Politický vzestup a pád Richarda Nevilla, hraběte z Warwicku

(1)

Politický vzestup a pád Richarda Nevilla, hraběte z Warwicku

Diplomová práce

Studijní program: N7503 – Učitelství pro základní školy

Studijní obory: 7503T023 – Učitelství dějepisu pro 2. stupeň základní školy 7503T045 – Učitelství občanské výchovy pro 2. stupeň základní školy

Autor práce: Bc. Šárka Dufková Vedoucí práce: PhDr. Pavel Smrž

Liberec 2017

(2)

(3)

(4)

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tom- to případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé diplomové práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

(5)

Poděkování

V první řadě bych ráda poděkovala vedoucímu mé diplomové práce PhDr. Pavlu Smržovi, za jeho cenné poznámky a rady. Dále chci poděkovat své rodině, za jejich podporu a trpělivost během celého mého studia. A v neposlední řadě patří dík Mgr. Evě Návojové, která provedla konečnou gramatickou kontrolu textu.

(6)

Anotace

Tato diplomová práce se zabývá významným anglickým šlechticem druhé poloviny 15. století Richardem Nevillem, zvaným Králotvůrce. Obsah se soustředí na budování Nevillova postavení a politické moci v království. Práce chronologicky sleduje Nevillův život a mapuje jednotlivé události, které vedly k jeho politickému vzestupu a následnému pádu. Diplomová práce čerpá z množství dobových kronik, dokumentů a dopisů, které nabízí pohled na první polovinu válek růží a jednu z jejích nejdůležitějších postav.

Klíčová slova

Richard Neville, hrabě z Warwicku, Králotvůrce, války růží, Anglie 15. století, feudální moc

(7)

Abstract

This diploma thesis deals with the important English nobleman of the second half of the 15th century Richard Neville, known as the Kingmaker. The content focuses on building Neville's position and political power in the kingdom. The thesis chronologically follows Neville's life and describes the individual events that led to his political rise and subsequent fall. The diploma thesis draws on a number of period chronicles, documents and letters, which provides insight into the first half of the Wars of Roses and one of its most important characters.

Keywords

Richard Neville, earle of Warwick, Kingmaker, Wars of the Roses, 15th England, feudal power

(8)

7

Obsah

Úvod ... 9

1. Kritika pramenů a základní literatury ... 10

2. Richard Neville v období 1428–1455 ... 13

2.1 Nevillové ... 13

2.2 Dětství a dospívání ... 14

2.3 Sňatek ... 14

2.4 Manželství a mocenské povinnosti ... 15

2.5 Richard Neville u dvora ... 16

2.6 Dědictví titulu ... 17

2.7 Situace v Anglii ... 19

2.8 Vévoda z Yorku ... 21

2.9 Spor s vévodou Somersetem ... 22

2.10 Nevillové na straně Yorka ... 23

2.11 Narození dědice trůnu ... 24

3. Protektoráty ... 25

3.1 První protektorát ... 25

3.2 Královo uzdravení ... 26

3.3 První boje ... 27

3.3.1 Bitva u St. Albans ... 28

3.4 Druhý protektorát ... 29

3.5 Velitel Calais ... 31

4. Yorkisté a Lancasteři 1456–1460 ... 32

4.1 Strážce moří ... 32

4.2 Vyhrocení situace ... 36

4.3 Yorkův zástupce ... 38

4.4 Příprava vylodění ... 40

4.5 Yorkisté v čele země ... 41

4.6 Smrt Yorka ... 43

5. Král Eduard IV. ... 45

5.1 První ministr a rádce ... 46

5.2 Problémy na severu ... 47

(9)

8

5.3 Další pokusy Lancasterů o převzetí kontroly na severu ... 48

5.3.1 Zahraniční podpora ... 48

6. První roky vlády Eduarda IV. ... 52

6.1 Warwickovy pozemky, úřady a moc ... 52

6.2 Warwickovo postavení ve východní Anglii a západním Middlands ... 56

6. 3 Warwickovo postavení na severu Anglie ... 56

6.4 Králův sňatek ... 57

6.5 Warwickovo odloučení ode dvora ... 59

7. Mimo přízeň 1465–1471 ... 61

7.1 Začátek nepokojů ... 64

7.2 Nepokoje a lidová povstání ... 65

7.3 Svatba Clarence s Warwickovou dcerou ... 66

7.4 Eduard IV. v zajetí ... 67

7.5 Pirátství ... 69

8. Exil ve Francii ... 70

8.1 Jednání s Markétou z Anjou ... 70

8.2 Přípravy na plavbu ... 72

8.3 Vylodění v Anglii ... 72

9. Znovunastolení Lancasterů ... 75

9.1 Nejisté postavení ... 76

9.2 Eduardův návrat ... 78

9.3 Bitva u Barnetu ... 79

10. Po Warwickově smrti ... 81

11. Warwickova pověst ... 83

Závěr ... 86

Seznam zdrojů ... 88

Obrazová příloha ... 92

(10)

9

Úvod

Na počátku válek růží stál konec jiného konfliktu. Jednalo se o tzv. stoletou válku, která změnila tvář tehdejší Evropy. Angličané z konfliktu nakonec odešli jako poražení a tento moment započal období nazývané jako války růží.

Anglický lid byl nespokojen s vývojem situace ve Francii a vinil za to královy rádce. V zemi propukaly malé soukromé války mezi šlechtici a král měl příliš nízkou autoritu na potlačení těchto bojů. Jeho neschopnost účinně zakročit byla jedním z hlavních důvodů k rozdělení šlechticů do dvou nesmiřitelných táborů, při čemž jeden volal po sesazení krále a druhý po jeho ponechání na trůnu. Celý spor se zvrhl do konfliktu o nástupnictví na královský trůn, jehož kořeny je možné vysledovat až do 14.

století. Během propuknutí sporu byl v Anglii šlechtic, který v následujících letech zastínil všechny ostatní. Jeho jméno bylo Richard Neville, který dosadil na anglický trůn dva krále, díky čemuž se mu začalo přezdívat Králotvůrce. Tento muž byl jednou ze stěžejních postav celého konfliktu. Byl všestranným šlechticem své doby. Vynikající diplomat, schopný vojevůdce i nepostradatelný rádce. To vše tento muž představoval.

Richard Neville zanechal velmi výraznou stopu v první polovině válek růží.

K tématu této diplomové práce jsem se dostala v průběhu tvorby mé bakalářské práce.¹ V ní jsem zpracovávala téma životů anglických královen žijících v době válek růží. Jedna ze stěžejních postav celé práce byla dcerou muže, jehož jméno je neodmyslitelně spjato s válkami růží. Chtěla jsem se dozvědět více o tomto významném

šlechtici a prozkoumat motivy jeho činů a důvody jeho vzestupu k moci.

Jako cíl této práce jsem si vytyčila předložit obraz života Richarda Nevilla a zjistit důvody jeho politického vzestupu a pádu. Dalším cílem bylo zmapování šíře Warwickova vlivu v jednotlivých částech Anglie a uvedení jeho titulů, úřadů a pravomocí, které mu tyto úřady poskytovaly.

1 DUFKOVÁ, Šárka. Anglické královny v době Válek růží. Bakalářská práce, Liberec: Technická univerzita Liberec, 2015.

(11)

10

1. Kritika pramenů a základní literatury

K vypracování této práce mi velkou měrou přispěla čtveřice biografií o Richardu Nevillovi, které měly čirou náhodou i stejné jméno, ačkoli jsou napsány v rozmezí více než sto let. Kniha Charlese Omana Warwick the Kingmaker² je nejstarší z použitých biografií. Je velmi přehledná, ucelená a přes své stáří i stále aktuální. Oman obdivoval Warwicka pro jeho charakterové vlastnosti, ale odsuzoval ho pro některé jeho činy – především pro jeho zradu Eduarda IV. v roce 1470. Druhá nejstarší biografie od Paula Murrayho Kendalla Warwick the Kingmaker³ se kromě samotného Warwicka soustředila také na jeho vztah k Ludvíkovi XI. a jejich spojenectví proti Burgundsku.

