Č estné prohlášení

Č estné prohlášení

Název práce:

Jméno a příjmení autora:

Bionyma v dětské literatuře na příkladu Františka Nepila

Dana Eršilová

Osobní číslo: P09000948

Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č.

121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo.

Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracoval/a samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.

Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložil/a elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedl/a jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.

V Liberci dne: 14. 12. 2012 Dana Eršilová

Poděkování:

Ráda bych touto cestou poděkovala vedoucímu této bakalářské práce Mgr. Václavu Lábusovi, Ph. D., za trpělivost a rady, podněty a poskytnuté materiály. Dále bych chtěla poděkovat doc. PhDr. Naděždě Kvítkové, CSc., za to, že mě přivedla k nápadu věnovat se ve své práci Františku Nepilovi, a dále své rodině, bez které by tato práce nevznikla.

Anotace:

Práce se věnuje literární onomastice. Klasifikuje a interpretuje literární propria ve vybraných dílech pro děti a mládež podle zvolených kritérií. Analýza je zaměřena na formální stránku bionym v dílech Františka Nepila a jejich vztah k apelativní slovní zásobě.

Klíčová slova:

Bionymum, Hypokoristikum, František Nepil, Proprium, Apelativum, Kompozitum

Anotation:

The work is devoted to literary onomastic. It classifies and interprets propriums in selected literary works for children and young people according to selected criterias. The analysis is focused on the formal aspect in the works of František Nepil´s bionyms and their relationship to the appellative vocabulary.

Keywords:

Bionymum, Hypocoristicon, František Nepil, Proprium, Apelativum, Composite

- 8 -

Obsah

Obsah ... - 8 -

Seznam zkratek a symbolů: ... - 10 -

1 Úvod ... - 11 -

2 Bionyma ... - 12 -

2.1 Obecná charakteristika ... - 12 -

2.2 Funkce bionym v literatuře pro děti a mládež ... - 13 -

3 František Nepil ... - 15 -

4 Dílo Františka Nepila (beletrie) ... - 17 -

5 Jazyk Františka Nepila ... - 19 -

6 Charakteristika vybraných Nepilových bionym ... - 21 -

6.1 Makový mužíček ... - 21 -

6.1.1 Další bionyma v MM ... - 23 -

6.2 Polní žínka Evelínka ... - 23 -

6.2.1 Další bionyma v Polní žínce Evelínce ... - 25 -

6.3 Já Baryk ... - 27 -

6.3.1 Další bionyma v Já Barykovi ... - 29 -

6.4 Strašpytýlek ... - 29 -

6.4.1 Ostatní bionyma ve Strašpytýlkovi ... - 30 -

- 9 -

6.5 Pohádková lampička ... - 33 -

6.5.1 Pohádka vodničí ... - 33 -

6.5.2 Pohádka cvrččí ... - 34 -

6.5.3 Poháda rybiččí ... - 34 -

6.5.4 Pohádka vánoční ... - 35 -

6.5.5 Pohádky ševčí a kocouří ... - 35 -

6.6 Naschválníčci ... - 35 -

6.6.1 Ostatní postavy v Naschválníčcích ... - 36 -

6.7 Štuclinka a Zachumlánek ... - 39 -

6.7.1 Ostatní postavy ... - 39 -

6.8 Abecední seznam bionym ... - 41 -

6.9 Klasifikace bionym ve tvorbě Františka Nepila ... - 46 -

7 Závěr ... - 51 -

8 Seznam použitých zdrojů ... - 52 -

8.1 Nepilova tvorba ... - 52 -

8.2 Odborná literatura ... - 52 -

8.3 Ostatní zdroje ... - 54 -

- 10 -

Seznam zkratek a symbolů:

JB – Já Baryk

LDM – literatura pro děti a mládež MM – Makový mužíček

NSCH – Naschválníčci PL – Pohádková lampička PŽE – Polní žínka Evelínka STŠ – Strašpytýlek

ŠZ – Štuclinka a Zachumlánek

- 11 -

1 Úvod

Literární onomastika je poměrně mladý obor na pomezí mezi literární vědou a lingvistikou. První zmínky o zkoumání vlastních jmen ve světové literatuře pocházejí až z první poloviny dvacátého století. U nás se literární onomastika začala prosazovat o něco později. V roce 1976 Karel Hausenblas ve své studii zdůraznil, že postavy nedostávají svá jména náhodou: „Postavy nedostávají jména, která by svou latentní sémantickou náplní ukazovala jinam, zaváděla jiným směrem, než kam míří smysl díla a jeho styl, která jsou v nesouladu s úlohou postavy, jaká jí přísluší ve výstavbě celku.“¹ Vlastní jména chápeme jako neopomenutelnou součást uměleckého textu, ale do nedávna byla opomíjena jejich sémanticko-motivační i formálně-gramatická utvářenost, ať už jde o bionyma, toponyma, urbanonyma či chrématonyma. Svatopluk Pastyřík ve své publikaci Vlastní jména v literatuře a škola² naznačil, že obor literární onomastika je v současné době dostatečně znám a dobře teoreticky propracován.

Bionyma, jimž se práce podrobněji věnuje, patří do specifické oblasti literární komunikace a onymického systému.

Cílem této práce je analyzovat a interpretovat vlastní jména postav z hlediska funkční onomastiky. Jazykový materiál pro práci poskytne literatura pro děti a mládež Františka Nepila. Dále práce mapuje vztah mezi jménem a jeho nositelem a motivy Františka Nepila, které ho mohly ovlivnit při pojmenovávání svých postav. V několika kapitolách se práce soustředí na charakteristiku bionym v Nepilových autorských pohádkách.

1 HAUSENBLAS, K. Vlastní jména v umělecké literatuře, Naše řeč, 59, 1976, s. 1-12

2 PASTYŘÍK, S.: Vlastní jména v literatuře a škola. s. 6.

- 12 -

První kapitoly práce obsahují definici pojmu bionymum, jeho obecnou charakteristiku, Nepilův stručný životopis, chronologický seznam jeho základních děl, stručný rozbor jazyka Františka Nepila a abecedních seznam dále rozebíraných bionym.

2 Bionyma

2.1 Obecná charakteristika

„Bionyma jsou vlastní jména pro živé (nebo jakoby živé) objekty: ty jsou fixovány v sociálních společenských vztazích.“³

Do skupiny bionym dále řadíme:

• Jména osob (antroponyma) – Josef, Karel, Marie.

• Jména zvířat (zoonyma). Zoonyma dále dělíme na pravá: kočka Micka, pes Don, křeček Ferda; a nepravá: kráva Milka, kentaur Bane (Harry Potter a Kámen mudrců, J. K. Rowling).

• Názvy pohádkových bytostí (nepravá antroponyma) – vodník Česílko, víla Amálka, čert Blekota.

• Přezdívky/hypokoristika – Anička (odvozeno od antroponyma Anna), Kulička (přezdívka odvozená na základě vnější podobnosti), Béďa (odvozeno od antroponyma Bedřich).

Bionyma v literárních textech, televizních či rozhlasových pořadech pro děti a mládež lze tvořit mnoha způsoby, např.:

• Převzetím existujícího antroponyma, včetně hypokoristik (princezna Adélka, motýl Emanuel).

3 ŠRÁMEK, R.: Úvod do obecné onomastiky. Brno: Masarykova, 1999. s. 164.

- 13 -

• Převzetím existujícího apelativa (brouk Pytlík, nadpřirozená bytost Meluzína).

• Odvozováním od antroponym, popř. jiných proprií, kombinace propriálních komponentů (vládce hor Krakonoš).

• Odvozováním/skládáním apelativních komponentů, včetně citoslovcí (čaroděj Rumplcimprcampr, skřítek Rákosníček).

• Tvořením vlastních (značkových) jmen („propria tantum“). Např.: neviditelné zvíře Testrál, kouzelná formule „ALOHOMORA“ (Harry Potter).

2.2 Funkce bionym v literatuře pro děti a mládež

Každé literární jméno plní v textu svou funkci. Jak již bylo naznačeno v úvodu, autor vybírá postavám jména s nějakým záměrem. Ve studii Žanety Procházkové Metodologie literární onomastiky a v publikaci Miloslavy Knappové Rodné jméno v jazyce a společnosti⁴ nalezneme shodnou následující klasifikaci funkcí literárních jmen:

• Identifikační, diferenciační funkce označuje reálnou postavu stejně jako v reálném světě.

