POLITICKO-GEOGRAFICKÉ POSTAVENÍ SOUČASNÉ ČÍNY A NÁSTIN JEHO PREDIKCE
Bakalářská práce
Studijní program: B1301 – Geografie
Studijní obor: 1301R022 – Aplikovaná geografie Autor práce: Karolína Roženková
Vedoucí práce: RNDr. František Murgaš, Ph.D.
Liberec 2015
Prohlášení
Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.
Datum:
Podpis:
Poděkování
Chtěla bych poděkovat všem, kteří mi pomohli při zpracování této bakalářské práce. Především pak vedoucímu mé práce RNDr. Františku Murgašovi, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady a inspiraci. Nesmím také zapomenout na mé blízké, kteří mi byli v průběhu zpracování bakalářské práce oporou.
Anotace
V práci se zabývám politicko-geografickým postavením současné Číny, přičemž vycházím ze skutečnosti, že v roce se Čína 2014 se stala ekonomikou s největším podílem na celkovém světovém HDP a je tak světovou ekonomickou velmocí. Práce je rozdělena na šest částí. V první se věnuji obecně fyzické geografii, v další části uvádím historické souvislosti, které jsou důležité pro pochopení některých současných jevů.
V třetí kapitole se věnuji sociální a ekonomické geografii, cílem je analýza ekonomického a politického vzestupu Číny. Dalšími částmi jsou politická geografii a koncept soft power. Koncept soft power představil americký politolog a teoretik mezinárodních vztahů Joseph Nye. Pojem soft power definoval ve svých knihách Bound to Lead: The Changing Nature of American Power a Soft Power: The Means to Success in World Politics. Při posuzování současného politického postavení z tohoto konceptu vycházím a nastiňuji odpověď na otázku, zda bude Čína v příštích desetiletích světovým lídrem.
Klíčová slova
Čína, mezinárodní vztahy, měkká moc, politika, hospodářství
Annotation
In my Bachelor thesis I look into modern China and its political - geographical status. China's economy was the biggest part of world's GDP in 2014and that's why it is the world leading economy. Bachelor thesis consists of five parts. First part is about physical geography. In the second part I look into the historic links, which are important to understand modern phenomenon. Third part is about social and economic geography.
In this section my main aim is to analyse China and its economic and political rise. The last two parts are about political geography and the theory of Soft Power.
Key Words
China, international relations, soft power, politics, economy
6 Obsah
ÚVOD ... 8
1 FYZICKÁ GEOGRAFIE ČÍNY ... 10
2 HISTORIE ČÍNY ... 16
2.1 Dynastie Čching ... 16
2.2 Čínská republika ... 17
2.3 Čínská lidová republika ... 18
2.4 Reformní politika Teng Siao pchinga ... 20
3 SOCIÁLNÍ A EKONOMICKÁ GEOGRAFIE ČÍNY ... 22
3.1 Demografie ... 22
3.2 Hospodářství Číny ... 30
4 POLITICKÁ GEOGRAFIE ČÍNY ... 36
4.1 Politická charakteristika Číny ... 36
4.2 Správní rozdělení Číny ... 37
4.3 Mezinárodní politika ... 41
5 KONCEPT SOFT POWER ... 44
5.1 Moc a soft power ... 44
5.2 Aplikace konceptu soft power v souvislosti s Čínou ... 46
5.3 Zdroje čínské soft power ... 46
5.4 Nástroje čínské soft power ... 49
6 PREDIKCE MOŽNÉHO VÝVOJE ČÍNY ... 51
ZÁVĚR ... 53
ZDROJE ... 55
Literatura ... 55
Webové stránky ... 56
7 Seznam obrázků
Obrázek č. 1 Satelitní snímek Číny Obrázek č. 2 Poloha Číny
Obrázek č. 3 Panda velká národní symbol Číny Obrázek č. 4 Znečištěné ovzduší v čínských městech Obrázek č. 5 Vodní nádrž Tři soutěsky
