Technická univerzita v Liberci
FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ
Katedra: Českého jazyka a literatury Studijní program: Učitelství pro 2. stupeň ZŠ Studijní obor
(kombinace)
Český jazyk – anglický jazyk
POLICKO V LITERATUŘE POLICKO IN LITERATURE
Diplomová práce: 07–FP- KČL– 009
Autor: Podpis:
Martina VOBORNÍKOVÁ
Adresa:
Malý Rynk 171
549 54, Police nad Metují
Vedoucí práce: Mgr. Eva Koudelková, Ph.D.
Konzultant:
Počet
stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh
103 0 10 0 39 9
V Liberci dne:
2
Prohlášení
Byl(a) jsem seznámen(a) s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracoval(a) samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce a konzultantem.
Datum
Podpis
3
Poděkování
V prvé řadě patří můj největší dík garantce této práce Mgr. Evě Koudelkové Ph.D.
za pozorné a trpělivé čtení, kritické připomínky, za upozornění na některé chyby, které se mi vloudily do textu a za informace, které tuto práci rozšířily.
Děkuji také personálu knihovny Police nad Metují, který mi vždy ochotně vyhledal zdroje a upozornil na další prameny k této práci.
Děkuji personálu ve Státním archivu v Náchodě, zejména jeho ředitelce Mgr.
Lydii Baštecké za cenné informace.
Zcela určitě je namístě poděkovat i za rozhovory s žijícími autory – Janem Kollertem, Pavlem Frydrychem, Lydií Bašteckou a Miroslavem Pichlem, kteří mi pomohli vůbec poprvé vytvořit jejich medailonky a poslouží tak dalším.
Bezesporu si mimořádný dík zaslouží má rodina, která mi poskytla zázemí k vytvoření práce a poskytla tipy, kde hledat i ty nejmenší detaily, které scházely.
4
POLICE NAD METUJÍ V LITERATUŘE
VOBORNÍKOVÁ Martina DP- 2010 Vedoucí DP: Mgr.Eva Koudelková Ph.D.
Resumé
Tato diplomová práce se zaměřuje na evidenci veškeré literární činnosti mikroregionu Policko. Cílem práce bylo zmapovat oblast polického regionu a shromáždit a utřídit všechny dostupné materiály. Výsledek práce bude sloužit jako výchozí materiál k dalším badatelským účelům, ale především jako soupis veškeré literární činnosti v tomto regionu pro širší veřejnost.
Klíčová slova: literární činnost, mikroregion, region Policko
POLICE NAD METUJÍ IN LITERATURE
Summary
This work is focused on the evidence of the literary activity in the microregion Policko.
The purpose of this work was to survey the area of the Policko region and collect all the possible materials. The result of the work will help as a basic material for the further investigation but mainly it will work as a summary of the whole literary activity of this region for the wider public.
Keywords: literary aktivity, Microregion, Region Policko
POLICE NAD METUJÍ IN DER LITERATUR
Resümee
Diese Diplomarbeit betrifft Übersicht gesamter literarischen Tätigkeit des Gebietes Policko. Ziel der Arbeit war das Gebiet Policko auszuwerten und alle verfügbare Materialien versammeln und sortieren. Arbeitsergebnis wird als Abgangmaterial zu den weiteren Forschungszwercken, aber vor allem als Abfassung der sämtlichen Literaturtätigkeit in diesem Gebiet für breite Őffentlichkeit.
Schlüsselwőrter: die Literaturtätigkeit, das Microgebiet, das Gebiet Policko
5
Obsah:
Úvod 10
1. Mikroregion
121.1. Charekteristika mikroregionu 12
1.2. Police nad Metují 12
1.2.1 Historie Police nad Metují 13
1.2.2 O původu jména Police nad Metují 15
1.2.3. Památky Police nad Metují 16
1.2.4. Znak města 17
1.3. Další obce Policka 18
2.
Beletrie
192.1. Alois Jirásek 19
2.1.1. Autorův medailon 19
2.1.2. A. Jirásek a jeho vztah k Policku 20
2.1.3. Skaláci 20
2.1.4. Sousedé 21
2.1.5. Emigrant 24
2.1.6. Pandurek 25
2.1.7. U nás 26
2.1.8. Další zmínky o Polici 28
2.2. Sigismund Ludvík Bouška 29
2.2.1. Autorův medailon 29
2.2.2. Pobyt na Machovsku 29
2.2.3. Spiritismus na Machovsku 30
2.2.4. Pieta 30
2.2.5. Bouškovo přesídlení do Police nad Metují 31
2.2.6. Děti 32
6
2.2.7. Bouškův odchod na odpočinek 34
2.3. Václav Luňáček 36
2.3.1. Autorův medailon 36
2.3.2. Quodlibet 36
2.4. Pavel Frydrych 38
2.4.1. Život a dosavadní působení autora 38
2.4.2. Literární činnost 38
2.4.3. Poznámky k surrealistickému autoportrétu 38 2.4.4. Detaily ze světa železobetonových monster 40
2.5. Václav Erben 42
2.5.1. Autorův medailon 42
2.5.2. O strašidlech 42
2.6. Jan Kollert 45
2.6.1. Život a dosavadní působení autora 45
2.6.2. Poezie 45
2.6.3. Fejetonistická činnost 46
3. Pověsti
473.1. Antonín Krtička-Polický 47
3.1.1. Život a působení v Polici nad Metují 47 3.1.2. Krtičkova inspirace a začátky jeho literární činnosti 48
3.1.3. Z Královského hvozdu 48
3.1.4. Báje a pověsti z kraje Jiráskova 49 3.1.5. Hora Ostaš v pověstech a bájích 50 3.1.6. Srovnání Krtičkova autorského stylu s J.K. Hraše 51 3.1.7. Srovnání Krtičkova autorského stylu s A. Jiráskem 53 3.1.8. Dramatická a pohádková tvorba 54
7
3.2. Josef Štefan Kubín 56
3.2.1. Autorův medailon 56
3.2.2. Kladské povídky 56
3.2.3. Specifika nářečí Kladského pomezí a jeho příklady 57
3.3. Eva Koudelková 58
3.3.1. Dosavadní život a působení E. Koudelkové 58 3.3.2. Tematika a sběratelská činnost E. Koudelkové 58
3.3.3. Ze starých vyprávění 59
3.3.4. Pověsti z Broumovska 59
3.3.5. Z dávných časů 59
3.3.6. Police a okolí v lidových vyprávěních 60
3.3.7. Od Homole k Hejšovině 61
4.
Drobné spisy o Policku
634.1. Josef Brožek 63
4.2. Jaroslav Suchý 65
5. Historická díla
675.1. Stanislav Brandejs 67
5.1.1. Autorův medailon 67
5.1.2. Kniha o Polici nad Metují a Policku 68 5.1.3. Kniha o Polici nad Metují - II. Díl 70 5.1.4. Brandejsovy studie a polemika nad správností
názvu díla v porovnání s obsahem 70
6. Drobné historické spisy
726.1. Miroslav Pichl 72
6.2. Lydia Baštecká 72
8
7.
Kronikáři
747.1. Bonaventura Pitr 74
7.2. Jan Lege 76
7.3. Václav Vladivoj Tomek 78
7.4. Josef Brandejs 83
8. Další kronikáři
868.1. Stanislav Šrůtek 86
8.2. Karel Baudyš 86
8.3. Jaroslav Vinter 87
9. Závěr 88
10. Seznam použité literatury 89
11. Seznam příloh 91
12. Přílohy 92
9
Seznam použitých zkratek a symbolů
aj. a jiné
apod. a podobně
atd. a tak dále
č. p. číslo popisné
mj. mimo jiné
r. roku
tj. to je
tzn. to znamená
* narozen(a)
10
Úvod:
Cílem této diplomové práce je shromáždit a utřídit dostupné materiály ke
zmapování regionální literatury Policka. I když je oblast Policka velmi malá, nachází se v bezprostřední blízkosti regionů,. ze kterých pochází mnoho velikánů české literatury.
I z mikroregionu, jakým Policko je, ale pochází autoři, kteří svým významem přesáhli jeho hranice.
Výsledek práce má sloužit především jako informace o literární činnosti autorů Policka pro širší veřejnost, ale může sloužit i jako podnět k dalším badatelským účelům.
