Podpora spolupráce v oddílu gymnastického aerobiku

Podpora spolupráce v oddílu gymnastického aerobiku

Bakalářská práce

Studijní program: B7505 – Vychovatelství

Studijní obor: 7505R004 – Pedagogika volného času Autor práce: Nikola Wernerová

Vedoucí práce: Mgr. Andrea Rozkovcová, Ph.D.

T E C H N I C K A U N I V E R Z I T A V L I B E R C I Fakulta pHrodov6dn6-humanitni a pedagogicka

Akademicky rok: 2013/2014

Z A D A N I B A K A L A R S K E P R A C E

(PROJEKTU, UMELECKEHO DILA, UMELECKEHO VYKONU)

Jmeno a pfijmeni: Nikola Wernerova Osobni cislo: P12000977 Studijni program: B7505 Vychovatelstvi Studijni obor: Pedagogika volneho Sasu

Nazev tematu: Podpora spoluprace v oddilu gymnastickeho aerobiku Zadavajici katedra: K a t e d r a pedagogiky a psychologie

Z a s a d y p r o v y p r a c o v a n i : Cil:

Vytvofit program na podporu spoluprace v oddilu gymnastickeho aerobiku v klubu Sport Aerobic Liberec

Pozadavky:

Pravidelna prace se skupinou, Pravidelna konzultace, Prace s odbornou literaturou Metody:

Pozorovani, Hodnoceni

Rozsah grafickych praci:

Rozsah pracovni zpravy:

Forma zpracovani bakalafske prace: t i § t e n a Seznam odborne literatury:

K A S l K O V A , H . U c i m e se spolupraci s p o l u p r a c i . K l a d n o : A S I S , 2005. I S B N 80-239-4668-4.

S V O B O D A , B . Pedagogika s p o r t u . P r a h a : K a r o l i n u m , 2007. I S B N 978-80-246-1258-1.

S V A R f C E K , R . , S E D O V A , K . K v a l i t a t i v n i v y z k u m v pedagogickych vgdach.

P r a h a : P o r t a l , 2007. I S B N 978-80-7367-313-0.

T Y R L l K , M . ZatSz v adolecsenci, B r n o : M a s a r y k o v a u n i v e r z i t a , 2012. I S B N 978-80-210-6042-5.

V A L l S O V A , A . K o m u n i k a c e a vzajemne p o r o z u m e n i : h r y p r o d o s p i v a j i c i . P r a h a : G r a d a , 2005. I S B N 80-247-0842-6.

Vedouci bakalafske prace: M g r . A n d r e a Rozkovcova, P h . D . Katedra pedagogiky a psychologie

Datum zadani bakalafske prace: 7. d u b n a 2014 Termin odevzdani bakalafske prace: 15. prosince 2014

doc. RNDr. Miroslav Brzezina, CSc.

dekan

L.S.

vedouci katedry

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

Poděkování

Tímto způsobem bych ráda poděkovala Mgr. Andree Rozkovcové, Ph. D. za podporu, cenné rady a za čas, který mi věnovala při tvorbě bakalářské práce. Dále bych chtěla poděkovat dívkách z oddílu gymnastického aerobiku Sport Aerobic Liberec, které mi pózovaly při fotografování.

Abstrakt

Cílem této bakalářské práce je vytvořit program na podporu spolupráce v oddílu gymnastického aerobiku. Program je především zaměřen na dívky, které jsou v období adolescence a pubescence.

Program je vytvořen ze tří částí. První částí je kruhový trénink, druhou částí soustředění a třetí částí je návrh teamspiritového programu na podporu spolupráce.

Kruhový trénink je založen na spolupráci ve dvojicích, které se neustále obměňují. Při tomto typu kruhového tréninku je důležitá spolupráce ve zmíněných dvojicích, jelikož jedna bez druhé by nemohly trénovat. Druhou částí je soustředění gymnastického aerobiku.

Soustředění je zaměřeno na aktivity, ve kterých se dívky učí vzájemnému kontaktu a spolupráci. Poslední částí je návrh teamspiritového programu na podporu spolupráce, ve kterém dívky zažijí dny plné zážitků z netradičních sportovních aktivit.

Klíčová slova: Gymnastický aerobik, podpora spolupráce, kruhový trénink, soustředění, teamspiritový program

Abstract

The objective of this Bachelor’s thesis is to create a program to support the collaboration in the Gym Aerobic Class. The program is primarily aimed to adolescent and pubescent girls.

The program consists of three parts. The first part is a circuit training, the second part is a concentration training and the third part is a concept team spirit program to support the collaboration of the Gym Aerobic Class members. The circuit training is based on cooperation in pairs. The pairs often change. Cooperation in pairs is important in this type of circuit training because one without the other would not be able to train. The second part is concentration training of aerobics gymnastics. The concentration training is based on activities in which girls learn mutual contact and cooperation. The last part - the concept team spirit program aims to support the collaboration. The girls experience a day full of uncommon sports activities in this concept.

Keywords: Gymnastics aerobics, supporting collaboration, circuit training, concentration training, team spirit program training, team spirit program

Obsah

Úvod...8

1 Sport...10

1.1 Socializace sportem...11

1.2 Výchova sportem...14

2 Gymnastický aerobik...16

3 Osobnost sportovce v kolektivním sportu...18

3.1 Vrozené znaky...19

3.2 Získané znaky...21

4 Osobnost trenéra...23

5 Motivace...27

6 Spolupráce...30

7 Pubescence a adolescence...32

7.1 Pubescence...32

7.2 Adolescence...34

8 Teamspirit a teambuilding...37

8.1 Rozdíly mezi teamspiritem a teambuildingem...39

9 Program pro podporu spolupráce v oddílu gymnastického aerobiku...41

9.1 Charakteristika skupiny...41

9.2 Trenér...42

9.3 Stručný popis programu...43

9.4 Kruhový trénink...43

9.5 Zhodnocení kruhového tréninku...56

9.6 Soustředění gymnastického aerobiku...57

9.7 Zhodnocení soustředění gymnastického aerobiku...65

9.8 Návrh teamspiritového programu...66

10 Diskuze ke třem složkám programu...74

11 Závěr...75

12 Zdroje...77

Úvod

V současné době je sport pojem, který nás obklopuje každý den. Většinou každý z nás nějaký sport v minulosti či v současnosti dělal. Pro někoho je sport koníček, při kterém relaxuje, nebo sportuje pro to, aby se odreagoval a nabral nové síly. Někteří ho považují za činnost, díky níž si upevňují své zdraví a sportují jen kvůli tomu, aby dobře vypadali. Pro někoho je to zaměstnání, díky kterému se dostává do kontaktu s ostatními lidmi. Je mnoho pohledů na to, proč lidé vlastně sportují.

Bohužel existují i lidé, kteří na sport nahlížejí jako na nepotřebnou, nezáživnou věc. Mluvím o těch, kteří si neváží svého života a své tělo pouze „devastují“ jídlem.

Postupem času začínají mít problémy se svou váhou a stanou se obézními. Nejhorší je, že stále narůstá větší počet obézní mládeže. Místo toho, aby rodiče vedli své děti ke sportu, nechávají je doma nejlépe před televizí, aby měli nad svými dětmi neustálý dohled.

Sport vede jedince k socializaci. Lidé zde navazují nové kontakty, potkávají díky sportu nové lidi a kamarády. Při sportu se setkáme s lidmi, kteří mají stejné zájmy jako my, a tím je především sport. Ať už se jedná o sportovní oddíly nebo o veřejné prostranství, jako jsou například komerční hodiny, kam si chodí každý nezávisle na tom, koho potká.

Touto bakalářskou prací chci poukázat na to, jak je důležité sportovat, protože sport nám může přinést radost, uspokojení a především dobrou fyzickou, ale i psychickou kondici. Ať už se jedná o zmíněnou socializaci, tak slouží také jako prevence před patologickými jevy. Učí nás, jak se máme správně chovat a především nám vhodně vyplňuje náš volný čas.

Při sportu je důležité (především při kolektivních sportech), aby sportovci mezi sebou spolupracovali. Ve své bakalářské práci se budu věnovat skupině dívek v oddílu gymnastického aerobiku. S dívkami z tohoto oddílu pracuji mnoho let jako trenér. Všichni se mezi sebou dobře známe a dívky si mezi sebou vytvořily přátelské vztahy. Problém vidím v tom, když je jedna z dívek nucena odejít, například ze zdravotních důvodů, naruší tím celou skupinu. Dívky si mezi sebou opět musí vybudovat nové vztahy a především začít mezi sebou budovat opět novou spolupráci. To samé platí v opačném případě, když k nám do oddílu přijde nová členka.