Obrázek č. 6 Mao Ce-tung Obrázek č. 7 Teng Siao-pching Obrázek č. 8 Hustota zalidnění 2015 Obrázek č. 9 Věková pyramida 1950 Obrázek č. 10 Věková pyramida 1975 Obrázek č. 11 Věková pyramida 2000 Obrázek č. 12 Věková pyramida 2025
Obrázek č. 13 Administrativní členění ČLR 2015 Obrázek č. 14 Olympijský stadion v Pekingu Obrázek č. 15 Panorama Hongkongu
Obrázek č. 16 Kasina v Macau Obrázek č. 17 Joseph S. Nye Seznam tabulek
Tabulka č. 1 Vývoj čínské populace v letech 1953–2010 Tabulka č. 2 Největší čínská města v roce 2014
Tabulka č. 3 Čínské provincie podle počtu obyvatel 2013
Tabulka č. 4 Základní makroekonomické ukazatele v letech 2006–2012 (HDP, ekonomická struktura, vývoz, dovoz, přímé zahraniční investice)
Tabulka č. 5 Největší světové ekonomiky podle HDP v PKS v roce 2010 a 2020 Tabulka č. 6 Největší světové společnosti v žebříčku Global 500 v roce 2014 Seznam grafů
Graf č. 1 Vývoj HDP Číny a USA v letech 1975–2015 v miliardách dolarů Graf č. 2 Vývoj HDP Číny v letech 2000–2015 v miliardách dolarů
Graf č. 3 Vývoj čínské ekonomiky podle sektorů v letech 1980–2014 v %
8
ÚVOD
Ve své práci se zabývám politicko-geografickým postavením jedné z klíčových zemí soudobého světa, kterou je Čína. Oficiální název Číny v čínštině je Zhonguhua Renmin Gongheguo (Čung-chua žen-min kung-che-kou). Konvenční název v češtině je Čínská lidová republika, krátká forma Čína. Pro čínské názvy a jména budu v práci používat přepis do latinky. Výslovnost, je tak přiblížena českému jazyku. Výjimkou jsou autoři, které v práci uvádím, zde používám oficiální přepis čínských znaků.
Autorem standartní české transkripce čínštiny je významný český sinolog profesor Oldřich Švarný, který se celoživotně věnoval výzkumu čínštiny (Třísková 2011).
Pokud člověk sleduje světové dění, tak skoro denně se setká ve zpravodajství s informacemi o Číně. Prognostici předpovídají úspěch Číny jako světové velmoci a to na poli světového hospodářství, tak i jako světového lídra. Čína je velký a úspěšný stát.
Čínský ekonomický rozmach je aktuálním tématem. V běžném životě se setkáváme s čínskými výrobky firem Lenovo nebo Huawei a Čína, se tak pomalu zbavuje pověsti nekvalitního producenta a plagiátora. Tato pověst je s Čínou často spojována, ale nyní již takto Čína ve světě vnímána není. V posledních dvaceti letech Čína prošla ekonomickým rozvojem a blížila se pozici nejsilnější ekonomiky světa. Tohoto postavení dosáhla roku 2014 a má největší podíl na celkovém světovém HDP. 17,6 bilionů dolarů je HDP Číny a HDP USA je 17,4 bilionů dolarů (Worstall 2014). Po 142 letech, tak se sesadila z první příčky USA. Po USA a Rusku je ve vesmíru třetí nejsilnější hráč. V roce 2013 byli na oběžnou dráhu vysláni tři čínští kosmonauti ve vesmírné lodi Šen-čou 10. Kolem roku 2020 Čína plánuje na oběžné dráze umístit vlastní mezinárodní stanici, která bude obdobou současné ISS. Čína je členem světových organizací jako je Organice spojených národů, Mezinárodní měnový fond, Organizace Šanghajské spolupráce, G 20 a je také stálým členem Rady bezpečnosti OSN. Ze zmíněných faktů, lze sledovat měnící se pozici Číny na světové scéně, rostoucí ekonomický a politický vliv. V roce 2010 byl podle časopisu Forbes nejmocnějším mužem planety bývalý čínský prezident Chu Ťin-tchao a v roce 2015 čínský prezident Si Ťin-pching skočil na třetí příčce za Vladimirem Putinem a Barackem Obamou.
Nelze, tak přehlédnou snahu Číny zviditelnit se. Země se snaží vylepšovat si svůj obraz a chce se stát vlivným státem na mezinárodní scéně. Čína je čím dál více aktivní v mezinárodních a regionálních vztazích.