Úvodní kapitola přináší obecné informace o mikroregionu Policko. Tyto informace poslouží jako geografické vymezení oblasti a dále k dokreslení kontextu, protože řada skutečností, které jsou zde uváděny, se odráží v dějepisných i literárních textech vztahujících se k tématu.
Druhá kapitola se zabývá autory, kteří různými způsoby přispěli svou beletrií k literárnímu dědictví Policka. V této kapitole nalezneme autory–rodáky, kteří jsou pro tento region nejvýznamnější. Najdeme zde ale i autory, kteří se narodili jinde, ale jsou nějakým způsobem s Polickem spojeni. Jedná se o autory, kteří si k regionu vytvořili hluboký vztah, a proto pak Policko zvěčnili ve svých dílech. Tím pak dovolili široké veřejnosti nahlédnout do způsobu života v tomto kraji. Nejvýznamnějšími autory této kapitoly jsou Alois Jirásek a Sigismund Ludvík Bouška.
Třetí kapitola pojednává o autorech, kteří psali především pověsti. Protože je polický region na tento typ literatury velmi bohatý, tvoří nejrozsáhlejší celek. Jako hlavního představitele tvorby pověstí jmenujme Antonína Krtičku─Polického.
V poslední kapitole jsou uvedeni autoři, kteří se zabývali historickou prózou a dále kronikáři. Díky jejich práci se snadněji orientujeme v historii města. Rodáci tak vědí, odkud pochází a jaká je historie města, ve kterém žijí. Nalezneme zde především Josefa Brandejse a jeho synovce Stanislava Brandejse.
Autoři ve všech kapitolách jsou řazeni chronologicky – od nejstaršího data narození až po současníky.
11
Protože se jedná o doposud literárně neprozkoumanou oblast, lze doufat, že práce přinese užitek především lidem v tomto regionu, a poslouží tak jako ucelený souhrn literární činnosti na Policku.
12
1. Mikroregion Policko
1. 1. Charakteristika mikroregionu
Mikroregion Policko se nachází ve východních Čechách, v těsné blízkosti státních hranic s Polskem.
Leží zhruba 20 km od bývalého okresního města Náchod a asi 70 km od krajského města Hradec Králové.
Mikroregion leží v širokém pásmu Broumovského mezihoří, které v horní části řeky Metuje vyplňuje úval mezi Krkonošemi a Orlickými horami. Tvoří tak jihovýchodní část celého Broumovského výběžku.
Centrálním městem mikroregionu je Police nad Metují. Leží v srdci „polické křídové pánve“, proslavené množstvím pískovce, který v Broumovských stěnách, na
Ostaši a zvláště v Teplicko-Adršpašských skalách vytvořil nádherné skalní útvary a jiné přírodní krásy, pro které je tato oblast také hojně navštěvována nejen tuzemskými návštěvníky. Také proto je celá tato oblast zahrnuta do chráněné krajinné oblasti Broumovsko.
Mikroregion Policko sestává z centrálního města Police nad Metují a přilehlých obcí: Bukovice, Žďár nad Metují, Česká Metuje, Velké Petrovice, Suchý Důl, Bezděkov nad Metují a Machov. Polici nad Metují s těmito obcemi pojí dobrovolný svazek, který byl založen v roce 2002 s cílem provázat potřeby a zájmy jednotlivých obcí a zajistit rozvoj celého mikroregionu. K městu ale také patří přidružené obce Hlavňov a Pěkov.
1. 2. Police nad Metují
Police nad Metují leží 450 m. n. m. v mělké kotlině, takže je ze všech stran lemována mírnými nebo strmějšími svahy. Ze západní strany jsou to Havlatka a Stážnice, odkud je hezký výhled na celou Polici a okolí. Na severu vidíme holý vrch Na Kostele (690 m), vpravo od něho k severovýchodu Klůček (614 m). Za Klůčkem už pak
Mapa Policka Zdroj: www.mapy.cz
13
leží samotné Broumovské stěny. Vpravo od Broumovských stěn leží Hejšovina (919 m), opředená mnoha pověrami a pověstmi, a na jihu Bor (850 m). Celé krajině ovšem vévodí stolová hora Ostaš (700 m), ke které se také váže mnoho pověstí. Na Ostaši se nalézá skalní město plné rozmanitých skalních útvarů a panoramat. Je častým výletním cílem rodáků, ale i místem pro prázdninové pobyty turistů z celé republiky. Hora dříve sloužila jako úkryt pro obyvatele v dobách válek a různých nebezpečí.
1.2.1. Historie Police nad Metují
Není možné spolehlivě zjistit a datovat založení prvního obydlí v Polici nad Metují. Na místě dnešního města se rozprostírala jen krajina s rozsáhlým pralesem, který byl protkán nanejvýš obchodními stezkami s Polskem.
Na přelomu 12. a 13. století se zde usadilo několik poustevníků – břevnovských benediktinů. Ti zde vystavěli poustevnu a dřevěnou kapli Panny Marie a začali zakládat pole. Ještě za života opata Chuna zde byl založen klášter. U kláštera potom vzniklo několik popluží a byly založeny vesnice jako Bukovice, Žďár, Metuje, Radešov
a Bezděkov. Po roce 1241 potom další – Hlavňov, Suchodol, Bělý a Maršov.
Kolem roku 1254 začala stavba velkého kamenného kostela, zasvěceného Nanebevzetí Panny Marie. Dokončený byl roku 1294 za opata Bavora z Nečtin. O dva roky později byl chrám spojen s klášterem a zahradami do jednoho celku. Roku 1295 bylo Polici uděleno hrdelní právo. Police se stala nejen obchodním, ale i politickým centrem celého panství.
Roku 1395 král Václav IV. potvrdil Břevnovému klášteru jeho majetková privilegia a v této listině je Police poprvé nazvána městem. Další zlomkovité údaje nám jen dávají tušit, že se město rozrůstalo.
Klidný průběh let byl přerušen až husitskými válkami. V roce 1420 byl Břevnovský klášter zpustošen a vypálen. V té době se poličtí obyvatelé zprotivili své katolické vrchnosti kvůli přívrženství ke kalichu. 27. května 1421 vtrhla do Police slezská vojska a město vyvraždila a vypálila. Právě v této době se stolová hora Ostaš stala úkrytem uprchlíkům z Police. Úkryt byl však vyzrazen a většina utečenců byla vyvražděna.
14
15. století je nazýváno „zlatým věkem městečka“. Až na menší pohromy, ze kterých se město vždy brzy vzpamatovalo, se vcelku poklidně rozrůstalo. Toto období skončilo roku 1617, kdy ve městě vypukl obrovský požár. Shořelo asi 70 domů, radnice, pivovar, špitál, mlýn a jiné budovy. Zanedlouho potom zasáhly město další pohromy – po vydrancování a vyhnání opata z kláštera se celé panství dostalo do správy komisařů direktoriátu.
Pražskou defenestrací v roce 1618 vypukla třicetiletá válka. Během této doby Police trpěla neustálým pohybem vojsk přes zdejší krajinu. Všechna vojska město vždy vyloupila a vydrancovala. Police byla téměř před zánikem, když ji navíc roku 1633 postihl mor. Během posledních pěti let se obyvatelstvo často uchylovalo do skal a po uzavření Vestfálského míru bylo v Polici cca 63 obyvatelných domů.
Nelidské podmínky za posledních dvou opatů, Augustina Seyfferta a Tomáše Sartoria, potom vyvrcholily v roce 1680 v povstání, kterého se kromě sedláků účastnilo i městské obyvatelstvo. Povstání však bylo potlačeno a vůdci potrestáni.
Roku 1744 začala II. slezská válka. Do Police přitáhlo cca 6 000 vojáků, kteří se utábořili okolo Police. Po skončení války město téhož roku trpělo odchodem pruských vojsk, která přes Polici ustupovala. V Polici nastal klid až po uzavření míru v Drážďanech.
O několik let později začala sedmiletá válka (1756–1763) a Polici se opět vedlo zle. Generál Laudon byl roku 1785 ubytován v polickém klášteře a řídil odtud vojenské operace. Tuto událost zachytil Alois Jirásek ve svém díle Pandurek, které se odehrává na Policku. Zbytky opevnění je stále možné vidět za vesnicí Hony. V srpnu 1758 přitáhlo opět celé pruské vojsko a utábořilo se kolem Police. Do Police byli sváženi ranění z celého okolí, takže jich bylo chvílemi více než vlastních obyvatel města. V té době se také díky raněným rozmáhaly nemoci. Pruské války spolu s husitskými patřily k nejhorším obdobím tohoto kraje.