Největší komplikací je ovšem čas. Jelikož jsou dívky na vrcholové úrovni, musí se co nejrychleji ztotožnit s novými členkami, nebo se co nejrychleji smířit s tím, když někdo odejde. Dívky se několikrát v roce účastní soutěží a je jen dobře, když se rychle naučí mezi sebou spolupracovat. Ať už se jedná o spolupráci v učení nových sestav, nebo o spolupráci

při učení nových obtížnostních prvků atd.

Z tohoto důvodu jsem se rozhodla napsat práci na toto téma. Myslím si, že tento problém není jen v mé skupině nebo v celém oddílu gymnastického aerobiku. Myslím, že tento problém postihuje více kolektivních sportů, ať už se jedná o jakoukoli výkonnostní skupinu. Vzájemná spolupráce také může vést ke zlepšení celkových výsledků u sportovců, může se zmenšit absence při trénincích a také se utužují vztahy mezi sportovci. Byla bych ráda, aby má práce byla i pro ostatní trenéry přínosem. Jelikož trenér je ten, který by měl vést své svěřence a měl by je dovést k nejlepším výsledkům. Proto chci vytvořit program na podporu spolupráce v našem oddíle. Pro ostatní trenéry by tento program mohl být inspirací v tom, jak podpořit spolupráci i v jejich oddílu.

1 Sport

Slovo sport znamená podle Evropské Charty sportu (1992, s. 4), že „Sport jsou všechny formy tělesné činnosti, které si kladou za cíl projevení či zdokonalení tělesné i psychické kondice, rozvoj společenských vztahů nebo dosažení výsledků v soutěžích na všech úrovních.“

Sport je dnes rozšířený po celém světě, a to napříč všemi věkovými kategoriemi. Je považován za zábavu i za zaměstnání, přináší peníze i slávu, umožňuje radost z výhry, ale i velká zklamání. Ve sportu může být člověk profesionál, kde reprezentuje svou zemi. Ale také se sportu může věnovat jen pro své uspokojení (Svoboda, 2000).

Sport je chápán jako zájmová činnost, kde se jedinci snaží mezi sebou soutěžit.

Jedinci jsou buď na komerční úrovni, nebo se dostávají až na profesionální úroveň. S rozvojem sportu dostává sport ve společnosti větší význam a zvyšují se také nároky na odborné řešení problémů související s těmito činnostmi (Paulík, 2006).

Podle Dovalila (2002, s. 6) je „sport dobrovolná pohybová aktivita, motivovaná snahou pro dosažení maximální výkonnosti, rozvíjené v tréninku a demonstrované v soutěžích.“

Já považuji sport za cílevědomou záměrnou činnost, kterou děláme pro radost.

Ztotožňuji se s názorem Evropské charty sportu, kde díky sportu dochází ke zdokonalování tělesné a psychické kondice. Pokud jedinec není motivován a je do sportu nucen (v některých případech tělesná výchova ve škole), nepodá nikdy takové výsledky, jaké se od něho očekávají a kterých chce sám dosáhnout. Sport považuji za prevenci před patologickými jevy.

„Sport je neobyčejně rozšířenou činností, například v USA se každý rok účastní sportovního programu mládeže třicet miliónů chlapců a dívek a toto číslo stále vzrůstá.

I u nás je vysoký počet sportující mládeže, i přes skutečnost, že sport je součástí školní výchovy (Svoboda, 2000, s. 11).“

Neustále vznikají nová odvětví, a to hlavně díky technickým zařízením, novému náčiní, kombinacím dvou a více sportů, využitím možností v krytých sportovištích, ale hlavně díky vymýšlení nových činností (Svoboda, 2000).

V současné době se sport dělí na tři výkonnostní skupiny. Rozdělujeme sport na vrcholový, výkonností a rekreační. Ve vrcholovém sportu jedinec dosahuje maximálních výkonů a snaží se být lepší než soupeř. Mluvíme o sportu na profesionální úrovni.

Výkonnostní sport je podobný vrcholovému, ale rozdíl je v tom, že se jedná o úroveň

amatérskou. Třetí skupinou jsou sporty pro zdraví, neboli rekreační, které jsou založeny především na zábavě. Díky této skupině dochází k upevňování zdraví a k pozitivnímu lidskému životu. Hlavní myšlenka je sport pro všechny. Začal se užívat i další pojem – masový sport, který se začal užívat v souvislosti se snahami podporovat sport široké veřejnosti s cílem posílit její zdatnost a zdraví (Slepičková, 2005).

Pokud sportovec zvládne určitou dovednost, dosáhne stanoveného cíle. Přitom si sportovec mnohdy neuvědomuje úsilí, které musel vynaložit, vůli a trpělivost a další kvality, které se mohou dobře uplatnit i v jiných životních situacích. Sportovní činnosti přivádí sportovce do specifického životního prostředí, které na něj působí. Nejvíce na něj působí především trenér, který se považuje za vedení sportovních činností (Svoboda, 2000).

Sport přináší širokou škálu možností v rozvoji jedince. Rozvíjí všechny typy pohybových schopností. Ať už rychlost, obratnost, sílu, flexibilitu, tak i vytrvalost a pohyblivost (Sekot, 2006).

„Myšlenka přínosu sportu stojí na představě o specifičnosti činnosti vzhledem k jiným životním činnostem. Je ovšem nutno připustit, že mají pravdu i autoři s tvrzením, že sport ve svém vývoji jen odráží situace industriální společnosti, protože má s prací společné znaky (růst výkonu, zvyšování produkce, specializace, složitost metod, a dokonce ve vrcholovém pojetí i regenerace). Nejméně pochybností o významu zejména herních činností pro socializaci je u dětí. Je ostatně známo, jak Piaget spojuje hru dětí s kognitivním vývojem, a tím i se stadii morálního rozvoje (Svoboda, 2000, s. 26).“

Zde se vysvětluje, že sport je také prostředkem socializace. Proto bude další podkapitola věnována socializaci právě zmíněným sportem.

1.1 Socializace sportem

Podle Vágnerové (2007, s. 273) je „Socializace celoživotním procesem utváření a vývoje člověka ve společenskou bytost. Tento proces probíhá ve vzájemné interakci jedince a společnosti.

Podle Výrosta je socializace „proces, kdy dochází k osvojování způsobu chování a seznamování se s kulturním prostředím, osvojení si společenských norem, plné přizpůsobení se společenskému životu (Výrost, 2008, s. 49).“

Svoboda (2000) tvrdí, že socializace znamená, že se člověk učí dovednostem, postojům, hodnotám a chování, které mu umožňují začlenit se do společnosti, v níž žije.

Na jedince působí okolí, kde hlavní roli hraje rodina, vrstevníci, škola, atd. Sport může mít

významnou úlohu, zejména pro ty, kteří sportují aktivně a s dostatečnou angažovaností.

Sportovec se ztotožňuje s nároky sportovního života, ve kterém se utvářejí nejen pozitivní projevy z hlediska společnosti, ale také se přenáší do ostatních životních sfér.

Podle Jedličky „v rámci socializace jedinec zvnitřňuje funkční významy a rolová očekávání, její těžiště je sice položeno do dětství, ale trvá celoživotně. Institucionalizace rolí vede k očekávání vhodného chování jedinců. Toto očekávání umožňuje odhadnout, k jakým následkům povede vybraný způsob jednání v určité situaci. Osvojení a zvnitřnělé role paralelně utvářejí morální standardy, které se díky socializačním procesům stávají trvalou výbavou života lidí, ať již jedinec svým založením těmto standardům odpovídá či nikoli (Jedlička, 2015, s. 14).“

Se sportem souvisejí také mechanismy, jako jsou identifikace a imitace.

Identifikace znamená učení se pozorováním od někoho druhého. Přebírá se jako celek.

Chováme se tak, jak by se choval ten druhý v dané situaci. Například nový kapitán v oddílu se chová tak, jak by se choval ten předešlý. Kapitán se identifikuje. Kdežto imitace znamená napodobování. Ztotožňujeme se například pouze v dosažených podobných nebo stejných cílech – například ve stylu řeči (Flemr, 2010).

„Heinemann popsal čtyři dimenze socializace, které jsou důležité jak obecně, tak v kontextu sportu (Heinemann in Flemr, 2010, s. 72 – 73).

