíčně, její výše bude 7 % a tento model bude prozatím fungovat mezi roky 2013 a 2015. V tomto období také dojde ke zrušení maximální částky pro výpočet zdravotního pojištění.
Od 1. 1. 2014 se pro osoby samostatně výdělečně činné změní způsob využívání slev na dani. Osoby, které uplatňují výdajové paušály, již nebudou moci nově uplatnit slevu na manželku a na dítě, nýbrž pouze slevu na poplatníka, pro tělesně postižené a úroky z úvěru na bydlení.
Z prohlášení českého premiéra Petra Nečase vyplývá, že další finanční prostředky by se měly být do státní pokladny odvedeny díky zrušení „zelené nafty“, zvýšení zdanění řezaného tabáku na úrověň zdanění cigaret, zvýšení srážkové daně vůči daňovým rájům, zvýšení sazby spotřební daně z tichého vína na 10 kč/l, zavedení uhlíkové daně a zrušení osvobození zemního plynu pro vytápění domácností, zrušení „zaměstnaneckého paušálu“
ve výši 3000 korun, příjmům z prodeje povolenek v aukcích, zrušení základní slevy pro pracující důchodce, zvýšení sazby daně z převodu nemovitostí o jeden procentní bod, zavedení daně z předepsaného pojistného, odvodu prostředků ze státního podniku Lesy ČR.
3.1.2 Snížení vládních výdajů
Podle analýz fiskálních konsolidací Vratislava Izáka (Izák, V., 2008) v minulosti i podle teoretického pohledu je pravděpodobnější, že právě varianta snížení vládních výdajů působí expanzivněji než růst daní. Analýza zahrnuje snížení nákupů zboží a služeb, snížení výdajů na zaměstnance a snížení transferů domácnostem.
Prvotní dopady na HDP jsou negativní. U nákupů zboží a služeb se jedná o minimálně negativní dopad. Zajímavý je vývoj výdajů na zaměstnance, kde je v prvních dvou letech zaznamenán negativní dopad, ovšem od čtvrtého roku převažují pouze pozitivní vlivy.
V kontextu prostředí ČR je zde patrný evropský trend omezit výdaje státního rozpočtu.
Snahou současné české vlády je dosažení a udržení schodku státního rozpočtu pod 3 % HDP. V první polovině roku 2012 představil premiér Petr Nečas plánované úspory ve výdajích. V letech 2013 až 2015 by se mělo uspořit například díky zjednodušení agend, administrativy či zrušením duplicit ve státní správě, valorizaci důchodů ve výši 1/3 inflace a 1/3 mezd, zrušení doplatku na bydlení, snížení výdajů na dotace na obnovitelné zdroje.
Dočasně se sníží valorizace důchodů. Některá opatření byla již zavedena v praxi, jako například zpřísnění podmínek pro vyplácení sociálních dávek. Cílem české vlády je v roce 2013 udržet schodek státního rozpočtu pod 3 % HDP a v roce 2014 dosáhnout schodku 1,9
% HDP (Vláda ČR, 2012).
3.1.3 Akomodativní měnová politika
Z analýz Vratislava Izáka (Izák, V., 2008) vyplynul fakt, že přibližně polovina expanzivních fiskálních konsolidací je doprovázena akomodativní měnovou politikou, jejímž rysem je pokles reálné úrokové míry, což omezuje negativní dopady fiskální konsolidace. Při pohledu na pokles transferů domácnostem a pokles vládních nákupů a služeb zjistíme, že v těchto dvou případech roste HDP již v prvním roce, zatímco v případě poklesu výdajů na státní zaměstnance přichází růst až ve čtvrtém roce spolu s růstem soukromých investic.
Bulletin Evropské centrální banky (Evropská Centrální Banka, 2012) z února letošního roku uvádí, že po analýze hospodářské a měnové situace dospěla Rada guvernérů této intituce k závěru, že základní úrokové sazby Evropské centrální banky se v současné chvíli měnit nebudou. Podle indexu HICP4 inflace pozvolna klesá a během několika měsíců by se měla dostat pod 2%. Během období, ve kterém je možné měnovou politiku ovlivnit, by neměly inflační tlaky výrazněji působit. Tempo růstu peněžní zásoby je i nadále v útlumu.
Inflační očekávání reflektují cíl Rady guvernérů, kterým je udržení míry inflace pod 2%.
Díky této strategii je možné, aby přístup měnové politiky byl i nadále akomodativní.