9
V práci uvedu základní geografická, historická, demografická, ekonomická, politická fakta, která mají vliv na současné postavení Číny. Dále se pokusím nastínit dnešní postavení a vliv Číny na mezinárodní scéně. Ve své bakalářské práci se dále zaměřím na současnou politiku Číny, jejíž součástí je i koncept soft power. Zaměřím se na čínská specifika aplikace tohoto konceptu. Koncepci soft power definoval Joseph Samuel Nye a z jeho definice budu vycházet. Popíšu jednotlivé zdroje a nástroje tohoto konceptu a specifika soft power pro samotnou Čínu. Závěrem se pokusím popsat možný vývoj Číny a při tom budu vycházet z prognóz Samuela Huntigtona a Thomase Friedmana a nastíním odpověď na otázku, zda bude Čína světovým lídrem.
Samotná bakalářská práce má popsat širší vztahy politicko-geografického postavení Číny. Zároveň bych chtěla ověřit platnost hypotézy:
„Čína bude v roce 2050 světovou ekonomickou velmocí v absolutních hodnotách. Ale nebude světovým lídrem“.
Cíle bakalářské práce:
1. Analýza ekonomického a politického vzestupu Číny 2. Analýza konceptu soft power Josepha Nyeho
3. Nástin odpovědi na otázku, jestli bude Čína světovým lídrem
10
1 FYZICKÁ GEOGRAFIE ČÍNY
Čína je velmi specifická a různorodá země z pohledu fyzické geografie.
Nejvyšším vrcholem je Mount Everest s výškou 8 850 m n. m., nejhlubší deprese je Turfanská proláklina - 154 m p. m. Výškové rozpětí je 9 004 m (Horálek 2013). Čína je svoji rozlohou čtvrtým největším státem světa za Ruskem, Kanadou a USA a je největším státem východní Asie. Rozloha Číny je 9 597 000 km2, její území je kompaktní. Čína se nachází na 53° 33´ s. z. š. na jihu na 20° 14´ s. z. š. a na východě 134° 45´ v. d. a na západě 73°49´v.d. Čína sousedí se čtrnácti státy, celková délka hranice je 22 127 km, nejdelší hranici má s Mongolskem.
Obrázek č. 1 Satelitní snímek Číny
Zdroj: Wikimedia Commos 2015
Čína se nachází na Eurasijské litosférické desce. Himaláje, které vznikly alpinsko-himalájským vrásněním jsou dodnes tektonicky aktivní oblastí. Od východu k západu je území rozděleno do tří výškových stupňů (deprese, nížiny, vysočiny).
Oblast s nadmořskou výškou do 500 m n. m. zaujímá 30 % rozlohy, oblasti s nadmořskou výškou do 2000 m n. m. zabírají 40 % a zbytek území s nadmořskou výškou nad 2000 m n. m. zaujímá 30 %. Souvisí to také s osídlením, kdy přibližně 75 % obyvatelstva žije v oblastech s nadmořskou výškou do 500 m n. m. Naproti tomu
11
v oblastech s nadmořskou výškou nad 2000 m n. m. žije pouze 3,5 %, rozlohou jsou však tyto oblasti přibližně stejné (Horálek 2013). „Tři výškové stupně hrály větší roli v historii než v současnosti, ale právě odlišný historický vývoj je důvodem odlišné míry vyspělosti těchto oblastí“ (Horálek 2013, s. 29).
Obrázek č. 2 Poloha Číny
Zdroj. Horálek 2012
Podnebí Číny je rozděleno na dvě části – severozápadní aridní oblast a jihovýchodní humidní oblast. Klima Číny je ovlivněno monzunovým prouděním, mořskými proudy v Japonském moři a sibiřskou anticyklónou. Hlavními klimatickými pásmy podle Köppen-Geigerovy klasifikace v Číně jsou tropické deštné, suché, teplé dešťové, boreální, sněhové a ledové.