• Normativní konformita – hodnoty, normy, symboly, techniky, které se jedinec učí

• Sebeidentita – schopnost kombinovat očekávání a požadavky sociální role

• Kompetence – schopnost autonomního jednání, zvládání konfliktů, přijímat normy

• Solidarita – schopnost spojit sebeidentitu a kompetenci se svými společenskými závazky“

Zapojením do společnosti si člověk osvojuje a získává sociální role. Tyto role jsou závislé na věku, pohlaví, zaměstnáním apod. Společnost, ve které se nacházíme, by měla sdílet společné hodnoty, nebo normy, kterými se řídíme a přizpůsobujeme jim své chování.

Tento obsah socializace je předáván mezi každým jedincem socializace. Mezi činitele socializace se řadí prvotně rodina, škola a vrstevnické skupiny (Výrost, 2008).

„Význam sportovní činnosti pro socializaci je patrný i z řady výzkumných studií.

Sportovní činnost učí v rámci sociální interakce preferovat kooperaci, učí přejímat roli druhého, napomáhá sociální mobilitě díky umění doplňování se v činnosti za účelem dosažení společného cíle (Slepička, 1982, s. 15).“

Pomocí hry se děti dostávají do různých sociálních rolí a učí se tak důležitým

funkcím. Učí se vnímat role druhých dětí, a tím ovlivňují svou vlastní činnost. Tak se postupně dostávají do rolí dospělých a pochopí nutnost spolupráce. Sportovní hry se pak nacházejí na rozhraní mezi spontánní hrou a institucionalizovaným sportem, v němž nachází vhodné postoje k soupeři, jež jsou důležitou podmínkou pro soutěžení (Svoboda, 2000).

V dětství probíhá socializace ve sportovních a pohybových činnostech víceméně nepozorovaně a v adolescenci je hlavní prosadit se ve světě dospělých. V dospělosti je to už individuální. Jedinec se buď snaží vítězit v profesionálním sportu, nebo se věnuje sportu pro zdraví. Stáří přináší především zdravotní problémy, ale mnoho autorů se liší v názorech na to, z kolika procent je délka života závislá na způsobu života. Zkušenosti i výzkumy se staršími občany ukazují, že cvičení a mírné sportování může vést k pozitivním výsledkům, a to jak ve zvládání určitých dovedností, tak v sociálních kontaktech. Nelze odpovědět na základní otázku zcela jednoznačně, ale mnozí teoretici a praktici pevně věří, že sport a pohybová aktivita napomáhá k socializaci (Svoboda, 2000).

Socializace se rozděluje do tří etap. Socializace primární, sekundární a terciární.

Primární probíhá u dětí do tří let, sekundární u dětí nad tři roky a u dospělých jedinců probíhá terciární socializace (Flemr, 2010).

Mezi nejvýznamnější socializační činitele patří především rodina, vrstevníci, škola, kroužky atd. Socializace probíhá vědomě, ale i mimovolně, plánovitě, ale i nahodile. Na socializaci se podílí velké množství institucí a společností (Flemr, 2010).

Se socializací je nejvíce spjata rodina. V rodině si prvně děti osvojují normy a hodnoty dané společnosti. Rodina usiluje o to, aby jejich potomek vyrostl v silnou a rozhodnou bytost. Právě v rodině si jedinec osvojuje chování příslušné k jeho pohlaví.

U chlapců se očekává při sportu především síla, ale u dívek něžnost a ladnost. Chlapci mají většinou výborné sportovní dovednosti obecně – jako například atletické výsledky a vytrvalost. Dívky si získávají svou popularitu především výsledky ve škole a svými sociálními dovednostmi. Obecně se říká, že účast chlapců a dívek na sportovních činnostech je dána rodinným zázemím, podporou přátel, životních vzorů a příležitostmi s nimi spjatými (Sekot, 2006).

Tato tvrzení vypovídají o tom, že je důležité, v jakých podmínkách jedinec vyrůstá.

Důležité to je i pro mou práci s dívkami v oddílu. Pokud jsou dívky v rodině vedeny k dobrému jednání s lidmi, osvojují si normy a hodnoty, tak potom je s nimi dobrá komunikace a můžeme vzájemně společně spolupracovat. Tudíž primární socializace je jedna z nejdůležitějších pro získání rolí a základních pravidel. Ale také je důležitá zmíněná

sekundární socializace, která probíhá ve škole. Ve škole se dostávají k prvním větším skupinám vrstevníků, kde získávají především komunikační dovednosti. Naučí se, jak spolupracovat ve větších skupinách, a to je právě také důležité pro mé působení v oddílu.

Terciární socializace probíhá například ve volnočasových aktivitách. Ta se k mé bakalářské práci vztahuje právě k oddílu gymnastického aerobiku.

Socializace napomáhá k tomu, jak se mezi s sebou jedinci vzájemně chovají. Proto je důležitá jejich výchova. Jedinci jsou vychováváni primárně v rodině, ve škole, ale také při volnočasových aktivitách. Ať už se dítě věnuje hudbě, umění, anebo sportu. Proto je další kapitola věnována výchově sportem.

1.2 Výchova sportem

Výchova je sociální jednání, plánovité a cílevědomé, které slouží k tomu, aby se jedinec socializoval optimálně a relativně autonomně. Působení vychovatele má tedy mít sociálně zprostředkující a převážně nepřímý charakter. Člověk má získat schopnost samostatně a zodpovědně regulovat své chování ve společnosti, včetně sportovních činností (Svoboda, 2000).

Podle Průchy (2003) je výchova proces, který působí na člověka se záměrem dosáhnout kladných změn v jeho vývoji, a to především při snaze osvojení si norem dané společnosti. Cílem je, aby se osobnost stala autentickou a socializovanou.

Než se dostaneme k samotnému sportu a výchově, je důležité si uvědomit, že sport je složen ze tří oblastí poznání, které napomáhají vytvořit sportovní výkon. Patří mezi ně obecné i specifické poznatkové zázemí, vědomosti a zkušenosti trenérů, cvičitelů a dalších osob, které již přináší své poznatky do praxe a v neposlední řadě také poznatky samotného sportovce (Svoboda, 2000).

Disciplína, která se zabývá výchovou ve sportu, se nazývá pedagogika sportu. Lze prokázat, že i nepříliš intenzivní, například aerobní cvičení má příznivý vliv na fyzickou kondici, ale i duševní pohodu (Svoboda, 2000).

Pokud je sport vedený zodpovědnou osobou, která sport správně organizuje, přispívá u jedince k tělesnému rozvoji, upevňuje mu zdraví, jeho výkonnost se zvyšuje a přispívá především k jeho rozvoji osobnosti (Choutka, 1978).

„Behaviorální vědci argumentovali, že lidské chování je neobyčejně plastické. Dítě je „tabula rasa“ či nepopsaný list, do jehož zkušenosti lze vštípit cokoli. Čím se člověk stane, to je výsledkem událostí v jeho vývoji, dědičnost není důležitá. V podstatě navázali na přesvědčení Johna Locka, že dítě je nepopsaný list a vše, čím se stane, je výsledkem

výchovy. Z tohoto pedagogického optimismu vychází teze, že principiálně všemocná je socializace a její vědomá a řízená součást - výchova (Jedlička, 2015, s. 19).“

„V současnosti již mnozí sociální vědci shledávají toto přesvědčení jako beznadějně naivní. Mezi badateli obvykle existuje shoda v názoru, že diskuse o tom, zda má větší vliv dědičnost, či výchova, nemá zřetelné rozřešení, poněvadž oba tyto faktory úzce korelují a nelze je od sebe oddělit (Jedlička, 2015, s. 19).“

Bez pomoci druhých lidí (rodičů, učitelů, trenérů) bychom nenašli sami sebe a nerozvíjeli svou osobnost. Měli bychom působit záměrně a aktivně na změny hodnot svých svěřenců. Mezi tyto hodnoty zařazujeme i navazovaní pozitivního vztahu k pohybovým činnostem. (Svoboda, 2000).

Výchova sportovců je vedena především k růstu výkonové úrovně. Neznamená to, že se trenéři zaměřují pouze na tuto oblast v trénincích. Sport také působí na psychickou stránku jedince, kterou rozvíjí. Působí také na schopnosti, které se týkají rozumu a v neposlední řadě působí také na sociální hlediska vývoje sportovce (Choutka, 1978).

Sport jak na trénincích, tak i na soutěžích, spadá do výchovně vzdělávacího procesu. Největší vize u sportovců je dosáhnutí co nejvyšších a nejlepších výkonů. Právě tato vize představuje motor, díky kterému sportovci získávají náboj ke sportovní činnosti.

Na trénincích a na soutěžích není sportovec sám, tudíž se neustále nachází v kolektivu. I tento prvek ovlivňuje výchovně vzdělávací proces (Choutka, 1978).