• U asociační funkce jméno odkazuje k nositelům téhož jména. V románu Johna Irwinga Pravidla moštárny vystupuje postava Homera, nad jehož jménem se spekuluje, zda své jméno dostal po řeckém básníkovi, nebo po kocourovi.

• Charakterizační funkce (tzv. jména mluvící neboli nomen omen). Jméno je

voleno tak, aby něco vypovědělo z charakteristiky postavy⁵: princezna Jasněnka, čarodějnice Bludimíra.

• Funkce klasifikující – jméno určuje postavy z hlediska doby, místa děje, národnosti, sociálního postavení, náboženského vyznání apod.⁶

4 KNAPPOVÁ, M.: Rodné jméno v jazyce a společnosti. Praha: Academia, 1989. s. 164.

5 Procházková, Ž.: Problémy metodologie literární onomastiky. In: M. Ivanová – M. Ološtiak (eds.), Varia XVIII, Prešov 2009, s. 565–578.

- 14 -

Na rozdíl od Knappové se Procházková domnívá, že funkce estetická není jen jednou funkcí v textu, ale že je to funkce dominantní a zastřešující, nadřazenou všem ostatním. Dále uvádí, že estetickou funkci plní jakékoli jméno uměleckém textu, protože je nedílnou součástí výstavby díla a může se podílet na konstruování jeho smyslu.⁷ Částečně se přikláním k názoru Procházkové, kdy souhlasím, že estetická funkce je funkcí dominantní. Ovšem nesouhlasím s tvrzením, že jméno plní estetickou funkci v každém uměleckém textu. Dle mého názoru, estetická funkce dominuje nad ostatními funkcemi literárních jmen v případě, že je jméno něčím zvláštním, jeho úlohou v textu je zaujmout, např.: neobvyklá skladba hlásek - čaroděj Mrakomor, která evokuje silnou negativní konotaci.

• Do výčtu funkcí literárních jmen patří také funkce symbolická, kterou může nabývat jak jméno reálné, tak jméno vymyšlené.⁸ V Milencích a vrazích Vladimíra Párala je Madda symbolem pro Máří Magdalénu, příjmení Gráfové za svobodna – Šlechtová - napovídá její společenskou příslušnost.

• Procházková ve své práci vyčleňuje ještě funkci iluzionistickou. Postavy podle ní bývají pojmenovávány, jako je tomu v reálném světě, literární onymie je také v různém rozsahu identická s reálnou onymií, čímž má ve čtenáři vznikat iluze reálného světa.⁹ V Páralově Veletrhu splněných přání je hlavní hrdina pojmenován Milan Renč, jméno ne nepodobné jménu reálnému.

• K této kategorizaci bych doplnila vlastní subfunkci, a to funkci

humoristickou, která je zřejmě součástí ostatních funkcí. U některých literárních jmen by ale tato funkce převládala nad ostatními a byla by

6 Procházková, Ž.: Problémy metodologie literární onomastiky. In: M. Ivanová – M. Ološtiak (eds.), Varia XVIII, Prešov 2009, s. 565–578.

7 Procházková, Ž. Problémy metodologie literární onomastiky. In: M. Ivanová – M. Ološtiak (eds.), Varia XVIII, Prešov 2009, s. 565–578.

8 Tamtéž

9 Tamtéž

- 15 -

přiléhavější, než právě funkce estetická, charakterizační či asociační. Např.:

Princezna Slonbidlo, rytíř Smyl Flek z Nohavic (Jára Cimrman, hra Blaník).

Na vztazích mezi jménem a jejich nositeli tedy sledujeme shodu jména s úlohou postavy, žánr uměleckého textu (díla) a čtenářskou obec, pro kterou je dílo určené.

3 František Nepil

Tento vypravěč, spisovatel a fejetonista, se narodil 10. února 1929 v Hýskově u Berouna do rodiny zedníka. Své dětství prožil částečně ve Svatém Janu pod Skalou a na lesní samotě Výbrnice u Nižboru. Když Nepilovi nebylo ani deset let přestěhoval se s rodinou do Prahy. V Berouně studoval obchodní akademii, maturoval ale v Praze v roce 1948 a tentýž rok začal pracovat v oblasti propagace a reklamy. Po absolvování vojenské služby nastoupil do reklamního podniku Merkur jako textař. V roce 1969 přijal nabídku redigovat vysílání pro děti a mládež v Československém rozhlasu a v sedmdesátých letech se začal plně věnovat spisovatelskému povolání.

První jeho povídky vyšly už ve čtyřicátých letech v Právu lidu (povídka Náhrdelník, 1948) a v Junáku (povídka Titův rozkaz, 1948). Pod jeho perem vznikaly texty, jež byly určeny nejen k tichému, ale i hlasitému čtení. Všechna jeho díla se vyznačují osobitým stylem a bohatým jazykem. Nejvíce ho proslavily cykly rozhlasových fejetonů (Dobré a ještě lepší jitro, 1976-77, 1980-81, 1993-95; Moje země, 1981), díky nimž získal početnou obec posluchačů a pro spisovatele a redaktora potřebnou popularitu.

Nepil často spolupracoval s televizí a československými filmaři. Podle jeho námětů byly natočeny cykly večerníčků pro děti (Štuclinka a Zachumlánek, Já Baryk, Makový mužíček). Podstatná část jeho textů byla zaznamenána na zvukové nosiče. Od šedesátých let pravidelně přispíval do mnoha novin a časopisů: Literární noviny, Dikobraz, Plamen, Zítřek,

- 16 -

Roháč, Mateřídouška (zde od roku 1971 na pokračování vycházel Nepilův Makový mužíček), Pionýrské noviny, Ohníček a Pionýr. Během sedmdesátých let spolupracoval s periodiky:

Práce, Mladá fronta, Květy, Vlasta, Tvorba, Kmen a Československý rozhlas.

Spisovatelovu tvorbu výrazně ovlivnily jeho zájmy. Byl vášnivým fanouškem fotbalového klubu Sparta. Sám se nazýval sparťanem a stal se členem Sparta-klubu. Přátelil se s několika našimi předními výtvarníky (Adolf Born, Miloslav Jágr, Ota Janeček, Ludmila Jiřincová, Vladimír Preclík, Vladimír Renčín, Vilma Vrbová). Většina z nich mu ilustrovala jeho knihy a on jim na oplátku napsal řadu textů k jejich výstavám a dílům.

Spisovatel se netajil svou láskou ke zvířatům. Svou náklonnost k němým tvářím potvrzuje ve vzpomínkové knize Ohlédnutí: „Já sám mám ke zvířatům tak dobrý vztah, že jsem to nevydržel a napsal jsem o nich knížku. Je tak daleko, že už několik týdnů mám doma autorský výtisk, i když – jak jsem se dozvěděl – do konce roku už nevyjde. Jmenuje se Střevíce z lýčí, a někdo z vás ji zná možná z rozhlasových ukázek, takže ví, že každou kapitolu prostupuje jiné domácí zvíře. Jednu slepice, jinou králíci, husy, čuně, krávy, volové, koně a tak dále.“¹⁰ I v dalších svých knihách dává prostor zvířecím hrdinům.

Nepil zemřel ve svých šedesáti šesti letech v září 1995 v Praze. Pohřben byl v Nižboru, kam rád jezdíval na chalupu. O svém rodném kraji se rád a často zmiňoval:

„Berounka je moje rodná řeka a ty nádherné křivoklátské lesy jsou taky moje, ty mě hlídaly už v mém dětském kočárku. Berounka je krásná všude, ta už u Zbraslavi učarovala Vladislavu Vančurovi, u Černošic dělá všechno možné, aby se líbila Jaroslavu Foglarovi za Hochy od Bobří řeky a v Berouně se dělávala krásnou pro Václava Talicha a Františka Branislava. Ale nejkrásnější je přece jenom Berounka Oty Pavla.“¹¹

10 NEPIL, F.: Ohlédnutí. str. 107.

11 NEPIL, F.: Ohlédnutí. str. 53.

- 17 -

Od šedesátých let dvacátého století se František Nepil zabýval spisovatelskou a redaktorskou činností, přesto není snadné nalézt jeho životopisné a ucelené bibliografické údaje. Zmínka o Nepilovi není ani ve slovníku Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež, ani v akademickém slovníku Čeští spisovatelé 20. století. Ladislava Lederbuchová upozorňuje na tento fakt v periodiku Český jazyk a literatura ve svém článku Fejetonista František Nepil:

„Televizní večerníčky, pohádkové i další dětské knihy Františka Nepila znají a milují i dnešní děti. Slovník Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež (1985) však jméno tohoto autora neobsahuje.“¹² Dále tvrdí, že byla k Nepilovi literární kritika pokrytecká a nedostatečně hodnotí i výklad jeho díla pro dospělé v Panorámatu české literatury¹³ z roku 1994. Jeho díla pro dospělé – fejetony a causerie – byla zmíněna teprve ve Slovníku českých spisovatelů (2000) a ve Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 (díl. 2., 1998).