Při klasifikaci vodstva se v Číně setkáme s řekami suché centrální Asie, severní Asie a monzunové Asie. Na území Číny je nejvíce řek monzunového typu. Řeky odtékají do čtyř úmoří – Tichého oceánu, Indického oceánu, Severního ledového oceánu a do bezodtokové oblasti. Nejdelšími řekami jsou Jang-c’-ťiang, Chuang-che, Amur a Mekong. Jang-c’-ťiang je zároveň i řeka s největším průtokem a třetí nejdelší světovou řekou. Délka pobřeží Číny je přibližně 30 000 km. Přilehlá moře Číny jsou Pochajské, Žluté, Východočínské a Jihočínské moře. Tyto moře jsou okrajová moře Tichého oceánu. Východočínské, Jihočínské moře jsou šelfového původu a jsou
12
významnými nalezišti ropy a zemního plynu. V Číně je velké množství jezer, která nejsou nijak světově výjimečná. Dělí se na sladkovodní a slanovodní. Ledovce v Číně pokrývají přibližně 33 000 km2 a nalezneme je v západní části Tibetské náhorní plošiny (Horálek 2013).
V Číně nalezneme tři hlavní typy půd. Na západě se vyskytují pouštní a slané půdy nejméně vhodné pro zemědělství. Východ Číny se při klasifikaci půd dělí na severní a jižní část. V severní části je podnebí mírné a střídají se zde čtyři roční období.
V jižní části je podnebí humidní až tropické. Na severovýchodě nalezneme úrodné černozemě a hnědozemě, které jsou svojí rozlohou v severní části nejrozsáhlejší. Na těchto půdách se nejčastěji pěstuje kukuřice a pšenice. V jihovýchodní Číně se vyskytují žlutozemě a červenozemě s vysokým obsahem železa a hliníku. Živiny z obou typů těchto půd jsou rychle vyčerpatelné. Na těchto půdách se pěstuje hlavně rýže, která je v současnosti nejvýznamnější plodinou Číny (Horálek 2013).
Obrázek č. 3 Panda velká národní symbol Číny
Zdroj: Wikipedia 2015
„Čína náleží do dvou z osmi světových ekozón – palearktické a indomalajské.
V Číně se nachází více než 4 400 druhů obratlovců, což představuje desetinu celosvětové rozmanitosti“ (Horálek 2013, s. 81-82). Mezi celosvětově nejohroženější druhy planety patří panda velká. Panda velká je i zároveň symbolem Číny. Dalšími ohroženými druhy v Číně jsou například tygr jihočínský, tygr ussurijský, sněžný
13
leopard. Mnoho původních druhů zvířat bylo domestikováno. Významným hospodářským zvířetem je jak domácí a velbloud dvouhrbý (Horálek 2013).
Na území Číny je osm hlavních vegetačních pásů – alpinská vegetace, poušť mírného pásu, step mírného pásu, jehličnaté lesy mírného pásu, smíšené lesy mírného pásu, opadavé lesy mírného pásu, subtropické stále zelené lesy a tropický monzunový les nebo deštný prales. Severozápad je tvořen pouští mírného pásu, jihozápad území je pokryt alpinskou vegetací. Severovýchod na územní Vnitřního Mongolska je tvořen převážně stepí mírného pásu, směrem na východ se vyskytují smíšené lesy mírného pásu. Jihovýchod je tvořen listnatými opadavými lesy mírného pásu a subtropickými stálezelenými lesy. Pouze 15 % je původní vegetace, většina byla kultivována. Velkou část lesního porostu také tvoří monokultury. Často jsou tyto monokultury vysazovány, aby zabránili desertifikaci (Horálek 2013).
Přírodní podmínky v Číně jsou velmi různorodé až extrémní. Životní prostředí se proto vyvíjelo specificky pro jednotlivé oblasti. Obydlí, domestikace zvířat, kultivace rostlin a přeměna svého okolí se vyvíjely podle podmínek, ve kterých lidé žili (Horálek 2013). „Člověk měl vždy snahu si okolí spíše podmanit a ovládat jej“ (Horálek 2013, s. 91). Proto některé intervence do životní prostředí byly devastující, naopak jiné byly úspěšné a prospěšné.