V této kapitole jsem psala o sportu obecně. V následující kapitole se budu věnovat, konkrétnímu sportu – gymnastickému aerobiku, o kterém je tato bakalářská práce.

2 Gymnastický aerobik

Aerobik se začal objevovat v 80. letech minulého století. Aerobik byl spojován jako cvičení s hudbou. K jeho rychlému rozšíření došlo díky propojení cvičitelek rytmické gymnastiky a učitelek tělesné výchovy. V roce 1992 vznikl Český svaz aerobiku (ČSAE), který pořádá soutěže a podporuje aerobik nejen závodní ale i rekreační (Černá, 2013).

Sportovní aerobik vznikl na základě tanečního aerobiku pro veřejnost v 90. letech a rozšířil se po celém světě. Postupně se začal aerobik považovat za sport, ve kterém se našli talentovaní jedinci, kteří se v tomto sportu stali profesionály. Především díky Olze Šípkové, která se stala první českou mistryní světa, se aerobik dočkal uznání a začal se šířit po celé České republice. Od komerční formy vzniklo odvětví závodního aerobiku, které se neustále rozšiřuje mezi mladistvými.Tento aerobik je nejmladším sportem zařazeným mezi gymnastické sporty (Krištofič, 2009).

Gymnastický aerobik patří pod hlavičku České gymnastické federace (ČGF).

Pravidla pro závodění určuje právě tato federace a každé čtyři roky tato pravidla obměňuje, aby se tento sport neustále rozvíjel a vylepšoval v porovnání s celým světem (FIG, 2016).

Závodní sestava má délku 1:15, 1:30 nebo 1:45, záleží na věkové kategorii. Ve všech věkových kategoriích je tolerance pět vteřin. Choreografie je složená na libovolný hudební doprovod, ale kroky jsou vymýšleny tak, aby co nejvíce ladily k hudbě. Kromě aerobních vazeb musí choreografie obsahovat daný počet povinných prvků. Pro každou věkovou kategorii, jsou prvky přizpůsobeny tak, aby je jedinci v dané kategorii zvládali.

Povinné prvky jsou statická síla, dynamická síla, flexibilita a rovnováha, skoky a pády a další prvky si mohou zvolit libovolně, ale vždy je přesně stanovený jejich počet (FIG, 2013).

V gymnastickém aerobiku se rozdělují závodníci do pěti věkových kategorií. Od nejmladších šestiletých jedinců až po nejstarší kategorii. První kategorie je pod názvem NG. Tato kategorie je pro děti, kterým je mezi šestým až osmým rokem. Další kategorie je ND, zde jsou děti mezi devátým a jedenáctým rokem. V kategorii AG1 (mladší žáci) se nacházejí jedinci, kterým je dvanáct až čtrnáct let. Mezi starší žáky (AG2) patří jedinci, kterým je mezi šestnácti až osmnácti roky. Poslední kategorie jsou senioři, do které patří jedinci, kterým je osmnáct let a více.

Další rozdělení kategorií je podle počtu závodníků ve skupině. Skupina může být jednočlenná (IW, IM), párová (MP), kde je chlapec s dívkou, tříčlenná (TR) nebo

pětičlenná (GR) a step aerobik. Další skupina, která se objevila nově, je kategorie Dance, kde může být pět až deset členů. Kategorie Team aerobik vznikla pro méně talentované jedince, kteří nejsou schopni zvládat prvky obtížnosti, a přesto se chtějí věnovat tomuto sportu (FIG, 2013).

Panel rozhodčích je složen ze čtrnácti členů. Někteří se zaměřují na umělecký projev, další na technické provedení a na prvky obtížnosti. Vše kontroluje hlavní rozhodčí.

Na závodní ploše pak sedí dva rozhodčí, kteří kontrolují přešlapy. (FIG, 2013).

Závodní plocha je odpružená. Velikost plochy je 7x7 nebo 10x10 metrů. Menší plocha je pro mladší věkové kategorie, větší plocha je pro starší věkové kategorie a pro více než tří členné týmy (FIG, 2013).

V tomto sportu je důležitá vzájemná spolupráce ať už při trénincích trénování obtížnostních prvků, tak i při trénování sestav. Spolupráce je také důležitá na soutěžích.

Spolupráce a vzájemná důvěra je důležitá například při zvedáčkách, které jsou v choreografii také povinné. Děvčata v sestavě dále spolupracují, například když tvoří formace (postavení). Při určitém cviku musí být v danou dobu na daném místě, aby se nekoply nebo se nestřetly společně na místě, kde má být jen jedna. Spolupráce není důležitá jen v sestavě, ale i v trénincích a například při zvyšování fyzické kondice. Tuto formu tréninku popíšu v praktické části.

V těchto dvou kapitolách se psalo o sportu, socializaci a výchově. Ale mnohé záleží na jedinci, tedy na jeho osobnosti. Například jak bude jedinec komunikativní, jak je schopen se zapojit do kolektivu, jak se dívá na sport, kterému se věnuje, zda sport dělá, protože musí, anebo proto, že ho to baví. Další kapitola bude věnována osobnosti sportovce.

3 Osobnost sportovce v kolektivním sportu

Podle Vágnerové (2007, s. 215) „osobnost lze definovat jako relativně stabilní systém, komplex vzájemně propojených somatických a psychických funkcí, které determinuje prožívání, uvažování a chování jedince, a z toho vyplývající jeho vztah s prostředím.“

Kohoutek (2000) uvádí, že osobnost je jedinec, který proniká přírodními, historickými a společenskými podmínkami ve svém osobitém vývoji života. Utváří se v průběhu celého života. Na osobnost působí také vlivy, které jsou závislé na dědičnosti a biologických aspektech jedince.

Podle Macáka (1989, s. 118) se „konkrétní sportovec vyznačuje mnoha vlastnostmi a osobnost je pojem jednotící. Mluvíme o individuální jednotě duševních vlastností a procesů sportovce, které jsou poměrně stálé a typickým způsobem se projevují v každé konkrétní činnosti sportovce a ovlivňují tak i dosahování výkonů. Pojem osobnost sportovce je složitý a tím, je třeba jej chápat i vývojově. Osobnost se ve sportovní činnosti neustále dotváří a současně svým vlivem modifikuje kariéru sportovce.“

Macák uvádí (1989), že to, čeho je sportovec schopen dosáhnout, je dáno schopnostmi, dovednostmi a vědomostmi. Často nastává problém, když jsou vybírané talentované děti na základě aktuálních výkonů a snažíme se je posuzovat na základě vloh podmiňující budoucí schopnosti sportovce. Podle aktuálního výkonu nelze říci, že bude sportovec výborný i nadále. Nezáleží totiž jen na vrozených dispozicích. Otázka, co vlastně sportovec chce, je podle Macáka jednoduchá. Sportovec chce sportovní úspěch, ale je závislý na několika faktorech, jako je například motivace.

Svoboda (2000) ve své knize uvádí, že sportu se může věnovat naprosto každý, pokud nemá nějaký závažný handicap, který mu neumožňuje pohyb. Každý si v něm najde nějaké odvětví. Proto se seznámíme s všeobecnými podmínkami vývoje jedince neboli ontogenezí. Vývoj zahrnuje růst, ale také strukturální změny, jako jsou změny dílčí, které mají na jedince vliv. Změny probíhají v určitých obdobích a je to děj souvislý, který je nezvratný. Každý jedinec je jiný, všichni se od sebe liší.

Nad vývojem rozhoduje především dědičnost a prostředí, ve kterém se jedinec nachází. Každý jedinec je výjimečný a u každého je vývoj individuální. Důležité je, jaké faktory v daném období převládají (Svoboda, 2000).

3.1 Vrozené znaky

Dědičnost znamená předání některých znaků předků na potomka. Geny jsou nositelem těchto informací a přenáší se na jedince. Jedinec získává od každého rodiče polovinu genetických informací. Dědičné znaky se mohou projevit, ale také nemusí.

Dědičné znaky mohou být výhodné pro nového potomka, ale také nemusí, potomek může zdědit například choroby (Průcha, 2003).

