Poděkování Mé poděkování patří především doc. PhDr. Evě Štědroňové, CSc., za odborné vedení, cenné rady a trpělivost, kterou mi v průběhu zpracování mé práce věnovala.
Dále bych také chtěla poděkovat rodině a příteli za jejich psychickou podporu během celého studia.
ANOTACE
Diplomová práce analyzuje vybraná prozaická díla Milady Součkové z třicátých a čtyřicátých let 20. století. Cílem práce je nalézt v prózách charakteristické prvky společné pro jedinečný styl autorky. K získání optimálních výsledků bylo použito metod literárněvědné interpretace, komparace a stylové analýzy. Úvodní kapitola zaznamenává život autorky a v dalších částech práce je rozbor sedmi románů z hlediska základních aspektů výstavby literárního díla. V závěrečné kapitole jsou pak shrnuty výsledky analýzy.
Klíčová slova: Milada Součková, experiment, moderní román
ANNOTATION
The diploma thesis deals with an analysis of selected prose works of Milada Součková from the 30s and 40s of the 20th century. The aim of this thesis is to find the characteristic elements which are common in the unique style of the author. To get the optimal results certain methods such as literary interpretation, comparison and analysis were used. The introductory chapter describes author´s life. The other parts analyse and compare seven novels in order to find the fundamental aspects of the construction of a literary work. The final chapter summarizes the results of the analysis.
Keywords: Milada Součková, experiment, modern novel
Obsah
Úvod ... 8
1 Milada Součková ... 10
2 Kompozice ... 14
3 Téma a motivy ... 26
4 Narace ... 38
5 Vypravěč ... 45
6 Postava ... 53
7 Jazyk ... 64
Závěr ... 73
Seznam použité literatury: ... 76
Úvod
Diplomová práce je zaměřena na analýzu vybraných prozaických děl Milady Součkové z třicátých a čtyřicátých let 20. století. I když se jedná, alespoň pro širší veřejnost, o relativně málo známou autorku meziválečného a poválečného období, její dílo si v akademických kruzích vydobylo svoje pevné místo. Cílem práce bude za použití metod literárněvědné interpretace, stylové analýzy a komparace nalézt v prózách charakteristické prvky typické pro specifický styl autorky.
Práce je rozdělena do sedmi kapitol, z nichž úvodní je věnována životu a dílu Milady Součkové. Zachycuje studia i soukromý život této experimentální autorky včetně neplánovaného odchodu do emigrace do Spojených států amerických. Součástí kapitoly jsou i stručné charakteristiky nejvýznamnějších děl prozaických i básnických, která byla vytvořena během celé její spisovatelské kariéry.
Druhá kapitola se věnuje kompozici vybraných děl a sleduje především shodné znaky a jejich vzájemné prolínání. Obsahuje krátké popisy dějových linií próz, pokud je možné je jednoznačně odhalit. Kapitola postihuje výrazné elementy kompozice, plynutí času i potlačování syžetové komponenty, což je jeden z typických rysů prózy Milady Součkové.
Ve třetí kapitole jsou osvětlovány nejčastější témata a motivy, které se objevují v jednotlivých dílech, a je objasněna práce s rozličnými tematickými složkami.
Vyzdviženy jsou hlavní motivy, jež se svojí četností dostávají do popředí a zaujímají tak významnou pozici.
Čtvrtá kapitola se zabývá užitým narativním aktem a úzce souvisí s kapitolou pátou, jež pojednává o funkci vypravěče v daných prozaických textech. Pátá kapitola se také zaměřuje na typ vypravěče, jeho pásmo a jeho genderové rozlišení v rámci děl.
V šesté kapitole jsou rozebrány postavy z hlediska jejich funkce, objevování se v textu a samotné tvorby, do jejíhož utváření je mnohdy zapojen i adresát. Kapitola poukazuje i na vzájemné zrcadlení postav, jejich výskyt v odlišných prózách, představení vnitřního světa a upozorňuje i na jejich mystičnost a fragmentárnost.
Poslední kapitola pak zaznamenává práci s jazykem a jeho proměnami, používání určitých jazykových prostředků a neobvyklých kombinací vrstev jazyka.
Současně odhaluje úmyslné upouštění od syntaktických konvencí a předvádí nové užití nebo spíše nevyužití interpunkčních znamének.
1 Milada Součková
Jméno Milady Součkové je v našem akademickém literárním světě poměrně pevně zakotveno. Autorka totiž patří mezi inovátory české meziválečné literatury. Bohužel v řadě učebnic a čítanek se s úryvky z literárních děl této nadané spisovatelky nesetkáváme, tak nás ani nemůže překvapit, že mnoho dnešních čtenářů Miladu Součkovou nezná.
Tato česká prozaička, básnířka, literární historička a v neposlední řadě také experimentátorka se narodila 24.1.1899 v Praze a zemřela 1.2.1983
v Bostonu ve Spojených státech amerických. Vyrůstala v rodině stavebního podnikatele, absolvovala dívčí reálné gymnázium Minerva. Poté studovala přírodní vědy a medicínu na Karlově univerzitě a promovala v roce 1923 prací na téma "O duševním životě rostlin".1 Stala se lékařkou, ale k aktivní praxi se nikdy nedostala.
Součková následně odjela na více než roční studijní pobyt do Ženevy, seznámila se se Zdeňkem Rykrem (*1900- †1940 sebevražda), avantgardním malířem, grafikem a doktorem přírodních věd, kterého si v roce 1927 vzala. Pod jeho značným vlivem pak začala uskutečňovat svoji literární tvorbu a účastnila se také uměleckého a literárního života v Praze. Dalším faktorem, který značně ovlivnil dílo Milady Součkové a zvláště jeho počátky, byly styky s členy Pražského lingvistického kroužku. Tuto instituci autorka taktéž finančně podporovala. Významně byla ovlivněna i přátelstvím s uznávaným lingvistou Romanem Jakobsonem a rovněž se stýkala s autory Skupiny 42.
V meziválečném období ani za války nebyla trvale zaměstnána a mohla se věnovat své cestovatelské vášni. Projezdila hlavně jižní Evropu, především Itálii, jejíž umění velmi obdivovala. Dále se pak soustředila na spolupráci s novinami a časopisy, jako byly například Lidové noviny, Slovo a slovesnost, Eva či Kvart. Podílela se i na vydání prvního dílu Obrazů z dějin národa českého Vladislava Vančury.
1 OPELÍK, Jiří a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 4/I, S-T. 1. vyd. Praha:
Academia, 2000. ISBN 978-80-200-1670.
01SOUČKOVÁ, Milada. První písmena. Vyd. 2., v ERM 1. Praha: ERM, 1995, ISBN 80-85913-15-1.
Milada Součková01
Po skončení druhé světové války v roce 1945 Součková pracovala na ministerstvu zahraničních věcí a byla jmenována do funkce kulturního atašé při českém konzulátu v New Yorku. Na tuto pozici následně o tři roky později z politických důvodů rezignovala a odhodlala se v USA zůstat až do konce života. V Čechách tudíž nemohla její díla vycházet a spisovatelka se začala plně věnovat působení na amerických univerzitách. V letech 1950-62 přednášela českou literaturu a literatury slovanské na Harvardu, v letech 1962 - 69 v Chicagu a v letech 1970 - 73 na univerzitě v Berkley.
Obdržela také Guggenheimovo stipendium2 a díky možnostem, které se jí naskytly během působení ve slavistickém oddělení Harvard College Library, mohla nashromáždit velmi cenný soubor české a slovenské literatury. Od 50. let publikovala v exilových časopisech: Proměny a Perspektivy (New York), Sklizeň (Hamburk) a Studie (Řím).
Milada Součková je hlavní představitelkou české intelektuální literatury. Pro její tvorbu je příznačný neustálý boj s literárními konvencemi a snaha o jejich destrukci, komplikovaná kompozice a rafinovaná hra s významovými rovinami. Stejně tak je neodmyslitelnou součástí experiment, který předznamenal postupy české poválečné literární tvorby a vyústil až v nový román. Autorka se nechala inspirovat netradiční koncepcí, která byla použita hlavně v anglosaské literatuře Lawrencem Sternem, Jamesem Joycem či v neposlední řadě Virginií Woolfovou.