Obrázek č. 4 Znečištěné ovzduší v čínských městech
Zdroj: Lidové noviny 2013
Současné environmentální problémy země lze rozdělit do čtyř kategorií – problém vod, znečištění ovzduší, situace lesů a problém půd. Hlavním problémem čínských vod je znečištění (řeky povrchové, podpovrchové a pobřežní moře) a vysychání. Čínské řeky
14
jsou jedny z nejznečištěnějších na světě. Řeky složí jako zdroj pitné vody a zdroje vody pro zemědělství a průmysl. Kvalita vody v Číně je velmi špatná. Třetina orné půdy je zavlažována. Stává se pak často, že půda je zavlažována znečištěnou vodou. Tím jsou ohroženy vyprodukované potraviny a samotná půda. Velkým problémem je taky nedostatek samotné pitné vody pro obyvatele. Čínská města patří mezi nejznečištěnější města světa. Znečištění měst souvisí s nedostatkem vody, výskytem spraší, těžbou uhlí a spalováním uhlí. Tyto podmínky často způsobují rakovinu. Důsledkem znečištěného ovzduší také vznikají kyselé deště. Kyselé deště po transportu ohrožují zemědělské oblasti, ale i kulturní památky. Před koncem 19. století byla vykácena většina čínských lesů. Naopak v současnosti se podíl lesů zvyšuje. Někdy jsou špatně voleny druhy stromů nebo jsou vysazovány pouze monokulturně. Znečištění půd je dlouhodobý a těžce řešitelný problém. Půdy jsou znečišťovány průmyslovou činností a znečištěnou vodou (Horálek 2013).
Obrázek č. 5 Vodní nádrž Tři soutěsky
Zdroj: Encyclopedia Britannica 2015
Velkou ekologickou zátěží v zemi je vodní nádrž Tři soutěsky. Přehrada Tři soutěsky byla vybudována na řece Jang-c’-ťiang v provincii Hubei. Tento projekt je největším vodním dílem na světě. Výstavba přehrady byla zahájena v roce 1994 a byla dokončena v roce 2006. Hlavními důvody výstavby této vodní nádrže byla kontrola povodí, zlepšení plavebních podmínek řeky Jang-c’-ťiang a využití vodní energie.
Hydroelektrárna by měla pokrýt až 10 % produkce elektrické energie. Důsledkem výstavby přehradní nádrže bylo nuceno se přestěhovat přibližně 1,1 milionů lidí
15
a 21 měst bylo zatopeno. S přehradou jsou spojovány mnohé environmentální, sociální problémy a bezpečnost okolí (Kareis 2007).
16
2 HISTORIE ČÍNY
V této části chci nastínit historický vývoj Číny, který měl vliv na dnešní podobu země. Historie Číny je velmi rozsáhlá a sahá až do 21. století před naším letopočtem.
Praotcem čínského národa je uváděn Fu-si, který byl podle legendy na půl člověka a napůl had. Z podoby hada vychází symbol draka, který je čínským národním symbolem. Za historicky první dynastii je považována dynastie Sia. Tato dynastie je datována od roku 2100 př. n. l. a je spojována s prvopočátkem čínského státu. Dalšími starověkými dynastiemi byly Šang a Čou. Rok 221 př. n. l. je považován za sjednocení Číny. Od stejného roku začala v Číně vládnout první císařská dynastie Čchin.
K historickému vývoji čínské civilizace neodmyslitelně patří náboženství konfucianismus a taoismus. Za nejprimárnější čínský myšlenkový směr je pokládán taoismus. Tato filozofie řeší pozici člověka ve vesmíru a soulad s přírodou. Toto náboženství vychází z Knihy o cestě a ctnosti, jejíž autorem je Lao-c´ (Vojta 2011).
Vznik taoismu i konfucianismu lze datovat přibližně ke konci dynastie Čou tedy 770 - 221 př. n. l. Představitel filozofického směru a náboženství je Konfucius (Obuchová 1999). Konfuciánská filozofie je založena na principu podřízenosti a odpovědnosti.
V čínské společnosti jsou principy obou náboženství uplatňovány dodnes.
Ve své práci svůj historický výčet začnu od poslední vládnoucí Čching. Dynastie Čching vládla od roku 1644 do roku 1911. Budu se tedy věnovat historii od 20. století po současnost.