Přinášela tak jiný pohled na celý jejich vztah, který byl téměř přátelský.

Michael Hicks ve své knize Warwick the Kingmaker⁴ vytvořil ucelenou práci obsahující pohled na Warwickovu kariéru. Oceňoval Warwickovy diplomatické a vojenské schopnosti. Vyzdvihoval Warwickovu neutuchající energii, se kterou zvládal každodenní povinnosti, a vůli a odhodlání, s kterými postupoval ve svých úřadech.

Warwick nebyl v knize vykreslován jako zločinec, jak tomu je často zvykem, ale jako člověk, který musel čelit mnoha těžkým rozhodnutím, která ovlivňovala jeho činy.

Warwick the Kingmaker⁵ od Anthonyho Pollarda je nejnovější prací o Richardu Nevillovi. Hodně čerpá z práce Hickse a polemizuje s Kendallem o jeho pohledu na problematiku spojenectví Warwicka a Ludvíka XI. Tato kniha byla pro mě ze sekundární literatury nejpřínosnější. Díky ní jsem si dokázala utvořit představu o průběhu života Richarda Nevilla. V rozporu z výše zmíněnými pracemi je pohled na Warwicka v knize Charlese Rosse Edward IV.⁶ Ross nazývá Warwicka arogantním, příliš ambiciózním a chamtivým šlechticem, který dělal vše jen ve vlastním zájmu. Sám však vidí Eduarda IV. až příliš pozitivně a nekriticky hodnotí jeho činy a motivy.

Velmi přínosnou byla kniha od Christine Carpenter The Wars of the Roses,⁷ která vykresluje války růží v čistě politickém kontextu. V neposlední řadě nesmím

2 OMAN, Charles W. Warwick the Kingmaker. London: Macmillan and Co., 1893.

3 KENDALL, Paul M. Warwick the Kingmaker. New York: Grosset & Dunlap, 1968.

4 HICKS, Michael. Warwick the Kingmaker. Oxford: Blackwell Publishing, 1998. ISBN 0-631-23593-0.

5 POLLARD, Anthony J. Warwick the Kingmaker. Politic, power and fame. London: Habledon Continuum, 2007. ISBN 978 1 84725 182 4.

6 ROSS, Charles D. Edward IV. Berkley: University of California Press, 1974. ISBN 0-520-02781-7.

7 CARPENTER, Christine. The Wars of the Roses : politics and the constitution in England, c. 1437–

1509. Cambridge: Cambridge University Press, 2002. ISBN 0-521-31874-2.

(12)

11

zapomenout na knihu Války růží⁸ od Robina Neillandse, která je jedinou kompletní, do češtiny přeloženou prací o tomto významném konfliktu.

Prameny, které je možné najít k tomuto tématu, se většinou dělí do dvou skupin.

Jeden Warwicka bezmezně obdivuje, druhý ho nenávidí. Nepřátelský pohled můžeme najít v pramenech z doby 1470–1471 a po Eduardově opětovném návratu na trůn. Jedná se o prameny Chronicle of the Rebellion in Lincolnshire⁹ a Arrivall.¹⁰ Obzvláště Arrivall, který dokumentuje dobu od Eduardova přistání v Anglii v březnu 1471 až po jeho opětovné usazení na trůn, je silně proti Warwickovi a znázorňuje ho jako největšího zrádce a rebela. V jasném kontrastu stojí prameny jak anglické, tak burgundské, které byly napsány před Warwickovou rebélií proti králi. Zde je zobrazován jako vysoce vážený a vlivný hrabě. V pracích vydaných krátce po Eduardově nástupu na trůn je považován za hrdinu Yorkistů. Tak je tomu například v A English Chronicle,¹¹ Political poems and songs,¹² a v A Chronicle of the First Thirteen Years of the Reign of King Edward the Fourth,¹³a Chronicles of London.¹⁴

Dochovaná korespondence Richarda Nevilla je bohužel poměrně malá. Několik dopisů, které jsou k dispozici, se týkají správy jeho panství nebo krátkými instrukcemi pro Warwickovy následovníky. Přesto existuje soubor korespondence, která se o Warwickovi příležitostně zmiňuje. Jsou to Paston Letters.¹⁵ Jedná se o několikasvazkovou sbírku osobních i obchodních dopisů rodiny Pastonů z Norfolku.

Tato rodina je známa hlavně díky těmto dochovaným dopisům a dokumentům napsaných mezi lety 1422 až 1509, které tvoří důležitý pramen 15. století z oblasti anglické společnosti. Wiliam Paston byl právníkem, stejně i jeho nejstarší syn Jan.

Záležitosti Pastonů byly propleteny s událostmi v počátečních fázích válek růží i později. V současné době existuje šest dílů, ve kterých jsou chronologicky seřazeny

8 NEILLANDS, Robin. Války růží. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1994. ISBN 80-206-0457-X.

9 NICHOLS, John G. Chronicle of the rebellion in Lincolnshire, 1470. London: Camden Society, 1847.

10 BRUCE, John. Historie of the arrivall of Edward IV in England and the finall recouerye of his kingdomes from Henry VI. London: J. B. Nichols and son, 1838.

11 MARX, William. An English Chronicle 1377-1461. Woodbridge: The Boydell Press, 2003. ISBN 0- 85115-793-9.

12 WRIGHT, Thomas. Political poems and songs relating to English history, composed during the period from the accession of Edward III to that of Richard III. London: Longman, 1861.

13 WARKWORTH, John. A Chronicle of the First Thirteen Years of the Reign of King Edward the Fourth. London: Camden Society, 1839.

14 KINGSFORD, Charles L. Chronicles of London. Oxford: Clarendon Press, 1905.

15 GAIRDNER, James. The Paston Letters A.D. 1422-1509. Volume I. London: Chatto&Windus, 1904.

(13)

12

jednotlivé dopisy. Podobným pramenem jsou The Stonor letters and papers,¹⁶ které jsou více zaměřené na běžný život šlechty a tolik se nezabývají děním v království.

Pro mě osobně byl velmi zajímavým a užitečným pramenem Calendar of State Papers and Manuscripts in the Archives and Collections of Milan.¹⁷ Jedná se o dopisy posílané milánskými vyslanci ve Francii přímo do rukou jejich vévody. Je zde mnoho užitečných informací z různých jednání, která je ovšem nutné brát s rezervou, protože se jedná o přeposlané informace, které se občas neshodují s realitou. Dalším zajímavým pramenem byly Original Letters¹⁸ což je několikasvazkový soubor mnoha dopisů popisujících anglické dějiny pomocí písemné komunikace mezi aktéry jednotlivých situací. Je zde možné najít několik dopisů Eduarda IV. ať už s ostatními monarchy Evropy nebo s šlechtici jeho království. Obzvláště zajímavý je dopis adresovaný Yorkem Warwickovi, který ukazuje jejich vzájemný blízký vztah. V knize The Mirror for Magistrates,¹⁹ souboru anglických básní, napsaného v době vlády Tudorovců, pojednávajících o životech významným historických postav je Warwick zpodobňován jako zrádce svého krále. Hrabivý a všehoschopný člověk, který sleduje jen vlastní cíle.

Tento pohled na Warwicka patřil k těm nejméně lichotivým.