V díle M. Součkové můžeme najít i určité prvky antiiluzivnosti, kde je literární obraz chápán jako uměle stvořená realita. Aby ale toto nové pojetí mohlo fungovat, byla nutná hluboká znalost tradičních struktur, které jsou užívány jako stavební prvky klasického díla. Tyto dva odlišné světy, tradiční a experimentální, Součková mistrně propojuje a kontrasty těchto rovin pak navozují velké napětí. Rozpor mezi uzavřeným světem zažitých vzorců a zcela novým fiktivním kontextem, který je zesměšňuje a snaží se je zpochybnit, je zřejmý hlavně v prózách.
Evidentní je pak inspirace surrealismem, která je patrná v debutu s názvem První písmena. Kniha byla vydána v roce 1934 vlastním nákladem a významná je v ní práce s proudem vědomí. Jedná se o jakýsi zápis vnitřní reality individua, jenž by mohl být charakterizován jako mozaika z útržků dětské percepce okolního světa.
2JANOUŠEK, Pavel (ed.). Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Vyd. 1. Praha: Brána, 1998, 791 s.
ISBN 80-7243-014-9. s. 400-402.
Druhá próza poukazuje na jemné nuance a proměny perspektiv mladé dívky.
Amor a Psyché (1937) je obsáhlejší než dílo předchozí a v podstatě je to pokus o „román v románu“. Jeho koncepce zahrnuje tři části, z nichž dvě mají být zápisky z deníku žákyně a vhled do vztahu s její oblíbenou učitelkou, a část poslední je věnována úvahám nad románovou poetikou. Jsou zde velmi zřetelné snahy o porušení základních postupů utváření literárního díla.
Kaladý aneb: Útočiště řeči (1938) je biblicky stylizovaná báseň v próze. Je v ní oslavován český jazyk a jeho nezaměnitelná působivost. Současně taktéž skladba bezprostředně reaguje na podzimní události v roce 1938 a je jedním z mnoha hlasů, které se ozývaly při ohrožení republiky.
Následoval generační dvojromán Odkaz a Zakladatelé (1940). Poskytuje pohled do života několika generací měšťanské rodiny, jejích vzestupů a pádů. Tradiční téma je zachyceno prostřednictvím originálního pojetí propojování zdánlivě nevýznamných epizod s postoji a úvahami členů rodiny za neustálého střídání těchto subjektů. Je zde zobrazena atmosféra doby, v níž je obyčejný člověk ustavičně konfrontován se svou rolí v tehdejších dějinách, jež ho obklopují. Právě historie a čas jsou zde ústředním pojítkem celého dvojrománu.
Za války inspirovala Součkovou k napsání Žlutého soumraku (1942) japonská poezie. V této variaci na orientální lyriku byly využity ustálené postupy, avšak ve zcela novém kontextu. Poezii se pak autorka věnovala hlavně v exilu.
Ačkoli prozaické dílo Neznámý člověk vzniklo již v roce 1943, vydáno bylo až roku 1962. Metoda zachycení doby a zpracování dějinných událostí pohledem obyčejného člověka je unikátní. Vyprávění a paměť tu hrají významnou roli, neboť spojují realitu historie, která se zapíše do učebnic, a autentické zážitky průměrného občana, o nichž bude nadále vědět jen malý zlomek příbuzných a známých.
Škola povídek (1943) by se dala označit jako soubor črt a studií, v nichž je charakteristická práce s metatextovostí a trpkou ironií. Tradiční žánry jsou zde parodovány a parafrázovány na základě konkrétních povídkových témat. Prozaické postupy jsou zpochybňovány a Škola povídek by se se svým inovativním přístupem mohla stát jakousi učebnicí poetiky 18. a 19. století.
Autorčin smysl pro zaznamenávání jemných rozdílů v pozorování světa hlavně v dospívání, sledování emočních pochodů a křehkost jedince se objevuje v Bel cantu (1944). To se stalo jedním z vrcholů českého modernismu. Vypráví o životních osudech mladé a bohužel ne příliš talentované české zpěvačky. V útlém věku se rozhodla prorazit ve tvrdém světě operních scén, ale vývoj událostí neprobíhal tak, jak si představovala. Touha po kariéře ji donutila zabřednout do pavučiny lží a intrik, kde nikdo nevěděl, co je realita a co pouhý výmysl bujné fantazie.
V esejistické próze Hlava umělce (1944) pak Součková navazuje na předchozí knihu právě fascinací nebezpečností proměny skutečnosti ve fikci. Zamýšlí se zde nad smyslem literárnosti a nad tradičním pojetím umění.
V exilu pak převládala poezie (Pastorální suita (1962), Případ poezie (1971), Sešity Josefíny Rykrové (1981)), jejíž lyrika zcela postrádala tradiční výstavbové postupy a prostředky a podobala se spíše řetězcům asociací dojmů. Experimentálně je zde testována schopnost vylíčit souvislosti lidských osudů, přírody, věcí a doby pomocí neobvyklých slovních spojení. Mísí se zde prvky výtvarného umění a hudby, kombinuje se všednost a banalita s umělým světem literatury, ale hlavně se klade důraz na bezednou lidskou mysl a vzpomínky v ní uzavřené. K obratu k duchovnímu světu a ke katolicismu pak přispěla i emigrace, takže v poezii se objevují rovněž klasická témata vyhoštění, hledání domova a nostalgie.
Součková také psala literárněvědné bohemistické práce, nicméně převážně v angličtině. Zkoumala významné literární osobnosti ve dvou obdobích vývoje české literatury. Prvním bylo navázání kontaktů českého jazyka se zahraniční literaturou v širším kulturněhistorickém kontextu (The Czech Romantics (1959), The Parnassian Jaroslav Vrchlický (1964), Baroque in Bohemia (1980)). Druhým pak byla soudobá česká literatura, kde se Součková kriticky zaměřila na mimoliterární vlivy, které působily na vývoj české literatury ve válečném a poválečném období (A Literature in Crisis: Czech Literature 1938–1950, A Literary Satelite, Czechoslovak-Russian Literary Relations).
2 Kompozice
Správný výběr a složení všech faktorů, jako jsou témata a syžet a jejich vzájemné vztahy, druhy textových segmentů a mnohé další, mají zásadní vliv na konečnou podobu díla. Kompozicí rozumíme taktéž strukturu a sled jednotlivých elementů, např. kapitol, básní, mott nebo předmluvy. Kompozice se mění podle literárních druhů a v různých odvětvích literatury je jiné členění textu. Například lyrika tíhne k jistému opakování motivů a jejich další transformaci, zatímco epika a drama jsou charakteristické spíše tendencí k pozvolnému odkrývání děje, kdy se v závěru objeví rozuzlení celého příběhu. V rámci literárních žánrů jsou patrné rozdíly v kompozici těsnější, bez dějových odboček, s jasně danou přímočarou strukturou, a volnější, s množstvím rozptylujících asociací a větvení děje. Volba uspořádání má velký vliv na dynamiku textu, která může být díky tomu velmi proměnlivá a různorodá.
K utváření kompozice je nutné užití určitých kompozičních postupů, které lze pojmenovat jako repetice, variace, paralela a kontrast.3 Repetice neboli opakování spočívá v užití identického textu, většinou části věty, nebo stejného textu s drobnými úpravami, a to opakovaně. V analyzovaných prózách je nepravidelná repetice častým jevem hlavně uvnitř jedné kapitoly či jednoho tematického úseku. Variace neboli obměna pak zahrnuje totožné téma podané několik způsoby, kdy situace nebo předmět jsou zobrazeny odlišně, ale vždy je patrné, že jde právě o ty samé objekty. Variování se v prózách Milady Součkové týká především postav a témat. Paralela pak představuje společné souvislosti na dvou různých modelech, na rozdíl od kontrastu, který hledá evidentní rozdíly mezi dvěma entitami.
V prozaických dílech se taktéž uplatňuje gradace. Pozvolné stupňování motivů děje, jazykových výrazů a intenzity vede ke stěžejnímu bodu díla, kdy se ukáže hlavní myšlenka či důležitý okamžik, který je pro další vývoj zásadní. Stupňovat lze tempo vyprávění, čtenářovo napětí, výstavbu atd., což se Součkové nepochybně daří.