Temperament

Temperament je podmíněn dědičností. „Temperament je vrozená, potenciální a dynamická stránka lidské povahy, hlubinné jádro osobnosti (Kohoutek, 2000, s. 79).“

Vlastnosti temperamentu jsou podkladem pro rozdělení do typů. Jeden z těchto typů je sangvinik. Sangvinik je veselý, vnímavý, pohotový, ale také lehkomyslný, povrchní a má sklony k rozptylování. Má výborné předpoklady k tomu, aby dělal více činností najednou. Sangvinik, co se týče chování, je sdílný, otevřený, má schopnost podřídit se, ale není dostatečně cílevědomý. Dalším typem je cholerik. Cholerik je aktivní, vnímavý a zásadový. Je schopný se rychle přizpůsobit novým činnostem. Mezi záporné vlastnosti patří podrážděnost, je výbušný a netrpělivý. V chování se projevuje sdílností, dynamičností, sebedůvěrou a bezprostředností. Je umíněný, konfliktní a neposlušný.

Třetím typem je Flegmatik. Ten je vyrovnaný, spokojený, stálý a vytrvalý. Je schopný vykonávat tělesné a duševní aktivity, které mají delší trvání. Zápornou vlastností je lhostejnost, je pomalý a pohodlný. V chování se projevuje samostatně, není ovlivnitelný a je trpělivý, ale je uzavřený a není příliš společenský. Posledním typem je melancholik, který je disciplinovaný a cílevědomý, odpovědný, pečlivý, ale je příliš citlivý a tichý. V chování k ostatním se projevuje ustáleně, je přizpůsobivý, spíše samotářský a je podezíravý (Kohoutek, 2000).

H. J. Eysenck rozdělil typy temperamentu na introvert, extrovert, stabilní a labilní.

Podle něj jsou nejlepšími sportovci ti, kteří mají od každého typu temperamentu alespoň část. Nic takového se ale nepotvrdilo (Čáp, 1993).

Podle Kretschmerovy konstituční typologie rozlišujeme tři základní typy. Jeden z nich je pyknický typ, druhý astenický a poslední je aletický typ. Pyknický typ se vyznačuje nízkou postavou a velkým množství nahromaděného tuku v těle, má velké břicho a velkou hlava. Končetiny jsou krátké. V tomto případě je velké riziko častých onemocnění. Tento typ člověka je otevřený, realistický a přizpůsobivý. Astenický typ se vyznačuje vysokou, štíhlou až hubenou postavou s malou hlavou a dlouhými končetinami.

Je to opak Pyknického typu. Tento člověk bývá uzavřený, bez většího zájmu o okolní svět.

Posledním typem je atletický typ, který má silnou kostru a dobře vyvinuté svalstvo. Tento typ bývá důkladný a má nedostatek kreativity. (Vágnerová, 2005).

Z tohoto tvrzení si uvědomuji, že je důležité, jakou osobností sportovec je. Pro aerobik podle mého názoru je nejlepší sportovec, který je cholerik. Jelikož je schopný se rychle přizpůsobovat a je aktivní. Což je zrovna v aerobiku důležité. Pro sport je vhodný také flegmatik, jelikož je schopný vykonávat delší dobu danou aktivitu a je vytrvalý.

Ve skupině dívek se nachází všechny typy temperamentu, ale ve skupině jsou především cholerické dívky. Jsou schopny se velmi rychle přizpůsobit změnám, které je potkávají. Například při příchodu nového člena nebo při učení nových sestav. Ale také se ve skupině nachází dívky, které jsou sangvinické. Tyto dívky jsou pohotové, ale mají sklony k rozptylování. Ostatní dívky se vždy tyto typy snaží co nejrychleji opět zapojit do tréninku, aby se co nejméně rozptylovaly. Ve skupině se nachází také dívky, které jsou uzavřené a příliš nemluvné. Vždy si jen odtrénují a jdou opět domů. Tyto dívky jsou typu melancholického.

Podle konstituční typologie je pro aerobik a pro sport všeobecně nejvhodnější atletický typ. Je důležité, aby měl především dobře vyvinuté svalstvo, aby zvládal obtížnostní prvky a byl schopný vydržet fyzickou zátěž. Kdežto astenický typ, který má vysokou a štíhlou postavu je vhodný například pro běh. V aerobiku by pro ně bylo obtížné rychle pohybovat rukama nebo nohama, protože je mají dlouhé. Ale i u nás v oddílu se nachází tyto dívky. Zpočátku, když jsou ještě malé děti, zvládají vše. Jakmile rostou, tak už je pro ně obtížné zkoordinovat ruce a nohy zároveň. Pyknický typ není pro aerobik vůbec vhodný. S jeho postavou není schopen zvládnout fyzickou zátěž, ani obtížnostní prvky.

Schopnosti

„Schopnosti jako pojem znamenají souhrn předpokladů k určité činnosti, jako potencionalita umožňující za určitých okolností realizace výkonu na jisté úrovni. Možnost výkonu je podložena úrovní toho, „na co člověk má, jaký výkon reálně může podat“

aktuálně tady a teď i limitní úrovní výkonů, které může jedince dosáhnout vůbec za optimálních podmínek (Paulík, 2006, s. 26).“

Schopnost je vlastnost, která umožňuje jedinci se rychle naučit danou činnost, a poté ji správně provozovat (Čáp, 1993).

Pojem schopnost souvisí s dalšími pojmy, a to je především vloha, nadání a talent.

Vloha je důležitou podmínkou pro utváření schopností. Nadání je souhrn výborně

vyvinutých schopností. Je to například nadání na výtvarnou výchovu, na matematiku atd.

Talent je rozvinutí schopností na vysoké úrovni (Čáp, 1993).

Schopnosti jsou z větší části zděděné. Rozvíjejí se na základě sebevýchovy, během vyučování nebo opakujícími se činnostmi (Kohoutek, 2000).

Na bázi schopností se utvářejí dovednosti. Ty se upevňují tím, že se neustále musí učit a procvičovat (Paulík, 2006).

3.2 Získané znaky

Charakter

Podle Kohoutka (2000) je charakter do jisté míry získaný. Největší vliv má na něho učení, výchova, škola, společnost a i sebevýchova. Charakter je způsob chování, jak jednáme v určité situaci.

Podle Svobody (2000) není charakter zděděný, pouze některé vlastnosti mají zděděný základ. K charakteru musí každý jedince dospět sám, nelze se ho naučit.

„Charakter se výrazně projevuje v cílech člověka a ve způsobech dosahování těchto cílů. K charakteru patří nejen volní zvláštnosti, ale i zvláštnosti intelektuální. Jako je myšlenková důslednost, nebo přesnost (Kohoutek, 2000, s. 97).“

Charakter je spjat především s temperamentem. Na charakter působí výchova a sociální vliv, který charakter formuje. Mezi charakterové složky zařazujeme vztah k lidem, buď kladný, nebo záporný. Dále vytrvalost nebo-li vlastnost vůle, která se uplatňuje především, když se v dosažení cíle objeví překážky. Odolnost k zátěži se objevuje v různých stresových situacích, například při učení, práci nebo v osobním životě. Další složka, která spadá do charakteru, je kontrola a řízení temperamentových vlastností.

Objevují se především v citových projevech. Člověk, který má dobře rozvinutý charakter, zvládá afekty lépe než ti, co nemají charakter příliš dobře vyvinutý. Lidé, kteří mají méně rozvinutý charakter, se nesnaží příliš ovlivnit svůj sklon a řídit ho, nebo přenáší odpovědnost raději na druhé osoby. Další složkou je sebehodnocení, hodnocení sama sebe.

To se týká především své fyzické a psychické stránky, zdravotního stavu či zkušeností atd.

Další pojem je svědomí. To jedinci „napovídá“, jak se má z morálního hlediska chovat. Co má a co nemá dělat. V neposlední řadě sem patří společenské postoje, jak se má jedinec chovat k lidem, postoj k práci, přírodě atd. (Čáp, 1993).

Volní vlastnosti

Macák (1989, s. 130) považuje volní vlastnosti za „zákonitě vzniklé a reálně existující zvláštnosti jeho mozkové činnosti, které se projevují při plánování sportovní

činnost a při její cílevědomé kontrole a regulaci. Z tohoto hlediska je možné vymezit sedm morálně volních vlastností, ovlivňujících sportovní plánovaní, a dalších sedm, které se podílejí na uskutečňování tréninkových plánů.“

Plánovací morálně volní vlastnosti (Macák, 1989)

• snaha sportovce o neustálé zlepšování svého výkonu, který je neustále lepší než předchozí

• podnikavost sportovce – inovuje činnosti, které vedou ke zlepšování výkonů

• samostatnost – musí se spolehnout sám na sebe

• rozvážnost – využití dispozic pro příští výkon

• odvaha – musí být u všech velkých činů

• cílevědomost

• rozhodnost – nepostradatelná pro přechod mezi váhavostí a realizací

„Realizační morální vlastnosti (Macák, 1989, s. 131)

• cílevědomost, odpovědnost, zásadovost, soutěživost, vytrvalost, sebeovládání.“

Tyto volní vlastnosti nejsou důležité jen ve sportu, ale pro veškerou činnost lidí.