2.1 Dynastie Čching
Dynastie Čching někdy označovaná jako mandžuská dynastie vládla na územní Číny od roku 1644. Během své vlády převzali za své čínské tradice. Jako etnikum si, ale zachovali svoji nadřazenost a výlučnost. Mandžuové ctili vlastnické právo čínské šlechty a administrativu zastávali jak Mandžuové, tak Číňané. Konfuciánské kánony byly stále základem vzdělání a právních norem. Dalším náboženstvím byl uznán buddhismus a taoismus. První císař Kchang-si a druhý císař Čchien-lung se zajímali o kulturu a vědu, proto se kolem nich soustředila čínská inteligence. V roce 1689 byla uzavřena tzv. Něrčinská dohoda. Tato dohoda řešila pohraniční konflikty na Sibiři s Ruskem. Tato dohoda byla první dohoda, kterou Čína uzavřela s evropskou mocností.
Od roku 1724 bylo čínské území rozšířeno o území dnešního Ujgurské autonomní
17
oblasti Sin-ťianga a Indočínu. Téhož roku byl Tibet anektován a byl nucen uznat nadvládu čchingské říše. Vazaly Číny byl Nepál a Korea.
Od poloviny 18. století se enormně začala rozrůstat čínská populace a země brzy nebyla schopna, tak velkou populaci uživit. Čína začala chudnout. Vláda chtěla zachovat stávající strukturu společnosti, to však zemi velmi poškodilo. Svět v té době zažíval prudký rozvoj.
V 19. století byla Čína cílem koloniálních velmocí. Hlavním obchodním partnerem byla pro Čínu Velká Británie. Hlavním vývozním artiklem byl čaj a hedvábí (Obuchová 1999). Platidlem Britů z počátku bylo zlato a stříbro, později se jako platidlo začalo používat opium z Britské Indie. Díky tomu se Číňané naučili užívat opium a vznikali tak „opiová doupata“. Obchod s opiem byl v roce 1800 zakázán i přesto obchod s opiem v Číně vzkvétal. V důsledku toho byli v letech 1839–1860 mezi Čínou a Velkou Británií vedeny tzv. opiové války (Ládková 1997). Výsledkem první opiové války byla porážka Číny a uzavření mírové smlouvy. Tato mírová smlouva však byla pro Čínu nevýhodná a Hongkong se stal britskou kolonií. Postupně byla Čína nucena podstoupit mocnostem nejvyšší výhody a některá území. Tato situace vedla k novým konfliktům s cizinci a roku 1860 anglická a francouzská vojska dobyla Peking. Cizí mocnosti si začaly dělit čínské území, Rusko získalo přístavy Lü-šun a Ta-lie, Portugalsko z Macaa udělalo svoji kolonii a Německo převzalo provincii Šan-tung.
Díky své velikosti byla Čína přitažlivá pro všechny kolonialistické velmoci, proto si rozdělily sféry vlivu. Během vlády dynastie Čching vrcholil tlak západních mocností na Čínu. Hospodářská a politická krize se v Číně prohlubovala. Intelektuálové často studovali v zahraničí a začali tvořit revoluční organizace. Bylo nezbytné svrhnout Čchinskou monarchii a založit republiku. Roku 1911 byla Čína prohlášena republikou.
Čínská republika byla spojením pěti národů – Číňanů, Mandžuů, Mongolů, „muslimů“
a Tibeťanů (Obuchová 1999). „Tím oficiálně skončila 268 let trvající čchingská říše“
(Obuchová 1999, s. 79).
2.2 Čínská republika
Dvacáté století pro Čínu začalo bouřlivě. V této době bylo rozhodující, kdo bude ovládat armádu. V roce 1912 vznikla Čínská lidová republika a z parlamentních voleb vyšla úspěšně strana Kuomintang v čele s generálem Sunjatsenem. Později byl Sunjatsen nucen emigrovat a do čela strany byl zvolen Jüan Š-kchaj. Během první
18
světové války Čína vyhlásila neutralitu. I přesto rozhodnutím pařížské mírové konference byla nucena Čína Japonsku podstoupit bývalá německá teritoria. Současně ve společnosti probíhaly sociálně-ekonomické změny, rozvíjel se průmysl a rostla dělnická třída. Stát byl ekonomicky i politicky zaostalý. Hospodářství země bylo jako celek agrární, ale formy zemědělství byly velmi zastaralé až středověké (Obuchová 1999). „Zklamání ze zrady imperialistických mocností v Paříži, rozmach studentského nacionalistického hnutí v Číně a úspěch bolševické revoluce v Rusku následně vedl řadu intelektuálů k příklonu k marxistickému učení“ (Obuchová 1999, s. 131).