V souvislosti s gradací však nesmíme opomenout ani časový rámec vyprávění, jenž podstatně ovlivňuje to, jakým stylem a kterým směrem se bude gradace nadále ubírat.
Záleží na pořadí událostí v příběhu, jak budou zaznamenávány. Právě pořadí a důležitost událostí je jeden z velmi výrazných prvků v celé prozaické tvorbě Milady
3PETERKA, Josef. Teorie literatury pro učitele. Praha: Univerzita Karlova, 2001. ISBN 80-7290-045-5.
s.135.
Součkové. Běžně má autor v podstatě dvojí možnost, postupovat podle obvyklého plynutí času, tedy chronologicky, nebo retrospektivně, nicméně netradiční kombinace obou postupů a jejich průběžné prostupování je právě to, co charakterizuje analyzovaná díla této autorky. V klasické přirozené posloupnosti děje jsou postupně odhalovány podmínky chování a poté jejich důsledky, přičemž nejdůležitější je to, co se stane v samotném závěru. U retrospektivního postupu je vzorec opačný, nejprve jsou známy důsledky a až poté příčiny. Těm je přisuzována větší závažnost, tudíž je nutno se k nim postupně propracovat. Součková oba dva postupy propojuje a z každého si vybírá jen určité aspekty, které společně vytváří jedinečný celek, jenž je do detailu propracovaný a těžko napodobitelný.
Užití konkrétního, chronologického nebo retrospektivního postupu, určitou měrou předurčuje, zda bude příběh zasazen do rámcového příběhu či nikoli. Rámec pak od začátku zastřešuje celou hlavní dějovou linii a na konci se díky němu čtenář vrací na výchozí pozici. Děj se tak může odehrávat i během krátkého časového úseku. Látka zpracovaná bez rámcové kompozice postupuje chronologicky a jde v ní o návaznost a prolnutí jednotlivých příhod, ze kterých pak vyplyne například zápletka či vyvrcholení. Mnohdy jsou tímto způsobem vyprávěny příběhy vyžadující delší časový interval.
V kompozici je rovněž zahrnuto užívání grafických značení a dělení na věty a odstavce, s čímž se pojí tematická a sémantická výstavba. U Součkové opět v různých dílech můžeme najít nestejnorodé členění textu, někdy vedoucí až ke zmatení adresáta.
Častým jevem je rezignace na pevnou syžetovou stavbu, děj je promyšleně potlačován a na jeho místo se posouvá právě osvětlení vyprávěcího aktu a jeho struktury4, takže děj je zcela upozaděn a bez výsledného rozřešení. Úmyslné střídání iluzivního a antiiluzivního pojetí skutečnosti vede ke zřejmé konstruovanosti díla, takže se nevyhnutelně proměňuje hledisko vypravěče, který osvětluje proces stavby textu, používání různých motivů, prostředí a dává adresátovi i jakýsi návod, jak prózu číst.
Protože se text nesnaží o nápodobu skutečnosti, ale otevřeně prezentuje dílo jako literárně vypracované, zvýrazňuje tím jeho tvořenost. Ukázku tohoto postupu je možné najít například v Amorovi a Psyché nebo ve Škole povídek a Součková často dává
4HODROVÁ, Daniela. Hledání románu: kapitoly z historie a typologie žánru. 1. vyd. Praha:
Československý spisovatel, 1989, 280 s., s.82.
čtenáři na výběr a nechává ho, aby spoluvytvářel výslednou podobu díla, jehož interpretace se tedy u každého adresáta liší. Autorka naznačuje nejpravděpodobnější věrohodné historické období, stáří postavy, která má vyprávět Psychologickou povídku, a její rodinné zázemí, ale poslední slovo má čtenář.
„Naše hrdinka smýšlí udělati ze svého milence manžela, nebo je svým manželem tak zanedbávána, že má právo na to, aby cvičila jinde než u něho své psychologické vlohy. Volbu můžeš učiniti ty, čtenáři! Mně záleží jen na metodě. Chceš-li, pokus se o samostatnou osnovu této povídky. Máš ještě na vybranou, jen nezapomeň, že jsme předem vyloučili, že by hrdinkou byla dívka.“5
Již prozaický debut První písmena operuje s touto iluzí prózy, s velmi nezvyklým kompozičním schématem a zároveň zanedbává syžetovou komponentu.
Umělost textu se ukazuje především v jednom bodě, a to na vyprávění o životě nedůležité dámy, která si přímo o svých strastech přečte špatný románový seriál a poté z textu navždy zmizí. Právě toto je dokladem rušení literární fikce jako příběhu ze života, neboť ten samý příběh je literárně ztvárněn hned dvakrát za sebou, ačkoli v jiné podobě.
Prvními písmeny provází hlavní hrdinka, dívka z rodiny Burdových, jejíž vzpomínky se točí hlavně okolo jejích příbuzných, všedního života na maloměstě, známých a sousedů. S ní a s dalším postavami se pak můžeme setkat i v dvojrománu Odkaz a Zakladatelé, neboť prvotina se jeví jako jakási zásobárna motivů, které jsou pak v dalších prózách využívány či obměňovány. Protože autorka zaznamenává neúplné a mlhavé zážitky z dětství, text je v některých částech poměrně chaotický a nejasný, neboť vzpomínky nejsou nijak zvlášť utříděny, a navíc tomuto těkavému útržkovitému dětskému pohledu napomáhá užitá technika proudu vědomí. První písmena jsou rozdělena do čtyř kapitol, za nimiž následuje epilog. Kapitoly jsou označeny římskými číslicemi a názvem uvedeným velkými písmeny. Součástí každé kapitoly je i kousek básně, písně či dětské říkanky.
„DOBRÝ PASTÝŘ Pane Ježíši, Synu Boží, Ty jsi ráčil o sobě ří-
5SOUČKOVÁ, Milada. Škola povídek: 1943. Vyd. 2., v nakl. Prostor vyd. 1. Praha: Prostor, 1998, 173 s.
ISBN 80-85190-89-3. s.23.
ci- „Já jsem pastýř dobrý.
Dobrý pastýř dává život svůj za ovce své.“ Ty jsi…“6
V předchozí ukázce je také dobře patrný prvek charakteristický pro dílo Milady Součkové. Autorka vědomě porušuje logické dělení slov a členění odstavců, což se jeví jako naprosto libovolné a náhodné, a na čtenáře tak působí zdánlivě zmatečně. Jedno téma či událost je tak rozkouskována na menší dílky a jejich opětovné spojování je úkol leckdy nelehký. Tento společný element samozřejmě také ozvláštňuje text a udržuje čtenářovu soustředěnost a pozornost. Z estetického hlediska může být tento postup vnímán pozitivně jako poutavý novátorský počin, či naopak negativně jako snaha o zmatení adresáta.
„Krokvice visí z tramvajové lavice měří domy ulice měří rohový dům příčnou ulici va ulice číslo
náct,
nevíte kdo to je?
potom se to dobře pamatuje.
bydlí u rodičů na konci ulice je vidět ohradu v tom jednopatrovém domě…“7
V kapitole nazvané Ulice se setkáváme s ojedinělým jevem. Je zde zachycen odposlechnutý dialog dvou mužů, kteří se setkali na nákupu v obchodě s oblečením.
Povídají si o lidské nátuře, závisti, zločinech a podobně. Dialog ale v tomto případě není začleněn přímo do textu a označen uvozovkami, jak je pro prózu běžné. Tento rozhovor připomíná členěním a výstavbou spíše dialog z dramatu. Osoby nejsou sice nikde pojmenovány, nicméně jsou označeny tečkami, které evokují znaky Braillova slepeckého písma.
8
6SOUČKOVÁ, Milada. První písmena. Vyd. 2., v ERM 1. Praha: ERM, 1995, 119 s. ISBN 80-85913- 15-1. s.22.