Postoje

Postoj můžeme mít kladný nebo záporný. Například postoj k hudbě, umění, sportu, atd. patří mezi poznání příslušného objektu, jeho hodnocení a pobídka k jednání (Čáp, 1993).

Postoje jsou ovlivněny lidskými potřebami a hodnotami. U sportovce můžeme ovlivnit postoj tím, jak se jedinec staví k dosahování cílů. Dalším, čím jsou postoje ovlivněny, jsou informace. Postoje také ovlivní charakter skupiny, ve které se jedinec nachází. V neposlední řadě jsou postoje ovlivněny vlastní osobou. Určitý druh postoje je ukotven v rysech osobnosti –například podezíravost (Macák, 1989).

4 Osobnost trenéra

Pojem trenér je velmi mladý. Nejdříve byli samotní sportovci, kteří sami věděli, jak má vlastně činnost vypadat a probíhat. Ti sportovci, kteří se chtěli prosadit a být lepší, vymýšleli nové způsoby přípravy. Nejdříve sportovci radili a pomáhali mladším jedincům a méně zkušeným, a když s danou činností zkušenější sportovci přestali, stali se rádci a zaujali tak funkci trenérskou. Stali se trenéry a začali vést samotný trénink (Svoboda, 2000).

Trenér je pedagogický pracovník, který má odbornou kvalifikaci. Koná přímou pedagogickou činnost na vzdělávaného jedince neboli sportovce (MŠMT, 2015).

Podle Průchy (2003) je trenér pedagogický pracovník, který působí v oblasti sportu, nebo působí jako instruktor při rozšiřování praktických dovedností.

Trenér je vedoucím činitelem sportovní činnosti. Určuje intenzitu tréninku, druh a trvání podnětů při pohybu a zkoumá jejich odraz na sportovce. Organizuje a řídí kolektiv sportovců. Zodpovídá za úroveň zvyšování pohybových a volních vlastností. Proto musí mít trenér hluboké vědomosti a poznatky o tréninku a soutěžích v daném sportu. Úloha trenéra je velmi náročná, zodpovědná a namáhavá (Kuchen, 1965).

Mnoho lidí se chce stát trenérem, protože není těžké získat kvalifikaci a chtějí být nějakým způsobem spojeni se světem sportu. Je snadné stát se trenérem, stačí mít pouze malou zkušenost se sportem a absolvovat kurz trenéra. Ale i přes to, že to mnoho lidí zvládne, také to rychle vzdá. Stát se dobrým a kvalitním trenérem není vůbec jednoduché.

Je potřeba dobře zvážit, co by měl každý trenér dělat. Není to jen rozdělení úkolů, aby se

„vyplnil“ čas. Je to práce jako každá jiná, ve které jsou jisté nároky. Trenér by měl svým jedincům pomoct dosáhnout dobrých výsledků tak, aby byli uspokojeni oni i trenér.

Trenéři, kteří pracují s mládeží, jsou většinou jen dobrovolníky, ale i přesto by měl být trenér vždy profesionál a pedagog zároveň. Měl by vždy působit promyšleně, měl by být důsledný a především zodpovědný (Svoboda, 2000).

Vaněk ve své knize uvádí: „Stejně jako učitel ve škole, se stává i trenér nositelem a zprostředkovatelem společensky uznávaných hodnot. Požadujeme proto, aby i každý trenér byl politicky správně orientován k současnému společenskému vývoji i k úsilí o rozvoj socialisticky zaměřeného chápání sportu, aby měl patřičné vědomosti a dovednosti odborné i schopnosti efektivně vést své sportovce, a aby měl také vlastnosti, které by mu v tomto procesu ve vyšších ohledech napomáhaly (Vaněk, 1974, s. 179).“

Trenér by měl dobře znát osobnost sportovce. Na soutěž by měl umět svého

svěřence připravit i po psychické stránce. Ovšem neznamená to, že co platí na jednoho z jeho svěřenců, bude platit i na toho druhého. Ke každému musí přistupovat individuálně. Z toho důvodu nesmí trenér podceňovat své psychologické vzdělání (Macák, 1962).

Na trenéry jsou kladeny velké požadavky. Kuchen (1965) rozdělil tyto požadavky do čtyř skupin.

• Trenér by měl mít základní poznatky o biologii z oborů tělovýchovy a základy hygieny tělesné výchovy. Měl by znát základy masáží, umět poskytnout první pomoc, mít základy z psychologie sportu, základy z metodiky sportovního tréninku a z organizování tréninkové činnosti i soutěží.

• Schopnost správně politicky a ideologicky působit na sportovce v trénincích i na soutěžích. Neměl by trávit čas dlouhým řečněním, spíše by měl dávat najevo poznámky gesty a postoji k situacím.

• Povahové a charakterové, morální a vlohové vlastnosti trenéra musí být takové, jaké se vyžadují od vychovatele ve vyspělé společnosti. Měl mít na zřeteli, že osobní příklad trenéra je nejúčinnějším výchovným prostředkem. Trenér musí být zapálený pro sport a pro trenérskou práci, aby mohl zapalovat pro trénink další jedince. Jestli chce organizovat sportovce, musí umět nejdříve organizovat sebe, svůj režim. V neposlední řadě musí mít dobrý přístup k lidem a ke svým svěřencům.

• Trenér musí mít schopnost zorganizovat sportovce do kolektivu a organizovat účinný tréninkový proces. Musí mít také schopnost organizovat svěřence v průběhu tréninku, tak aby každý sportovec mohl využít čas.

Svoboda (2000) uvádí typologii trenérů, které dělí na typ autoritářský, přátelský, intenzivní, snadný a chladný počtář.

Prvním typem je typ Autoritářský („studený nos“). Zakládá si na kázni a chce jasné plnění zadaných úkolů. Dovede být při tom zlý. Dbá na přísné dodržování všech pravidel a plánů. Ke sportovcům se chová jako cizí člověk, nedovede s nimi navázat kamarádské vazby. Často rozdává tresty a vyhrožuje. Tento typ trenéra má v oddíle pořádek a všichni plní jeho úkoly. Bohužel tento typ trenéra otevírá cestu k agresi u sportovců. Z trenéra mají sportovci obavy a není příliš oblíbený.

Druhým typem je trenér přátelský („prima chlapík“). Je to pravý opak autoritářského trenéra. Umí svěřence vhodně motivovat. Je kreativní, zajímá se o své svěřence. Svěřenci mají mezi sebou příjemnou atmosféru a spolupracují spolu. „Všichni

jsou si rovni.“

Třetím typem je intenzivní trenér. Tento trenér je podobný prvnímu typu, jen s tím rozdílem, že méně trestá. Je příliš vztahovačný, bere vše osobně. Některé jeho nároky nelze splnit, což sportovce odrazuje.

Čtvrtým typem je trenér snadný. Snadný trenér je kontrastem k intenzivnímu trenérovi. Tento trenér má rád improvizaci, z ničeho si nedělá těžkou hlavu. Jediný problém je, že trénink někdy není příliš efektivní.

Posledním typem je trenér chladný počtář. Tento trenér si umí vše propočítat, vše řádně pomýšlí. Co vyzkouší a zjistí, že to funguje, tak neustále využívá. Nevýhodou je, že trenér nevytváří pozitivní atmosféru, nejeví o sportovce zájem.

V knize Pedagogiky sportu od Svobody (2000) autoři rozdělili typy trenérů do šesti skupin. První je informátor, druhý důvěrník, třetí ukazňovatel, čtvrtý motivátor, pátý referent a poslední je vychovatel. Informátor často informuje a vysvětluje. Důvěrník hledá, proč sportovci jednají tak či onak. Zároveň se mu sportovci svěřují se svými problémy.

Ukazňovatel si zakládá na poslušnosti a rozdává tresty. Motivátor sportovce motivuje a rozdává odměny. Referent problémy sám neřeší, ale přenáší je na oddíl a poslední je vychovatel, kterému nezáleží jen na tom, jaký podají sportovci výsledek, ale také na jejich výchově a na tom, jak působí na jejich osobnost. Podle výzkumů, které prováděli autoři v knize, patří nejvíce trenérů do čtvrté a šesté skupiny. Nejvíce je tedy motivátorů a vychovatelů.