16 KINGSFORD, Charles L. The Stonor letters and papers, 1290–1483. Volume I. London: Royal Historical Society, 1919.

17 HINDS, Allen B. Calendar of State Papers and Manuscripts in the Archives and Collections of Milan 1385–1618, London 1912. [vid. 28. 3. 2017], dostupné z: British History Online http://www.british- history.ac.uk/cal-state-papers/milan/1385-1618/

18 ELLIS, Henry. Original Letters, illustrative of English history. Second edition – Volume I. London:

Harding, Triphook and Lepard, 1825.

19 CAMBELL, Lily B. The Mirror for Magistrates. Cambridge: Cambridge University Press, 1938.

(14)

13

2. Richard Neville v období 1428–1455 2.1 Nevillové

Nevillové byli významným šlechtickým rodem středověké Anglie. Rod zastával společně s rodinou Percyů hlavní roli na anglickém severu. Svůj původ odvozovali ještě z dob před Vilémem Dobyvatelem. Pozemky Nevillů ležely převážně v Durhamu a Yorkshiru, ale pole jejich působnosti bylo hlavně na severu, kde dlouhodobě zastávali úřad Správce západního pohraničí²⁰ se Skotskem. Na severu soupeřili s rodem Percyů z Northumberlandu, který byl jejich největším konkurentem. Nevillové se většinou ženili s dědičkami starých rodů, které vymíraly po meči. Čtyři generace výhodných sňatků udělaly z Nevillů jedny z nejmocnějších šlechticů Anglie s vazbami na královský dvůr i samotného krále.²¹

Klíčovým momentem nástupu Nevillů k moci bylo manželství Ralpha Nevilla²² s Joan Beaufortovou, dcerou Jana z Gentu.²³ Tento svazek přinesl Nevillům mnohá privilegia a jejich postavení v rámci anglické šlechty výrazně stouplo.²⁴ Z tohoto manželství pocházel Richard Neville starší,²⁵ otec budoucího Králotvůrce. Richard Nevill mladší se narodil 22. listopadu 1428²⁶ jako nestarší syn sira Richarda Nevilla a jeho ženy Alice Montaguové, dědičky rodu Montagu.²⁷ Byl tak blízkým příbuzným kardinála Jindřicha Beauforta, dlouholetého kancléře Anglie.²⁸ Po smrti svého tchána se z Richarda stal v roce 1429 hrabě ze Salisbury.²⁹ Richardova matka byla nejenom dědičkou Montagů, ale po své matce i Hollandů.³⁰ Mladý Richard byl tedy dědicem hned několika rodů – Montagů, Hollandů a Nevillů. Hlavním sídlem Nevillů bylo po mnoho let hrabství Durham s rodinným sídlem v Raby a Brancepethu. Později se rod přestěhoval na hrad Middleham v Richmondshiru. Ten se stal hlavní rezidencí rodiny.

20 Lord Warden of the West March.

21 OMAN, Charles W., pozn. 2, s. 14.

22 Ralph Neville (1364–1425), první hrabě z Westmorlandu.

23 Jan z Gentu(1340–1399), první vévoda z Lancasteru. Třetí syn anglického krále Eduarda III.

24 YOUNG, Charles R. The Making of the Neville Family 1166-1400. Woodbridge: The Boydell Press, 1996. ISBN 978-0-85115-688-2. s. 140.

25 Richard Neville (1400–1460), pátý hrabě ze Salisbury Jedna z hlavních postav první fáze Válek růží.

26 FLAHERTY, Wiliam E. The Annals of England, an epitome of English history. Oxford: Henry&Parker, 1856. s. 58.

27 Alice byla jedinou dcerou Tomáše Montagu (1388–1428), čtvrtého hraběte ze Salisbury.

28 Jindřich Beaufort (1375–1447), biskup z Winchesteru. Od roku 1404 kardinálem.

29 POLLARD, Anthony J., pozn. 5, s. 11.

30 Eleanor Hollandová, dcera Edmunda Hollanda (1384–1408), čtvrtého hraběte z Kentu, významného vojevůdce tzv. stoleté války.

(15)

14

2.2 Dětství a dospívání

Richard strávil prvních sedm let svého života na panstvích pocházejících z matčina dědictví Montagů.³¹ V roce 1435, kdy bylo Richardovi sedm let, započal s cvičením a výukou hodnou rytíře a syna šlechtice. Společně se svými bratry Tomášem³² a Janem³³ byli vychováváni na rodových hradech Sheriff Hutton a Middlehamu v severním Yorkshiru.³⁴ Jejich vzdělání bylo zaměřeno na lov, válečná umění, kultivovanost, dvornost a náboženství. Nejmladší syn hraběte ze Salisbury Jiří³⁵ byl poslán do Oxfordu, kde se měl věnovat církevní kariéře.³⁶

Richard vyrostl v nepokojné době pomalu se hroutícího postavení Anglie.

Feudální moc byla na vzestupu a královský majestát ustupoval do pozadí. Anglie rychle ztrácela dobytá území ve Francii a lid se bouřil. Šlechtici budovali vlastní ozbrojené jednotky, které rekrutovali z vojáků vracejících se z Francie. Vznikaly tak malé soukromé armády, které šlechtici používali k vyřizování si účtů se svými protivníky.

Richardův otec měl též takové jednotky, které mu měly pomoci zajistit ochranu západního pohraničí proti skotským nájezdům³⁷ a udržet jeho postavení v regionu.³⁸

2.3 Sňatek

Nevillové, stejně jako ostatní rody, rozšiřovali svůj vliv pomocí vhodných sňatků. Jinak to nebylo ani v případě Richarda. V době, kdy bylo Richardovi sedm let, dohodl pro něj jeho otec sňatek s o dva roky starší Annou Beauchaumpovou, dcerou hraběte z Warwicku³⁹ a jeho druhé manželky Isabely Despenserové. Jednalo se o součást dvojité smlouvy, ve které se dojednal další svazek. Richardova starší sestra Cicely měla být provdána za Annina bratra Jindřicha,⁴⁰ dědice hraběte z Warwicku.

31 HICKS, Michael, pozn. 4, s. 31–33.

32 Tomáš Neville (1429–1460). Významný velmož na severu Anglie.

33 Jan Neville (1431–1471), první markýz z Montagu. Významný yorkistický velitel.

34 KOVAŘÍK, Jiří. Soumrak rytířstva: (1461–1525) : rytířské bitvy a osudy IV. Praha: Mladá fronta, 2007. Arma & musae. ISBN 978-80-204-1582-0. s. 45.

35 Jiří Neville (1432–1476) biskup z Exeteru, od roku 1465 arcibiskup z Yorku.

37 Salisbury obdržel titul Správce západního pohraničí. Tituly správců hranic byly jak na anglické, tak na skotské straně tři. Lord Warden - of the East March, Middle March a West March. Nositelé těchto titulů byli zodpovědní za bezpečí na hranicích mezi Anglií a Skotskem. Často hráli roli v ozbrojených konfliktech obou stran. Zároveň byli zodpovědní za zachování míru a vymáhání dodržování speciálního typu hraničního práva – March law. Hranice v obou zemích byly tradičně rozděleny na západní, severní a východní.