7 SOUČKOVÁ, Milada. První písmena. Vyd. 2., v ERM 1. Praha: ERM, 1995, 119 s. ISBN 80-85913- 15-1. s.40.
8 SOUČKOVÁ, Milada. První písmena. Vyd. 2., v ERM 1. Praha: ERM, 1995, 119 s. ISBN 80-85913- 15-1. s.50.
V kapitole Kousek pštrosího péra je obsažena i repetice v podobě charakteru z knihy, která je čtena v tramvaji. Dívka Žofka se vždy po určitém úseku v textu objeví a dozvíme se, co dělala nebo na co myslela. Pokaždé jde o pouhou větu nebo dokonce jen jméno a vše je psáno kurzívou, což tyto kousky fiktivního světa od literárního světa vytvořeného Součkovou navzájem odděluje.
„Žofka se bezradně zastavila…. Žofka se k tomu pevně odhodlala.“9
Román Amor a Psyché pojednává o lásce studentek Augustiny a její sestry Aglaji k jejich profesorce Alžbětě. Tato láska je zpočátku striktně platonická, nicméně se postupně silně rozvíjí až skoro v lásku fyzickou. U tohoto díla je obtížné zachytit celistvý děj, neboť to znesnadňují vyprávěcí postupy, které zahrnují především proud vědomí. V první části Augustinu navštíví její přítelkyně a společně si hledají zábavu, chodí po domě a do otcovy kanceláře, hrají si se psem atd. Dostanou se až do pokoje bratra Emila, který jim vypráví o plesech a jiných společenských událostech. Augustina vzpomíná na učitele výtvarné výchovy a na prázdniny s otcem. Druhá část se věnuje učitelce Alžbětě. Vzpomínky ve formě deníkových zápisků se ubírají hlavně k její matce, která již dávno zemřela. Tyto memoáry pak mají posloužit jako základ románu právě o Alžbětině matce, který má za úkol napsat nadaná spisovatelka Milada.
V poslední části se Aglaja vdává za svého milence a koná se pohřeb Alžbětiny matky, na němž se mezi truchlícími objevuje i Milada.
Vnější kompozice Amora a Psyché je tedy hned na první pohled zřejmá. Román se skládá ze tří částí. První je Deník Augustiny a druhá Deník Alžběty a jsou jakousi předpřípravou k závěrečnému pokusu o román s názvem Amor a Psyché. Poslední část je konečným vyvrcholením, kdy se postava autorky snaží o napsání realistického románu ze života. První dvě části tedy směřují k vrcholu, jenž je kompozičně i tematicky nejsložitější ze všech tří kapitol. Opakují se zde motivy a hlavně postavy, které jsou stejně pojmenovány, prolínají se jedna do druhé a jejich variace se zrcadlí.
Spolu s komplikovanou výstavbou se hlavně poslední část stává pro čtenáře velmi náročnou. Jako v Prvních písmenech ani v tomto románu nejsou dodržována zaběhnutá pravidla dělení odstavců a slov, věty bývají mnohdy nedokončené.
„Teď, když čekám sama na pevném, známém místě, zdá se mi zas cestování s Alžbětou štěstím.
9 SOUČKOVÁ, Milada. První písmena. Vyd. 2., v ERM 1. Praha: ERM, 1995, 119 s. ISBN 80-85913- 15-1. s.40.
Teď se bojím, že ji dnes
už neuvidím a přijde-
-li, bude se bát úsměvu své služky, začne mluvit o úvodníku v dnešních novinách…“10
Do prózy, jejíž děj je nesnadné popsat, neboť z proudu vědomí není jasné, co se mezi postavami opravdu odehrálo a co je pouhá autostylizace, zasahuje snaha o napsání románu. Ta se ale mísí s tím, jak samotné postavy vidí svět, tím pádem dochází ke kolizi dvou podob vyprávění jedné situace. Na konci čtenář neví, která z možností zvítězila, protože každá postava si prosazuje svůj vlastní pohled na skutečnost. Ukázka znázorňuje nelehký boj autorky a jedné z hlavních postav, což je v textu častý jev, čtenáře vrací a připomíná mu celý rámec příběhu, jehož zadání je jednoznačné. V prvé řadě jde o napsání románu a toto téma se čas od času opakuje, aby ve spleti informací neupadlo v zapomnění. Ke konci se stává zakázka na napsání románu čím dál tím výraznější a naléhavější.
„Augustina stojí, chodí, sedí se mnou před pomalovanou stěnou, které se říká vypravování, to jest stlačující dění na plochu, na délku slov a na šířku představ.
Augustina plete obloukovou výplň mého vypravování s klenutím vinárny, kde je zobrazena staročeská pověst o Tróji,…Je to namalováno strašnými barvami, jimiž prosakuje vlhko. Namáhám se vysvětliti Augustině, že ve sklepě, o němž vypravuji, bylo sklepení jen bíle omítnuté. Vidím, že Augustina neposlouchá…“11
V románu se vyskytují návody, jak psát různé literární druhy jako je například již zmíněný román, také povídka nebo báseň či deníkové zápisky. Zásadní otázky poetiky a vůbec celkově etiky jakéhokoli uměleckého díla jsou nedílnou součástí Amora a Psyché. Součková si dovolila v rámci románu poukázat na styl konvenční klasické prózy, podrobit jej zkoumání a následně i odmítnout.
„Přijela (jsem) vlakem v 1. hod. odpol. Z nádraží šla (jsem) atd.
10SOUČKOVÁ, Milada, MILOTA, Karel a Kristián SUDA (eds.). Amor a Psyché: (1937). Vyd. 2., V ERM 1. Praha: ERM, 1995, 235 s. ISBN 80-85913-11-9. s.205.
11 SOUČKOVÁ, Milada, MILOTA, Karel a Kristián SUDA (eds.). Amor a Psyché: (1937). Vyd. 2., V ERM 1. Praha: ERM, 1995, 235 s. ISBN 80-85913-11-9. s.80.
Podobného způsobu používala klasická próza; jejího vyměřeného rozvrhu a postupu, protože je tak dokonalý, používá se dodnes, ovšem zcela volně a libovolně.
A v tom je ta chyba.“12
Poznatky a případné rady pro budoucí autory jsou zakomponovány přímo do textu. Součková se soustředí na proces tvorby a ukazuje tak narušení iluze, kdy se zobrazuje spíše povaha materiálu než jeho výsledný vzhled, což můžeme považovat za znak avantgardní tvorby.13 Neustále je zde vzhledem k adresátovi podotýkáno, že svět, o kterém si čte, je jen pouhá fikce a nic víc. I díky tomu čtenář může sledovat jednotlivé postupy autorky a dílo se mu tak formuje přímo před očima. Tento typ literárního postupu lze nazvat jako sebereflexivní, kdy je právě děj, doposud líčený jako reálný, odhalen jako výplod autorovy fantazie.14 Ke znakům sebereflexivního románu patří oslabení dějové linie, záměrné upuštění od chronologie, zjednodušení popisu postav a autorské odbočky od příběhu, jež vysvětlují jeho poetiku.
„Jeho deník souvisí se skutečností, tj. s deníkem Augustiny, ale tu pouto jest jen vnější; zmínka o kresbách hrdiny dává zachytit rysy Krátké povídky pevněji než dosavadní postup. Bude-li hrdina Krátké povídky kresliti, psáti do deníku před spaním, jak to dělá Augustina,
Dne 16.června v pondělí 10 hod. a několik min. večer!
máme možnost dalšího rozvedení:
Literární konvence vyhrazuje tuto chvíli ochabnutí vnějšího děje, vyrovnání vnitřních napětí a doplnění formálních požadavků: například:
hrdina vzpomíná, a tím je možno doplniti jeho postavu, docíliti ucelenější úpravy, popřípadě rozšíření skladby Krátké povídky. Je noc a nic nevadí kompozičnímu postupu ve smyslu poezie...“15
Protože je román s výjimkou poslední časti psán formou deníkových zápisků, nevyhneme se ani přesným označením dnů a denní doby, jak je uvedeno v předchozí
12 SOUČKOVÁ, Milada, MILOTA, Karel a Kristián SUDA (eds.). Amor a Psyché: (1937). Vyd. 2., V ERM 1. Praha: ERM, 1995, 235 s. ISBN 80-85913-11-9. s.136.
13PAPOUŠEK, Vladimír. Gravitace avantgard: imaginace a řeč avantgard v českých literárních textech první poloviny dvacátého století. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2007, 144 s. ISBN 978-80-86903-52-1. s.124.