Roku 1775 vypuklo selské povstání, které je také velkým mezníkem v polické historii. I zde se totiž sedláci vzbouřili a pod vedením Karla Dostála z Bělého se dožadovali vydání „Zlatého patentu“. Povstání bylo potlačeno, ale Karel Dostál byl potrestán jen mírně. 13. srpna byl pak vydán Marií Terezií robotní patent, který zmírnil robotu. Roku 1778 byla Police navštívena Josefem II. Jeho reformy se také dotkly města. Z jeho nařízení byl zrušen klášter, roku 1788 byl rozbořen kostel na Ostali
15
a o rok později byla prodána kaple na Hvězdě ke zboření.
Mezitím v roce 1781 byl vydán toleranční patent, který znamenal počátek náboženské svobody, a zanedlouho potom i patent o zrušení nevolnictví. Robota byla sice částečně zachována, ale z poddaných se stali svobodní lidé se všemi právy. Roku 1781 byl vydán patent o zrušení klášterů, který byl pak znovu zrušen roku 1786.
Majetek kláštera byl převeden na broumovské panství a v polickém klášteře zůstalo jen pět benediktinů, kteří měli spravovat panství.
Rok 1922 byl pro město historicky důležitý. Ministerstvem vnitra byla polické obci schválena žádost z roku 1921 a bylo jí povoleno používat nový úřední název města – Police nad Metují.
I během druhé světové války byl život v Polici složitý stejně jako v celé zemi.
Navzdory tíživým poměrům ale občané dokázali vlastními silami postavit novou budovu Kolárova divadla, které je dodnes centrem kultury.
V roce 2003 slavila Police 750 let od první písemné zmínky o městě – v listině krále Přemysla Otakara II., kterou přenesl do tehdejší malé osady trh a dal tím první právní základ dnešnímu městu.
1.2.2. O p ů vodu jména Police nad Metují
Původ jména města Police nad Metují je možné vyložit v podstatě třemi způsoby.
První z možností je výklad z knihy Karla Baudyše Polické příběhy dávné i nedávné, kde se dozvíme, že jméno má původ ve staročeském slově police – nízká rovná plocha, otevřená poloha a znamená ves na rovině v otevřeném terénu.
Lidová etymologie však odvozuje jméno také od slova police tj. skříň na nádobí.
Tato možnost je však asi nejdále od reality.
Jako třetí alternativu vzniku názvu píše Antonín Krtička ve své knize Z Královského hvozdu. (viz. Příloha č. 2)
Oficiálně ale, podle historických pramenů, bylo město takto pojmenováno až na žádost městské rady v r. 1921.
16
1.2.3. Památky m ě sta Police nad Metují
I když je Police nad Metují jen malé město, má řadu památek, které si jistě zaslouží pozornost.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie s raně gotickým portálem: Byl založený zprvu jako klášterní kostel nedlouho po roce 1253 a dokončený byl kolem roku 1294. Je to raně gotická trojlodní bazilika s pětiboce uzavřeným vyvýšeným presbytářem.
Z původně plánovaného dvouvěžového průčelí byla postavena pouze jižní věž, umístěná v průčelí. Zde také stojí výše zmíněný gotický portál s rostlinným dekorem. V kostele jsou k vidění barokní sochy sv. Vojtěcha a Václava a cenná je také osmiboká kamenná křtitelnice se znaky z 15 stol.
Barokní radnice z roku 1718 na náměstí: Byla postavena roku 1718 jako soukromé sídlo inspektora nad klášterními statky Františka Antonína Hradeckého, snad podle plánů Kiliána I. Dientzenhofera. Roku 1740 koupena městem od opata Benna II.
jako radniční budova. Radnice roku 1842 vyhořela, původní cibulovitá věž nahrazena roku 1876 novou osmibokou věží ve slohu tudorské gotiky. Radnice je jednopatrová stavba s podloubím, s třemi klenutými oblouky, poloelipticky uzavřenými.1 Dnes slouží radnice jako sídlo městského úřadu, kde se nachází také oddávací síň.
Sloup se sochou Bolestné Panny Marie z roku 1707 je dominantou náměstí. Je dílem významného sochaře z doby baroka Jana Brokofa a byl zhotoven v Broumově.
Empírová kašna z roku 1819 na náměstí: Byla postavena na místě bývalého pivovaru. Kašnu zhotovil z pískovce v empírovém slohu kameník Filip Klemt ze Suchého Dolu. Uprostřed nádrže je krychlový podstavec, na jehož vrcholu je feston, tj. ozdobná váza s květinovými girlandami. Na severní a jižní straně kašny jsou výtoky vody ústící ze lvích hlav. K renovaci kašny došlo poprvé roku 1867, pak roku 1983, naposledy roku 1999. Kašna je dnes napájena pomocí čerpadla vodou, která odtéká z vedlejšího artéského pramene „Julinky".2
1 Město Police nad Metují [online]. 13.04.2007, 24.05.2007. http://www.meu- police.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=151&Itemid=146.
2 Město Police nad Metují [online]. 13.04.2007, 02.10.2007. http://www.meu- police.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=150&Itemid=145.
17
Stará roubená škola z roku 1785 se nachází ve Hvězdecké ulici u náměstí. Jedná se o jednopatrovou barokní stavbu s mansardovou střechou. V přízemí se nacházely dvě třídy, v patře byty pro učitele. Ve škole se učilo až do roku 1856. Dlouhá léta poté sloužila jako soukromé obydlí. Dnes se zde konají různé výstavy.
1.2.4. Znak m ě sta Police nad Metují
Městský znak obdržela Police nad Metují na žádost některých z břevnovských opatů.
Popis oficiálního znaku města Police nad Metují zní: Ve zlatém štítě krokev červené barvy, vpravo i vlevo u vrchu červená růže s pestíkem zlaté barvy, u spodu červená růže s pestíkem zlaté barvy a nad ní ostrev modré barvy se třemi suky – dva vpravo a jeden vlevo. 3
1.3. Další obce mikroregionu Policko
Obcemi, které patří k tomuto mikroregionu jsou Bukovice, Suchý Důl, Česká Metuje, Žďár nad Metují, Bezděkov nad Metují a Petrovice. Je třeba upozornit na Žďár nad Metují, který leží hned pod stolovou horou Ostaš a je tak výchozím bodem při výstupu na tuto horu. Další významnější obcí je Suchý Důl.
Suchý Důl býval největší obcí polického klášterního panství. Ve středu obce stojí původně panský dvůr, později statek s právem rychtářským, kterému se dodnes říká
„Šolcovna“.
V Ochozkém lesíku u potoka Ledhujka se nachází zděná kaple Panny Marie Lurdské z roku 1883. V Ticháčkově lese byla v roce 1893 postavena křížová cesta, která je dodnes častým cílem procházek. Roku 1897 byla v blízkosti vybudována dřevěná kaple se schodištěm jako připomínka zjevení Panny Marie. Tohoto tématu se ještě dotkneme několikrát v dalších kapitolách..
3 Stránky města Police nad Metují
Znak města Zdroj:www.meu-
police.cz
18
K této obci patří také Slavný, kde se nachází zajímavé skalní útvary–Slavenské hřiby, které vznikaly zvětráváním pískovce.
19
2. Beletrie
2.1. Alois Jirásek (1851─1930)
2.1.1. Autorův medailon
. Rodák z nedalekého Hronova byl patriotem a milovníkem svého kraje.
Alois Jirásek se narodil 23. srpna 1851 v Hronově. Pocházel z devíti dětí. Nejprve studoval na nižším benediktinském gymnáziu v Broumově, a následně na vyšším gymnáziu v Hradci Králové. Později studoval historii na univerzitě v Praze, kde byl posluchačem V. V. Tomka. Když poté začal působit ve funkci profesora dějepisu na gymnáziích v Litomyšli a v Praze, stal se Tomkovým osobním přítelem. Navštěvoval ho i v Polici.
Roku 1888 přesídlil Jirásek do Prahy, kde bydlel na dnešním Jiráskově náměstí.