Předpokládá se, že útlum v oblasti Evropské unie bude pokračovat i v první polovině 2013, kdy hospodářský růst bude negativně ovlivněn probíhajícími fiskálními konsolidacemi.
Hospodářská situace by se měla zlepšit ve druhé polovině letošního roku. Zpráva Evropské centrální banky (Evropská Centrální Banka, 2012) identifikuje faktory, které by měly podpořit ekonomiku. Uvádí akomodativní přístup měnové politiky, zlepšenou důvěru na
4 Harmonized Indices of Consumer Price, neboli harmonizovaný index spotřebitelských cen, který srovnává inflaci spotřebitelských cen.
finančních trzích nebo posilující světovou poptávku. Právě zlepšená důvěra úzce souvisí s nutností pokračovat v procesu konsolidace veřejných rozpočtů.
Z postupu Evropské centrální banky je patrné, že se snaží maximálně podpořit oživení hospodářského růstu v zemích Evropské unie. Právě akomodativní přístup měnové politiky v kombinaci s dalšími zmíněnými faktory může vést ke kýženému cíli.
3.2 Závěry z komparace
Z komparace analýz Vratislava Izáka a praktických kroků české vlády vyplývá, že postup české vlády se úplně neztotožňuje s výsledky analýzy.
Ekonomika České republiky se nachází v útlumu, kdy již čtyři čtvrtletí po sobě nedosahuje hospodářský růst kladných čísel. Velikost dluhu k HDP a schodek státního rozpočtu patří v evropském měřítku k lepším. Přesto bylo odsouhlaseno zvýšení daní, které působí protirůstově a brzdí českou ekonomiku. Ekonomická situace České republiky není tak špatná (zadlužení vůči HDP bylo za rok 2012 vyčísleno na 45,8 %, což Českou republiku řadí v evropském měřítku na osmé místo), aby úsporná opatření vlády musela být natolik tvrdá, že brzdí hospodářský růst. Snižování vládních výdajů probíhá v souladu s výsledky výše zmíněné analýzy (ČSÚ, 2013).
Je nutné si uvědomit, za jakých okolností může mít fiskální konsolidace expanzivní účinky.
Klíčová je skladba fiskální konsolidace, kdy zvýšení daní má jak v krátkém, tak v dlouhém období negativní dopad na produkt, zatímco při snížení vládních výdajů se negativní dopad v krátkém období mění na pozitivní ve středním období. Pokud se sleduje pouze účinnost v krátkém období, potom bude negativní dopad menší při trvalém snížení nákladů, než při dočasném snížení.
Fiskálně konsolidační program se v České republice drží pravidla snižovaní schodku rozpočtu v poměru dvě třetiny na výdajové straně a jedna třetina na straně příjmové. Česká vláda postupuje cestou zvyšování daní a snižování výdajů. Jak již bylo uvedeno tak zvyšování daní brzdí ekonomický růst a snižuje poptávku.
Na druhé straně je nutné zmínit fakt, že v evropském měřítku patří Česká republika k zemím s nejnižší daní z příjmu fyzických osob, standardní sazba DPH patří k těm průměrným a daňové zatížení právníckých osob patří také k těm nižším.
Ani ČNB nezůstává stranou a maximálně se snaží využít svých nástrojů, kterými může ovlivnit úrokové sazby. Bankovní rada se na svém jednání 1. 11. 2012 rozhodla snížit dvoutýdenní repo sazbu o 20 bazických bodů na rekordní minimum 0,05 %. Lombardní sazba byla snížena o 50 bazických bodů na 0,25 % a diskontní sazba byla snížena o 5 bazických bodů na 0,05 %. Nově stanovené úrokové sazby jsou platné od 2. 11. 2012 (ČNBa, 2012).
Tento krok se dá označit jako překvapivý, poněvadž se očekávalo, že ke změně nedojde, ale z tohoto rozhodnutí je patrná snaha o impulz k rozhýbání strnulosti spotřeby českých domácností.
3.3 Vládní dluh, ekonomický růst a fiskální udržitelnost
Jedním z důvodů, proč je nutné provádět fiskální konsolidaci je vysoké zadlužení evropských států. Snížení vládního dluhu je jedna z priorit následujících let kvůli snazší udržitelnosti veřejných financí v nejbližších desetiletích.