14 Sebereflexivní román. HODROVÁ, Daniela. Poetika české meziválečné literatury:
Proměny žánrů. 1. Praha: Československý spisovatel, 1987, s. 156-177.
15 SOUČKOVÁ, Milada, MILOTA, Karel a Kristián SUDA (eds.). Amor a Psyché: (1937). Vyd. 2., V ERM 1. Praha: ERM, 1995, 235 s. ISBN 80-85913-11-9. s.29.
ukázce. Datace dodávají dílu zdánlivé autentičnosti a přibližují alespoň roční období a den v týdnu.
Z kompozičního hlediska můžeme považovat uspořádání generačního dvojrománu Odkaz a Zakladatelé za poměrně tradiční. Velmi rozvinutý děj si vyžádal dělení do většinou kratších kapitol označených římskými číslicemi a heslovitými názvy hlavních událostí, důležitých předmětů nebo lidských vlastností, například Boží oko.
Dohazovač. Ješitnost, pýcha a smilování. Hlavními hrdiny jsou členové rodiny Burdových, později Tomanových a nakonec Kroupových, jejichž osudy jsou zkoumány autorčiným drobnohledem. Děj se odehrává ve venkovském městečku Kostelci a postupně se přesouvá do Prahy, kam se novomanželé Kroupovi přestěhují. V rodině jsou probírány především neustále se vyvíjející vztahy s rodiči, sourozenci nebo s chudšími příbuznými, námluvy a domluvené sňatky a později rodinné hádky například kvůli stereotypnímu stylu života, hádky o peníze či společenskou prestiž. Často opakovaným tématem je dodržování morálních zásad a toho, co se sluší a patří, aby si známí, ostatní nájemníci v domě nebo i vzdálení příbuzní nevyprávěli kdejaké báchorky, které by mohly poškodit dobré jméno rodiny. S tím souvisí i správná výchova dětí a vštěpování patřičných mravních principů, které hrají důležitou roli v dalším společenském životě, ať už se jedná o návštěvu divadla, cestování do zahraničí, nedělní dostihy, partičku karet nebo vybírání budoucího ženicha. Děj tohoto realistického románu tedy více méně chronologicky mapuje vývoj rodinného klanu Kroupových od úplných počátků, přes vrcholné období plné blahobytu až po začátek úpadku.
Opakované zásahy vypravěče a nerespektování iluze fiktivního světa známé z předchozího románu, tady nemají prakticky žádný prostor. Děj se ubírá stále kupředu, ale je plný originálních retrospektivních pohledů. Invence je pak patrná i v tom, že nejvíce místa dostávají ty události, které by v tradiční próze platily pouze za epizodní, a tudíž by jim byla přikládána jen nepatrná důležitost. Tyto okamžiky převažují a je tak narušena klasická hierarchie konvenčních děl. Součková tak neguje výběr klíčových momentů života, které jsou snadno zapamatovatelné, a místo toho volí diametrálně odlišné uspořádání. Zásadní životní chvíle jsou buď zcela vynechány, nebo jsou zmíněny pouze okrajově, zatímco podružné okamžiky jsou výrazně akcentovány a je jim věnováno mnoho pozornosti. Kupříkladu narození dítěte Kroupových je sice věnována celá kapitola, ale o stavu dezorientované a vysílené matky, jedné z hlavních
postav, se dozvídáme jen neúplné informace. Skoro vše se soustředí na tři sestry sudičky, které čerstvému novorozeněti mají přisoudit nějaké vlastnosti.
„Marie si říká: všechno je mi lhostejné. Ať dělají s dítětem, co chtějí. Jedna ze sudiček přede nejpodivnější vlákna; rozestírají se všude, od konečků prstů do konečků vlasů, a nikdo neví, kde dítě kus té pavučiny zachytí.“16
Na rozdíl od dvojrománu Neznámý člověk dává přednost právě uzlovým bodům a zdůrazňuje jejich výjimečnost a nutnost zapamatování pro další generace. Nicméně i přesto jsou vybrané historické události, jako například rusko-japonská válka, atentát v Sarajevu a následný začátek první světové války, den vzniku samostatného Československa nebo příjezd prezidenta Masaryka do Prahy, opět zaznamenány specifickým způsobem typickým pro předchozí díla. Podstatné mezníky novodobých dějin zase ustupují do pozadí podřadnějším banalitám všedního dne, jako je svačina s dětmi, třídní sbírka na Bulharský červený kříž a zpívání hymny s pozměněným textem, četba novin nebo návštěva dostihů. Tyto okamžiky jsou nahlíženy prostřednictvím dětského hrdiny nebo alespoň vzpomínek z dětství či dospívání autorky. Nejlépe je tento postup patrný u počátku první světové války v oblíbeném mírumilovném lázeňském městečku na pobřeží či při ohlášení atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d´Este jednoho poklidného až nudného nedělního odpoledne.
„Ať už je radši konec neděle, aby maminka neměla čas myslit na to, že je krásná neděle a ona že musí sedět celou neděli doma. Najednou vyběhl mužský s balíkem novin v podpaží, jedno číslo drží v ruce, mává jím a něco křičí. Z hospody odnaproti vyšla paní Krejčíková; jako obvykle si stoupla před dveře a založila ruce do boků. Nemohu se na ni dost vynadívat:…“17
Mezi prózami také dochází k opakování témat. V podstatě totožné události, tedy rusko-japonská válka a bitva u Hradce Králové, jsou zobrazeny v Neznámém člověku a také ve Škole povídek. Obě knihy jsou rozděleny na přesně ohraničené úseky textu, v jedné jsou to přímo kapitoly a v druhé samostatné povídky. Dva texty jsou námětově identické. V každé knize se s tématem pracuje jinak, ale i tak můžeme zaznamenat jisté
16SOUČKOVÁ, Milada. Odkaz: Zakladatelé. Vyd. 2., v nakl. Prostor 1. Praha: Prostor, 1997, 432 s.
ISBN 80-85190-62-1. s.207.
17SOUČKOVÁ, Milada. Neznámý člověk. 1. vyd. Praha: Český spisovatel, 1995, 150 s. Žatva (Český spisovatel). ISBN 80-202-0537-3. s.49.
kompoziční shody. U tématu bitvy se v obou textech objevuje velmi výrazná repetice, avšak jiného charakteru. V Neznámém člověku je kladen důraz na otcovy vzpomínky z dětství, takže se opakují motivy dětských her a zážitků, kdežto ve Škole povídek je neustále připomínána křehká paměť člověka a její nevyhnutelná ztráta v průběhu let.
„Rád vypravoval, jak plavil koně v rybníce, jak ukradli doma nože a provázky si je přivázali na boty, aby mohli bruslit…Neznají a nepoznají studnu, rybník, pole, les, sad, kde se náš otec proháněl jako kluk;…nelovili jsme v mrtvých ramenech Labe lekníny, nejezdili jsme na kuchyňských nožích na rybníce,…“18
„Tak se vysvětluje, že jeho paměť nevykrvácela, že zůstala dodnes živá a svěží….Je jeden z těch, kteří tam nevykrváceli, neboť paměť potřebuje krev, aby vytvářela živé obrazy…Je to dobře uloženo v pamětech, které nevykrvácely v palbě rakouských baterií: paměti divizí bojujících v lese mezi Lípou a Sadovou.“19
Škola povídek obsahuje předmluvu a devatenáct povídek, z nichž každá je jedinečná. Kupříkladu první Osvícenská povídka vysvětluje důležitost zachování a rozvíjení českého jazyka a písemnictví vůbec. Další povídky vypráví například o loděnici a dělnících, o filozofii a psychologii, o manželství, záhadném cizinci a jeho plánech na stavbu pavilonu či o neodvratné proměně jedné ulice a o jejích nových nájemnících. Autor, který je zároveň vypravěčem, chce ukázat tvorbu povídky a radí čtenáři, který by se tohoto úkolu chtěl v budoucnu zhostit. Každý text je specifický užitým námětem, volbou událostí a hlavně narážkami na určité období odrážející se v literárním stylu a v tehdejším myšlení. Koncepce pak zahrnuje myšlenkové postupy a stylové proudy, které prostupují celé dílo Milady Součkové.