V Praze pokračoval v pedagogické praxi a literární činnosti. Jelikož se pohyboval v literárních kruzích, znal se s mnoha dalšími významnými osobnostmi, např. ¨
Z. Wintrem, J. S. Macharem, K. V. Raisem, J. Vrchlickým, či J. V. Sládkem. Díky podobnému uměleckému cítění se přátelil i s Mikolášem Alšem. Od roku 1890 byl v penzi a věnoval se výhradně literatuře. Z Prahy často jezdil do svého rodného města a okolí. Rád se podíval i do jiných měst, která potom zachytil ve svých dílech. Jako jeden z prvních podepsal roku 1917 Manifest českých spisovatelů, který usiloval
o samostatnost českého národa. V nově vzniklé Československé republice potom zastával post senátora za Národně demokratickou stranu. V této funkci setrval až do své nemoci, která mu pak znemožnila i psaní. V letech 1918, 1919, 1921 a 1930 byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu.
Zemřel 12. března 1930 v Praze. Pochován je v Hronově, kde dodnes stojí jeho rodný domek a v blízkém parku je umístěna jeho socha. Jeho jméno také nese každoročně se konající festival amatérských divadelních her Jiráskův Hronov, kterého se účastní mnoho divadelních souborů z celé Evropy.
20 2.1.2. Alois Jirásek a jeho vztah k Policku
Jiráskova tvorba je daleko více ovlivněna Broumovskem, protože tam několik let studoval. Přesto v jeho tvorbě najdeme několik málo děl, která se Policka úzce dotýkají.
Jsou to díla: Skaláci, Sousedé, Pandurek, Emigrant a U nás.
Třeba však poznamenat, že Jiráskův vztah k Polici nelze definovat jako osobní.
Policí několikrát denně procházel při cestě do školy do Broumova a nikdy v Polici déle nezůstal. Tento kraj vždy chápal jako nelehký k žití. Byla to skalnatá oblast, krásná pro svou přírodu, ale nepoddajná k pěstování nejrůznějších obilovin, proto byli lidé vždy jen odkázáni sami na sebe a v historii nastala několikrát doba hladu a bídy.
2.1.3. Skaláci
Nejstarším dílem, které úzce souvisí s Polickem, jsou Skaláci (1875). Tento román se stal prvním Jiráskovým dílem věnovaným rodnému kraji a jeho historii. Jedná se o historický triptych z doby selského povstání na Náchodsku v roce 1775.
Román je rozdělen do tří částí. Každý díl referuje o jednotlivé fázi povstání.
Nejedná se však o historický dokument, spíše je to parafráze na atmosféru dané doby a život lidí na Náchodsku. V pozadí příběhu se odehrává milostný příběh Lidky a Jiříka.
První oddíl se zabývá především charakteristikou postav a situací v kraji. Hlavní příběh se odehrává na Skalce, ale z díla není možné určit, kde přesně toto místo leží.
Víme jen, že je na cestě z Náchoda do Broumova. Není jisté, jestli je toto místo smyšlené nebo reálné. Na Policku existuje jedno území Skalka, které se nachází za Českou Metují. Z. Nejedlý uvádí ve své studii Alois Jirásek a Náchodsko, že Jirásek vidí Policko jako ponurou skalnatou oblast, kde je těžké se uživit. Lidé tu každodenně bojují o přežití. Na pomyslné druhé straně proti tomuto kraji stojí náchodský zámek, symbol vrchnosti a nadřazenosti. Pro sedláky je zámek nenáviděné místo, odkud znají jen pohrdavé písaře, vězení a drábovu lískovnici (nástroj na bití). Tento oddíl by také mohl být nazván „mrtvé ticho před bouří“. Vztah mezi vrchností a sedláky se začíná vyhrocovat, sedláci nesouhlasí s nelidskými podmínkami roboty a chováním vrchnosti, u které nemají dovolání. Lidé ze Skalky jsou nuceni utéct ze svých domovů
a schovávají se v údolí u lesa Maternice na Policku.
21
Druhý díl je tzv. fáze přípravná, kdy se obce sjednocují k hromadnému povstání pod vedením Mikuláše Skaláka a rychtáře Rychetského. V kraji vládne naprostá bída, lidé umírají hlady, zatímco na zámku se chystá mohutná oslava na počest Josefa Piccolominiho. I když se lidé dožadují pomoci a uvolnění roboty, nejsou vyslyšeni, ale naopak vězněni a biti.
Třetí oddíl pojednává o vyvrcholení selského povstání: Onen jezdec, jenž od Police přijel a z Hronova k Náchodu se pustil, byl panský posel Náchodský. Přijíždějíce ke vsi, uslyšel křik, hluk a zvonění. Zalekl se, poznal, že se tu lid už vzbouřil. 4
Sedláci donutí náchodského knížete podepsat plnou moc k vyjednávání. Ta se stane základem k vydání úpisu, kde je poddaným slíbeno vše, co si přáli. Toto povstání nevyřešilo celou situaci, ale přineslo příslib zlepšení podmínek a naději na lepší zítřky.
Toto dílo můžeme nazvat historickým obrazem doby se silným sociálním aspektem. Je zde několik pasáží, které Jirásek čerpal z historických dokumentů. Jsou ale tak dokonale spojeny s dějem, že tvoří jeden jediný celek.
2.1.4. Sousedé
K sepsání povídky Sousedé přiměly Jiráska dva podněty. Jedním z nich byla inspirace po přečtení Tomkových Příběhů kláštera a města Police nad Metují. Toto dílo Jiráska tak okouzlilo, že začal přemýšlet o zápletkách povídek, které by pak umístil do tohoto prostředí. Druhou inspirací k sepsání se stala divadelní hra F. A. Šuberta Probuzenci. Dílo Sousedé bylo vydáno roku 1882, poprvé vyšlo v časopise Květy a bylo samozřejmě dedikováno V. V. Tomkovi.
Do středu děje této povídky zasadil Jirásek významnou osobu Policka Josefa Bonaventuru Pitra, českého kněze, který působil v polickém klášteře. V povídce vystupuje jako jediná historická osobnost, která je hybnou osou celého děje. O postavě Bonaventury Pitra z této povídky mnoho nevíme. Snad jen to, že byl nositelem pravdy a lásky k vlasti, i když byl přísným katolíkem. Podrobnější charakteristika postavy chybí.
To bylo možná způsobeno proto, že Jirásek o Pitrovi mnoho nevěděl. Třeba říci, že historické prameny se této osobnosti nevěnují. Názory na Pitra vychází tak jen
4 JIRÁSEK, A.: Skaláci, s. 225
22
z jediného zdroje - z materiálů českého literárního historika J. Hanuše. Jirásek znal Pitra pouze z Tomkových Příběhů. Avšak Tomek neměl o Pitrovi valné mínění. Byl prý velmi vznětlivý a příliš horlivý.
Naopak v Sousedech jej Jirásek líčí jako člověka laskavého, který měl porozumění i pro světský život. Tato postava je zde vykreslena jako stoupenec náboženské tolerance oproti Tomkovu popisu B. Pitra jako přísného katolíka. Zde si Pitr cení vlasteneckých projevů nekatolíků a přijme pak i velmi laskavě Peška, když se vrátí z osady českých exulantů u Berlína do vlasti. Daruje mu dokonce Komenského Kšaft, což je nekatolické dílo.
B. Pitr je v Jiráskově povídce vzorem kněze a vlastence, člověkem velmi lidským, citlivým, s vnitřními osobními hodnotami, ale zároveň také člověkem, který dovede vládnout a rozhodovat. Jirásek v díle nepřipouští nejmenší pochybnosti, že by Pitr nebyl zcela věřící katolík a horlivý zastánce vlasti: Páter Bonaventura Pitr byl tou dobou proboštem kláštera Rajhradského na Moravě, kdež, jako již v Polici, pilně pracoval a bádal ve starých kronikách, foliantech a listinách, „z nichž se dá připraviti lék na občerstvení paměti“. Nejednou, pracuje, v duchu sobě doznal a pomyslil: „Ano, kdyby jim tak někdo vyložil, jak u nás v Čechách bývalo, čím jsme byli a co jsme! Až by se otřásli, kdyby prohlédli! Ale jaká to práce tou divočinou a ouhorem!“ Ale pracoval přece, pilně, neúnavně, aby aspoň jedno světélko rozžehl do té pusté tmy, které on se tak děsil, o které však krajané jeho většinou ani potuchy neměli. 5
Jirásek zachycuje Pitra jako člověka barokního, zastánce svatováclavské tradice a jazyka. V tomto směru má postava Bonaventury Pitra v povídce dva protivníky. Jedním je jeho polický nadřízený prefekt Filip Ehrenschild a druhým emigrant Pešek, který se na okamžik vrátí z emigrace:
Prefekta Jiráskův Pitr ve svých pamětech mariánského bratrstva nazývá jako německého nacionalistu, protivníka – popř. hanobitele – a zločinného posměváčka václavského jazyka; ve velkém sporu s Peškem pak jako jednoho z hlavních argumentů proti němu užívá Jiráskův Pitr toho, že Pešek spolupracuje s pruským králem, který chce zničit naše starobylé království a rozdrobit „svatováclavskou“ korunu.6
5 JIRÁSEK, A.: Sousedé, s. 175
6 STICH, A.: Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi, s.198
23
Povídka Sousedé se odehrává v době sedmileté války, kolem roku 1742 přímo v Polici nad Metují, ke konci příběhu také v Broumovských stěnách.