38 KENDALL, Paul M., pozn. 3, s. 19–20.

39 Richard Beauchamp (1382–1439), třináctý hrabě z Warwicku.

40 Jindřich Beauchamp (1425–1446), čtrnáctý hrabě a první vévoda z Warwicku.

(16)

15

Dohoda mezi oběma šlechtici byla dojednána v Leicasteru v březnu 1436 a svatba proběhla v červnu na Warwickově panství Abergavenny v jižním Walesu.⁴¹

V době sňatku se nepočítalo s možností, že by jednou Richard zdědil titul svého tchána. Salisbury chtěl v první řadě dojednat co nejlepší sňatek pro svou dceru, až potom pro syna. Byl připraven zaplatit dceřino věno ve výši 3 tisíc liber, což byla značná suma. Richardovo manželství s Annou Beauchaumpovou bylo nejspíše Warwickovou podmínkou celé dohody, protože Salisbury by pro svého syna asi hledal nevěstu někde jinde. S největší pravděpodobností by se Richard oženil s nějakou bohatou dědičkou tak jako tolik Nevillů před ním. Richardova budoucnost byla spojena s titulem hraběte ze Salisbury, který měl získat po otcově smrti. Do té doby byl Richard nucen držet se stranou a spoléhat na otcovu a tchánovu podporu, aby si on i jeho žena mohli o několik let později zařídit vlastní nezávislou domácnost. V případě Anny a Richarda se tedy nejednalo o příliš výhodný sňatek – Anna se sice měla stát příští hraběnkou ze Salisbury, ale Richard tímto manželstvím příliš nezískal.⁴²

Svatba Jindřicha Beauchampa s Cicely Nevillovou a Richarda Nevilla s Annou Beauchampovou potvrdila silné spojenectví mezi oběma rodinami. Jejich otcové jednali hlavně ve svém vlastním zájmu. Warwickovy pozemky byly situovány převážně ve Worcestershiru a Warwickshiru, kde měl výsadní postavení.⁴³ Spojením těchto dvou rodů vznikla silná mocenská základna na severozápadě země. V manželské smlouvě bylo myšleno i na případ předčasné ženichovy smrti. V případě, že by Richard zemřel před svým otcem, dostala by jeho žena a potomci panství Swainston na ostrově Wight.⁴⁴

2.4 Manželství a mocenské povinnosti

Bylo zvykem, že v případě sňatku mezi dětmi zůstávali manželé v domácnosti nevěstiných rodičů. Dalšího Richardova vzdělání se tedy zhostil hrabě Warwick. Roku 1439, kdy bylo Richardovi 11 let, zemřel jeho tchán a titul hraběte z Warwicku zdědil Richardův švagr, Jindřich Beauchamp.

41 HICKS, Michael, pozn. 4, s. 26.

44 KENDALL, Paul M., pozn. 3, s. 26.

(17)

16

Roku 1443 bylo mladým manželům dovoleno založit vlastní domácnost, stále však pod dohledem důvěryhodných poručníků. Richard byl však spíše považován za muže než za dítě ,a tak mohl samostatně jednat jak za sebe, tak za svou ženu.⁴⁵

Richard pomalu přivykal své nové roli a s ní spojeným povinnostem. Už od svých šestnácti let začal Richard pomáhat svému otci s obranou západního pohraničí se Skotskem. Přestože Anglie se Skotskem nebyla v otevřeném konfliktu, vesnice na hranicích byly čas od času napadeny Skoty. Bylo na Strážci pohraničí, aby takové situace řešil. Skotové však byli v posledních letech příliš zaměstnáni vzájemným bojem o kontrolu nad mladičkým králem Jakubem II.⁴⁶ Richard a jeho otec veleli posádkám z Carlisle a dalším přilehlým oblastem, které měly na starosti stíhání krádeží ovcí, vypalování vesnic a dalších incidentů.⁴⁷ Právě v souvislosti s pohraničím byl Richard v roce 1445 pasován na rytíře králem Jindřichem VI.⁴⁸ Ostruhy získal za zásluhy na obraně hranice. Stalo se tak těsně před jeho osmnáctými narozeninami. Richardův otec Salisbury znovu obdržel v roce 1446 titul Správce západního pohraničí se Skotskem a Richard byl králem ustanoven jako otcův nástupce. V následujících několika letech se aktivně účastnil probíhajících potyček se Skoty.

2.5 Richard Neville u dvora

Richard jako syn významného šlechtice zavítal nejednou ke královskému dvoru.

Byl i přímým účastníkem korunovace královny Markéty⁴⁹ v roce 1445.⁵⁰ Markéta byla neteří francouzského krále Karla VII.⁵¹ a manželkou Jindřicha VII. Její sňatek sjednala dominantní dvorská klika v čele s vévodou Suffolkem⁵² a vévodou Somersetem.⁵³ Toto manželství mělo vést k usmíření Anglie s Francií a ukončení vzájemné války. Na rozdíl od Jindřicha, který byl znám svou zbožností a oblibou literatury, byla Markéta cílevědomá, rázná žena, která se přímo zajímala o politiku a nebála se prosazovat své zájmy a názory.

46 Jakub II. Skotský (1437–1460).

48 Jindřich VI. Anglický, první období vlády (1422–1461), druhé období vlády (1470–1471).

49 Markéta z Anjou (1430–1482), anglická královna, manželka Jindřicha VI.

50 GRAFTON, Richard. Grafton´s Chronicle, History of England. Volume I. London: John Johnson and Co., 1809. s. 625.

51 Karel VII. Francouzský (1422–1461).

52 William de la Pole (1396–1450), první vévoda ze Suffolku.

53 Jan Beaufort (1403–1444), první vévoda ze Somersetu.

(18)

17

Markéta přišla do Anglie v době, kdy proti sobě u dvora soupeřily dvě síly. Na jedné straně byli královi rádci Suffolk se Somersetem a proti nim stál oblíbenec lidu Richard, vévoda z Yorku. Mladá královna se otevřeně přidala na stranu Suffolka se Somersetem, kteří dojednávali její sňatek s králem a prosazovali tak profrancouzskou politiku. Vévoda z Yorku dával už dříve najevo, že Francouzka na anglickém trůně není nejlepším řešením. Zde se zrodil počátek nepřátelství mezi Yorkem a královnou K nevraživosti vůči vévodovi vedla Markétu ještě jedna věc. Richard Plantagenet, vévoda z Yorku, byl z matčiny strany potomkem Lionela, vévody z Clarence,⁵⁴ a z otcovy strany potomkem Edmunda z Langley.⁵⁵ S tímto rodokmenem měl vévoda z Yorku vyšší nárok na trůn než sám Jindřich VI., což muselo Markétu znervózňovat. York byl navíc jedním z nejbohatších šlechticů v zemi a sňatkem byl spřízněn s nejmocnějším rodem v Anglii – Nevilly.⁵⁶

Richard se díky příbuzenství s Jindřichem Beauchampem dostal do králových služeb. Richardův švagr měl u dvora velmi silné postavení díky blízkému přátelství s králem Jindřichem VI. Jindřich Beauchamp se s Jindřichem potkával v domácnosti svého otce, hraběte z Warwicku, kde byl vychovatelem mladého krále. Společně byli vzděláváni v jazycích, literatuře i rytířských dovednostech. Zde se zrodilo jejich přátelství.⁵⁷ Král Jindřich VI. si svého jmenovce velmi vážil a v roce 1445 ho jmenoval prvním vévodou z Warwicku.⁵⁸ Když tedy mladý Richard Neville vstoupil společně s několika dalšími syny z významných rodin do králových služeb, mohl se spolehnout na dobré jméno svého švagra. Společně se Richard s Jindřichem stali členy královy družiny.⁵⁹

2.6 Dědictví titulu

Jindřicha Beauchampa čekala slibná kariéra u dvora, ale vše překazila jeho smrt v roce 1446. Dědičkou titulu a majetku se stala Jindřichova čtyřletá dcera Anna. Jejím poručníkem se stal hrabě Suffolk, což jen vyostřilo dřívější špatné vztahy s Nevilly, kteří předpokládali, že se dívka dostane do jejich péče s ohledem na její matku Cicely

54 Lionel Antwerpský (1338–1368), první vévoda z Clarence. Druhorozený syn Eduarda III.

55 Edmund z Langley (1341–1402), první vévoda z Yorku. Čtvrtý syn Eduarda III.

56 Yorkovou manželkou byla Cecily Nevillová, sestra Richarda Nevilla, hraběte ze Salisbury.

57 HALLAM, Elizabeth. The Chronicles of The Wars of the Roses. London: Guild Publishing, 1988. s.

169.