Revoluční myšlenky do země přinášeli studenti, kteří studovali v zahraničí, kde se seskupovali do studentských komunistických skupin. Ve dvacátých letech byla Čína rozdělena do dvou politických směrů. Jeden představovala Komunistická strana Číny a druhý nacionalistický Kuomintang, v jehož vedení byli Sunjatsen a Čankajšek. Rok 1927 je považován za vznik komunistické Rudé armády. Z této Rudé armády později vznikla Čínská lidová osvobozenecká armáda. Roku 1936 se do čela Komunistické strany Číny dostal Mao Ce-tung. Mezitím se začalo stupňovat napětí mezi oběma politickými stranami. Jejich rozpory se nepodařilo vyřešit mírovou cestou a následovala občanská válka (Obuchová 1999). „Občanská válka byla formálně ukončena Mao Ce- tungovým vyhlášením Čínské lidové republiky 1. října 1949 na pekingském náměstí Tchien-an-men. Poražený Čankajškův Kuomintang se stáhl na ostrov Tchaj-wan, který do dnes existuje jako de facto samostatná „entita“ s odlišným společenským systémem“
(Obuchová 1999, s. 144).
2.3 Čínská lidová republika
Po vzniku ČLR začali v zemi velké změny. Vláda zavedla centrálně řízené hospodářství a zařadila se mezi vznikající socialistické státy. Mao Ce-tung a Čou En-laj v Komunistické straně byli ve vedoucích funkcích. V letech 1949–1952 v tzv. „období obnovy“ došlo ke změnám v čínském hospodářství a zemědělství (Obuchová 1999).
Autorka uvádí (Obuchová 1999, s. 144) „v této době se ČLR, bojkotována kapitalistickými státy, opírala především o pomoc a úvěry ze Sovětského svazu a dalších evropských socialistických zemi“. Rychlý ekonomický růst ve „skocích“, který prosazoval Mao Ce-tung byl nereálný a neodpovídal vyspělosti země. Roku 1954 byl Mao zvolen předsedou ČLR a zároveň zastával nejvyšší funkce v komunistické straně.
19
Padesátá léta byla počátkem celostátních kampaní. První z nich byla kampaň proti třem zlům – korupci, plýtvání a byrokratismu. Tato kampaň byla později rozšířena na boj proti pěti zlům. Roku 1956 začala kampaň „ať rozkvétá sto květů umění, ať soupeří sto škol učení“ a kampaň „proti pravicovým buržoazním živlům“.
Obrázek č. 6 Mao Ce-tung
Zdroj: Wikipedie 2015
V mezinárodním hledisku byla ČLR rozvojovou zemí. „Po roce 1968 se Peking snažil nejen opětovné získání pomoci od některých socialistických států, ale začal navazovat diplomatické styky i s kapitalistickými velmocemi a aktivizoval svou politiku vůči latinskoamerickým zemím a africkým státům“ (Obuchová 1999, s. 148).
V šedesátých letech bylo v Číně mezi členy KS Číny provedeno „pročištění“
a započala „velká proletářská kulturní revoluce“. Ta proběhla v letech 1966 až 1976.
Dnes se v literatuře setkáme s označením „desetiletí chaosu a rozvratu“ či „feudální fašistická diktatura“ (Obuchová 1999, s. 148). Toto temné období čínských dějin bylo zaměřeno pro intelektuálům a byly násilně propagovány ideologické myšlenky. Studenti začali tvořit tzv. „rudé gardy“. Hlavní ideou byl boj proti „čtvero starému“ – starému myšlení, kultuře, obyčejům a návykům. Během „kulturní revoluce“ se zavíraly vysoké
20
školy, pálily se knihy, zavírali se muzea a knihovny a byly ničeny čínské kulturní památky. Mnoho lidí bylo uvězněno nebo popraveno. Po období „kulturní revoluce“
nastal v ČLR chaos. Vláda byla nucena udělat nápravy a začala navazovat diplomatické styky se západními zeměmi. Změna postoje vůči západu vedla k tomu, že zástupci ČLR zasedli v křesle OSN. V 1971 ČLR navštívil Henry Kissinger a roku 1972 americký prezident Richard Nixon (Obuchová 1999).