4 Dílo Františka Nepila (beletrie)

• Kola, strojky, nápady (umělecko-naučná knížka pro děti, 1963)

• Kde jsi chodil, Satane? (soubor povídek, 1966)

• Srpen s bejbinkou (cestopisná causerie, 1966)

• Pohádky z pekelce (pohádky pro děti, 1967)

• Jak se dělá chalupa (román 1968; 1. přepracování v r. 1984; 2. přeprac. 1993;

3. přeprac. 1996)

• Co dělá čert od jara do zimy (propagační tisk pro děti, 1970)

• Lišky, dobrou noc (pohádky pro děti, 1971)

• Makový mužíček (pohádky, 1976)

12 LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Fejetonista František Nepil. Český jazyk a literatura. 2009/2010, roč.

60, č. 3, s. 116. ISSN 0009-0786.

13 NEPIL, F.: Ohlédnutí. s. 116

- 18 -

• Já, Baryk (umělecko-naučné pohádkové příběhy pro děti, 1977)

• Polní žínka Evelínka (pohádka, 1979; přepracovaná v r. 1995)

• Naschválníčci (pohádková kniha pro děti, 1981)

• Podívánky (obrazová kniha pro děti, 1981; ilustroval M. Jágr)

• Po Praze chodím (soubor fejetonů, 1982)

• Obrázkový svět (encyklopedie, 1982; ilustrace F. Škoda)

• Střevíce z lýčí (příběhy pro děti a mládež, 1982)

• Zobáček mi namalujte červeně (pohádkové příběhy pro děti k obrazům O.

Janečka, 1983, vyšly v několika jazykových mutacích)

• Dobré a ještě lepší jitro (sbírka fejetonů, sloupků, causerií, 1983)

• Lipová alej (kulturní cestopis pro děti, 1985)

• Kolik je na světě krás (neprodejný text pro práci s knihou k ilustracím K.

Svolinského, 1986)

• Pět báječných strýčků (pohádky pro děti, 1987)

• Malá mytologie vodní říše (pohádky, 1988)

• Apokryfy z éteru (divadelní drama 1989, obsahuje: Noc a skála, Oldřiška, operní libreto Lotři od Zubaté tety)

• Kněžnin prsten (fejeton, 1990)

• Tělověda pro dorostence (fejetony pro mládež, 1991)

• Malý atlas mého srdce (cestopisné fejetony, 1991)

• Dobrou a ještě lepší neděli (fejetony, sloupky, causerie, 1992, rozšířené vydání 1999)

• Pohádková lampička (pohádky, 1992)

• Má stoletá lásko! Sparta 1893–1993 (vzpomínková kniha s dokumenty, 1993)

• Štuclinka a Zachumlánek (pohádkové příběhy pro děti, 1994)

- 19 -

• Strašpytýlek (pohádka, 1996)

• Dobrá a ještě lepší jitra (fejetony, sloupky, causerie, 1996)

• František, co Nepil pivo, Po Praze chodím (fejetony, 1996; s O. Suchým)

• Satan s prstenem (PP, FF 1996, obsahuje: Kde jsi chodil, Satane? a Kněžnin prsten)

• Ohlédnutí (fejetony, 1998)

• Nedokončené rozhovory (rozhovory a vzpomínky, 1999; Z. Nepilová, ed. I.

Hutařová)

• Se skautským pozdravem (2000, texty k fotogtrafiím L. Sitenského)

• Tělověda. Jazykověda (fejetony pro mládež, 2002)

• Tatínek se vyplatí (PP pro děti, 2005)

• Hledání radosti (drobné prózy, 2006)

• Váš František Nepil (výbor z korespondence, 2004; ed. I. Hutařová, Z.

Nepilová)

5 Jazyk Františka Nepila

Základním stavebním kamenem Nepilových děl je humor. Humorem a vypravěčským talentem Františka Nepila se ve svých statích, studiích, doslovech a vzpomínkových článcích zabývá nejeden jeho čtenář, přítel¹⁴ či literární vědec.¹⁵ Jeho humor jde ruku v ruce s mistrným používáním mateřského jazyka. Pro jeho styl je příznačný hovorový jazyk. Nepil kladl i v literatuře pro děti a mládež důraz na přiléhavá přirovnání: „Štuclinka stála na dvorku

14 Např.: MALINSKÝ, Zbyněk, Rudolf KŘESŤAN a Ondřej SUCHÝ. Jak jsem potkal Františka Nepila. 1. vyd. Beroun: B-TISK, 2000. ISBN 80-902881-0-3.

15 Např.: SULOVSKÁ, Jarmila. František Nepil - dobrá a ještě lepší škola. In: Současnost literatury pro děti a mládež. Liberec: Nakladatelství Bor, 2009, s. 209-221. ISBN 978-80-86807-79-9.

- 20 -

sama jako prst.“¹⁶ Potrpěl si také na zdánlivě nesourodá spojení, která působí humorně: „Byla jednou jedna stařenka a ta byla tak chudá, že neměla nic než kočku, hrnek a jednoho stařečka.

A ten její stařeček byl taky tak chudý; neměl nic než doškovou chaloupku a v ní tu stařenku s hrnkem a kočkou.“¹⁷ V každém jeho textu lze nalézt mnoho metafor a přirovnání: „Vzduch byl celý ze zlata a šmolky, ale pichlavý jak bodlák.“¹⁸ Nebo: „Sál byl tichý jako pěna.“¹⁹ Za povšimnutí stojí i nemálo metonymií: „A když ten práskl do koní, kleklo si celé černovické náměstí, protože si všichni mysleli, že to jede sám císař pán.“²⁰ Nejen v LDM si můžeme všimnout velké koncentrace deminutiv a jiných emocionálně zabarvených výrazů, např.:

expresivně zabarvená substantiva, adjektiva, nespisovná koncovka -ej u adjektiv, složená adverbia, hovorová verba: Stařeček, stařenka, Makový mužíček²¹, Štuclinka, kmotřínek, Zachumlánek²², bejbinka²³, Strašpytýlek, Šramoťanda, Bručoun, Splachovačka²⁴, zasvrbělo, ucabrtaný, štípnout (ve smyslu ukrást), ažaž, rochně (ve smyslu sele), frčte, důkladnej, světovej, ficka.²⁵ V LDM Nepil hojně nahrazuje slovesa či podstatná jména citoslovci: Ozvalo se křup!, Stiskl ventilek a pššší!, Rozmáchl se, Naschválníčci na sebe mrkli a bum!²⁶

Dalším důležitým prvkem nepilovského stylu je ironie: „Pro mládež pozvali pořadatelé populární heavy metalovou skupinu The Skunks. Zvukovým technikem skupiny byl Ervín Chroust a ten postavil celou stěnu z reprodukčních beden, aby Skunky nikdo

16 NEPIL, F.: Štuclinka a Zachumlánek, s. 10.

17 NEPIL, F.: Makový mužíček, s. 5.

18 NEPIL, F.: Štuclinka a a Zachumlánek, s. 7.

19 NEPIL, F.: Pohádková lampička, s. 23.

20 Tamtéž, s. 37.

21 NEPIL, F.: Makový mužíček, s. 5-109.

22 NEPIL, F.: Štuclinka a Zachumlánek, s. 7-91.

23 NEPIL, F.: Srpen s bejbinkou, s. 5-137.

24 NEPIL, F.: Strašpytýlek, s. 7-159.

25 NEPIL, F.: Naschválníčci, s. 5-125.

26 NEPIL, F.: Naschválníčci, s. 17-49.

- 21 -

nepřeslechl.“²⁷ Nápadité je i jeho používání personifikací: Starý smrk za chalupou se nasadil do bílého kožichu až na paty, a ticho bylo, jako když se seje mák.²⁸

Svůj mateřský jazyk měl rád, uměl s ním osobitým způsobem pracovat a jednou o něm prohlásil: „Ta naše mateřština je tak báječná na dorozumění. Jestliže totiž máme nějaké ohromné bohatství, pak to nejsou nějaké české ručičky, nýbrž český jazyk. Ta naše mateřština je nad jiné sdělná, hravá, barevná, metaforická, poťouchlá, velebná a hlavně výstižná.“²⁹

6 Charakteristika vybraných Nepilových bionym

6.1 Makový mužíček

V tomto díle Nepil navázal na tradici autorské pohádky Václava Čtvrtka, který se se svou Makovou panenkou dostal do podvědomí všech českých a slovenských dětí. Makový mužíček nemá být parodií či pokračováním Čtvrtkovy Makové panenky, ale pohádkou o malém stvoření, jež poznává svět a učí se, jak se správně k ostatním chovat, a to nejen k lidem, ale i ke zvířatům. Pečují o něj stařeček se stařenkou, kterým se na Štedrý den MM narodí.