58 FLENLEY, Ralph. Six town chronicles of England. Oxford: Clarendon press, 1911. s. 118.

(19)

18

Nevillovu. Tato dívenka byla jedinou osobou, která stála mezi Richardem Nevillem a titulem hraběte z Warwicku. Smrt ale zasáhla znovu a dědička hraběcího titulu Warwick zemřela v roce 1449 ve věku sedmi let.⁶⁰

Další dědičkou se stala Jindřichova sestra Anna, manželka Richarda Nevilla.

V rámci jejího dědictví přešel titul na Richarda, který jej spravoval v rámci práva své ženy. Richard Neville se stal šestnáctým hrabětem z Warwicku.⁶¹ Zároveň po švagrovi získal čestné postavení předního šlechtice říše – „premier earl of the realm”.⁶² Pro Richarda tento moment znamenal velkolepý společenský vzestup spojený se ziskem půdy, titulů, sídel a mnoha společenských výsad.

Nejen že se stal novým pánem nad veškerým majetkem rodu Beauchampů, ale skrze matku své ženy, která byla dědičkou rodu Despenserů a Montagů, získal ještě větší bohatství a moc. Byly zde tři hlavní části dědictví – majetek Beauchampů, který zdědila hraběnka Anna po svém bratru Jindřichovi, dále panství Abergavenny a dědictví Despenserů, které Anna zdědila po své matce. Hraběnčino právo na zmíněný majetek byl v následujících letech napadán. Annin otec měl i dcery z prvního manželství, ale ty neměly na majetek podle otcovy závěti právo. Annino nepopiratelné právo na celý majetek byl uznán v roce 1450 na základě přímé příbuznosti s Jindřichem Beauchampem.⁶³

Asi nejvíce ucelený blok Warwickova nového bohatství byl na jihu Walesu a Herefordshiru, starých držav rodu Despenserů. Patřily sem hrady Cardiff, Caerphilly, Whitchurch, Seyntweonard atd. Sám hrad Caerphilly byl díky své výhodné strategické pozici na jihu Walesu schopný odolat i tisícovce mužů.⁶⁴ Stejnou službu mohly poskytnout i masivní normanské hradby Cardiffu. Mezi hrady Neath a Eways Lacy leželo více než padesát panství patřících Despenserům. Další pozemky a panství, které skončily v rukou nového hraběte, byly v Gloucestershiru (Tewkesbury, Sodbury, Fairford), Worcestershiru (Hanley Castle, Bewdley, Castle of Elmley.⁶⁵ Ve Warwickshiru, kromě města a hradu, které připadly k titulu, nebylo překvapivě příliš

65 Calendar of the Patent Rolls 1461–1467. Public Record Office. London: Public Record Office, 1897.

s. 427.

(20)

19

pozemků, které by patřily Warwickovi. Jeho državy sahaly od jižního Walesu přes Herefordshire, Gloucestershire a Worcestershire. V Richardových rukách se soustředilo přes sto hradů a nemovitostí rozesetých v hrabstvích Warwick, Northampton, Nottingham, Oxford, Stafford, Rutland, Cambridge, Sussex, Essex, Kent, Cornwall, Devon, Somerset atd. Richard Neville, hrabě z Warwicku se stal jedním z nejmocnějších šlechticů v království.⁶⁶

Dědictví titulu hraběte z Warwicku zcela změnilo Richardův život a nasměrovalo jeho kariéru do míst, která byla docela jiná než ta,jež mu plánoval jeho otec. Salisbury si představoval, jak jej syn nahradí v jeho pozici Správce pohraničí a zaujme jeho místo předního velmože severní Anglie. Warwick se sice zajímal o hranice se Skotskem i tamější politiku, ale nebyl vždy přímo zapojen do dění v oblasti. Jeho záměry se posunuly ze severu do střední Anglie a Walesu, blíže jeho vlastním panstvím.

2.7 Situace v Anglii

V prvních letech po převzetí titulu se Richard Neville seznamoval se správou celého rozsáhlého majetku. Hladký nástup na pozici hraběte z Warwicku byl způsoben výhodnou pozicí Nevillů u dvora a nepřítomností možných rivalů.⁶⁷ Když Richard Neville získal titul hraběte z Warwicku, byl vévoda ze Suffolku na vzestupu a Richardův otec Salisbury se díky své beaufortské krvi těšil přízni krále a dvora.

Situace v zemi ale nebyla příliš příznivá. V Anglii docházelo stále častěji k vážným rozbrojům. Rok 1449 byl bodem zlomu ve vládě Jindřicha VI. Příčinou byl konečný kolaps anglických sil ve Francii. Svatba Markéty z Anjou a Jindřicha VI.

nepřinesla Anglii vytoužený mír s Francií. Francouzi navíc trvali na splnění tajné klauzule v manželské smlouvě Jindřicha VI. a Markéty z Anjou, která byla značně nevýhodná a dávala Francouzům právo na zabrání části anglických území na kontinentu.⁶⁸ Anglie se ale k odevzdání Maine a Anjou neměla.⁶⁹ Navíc anglické jednotky vyplenily město Fougères. Ze strany Francie přišel rychlý odvetný krok.

Francouzské jednotky vtrhly do Normandie a v létě roku 1449 rychle vytlačily

66 OMAN, Charles W., pozn. 2, s. 33–34.

67 CARPENTER, Christine. Locality and Polity: a study of Warwickshire landed society, 1401-1499.

Cambridge: Cambridge University Press, 1992. ISBN 978-0-521-37016-5. s. 687.

68 DUFKOVÁ, Šárka, pozn. 1, s. 15.

69 Podmínky smlouvy byly dohodnuty během mírového setkání v Tours v květnu roku 1444.

(21)

20

Angličany zpět.⁷⁰ Následně Francouzi zahájili mohutný útok nejen na Normandii, ale i na Gaskoňsko. Během následujících čtyř let byli Angličané postupně vypuzováni z Francie. V roce 1453 u Castillonu došlo k poslednímu pokusu o zvrácení situace ve prospěch Angličanů. To se nepodařilo, francouzská armáda obsadila Bordeaux a Angličanům zůstalo pouze Calais s okolím a ostrovy v kanálu La Manche.⁷¹

Anglický lid byl nespokojen se situací, která nastala ve Francii, a hledal viníka této potupy. Vina padla na vévodu ze Suffolku, který se účastnil nejen pro Anglii nevýhodného mírového jednání v Tours, ale zároveň byl i hlavním důvěrníkem neoblíbené královny Markéty.⁷²

Warwick byl přítomen setkání parlamentu na podzim roku 1449. V rámci jednání byl Suffolk obviněn z velezrady a poslán do londýnského Toweru. Dlouho však ve vězení nezůstal. Na jaře 1450 byl Suffolk na přímluvu královny propuštěn. Král jej místo vězení poslal na 5 let do francouzského exilu. Jeho cesta do Calais však byla přerušena námořníky z lodi Nicolas of Tower, kteří Suffolka zajali a odvedli ke svému kapitánovi. Ten jej nechal příští ráno popravit setnutím hlavy na malé lodi v zálivu Dover.⁷³ Krátce po něm byli zavražděni dva biskupové z blízkosti královny.⁷⁴ Zřejmě se tak jednalo o promyšlený čin, který měl odstranit ode dvora ty lordy, kteří byli zodpovědni za situaci ve Francii a s nimi spojené nepokoje v Anglii.⁷⁵

Celá situace vyvrcholila v červnu 1450, když rebel jménem Jack Cade⁷⁶ vyburcoval tisíce obyvatel Kentu k pochodu na Londýn, kde otevřeně vystupoval proti zkorumpovaným rádcům krále. Dav požadoval dvě věci. Aby se vévoda z Yorku navrátil do královy přízně a opatrnější zacházení s královskými příjmy.⁷⁷ Warwick v té době pobýval v Londýně v přímé blízkosti krále. Rebelie byla nakonec rozehnána, ale u dvora se na ni nezapomnělo.⁷⁸

70 KENDALL, Paul M., pozn. 3, s. 22–23.

71 DAVIES, Norman. Ostrovy: dějiny. Praha: BB art, 2003. ISBN 80-7341-090-7. s. 346.

72 HALLAM, Elizabeth, pozn. 58, s. 164.

73 CARTER, George. Outlines of English history: from b.c. 55 to a.d. 1901. London: Relfe Brothers, 1925. s. 47.

74 GAIRDNER, James. The historical collections of a citizen of London in the fifteenth century. London:

The Camden Society, 1876. s. 194.

