Použité obrázky

(1)

(2)

(3)

(4)

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní

dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

(5)

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. PhDr. Evě Štědroňové CSc., za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěla k vypracování mé bakalářské práce.

Poděkování rovněž patří celé mé rodině za shovívavost a podporu při studiu.

(6)

Anotace

Bakalářská diplomová práce se zaměřuje na rysy poetistické prózy čtyř autorů české literatury 20. století – Karla Konráda, Jaroslava Jana Paulíka, Vladislava Vančury a Jiřího Mařánka.

Práce je rozdělena do jedenácti kapitol, z nichž každá rozebírá jedno dílo.

Následně shrnuje témata poetistické prózy, motivy, postavy, všímá si lyrizace a subjektivizace, hry s jazykem, ironie a humoru a v poslední části se věnuje i žánrům a jejich vnitřním změnám, kterými se inspirovali i někteří spisovatelé 60. a 70. let 20. století.

Klíčová slova

Poetistická próza, poetismus, lyrizace, subjektivizace, Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík, Vladislav Vančura, Jiří Mařánek, Postele bez nebes, Rinaldino, Dinah, Robinzonáda, Arizona, Rozmarné léto, Cesta do světa, F. C. Ball, Dlouhý, Široký, Bystrozraký, Hrdelní pře anebo Přísloví, Amazonský proud, Ještěrka v červeném bludišti.

(7)

Annotation

This thesis is focused on the features of poetic prose written by the four authors from 1920s and 1930s – Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík, Vladislav Vančura and Jiří Mařánek.

The paper is divided into eleven chapters. Each chapter deals with one work.

Humour, irony, word play with the Czech language, subjectification, lyric are highlited and characters, motives, together with topics of the prose are summarised. The last part follows gendres and their inner changes which served as an inspiration to writers of 60s and 70s 20th century.

Key words

Poetist prose, poetism, lyticism, subjectivity, Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík, Vladislav Vančura, Jiří Mařánek, Beds without canopy, Rinaldino, Dinah, The Robinsonade, The Arizone, Summer of Caprice, World Journey, F. C. Ball, Long, Stout, Sharp-eyes, Cut-throat Feud or Proverb, Amazon Current, The lizard in red labyrinth.

(8)

Obsah

1. Úvod………1

2. Karel Konrád……….………3

2.1 Postele bez nebes………....3

2.2 Rinaldino………7

2.3 Dinah………..9

2.4 Robinzonáda……….11

3. Jaroslav Jan Paulík……….16

3.1 Arizona……….16

4. Vladislav Vančura……….…..21

4.1 Amazonský proud……….…………21

4.2 Cesta do světa………..22

4.3 F. C. Ball……….26

4.4 Dlouhý, Široký, Bystrozraký………..…..29

4.5 Rozmarné léto……….31

4.6 Hrdelní pře anebo Přísloví……….35

5. Jiří Mařánek………..38

5.1 Ještěrka v červeném bludišti………...38

6. Poetistická próza - typologie………..42

6.1 Témata………42

6.1.1 Touha po dobrodružství a dalekých exotických krajích, po silných zážitcích a po svobodě………..42

6.1.2 Kamarádství a solidarita, kolektivismus, láska k životu, hravost, vtip, radost a pohoda……….…..42

6.1.3 Protiměšťácký postoj……….43

6.1.4 Dětství a mládí………..43

6.1.5 Vztahy mezi lidmi………..44

6.1.6 Válka a sociální rozvrstvení společnosti………...44

7. Motivy………..46

8. Postavy……….48

9. Lyrizace a subjektivizace……….………..51

10. Žánry……….…...53

11. Závěr – inspirace poetismem………..55

(9)

12. Seznam použité literatury………56 13. Seznam použitých obrázků………..57

(10)

Použité obrázky

1. Obrázek 1 – Karel Konrád………..…….…3

2. Obrázek 2 – Jaroslav Jan Paulík……….……16

3. Obrázek 3 – Vladislav Vančura……….21

4. Obrázek 4 – Jiří Mařánek………...38

(11)

1 1. ÚVOD

Po první světové válce umělci toužili tvořit jinak než dříve. Každý nový literární a umělecký směr se staví proti umělecké minulosti a tradičním výrazovým prostředkům. Souvisí s dobou, ve které vzniká, reaguje na současnost i nedávnou minulost.

V Evropě se vynořila celá škála literárních směrů: v poezii, ale i v próze a dalších oborech – výtvarnictví, architektuře, divadelnictví a filmu.

Futurismus, konstruktivismus, dadaismus, surrealismus a expresionismus - všechny tyto směry měly menší či větší vliv na českou literaturu, hlavně na poezii a na vznik nového básnického směru – poetismu, který se jako jediný zrodil na počátku 20. let v Čechách, v prostředí avantgardního hnutí (pražského) Devětsilu.

Jeho mluvčími a zakladateli byli Karel Teige, Vítězslav Nezval, Vladislav Vančura, u jeho počátků stál též Jaroslav Seifert, Jiří Kroha, Jiří Frejka, Emil František Burian, Jiří Voskovec, Jan Werich a mnozí další.

Základem poetismu v literatuře bylo slovo a obraz; obojí se nejvíce uplatnilo v poezii, divadle a filmu. Teoretik Karel Teige charakterizuje poetismus jako

„umění, které je ležérní, dovádivé, fantaskní, hravé, neheroické a milostné“¹. Tvrdí také, že „čistá lyrika je jediným uměním doby“².

Ale básníci i prozaici postupně překonávají rané naivní stadium poetismu, okouzlení primitivismem a směřují od nezávazných hříček k parodii a grotesce; usilují o kritický pohled na soudobou měšťáckou společnost.

Dokonce i nejvýraznější poetistický básník Vítězslav Nezval po počáteční hravé Pantomimě hledá hlubší pojetí života a tvoří syntetické skladby Akrobat a Edison;

právě v nich se představuje poetismus ve vyzrálé formě.

1 TEIGE, Karel. Poetismus. Host III, 1924, s. 197-204.

2 TAMTÉŽ, s. 197-204.

(12)

2

Pro oblast prózy poetismus nevytvářel ani v teorii ani v praxi podstatný přínos.

Přesto se tehdy našli prozaici, kteří svá díla zaměřili poetisticky, každý jiným způsobem. Obohatili prózu lyrismem, obrazností, emocemi, fantazií, překvapivými a trefnými metaforami a přirovnáními a vtipem. Proti rozvíjení syžetu stavěli asociaci a bořili tradiční formy.

Poetismus je směr, který i v próze odpovídal specifickým požadavkům lyriky, vycházel z ní a znamenala pro něj největší podnět. Je to hra se slovy, obraznost, řetězení mnohdy nesourodých a bizarních představ, emocionality a smyslovosti člověka, nespoutané veselí a prvky opojení, „proti myšlence staví emoci a obraz, proti logice fantazii a proti rozvíjení syžetu bleskovou asociaci“³.

V následujících rozborech děl čtyř prozaiků – Jaroslava Jana Paulíka, Jiřího Mařánka, Karla Konráda a Vladislava Vančury jsou uvedeny rozdíly mezi jejich stylem a poetikami, které je spojují.

V závěru jsou představeny hlavní rysy poetistické prózy a její přínos pro českou literaturu a inspiraci pro tvorbu autorů 60. a 70. let 20. století.