Než se Makový mužíček objevil v dětských knihovnách, vycházel po částech v Mateřídoušce (1971 – 74). Pohádková kniha plná ilustrací spatřila poprvé světlo světa v roce 1976 a o šest let později se těšila popularitě díky televiznímu seriálu. Texty a scénky pro Makového mužíčka si Nepil připravoval v pořadu Dobrý večer, děti.

Dalo by se říct, že Makový mužíček je spíše průvodcem dětí předškolního věku a laskavým tónem naznačuje funkci výchovnou. Propracovanější fabuli nahrazuje

27 NEPIL, F.: Štuclinka a Zachumlánek, s. 91.

28 NEPIL, F.: Štuclinka a Zachumlánek, s. 17.

29 NEPIL, F.: Ohlédnutí, s. 176.

- 22 -

psychologická prokreslenost postav a soustředění na detail situace, či postavy. Makový mužíček se stejně jako malé děti učí chodit, poznává zvířata, houby, rostliny a začíná chápat mezilidské vztah. Prochází nemocí a odolává nástrahám mimo domov. Knížka je určená k předčítání, vlastnímu čtení a prohlížení ilustrací. Prolíná se zde reálné prostředí s fiktivním a příběhy jsou stejně jako v několika dalších knížkách rámcovány reálně, např.: „…před ním zapadalo slunce a nad ním řežavěly červánky.“³⁰

Makový mužíček je dvojčlenné pojmenování skládající se ze dvou apelativ. V tomto případě se objevuje jev proprializace apelativa makový. Druhá část jména je v deminutivní podobě a její počáteční písmeno je malé. Zdrobnělý tvar koresponduje s drobností postavy a je utvořeno na základně vnější podoby. Slovo mužíček nese kladný expresivní význam i bez kontextu. Motivace pro vytvoření tohoto označení mohla být i funkce asociační. Jméno nápadně připomíná zmíněnou Makovou panenku.

Makový mužíček disponuje totožnými vlastnostmi jako většina malých dětí: je zvídavý, netrpělivý, učenlivý, naivní, upřímný a bezprostřední. Často se pro něco nadchne a pouští se a jedná impulsivně. S dalšími kapitolami roste a osvojuje si mnoho dovedností.

V jedné kapitole se učí hledat houby, v dalších pomáhá bezradným maminkám uspávat děti a snaží se být užitečný, stejně jako děti chce MM pomáhat a cítit se prospěšný. Když je mu smutno, nebo se mu něco nelíbí, neváhá se rozplakat. To potvrzuje i název jedné z kapitol:

„Jak si Makový mužíček vyfňukal houby“³¹, a stejně jako živé děti může být tato smyšlená postavička nemocná: „Něco na něho lezlo. Nejspíš chřipka, nebo rýma, nebo obojí.“³² Na rozdíl od dětí dokáže MM létat, mluvit se zvířaty a používá drobná kouzla.

30 NEPIL, F.: Makový mužíček. s. 95.

31 NEPIL, F.: Makový mužíček. s. 22.

32 NEPIL, F.: Makový mužíček, s. 62.

- 23 -

Povídání o Makovém mužíčkovi doplňují barevné ilustrace v kombinaci s obrázky namalovanými pouze jednoduchou černou linkou od Josefa Palečka, malíře, jenž ilustroval mnoho dětských knih. Jeho ilustrace se dostaly takřka do třech desítek zemí světa.

Inspirací pro napsání Makového mužíčka byla pro Nepila nejen Čtvrtkova Maková panenka, ale i Nepilova láska k přírodě a všemu živému. Ačkoli je starší kolegyně Makového mužíčka, Maková panenka, mezi veřejností známější a divácky úspěšnější, tak i MM má stále své místo na českém i slovenském trhu nejen v podobě knižní, ale i na CD k poslechu. MM byl zdramatizován Evou Janěkovou pro divadlo a v roce 1982 měl premiéru. Hra pro děti Makový mužíček se v divadlech hraje dodnes.

6.1.1 Další bionyma v MM

V Makovém mužíčkovi není mnoho bionym, ale jedno výrazné bionymum se v textu vyskytuje. Jde o zoonymum a pojmenovaným zvířetem je kamarádka Makového mužíčka, kočka Slunomžourka. Označení Slunomžourka vzniklo spojením dvou apelativ – substantiva slunce a verba mžourat. Jméno bylo utvořeno komplexním kompozičně-derivačním způsobem. Lze ho rozebrat na dvě základová slova (apelativa) slunce a mžoura spojená formantem -o- s činitelskou příponou -ka. Označení Slunomžourka získala kočka zřejmě na základě svých vlastností – zasvítilo-li na ni slunce, mžourala.

Nepil v této pohádkové knížce označuje postavy v drtivé většině apelativy (stařeček, stařenka, netopýr, pavouk křižák, zednice maková – včela, čmelák)

6.2 Polní žínka Evelínka

Polní žínka Evelínka má podobně jako MM kořeny v autorských pohádkách Václava Čtvrtka. Nepil se při vymýšlení postavy PŽE nechal inspirovat dvěma pohádkami: Makovou panenkou a Vílou Amálkou.

- 24 -

V publikaci Miloslavy Knappové Jak se bude Vaše dítě jmenovat?³³ se antroponymum Evelína nejčastěji vykládá z keltšiny z původního jména Eiblin, což znamená radost nebo světlo. Dnes je podle Knappové Evelína běžné rodné jméno.³⁴ V Nepilově díle se jméno vyskytuje pouze v jeho deminutivním tvaru Evelínka. PŽE svým vzezřením v ostatních vyvolává příjemné pocity: „Měla vlasy jako len, ale taky měla trošku víc šikmé oči, než mívají panenky jako obrázek. Zelenkavé oči v barvě přesličky. V pase byla útlá jako vážka a celá byla jako z pavučinky…“³⁵

Nepil záměrně použil v pojmenování své víly rým. I při případném skloňování rým zůstává za předpokladu vyslovení celého jména postavy. Celé označení postavy zní Polní žínka Evelínka, zkráceně ji v některých situacích označuje jako Evelínku nebo jako žínku Evelínku. Polní žínka Evelínka má tedy několik komunikačních variant svého jména.

Všechny jeho varianty jsou ve zdrobnělé podobě, jsou to tedy kladně zabarvená označení.

V tomto pojmenování dominuje kromě funkce diferenciační také funkce estetická a vzhledem k nápadné podobě se Čtvrtkovou vílou Amálkou částečně i funkce asociační.

Tato drobná víla vyniká spoustou kladných vlastností, mezi které patří schopnost empatie, obětavost, starostlivost a navíc se může pyšnit svou chytrostí. Téměř pokaždé jedná s rozmyslem a nikoli ukvapeně. Její hlavní náplní je udržovat pole, přilehlá místa a jejich obyvatele, lidi nebo zvířata, v harmonii a vzájemné symbióze.

Kromě řady typicky ženských vlastností, disponuje Evelínka i několika charakterovými rysy, které připomínají spíše „mužskou náturu“. Když není zbytí, pracuje v dešti a hlíně, nebojí se umazat, sází se o splnění úkolu, atp. Ne vždy se ale daří podle jejích představ a občasné omyly působí humorně.