75 VINGOE, Roger. The Death of William de la Pole, duke of Suffolk. Bulletin of the John Rylands Library. Manchester: Manchester University Press, 1965, (47), s. 489.

76 Jack Cade (1420–1450), velitel rebelie. Jeho jméno se stalo symbolem boje a nespokojenosti. Povstání bylo rozehnáno a Jack Cade byl zabit v jedné z potyček.

77 CARTER, George, pozn. 74, s. 47.

(22)

21

2.8 Vévoda z Yorku

Nespokojený lid hledal někoho natolik vlivného a váženého, aby se stal zodpovědným představitelem odporu proti politice královny a jí blízkých šlechticů. Na podzim roku 1450 se ke dvoru vrátil vévoda z Yorku. Ten byl již dříve královniným přičiněním poslán do Irska, kde byl pověřen správou země jako místodržící.⁷⁹ York byl schopný válečník, což dokázal v bojích ve Francii. V Irsku si získal popularitu jako spravedlivý a schopný správce.⁸⁰ Jeho pověsti napomáhal i bezúhonný charakter, díky čemuž mu Angličané důvěřovali. Navíc byl mužem, kterému bylo ukřivděno. Přestože byl v případě královy smrti následníkem trůnu, byl mu odepřen jakýkoli úřad v rámci královské rady⁸¹ nebo správy říše.⁸² Po svém návratu začal aktivně jednat proti královým rádcům. York se u dvora dožadoval reformy vlády a vypuzení nového královnina oblíbence vévody ze Somersetu.⁸³

Právě v této době došlo k rozštěpení dvou skupin, které budou později známy jako Yorkisté a Lancasterové. York nemohl spoléhat na podporu Nevillů ani přes blízké příbuzenství s nimi, protože byli věrnými poddanými krále.⁸⁴ Až do roku 1450 neukázali sebemenší náznak, že by se chtěli připojit k Yorkovi a spíše stranili Somersetovi. I díky podpoře Nevillů mohl Somerset, který nahradil Suffolka v pozici nejvyššího ministra, upevnit svou pozici u dvora.⁸⁵ V tomto období byl Warwickovi pravděpodobně jako odměna za podporu přiznán titul Strážce pokladny.⁸⁶ Warwick se u dvora příliš nezdržoval. Jeho rozsáhlé pozemky potřebovaly neustálou pozornost a navíc se v roce 1451 narodila Warwickova první dcera Isabela.⁸⁷

79 Lieutenant of Ireland.

81 Great Council nebo také Magnum Concilium bylo shromáždění svolané v určitou dobu v roce, kdy se setkali nejvyšší církevní hodnostáři s nejvýznamnějšími šlechtici království a společně projednávali záležitosti království s panovníkem. V době Plantagenetů se ve Velké radě shromažďovali aristokraté, kteří radili králi. Jednalo se tedy o jakýsi sbor poradců – královskou radu.

83 Edmund Beaufort (1406–1455), druhý vévoda ze Somersetu.

85 GRIFFITHS, Ralph A. The Reign of King Henry VI. The exercise of royal authority, 1422-1461.

Berkley: University of California Press, 1981. ISBN 0-520-04372-3. s. 688-691.

86 Chamberlainship of the Exchequer.

(23)

22

2.9 Spor s vévodou Somersetem

Většinu následujícího roku strávil Warwick v západním Midlands a Glamorganu. Zůstával stranou dění a budoval si své postavení. Ale v létě roku 1453 byla Warwickova pozice přímo ohrožena sílící sebedůvěrou vévody Somerseta. Jeho vliv u dvora byl díky přízni královny obrovský. Jeho nepřátelství k Yorkovi neustále rostlo a bylo jen otázkou času, kdy dojde k ozbrojenému konfliktu. K tomu ale potřeboval Somerset dobře vycvičenou armádu, která nebyla levnou záležitostí.

Potřebné finanční prostředky hodlal získat na úkor dosavadního spojence, hraběte z Warwicku.⁸⁸

Warwickova manželka Anna Beauchampová byla hlavní dědičkou titulu Warwick. Měla však i tři nevlastní sestry, které pocházely z prvního manželství jejího otce. I ty měly nárok na část dědictví, ale protože Anna dědila po svém bratrovi, jejich nárok byl znatelně menší. Po smrti dcery Jindřicha Beauchampa byl majetek rozdělen mezi čtyři sestry, kdy Anne obdržela většinový podíl. Nadále však zůstávaly sporné názory na spravedlivost rozdělení dědictví. Těch chtěl využít Somerset, který byl ženatý právě s jednou z Anniných nevlastních sester. Využil tedy svého vlivu u dvora a v roce 1453 získal do svých rukou správcovství pozemků Jiřího Nevilla,⁸⁹ Warwickova bratrance, který zdědil část pozemků Despenserů v jižním Walesu. To byla pro Warwicka přímá výzva k boji.⁹⁰ Ve stejné době vypukl spor mezi Nevilly a rodem Percyů v Yorkshiru. Napětí stoupalo mezi dvěma rodinami jak v Yorkshiru, tak Cumberlandu, hlavně díky vzrůstajícímu vlivu Percyů v oblastech Nevillské hegemonie.

Oba rody hledaly mocné spojence, kteří by jim ve sporu pomohli. Somerset se přidal na stranu Percyů, čímž si navždy znepřátelil Nevilly a zvláště Warwicka.⁹¹ Nevillové však našli spojence ve vévodovi z Yorku.

89 Jiří Neville (1440–1492), čtvrtý baron z Bergavenny. Syn Eduarda Nevilla, mladšího bratra Richarda Nevilla, hraběte ze Salisbury a Alžběty de Beauchamp, sestřenice Warwickovi manželky. Somerset byl stanoven správcem Jiřího majetku do doby jeho dospělosti.

90 CARPENTER, Christine, pozn. 7, s. 127.

(24)

23

2.10 Nevillové na straně Yorka

York se v květnu 1453 vypravil do Londýna, kde chtěl získat audienci u krále a najít diplomatické řešení sporu mezi oběma tábory. Tentokrát už oba Nevillové společně s vévodou z Norfolku⁹² stáli po boku vévody z Yorku.⁹³ Rozhodujícím momentem pro změnu stran bylo několik posledních konfliktů se Somersetem a Percyi.

Král se s Yorkem setkal a po vzájemných jednáních došli ke shodě. York měl rozpustit své jednotky za příslib Somersetova odchodu ode dvora. York tak v dobré víře učinil, ale dohoda byla dodržena jen jím. York byl po rozpuštění svých mužů zadržen královými vojáky a odveden do Westminsteru. Zde byl „hoštěn“ královnou a královými rádci. Za své propuštění musel veřejně přísahat králi a královně svou věrnost, na čež mohl odjet z Londýna. Tento akt měl Yorka jen ponížit. Warwick a Salisbury byli královniným chováním vůči Yorkovi uraženi. Také opustili Londýn a vrátili se na svá panství, kde vyčkávali na vývoj situace.