Trenérská role se neustále vyvíjí a obměňuje se s nároky společnosti. Neustále jsou na trenéra kladeny větší a větší nároky. Jak v oblasti jeho odborných znalostí, které aplikuje při trénincích, tak i při pedagogické odpovědnosti. Neustále vymýšlí nové strategie a taktiky, ale také sportovce musí dovést k dobrým výkonům. Proto se trenér neustále dostává do popředí zkoumání (Jůva, 2008).

Trenér by si měl trénink vždy připravit a organizovat ho. To znamená, že by měl vytvořit takové podmínky, ve kterých sportovec může odvést maximální výkon. Dále by měl trenér celý trénink řídit a u každé činnosti by měl myslet především na rozvoj jedince.

Při každém rozhodováním, organizaci a při rozvíjení jedince, jsou přítomny procesy, jako jsou procesy rozhodující, ovlivňující a kontrolní (Dobrý, 1983).

Jelikož i já jsem trenér, a tím pádem i pedagogický pracovník, sama můžu potvrdit, že jsou na trenéra stále kladeny větší a větší nároky. Občas si rodiče pletou, co má trenér za kompetence a chtějí po nás takové požadavky, které nemáme možnost plnit. Ale vždy se snažím rodičům vyjít vstříc. Pokud budu já, jako trenér, dobře vycházet s rodiči, budou mít

rodiče pocit, že správně vybrali kroužek pro své dítě. O to víc budou i děti spokojeny. Dále svou osobnost jako trenér rozvedu v praktické části.

5 Motivace

Podle Průchy (2003, s. 127) je motivace „souhrn vnitřních a vnějších faktorů, které vzbuzují, aktivují a dodávají energii lidskému jednání a prožívání. Zaměřují toto jednání a prožívání určitým směrem, řídí jeho průběh a dosahování výsledků. Ovlivňují též způsob reagování jedince na jeho jednání a prožívání, jeho vztahy k ostatním lidem a ke světu.“

Podle Mareše (2013, s. 252) je motivace podobná definici od Průchy. „Motivace je souhrn dvou druhů faktorů - vnitřních a vnějších. Díky motivaci jedinec prožívá svůj úspěch či neúspěch. A následuje jeho vlastní hodnocení a popřípadě nalezení chyb.

Navozuje u jedince určitá očekávání o sobě samém, o úkolu, před nímž stojí, o situaci, v níž se vše odehrává a o pravděpodobném výsledku činnosti. Udržuje jednání v chodu, dodávají mu energii, aby mohlo dál probíhat.“ Motivace jedince se ubírá určitým směrem, aby dosáhl daného cíle nebo určitých hodnot. Také motivace vede k tomu, aby se nestalo něco, čeho by pak mohl jedinec litovat.

Průcha (2013) nahlíží na motivaci z úhlu, kde člověk jedná tak, aby uspokojil své lidské potřeby. Potřebou se rozumí něco, čím jedinec získá něco potřebného, příjemného, nebo naopak se zbavuje něčeho nepotřebného, obtěžujícího.

Maslowova hierarchie lidských potřeb obsahuje všechny potřeby, které by měl jedinec uspokojovat. Pyramida je seřazena tak, že dole jsou základní potřeby, které jsou nezbytné pro fungování organismu, a poté se dostáváme do vyšších potřeb. Pokud nejsou uspokojeny nižší potřeby základní, nemůžeme dosáhnout těch vyšších (Mareš, 2013).

Podle Maslowovy pyramidy můžeme usoudit, že pokud má sportovec žízeň nebo hlad, je nevyspalý nebo nemocný, není schopen se na plno soustředit na daný sportovní výkon. Pokud je narušena jakýmkoli způsobem potřeba bezpečí a jistoty, například se bojí chodit do sportovního oddílu, protože je zesměšňován nebo se mu posmívají, má to stejný výsledek jako předchozí příklad. Není podáván stoprocentní výkon. Pokud jsou ohroženy jeho potřeby sounáležitosti s vrstevníky, nemůžeme se divit, že nechce do oddílu chodit a vůbec se nesnaží. To se především týká jedinců ze sociálně znevýhodněného prostředí nebo například jedinců z etnických minorit. Tyto potřeby se podle Maslowa nazývají deficitní potřeby (Mareš, 2013).

Potřeby ještě Maslow rozdělil do druhé kategorie, což jsou potřeby rozvojové. Do těchto potřeb spadají kognitivní potřeby, estetické potřeby a potřeby seberealizace. Jedinec by měl mít potřebu získávat nové znalosti a zdokonalovat své dovednosti. Je potřeba tyto potřeby neustále aktualizovat (Mareš, 2013).

Z Maslowovy pyramidy vyplývá, že potřeby, které se nachází v nižší části pyramidy, jsou z větší části vrozené. Zatímco od potřeb sounáležitosti a lásky a vyšší, jsou především propojeny s naučenými odezvami (Fontana, 2014).

Motivace je ve sportu velmi projednávaný pojem. Pokud má sportovec malou motivaci, způsobuje to neochotu absolvovat trénink. Nízká motivace způsobuje u sportovců malou aktivitu na trénincích a i na soutěžích. V dalším případě se soutěže nechtějí ani zúčastnit. Proto by každý trenér měl mít snahu u svých svěřenců neustále zvyšovat motivaci. Čím větší je motivace, tím se dosáhne vyššího stupně sportovní výkonnosti (Hošek, 1985).

Výkon jedince je motivován především zmíněnými potřebami a popudy z vnějších faktorů. Sportovci, jejichž úkolem či cílem je dosáhnutí určitého výkonu, probíhá v několika úrovních. Nejdříve vzbudí některou ze svých potřeb, poté posuzuje, zda je schopný dosáhnout výkonu. V další úrovni očekává, že potřeby je dosáhnuto a v poslední řadě se rozhoduje, zda vykoná danou činnost. Mezi výkonové potřeby patří například vyhnutí se neúspěchu (Průcha, 2003).

Hošek dělí motivaci na soutěžní a tréninkovou. U soutěžní motivace je jedinec motivován především překonáním ostatních soupeřů a snaží se umístit na co nejlepším místě. Tato motivace může způsobit stav úzkosti a psychické stresy (Hošek, 1985).

Tréninková motivace je více ohrožena, s malou motivací na trénincích se setkáváme častěji. Při trénincích dochází častěji k tělesné a psychické nepohodě, než při soutěžní motivaci. Hlavní myšlenkou tréninkové motivace je, že dřina, kterou vynaložíme při trénincích, se později vyplatí. Trenér tvrdí, že je dřina na trénincích přímo úměrná tomu, co předvedeme na soutěži. Sportovec to tak ovšem nevidí, ten si myslí, že záleží na úsilí, které přímo vykoná při soutěži a že záleží také na štěstí. Sportovci mohou tvrdit, že se na trénincích snaží pouze hloupí jedinci a ti, co nejsou příliš dobří. Pokud sportovci často netrénují naplno, podají lepší výkony, než ti, co trénink plní na sto procent. Ale to je jen důsledek toho, že jsou odpočatí a jedná se pouze o dočasný stav. Trenér tak má těžký úkol, aby překonával chvíle snižující tréninkovou motivaci (Hošek, 1985).

Model motivační struktury podle Macáka a Hoška (1989, s. 183):

„Biologická motivace

→

→

sportu, realizace života ve sportu

Pedagogická motivace

→

Psychologická motivace

→

Sociální motivace

→

Politická motivace

→

Tento model poukazuje na roviny motivace, které působí na sportovce při sportovním výkonu na trénincích i na soutěži.

„I samotný sportovní výkon má svoje etapy, které se navzájem podmiňují. Kvalita, úroveň a průběh jedné části podmiňuje další. Výkon jednoho sportovce v kolektivních sportech podmiňuje často výkon druhého (Macák, 1989, s. 184).“

Sportovce především ovlivňuje vůle, volní procesy, poznání a sebepoznání, sebeovládání a sociální komunikativnost a uvědomělost. Nebezpečím, které na sportovce působí je stereotyp a pohodlnost. Základem úspěchu je neustálá tvořivost. Ve vrcholovém sportu uspěje jen ta osobnost, která projde procesem sportovní přípravy a zúčastní se významných soutěží, a která díky tomu roste ve všestrannou osobnost (Macák, 1989).

6 Spolupráce

„Z hlediska sociální psychologie jde o tzv. pozitivní vzájemnou závislost lidí.