V době dynamicky se rozvíjejících ekonomik je klíčovým ukazatelem, na který je nezbytné se zaměřit, poměr dluhu k velikosti HDP. Evropská unie zahrnuje tento ukazatel mezi konvergenční kritéria, kde mimo jiné figuruje také maximální přípustná hranice rozpočtového deficitu. Tato kritéria jsou veřejností velmi často zlehčována, kritika výchází především z toho, že podmínky nebyly v posledních letech důsledně dodržovány a většina zemí je nesplňuje ani v současnosti.
Podle Vratislava Izáka (Izák, V., 2008) bude podíl dluhu na HDP tím větší, čím:
vyšší je reálná úroková míra,
nižší je míra růstu HDP,
vyšší je podíl dluhu na HDP ve výchozím období,
vyšší je poměr primárního deficitu k HDP.
1. ledna 2013 vešel v platnost smlouva dodatek Lisabonské smlouvy, jinak také nazývaný euroval. Podpis českého prezidenta byl tím posledním, který pod smlovou chyběl. Podpis této smlouvy dlouho odmítal poslední prezident České republiky Václav Klaus, zatímco Miloš Zeman, nedlouho po svém zvolení, tutosmlouvu podepsla a naznačíl Cílem tohoto dokumentu je obnovení fiskální stability. Smlouva vyžaduje po zemích, které ji podepsaly, aby schodek jejich strukturálního rozpočtu nepřekročil 0,5 % HDP. Také vyžaduje, aby státy, jejichž veřejné zadlužení překračuje hranici 60 % HDP, dokázaly snižovat tento schodek nejméně o 5 % ročně. V tuto chvíli se smlouva o fiskální odpovědnosti týká 15 států, protože aktuálně platí pouze pro ty země, které platí jednotnou evropskou měnou, tedy eurem.
Podle této nové předlohy by se díky tomuto dokumentu měly v hospodářsky vydařených obdobích tvořit vyrovnané či dokonce přebytkové rozpočty a provinění proti pravidlům by mělo být důsledně postihováno. Názory na tento dokument se různí, nicméně je známo, že podobné požadavky ukládal členským státům již Pakt stability a růstu, který se později stal pouze formální smlouvou, protože žádná provinění se později. většinou z politických důvodů, neřešila. Typickým příkladem je Řecko, na jehož podivné machinace s účetnictvím bylo v minulosti několikrát upozorňováno, ale nikdo z Evropské unie včas nezakročil.
Skutečností je, že nejednota evropských států může být negativním jevem směrem k finančním trhům. Dá se říci, že stabilita je krokem k důvěře a důvěra je cestou k opětovnému růstu. Pro Českou republiku jako stát se možná může jevit tato smlouva v tuto chvíli jako zbytečná, protože začne platit až v momentě, kdy daný stát přijme jednotnou
evropskou měnu, ale tímto krokem narušuje jednotný postoj Evropské unie k tomuto problému.
Vratislav Izák (Izák, V., 2008) zmiňuje aspekty, které podporují udržitelnost veřejných financí:
Čím větší je rozdíl mezi úrokovou mírou a růstem HDP, tím hůře se kontroluje poměr dluhu na HDP.
Nebezpečím vysokého zadlužení je výše úroků spojená se správou dluhu, přičemž platí, že s rostoucím dluhem roste také velikost úrokových sazeb, což má negativní dopad na ekonomický růst.
Dalším aspektem podporující udržitelnost veřejných financí je přebytek primární rozpočtové bilance. Primární bilanci je možno definovat jako rozdíl mezi vybranými daněmi a výdaji, jedná se především o výdaje mandatorní povahy.
Protože přebytek rozpočtové bilance je limitován, není možné rapidně snižovat mandatorní výdaje nebo naopak zvyšovat přímé daně.
Na výši veřejného dluhu se samozřejmě podílí nejen vláda, ale například také kraje nebo obce. V České republice se momentálně ministerstvo financí snaží o rozšíření dohledu nad hospodařením obcí a krajů, což je ovšem v rozporu s tím, že ministerstvo nemá pravomoci ani personální zázemí k tomu, aby vykonávalo auditorské nebo kontrolní operace. Instituce jako Nejvyšší kontrolní úřad musí zůstat apolitické.
3.4 Vliv demografického vývoje na udržitelnost veřejných financí České Republiky
Demografická křivka České republiky je již několik let velmi diskutované téma. Protože demografický vývoj je dlouhodobou predikcí, která s sebou ovšem nese určité
pochybnosti, nelze naprosto přesně určit, kolik obyvatel bude v České republice v budoucnu žít. Na druhé straně již teď můžeme s velkou pravděpodobností konstatovat, jakým směrem se demografický vývoj ubírá.