Do Empirové povídky je začleněn i kus dramatu, kdy spolu osoby, Phyllis a Damon, navzájem promlouvají a jako u klasického dramatu se zde objevují i jevištní poznámky. Tato místa jsou prokládána promluvami vypravěče, až se pak děj přesune, a první dva aktéři jsou nahrazeni jinými, Julií a mladým básníkem.
Román Bel canto se soustředí na zaznamenání životních osudů dvou protagonistů, kterými jsou průměrná operní pěvkyně Julie, uměleckým jménem Giulia, a pesimistický filozof s exotickým jménem Ernesto Olivo. Oba dva chtějí v životě něco
18 SOUČKOVÁ, Milada. Neznámý člověk. 1. vyd. Praha: Český spisovatel, 1995, 150 s. Žatva (Český spisovatel). ISBN 80-202-0537-3. s. 9-19.
19SOUČKOVÁ, Milada. Škola povídek: 1943. Vyd. 2., v nakl. Prostor vyd. 1. Praha: Prostor, 1998, 173 s. ISBN 80-85190-89-3. s.108-113.
dokázat, ale ani jednomu se tento záměr nezdaří. Giulia chce za každou cenu prorazit ve světě světové operní scény a dělá pro to vše, nicméně není tak talentovaná, a její hlas nesplňuje přísné požadavky, takže profesně stále setrvává na stejné pozici. Je rozhazovačná, vydržovalo si ji několik vlivných mužů, ale všichni ji nakonec opustili.
Platí si drahé učitele, ale v obdobích bez peněz a bez angažmá nemůže splácet nájem, večeří suché brambory, jenže to nikomu nepřizná. Sama se celou dobu obelhává a své lži pak začne dokonce považovat za skutečnost, tudíž sice oplývá optimismem, ale žije v nepřetržitém bludu. Několikrát se setkává s Ernestem, ale ani jeden z nich netuší, zda by dokázal dlouhodobě žít s tím druhým. Ernesto Giuliu dokonce požádá o ruku, ale ta si ho nevezme, a udělá dobře, neboť jejich názory se často rozcházejí, a Ernestův život nakonec končí fiaskem. On je trvale pesimistický, přemýšlí o politice a filozofuje, což je diametrálně odlišný způsob života, než vede cestovatelka Giulia. Ernesto se uzavírá do sebe, neumí se poprat s realitou a rozprodává svoji knihovnu, což je prakticky jeho konec.
I v Bel cantu, stejně tak jako v předchozí knize a v celém souhrnném díle Milady Součkové, se setkáváme opět s reorganizací odstavců a se záměrným nedokončováním vět. Kompozice je velmi uvolněná, a to až do té míry, že je v jedné části předem avizován a čtenáři bez okolků předložen přechod mezi dvěma po sobě jdoucími kapitolami, který je pak vzápětí vysvětlen vypravěčem. Adresát je tak nechán zcela na holičkách a neexistuje jiná možnost než pokračovat v dalším čtení a dozvědět se více.
„…vždyť víme, že Ernesto byl přesvědčen, že máme neustále před sebou mít velké vzory. Ale tím již přecházíme do následující kapitoly:
KAPITOLY ČTVRTÉ
na jejímž začátku přeložíme konec předcházející:…“20
V románu se uplatňuje i výrazná repetice, kdy si nelze nevšimnout opakujících se motivů, z nichž některé osvětlují případné budoucí strasti hrdinů či pozdější lítost na něčím, co měli udělat, ale neudělali.
„Chtěla by ho oslnit a domnívá se, že by to snad bylo možno vědomostmi o Alexandru Velikém. Lituje, bože, jak lituje, že nedával více pozor při hodinách slečny Koníčkové, té tlusťoučké, bledé slečny Koníčkové,…“21
20SOUČKOVÁ, Milada. Bel canto. Vyd. 2, v nakl. Prostor vyd. 1. Praha: Prostor, 2000, 213 s. ISBN 80- 7260-032-x. s.37-38.
Celkově se kompozice jednotlivých próz Milady Součkové v mnohém liší, ale taktéž vykazuje znaky shodné. Nejzajímavější je ale to, že jednotlivé části jejího díla do sebe postupně zapadají jako dílky dětské skládačky a tvoří tak jeden velký celek, který je prostoupený úžasnou hrou všech možných kompozičních postupů a komponent stavební struktury, takže se čtenář nikdy nenudí.
21 SOUČKOVÁ, Milada. Bel canto. Vyd. 2, v nakl. Prostor vyd. 1. Praha: Prostor, 2000, 213 s. ISBN 80- 7260-032-x. s.38-39.
3 Téma a motivy
Tématem prozaického díla rozumíme jeho věcný obsah, jenž celkově vystihuje základní myšlenku díla a její postupné ztvárňování v rámci textu. V prózách Milady Součkové je možno nalézt nepřeberné množství témat, která se často opakují a prolínají celým jejím prozaickým dílem. Typické jsou novátorské postupy realizované netradičním způsobem, vložené do modelu světa, kterému na základě tradic a zkušeností člověk rozumí.
Každý literární žánr a druh má rozdílné požadavky a preference ohledně tématu.
Součková v některých dílech dává přednost tématům všedním na úkor témat společensky a historicky důležitých. Opakovaně je čtenář svědkem toho, že například název kapitoly slibuje závažnou či dokonce krizovou situaci, která by měla rozpoutat rychlý a dramatický sled událostí, nicméně se o tomto tématu autorka zmiňuje jen okrajově, a místo toho si vybírá banální momenty obyčejného dne, jako je třeba poklidné nedělní odpoledne v rodině pražského stavitele. Jindy je téma průběžně zmiňováno či dopodrobna rozebíráno, ale v rámci zdánlivě čtenářsky méně atraktivní pasáže, což je například nákup rukavic ve specializovaném obchodě. Autorka se snaží inovovat a nalézat nové způsoby zpracování tématu. Ani klasické téma dodržování či porušování morálních zásad nezaručuje vždy úspěšnost díla, neboť záleží na způsobu uchopení a zvláštně na úrovni zpracování, což bývají právě dva rozhodující faktory pro přijetí díla společností. Ta je ovlivňována mnoha činiteli a dílo je tak do jisté míry limitováno, pokud jeho autor zamýšlí vydat jej během určitého období a v určité zemi.
S vydáváním svých děl na domácí půdě měla Součková nemalé problémy, což spíše než kvůli tématu bylo zapříčiněno jejími názory, a tudíž byla nucena k emigraci, kde pak její tvorba mohla vycházet v menších nákladech.
Existují témata klasická, jež se v literatuře objevují v průběhu staletí opakovaně, i témata novější a ne tolik známá či ne tolik oblíbená nebo přímo kontroverzní, s nimiž je celkem obtížné se vyrovnat, jak pro samotného autora, tak pro veřejnost. V rámci daného tématu se pak objevují jednotlivé motivy, které s tématem souvisí a dokreslují ho. Každý motiv popisuje něco jiného a rozvíjí se po určité linii, avšak dohromady spolu vytváří jednotný myšlenkový koncept díla. Literární texty však nemusí nutně obsahovat jen jedno ústřední téma, které přetrvává, a kde jsou všechny motivy
propojeny logickými vazbami, nýbrž mohou být tzv. polytematické.22 To znamená, že logika a dobře čitelná spojení mezi dílčími motivy buď vůbec neexistují, nebo jsou výrazně oslabena, a tím pádem se dostávají do popředí nemotivované asociace, časoprostorová dezorganizace a potlačení klíčových událostí. Toto schéma podporuje mozaikovitost, a je právě tím, které se ponejvíce uplatňuje v prózách Milady Součkové.
Polytematičnost je typická pro moderní román, kde se mimo jiné můžeme setkat s proudem vědomí, roztříštěností vzpomínek a zaměřením na niterné pocity autora, spojované na principu asociace.
Obvykle v rámci jednoho díla můžeme objevit i protikladná témata, která si navzájem odporují, ale jejich přítomnost dokazuje vyspělost autora, a jejich významný rozpor ozvláštňuje děj. V analyzovaných prózách by to mohl být například pohled na okolí očima malého nevinného děvčátka, které se postupně mění ve zralou ženu, a v závislosti na tom pak upravuje svoje nahlížení na chování ostatních. Na základě vzpomínek probíhá sebereflexe s uvědoměním si distance od okolního světa a jeho hodnotových měřítek. Téma paměti se ukazuje jako jedno z převažujících v rámci prozaické tvorby Milady Součkové.