Jedním z dynamických prvků celé povídky je milostný vztah dcery protestantského emigranta Peška Lenorky a katolického klerika Jiříka, který kvůli své lásce vystoupí ze semináře. I tady je nutné ještě připomenout B. Pitra, který se zasloužil o štěstí tohoto páru: Je Pitrovou zásluhou, že rodiče dovolí mladému Březinovi, aby pro lásku k Lenorce opustil klášter a vrátil se domů – třeba jako páter vyklouz, ale v zájmu osobního štěstí. „Ne ten je znamenitý a ctihodný, kdo má čestný úřad,“ poučuje Pitr konšelku Březinovou, když k němu přijde s prosbou o radu stran syna, „ale ten, kdo povinnosti stavu svého pro obecné dobro svědomitě koná. To cti dodává.“7
Je třeba podotknout, že Jirásek v této povídce dokázal v detailech zachytit, jak těžký byl život na malém městě, kde všichni znají své sousedy a jejich minulost. Právě otcova náboženská víra poznamenala Lenorku. Ta nejdříve ani netuší, kdo je její otec a proč je její matka proti němu tak zaujatá. Na Lenorčinu matku také padá stín kvůli náboženskému přesvědčení jejího muže, i když s ním již velmi dlouhou dobu nežije.
Přestože je Pešková horlivou katoličkou a prokazuje klášteru mnoho úsluh, nedosáhne toho, aby byla v bratrstvu bolestné Matky boží zvolena za starší.
V povídce se stále prolíná. konflikt mezi láskou k vlasti, rodině a láskou k víře, který řeší Pešek i Bonaventura Pitr. Ještě než se Pešek opět rozhodne opustit Čechy, zasadí se o to, aby jeho žena zrušila úmluvu, podle které si má Lenorka vzít Martina Jelipiva. Poté, co Pešek opustí Polici, jsou Lenorka s Jiříkem šťastni a stane se z nich manželský pár.
Jak důležité jsou náboženské rozpory v této povídce, upozorňuje Jaroslava Janáčková ve své monografii Alois Jirásek:
Sousedé objevovali pro české historické povědomí úlohu vlastenecky smýšlejících katolických kněží v čase protireformace; vzdali hold P. Bonaventurovi Pitrovi a poukázali tak na domácí zdroje osvícenství a obrození. Evangelická emigrace je tu nazírána ve světle dvojlomém, přesněji rozlišuje se mezi duchy typu Komenského a mezi řádovými evangelíky z pozdějších vln emigrace, jejichž odchody rozštěpovaly rodiny a
7 JANÁČKOVÁ, J.: Alois Jirásek, s. 125
24
svými důsledky ohrožovaly štěstí pokolení, které nad náboženské přesvědčení a cítění stavělo osobní štěstí a soužití v lásce.8
Nutno poznamenat, že autor převzal některé pasáže, především popis doby a zvyky, z Tomkovy knihy.
Název Sousedé se vztahuje hned ke dvěma rovinám povídky. V příběhu, kde se sblíží Peškova dcera Lenorka s Jiříkem z katolické rodiny ze sousedního domu. Dále potom k prostředí města a kláštera. Sousedství města a kláštera můžeme, navzdory rozporu mezi zbytky evangelíků a mnichů, považovat téměř za příkladné.
Jiráskovi se podařilo popsat život na Policku tak, že cítíme to, co určitě cítil i on.
Obyvatelé v místech nejtěžšího živobytí drží při sobě a ve většině případů si pomáhají – jsou to sousedé.
2.1.5. Emigrant
K námětu, který Jirásek použil v povídce Sousedé, se ještě jednou vrátil v roce 1895, kdy zpracoval stejnou látku jen s menšími obměnami v dramatu Emigrant. Opět je tu vztah Lenorky a Jiříka, který je tu tentokrát jen jako syn polického konšela Březiny a nepřináší takovou oběť jako v Sousedech. Hlavní postavou Emigranta je otec Lenorky Pešek. Ten řeší dilema mezi láskou k dceři, kterou zanechal u matky, a láskou k protestantské víře. Tento rozpor je ve hře vystupňován proti textu povídky Sousedé až do krajnosti. Pro tento účel přikomponoval Jirásek celou řadu dalších emigrantů vracejících se spolu s pruskou armádou do země. Proti Peškovi zde vystupuje fanatik Moc, pro kterého je víra víc než vlastní rodina. I v tomto díle se setkáváme znovu s postavou Bonaventury Pitra. V dramatu je to však postava dost odlišná od Pitra ze Sousedů. Pitr z Emigranta je mnohem bojovnější, útočnější, je to mluvčí a vůdce lidu.
Veřejně a velmi otevřeně označuje emigranty za zrádce. Peška před celou obcí nazývá zrádcem a Jidášem. Pešek stojí v tomto díle sám proti všem, pro všechny je zrádce, proto znovu odejde do emigrace, aby umožnil štěstí své dcery Lenorky.
I v dramatu se objevuje symbol Komenského Kšaftu, který v Sousedech předává Peškovi. Ale zde zcela chybí smířlivý a tolerantní tón. V Sousedech vystupuje Pitr jako
8 JANÁČKOVÁ, J.: Alois Jirásek, s. 127
25
tolerantní patriot, v dramatu se jeho vlastenecké cítění pojí stejně silně s katolictvím.
Proto pak Peška obviňuje z toho, že se kvůli víře spojoval s nepřáteli a škodil tak vlasti.
Oproti povídce je v dramatu trochu jinak vykreslena i postava Peškovy manželky.
V Sousedech je to osoba zcela negativní, zlá a zahořklá. Jirásek ji ve hře Emigrant zařadil hodnotově výše a zčásti ji obklopil chápajícími spoluobčany. Stále však na postavě leží stín minulosti, ve které byla udavačkou svého manžela.
2.1.6. Pandurek
Dalším dílem, které Jirásek umístil do Police nad Metují, je „vojenská“ povídka Pandurek z roku 1883. Děj je zasazený do doby sedmileté války v 18. století, kdy se na Policku pohybovalo chorvatské vojsko – panduři a Prusové se snažili dobýt opevnění rakouského vojska na Hvězdě, u Pěkova a Bohdašína: Mír, který ještě nedlouho trval, náhle zrušen, a nad krajinou Polickou a veškerým pohorským okolím, sotva že si oddechli od svízelů právě minulých, vznesla se opět hrozná černava zuřivé války. Vojsko Fridricha krále překročilo tu hranice a valilo se po několik dnů v nekonečných řadách dále do země jako zhoubný příval. 9
Hlavními postavami povídky jsou Pavel – Pandurek, Honzíček, Pavlův pěstoun přístavek a objevuje se tu také postava generála Laudona. Pandurek je jako nalezenec svěřen do péče polického krejčího Honzíčka, který se jej ujme po smrti vlastního dítěte.
Později Pavel prokáže velmi cenné služby generálu Laudonovi, který brání polické území proti pruskému vojsku, a za to je přijat do chorvatského vojska, ze kterého původně pocházel.
Jiráskovi se v této povídce podařilo zachytit maloměstskou až vesnickou atmosféru a chování lidí. Chválu si zaslouží především téma povídky – nezištná láska Honzíčka, který vychová cizí dítě. Dále je to autorův vypravěčský talent, který dělá povídku čtivou a dynamickou.