3 Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1977, s. 279

(13)

3 2. Karel Konrád

2.1 Postele bez nebes (1939)

Jde o nevelký román složený ze dvou dílů, který se svým obsahem i formou liší od románů autorů, kteří nepsali ve stylových intencích poetismu.

„V mládí jsem velmi toužíval být básníkem. Stal jsem se spisovatelem. Přesto se domnívám, že próza by měla mít podobné zákony jako poezie.“⁴ Tuto myšlenku Konrád naplňoval ve všech svých dílech. Souvisí s lyrikou, která buď prostupuje děj, nebo tvoří samostatné imaginativní úseky, které navazují na děj ve formě krátkých epizod.

Už první kapitola je děje téměř prosta: malá Alžbětka, plaché a introvertní děvčátko, obdivuje krámek starého osamělého hodináře. Autor poeticky zachycuje pocity, smyslové okouzlení v dlouhých souvětích složených z kratších celků, metafor a přirovnání, které na sobě nejsou závislé, nevysvětlují, jen stojí vedle sebe jako samostatné obrazy. Celá první kapitola zachycuje prožitky děvčátka uchváceného zvuky a tvarem hodin, které si šeptá říkanku do rytmu tikotu hodinářského orchestru. Jako refrén se v textu celého románu opakuje věta: „Hodinky, ti ptáci bez vratiprstů.“⁵ Čas se nedá zastavit. Je to hra barev, tvarů, světel, emocí a fantazie.

4 LUKEŠ, Emil. Doslov k románu Rozchod!. Praha: Práce, 1970.

5 KONRÁD, Karel. Postele bez nebes. Praha: Lidové noviny, 1939, s. 18, 36, 55, 256.

Obrázek 1

(14)

4

Spojovacím článkem drobných epizod druhé až čtvrté kapitoly jsou děti - Alžbětka a její starší bratr Oldřich a jeho spolužáci Ota, Evžen a Vilém, kteří spolu s dospělými sdílejí prostor maloměsta. Ve svých hrách se je snaží napodobovat, jsou to hry na národy celého světa, na právě probíhající balkánskou válku vpředvečer války světové. Od dospělých se učí lásce a nenávisti, od dospělých jsou často nepřiměřeně krutě biti.

„Čas již od svého zrození uzavřel spolek s válkami a zval do něho nejlichotivějšími a nejsvůdnějšími pozvánkami i nezletilé mysli dětí, ty hosty s dosud nezralými zápěstími, aby povzbuzoval jejich přirozené barbarské pudy … boj za svobodu … neboť co už kvůli ní bylo svedeno bitev, válek!“⁶

Jejich dětství, plné fantazie a dobrodružství, je narušováno nepříjemnými událostmi, se kterými se jejich duše neumějí vypořádat.

Děj v prvním díle není souvislý ani předem daný ve fabuli a následně v syžetu, jsou to vedle sebe poskládané obrazy, které reflektují momenty příjemné, nebo opačné, body, které zůstanou v paměti člověka až do dospělosti a ve vzpomínkách ho provázejí celým životem. Obrazy vzdáleně připomínají lyrickou báseň, jsou tvořeny větami bez asonance, ale představují gejzír metafor zachycujících a poetizujících okamžik.

„Okno pana Kryštofa prasklo. Jekot skla. Sypalo se na dláždění, zvučíc jako průhledný zvon, jehož šílené srdce se rozlétlo celé a naráz; byl to velkolepý výbuch, požární poplach, nádhery plné zděšení výšleh umíráčku, divý chrst, živelné katastrofální zajekání střepin; arcidílo pro sluch, když strach proměnil na chviličku údy v dřevinu bez života. Bez jediné známky mízy.“⁷

6 KONRÁD, Karel. Postele bez nebes. Praha: Lidové noviny, 1939, s. 80.

7 TAMTÉŽ, s. 67.

(15)

5

Prostředí nuzného bydlení dělnických rodin je zachyceno tentokrát pachy:

„A vůně z činžovního domku, místo aby se vůkol táhly nebo vznášely, spíše mokvaly. Smažená cibulka, majoránka, výměty kyselého zelí. Pach chvílemi libě teplý, jako van z žehlíren. A dech koželužen … doudky od sleďů a uzenáčů, droždí kynutého těsta, králičí moč, syrové řemínky, podpalubí zastaváren … Potrhané babí léto záclonek … Býložravé svědomí.“⁸

Ale děti se chtějí radovat, hrát si s míčem, který připomíná „dělovou kouli“,

„kometu“, „glóbus“, „úplněk“, pohyb⁹. Básnicky rozehrává autor představu míče na dvou stránkách.

„Létáš, odrážíš se, kutálíš a skáčeš do výšky, do dálky, do hloubky i do upažení; je v tobě nejen nejtřpytivější kouzlo naší minulosti, ale i potřeba stále se vracet, lůno dětství.“¹⁰

Míč je nezbytná součást her, ale slouží i jako střela rozbíjející sklo krámku, nebo jako zbraň. „Madagaskar¹¹ vpálil balón vší silou do Germána …“¹²

Každá informace tvořící děj je podmalována lyrikou a emocemi, které ji provázejí v duších dětí. Tichý vypravěč zasahuje do děje subjektivizací, vystupuje v první a druhé osobě singuláru, v první osobě plurálu a klade otázky.

„Měl jsi pokušení … což vás napadá … co to jen bylo? Jaké tajemství? Co jí chybělo?“¹³

„Kdepak je naše hloupé město.“¹⁴

„Vždycky jsem se domníval, že malířství vzniklo …“¹⁵

A do dětského světa zasahuje i chmurná událost: úmrtí staré paní Kleňhové, dobré víly milující děti.

8 KONRÁD, Karel. Postele bez nebes. Praha: Lidové noviny, 1939, s. 126, 127.

9 TAMTÉŽ, s. 40, 41.

10 TAMTÉŽ, s. 40.

11 postava Oldřich

13 TAMTÉŽ, s. 31.

14 TAMTÉŽ, s. 62.

15 TAMTÉŽ, s. 75.

(16)

6

Druhý díl začíná vyprávěním o českoněmecké vesnici Vrbové, nepovedené elektrifikaci, o vztazích mezi Čechy a Němci a blížících se volbách starosty.

Odehrává se před 1. světovou válkou, ale ve skutečnosti jde o události před světovou válkou druhou. Poměry jsou ve vyprávění jakoby zahaleny tkanivem lyriky a nesouvislých obrazů a odskoků od tématu; tím je skryt pravý stav věcí tak, aby kniha mohla za okupace vyjít.

V textu je velké množství motivů souvisejících s létáním, například motiv draka, který je pouštěn v podzimním větru, je přirovnáván k létajícímu ptáku a souvisí s návštěvou letce Kašpara. Motiv ohně „jako velebné kráse ničení“¹⁶, pozdravu hvězdám, průvodci husitské slávy a ptáku Ohniváku. Složité a alegorické obrazy jsou složeny v dlouhá souvětí, jedno souvětí pokryje jednu nebo dvě strany textu¹⁷, který dělí refrén:

„A čas, vážící vodu, nevyrušoval.“¹⁸

Děti chodí do kina na filmy o ponorkách, hrají si na piloty, pouštějí draka = ptáka, letadlo. Dobře chápou, o co ve vesnici jde: o zrazenou důvěru a defraudaci v Městské spořitelně a podplacené volby. Ve své naivní přímosti se postaví proti četníkům s kameny v kapsách. Výsledkem je zbití Oldřicha, věčného ochránce své malé sestry Alžbětky, a nezákonné mravy ve škole, kvůli kterým ho nikdo nevezme do učení. Ota den před těmito událostmi uteče od nelítostného otce za strýcem do ciziny. A blíží se světová válka 1914.