V určitém tematickém okruhu jsou výrazné již zmíněné motivy, z nichž některé mohou být dominantní, a jiné, které nezastávají tak důležitou roli, jsou potlačeny.
Některé motivy se v různých intervalech mohou navracet, přičemž jiné se představí pouze jednou. Časté je také jejich obměňování a upravování, když mají znázornit pozměněnou skutečnost, nebo předvídají, že se něco bude teprve měnit. Spolu se symboly představují nezanedbatelnou složku výstavby literárního textu.
V debutu První písmena je nesnadné odhalit ústřední téma celého díla, neboť se jedná spíše o mozaikovité zachycení vzpomínek z dětství autorky, tudíž určit jednotné téma je prakticky nemožné. Převládá zde jakási chaotičnost daná užitím techniky proudu vědomí, jež je charakterizována prolínáním asociací, útržků vzpomínek a transformací představ, v tomto případě poměrně infantilních. K tomuto jasně polytematickému konceptu se ještě přidává pro Součkovou typický prvek cestování v čase napříč časovou osou tam a zpět bez jakýchkoli upozornění, což navíc podtrhuje zdání rozvzpomínání na rané dětství hlavní hrdinky.
22PETERKA, Josef. Teorie literatury pro učitele. Praha: Univerzita Karlova, 2001. ISBN 80-7290-045- 5. s.140.
První písmena také obsahují další charakteristický tematický rys autorčiny tvorby, a tím je upozorňování na to, že literatura je pouhá iluze života. Tvořenost a umělost literatury je zde zdůrazňována, a tak podstatně ruší atmosféru fikčního světa.
„Posazuje ji na židli ke stolku aby pila kávu, proč ji najednou opouští, nedovede také více než romanopisci? nebo se takhle nedá vytvořit podoba živého času? Chceme ji takovouhle, s lidskou podobou, se všemi ozdobami, chceme ji vycpat literaturou aby vydržela zapomněla na práci na sebe a sehrála nám příběh o živém prostoru a čase.“23
Z motivů pak můžeme vyzdvihnout metody fotografického či výtvarného ztvárnění skutečnosti. K tomu poslouží oživení sochy či obrazu (Jidáše, který loví ryby) nebo naopak zobrazení živé postavy jako součásti nějakého neživého předmětu, což může být například rodinné album plné fotografií. Na nich je zachycena hlavní hrdinka a její podoba je dále jaksi materializována ve formě jedné z fotografií, která je umístěna ve vitrínce všem na očích.
„Nehádejte podle šatiček na první fotografii je nahá s přiblblým držením nemluvněte neumí ještě sedět kdyby byla z královského rodu měla by nějakou významnější předložku…snad ji fotograf vystaví kolorovanou v zasklené skříňce vedle obchodu s motocykly v zahradní restauraci mezi stoly…“24
Druhý román s názvem Amor a Psyché má značně pevnější stavbu, a i když je v podstatě díky užití techniky proudu vědomí polytematický, některá z témat z celého textu vystupují a zasluhují si čtenářovu pozornost. Jedním z nich je platonická láska žákyně Augustiny k její učitelce Alžbětě. Augustina se chvílemi pokouší z této lásky, jež mnohdy zabíhá až k fyzickému kontaktu, vymanit a postava spisovatelky ji v tom nadšeně podporuje, protože chce sobecky Alžbětu jen pro sebe. Toto úsilí se ale v mládí ukazuje jako zbytečné a marné, nicméně později se náhled na zbožňovanou ženu mění.
S odstupem času vypravěčka posuzuje učitelku z pohledu dospělé ženy namísto pohledu poblázněné dívky, a tím se dostává k diametrálně odlišnému názoru na Alžbětin charakter. Představa o dříve tak milované a až skoro uctívané postavě se během času mění, nakonec je změněna úplně a Alžbětě jsou přisouzeny jiné, zdaleka ne tak ctnostné, vlastnosti.
23SOUČKOVÁ, Milada. První písmena. Vyd. 2., v ERM 1. Praha: ERM, 1995, 119 s. ISBN 80-85913- 15-1.
24 SOUČKOVÁ, Milada. První písmena. Vyd. 2., v ERM 1. Praha: ERM, 1995, 119 s. ISBN 80-85913- 15-1. s.25-26.
„Poslouchám Augustinino vyprávění a neupřímně ji povzbuzuji v lásce k osobě, kterou neznám a kterou v duchu opovrhuji již proto, že má Augustině nahraditi lásku k Alžbětě…předstírám údiv o obdiv, doufajíc, že se zbavím Augustininy lásky k Alžbětě.“25
Dalším z témat je nepochybně všudypřítomná snaha a touha vyhovět přání jedné z hlavních hrdinek, Alžběty, a napsat román o životě její matky. Tento záměr je znám již od prvních stránek, je mu z části podřízeno chování některých postav a je mu věnována závěrečná část knihy. Možná i právě kvůli tomu se v knize setkáváme se závažnými úvahami nad románovou poetikou obecně. Jsou zde probírány základní otázky poetiky, jako například jméno díla, zda je vůbec možné psát pásmo vypravěče v první osobě, kterou postavu použít pro sdělení čtenáři, zda existují dva druhy literatury- jeden pro muže a druhý pro ženy, nebo zda je efektivnější použít dialog či monolog k zobrazení situace. Celkově se Součková zmiňuje i o etice uměleckého díla, a také se zajímá o pokleslejší literární žánry, které jsou pro ni zdrojem inspirace pro vlastní tvůrčí činnost. Charakteristické jsou pro autorku časté kritiky konvenční prózy, které jsou záměrně zakomponovány do děje jako prosté a nepříliš rozsáhlé dějové odbočky plné ostrého hodnocení běžných postupů klasické literatury.
„…mohli bychom si vykládati následující Alžbětinu větu: čím jsem se na Tobě provinila, jako pouhý slovní výraz, užívaný při určitých příležitostech. Alžběta by zůstala taková, jakou ji chce míti většina literatury, neboli román by byl takový, jak si představuje Alžběta. Běda!“26
Celým dílem se prolíná motiv mytické báje o Amorovi a Psyché, podle níž je román pojmenován. Psyché je v závěru zobrazena jako dívka, jež se účastní pohřbu Alžbětiny matky. Jako podle mytického příběhu ji její drahý Amor v průběhu pohřbu chrání, aby neupadla ve věčný spánek, a nakonec se spolu zasnoubí. Mezi jmény truchlících opět najdeme odkazy na literaturu jako druh umění, neboť mezi mini jsou:
Poetický popis, Ústřední děj, Lit. rozbor a Epizody představující postavy tety Karly a Emilie.
25SOUČKOVÁ, Milada, MILOTA, Karel a Kristián SUDA (eds.). Amor a Psyché: (1937). Vyd. 2., V ERM 1. Praha: ERM, 1995, 235 s. ISBN 80-85913-11-9. s.94.
26 SOUČKOVÁ, Milada, MILOTA, Karel a Kristián SUDA (eds.). Amor a Psyché: (1937). Vyd. 2., V ERM 1. Praha: ERM, 1995, 235 s. ISBN 80-85913-11-9. s.126.
V knize se objevuje i mnoho jiných motivů, které se v nepravidelných intervalech opakují. Princip je podobný jako v Prvních písmenech, kde je běžné oživování obrazů. Z pouhého pozorování malby se postupem času zrodí propracovaný příběh, dokonce pojmenovaný jako Krátká povídka, aby se posléze vytratil úplně.
Opakujících se motivů si čtenář zpočátku ani nevšimne, ale jejich neustálý výskyt v textu je alespoň na chvíli zařadí k podstatným výrazům, jež dodávají próze na zvláštnosti. Jedná se o za normálních okolností bezpříznaková slova z jádra slovní zásoby českého jazyka, například dveře, chodba, pokoj, sklo, okno atd. Bezpochyby je zná každý mluvčí, a proto je nesnadné jejich funkci v první chvíli odhalit. Jejich opětovné zařazení do prozaického textu blízko sebe během dvou tří stránek upozorňuje na jejich význam. Navíc nejsou spojena v sousloví ani s žádným básnickým, grafickým ani syntaktickým prvkem, což ztěžuje jejich odhalení.