9 JIRÁSEK, A.: Pandurek, s. 217
26 2.1.7. U nás
Nejrozsáhlejším dílem, které je okrajově zasazeno také na Policko, je čtyřdílná kronika U nás. Sám autor přiznává, že U nás má ze svých děl nejraději a také jej nejraději psal: U nás – tu kroniku bez králů, princů a dynastických válek, kroniku
„půlpánů“, sedláků a chudých tkalců a proto novou jsem psal……ze všech svých knih snad nejraději.10
Dílo U nás vznikalo v letech 1895–1903 a je umělecky ztvárněnou kronikou Jiráskova rodného města Hronova – Padolí, jak jej v knize nazývá. Okrajově jsou zde obrazy z Machova, Police, Bezděkova atd. Jako protipól k Hronovu a okolí zde opět stojí Náchod. Náchod je zde vnímán stejně jako v románu Skaláci, jako sídlo pánů, které udává tón veškerému dění v kraji. V kronice je zaznamenán život lidí na Hronovsku, Náchodsku a Policku v první polovině 19. stol. O Policku se zde vypráví jednak v souvislosti s posledními evangelíky na Machovsku a jednak v souvislosti s trhem v Polici, kam jezdili prodávat tkalci z okolních měst kupcům z ciziny: Už rozeznal město, černající se, plné tichých světýlek, nad něž vyvstával tmavými obrysy klášter s věží. Svítalo, když došel do města. Bylo ještě tiché. Na rynku u sochy a sloupu prázdno, a podloubí, kolem dost zachovaná, ještě šerá a bez ruchu. U hospod na náměstích a v ulicích, jak do nich bylo viděti, stály povozy vypřažené, pod bělavými plachtami, povozy to většinou „plátěných kupců“, kteří již včera z pruského Slezska, z Neurode, z Landshutu sem přijeli, většinou však těch, kteří přivezli pro ně, velké kupce a pro jejich kolegy z Broumovska, plátna z české strany, jak je vozili Remeš Náchodský, Bělobrádek z Dobrušky, Rak a Prouza řečený Kanda od Padolí a kupci z Hrádku, z Olešnice pod Vrchmezím a dál z těch Orlických kopců, až z Deštné a Sedloňova, odkud vychrtlý Dusílek vyjížděl. 11
Jirásek v této kronice vytvořil početnou skupinu nejrůznějších postav, z nichž asi nejdůležitější je postava faráře Havlovického, který byl na začátku příběhu náchodským
10 VACINA, L.: Návraty k Aloisu Jiráskovi, s. 33
11 JIRÁSEK, A.: U nás I., s. 267
27
zámeckým kaplanem a který se stále pohybuje mezi Padolím a Náchodem. Ve spojitosti s postavou Havlovického se podařilo A. Stichovi přijít se zajímavou teorií. Jirásek totiž vytvořil chronologickou řadu kněží-obrozenců jako postav tří po sobě vytvořených děl.
Prvním z kněží byl Pitr v povídce Sousedé (1884), navazuje postava Vydry z F. L. Věka (1895) a řadu zakončuje postava Havlovického z kroniky U Nás (1897): Ti tři Jiráskovi páteři navazují tedy jeden na druhého a jejich úsilí má plynule vzestupnou tendenci, až k prosazení původního záměru. Regner-Havlovický není myslitelný bez Vydry a ten bez Pitra. Dovršené obrození je představeno jako syntéza osvícenství, hospodářské a sociální aktivity vedené měšťanstvem….12
U díla U nás je také nutné uvést, že se zde Jiráskovi podařilo zachovat lidové nářečí Policka a Hronovska.: „Pánbbůh rač pozdravit za tu outěchu, děkujem, velebný pane, děkujem“…..
„Je to diuná věc, velebný pane, tadyk s Vauřincem. Tak pojednou ho to porazilo.
A kreunatej nebyl; vyběhanej člověk, břich žádnej.“
„Žil střídmě?“
„A bože, a jak. Kápku kořauky si nepřál, a nikdo u Vauřinců. Kolikrát nejsou ani na sytým chlebě; takhle k jaru-“13
Na otázku, proč se Jirásek rozhodl pro kronikářskou kompozici, vysvětluje Jaroslava Janáčková: Volbu kronikářské kompozice vysvětlovala starší jiráskovská literatura autorovou ctižádostí vyrovnat se s rozsáhlostí a složitostí společenské reality a jejích dějinných proměn. Pro Jiráska neméně důležitý byl také ohled na čtenáře. Ten měl být epickou šíří a „úplností“ obrazu přesvědčen, že fikce, která se mu nabízí, je obraz nevymyšlený, vzatý či odpozorovaný přímo ze života.14
Tato kronika vznikala v Jiráskově nejproduktivnějším věku a jako by se v ní vykrystalizovalo to nejlepší z celé jeho tvorby. Proto právem patří mezi Jiráskova vrcholná díla.
12 STICH, A.: Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi, s.206
13 JIRÁSEK, A.: U nás I., s. 158
14 JANÁČKOVÁ, J.: Alois Jirásek, s. 387
28 2.1.8. Další zmínky o Polici
Alois Jirásek zmínil Polici nad Metují a její okolí ještě ve svém díle Temno.
I když je hlavním dějištěm Praha a Bílý Újezd u Dobrušky, zařadil sem postavu evangelíka Vostrého z Hlavňova u Police nad Metují. Navíc je zde použito opět literární jméno Jiří Březina. Tedy stejné jméno, jaké měl partner Lenorky ze Sousedů.
Zmínky o Polici nalezneme samozřejmě i v autorových vzpomínkách Z mých pamětí, kdy chodil přes Polici do broumovské školy. V Polici navštěvoval své příbuzné a známé a přes město chodil na výlety, např. na Hvězdu.
Alois Jirásek je jedním z nejvýznamnějších autorů, kteří díky svým dílům nechali nahlédnout širší veřejnost do života lidí na Policku. I když svůj kraj nijak nepropagoval, je zřejmé, že své rodiště miloval a zvěčnil ho v mnoha svých dílech.
29
2.2. Sigismund Ludvík Bouška (1867–1942)
2.2.1. Autorův medailon
Druhým nejvýznamnějším spisovatelem spojeným s Policí byl kněz, básník, malíř, grafik a významný překladatel katalánské a provensálské literatury Sigismund Bouška. Narodil se v Příbrami na sv. Ludvíka (proto druhé jméno). Bouška vystudoval reálné gymnázium v Příbrami. Po maturitě začal studovat příbramský učitelský ústav, který po roce opustil, a odešel na malířskou akademii do Prahy. Roku 1887 vstoupil do benediktinského kláštera v Břevnově a přijal řádové jméno Sigismund. Po noviciátu studoval v letech 1888–1891 teologii na německé a v posledním roce na české univerzitě v Praze.
Na Policko přišel roku 1892. Nejprve působil jako kaplan v Machově a poté v Polici nad Metují. V roce 1909 se nechal přeložit do Broumova, kde zůstal do roku 1914. Téhož roku převzal post faráře na řádové faře v Bezděkově nad Metují, kde setrval do roku 1926.
2.2.1. Pobyt na Machovsku
Asi nejsilněji na Boušku zapůsobil pobyt v Machově. Toto se dovídáme hlavně z korespondence Boušky s Františkem Bílkem, ale také z jeho nejrozsáhlejšího díla Děti. Byla to také doba jeho největšího literárního rozmachu. I přesto, že práce v Machově bylo mnoho ─ kázání, pohřby, vyučování náboženství ve školách, zaopatřování nemocných, našel si čas i na psaní svých děl. Vedle rozsáhlejších prací psal také krátké básně, které se pak používaly při různých příležitostech jako svatba, narozeniny, pohřeb apod. Tyto básně byly velmi oblíbené, jak se dovídáme z již zmíněného díla Děti. Založil také svou vlastní uměleckou revui Nový život. Jako člen řádu ji sice nesměl redigovat, ale byl jedním z nejbližších spolupracovníků a sám přispíval svými pracemi a překlady.
Již v době působení v Machově se přátelil s mnoha význačnými osobnostmi naší literatury, se kterými se seznámil za svého mládí v pražských uměleckých kruzích. Díky
30
Jaroslavu Vrchlickému se dostal ke katalánské literatuře, kterou se pak zabýval po celý svůj život. Od Vrchlického také dostal první učebnice a slovníky. Jeho prostřednictvím navázal Bouška styky s dalšími umělci – Juliem Zeyerem, Jaroslavem Kvapilem, Jakubem Arbesem, Mikolášem Alšem, Sofií Podlipskou, Aloisem Jiráskem, bratry Mrštíky a pojilo ho i přátelství s F. X. Šaldou. Někteří z nich ho v Machově navštívili.