„Cožpak ty, malé městečko, tys nikdy neumělo třímat jiné kopí, jen takové, jehož hrot byl ukován z pomluv, podezírání a nepřejícnosti … Jedině, když v tvých zdech měly smysl pro hrdinství, velikost a čin, byly tvé děti, jedině ony nemyslely stále jen na sebe, na přírůstek svého zisku.“¹⁹

Strojník Lůcha vysvětluje Oldřichovi, že „vlastenectví neznamená řeči, ale skutek“.²⁰ Kromě stávkujících dělníků se všichni dospělí stáhli do ústraní a nechali potrestat chlapce, který jednal.

17 TAMTÉŽ, s. 188, 189.

18 TAMTÉŽ, s. 180, 181, 182, 249.

19 TAMTÉŽ, s. 193, 194.

20 TAMTÉŽ, s. 250.

(17)

7 2.1 Rinaldino (1927)

Tento román je do značné míry autobiografie s motivy dětství a mládí autora.

Oslabená epika je nahrazována volnou kompozicí a hravou poetistickou ironií a komikou. Zaznamenává vztah studenta Toníka se spolužačkou Inkou, platonickou lásku a kamarádství, studentské schválnosti a úskoky profesorům, ironické veršovánky, radosti se štěnětem Puntíkem a setkávání s obyvateli městečka; dětství plné poezie a citového vnímání končí vypuknutím světové války. Toník střídá svůj pohled na události ve městě a na školu; soustředí se na sportovní utkání ve fotbale, ale jinak, než by si přál profesorský sbor.

„Pěstujte čile sport, sílí ducha i tělo. Sport z vás učiní zdatné vojíny, hodné vítězství …“²¹

„Míč se vznesl jako skřivánek. Toník jej polapil, letěl s ním jako vítr a převanul se přes vyběhnuvšího brankáře přímo do branky – první gól.“²²

Citové probouzení a subjektivní pocity Toníka jsou odlehčeny, příběh místy připomíná parodii, neutápí se v lyrice. Je plný vtipu, grafických úprav, vložených písniček a nápisů.

Všechno, co Toník viděl kolem sebe, mu utkvělo ve vizuální a citové paměti.

V sextě se začne scházet s Inkou, škádlí se, mají se rádi, ale nejsou milenci, Inka je příliš cudná. Do textu jsou vloženy dopisy vojáků, jejich vzpomínky na dobu míru doma a poté zprávy kamarádů o jejich smrti na bojišti. Děj je zpomalen a proložen krátkými náznaky válečných příhod a písněmi.

„Havíři, havíři, jak se asi máte

za těch pár krejcarů, co si vyděláte?“²³

Dohromady se mísí školní zážitky, sport, nenaplněná láska a blížící se odchod do války. Smutek se střídá s veselím, stesk a melancholie s odlehčením a vtipem, který nedovolí podlehnout tíze loučení.

21 HOLÝ, Jiří (ed.). Poetistická próza: Vladislav Vančura, Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík.

Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 263. ISBN 80-7106-538-2

22 TAMTÉŽ, s. 263.

23 TAMTÉŽ, s. 287.

(18)

8

„… vrátil se do prvního poschodí, kde byl záchod dívek. Vlezl dovnitř a napsal na zeď inkoustovou tužkou: Co vás tady sedělo, a všechny jsem vás měl rád! Antonín Zemánek - Apatit“²⁴

Po návratu z války Toník odchází do Prahy studovat chemii, prožívá studentský život a novou studentskou lásku s Lídou, získává první milostné zkušenosti.

„Slečno, račte dovnitř, jedem“, ale Lidunka stála na stupátku a přísahala si s Toníkem věrnost až do hrobu.“²⁵

Toník z prázdnin neodpovídal na Lídiny dopisy. Po návratu do Prahy se dovídá, že se provdala za továrníka.

„Mám ti vyřídit, že na tebe nikdy nezapomene, co bude živa, a že se provdala za továrníka hospodářských strojů …“²⁶

Toník vzpomíná na Inku, ve fantazii se převtěluje do Rinaldina, symbolu revolty (původně italský fiktivní zbojník z 18. století); představuje si divadelní scénu, kde se setká s Inkou a odmítá její lásku.

„V černých lesích na skalinách tam v té malé jeskyni,

spí tam vůdce loupežníků, Rinaldino nazvaný.“²⁷

Četníci lapí Inku. Fantazie splétá příběh s fotbalem, četníky, Inkou, Oldou, vězením, školním inspektorem …

Cítí se osamocen, opuštěn Lídou i Inkou, vyhýbá se ženám, nevěří na lásku, pomýšlí na sebevraždu – vše je sen o zbojnících a Jánošíkovi, ale odlehčený ironií a vtipem.

„ZAKAZUJE SE

veškeré a jakékoli používání rozkazovacího způsobu (imperativu).

25 TAMTÉŽ, s. 327.

26 TAMTÉŽ, s. 341.

27 TAMTÉŽ, s. 342.

(19)

9

Dovoluje se pouze: 1. způsob oznamovací, 2. tázací, 3. podmiňovací.

Na vědomost dává RINALDO DE RINALDINI“ ²⁸

„Loupežníci musejí býti připraveni každou vteřinu k útěku, myslil si Rinaldino, jehož zrak se prodíral tmou, nikdy, nikdy nebudu moci nosit pyžama!“²⁹

Obrazy složené z touhy po lásce končí motivem kukaččího volání, které se v textu objevuje několikrát.

„A z nitra lesa volala kukačka: „Kuku, kuku, kuku!“³⁰

Závěrečné kapitoly mají podobu experimentu, který mění děj v „pestrý kolotoč života, věcí a snů“³¹. Vyprávění a drobné epizody jsou plné vzpomínek, snů s lyrickými vsuvkami, vtipem i smutkem.

Text je průběžně doplněn nápisy, dopisy, úryvky z plakátů a divadelních her, které jej ozvláštňují. Autor se nenechává pohltit lyrikou, přestože je všudypřítomná. Silně subjektivní zážitky jsou volně spojené, mnohdy zakončené záznamy života.

2.2 Dinah (1928)

Prózu vyznačuje spíše surrealistická poetika, je to fantazijní, snová obraznost, báseň v próze, ke které dalo podnět autorovo čtrnáctidenní uvěznění.

Hlavní postavou příběhu je úředník Ludvík. Svou práci nevykonával s horlivostí.

„Nad hladinou úředních hodin panovala nehybnost. Šustění kancelářských papírů připomínalo pád starého listí, které pozvolna tlelo.“³²

29 TAMTÉŽ, s. 358.

30 TAMTÉŽ, s. 364.

31 VÁCLAVEK, Bohuslav. Od umění k tvorbě. Praha: Svoboda, 1928. s. 606.

(20)

10

Jeho neveselé dětství oživila jen návštěva cirkusu, šašek a zápach koní, který vyvolával představu divokých a skvělých krajů. Ludvík vedl nudný život, svou lenost posiloval spánkem. V kavárně pozoroval herečku Ginu, v duchu ji viděl v Orientu, ve fantazii ji oblékal do orientálního trikotu, přisoudil jí hlavní roli v dramatu, ale vše se obracelo v grotesku.