Ta se dramaticky změnila v srpnu. Král Jindřich během lovu zkolaboval a upadl do katatonického stavu. Nemluvil a nevnímal své okolí. Jeho přesná diagnóza byla nejasná.⁹⁴ Království se tak ocitlo bez panovníka. Sešlo se několik velkých rad, při nichž se jednotlivé dvorské kliky přely o moc. Somerset byl v nepříjemné situaci. Jeho postavení záviselo na Jindřichovi a bez jeho přítomnosti byl zranitelný. S nastalou situací naopak posílila Yorkova pozice. Vrátil se do Londýna, po jeho boku přijeli i Warwick se Salisburym. Účastnili se několika schůzí královské rady. Somerset se snažil Yorka vyloučit z jednání, ale tentokrát vyšly jeho snahy naprázdno. Nespokojení šlechtici v čele s vévodou z Norfolku obvinili Somerseta ze zrady a nechali jej uvěznit v Toweru.⁹⁵ York následně zaujal Somersetovo místo prvního ministra a společně s ním se k moci dostali i Salisbury s Warwickem.⁹⁶

92 Jan de Mowbray (1415–1461)., třetí vévoda z Norfolku, švagr vévody z Yorku.

93 GAIRDNER, James, pozn. 15, s. 134.

94 Stejná věc se stala i jeho dědečkovi, francouzskému králi Karlovi VI. (1380–1422).

95 GRAFTON, Richard, pozn. 50, s. 653.

96 GRIFFITHS, Ralph, pozn. 86, s. 723–724.

(25)

24

2.11 Narození dědice trůnu

Královna Markéta měla v té době zcela jiné starosti. Tři měsíce po manželově zhroucení porodila své první dítě, syna Eduarda.⁹⁷ Tomu byl ihned po jeho narození přiznán titul vévody z Cornwallu.⁹⁸ Tato událost měla zásadní dopad na Yorkovo postavení. Král měl vlastního syna, a tak York přestal být následníkem trůnu. Královský pár byl po dobu devíti let bezdětný. Markéta nikdy ani neotěhotněla, takže se předpokládalo, že král zůstane bez potomků. O to překvapivější bylo narození dědice.⁹⁹ Královna se po narození syna stáhla do ústraní, kde pečovala o krále.

Po několik dalších měsíců zůstalo království pod prozatimní vládou v čele se stárnoucím kancléřem, kardinálem Kempem.¹⁰⁰ Warwick se Salisburym sloužili v této vládnoucí radě. V lednu 1454 se královna vrátila do Westminsteru a podala k radě žádost, aby byla jmenována regentkou. Chtěla vládnout do doby, dokud se králův stav nezlepší. Její žádost byla radou zamítnuta, což jen zvýšilo napětí u dvora. Situace byla tak vážná, že nemocný král stejně jako kardinál Kemp museli být střeženi. S blížícím se opětovným svoláním parlamentu, který se měl sejít v únoru, začaly jednotlivé strany připravovat jednotky k možnému střetu. York si mohl být jistý podporou Warwicka i Salisburyho, kteří se již nezdráhali mu veřejně projevit přízeň. Warwick vůbec poprvé demonstroval svou podporu, když poslal tisíc mužů, aby zajistili Yorkův bezpečný vstup do Londýna, kde se měl sejít parlament.¹⁰¹

97 Eduard Westminsterský (1453–1471), princ z Walesu.

98 WEIR, Alison. Britain's royal families: the complete genealogy. London: Pimlico, 2002. ISBN 0-7126- 4286-2. s. 134.

100 Jan Kemp (1380–1454), arcibiskup z Canterbury. Kancléř Anglie.

101 FLENLEY, Ralph, pozn. 59, s. 161.

(26)

25

3. Protektoráty

K další změně ve vedení země došlo v březnu. Kardinál Kemp zemřel 22. března a bylo potřeba najít na jeho pozici odpovídající náhradu. Král byl opět vyšetřen lékaři za doprovodu několika vybraných šlechticů, mezi kterými byl Warwick. Králův stav se od jeho záchvatu nezlepšil ,a tak nebyla jakákoli možnost, že by se snad sám ujal vlády nad zemí. V nepřítomnosti Somerseta zde nebyl kdokoli jiný, kdo by mohl ohrozit Yorkovo zvolení do úřadu Protektora říše.¹⁰² Stalo se tak na zasedání rady 25. května 1454.

Zkrátka nepřišli ani jeho nejbližší spojenci. Salisbury obdržel titul kancléře a Warwick se stal členem královské rady.¹⁰³ Warwickovi bylo v té době pouhých 25 let. Do té doby byl spíše jen provinčním lordem, který řešil záležitosti svého regionu a nezasahoval do politiky na státní úrovni. To se náhle změnilo.¹⁰⁴

3.1 První protektorát

Hlavním úkolem, který musel York v nové pozici řešit, byla otázka nástupnictví po Jindřichu VI.¹⁰⁵ Pokud se královna Markéta obávala zdržování či snad Yorkových zásahů do uznání malého prince za následníka trůnu, činila tak zbytečně. Byla vytvořena komise, která měla projednat otázku nástupnictví. Členy komise byl jak York, tak Warwick se Salisburym. Výrokem komise byl princ Eduard uznán následníkem anglického trůnu a byl mu přiznán titul prince z Walesu.¹⁰⁶ Dvorní lancasterská klika se bez Somersetova vedení a podpory královny ocitla na vedlejší koleji. Byla neorganizovaná a neschopná dělat společná rozhodnutí. Rozpadla se do několika skupin, vedených mocnějšími šlechtici. York proti nim veřejně nevystupoval a nechal je mezi sebou soupeřit o vedoucí pozici ve frakci.

Situace na severu navíc vyžadovala jeho plnou pozornost. Pomalu zde vrcholil spor Nevillů s Percyi. V létě 1454 vévoda z Exeteru,¹⁰⁷ který měl sám pomyšlení na pozici Protektora říše a vedl jednu z lancasterských skupin u dvora, vyvolal s Tomášem Percym¹⁰⁸ povstání proti Yorkovi v Yorkshiru. Cílem bylo sesadit Yorka z pozice

102 Protector of the Realm.

104 GRIFFITHS, Ralph A. King and Country. England and Wales in the Fifteenth Century. London: The Hambledon Press, 1991. ISBN 1-85285-018-3. s. 317.