33 KNAPPOVÁ, M.: Jak se bude vaše dítě jmenovat? 3. Vydání. Praha: Academia, 1996. s. 222.

34 Tamtéž

35 NEPIL, F.: Polní žínka Evelínka. s. 8-9.

- 25 -

PŽE není typickou pohádkou. Jedná se o netradiční pohádkový příběh o sbližování chlapce s vílou, kterým jejich dva rozdílné světy, jež žijí, připravují mnoho překážek a nedorozumění, např.: Francínek pro Evelínku tak dlouho schovával marcipánové srdce zabalené v ubrousku pod senem, že se do něj pustily myši a on jí obřadně daroval hnízdo pěti myší, místo srdce. Do sbližování této nesourodé dvojice se prolíná několik jednoduchých dějových linek, kdy Evelínka pomáhá zvířátkům a Francínek se snaží obalamutit přísnou maminku.

V každé kapitole se dětskému čtenáři dostane nenásilnou formou nějaké poučení.

Dozví se nemálo informací ze světa hmyzu, či pronikne do základů botaniky a opět je mu nenápadně vštěpováno, jak se k sobě máme navzájem chovat.

6.2.1 Další bionyma v Polní žínce Evelínce

Přestože je Evelínka nejvýraznější postavou, nesmíme opomenout i další pojmenované hrdiny. V pohádce vystupuje postava Francínka, jehož jméno je odvozeno od běžného antroponyma František. Francínek je jeho deminutivní poněmčenou podobou. Jméno František pochází od Františka z Assisi, kterého otec nazýval pro jeho znalosti francouzštiny Francesko, tj. Francouzek; základem tohoto jména je germánské frank, což znamená svobodný muž, chlap.³⁶ Toto pojmenování je pro Francínka příznačné. Když se poprvé setká s Evelínkou má krátce po vojně a je svobodný. Výběr jména podle významu, ale nebyl autorův prvotní zájem. Volba jeho jmen spíše závisí na tom, zda lze od označení odvodit deminutivum. Základovým slovem je antroponymum v hypokoristické podobě Franc a k němu je připojen příznakově zabarvený sufix –(ín)ek. Bionymum Francínek vzniklo z německé podoby Franz, z něhož bylo počeštěno na France. Z France vznikl derivačním způsobem Francin a Nepil jej upravil do deminutivní podoby.

36 KNAPPOVÁ, M.: Jak se bude Vaše dítě jmenovat? s. 93.

- 26 -

Jeho postava vykazuje rysy šikovného, ale nesamostatného mladého muže, který se poprvé zamiloval a neví, jak s novými pocity naložit.

Další postava, která v textu žije, je Ondroušek, chlapec školního věku, který žije na lesní samotě. Základy jeho jména najdeme v řečtině a znamená mužný, statný.³⁷ Pojmenování, které vychází ze jména Ondřej, je i vzhledem k věku a výšce postavy v deminutivním tvaru. Etymologický vznik bionyma Ondroušek lze ilustrovat na této řadě:

Ondř-ej; Ondr-áš; Ondr-áš-ek; Ondr-ouš-ek, kdy změna z -ášek na -oušek má podpořit kladnou deminutivní expresivitu. Diftong -ou- je libozvučný a jméno Ondroušek je paralelou s apelativy typu koloušek. Zároveň diftong -ou- působí v deminutivech odvozených od antroponym archaicky (analogie s tvarem Matouš – Matoušek, odvozeným od jména Matěj).

Ostatními bionymy jsou zoonyma a představují další příklad autorovy práce s jazykem a fantazií. Pedro Křidýlko se jmenuje střeček, který se účastní v textu rodea. Nepil v něm kombinuje španělské lidské jméno Pedro, které má svým původem k rodeu velmi blízko (česky Petr), s apelativem křidýlko, které proprializuje. Spojení španělského antroponyma s českým proprializovaným apelativem Křidýlko působí humorně. Jméno Pedro je v neutrálním tvaru a označení Křidýlko s ním tvoří co do původu i do tvaru nesourodou dvojici. Příjmení Křidýlko je hovorovou variantou slova křídlo v deminutivním tvaru a částečně koresponduje se svým nositelem – střeček patří k rodu velkých much, čeledi

dvoukřídlého hmyzu.

Účastníkem rodea v PŽE byl také Pipi Divoch, což je ovád hovězí. V tomto případě se jedná o kombinaci citoslovce, jímž malé děti napodobují zvuk, který vydávají ptáci, nebo substantivum a používají jej k označení ptáků. Apelativum pipi je díky těmto variantám expresivně zabarvené. Pojmenování této postavy nezní logicky, protože Pipi Divoch patří do řádu dvoukřídlých a čeledi komárovitých. Druhá část jména, Divoch, je také příznaková.

37 KNAPPOVÁ, M.: Jak se bude Vaše dítě jmenovat? s. 141.

- 27 -

Pojmenování není myšleno v pejorativním slova smyslu, spíš se toto označení váže k úloze postavy. V označení této postavy Nepil patrně použil ironii, neboť při vyslovení jména si čtenář určitě nepředstaví ováda.

Posledním z toreádorů je Helénio Rapír, jehož jméno se skládá z označení rostliny, helénio se nazývá žlutě kvetoucí bylina oman pravý, a označení pro speciální šermířský meč.

Dalo by se říct, že toto jméno je složeno ze dvou neobvyklých apelativ. Pojmenování Helénio nese středomořský přídech a autorovi v tomto případě šlo o vytvoření blízkého vztahu mezi jeho nositelem a úlohou, kterou v pohádkovém příběhu má. V kontextu ze jména vyznívá ironie, jelikož pojmenovaným je opět ovád hovězí.

Krávy, které byly přímými účastnicemi rodea, jsou pojmenovány: Klapěna, Jančidla, Rohajda a Stračena. Pojmenování Klapěna bylo vytvořeno odvozením od slovesa klapat.

Základovým slovem je apelativum klapat, k němuž je připojen sufi -ěna, který analogický u jmen Liběna a Božena. Stejným způsobem Nepil utvořil jméno Jančidla - od slovesa jančit.

Sloveso jančit v sobě samo o sobě nese určitý náboj expresivity a násobí se spojením sufixu – dla, který je archaický a používal se pro odvození hypokoristika od antroponyma, např. Marie - Madla. Označení Rohajda vzniklo odvozením od apelativa roh, což je základové slovo a pojí se s neobvyklým sufixem -ajda, jež se používá také k úpravě antroponym k vytvoření jejich familiární podoby. Všechna výše popsaná jména mají v literární onomastice funkci estetickou a diferenciační, všechna pojmenování jsou originální a výrazně se od sebe liší, aby nedošlo k nedorozumění nebo záměně. Zoonymum Stračena asociuje, že je kráva typicky zbarvená (tmavé fleky na světlé srsti). V tomto případě se jedná o vlastní zoonymum.

6.3 Já Baryk

Úsměvné vyprávění Baryka o dvanácti měsících a střídání ročních období z pohledu psa se dostalo do dětského podvědomí především díky stejnojmennému večerníčku, který

- 28 -

animoval Adolf Born, hlas Barykovi a jeho kamarádům propůjčil právě jejich autor, František Nepil, a o hudební doprovod se ve filmovém zpracování postaral Petr Skoumal.

Kniha Já Baryk vyšla v roce 1977 a kromě televizního vysílání se dočkala i rozhlasového přednesu. Nepil ji sám prostřednictvím „svého“ Baryka charakterizuje takto:

„Malý přírodopis pro malé pejsky a velké pejskomily, sepsaný srozumitelně, názorně, věrně a tak, jak to namouduši je od švestek do žní. Haf haf.“³⁸ Knižní podobu Barykova vyprávění ilustrovala Helena Zmatlíková. Úryvky z JB najdeme i v několika čítankách.