Svou práci měl Bouška rád a svého poslání se ujímal poctivě. Ne vždy však byla kněžská práce příjemná.
2.2.2. Spiritismus na Machovsku
V roce 1885 se na Machovsku rozšířil spiritismus, se kterým Bouška „bojoval“ ve svých kázáních. Veřejně vystupoval proti tzv. suchodolským zjevením Panny Marie. Ta se měla nejčastěji po dobu jednoho roku zjevovat čtrnáctileté Kristině Ringlové. Do roka po těchto zjeveních se okolí údajného místa výskytu velmi změnilo. Byla postavena socha a studánka s léčivou vodou. Od studánky byly vystavěny schody vedoucí ke kapličce. Na toto místo se pak sjížděly tisíce poutníků z Čech i Moravy.
Mediánství, jak byl spiritismus také nazýván, si našlo mnoho příznivců a stejně tak i mnoho odpůrců. Bouška nejprve otiskl několik článků v časopise Čech a poté byla vydána samostatná brožura Suchodol ve světle pravdy s podtitulem Hlas katolického kněze z okolí a s mottem “Mlčeti se dále nesmí“.V brožuře většinou kritizoval ty, kteří při této příležitosti začali skládat modlitby, písně a říkání. Suchodolská zjevení označil za výplody mysli hysterického děvčete, podpořené švindlíři a vyděrači nevědomých lidí, které pak rozvířily fantazii a slepou pověrčivost lidí.
2.2.3. Pietas
V roce 1897, ještě v době svého machovského působení, vydal svoji první samostatnou sbírku básní Pietas. Jedná se o duchovní poezii. Jak sám básník na konci díla uvádí, básně vznikaly v různých dobách, a až na výzvu přátel a kritiky se je rozhodl vydat v souboru. Na konci každé básně je uveden letopočet, ve kterém báseň
31
vznikla. Autor sám uvádí: Psal jsem ty verše v různých chvílích života, poněvadž jsem je napsati musil. Vnitřní tlak a nutnost mi to kázaly.15
Sbírka, kromě toho, že se jedná o duchovní poezii, nenese jednotný motiv ani formu. Někdy sloužila jako inspirace jen nevýznamná událost, např. kácení lípy.
Několik básní složil o umělcích,. kteří na něj udělali dojem, např. Josef Mánes, Otokar Březina atd. Zvláště silně na něj působily lidské osudy, např. v básni Pláč dítěte, která pojednává o smrti mladé dívky. V několika básních můžeme nalézt přímé zmínky o Machově a okolí:
Přišel večer a s ním Anděl Páně.
Zatmělo se trojí pásmo hor, světlo mizí kamsi za obzor, temnomodrý tmí se titán Bor, kouří chaloupky a voní stráně.16
Stejně jako sbírku Pietas můžeme charakterizovat další dvě básnické sbírky Legendy (1904) a Duše v přírodě (1904). I tyto sbírky jsou tvořeny básněmi různých námětů, např. vzpomínky na rodinu, školu, vysvěcení atd.
V letech 1912–1913 publikoval v časopise Nový obzor ukázky z připravované knihy Návštěvy, která ale tiskem nikdy nevyšla. I v ní zachytil řadu dojmů z polického regionu, např. v písničce, kterou napsal do památníku dětem učitele Koliska (viz.
Příloha č. 3).
2.2.4. Přesídlení do Police
V roce 1898 byl Bouška přemístěn do Police. Z této změny nebyl příliš nadšený, protože na Machov si zvykl a byl mezi zdejšími lidmi velmi oblíbený. V Polici byl ubytován ve studené klášterní cele. Své dojmy popisuje v dopise Fr. Bílkovi: ……Z Machova jsem se stěhoval…Víš, jak mě tam mají rádi, viděls to. Poznáš tedy, co je stesk pro mne a pro P. Metoda, který je teď pořád churav. Má nového kaplana, který je ve
15 Bouška, S.: Pietas
16 Bouška, S.: Pietas, s. 46
32
všem, celým zvykem života můj opak… Mě samého to mrzí, že jsem odešel…Pokoj mám nyní jeden jediný, dlouhý, temný, což mě trápí, vysoký vysokánsko a studený. Klášterní cela.17
Musel také vyučovat v tzv. přifařených vesnicích jako Žďár, Bukovice, Pěkov, Hlavňov atd. I v Polici ho navštěvovaly významné osobnosti, např. malíř Antonín Slavíček, spisovatelka A. M. Tilschová a katalánský spisovatel Roura y Barrios.
Pro zdejší ochotnický spolek napsal dokonce divadelní hru Svatá noc, která byla velmi úspěšná.
2.2.5. Děti
V roce 1911 vyšla jeho největší sbírka povídek Děti. Podle Bouškových vlastních slov tuto knihu psal především pro děti, které kdy učil a na které v knize vzpomíná.
Dílo je autobiografické, psané v Er-formě, kromě první části knihy, kde vypravěč zaznamenává vzpomínky na vlastní dětství. V této části líčí všelijaké zvyky, které se udržovaly doma, např. slavnostní tabule na Silvestra: Po černé rybě přišla lahůdka nás malých a to byla „muzika“. Byly to vařené hrušky a švestky, ve své šťávě ležící, hojně nacukrované, a zdá se mi, i rozsekanou kůrou citronovou jakoby napískované. To byla nějaká chuť! Však se to také „muzika“ jmenovalo!18
Ústřední postavou celé sbírky je páter Záviš. Dovídáme o jeho příhodách během pobytu v Machově a později i v Polici. Autor přesně popisuje život lidí v Machově, převážně tedy dětí, které jsou hlavními postavami všech povídek. Pro většinu dětí byl více než jen učitel a páter. Jsou tu především charakteristiky dětí, ale dovídáme se i o životě rodin, zvycích na vesnici a dalších aktivitách a společenských akcích. Velmi působivě jsou, především v povídce Velebný pán, popsány sešlosti v polické Krčmě, hospodě, která doposud existuje. V Krčmě se každý týden scházelo velké množství umělců i posluchačů, aby si poslechli přednášky, které mohl vést každý, kdo chtěl. Tyto
17 Sigismund Bouška Františku Bílkovi, Korespondence z let 1895 - 1916, s.30
18 BOUŠKA, S.: Děti, s. 108
33
schůzky byly poučné i zábavné a těšily se velké oblibě mezi místními, ale i lidmi z okolí.
Při této příležitosti zjišťujeme, že Záviše pojilo přátelství s dalšími významnými osobnostmi z Police, např. malířem Luňáčkem a učitelem a mykologem Bezděkem.
Duší hubařů je pan učitel Bezděk, který zná všecky houby na světě, jedlé i prašivky, o nichž napsal velikou knihu. K němu druží se malíř Luňáček, který dlouhá leta s Bezděkem po lesích chodí, houby sbírá a maluje a knihu jeho ilustruje a konečně, třetí v té trojici, Záviš, který od nich se přiučil tajemné vědě hubařské.19
Ne všechny povídky mají svůj vlastní příběh, některé jsou jen popisem běžného života kněze, dětí a rodičů. Pokud jsou zde však povídky s příběhem, nejsou vždy optimistické. Čtenář je dvakrát svědkem smrti dítěte. A právě zde, díky skvělému vypravěčskému talentu autora, poznáme, jak moc Záviš děti miloval a jak tato událost zasáhla jeho život.