„Mohl přijít jako aviatik … jako námořník, mohl přijít jako bubeník, malíř.

Dlaždič. Básník. Mohl přijíti jako rybář.“³³

Odchod z vězení a setkání se svobodou bylo opojné. Vzpomíná na nudné městečko, plné pomluv a pokrytectví. Zde prožil gymnaziální studia a sem se vrací i teď. Nic se nezměnilo.

„Zrcadlo malého města. Šedivé a zkreslující … všichni tito mužové … jdou ulicí důstojně, jejich podbradky a zátylí dávají tušiti, že nikdy nemohli mysleti, a slušela by jim uniforma tapírů, jezevců a slepic …“³⁴

Ludvík se opíjí krásou dívek, hraje si s představami, píše fejetony do novin; začne chodit s Evou. Ta ale nesplňuje jeho představy o lásce. Opět zaslechne píseň od Dinah.

„Již víš, proč vídals ve spánku posvátný baobab, rajky a hady … a černé kosatce nyní již víš, proč nemohls doposud milovat Evu.“³⁵

Ludvík si spojí fantazijní podobu Dinah s Evou, spojí si nudné Čechy s nedosažitelným divokým světem prostřednictvím imaginace. Oddává se své fantazii.

„Ludvík velmi miloval onen druh tmy, který vzniká, zavřeme-li oční víčka. Je to živá, pestrá tma, kdy chápeme i tajemství stromů; čteme o nich z žilek lupenů jako z vrásek na čele a asymptoty rtů, ale to již začíná polospánek, ještě bdíme, je to jen nástin spánku.“³⁶

34 TAMTÉŽ, s. 398.

35 TAMTÉŽ, s. 409.

36 TAMTÉŽ, s. 374.

(21)

11

Realita není důležitá, do pozadí ustupuje pobyt mladého úředníka ve vězení a jeho předchozí i následné počínání. Důležitá je obraznost a fantazie, sen neustálého spícího. Fantazie ho unáší z reality do snových erotických představ.

„Od té doby nepřišel Ludvík nikdy na schůzku s Evičkou za bílého dne. Chodil jedině zvečera … A tehdy když poprvé zašeptals Dinah … stala se Eva krásnější, vábnější. Zavřels oči. Šum větví. Větví“³⁷

„Ó, má síti proti moskytům, která mě nechráníš proti úsměškům; má Evropo;

černé brýle. Má lehká bláznovství, melancholičtí rackové, v těchto bílých závějích, mlhách, kde mé sny a můj život, můj život a mé sny bez přestání kříží jako opojení Afriky a vděky Evropy.“³⁸

Obraznost „balí věci jako mlhu opiového snu, evokuje se tu … obrazivá paměť vůní, ovzduší, záření, záchvěvů, dotyků, všechno, co nemá jména. Neboť to a právě to má – život.“³⁹

2.3 Robinzonáda (1926)

Robinzonáda je soubor čtrnácti črt, povídek a fejetonů uveřejňovaných nejprve v novinách a časopisech 20 let.

Liší se od sebe tematicky a jsou si blízké stylem – zkratkovitým, lapidárním, ironickým až anekdotickým.

Nad stolem je krátký příběh dvou žen, matky a dcery, které se obětovaly pro lhostejného syna a bratra.

Noviny – je črta o novinách a práci novináře, autor vtipně glosuje novinářské redakce, ironizuje je, hraje si s češtinou.

Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 409, 410. ISBN 80-7106-538-2

38 TAMTÉŽ, s. 414.

39 HODROVÁ, Daniela. … na okraji chaosu ... Poetika literárního díla 20. století. Praha: ČSAV, 2001. s. 606. ISBN 80-7215-140-1.

(22)

12

„…slovo úvodník má svůj předek ve slově úvod, voditi, voděn, voděna, vodič. Tím ovšem potírá (od slova potěr) teorii profesora Hýska, který odvozuje prapůvod slova úvodník ze staroslovanského vodník (Wassermann). Vodník sedí u vodnice

… takže učiníme závěr, máme u vodník.“⁴⁰

Soudničky nejsou klasické prózy s příběhem od začátku do konce, je tu jen náznak příběhu, ihned okomentovaný autorem a odvedený jinam. Jsou to tedy

„jako soudničky“.

Nejde o příběh samotný, ale o parodii, absurditu, řetězení obrazů, které utíkají od samotného tématu, nadlehčují je, zjemňují a vzápětí drsně srážejí, uvolňují prostor pro fantazii autora i čtenáře.

Já, Anna Czilagová – základem je náznak příběhu, kdy velkoobchodník podal žádost o rozvod, protože si jeho žena nechala ostříhat vlasy na tehdy módní mikádo.

„V době, kde jsem dlel v Tatrách na léčení, tak když jsem se vrátil z těch lázní, nalezl jsem svoji ženu spící s mikádem. Prosím, slavný soudní dvore, s oholeným krkem, což vyvolalo u mne mravní odpor a další manželské štěstí je vniveč.“⁴¹ Trampoty soudního referenta – je lapidárně vylíčené zrání soudního referenta od nástupu do zaměstnání až po „potrhlost starce“. Jsou to miniepizody s lapáliemi a absurdními střety s lidmi, o kterých psal do tisku.

„Za pár dní tě vyhledá odbarvená dáma v černém. Mile se usměje: „Vy jste psal tenhle referát?“ „Ano, milostivá.“ „Tááák?,“ přitom se celá změní, „jak jste si mohl dovolit napsat, že je mi 26 let, když je mi 25?“⁴²

Črta s názvem Stud rozděluje druhy studu podle činnosti a zálib.

„STUD učitelský: vyznačuje se sytým ruměncem, když jest špatně používáno genitivu záporu. STUD sportovní: vyznačuje se úslovím: „Slávie to projela, měla však drtivou převahu, ale měli jsme smůlu, soudce byl pod psa.“⁴³

Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 196-197. ISBN 80-7106-538-2

41 TAMTÉŽ, s. 239.

42 TAMTÉŽ, s. 203.

43 TAMTÉŽ, s. 213, 214.

(23)

13

Napříč kavárnou – dívka v zamyšlení posuzuje mladíka podle toho, jaké noviny si vybírá ke čtení.

Mechanika lásky – autor srovnává lásku se žaludkem.

„Vlastičko, víte, že jsem chudý. Ani nežeru, abych ušetřil 10 Kč, abych mohl přijíti sem za vámi.“⁴⁴

Lupiči pokladen je humorný pohled do života kasařů a jejich milých s bohatým využitím argotu a slangu, je tu i aluze na V. Majakovského – Mystérie Buff.

„Někdo má preclík, druhý díru z preclíka, a to je demokratická republika.“⁴⁵

„Lupiči pokladen … přišli z války; lidské srdce bylo v ní vyvrhnuto jako střeva.

A jim se zdálo, že je na práci škoda jejich odvahy a statečnosti. Možná, že ani práci nedostali.“⁴⁶

Něco o touze – ve zkratkovitých větách a s jemnou ironií jsou vyjádřeny erotické představy.