Jak je výše naznačeno, jedná se o dvanáct příběhů, z nichž je každý věnován jednomu měsíci v roce a popisem zvyků jednoho živočišného druhu. Baryk se každý měsíc potká s nějakým zvířetem, poznává ho, zažívá s ním dobrodružství a veselé příhody. Dětský čtenář se touto cestou dozví, co dělají vlaštovky v zimě, jak se chovají ježci nebo kolik druhů sýkorek u nás žije. Název každé kapitoly nastíní následující děj, např.: Já Baryk a má vlaštovka, Já Baryk a můj srnec, Já Baryk a můj bažant. Každá kapitola začíná charakteristikou zrovna probíhajícího měsíce: „Tak už je říjen, měsíc mastných kostí.“³⁹

Baryk se do našich myslí zapsal pod synonymem pro dobromyslného psa a zástupce menšího plemene. Podniká se čtenáři exkurze do světa okolo nás a jemně upozorňuje na to, jak to chodí v přírodě v závislosti na měnících se ročních obdobích. Baryk představuje běžné vlastní zoonymum. Proprium Baryk považují „pejskaři“ i dnes za velmi oblíbené a frekventované jméno ve všech jeho podobách: Baryk, Barrick, Barric, Barack, Baryn, Barys, Baryček, Baros⁴⁰. V textu ale nalezneme pouze jednu jeho komunikační variantu, a to Baryk.

Hlavní funkcí jeho jména bylo odlišit ho zoonymem od ostatních zvířat – tedy funkce diferenciační.

38 NEPIL, F.: Já Baryk. s. 3.

39NEPIL, F.: Já Baryk. s. 34.

40 Jména psů: Psí jméno Baryk. In: Jména psů [online]. 2008, 1.12.2012 [cit. 2012-12-09]. Dostupné z:

http://www.jmena-psu.cz/psi-jmeno-baryk/

- 29 - 6.3.1 Další bionyma v Já Barykovi

Ostatní postavy a živočichové v JB jsou pouze epizodní a patří mezi ně žába, krtek, slepýš, šnek, čáp, ježek, zajíc, sýkorky, vrána, bažant, srnec a vlaštovka. Tyto zástupci živočišné říše nejsou označováni proprii, ale pouze apelativy v kombinaci s použitím zájmen a právě ta mají v textu funkci diferenciační: můj, on, ten: „Můj šnek viděl, že je zle…“⁴¹

6.4 Strašpytýlek

Další pohádku pro nejmenší představuje Strašpytýlek, chlapec, který se se bojí tmy a společně se stmíváním si všímá strašidel kolem své postýlky. Některá z nich jsou ryze podlá a jiná mu naopak pomohou se strachem zatočit. Těmto strašidlům přidělil Nepil označení strachonoši, pojmenování vzniklé komplexním kompozičně-derivačním postupem a skládající se z apelativ strach a nosit, konektu -o- a nulového sufixu.

Jak již Strašpytýlkovo jméno napovídá (odvozené od ustáleného označení „strašpytel“

pro člověka, který se bojí), nepatří zrovna mezi nejodvážnější chlapce. Nejprve se bojí tmy, pak ke svým strachům přidává další zvuky a stíny, které slyší a vidí. Promlouvá se strachonoši a nechává se unášet do jejich světa, aby se svými obavami skoncoval, což se v závěru knihy podaří.

Označení Strašpytýlek je přezdívkové proprium v deminutivním tvaru. Postava maminky tak označuje svého malého syna, který se na ní obrací pokaždé, když se něčeho lekne nebo bojí. Jeho citlivých reakcí na neobvyklé podněty využívají nejen strachonoši s veskrze negativními vlastnostmi, ale i ti, kteří se STŠ snaží pomoci. Autor zde záměrně odvodil od apelativa Strašpytel takovou deminutivní podobu, aby byla maximálně oslabena negativní konotace a pojmenování působilo spíše úsměvně než pejorativně. Kompozitum strašpytel bychom nazpátek volně rozložili na dvě základová slova pytel strachu, ve spřežce

41 NEPIL, F.: Já Baryk. str. 46.

- 30 -

ale dochází k hláskové alternaci, kdy se -ch- mění na -š-. Nepil si s apelativem pytel pohrál a nespokojil se s běžným odvozením deminutiva pytlík, ale vymyslel, dá se říci, neologismus z běžného označení nositele výše zmiňovaných vlastností – Strašpytýlek. Funkce tohoto jména v textu je spíše charakterizační a částečně estetická.

Pohádkovou postavu Strašpytýlka a postavy strachonošů výtvarně zpracoval malíř a ilustrátor Karel Franta, kterého s Nepilem pojilo podobné vidění světa a stejně laskavý humor.

6.4.1 Ostatní bionyma ve Strašpytýlkovi

V této knížce je velká koncentrace výrazných bionym. Autorova invence a fantazie dokázala vytvořit takřka dvě desítky pojmenování pro nereálné bytosti, strachonoše, kteří vstupují do reálného Strašpytýlkova světa.

Stejně jako v předchozí podkapitole, podobných složených jmen v STŠ nalezneme hned několik. Pojmenování strachonoše Hrdlokouse má vzbuzovat strach, jméno vzniklo stejným způsobem jako bionymum strachonoš: základová slova hrdlo a kousat s nulovým konektem i sufixem. Jméno s postavou příliš nekoresponduje, v čemž tkví i jeho komika.

Hrdlokous se vyznačuje spíše tím, že poplete, nač sáhne, strach z něj tedy vůbec nejde.

V pojmenování je tedy notná dávka ironie. Postava Hromjanek se vyskytuje, když přichází bouřka a jeho jméno je kompozitem apelativa hrom a hypokoristika odvozeného od jména Jan - Janek. V obou předchozích případech je v kompozitech nulový konekt. Zákřovákovo jméno Nepil vytvořil spojením prefixu zá- a apelativa křoví a příznakového sufixu -ák, tato přípona má v běžném užití spíše hovorovou podobu.

Mezi časté pojmenování v STŠ patří ta, která vznikla proprializací apelativ a která jsou zároveň odvozená od vnější podobnosti, či charakteru postav:

• Hnípavka: základovým slovem apelativum hnípat, nebo hnípavý; derivační způsob utvoření: hnípa-v-ka. Přípona -ka propůjčuje označení Hnípavka

- 31 -

hovorové zabarvení, v případě, že by bylo bionymum odvozeno od ajektiva hnípavá (analogie s Kulhavá - Kulhavka, Gráfová - Gráfka).

• Zmizera: základovým slovem je apelativum zmizet. Bionymum zmizera je analogické s nadávkou mizera.

• Bafarka: základovým slovem je apelativum bafat; bafa-r-ka; zde určuje nejen sufix hovorový odstín jména i apelativum bafat je hovorové.

• Zděšeň: základovým slovem je apelativum zděšení; z-děš-eň.

• Šramoťanda: šramotit s použitím derivačního způsobu, přičemž sufix -anda

v sobě nese emocionální význam, upravují se jím antroponyma pro odvození familiární podoby jména, jež pak dostávají hovorový charakter.

• Splachovačka: bionymum vzniklo ze základového apelativa splachovat v kombinaci s derivačním způsobem utvoření splachova-č-ka. Tímto vzniklo hovorově zabarvené dějové jméno.

• Soumračnice: soumrak, v němž dochází k hláskové alternaci z -k- na -č- a

změna z maskulina do feminina. Sufix –nice se obvykle odvozuje od mužských jmen, která mají sufix -ík a -ník, náhradou tohoto sufixu⁴². V pohádkách se s tímto jevem setkáváme velmi často, např.: Princ a Večernice.

• Hroznýš: vznik z apelativa hrozný s přidáním přípony –š, nebo převzetím celého apelativa a jeho proprializování.

• Vichřivec: toto bionymum souvisí s apelativem vichřice. Autor utvořil ze substantiva mužský rod.

42 Slovotvorba. GREPL, Miroslav et al. Příruční mluvnice češtiny. 2. vyd. Praha: Lidové noviny, 2008, s. 109-127. ISBN 978-80-7106-980-5.

- 32 -

Dalšími nositeli pojmenování podle převládajících charakterových rysů, či vnější charakteristiky, tedy v některých případech pojmenování metaforická, jsou strachonoši:

• Koňská noha: metaforické pojmenování strašidla – strachonoše, který není nepodobný koňské noze. Dvojčlenné jméno autor složil z proprializovaného apelativa koňská a apelativa noha.

• Jméno výra Skuherníka je odvozeno od apelativa skuhrat, jež má negativní expresivní náboj. Sufix -ník je typickou příponou pro jména nositelů vlastností.

• Výr Huhlák je nositel pojmenování, jež je odvozeno z apelativa huhlat, které má pejorativní nádech. Po formální stránce se dá toto bionymum rozdělit na základové slovo huhlat a příponu -ák. Sufix -ák opět předznamenává hovorovou povahu. Huhlák se od ostatních strachonošů a výrů diferencuje stylem řeči – vokály „a, e, i, o,“ v první slabice nahrazuje vokálem „u“: „Nutak se nuzblázni, Strušpytýlku!“⁴³ Přímá řeč patřící Huhlákovi působí vtipně i proto, že mu ostatní strašidla jeho handicap často vytýkají.