Klíčové je, že rozhodnutí, která učiníme nyní ohledně reforem ve výdajových oblastech se projeví nejenom v blízké budoucnosti, ale také za několik desetiletí. Právě z těchto důvodů je nutné, aby patřičné reformy byly co nejdříve realizovány a reálně vyřešily potenciální problém, který nás v budoucnu může velmi tvrdě zasáhnout, pokud nepřijmeme odpovídající opatření včas.
Momentálně patří Česká republika k těm státům, které mají spíše mladší populaci, ale na druhou stranu se zdá, že proces stárnutí populace bude jedním z nejrychlejších v EU. Na konci sledovaného období je ovšem poměr jasný, počet starších osob bude výrazně nadprůměrný. Mezi země, které jsou demografickým vývojem nejvíce ohroženy patří nejen postsocialistické země jako Česká republika, Slovinsko nebo Maďarsko, ale také členové eurozóny Španělsko, Kypr, Belgie a Irsko.
Již v roce 2003 byl zahájen proces směrem ke stabilnějšímu výhledu veřejných financí.
Ačkoli se tato první fáze mohla jevit jako nadějnou, druhá fáze reforem je již mnohem pomalejší a složitější, především proto, že nalezení politického konsenzu v těchto klíčových oblastech, je obtížné. Dá se říci, že v podstatě až na přelomu let 2012 a 2013 začíná důchodová reforma nabírat konkrétní obrysy.
Velkým posunem ke zlepšení dlouhodobé situace veřejných financí byla dohoda o prodloužení věku odchodu do důchodu. Dá se říci, že čím mladší ročník narození nyní člověk je, tím půjde do důchodu později. Například člověk narozený v roce 2001 půjde do důchodu v 71 letech. Otázkou zůstává, jak se situace vyvine například na trhu práce, protože myšlenka, že lidé budou skutečně pracovat do tak pozdního věku, vyvolává spoustu otázek ohledně pracovní efektivity zaměstnanců v takto pokročilém věku. Také se nabízí úvaha, zda pro tuto velmi početnou věkovou skupinu bude nabídka práce, popřípadě jaký druh práce to bude či zda nebudou zabírat pracovní pozice čerstvě vystudovaným
spoluobčanům. Tyto spekulace vedou ke řadě otázek, na které momentálně nikdo nezná odpověď, ale potřeba uskutečnění důchodové reformy je jasná.
Podle Tomáše Fialy a Jitky Langhamrové (Fiala, T., Langhamrová, J., 2009) s sebou zvyšující se podíl seniorů a stárnutí obyvatelstva České republiky přináší rostoucí ekonomickou zátěž systému důchodového zabezpečení. Nyní se celková výše vyplacených důchodů pohybuje na hranici 80% celkové výše vybraných odvodů. Během 10 let by se poměr zvýšil na 90% a po roce 2030 by překročil 100%. Celková výše odvedeného pojištění by byla nižší než potřebná částka na výplatu důchodů. Tímto tempem by za současných podmínek v roce 2060 byla potřebná částka na výplatu důchodů o 60% vyšší než částka vybraná na pojistném
Ekonomické důsledky stárnutí populace se nepochybně promítnou také v oblasti financování zdravotní péče. Starší spoluobčané potřebují zdravotní péči pochopitelně častěji a ve větším rozsahu než mladší lidé. Ale prostředky zaplacené státem na zdravotní péči, která je poskytována především důchodcům, jsou nižší než pojistné, které zaplatí občané v produktvním věku. Nyní vystačí na uhrazení výdajů spojených se zdravotní péči zhruba 80 % vybraného pojistného. Během 20 let je očekáván růst k hodnotě 100%, přičemž tento trend bude pokračovat i v dalších letech, ale nebude tak markantní jako růst zátěže důchodového systému.
Vzhledem ke zvyšujícímu se podílu důchodců ve společnosti se zvyšuje počet osob, za které hradí pojistné stát. Sice také klesá podíl studentů a žáků, což zvyšování do jisté míry vykompenzuje. Odhaduje se, že počet osob, za které hradí zdravotní pojištění stát, postupem času stoupne o 10 %.
Snižující se počet obyvatel v produktivním věku se promítne také v poklesu výše odvedených daní z příjmu. Během na následujích 10 let by měla výše odvedených daní mírně růst, poté je již očekáván pokles až na 75 % současné výše.