„Sedíš doma sám; zahálka je matka všech nemravností. Pedagogové říkají touze nemravnost.“⁴⁷

Člověk švorcový – autor si dělá legraci z chudoby.

Některá črty se podobají Čapkovým fejetonům, nebo spíš causeriím, ale jen tematicky. Čapek se obrací k lidem, říká své názory, vtipně a logicky je dokazuje.

„Ještě před chvílí jsi mluvil s lidmi, žertoval, zajímal se bůhví oč všechno…co se ti stalo? Ni, nic vlastně…Vsadil bych se, že toho dne…Neboť, hleďte, je možno být hrdinou proti velkým ranám osudu. Může být jaksi pyšný, že si zlomil nohu, ale nemůže být pyšný, že si nalomil nehet!“⁴⁸

45 TAMTÉŽ, s. 217.

46 TAMTÉŽ, s. 218.

47 TAMTÉŽ, s. 209, 210.

48 ČAPEK, Karel. Melancholia [online]. 1922 [cit. 2015-03-30]. s. 59. Dostupné z: http://ld.johanesville.net/capek-19-o-lidech?page=33.

(24)

14

Konrád se ke čtenářům neobrací, jeho úvahy a lyrické povídání o smutku vycházejí z momentálních vtipných nápadů a jsou spojeny spíše s poezií než s logikou. Jsou to hry se slovy a představami.

„Černá barva je obecný projev smutku, vdovy a školní sešity bývají černé … Jaké štěstí, že dívky s vlasy smutečními mohou mít alespoň veselé zuby! Matematika má také svůj smutek v čísle 13, třináct malých černoušků bumbalo rum … Dneska je smutek všude. Ve vlaku, za nehty, i kominík, který patří mezi čtyřlístky, bývá smuten. Vzpomeňte hořkého smutku neznámého vojína, když na jeho rov klade věnec ministr války.“⁴⁹

Jako povídka je krátký příběh o Alfrédovi, který se oženil s dcerou bankovního ředitele. Po narození dcerky ztrácí o starší manželku zájem, zamiluje se do Hedy a vede dvojí život. Hedu zahrnuje dárky. Když ji překvapí s milencem (v příběhu nemá jméno), dá drahý náhrdelník překvapené manželce. Toto je jediná povídka s příběhem v prozaickém souboru Robinzonáda.

Esej o básnících – zde si autor dělá legraci sám ze sebe a svých kolegů – básníků.

„Básnící se zpravidla narodí na samotách uprostřed věkopamátných hvozdů;

nebo se rodí v dědinách vysoko zavátých sněhy. Nejvěcnější jejich předností je jejich vyjadřování. Dovedou se vyjadřovat i mlčky, očima, hmatem nebo jinými po ruce jsoucími prostředky. Pro lepší přehled seskupují se básnící v oddíly jako skautové a vydávají časopisy, hesla.“⁵⁰

Do souboru patří také črta O Vlastu Burianovi a jeho sportovních vášních a divadelním umu, ve které je skryta odpověď na otázku, proč se soubor próz jmenuje Robinzonáda.

„Věty hrnou se jako vojáci z kasáren a z každého slova kouří se pára. Dechová cvičení. Veletoče na žerdích abecedy … ring free … a končí famózní robinzonádou⁵¹.“⁵²

Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 246-248. ISBN 80-7106-538-2

50 TAMTÉŽ, s. 208.

51 Sportovní zákrok brankáře, při kterém skokem do strany a pádem chytá nebo vyráží míč (Slovník cizích slov, Praha: SPN, 1991, s. 619.)

(25)

15

Stejně tak se chová Karel Konrád – zkratka příběhu, náznak nadsázkou odskočí do strany, věty plné poezie se střídají s větami krátkými, heslovitými, pokud chce autor vyjádřit komiku situace nebo slova. Všechny prózy obsahují vsunuté nápisy, zdůrazněné v textu nebo od textu oddělené:

„s-e-b-e-v-r-a-ž-d-a“⁵³

„pojednou“⁵⁴

Všude je přítomna ironie a vtip, autor paroduje fráze, do textu umisťuje verše písní, volně na sebe navazují asociace. Je to hra se slovy a představami, jak se uvádí v poetistických manifestech poetismu.

53 TAMTÉŽ, s. 212.

54 TAMTÉŽ, s. 205.

(26)

16 3. Jaroslav Jan Paulík

3.1 Arizona (1928)

Arizona je poetistická próza s podtitulem román, ve kterém se autor vyznává z láskyplného vztahu k dobrodružství. Kapitoly obsahují náznaky grotesky, humoru, jemného zesměšnění „ostrých hochů Divokého západu z Libně, Žižkova a Košíř“⁵⁵, vzápětí autor propadá kouzlu volnosti, milostných dobrodružství a epizod Knuta, Klapky a dalších postav. Arizona je symbol svobody, symbol Ameriky z filmových amerických westernů, ve fantazii přemístěná do trampských osad nedaleko Prahy. Je to hra na chlapáctví a odposlouchané drsné dialogy, je to touha po cestě do Ameriky, po útěku z všední každodennosti, po zakázaných láskách, ale také čest, statečnost, kamarádství, výsměch měšťáckým předsudkům, plachost a horoucí cit.

Trampové s Klapkou a Knutem se scházejí za Prahou v trampském klubu Zelená liška a navštěvují místní hospodu s majitelem Vověncem. Neobvyklou postavou je bývalý námořník Reflektor, který provází dění filosofickými úvahami na téma dobrodružství a komentuje názory jednotlivých postav. „Hra, řekl jste hra, Knute.

Řekněte si, kde je hranice mezi hrou a dobrodružstvím, mezi flirtem a láskou?

Dobrodružství není mimo nás, můžete v ně vskočit rovnýma nohama z pohádky nebo přes groteskní vtip.“⁵⁶

56 TAMTÉŽ, s. 428.

Obrázek 2

(27)

17

Klapka i Knut procházejí každý sám řadou situací a setkání. Klapka se zamiluje do Manky, dcery hostinského; ta flirtuje s místním strážníkem, a zároveň mu dává najevo, že o něj zájem nemá.

„Pan strážmistr provedl půlobrat levotoč a prudce uháněl k žitnému poli, kde volala křepelka 5 peněz, a jal se hledat skryté zvíře s horlivostí ohaře a se zoufalstvím zklamaného milovníka.“⁵⁷

Knut potkává paní Vlastu, provdanou za architekta, která navštěvuje trampský tábor. Do vesnice přijíždí komediantský vůz s kouzelným divadlem a střelnicí, jehož majitelka Elvíra, hnědá dívka s černými copy, se seznámí s Klapkou a na čas ho okouzlí svou drzou přítulností a exotikou, kterou představuje svým světoběžnictvím.

Knut se vrací do Prahy a myslí na stenotypistku Marii, kterou miloval. Jeho touha se mění.

„Vzrostly v něm smutek a touha, vzpomínka na Arizonu odplývala jako dým ohně a Knut zatoužil po onom malém životě, jakým žijí úředníci, odjíždějící k vilám na předměstí.“⁵⁸

Knut navštíví kino, kde měli dávat americký western, ale policejní ředitelství promítání filmu zakázalo. Trampové kino na protest zdemolovali.