105 KINGSFORD, Charles L., pozn. 14, s. 164.

107 Jindřich Holland (1430–1475), třetí vévoda z Exeteru.

108 Tomáš Percy (1422–1460), první baron z Egremontu.

(27)

26

Protektora a dosazení lancasterského vedení do čela země. Percyové využili povstání jako příležitost k nájezdům na majetek Nevillů. Záměrně ničili majetek a podkopávali postavení Nevillů na jejich panstvích.¹⁰⁹

York nečekal na další prohloubení krize a rozhodně zakročil. Společně s Warwickem pochodovali v čele vojska na sever, kde rebelii po bitvě u Stamford Bridge potlačili. Exeter i Percy byli uvězněni a rod Percyů byl donucen zaplatit Nevillům vysoké odškodné za zničený majetek. Nevillové byli Yorkovi vděční, že se ve sporu postavil na jejich stranu a dokázal jim tak svou loajalitu.¹¹⁰ Ve skutečnosti si vypomohli navzájem. Nevillové ukončili spor s Percyi a York se zbavil jednoho z lancasterkých vůdců.¹¹¹

3.2 Královo uzdravení

V listopadu se znovu sešla královská rada a při jejím jednání došlo z yorkistické strany k pokusu přivést Somerseta k soudu, návrh byl ale zamítnut. Mohl za to zlepšující se králův stav.¹¹² Krátce po Vánocích se jeho stav zlepšil na takovou úroveň, že byl schopný převzít své povinnosti zpět a v lednu byl York i Salisbury odvoláni ze svých pozic. Na dvoře se opět usadili lancasterští šlechtici, kteří se shromáždili kolem královny Markéty, která znovu získala pevné postavení. Díky jejímu zásahu byl v únoru roku 1455 Somerset propuštěn z Toweru. Po svém propuštění musel Somerset slíbit, že se bude držet stranou od záležitostí dvora. Slib měl trvat do té doby, než budou obvinění proti němu řádně prošetřena. Vyšetřování ale netrvalo dlouho. Při dalším jednání rady v březnu 1455 byl Somerset zbaven všech obvinění a znovu obdržel své dřívější úřady, mezi jinými například pozici velitele Calais.¹¹³ York se po svém sesazení vrátil na své rodové pozemky v Sendalu. Stejně tak učinili i Salisbury s Warwickem.¹¹⁴

Warwickova role v Yorkově prvním protektorátu byla malá. O poznání významnější postavení zaujímal jeho otec, hrabě ze Salisbury, v pozici kancléře,¹¹⁵ kde byl de facto Yorkovou pravou rukou. Jeho funkce spočívala ve členství v královské radě

109 SANDLER, John. The Red Rose and the White: The Wars of the Roses 1453–1487. Abingdon:

Routledge, 2010. ISBN 978-1-4058-2360-9. s. 74.

110 CARPENTER, Christine, pozn. 7, s. 130–131.

111 POLLARD, Anthony J., pozn. 5, s. 25–27.

112 GAIRDNER, James. The Paston Letters A.D. 1422–1509. Volume III. London: Chatto&Windus, 1904.

s. 13.

113 Captain of Calais – jednalo se o prestižní úřad. Jeho držitel měl v rukách vládu na poslední anglickou državou na kontinentu a velel silné městské posádce a nemalému loďstvu.

115 Chancellor of England.

(28)

27

a několika menších úřadech. Původně mu byla přislíbena správa ostrůvků v kanálu La Manche, ale tento slib nebyl nikdy naplněn. York alespoň jemu a otci prodloužil úřad Správce západního pohraničí na dalších dvacet let.¹¹⁶ Warwikovou prioritou zůstávalo zajištění plné kontroly nad zděděným majetkem.¹¹⁷

3.3 První boje

V květnu 1455 bylo do Coventry svoláno jednání královské rady. Ani jeden z yorkistických představitelů se ale nedostavil. Účelem schůzky mělo být projednání královy bezpečnosti a způsob nakládání s jeho nepřáteli. Yorkisté se obávali o svou bezpečnost, protože královské radě opět předsedal Somerset, který si s nimi chtěl pravděpodobně vyřídit své uvěznění v Toweru. Jejich nepřítomnost však na ně vrhla špatné světlo a Somersetovi jen prospěla. Jeho pozice na dvoře byla opět pevná a neotřesitelná. Yorkisté se obávali dalšího postupu proti nim i jejich stoupencům a chtěli si promluvit s králem a ujistit ho o své věrnosti. Jejich posel však nebyl králem přijat ,a tak museli Yorkisté podniknout první krok sami.

Jakmile byla rada svolána, York a oba Nevillové začali shromažďovat své zálohy, které chtěli použít jako záruku své bezpečnosti a toho, že jim bude dovoleno mluvit s králem. Mobilizovali rychle a zcela bez povšimnutí dvora, který zaregistroval tyto přípravy až ve chvíli, kdy byly téměř u konce. Se svolanými jednotkami vyrazili společně k Londýnu. Napřed poslali dalšího posla, který měl králi tlumočit jejich požadavek k setkání s ním. Dále prohlašovali, že přijeli v míru a pokoře a nechtějí jednat proti králi samotnému, ale královým poradcům.¹¹⁸ Posel však krále v Londýně nezastihl. Král a jeho družina vyrazila s narychlo svolaným lancasterským vojskem, složeným z oddílů Somerseta, Buckinghama,¹¹⁹ Northumberlanta,¹²⁰ Devona,¹²¹ Pembroka¹²² a dalších vstříc Yorkovi.

119 Humphrey Stafford (1402–1460), první vévoda z Buckinghamu.

120 Jindřich Percy (1393–1455), druhý hrabě z Northumberlandu.

121 Tomáš de Courteay (1414–1458), pátý hrabě z Devonu.

122 Jasper Tudor (1431–1495), hrabě z Pembroke Nevlastní bratr Jindřicha VI.

(29)

28

3.3.1 Bitva u St. Albans

Obě armády se setkaly u města St. Albans. York dorazil jako první a zablokoval cesty dál na sever, čímž chtěl zabránit králi v možném útěku. Král s doprovodem dorazil do St. Albans 22. května. Nejprve došlo k pokusu o mírové řešení celého sporu.

York se setkal s vévodou z Buckinghamu, který byl ustanoven královým vyslancem.

Vévoda z Yorku opakoval svou žádost mluvit s králem a tlumočit mu obsah dopisu, který mu už několikrát neúspěšně posílal. „Nejvíce nás rmoutí, že se naši nepřátelé dokázali udržet pod křídlem Tvé výsosti. Trpělivě a vskutku podvodně vytvořili mnoho nejasností a pochybností o víře, oddanosti a službě, kterou Bůh ví, chováme a cítíme k Tvojí výsosti. Zbavili nás tak tvé nejvznešenější přítomnosti a přízně Tvé dobré Milosti.“¹²³ V dopise byly také vypsány požadavky na sesazení Somerseta a králových poradců. Buckingham informoval krále, ten ale prohlásil, že York a jeho spojenci jsou zrádci koruny a Anglie.¹²⁴ Dopis král ani tentokrát nečetl,a tak se schylovalo k prvnímu střetnutí mezi Yorkisty a Lancastery. Buckingham zřejmě ani nevěřil, že by se York opravdu odvážil otevřeně zaútočit na krále.

K útoku ale skutečně došlo.¹²⁵ Yorkisté měli oproti královu vojsku mírnou převahu. Podařilo se jim shromáždit přes 5 tisíc mužů. York přivedl dva tisíce a Salisbury s Warwickem, každý po 1500 mužích.¹²⁶ K samotnému střetu došlo přímo v St. Albans. Královi muži se opevnili v ulicích města, ale Salisbury se svými muži pronikl na městský trh a došlo k otevřenému boji. Zdálo se, že Yorkisté budou obklíčeni a poraženi.

Warwick, který byl pověřen velením levé strany yorkistického útoku, si ale povšiml špatného zformování lancasterských barikád. Podnikl útok a prorazil skrze nepřátelské jednotky. Podpořil Salisburyho a společně se jim podařilo zatlačit královy muže směrem k Yorkovi, kde se ocitli v celkovém obklíčení. V následném boji bylo

123 „Our grettyst sorowe erthlye that our ennemyes of approuved experience, kepe theym sylf under the whyng of your Magestee Royall, have throwen unto the same ryght stedyousely and ryght fraudulentlye manye ambyguytees and doubtes of the fayth, lygeaunce, and dewtee that, God knowyth, we beere unto your Hyghnesse, and have put theym yn as grete devoyr as they coude to estraunge ws from your moose noble presence and from the favour of your goode grace.“

GAIRDNER, James, pozn. 113, s. 23.

124 OMAN, Charles W., pozn. 2, s. 52–53.

126 HALLAM, Elizabeth, pozn. 58, s. 216.