„Ukazuje mně zrcadlo, to je od paní Fechnerové…Zrcadlo je zdobeno zlatými vyřezávanými girlandami a zabírá skoro celou stěnu…, v níž se zrcadlí salonní lustr a svícny…a s úsměvem pohlíží na zrcadlo…V úhlu mezi dvěma odvěsnami, jichž součet čtverců prý se rovná čtverci nad přeponou, na níž visí zrcadlo.“27
V Amorovi a Psyché nalezneme také řadu rozličných hlubokomyslných úvah nad nejrůznějšími tématy. Kromě již zmíněných zamyšlení nad literaturou a jejími problémy se zde vyskytují i rozjímaní nad mravností a ctností, nad nadcházejícím stářím, nad minulostí i přítomností, nad pochybami a zradou či nad pokrytectvím a lží.
V ukázce se Milada vlichotí do přízně Alžbětiny neteře a chodí s ní na hodiny zpěvu jen proto, aby se o její tetě mohla dozvědět co nejvíce informací. Předstírané přátelství udržuje i přes to, že se jí neteř hnusí, nicméně touha po poznatcích o drahé učitelce je větší.
„Zavřený klavír doprovází zpěv Alžbětiny neteře. Do jejího velkého, odjakživa zřetelně pórovitého nosu, usazuje se pevněji špína, špuntíky v pórech se stálým dřením pleti pudrem lesknou. Jemné usazování tuku v podbradku jí nepůsobí obtíže, zato člověku zvedá žaludek a zlobu, při pohledu na štěstí, podobné jejímu…Neví, že jsem se k ní přibližovala jen proto, abych se přiblížila Alžbětě, a neví, že nakonec použiji jejího ušlechtilého přátelství k její přítelkyni, abych se naposledy setkala s Alžbětou.“28
27 SOUČKOVÁ, Milada, MILOTA, Karel a Kristián SUDA (eds.). Amor a Psyché: (1937). Vyd. 2., V ERM 1. Praha: ERM, 1995, 235 s. ISBN 80-85913-11-9. s.71-73.
28 SOUČKOVÁ, Milada, MILOTA, Karel a Kristián SUDA (eds.). Amor a Psyché: (1937). Vyd. 2., V ERM 1. Praha: ERM, 1995, 235 s. ISBN 80-85913-11-9. s.213-214.
Romány Odkaz a Zakladatelé jsou plné narážek na lidské ctnosti a hlavně na dodržování dobrých mravů. To je totiž jedna ze stěžejních vlastností, které udržují vysokou společenskou úroveň celého rodinného klanu napříč generacemi. Navíc veřejné povědomí o činech protagonistů je neustále živé, nesmlouvavé a přísné. Všichni obyvatelé totiž ustavičně kontrolují chování ostatních a prakticky neexistuje místo, kde by se před nimi mohl kdokoli schovat. Proto také dochází k neshodám mezi příbuznými, nájemníky i známými, neboť každý si myslí, že v těchto otázkách má pravdu. Všechny činnosti jsou tedy stále pod drobnohledem okolí, ať už jde o doprovázení do divadla, námluvy, nákupy, úklid, návštěvy, vaření atd. Snad největší veřejné pohoršení budí vdova paní Majerová, nájemnice domu pana Kroupy. Všechny ostatní partaje si na ni stěžují, protože si vodí za bílého dne do domu milence a chodí po bytě zcela nahá, a tak prý kazí mládež. Pan Kroupa ale toto pozdvižení nechce řešit a nejraději by zodpovědnost převedl na paní domovnici. Problémová paní Majerová na kritiku v podstatě nereaguje a rodičům z protějšího domu vzkazuje, že si mají své chlapce hlídat sami, protože ona se nenechá nikým omezovat.
„Paní Majerová říká: ať se nedívají! mám se kvůli nim strojit? Ženské závidějí, neříkejte nic, paní správcová, jsou to nepřející ženské…. Když zazvoní u paní Majerové někdo od úřadu, paní Majerová sama otevře, má na sobě jen župánek a pořád se jí rozvírá. Zve úřední osobu dál, vede ji do pokoje (kde přivítají takhle vlídně úřední osobu?)… Úřední osoba je ženatá: to jsou pak starosti. Lidé si zbytečně ztěžují život.“29 Téma společenských hodnot a sledování jejich plnění se úzce pojí i s dalším tématem, a tím je náboženství. Aluze v případě křesťanství se objevují velmi často ať už v motlitbách, různých odkazech na Bibli či v návštěvě kostela. Spojitost s předcházejícím tématem je zřejmá tehdy, když se do jedné entity vtělí právě křesťanská víra a k tomu pomlouvačný jedinec či celé město. Dohromady pak působí skoro až jako nadpřirozená bytost, které se nic neutají, a je marné se před ní schovávat.
Člověk se tak cítí být pod nepřetržitým dohledem na dvou frontách, jak na té duchovní vůči bohu, tak i na té světské vůči ostatním lidem, kteří jej posuzují. V takové nezáviděníhodné situaci se ocitla paní Burdová po ztrátě svého manžela, kdy její počínání pozoruje celý Kostelec v čele se závistivou paní Zelenkovou, neboť ta
29SOUČKOVÁ, Milada. Odkaz: Zakladatelé. Vyd. 2., v nakl. Prostor 1. Praha: Prostor, 1997, 432 s.
ISBN 80-85190-62-1. s.385-386.
potřebuje mít vše pod dozorem, a kvůli své lstivé povaze je pak znázorňována s nelichotivými atributy připomínajícími peklo.
„Boží oko vidí dohazovače, jak vychází z hospody na náměstí, jak se vydává na cestu k Burdovům. Hlava Zelenkové, přiskřípnutá ve výklenku pod božím okem, poulí oči, aby viděla dohazovače mířícího k Burdovům; v ústech se jí míhá rozeklaný jazyk:
viděli jste?!“30
Dalším tématem je nezastavitelné plynutí času. Není v silách protagonistů si čas podrobit a dříve či později si to všichni uvědomí. Na konci se potvrzuje, že čas platí pro každého, a uvažují o něm i ti, od kterých se to nejméně čeká, nicméně trochu v jiných souvislostech. Malá dcera Kroupových si dělá starosti o to, že až za několik let zemřou její rodiče, nebude mít dostatek peněz, aby se uživila. Nestará se o vzpomínky, ani o to, že jí budou rodiče chybět, ale zajímá ji, z čeho bude žít. Téma peněz je často skryté, ale vynořuje se tehdy, když na něj rodiče nejsou vůbec připraveni.
„Vyděšené dítě sedí na posteli a rodiče se ho vyptávají: je ti něco? něco se ti zdálo?
Že umřete.
Neboj se, to bude ještě dlouho trvat.
Nebojím se, že umřete.
Tak čeho se bojíš?
Ž čeho budu živa, až umřete?!
Rodiče se na sebe podívali. Stojí zaraženi nad svým dítětem, pronásledovaným myšlenkou na jejich smrt, ne pomyšlením na to, že je jednou ztratí, nýbrž tím, z čeho bude živo po jejich smrti.“31
I v dvojrománu se setkáváme s motivy, které jsou nejprve běžnou součástí textu, ale záměrnou repeticí nabývají na důležitosti, tak jako v Amorovi a Psyché. Tentokrát se ale nejedná jen o pouhá slova, ale i o slovní spojení nebo celé věty (ach, jak byl člověk nešťastný, jako by nebyla vdaná ženská).
Próza Neznámý člověk se vyznačuje především zaměřením na paměť. Právě ta zde představuje jedno z témat, které nad ostatními poněkud vyčnívá. Celá podstata
30 SOUČKOVÁ, Milada. Odkaz: Zakladatelé. Vyd. 2., v nakl. Prostor 1. Praha: Prostor, 1997, 432 s.
ISBN 80-85190-62-1. s.104.
31 SOUČKOVÁ, Milada. Odkaz: Zakladatelé. Vyd. 2., v nakl. Prostor 1. Praha: Prostor, 1997, 432 s.
ISBN 80-85190-62-1. s.428.