Do děje vstupuje autorský vypravěč s válečnou anekdotou o malé Marion, milence, která byla zabita ve válečné vřavě spolu se svým milencem. Její ostatky byly uloženy ve zděné schránce.

„Holčičky nosily ještě dlouho květiny na kamenný hrob a ten, kdo si vymyslil tento příběh, má za to, že…“⁵⁹

Groteskní epizoda o demolici žižkovského kina i několika dalších končí scénou, kdy hlídač odvrací pozornost četníků od prchajících trampů vlastní smrtí.

58 TAMTÉŽ, s. 466.

59 TAMTÉŽ, s. 475.

(28)

18

„Stařík podtrhl opatrně kůl držící v rovnováze vysokou hromadu prken…zřítila se se strašným rachotem. Stařík se skácel, udeřil hlavou o vrata, až zaduněla, a náhle umlkl.“⁶⁰

Knut váhá mezi pohodlným životem „ve světě klidu a míru“ ⁶¹ a mezi touhou po dobrodružství a nebezpečí s možností smrti.

„…peklo, rána lodi, která se noří z mlhy, se podobají šibenicím. Po černé vodě odjíždějí motorové čluny s barevným světlem na přídi, neznámo kam, jako fantomy lodí z pověsti.“⁶²

Ve snu vidí Marion, kopce Arizony, zář táborového ohně a neklid. Vchází do obchodní akademie a v chemické laboratoři tu nalézá mytickou postavu doktora Fausta, který se rozhodne:

„Je čas, abychom odešli, Knute. Chci žít alespoň jeden den na sto procent.

A seskočil z okna.“⁶³

V textu následuje Knutův sen o cestě po moři, o rozdílu mezi horní palubou a těžké práci v podpalubí, mrtvém pirátu a mrtvém topiči; ten pluje řekou proti proudu až domů.

„Hochu, můj ubohý hochu, plakala žena, takhle se mi vracíš, ubohý dobrodruhu.“⁶⁴

Sen doktora Fausta je veselý; vesluje po moři k ostrovu s klokany a zebrami, setkává se s černochy, a krásnou dívkou, pak se vrací od ostrova domů. Doma v pražské kavárně se potká s Vlastou a jejím mužem, pak v Arizoně navštíví střelnici s Elvírou.

V noci jsou spolu krást slepice, Faust je prodá Elvířinu známému a ráno poskytne Elvíře alibi. Knut se mezitím schází s Vlastou a prožívají chvíli svobody, ve fantazii slyší „sirény všech lodí, rachot všech vlaků, řvaní všech bouří.“⁶⁵

61 TAMTÉŽ, s. 480.

62 TAMTÉŽ, s. 482.

63 TAMTÉŽ, s. 490.

64 TAMTÉŽ, s. 497.

65 TAMTÉŽ, s. 531.

(29)

19

„Asi pět zeber hrálo na kulatém paloučku jakousi společenskou hru jako výletníci v neděli odpoledne na Jarově.“⁶⁶

Chystá se zátah četníků na trampy. Ti jsou sice varováni, ale k přestřelce dojde a Reflektor je smrtelně zraněn, Knut ho odnáší do bezpečí, ale Reflektor umírá.

Končí příběh Arizony. Manka se zasnoubí s Klapkou, který se stává společníkem hostinského, Faust se loučí s Elvírou. Knut se vrací do Prahy, po smrti Reflektora ztrácí o všechno zájem. Odjíždí na střeše vagónu směr Hamburk.

„Knut, který si odjížděl pro smrt do cizí země. Stojí, stojí pevně, hlavou míří k nebi a očima do tmy, sám, uprostřed tmy, sám, docela sám.“⁶⁷

Děj je složen z drobných epizod s četnými lyrickými pasážemi, které přecházejí v parodii až grotesku a znovu se vrací k lyrice. Vedle sebe stojí svět řádu a svět dobrodružství.

„Život žije a trvá řádem. Ztracenci dobrodružství, jděte za hlasem, který volá příliš silně, než abyste se mohli spokojit domem a stolem, kde lidé usedají den co den v tutéž dobu, aby večeřeli.“⁶⁸

Román obsahuje snad všechny motivy romantické a dobové – „ožíval starý zájem o legendární loupežníky, ke kterým, přes mravní odpor, cítí obecenstvo jisté sympatie“⁶⁹, s připomínkou balady o lotru Babinském, knih o Old Shatterhandovi a Donu Quijotovi, tajuplný groteskní příběh doktora Fausta, který krade s cikánkou Elvírou slepice. Je tu střelnice a divoký Západ, vzdálené moře, zdramatizovaní příhody s četníky a nasazením zákazu trampinku s tragicky padlým trampem Reflektorem, nehybné hvězdy …

67 TAMTÉŽ, s. 574.

68 TAMTÉŽ, s. 482.

69 TAMTÉŽ, s. 484.

(30)

20

„Prostě: nebe se svými vznešenými souhvězdími a pověstmi bylo klasické. Krásné, ale bez pokračování, dokonalé a bez života. Arizona, protějšek nebe, byla živoucí, v rozvoji, současná, nedefinovatelná, zářící, nespolehlivá, konkrétní.

Romantická.“⁷⁰

Děj není důležitý, scény spolu nesouvisejí, kapitoly jsou graficky rozděleny na různě dlouhé odstavce, z nichž každý má jinou funkci: lyrickou, reflektivní, epizodní, groteskní – s vloženými sny, dopisem, repertoárem divadélka, veršem písně, nápisem…

Lyrické imprese a intenzivní básnická obraznost se nevyhne smutku a všudypřítomné melancholii a těžkomyslnosti, touha po radosti ze života je jí omezována, jako by se básník prostřednictvím postav ostýchal naplno ji prožít.

Lyrické pasáže umocňují prožitek, reflexe o životě a drsné skutečnosti. Autor ústy Reflektora filosofuje:

„…život nesnese trvale vysokého napětí, praskl by jako přetopený kotel, zvadl by a opadal jako květina, která omylem rozkvetla v deseti vteřinách.“⁷¹

„Kdyby všichni lidí chtěli uskutečnit své sny, které jsou v běžném životě jejich soukromou a celkem nevinnou zábavou, rtuť teploměru života by rázem stoupla na 100°…Povodeň poezie by zaplavila svět, nebylo by rozdílu mezi životem a uměním.“⁷²

71 TAMTÉŽ, s. 454.

72 TAMTÉŽ, s. 456.

(31)

21 4. Vladislav Vančura

4.1 Amazonský proud (1923)

Jedná se o svazek velmi krátkých povídek, spíše minipovídek, žánrových obrázků nebo rozšířených anekdot, nápadů, postřehů a črt.

„Povídka stala se pak zaznamenáním, historií, ba jakousi registraturou skutečnosti…Prosté tvrzení, výsledek mnohotvární skutečnosti, je krajně reálné a vytváří klad. Buduje s jistotou prostor z věcí, jež dobře znáš, nazývajíc je pravým jménem. V něm objeví se ti krása i mechanických pochodů života, jež dávno pozbyly chuti, a obyčejných věcí, jichž si nikdo nevšímá, poněvadž plní dobu mezi každým jitrem a večerem člověka…“⁷³

Ráj je fiktivní, alegorická představa dvou rájů oddělených modrou a růžovou barvou podle pohlaví zvířat a člověka Had pokušitel svádí pannu, aby vystoupala na mytický strom a rozhlédla se po kraji. Zvěř boří zeď mezi ráji, ty se následně spojí.