Závislost proto, že v úkolových situacích jsou lidé na sobě závislí v dosahování cíle – aby tohoto cíle dosáhli, potřebují dalšího člověka, který směřuje ke stejnému cíli. Pokud dosáhne tohoto cíle jednotlivec, dosáhnou jej i druzí, a naopak. Slovo pozitivní pak označuje to, že ze společného dosažení cíle mají prospěch všichni zúčastnění (Kasíková, 2005, s. 11).“

Podle Plamínka (2009) je spolupráce určitá forma chování, ale také dosažení cíle, kde se snaží mnoho lidí.

Podle Kolajové (2006, s. 46) spolupráce „znamená systematickou integraci úsilí jedinců při dosahování společného cíle. Jedná se o spojení dvou faktorů:“

• součinnosti – celý tým společně spolupracuje na jednom cíli a společně zodpovídá za výsledek

• koordinace – společně zodpovídají za úkol, který plní postupně. Nejprve jednu část úkolu plní jedna skupina (jedinec), poté ji předají ostatním atd. Pokud nesplní jakýkoli člen část tohoto postupu, je ovlivněn výsledek. Proto je koordinace náročnější.

Není jednoduché dosáhnout efektivní spolupráce, jestliže se lidé společně potkávají v průběhu sportovních či pracovních činností. Každý jedinec je individuální a má své vlastní názory, zkušenostmi a má jiný pohled na svět (Kalajová, 2006).

Celá skupina spolupracuje, pokud má stejný cíl, věří v něj a společně jej dosahují.

Tyto sdílené cíle jsou přijímány emocionálně i ideálně, ale také skrývají společné sdílené hodnoty všech členů týmu. Aby mohli sdílet cíle i emoce, nebo i hodnoty, potřebují společně komunikovat. Proto jedním ze znaku spolupráce je kvalitní komunikace (Plamínek, 2009).

Skupina, která spolupracuje, nesdílí jen cíle, ale také hodnoty a pravidla. Pravidla jsou například taková, že každý má právo na vlastní názor. Dalším znakem jsou kvalitní vztahy ve skupině. Například proti sobě nesoutěží jedinci v týmu, ale společně jdou za společným cílem a popřípadě soutěží proti ostatním týmům společně. Jedinci se respektují a společně mohou sdílet své problémy nebo volný čas (Plamínek, 2009).

Posledním znakem je spontánní vyvíjení týmu. Tým se rozvíjí a poučuje se ze svých výsledků, jak z úspěchu, tak i neúspěchu. Tím umožňuje osobní rozvoj jedinců v týmu.

O spolupráci usiluje mnoho sportovních trenérů, manažerů, ale také ji potřebují lidé v normálním životě. Spolupráce přináší zvyšující se důvěru mezi členy. Důvěra způsobuje dobré vztahy mezi skupinou, která společně spolupracuje (Plamínek, 2009).

Důvěra je v týmu nepostradatelná. „Důvěra znamená vzájemnou jistotu o záměrech jednání a všeobecné tolerance. Vyžaduje od členů pochopit osobní možnosti ostatních, přiznat si chyby, sdílet informace, otevřený způsob komunikace apod. (Kolajová, 2006, s. 47).“

7 Pubescence a adolescence

Vývojovými stádii se zabývá obor, který se nazývá vývojová psychologie. Ta rozčleňuje vývoj člověka do několika vývojových etap. V každé etapě dochází jak ke změně psychické stránky, tak i ke změně tělesného vzhledu. Vývojová psychologie se zabývá jedinci od jejich narození až po jejich smrt (Thorová, 2015).

Dochází ke změnám biologickým, fyziologickým a morfologickým. Mění se podíl tuků v těle, svalové hmoty, mění se zuby, vyvíjejí se sekundární pohlavní znaky atd. Jak jsem již zmínila, dochází také ke změně psychické stránky. Zde dochází k mentálním osobnostním nebo kognitivním změnám. Změny probíhají taky v sociální oblasti. Člověk se v každé etapě života dostává do jiného kolektivu, nejdříve se utváří vztah s matkou a dále se rozšiřuje do širší rodiny. V předškolním věku se setkává se svými vrstevníky a spolužáky ve škole. Lidé uzavírají manželství, nastupují do role rodiče atd. Poslední oblastí jsou kalendářní změny (Thorová, 2015). „Život se rozděluje podle rovnoměrných jednotek chronologického věku, často se např. při periodizaci lidského života využívalo „magické číslo sedm“ (Thorová, 2015, s. 308).“

Já se budu věnovat vývojovým stádiím pubescence a adolescence, jelikož má skupina se v této etapě nachází.

7.1 Pubescence

Období pubescence často označujeme jako období dospívání. Toto období začíná přibližně mezi jedenáctým až třináctým rokem života a končí mezi čtrnáctým a patnáctým rokem. V pubescenci dochází především k tělesným změnám, které mají vliv na psychické prožívání. (Kern Hans, Christine Mehl, Hellfried Nolz, Martin Peter, Regina Wintersperger, 1991).

„V tělesném vývoji dochází především k pohlavnímu dozrávání. Orgány zvyšují svou výkonost. Motorická koordinace je také zlepšená a dochází ke zpevňování kostry, narůstá množství svalové hmoty v těle. Dochází také ke změně nervové soustavy, která přináší zvýšenou unavitelnost a kolísavou pozornost. Děti ve školním věku při dostatku pohybu a dobré stravě mívají většinou štíhlou, atletickou postavu. Díky zlepšené imunitě bývají zdravé. U některých dívek a chlapců dochází k preadolescentnímu tělesnému spurtu.

To znamená, že kosti rychleji rostou, při růstu se napínají svaly a šlachy, které někdy mohou způsobovat tzv. růstové bolesti, na něž si stěžuje zhruba třetina dětí mezi 8-12 lety (Thorová, 2015, s. 410).“

„Zvláštním problémem je fenomén sekulární akcelerace. To znamená, že průběh vývoje je zcela rychlejší než dříve. Puberta nastává dříve než v minulosti. Například dívky začínají menstruovat asi o tři roky dříve než před 130 lety. A taky tak je to u chlapců s první polucí. (Kern Hans, Christine Mehl, Hellfried Nolz, Martin Peter, Regina Wintersperger, 1991, s. 177).“

Jak již bylo zmíněno, v pubescenci dochází k tělesnému dozrávání, označováno jako puberta. Puberta bývá často charakteristická tím, že má velmi bouřlivý citový vývoj.

Dochází k první zamilovanosti. V dřívější době byla zamilovanost jen tzv. dětská hra. V socializaci nastává také vzpoura proti autoritám. Přestávají mít úctu ke svým rodičům, ty často berou jako staromódní a nemožné. Místo toho jsou jejich vzory jejich vrstevníci, které berou jako autoritu a tráví společně spoustu času. Skupiny pubescentů se chtějí oblékat a mluvit jako jejich vrstevníci, dochází k takzvanému rozporu mezi konformitou (Říčan, 2005).

Langmeier (2006) dělí období pubescence na dvě fáze. První fáze se nazývá fáze puberty a druhá fáze vlastní puberty. Ve fázi puberty neboli první pubertální fázi, se objevují první sekundární pohlavní znaky. U dívek tato fáze většinou končí mezi jedenáctým a třináctým rokem. U chlapců o rok až dva roky později. Druhá fáze vlastní puberty neboli druhá pubertální fáze končí, když je dívka připravena počít dítě. Přibližně rok až dva po první menstruaci. U chlapců toto období končí po dokončení vývoje sekundárních pohlavních znaků.

V tomto období dochází k hledání vlastní identity. Jedinci se často ptají, kdo vlastně jsem, co chci, co chci v životě dělat, atd. Dochází ke změně od „dítěte“ do statusu

„dospělého“. Rozcházejí se s názory, které se v dětství naučili a co převzali od svých rodičů a jiných autorit. Teď si uvědomují, co chtějí oni sami a co zase nechtějí. (Říčan, 2005)

Jedinci v pubertě často odmítají konvence a tradice. Chtějí patřit k nějaké skupině, tím si vynahrazují pocit méněcennosti. Začínají se uzavírat před svou rodinou, stávají se z nich spíše introverti. Přestávají s rodinou z části komunikovat. Chtějí vyřešit problémy sami. Ubírají se od jednoho extrému k druhému. Jejich období se nazývá takzvaně

„hormonální bouře“ (Vágnerová, 2007).

„V pubescenci dochází k rozumovému vývoji, kde dospívá inteligence k formální logice. Myslet formálně znamená myslet abstraktně, nezávisle na obsahu. Například:

Někteří čoru jsou ungu. Všichni ungu jsou opice. Co víme o čoru? Mladší školák se bude ptát, co znamená čoru a ungu, zatímco dospívající, většinou už ve 12 letech, snadno přijde