Především v již jednou zmiňované povídce Velebný pán, kde zemře chlapec Ruda, kterého páter miloval jako vlastní dítě, vysledujeme dopad této události na autorův život v Polici v podobě skepse, vzteku a osamění: Žije v cizině, sám mezi cizími. Starý farář závidí mu, že ho lidé mají rádi, žárlí na svého kaplana, nesnese, slyší-li o něm z úst lidu slova uznání……Tedy i zde je sám. Závist rozbila krásné večírky v Krčmě a z úst předních členů musil slyšeti urážky za to, že chtěl zachovati ten kroužek lidí, kteří se na sebe těšili jednou za týden, poučovali se navzájem a bavili nevinně. Tedy ránu do tváře za všecku lásku, neboť jen z lásky zdarma a s obětmi, z lásky ku bratřím to konal.20
Bouškův jazyk v Dětech je poetický, plný obrazných pojmenování a jsou zde častá slova citového zabarvení. V celém textu jsou velmi časté personifikace:
Chaloupky ještě netušily, že jaro se blíží. Tulily se k sobě šedou nahrblou střechou, kde místy jen prosvítala čerstvá sláma došků z podzimní opravy, obtíženy zeleným mechem všech odstínů od jasné žlutozelené do temné modří sametově nadechnuté.21
………
19 Bouška, S.: Děti, s. 369
20 Bouška, S.: Děti, s. 407-408
21 Bouška, S.: Děti, s. 145
34
I staré uschlé sněti, jakoby se rozpomínaly ve snách beznadějného stáří na mladé dny dávných květů, vykouzlily si pohádkový obal bílých květů. Celé se do nich zatulily, zmizely v nich, ztajily se světu.22
S. Bouška často popisoval krajinu kolem sebe. Rád se po zdejší krajině procházel a z detailních líčení přírody cítíme, jak si zdejší přírodu zamiloval. Jeho deskripce krajiny jsou autentické, podle nich s přesností víme, kde se vypravěč v dané chvíli nacházel, kterým směrem se díval: Bor ohromnou siluetou zvedal se nad údolím za Stodůlkami. Vyrůstal s obou stran zvolna ze země, nadzvedl se nad celé okolí, vypnul se vysoko nad stodůlečkou věž, cibulovitě červenavou, rozhlédl se po širokém okolí, zahlédl stáda roztoulaných vesniček, v dáli ojedinělá města, a pořád ještě více chtěl viděti, stále se nazvedal vzhůru. Na jeho ramenech svítily dvě osamělé vesničky, více samoty a poustevny, než obydlí pospolu žijících lidí.23
2.2.6. Bouškův odchod na odpočinek
V roce 1908 požádal Bouška opata o přeložení do broumovského kláštera.
V Broumově setrval do roku 1914 jen s krátkým přerušením od září do prosince 1909, kdy zastupoval nemocného spolubratra v duchovní správě v Orlové ve Slezku.
V roce 1914 začal Sigismund Bouška působit na Bezděkově, kde vytvořil knihu kázání Mirjam – Maria. Svá kázání se snažil obohatit a ozvláštnit. Každá pobožnost měla potom 7 částí – písně, kázání, litanie, dále zpívaly děti a Bouška je doprovázel na harmoniu. Končilo se požehnáním. Nový způsob se stal velmi oblíbeným mezi místními.
Po vzniku státu se poměry v církevní organizaci změnily. Vznikla československá církev, se kterou přišla mohutná vlna přestupového hnutí. Objevil se fenomén
„odpadlictví“, který zasáhl také Bouškovu farnost. Proti tomu vystupoval velmi aktivně.
22 Bouška, S.: Děti, s. 299
23 Bouška, S.: Děti, s. 169
35
V roce 1922 byl otištěn v Lidových listech jeho velmi kritický dopis, který informoval o poměrech v Machově:
Byla to práce Sysifova, ale chvála Bohu, zachránil jsem aspoň svou osadu a z Machova získal jsem již na půldruhého sta duší, jež se vrátily z nevěry k víře svatováclavské. Letos o biřmování v Machově prohlásil ndp. Biskup Kašpar, že ten den byl nejkrásnějším z celého jeho života.24
Do Broumova se Bouška pravidelně vracel až do roku 1927. Tamní život byl pro něj spjat se studiem a obohacováním vlastního života. Zabýval se především katalánskou lyrikou a četbou mystické literatury. Tam se také začal naplno věnovat své velké zálibě, kterou objevil v japonských dřevorytech. Stal se jejich velkým sběratelem a znalcem.
Neměli bychom opomenout zmínit ještě jednu Bouškovu zálibu – malování. Pro machovský kostel namaloval kopii Liškova Krista na hoře Olivetské a velmi zdařilé jsou portréty Otokara Březiny a Julia Zeyera. Ilustroval také japonský román svého přítele a cestovatele Jana Havlasy Okna do mlhy.
V roce 1924 z Policka odešel nejprve na faru do Orlové, pak byl opět povolán do Broumova. V roce 1927 byl jmenován farářem v Počaplech u Terezína. V roce 1936 odešel na odpočinek do Rtyně v Podkrkonoší. Bylo mu již 69 let, kdy se na odpočinku věnoval především olejomalbě s náboženskou tematikou a také třídění své bohaté korespondence a rukopisných děl. Literárně se projevoval už jen málo, psal vzpomínky na F. X. Šaldu, o kterém také napsal článek do Náchodských novin.
Nevyhýbal se ani společnosti. Příležitostně se účastnil různých akcí, přednášel v České Skalici a zúčastnil se vernisáže malíře Františka Hály, který nakreslil Bouškův portrét. Když se jeho zdraví začalo zhoršovat, odjel ještě na ozdravný pobyt do Itálie.
Ke konci života ještě v případě potřeby vypomáhal na faře ve Rtyni. Roku 1942 se konalo padesátileté výročí jeho primice na Svaté Hoře a Sigismund Bouška tu sloužil svou zlatou mši. Ve stejném roce zemřel v náchodské nemocnici. Jeho tělo bylo převezeno do Prahy a je pohřbeno na benediktinském oddělení břevnovského hřbitova.
Slavnostní řeč pronesl jeho životopisec Vilém Bitnar.
24 Baštecká, L.: Policko v životě a literárním díle kněze Sigismunda Boušky, s. 25
36
2.3. Václav Luňáček (1867–1948)
2.3.1. Autorův medailon
Narodil se v Polici nad Metují do rodiny řezníka a městského radního Václava Luňáčka. Školu navštěvoval v Polici a v Broumově. Měl se vyučit kupcem, ale Luňáček projevoval už od dětství výtvarný talent, proto se nakonec rozhodl pro dráhu umělce.
V letech 1885–1889 studoval na malířské akademii v Mnichově, kde se spřátelil s Alfonsem Muchou. Pak se natrvalo usadil v Polici nad Metují. Je autorem četných obrazů z Policka. Svá díla vystavoval v Polici v letech 1897 – 1918. Vystavoval
i v cizině. Ilustroval také atlas polického mykologa Jana Bezděka Houby jedlé a jim podobné jedovaté. Originály jeho ilustrací jsou uloženy v Národním muzeu v Praze. Byl také členem Klubu turistů v Polici. Stejně jako Antonín Krtička provázel cizince zdejší krajinou a značkoval trasy.
2.3.2. Quodlibet
Luňáček byl také literárně činný. Roku 1926 vydal svou jedinou sbírku humoresek Quodlibet. Většina těchto humorných vyprávění je z Policka. Sbírka
Václav Luňáček
Zdroj: Police nad Metují, oficiální stránky [online]. 9.6.2008 [cit.16.9.2009]. http://www.meu- police.cz/mambots/content/fboxbot/thumbs/lunacekvaclav_129x156_2c89ac8ae4b56fc128c8d3a5781fb66c.jpg
37
obsahuje 17 humoresek. První povídka této sbírky Kníže Pán na výletu se stala základem operety Na Hvězdě. Libreto napsal Antonín Krtička a hudbu složil Václav Konárek .
Tato povídka se odehrává v Polici nad Metují a na Hvězdě. Je to krátký příběh, ve kterém se kamarádi hostinského z Hvězdy přestrojí za knížepána a jeho služebné
a nechají si uspořádat na polickém náměstí slavnostní přivítání a v hostinci na Hvězdě hostinu: Stůl před nimi byl pokryt sněhobílým ubrusem. Uprostřed tabule stála váza s krásnou kyticí. Po levé a pravé straně vázy, na poschoďových mísách se pestřily jemné dorty a cukrovinky. Uměle svinuté ubrousky vedle porculánových, jemných talířů
a stříbrných příborů, štíhlé, tenké skleničky vinné na stříbrném podnosu a jiné a jiné potřebné i ozdobné věci pokrývaly tabuli v pravdě „knížecí“.
Do místnosti vstoupil – ne, prudce vrazil pan lesní ve všedním obleku.
„Vy chlapi, vy darebáci!“ – Tak oslovil, zajisté málo uctivě „Jeho Jasnost“
s družinou. „Fuj!“ – vzkřikl „tuhle ostudu vám neslevím, vy bando! A všecko zaplatíte, všecko, všecky výlohy, rozumíte, vy taškáři?!“25
Většina povídek je krátkých a humorných s jednoduchou zápletkou a rozuzlením.
V rukopisech pak zůstal ještě jeho román Lásky ideál a klam a další sbírka povídek Veselé historky.
25 LUŇÁČEK, V.:Quodlibet, s.22