Další minipovídky v tomto díle nesou název Poslední medvěd na Šumavě, Houpačka, Nezábavná skutečnost, Starosta a bába, Slapská pošta, Nenadálá smrt, Hudba na ulici, Čižba, Sbohem, Marie!, Vzpomeň si na něco veselého, Proud amazonský a Býti dělníkem.

73 VANČURA, Vladislav. Amazonský proud. Praha: Československý spisovatel, 1959. s. 6 (Předmluva k prvnímu vydání r. 1923)

Obrázek 3

(32)

22

Všechny postavy Amazonského proudu jsou obyčejní lidí, milující život. Každý je důležitý a je autorem monumentalizován patetickým jazykem, ať je to postava kladná, nebo záporná – v tom případě představuje patetický jazyk ironii.

Už v této prvotině se tvoří autorův specifický styl, vášnivě zaujatý pro dobré a proti zlému. Je plný lyriky, poezie a náznaků básnické epiky; tento styl se rozvíjí a dotváří v následujících dílech do bohaté imaginativnosti

4.2 Cesta do světa (1922)

Byla poprvé otištěna ve sborníku Devětsil v roce 1922. Je to delší povídka, která zachovává dějovou osnovu; nevelký příběh dvou chlapců – žida Ervína, studenta, a tuláka Jeníka, sirotka bez domova, připomíná stylem román Pekař Jan Marhoul (1924) a tématem povídku Samotný chlapec z první autorovy knihy Amazonský proud (1924). Děj je propojen lyrickými pasážemi, které dotvářejí neveselou atmosféru, ve které se oba chlapci nacházejí. „Jezero prostoru mezi pohořími nezní leda bouří a zástupem na prvního května. Malý poutník stál sám ve dni v krajině, jež byly velkolepé, a byl unavený a smutný. Jehlance skal, kužel vrchu, ostroh a na východě stála obloučná země.“⁷⁴

„Zatím země se obracela k pondělku a nebe plné stínů a ohně bylo nad ní. Někdo stejně ubohý jako tulák šel po silnici a vstoupil na loď.“⁷⁵

Ač je každý z nich z jiné společenské vrstvy, mají touhu, která je společná všem mladým lidem: sen o cestě do ciziny. Tato touha je násobena snahou zbavit se duchovní bídy rodinného prostředí a bídy fyzické a života na dně společnosti.

Epický příběh je místy líčen úsporně, až lapidárně tam, kde se děj posunuje příhodou. Právě tím autor přesně zobrazí prostředí, situace a v nich i charakteristiku postav a vztahy mezi lidmi.

75 TAMTÉŽ, s. 10.

(33)

23

„Jeník se díval na židovy ruce a vyceněné brýle. Poznav, že je to kos a že mu nic nedá, měl se k odchodu, ale Weil ho zadržel a vešel do domu pro skývu chleba.

Měl dobrou vůli s tuláky, a pokud byli v obvodu vsi, myslil na ně. Vezmi, řekl, podávaje dítěti chléb, a Jeník, jenž se zmýlil v tomto muži, prosil jej o nocleh. Ne!

Weil udeřil ho rozhodnutím jako obuškem.“⁷⁶

Obraz Ervínova otce a jeho chování k synovi je vystiženo v jednom odstavci:

„Kupec, který se zdál nemíti vášní, měl svého syna a nešťastná láska rvala všechny jeho radosti. Jeho těžká mysl zůstávala nízko a vše, co bylo jeho, tisknul, aby držel … Chladná zběsilost otcova nepodobala se lásce, nemluvil se synem ani se ženou, nepil, nehrál. Tichý a přísný hleděl na syna a dlouhé chvíle padaly jako neštěstí na jeho dům.“⁷⁷

Stejně tak je stručný portrét matky, na malém prostoru je bohatá a všeobsažná charakteristika, kde každé slovo nese svůj význam a je přesně vloženo do věty.

„Její manželství bylo slzavé údolí hluboké dvacet let. Bydlila v něm jako poustevník. Ani zlá, ani laskavá, nemilovala nikoho a naučila se mlčet za rok.

Celý den, celý den vykonávala mužovu vůli a to, co kázal, opakovala bez důrazu svému dítěti. Neplakala, ale mokvala slzami, a protože byla tichá, nikdo ji nelitoval.“⁷⁸

Vize dobrodružství a touha po daleké cestě se zesiluje nepříjemnými zážitky ve škole, pocitem nesvobody a chudobou.

„Ervín byl židovský student a ti, které miloval, žili po indiánsku na prériích jeho četby a snění. Žebravé dítě milovalo zemi a nejmladší dceru královskou a mudrce hovořící řečí zvířat.“⁷⁹

77 TAMTÉŽ, s. 14.

78 TAMTÉŽ, s. 14.

79 TAMTÉŽ, s. 10.

(34)

24

Fantazie je přenáší do cizí země, rozmlouvají spolu:

„Co zde? Čechy jsou nedobrodružná země, prošel jsi třemi okresy a víš to. A opět ty, znáš Prahu, město na mrtvé řece, hradní kulisu, svíci rozhledny a nádraží, z nichž lze vyjeti do světa. V Kostarice je krásné jezero Nicaragua, malpy, druhy opic Nového světa, oživují její pralesy a loviště jsou tam volná, řekl Ervín.

Chlapci mlčeli a do kruhu ticha vstoupil Indián. Nepřisedl k nim, ale stál a jeho obraz rudnul a tměl se proti nebi. Náčelník, který vodí statečné muže, je mým přítelem, řekl Ervín.“⁸⁰

Fantazie se prolíná s realitou, svou silou vytváří obrazy a postavy, které vstupují do skutečného života chlapců. První útěk se nezdaří, návrat je provázen řadou nepříjemných okolností. Reakce dospělých na útěk chlapců dokreslí přesně jejich povahy, strach, netoleranci, zbabělost.

„Weil se vrátil a žena po způsobu kejklířů obrátila na dlani, mluvíc dál o svých starostech. Weile, řekl rabín, až se Ervín vrátí, netluč ho, ani ho netrestej! Vím, co mám dělat, odpověděl kupec.“⁸¹

Cesta chlapců vede povinně do Prahy – Ervín na studia, Jeník do učení kuchařem v hotelu Gent. Opět se jitří jejich fantazie myšlenkou na cestu.

„Zlezli horu strmé víry a hleděli do otevřeného světa. Na okrajích moří svítila rudá města, na rozpoutaných vodách Mississippi zmítal vrak trosečníků, ledová hora, průzračná jako křišťálový zámek, stála nad Amerikou, byl to Mount Everest, místo pokoje, nejvyšší konec světa.“⁸²

Naděje na cestu jim činila život snesitelnější, zvlášť Jeníkovi. „Neboť tento hoch byl silný a v místech, v nichž by mnoho mužů skučelo lítostí pro bezpočet nadávek, nízkostí a zloby, jež bylo by jim snášeti, malý Jeník byl šťasten.“⁸³

81 TAMTÉŽ, s. 25.

82 TAMTÉŽ, s. 32.

83 TAMTÉŽ, s. 33.

(35)

25

Autor je plný hněvu a nenávisti, mluví-li o gymnáziu a hotelu Gent.