• Pojmenován na základě vnější podobnosti byl také výr Mžoural, jehož jméno bylo utvořeno přidáním přípony -l ke slovotvornému základu mžoura-. Jde o typický činitelský název ze slovesa. Takový způsob pojmenování nebývá v Nepilových pohádkách častý.

• Dospělého čtenáře, ne tolik dětského, zaujme zoonymum Kafilerína, což je označení pro hyenu, toto jméno funguje jako nomen omen. Kafilerie je obecné pojmenování pro asanační podnik, kde se zbavují odpadu živočišného původu, což v přírodě zastává hyena také. Konzumuje uhynulá zvířata a v Africe,

43 NEPIL, F.: Strašpytýlek. str. 18.

- 33 -

odkud pocházejí, jsou proslulými mrchožrouty. Zoonymum díky sufixu -ína připomíná antroponyma cizího původu, jako třeba Evelína, Eufrozína.

• Posledním výrazným bionymem v STŠ je strachonoška Noc. Toto bionymum asociuje něco temného, co přichází se soumrakem a tuto úlohu postava Noci zastává. Očima Strašpytýlka vypadá noc takto: „Na okně seděla Noc. Ale jak sličná! Trojspanilá! Měla vlasy až do pasu, měla je černé jako noc a na čele démantovou hvězdu. Oči měla velké jako ebenové misky, černé jako noc a v každém zářila démantová hvězda…“⁴⁴I v tomto případě se jedná o proprializaci apelativa.

6.5 Pohádková lampička

Na začátku devadesátých let minulého století spatřil světlo literárního světa soubor pohádek Pohádková lampička. PL řadíme do kategorie čtení pro začínající čtenáře.

Jednoduchý text doplněný naivními pestrými ilustracemi Jana Kudláčka je srozumitelný i pro ty nejmenší. Knížka obsahuje šest kratších pohádek, které na sebe nenavazují. I v těchto příbězích se prolíná fiktivní svět s reálným a vedle sebe tu žijí smyšlené postavy s fantastickými.

6.5.1 Pohádka vodničí

V pohádce vodničí nalezneme dvě výrazná propria: vodník Hrouzek a košíkář Opálka. Vodníkovo jméno koresponduje s výkonem jeho „povolání“. Hrouzek totiž patří do říše vodních živočichů, je to drobná stříbřitá ryba. Košíkář Opálka své jméno získal podle

plochého koše z loubků.⁴⁵ Pojmenování tedy s úlohami postav velmi úzce souvisí. Zde převládá funkce charakterizační.

44 NEPIL, F.: Strašpytýlek. s. 7.

45 MOLDANOVÁ, D. Naše příjmení. s. 130.

- 34 - 6.5.2 Pohádka cvrččí

Pohádka cvrččí odkrývá několik pojmenování, která připomínají osobní jméno člověka, tedy jméno a příjmení, nebo jimi opravdu jsou. Zástupcem takového jména je

například harmonikář Vašek Bezpalec, umělec z kapely Bukovanka. Vašek je familiárním hypokoristikem odvozeným od antroponyma Václav. Příjmení Bezpalec je spřežkou, která vznikla spojením předložky bez a substantiva palec.

Ostatní postavy tu vystupují pod svým příjmením s titulem před jménem psaným s velkým počátečním písmenem, houslisté:

Mistr Matoušek, Mistra Grumlíková, Mistr Novák, Mistr Pavlík, Mistr Snítil, Mistr Suk, Mistr Hudeček, Mistr Vlach, Mistr Straus.

U některých z nich je jasná funkce asociační. Straus je paralelou k hudebnímu skladateli Johannu Strausovi. Bionyma Suk a Hudeček úzce souvisí s jejich hudebním nástrojem. Jméno Vlach asociuje hudebníka.

V této pohádce se vyskytuje velké množství nepojmenovaných postav, především tedy živočichů. Malý čtenář tak má možnost seznámit se s dalšími zajímavými živočišnými druhy:

cvrček, myš, zlatohlávek, lišaj oleandrový, chrobák.

6.5.3 Poháda rybiččí

Rybka Klárka představuje jedinou pojmenovanou zástupkyni v pohádce rybiččí. Její jméno se používá jako běžné antroponymum, vykládáme ho z latiny a znamená čistá, světlá, slavná⁴⁶. Dokonce sama ryba ve své přímé řeči upozorňuje svého pána na to, co její jméno znamená, a žádá ho, aby ji oslovoval výhradně rodným jménem v deminutivním tvaru - Klárka.

46 KNAPPOVÁ, M.: Jak se bude Vaše dítě jmenovat? str. 247.

- 35 - 6.5.4 Pohádka vánoční

V pohádce vánoční vystupuje se svým originálním jménem hladový zajíc Natrhouško, jehož jméno je nepravým kompozitem apelativ natrhl a ouško. Pastýř Kalousek dostal své jméno podle puštíkovité sovy, pošťák Fafejta má z dnešního pohledu velmi neobvyklé příjmení. Poslední postavou je velmi mladý voják, o němž se v pohádce mluví jako o vojáčkovi.

6.5.5 Pohádky ševčí a kocouří

V pohádkách ševčí a kocouří je zastoupení pojmenovaných postav chudší. Hrdinové těchto pohádek jsou bezejmenní. Bez označení se v pohádce ševčí objeví: sýkora koňadra, špaček, švícko švíckové, švícková, sova, kavka, kos, veverka. Zajímavé je utvoření zdrobnělého tvaru od apelativa švec (švícko) a následného přechýlení do podoby českého příjmení (švícková).

Pohádkou kocouří nás provází starosta dědeček, dědečkova kočka a malý tygr – syn dědečkovy kočky.

6.6 Naschválníčci

Dobrodružné vyprávění o škodolibých skřítcích naschválníčcích ocení především děti školního věku. Naschválníčci jsou malí skřítci, kteří celý rok spí, dokud se nepřiblíží prázdniny a s nimi odjezd na tábor. V tu ránu se probudí a hledají způsoby, jak dospělé nebo děti napálí či potrápí. Díky jejich důvtipu a nápadům vzniká spousta humorných situací.

Vedle srozumitelně fabulovaného příběhu naleznou čtenáři v NSCH i poučení z oblasti pionýrského táboření a několik táborových her, které jsou do textu zapracovány tak, aby si je mohl zahrát i čtenář a zúčastnil se tak děje.

- 36 -

Stěžejními postavami Naschválníčků jsou právě dva táboroví skřítci Škudibík a Mezulán, kteří sice nejsou vidět, ale i tak natropí dost hloupostí. Bionymum Škudibík Nepil vytvořil změnou hláskové skladby v apelativu škodit, kde -u- nahradilo -o-. Příponou –(b)-ík, kterou připojil ke slovotvornému základu škudi- zjemnil negativní konotaci, zjevná analogie se slovy s kořenem na -b a příponou -ík (Kubík, Bobík). Apelativum mezulán je podle SSJČ slovo hanlivé, zde se Nepil o zmírnění pejorativního významu nesnažil. V tomto případě pouze proprializoval apelativum. Obě předchozí pojmenování svými významy naznačují, že se nejedná o ryze kladné postavy. Oba dva si ale získávají čtenářskou náklonost svou poťouchlostí a smyslem pro humor. Označení naschválníček je vytvořen ze základového slova schválně a dvou afixů: na-schváln-(íč)-ek. Autorovým záměrem bylo pojmenovat skřítky podle jejich vlastností, funkce těchto jmen v textu je tedy především charakterizační.

Na knižní pulty se Naschválníčci dostali v roce 1981 a okamžitě se stali oblíbenou knihou. V roce 1985 je Nepil předčítal v rozhlasovém pořadu pro děti a o dokonce o něco dřív je českoslovenští filmaři přepracovali pro filmové plátno v animované podobě.

Ilustrace Miloslava Jágra, dlouholetého přítele Františka Nepila, vtipně doprovází děj humorně laděného vyprávění.