„Gent končil svoje noci v tratolišti špíny, upadnuv na nečisté lože jako děvka, povrhnut a chroptící v mrákotách.“⁸⁴

Hlavní téma dobrodružství je provázeno tématem sociálním, které v průběhu vyprávění dominuje. Chlapce nečeká toužená romantika, ale jen zklamání a bída chudých.

Příběh chlapců je doplněn dvěma liniemi příběhů – Ervínina otce a chasníka a opilce Františka, oba končí tragicky. Ervín je ubíjen majetnickou láskou otce, který si až po definitivním odchodu syna uvědomí svou prohru.

Vyprávění je vedeno v souvislém pásmu, ve kterém jsou pasáže plné poezie a dětských představ, pasáže, které v metaforách a přirovnáních ostře charakterizují postavy a prostředí s použitím trefných expresivních výrazů vložených do knižního jazyka.

Do pásma je bez interpunkčních znamének zařazena přímá i nepřímá řeč, plná vášní.

„Já pojedu s tebou, odpověděl Jeník, čekám na tebe…Nebudu kuchařem, to víš, že ne! To víš, že ne!“⁸⁵

Vše splývá do jednoho celku, monology, dialogy i řeč vypravěče. Přesto čtenář velmi dobře rozliší jednotlivé postavy, jejich řeč i myšlenky a reakce jsou uvedeny na zvláštních řádcích a odstavcích.

V této povídce převažuje sociální téma, bída a ponížení chudých nad poezií dobrodružství a cestováním; přebíjí dětskou fantazii a sráží ji do tvrdé reality.

Čisté zůstávají jen dětské duše, schopné si vysnít ve fantazii krásný svět, plný dobrodružství, povznášející naději na lepší život. Poetický je způsob zpracování příběhu, přátelství obou chlapců, neutuchající naděje, fantazie a touha po hledání krás světa.

85 TAMTÉŽ, s. 39.

(36)

26 4.3 F. C. Ball (1924)

Je experimentální povídka, ostrá satira, parodie na poválečné české poměry politické, kulturní i sportovní. Název ukazuje na fotbalové téma a myšlenku fotbalové světovosti.

Výrazně se zde uplatňuje rovina vysokého stylu prokládaného výrazy lidovými a expresivními.

„Nuže, odpověděl kněz, tato moje domněnka jsouc potvrzena tak záhy výminkou ukazuje se správnou. Jsem farář Felix Hoch a moje vzdělání je poněkud středověké.“⁸⁶

„Jest mi obejíti všechny sedláky v kraji a stůj co stůj vyraziti z každého desátého hrudku másla…Probůh, vím, že mi ti všiváci nadávají, ale nedám se.“⁸⁷

Estetická platnost jednotlivých slov, přirovnání, neobvyklých atributů i celých vět má zároveň úlohu hodnotící.

„Tajemnické oko zvnitra plane stáním tajemstvím a v knedlíkatém obličeji podobá se díře, jež vede k pokladu státnické moudrosti.“⁸⁸

Nadsázce a patetickému stylu neunikne ani ta nejnicotnější záležitost:

„…vetešníci byli přinuceni se mýti každý pátek a městský fyzik sestoupil do záchodů. Již hřmí a šumí hlas patentních splachovačů…vzdechy památkového úřadu nemají odtoku.“⁸⁹

Výsměch maloburžoaznímu prostředí, ale také mužskému světu, ješitné touze vyniknout nebo se sdružovat do klubů a spolků⁹⁰ pokračuje:

„Stařičký jednatel, oděný jako družička, podal mu kytici pažitky a jemného býlí z Maiselova hřbitova a řekl: Vážený čestný občane!“⁹¹

87 TAMTÉŽ, s. 78.

88 TAMTÉŽ, s. 82.

89 TAMTÉŽ, s. 60.

90 Klub za starou Prahu

(37)

27

V každém odstavci, v každé větě najde čtenář vtip, bodnutí do rádoby důležitých úředníků a intelektuálů, před i poválečných.

„Národní politika hlasem potlačovaného bolu psala o smrti dobrého vévody jitříc bojechtivosti svých abonentů a členové její správní rady po řadě pohaněni a pokáleli srbský prapor.“⁹²

Autor zživotňuje abstrakta a nechává je konat:

„Vítězství cválalo z redakce do redakce…“⁹³

„fronta na smrt praskla a sypala se dolů.“⁹⁴

„Praha motala se před skleněnými dveřmi…“⁹⁵

„sprostota zpustla“⁹⁶

Postavy v povídce se pravidelně setkávají v hospodě, kde každý všechno věděl nejlépe, radují se uvolněni pivem.

„Každý večer Dva litry se naplnily radostí a sedm přátel honilo se v ní jako rybičky.“⁹⁷

Častá jsou neobvyklá přirovnání a atributy:

„hrozné nic“⁹⁸

„mimo umouněnou všednost námluv“⁹⁹

„hlavu pokrytou ostny jako sudlici“.¹⁰⁰

93 TAMTÉŽ, s. 65.

94 TAMTÉŽ, s. 65.

95 TAMTÉŽ, s. 71.

96 TAMTÉŽ, s. 82.

97 TAMTÉŽ, s. 67.

98 TAMTÉŽ, s. 83.

99 TAMTÉŽ, s. 81.

100 TAMTÉŽ, s. 75.

(38)

28

V povídce se nikdy neopakují slovní spojení, jsou vždycky nová a neobvyklá, probouzejí čtenářovu fantazii, ve které dokreslují bizarní obrazy zcela odpovídající skutečnosti. Jen trefné básnické označení připomene umělecké mistrovství autora.

Vtip spočívá v tom, že hospodští návštěvníci, kteří mají daleko k jakémukoli sportu už svou fyzickou schránkou, vytvoří fotbalové „mužstvo“: lékař, básník, malíř, starožitník, kněz, drogista,…

Jednotlivé příhody, spíše obrázky, jsou proloženy různými zvuky, zvoláními, výzvami, reakcemi jednajících postav.

„bim-bam zní řidičova rolnička“¹⁰¹

„Hrome, řekl Ben…“¹⁰²

„Ať žije René Mayer!, zařval Felix.“¹⁰³

Děj je složen z řady epizod, spíše obrazů a situací, a není podstatný. Nejde tu o napětí příběhu, ale jednotlivé dění s vášněmi a furiantským zaujetím pro dobrou i nedobrou věc; čím je dění nicotnější, tím rétoričtější je řeč. Není zde lyrika, a pokud je nějaký náznak, potom jsou do ní vložena nepatřičná slova s cílem rozesmát.

„Mokrý a urousaný duben dštil shůry básnické nadšení, a tato sprška slétnuvši na zem na nejnižších místech tvořila loužičky páchnoucí po violkách a pohlaví.

Redakce vlhly a Miroslava Sladká přetekla pramínkem, jenž se valil přes břehy jejího deníčku a luhy a háje netendenční poezie.“¹⁰⁴

Pro dnešního čtenáře je v textu plno skrytých i zjevných narážek na osobnosti, spolky a události té doby, které je dost obtížné dešifrovat ve větách nabitých výsměchem.

102 TAMTÉŽ, s. 89.

103 TAMTÉŽ, s. 90.

104 TAMTÉŽ, s. 87.