6.6.1 Ostatní postavy v Naschválníčcích

Zcela zvláštní pozornost si zaslouží výběr označení pro reálné postavy vyskytujících se v NSCH. Autor volí tři skupiny označování: jména známá a často používaná, hypokoristika a přezdívková apelativa. Hypokoristika a přezdívková apelativa patří od nepaměti k označování členů zájmových skupin. V této knížce se jedná o účastníky táboru a pionýrského kroužku.

Do kategorie známých rodných jmen bezesporu patří pojmenování táborového vedoucího Radima. Mezi další takto pojmenované řadíme postavy: táborovou vedoucí Evu a

- 37 -

děvčata Mahulenu s Norou. Eva získává díky jedné z táborových her přezdívku odvozenou z jejího rodného jména – Vaše Evinence – jež má asociovat oslovení „Vaše Eminence“, v tomto případě ale cítíme z pojmenování ironii.

Speciální skupinu v NSCH představují hrdinové označení hypokoristiky. Jedním z nositelů takového antroponyma je táborový vedoucí Voloďa, který se podle svého rodného listu jmenuje Vladimír, ale pro ozvláštnění svého jména sáhl po ruské alternativě svého jména v hypokoristické podobě.

Ostatní účastníci označení hypokoristikem jsou:

• Esmeralda, jejíž jméno má cizokrajný nádech.

• Vavík - v tomto případě se může jednat o odvozené hypokoristikum od antroponyma Václav, nebo o úpravu chlapcova příjmení.

• Vendulka je familiární podoba rodného jména Vendula.

• Štěpánek je domácké oslovení Štěpána.

Tito jmenovaní jsou děti školního věku.

Vlasatka se se svým rozcuchaným vzezřením řadí do kategorie přezdívkových apelativ a zároveň nese své označení na základě vnější charakteristiky. V NSCH je poměrně časté skloňování mužských hypokoristik podle vzoru předseda. Týká se to například tohoto a

také následujícího případu. Vlasatka je tedy pojmenováním podle vnějších vlastností podobně jako Rozlivka, jehož jméno ironicky napovídá, jaké má jeho nositel schopnosti. V obou případech vznikla tato bionyma proprializováním apelativ (vlasatý a hovorové rozlívat) a připojením původně feminního sufixu -ka. U Pérovce autor uplatnil své znalosti botaniky a pojmenoval chlapce podle druhu mechu. Sedmihlásek, který má jméno složené z číslovky sedm, konektu -i- a substantiva hlásek. Chlapeci Kutilkovi Nepil vytvořil jméno dle jeho nejvýraznějšího rysu. Toto jméno patří do skupiny ojedinělých bionym, která vznikla

- 38 -

spojením základového slova kutit, činitelské přípony -l a přípony -ka. Ostatními přezdívkami pojmenovanými účastníky jsou:

• Modrásek, jehož jméno obsahuje netypický sufix –ásek, nebo se jedná o převzetí a proprializaci apelativa.

• Táborový vedoucí Hejkal, kterému bylo jméno přiděleno na základě jeho hlasových možností. Nepil proprializoval apelativum hejkal.

• Hrabátkovo jméno je pozitivně emocionálně zabarvené, což určuje přípona - ko (analogie se slovy děťátko, kůzlátko atp.). Tato přezdívka se skloňuje podle vzoru město.

• Táborník Tesařík své jméno mohl dostat podle brouka, který žije ve dřevě, a v tomto případě by šlo o užití metody proprializace apelativa tesařík, nebo je možné, že Nepil spojil základové slovo tesař a příponou -ík z něj vytvořil pro pojmenování postavy deminutivum. Další možností by mohla být úprava nebo převzetí chlapcova příjmení.

Titulem nejmenší a nejmladší tábornice se pyšní drobná dívka Mimi a její táborovou kamarádkou je Aťka, jejichž jména jsou v prvním případě přezdívkovým propriem, jež naznačuje velikost a stáří dívky, v druhém případě se jedná o familiární hypokoristikum odvozené od jména Anastázie, které by v tomto znění v prostředí skautského tábora znělo podivně.

Chlapec Kociánek se setkává ve svém označení s autorovou invencí, protože se jmenuje buď podle skalničky – kociánka dvoudomého, nebo Nepil odvodil deminutivum z chlapcova příjmení Kocián. Podobně si na tom stojí i Linduška, chlapec, jehož jméno může být deminutivním tvarem antroponyma Linda, nebo se může jednat o zoologický název pro zpěvného ptáka. Postava Karkulky čtenáře také mate, rozhodně se v tomto případě nejedná o děvče s červeným čepečkem, ale

- 39 -

v dobrodružných příbězích Naschválníčci tak říkáme chlapci. Proto nás zpočátku překvapí u označení Karkulka a Linduška shoda podmětu s přísudkem v příčestí minulém – očekáváme příčestí minulé zakončené typicky pro ženský rod a není tomu tak. Pro skloňování těchto chlapeckých hypokoristik opět použijeme vzor předseda.

6.7 Štuclinka a Zachumlánek

Štuclinka a Zachumlánek, děti školního věku, pocházejí z kraje, kde dlouho panuje zima. Svá jména získaly podle oblečení. Štuclinka dostala své jméno podle apelativa štucl, vlněný rukávník, který nosila na krku a schovávala si do něj ruce před mrazem. Aby Nepil dosáhl deminutiva v ženském rodu, přidal k apelativu štucl sufix -(in)-ka. Jedná se tedy o hypokoristikum v deminutivním tvaru podobně jako u Zachumlánka, jemuž bylo jméno utvořeno podle způsobu nastrojení a zároveň je odvozeno od apelativa zachumlat. U jmen hlavních postav převládají funkce charakterizační s asociační.

Velké úspěchy u dětských diváků dodnes slaví stejnojmenný večerníček, který se pevně drží své knižní předlohy. Knihu Štuclinku a Zachumlánka ilustrovala naše přední malířka Helena Zmatlíková.

6.7.1 Ostatní postavy

Užití zoonym je v ŠZ velice originální. Svým výrazným předkusem je charakterizován drzý zajíc Cenítko, který s oblibou pokouší dobráckého psa Matlafouska a myslivce.

Urousaný černý voříšek dostal jméno Matlafousek, jehož význam má větný charakter. Jedná se o nepravé kompozitum verba matlat a hovorového substantiva fousek: matla-fous-ek, kdy má díky sufixu druhá část spřežky deminutivní charakter. Metaforického pojmenování se

- 40 -

dočkal kapr Zlaťák, který svými šupinami blýská, jako by byly ze zlata. Jako rebel v jedné z kapitol vystupuje beran Bonifác, jehož jméno v kontextu působí komicky, protože Bonifác znamená: člověk dobrého osudu nebo přímo dobroděj,⁴⁷ v příběhu se o jeho povaze dozvíme pravý opak.

Vtipná pojmenování Nepil zvolil pro členy heavy metalové kapely The Skunks. Už samotný název kapely připomíná kombinaci českého apelativa skunk (páchnoucí zvíře) a anglických prvků, jako jsou určitý člen a koncovka „s“, která v anglickém jazyce symbolizuje plurál.

Hudebníci jsou označováni rodným jménem a jejich příjmení je utvořeno z apelativ z hmyzího světa: hráč na hoboj Vratislav Komárek, bubeník Karel Motýlek, harfista Jimmy Brouček, baskytarista Jan Moucha a zvukař Ervín Chroust. Až na poslední dva jmenované členy mají všichni příjmení v deminutivním tvaru.

Humorně působí i spojení nástrojů s hudebním žánrem, který je údajně jejich doménou. Heavy metalové skupiny mezi sebe obvykle nezvou harfistu či hráče na hoboj, tyto nástroje se daleko lépe hodí do orchestru.

Dalšími postavami, které svým jménem vyvolají úsměv na rtech, jsou myslivci: pan Rohlík, pan Šiška, pan Kobližka, pan Houska a pan Placka. Jejich jména vznikla spojením titulu pan a proprializovaných apelativ, která označují nějaký pekárenský výrobek. Nepil tato jména zvolil proto, aby působila humorně.

Dětskému čtenáři se představují další nepojmenovaní hrdinové. Hajná, co jí už oči moc nesloužily a uši ještě míň, která se díky svým handicapům postarala o to, aby byl každý závěr kapitoly veselý: „Tak už doma kmotřínku?“ volala, když jí padl zrak na pumpu

47 PASTYŘÍK, S.: Vlastní jména v literatuře a škola. s. 103.