2.4 Reformní politika Teng Siao-pchinga
Od roku 1978 se neoficiálním prvním mužem stává Teng Siao-pching, téhož roku bylo ústředím výborem Komunistické strany Číny stanoveno, že se bude klást důraz na rozvoj hospodářství, modernizaci a posílení právního systému. Postupně byly oddělovány stranické a státní funkce a došlo k omlazení nejvyššího vedení.
Obrázek č. 7 Teng Siao-pching
Zdroj: Encyklopédia poznania 2015
Byl stanoven program čtyř modernizací (průmyslu, zemědělství, vědy a techniky, armády). V ČLR začalo období reforem a politika „otevření se světu“. Začaly i změny ve struktuře vlastnictví, ve finančnictví v daňové soustavě apod. Soukromé podnikání se nejvíce uplatňuje v maloobchodě, v řemeslné výrobě a roste podíl podniků s různou
21
formou soukromého kapitálu zvláště zahraničního. Tyto ekonomické změny se někdy označují jako „tržní socialismu“ nebo „socialismus s čínskými rysy“. Zároveň probíhaly reformy v oblasti zahraničního obchodu a mezinárodní politiky. Roku 1980 byly založeny čtyři zvláštní ekonomické oblast. V roce 1988 se zvláštní ekonomická oblast rozšířila na celé východní pobřeží a část vnitrozemí, roku 1992 byla tato oblast rozšířena o dalších třináct měst a všechna provinční centra. Cílem těchto oblastí je zvyšování investic ze zahraničí a rozvoj zahraničního obchodu. Je bezpochyby, že Teng Siao-pching má zásluhy na současném ekonomickém úspěchu. Díky svým reformám a otevření Číny světu posunul Čínu mezi nejúspěšnější ekonomiky světa (Obuchová 1999). Teng Siao-pching nikdy nezastával nejvyšší stranické funkce. Přesto byl ve dvacátém století jedním z nejvýraznějších mužů Číny.
22
3 SOCIÁLNÍ A EKONOMICKÁ GEOGRAFIE ČÍNY
3.1 Demografie
Počet obyvatel v červenci 2014 byl 1 356 000 000 obyvatel. To je přibližně 20 % z celkové světové populace. Čína je tradičně nejlidnatější zemí světa. V poslední době však svůj populační růst rapidně zbrzdila. „Čína v současnosti prochází podstatnými proměnami stavu populace v demografickém, geografickém, sociálním a etnickém smyslu“ (Horálek 2013, s. 109). Populační politika jednoho dítěte způsobila velmi rychlý proces demografické revoluce a preferování mužského potomka. Původním plánem plánovaného rodičovství bylo zastavení růstu populace. Aktuálně je hrozbou stagnace porodnosti a stárnutí čínské populace. V roce 2030 by čínská populace podle ohradu OSN měla mít přibližně 1 453 mil. obyvatel a populační přírůstek by se měl rovnat nule. Současně se nejlidnatějším státem světa stane Indie (Horálek 2013).
Tabulka č. 1 Vývoj čínské populace v letech 1953–2010
Rok Počet obyvatel
1953 594 350 000
1964 694 580 000
1978 962 590 000
1980 987 050 000
1985 1 058 510 000
1990 1 143 330 000
1995 1 211 210 000
2000 1 267 430 000
2010 1 347 350 000
Zdroj: Horálek 2013
V geografickém rozmístění obyvatelstva sledujeme trend urbanizace a migrace.
Hlavní důvody migrace jsou – ekonomické, etnické a sociální podmínky. Často se tyto tři faktory vzájemně prolínají. V současnosti v zemi migruje přibližně 45 milionů lidí.
Nejvíce lidí migruje z ekonomických důvodů. Největší skupinou ekonomických migrantů jsou námezdní dělníci tzv. gastarbeitři. Tito dělníci se za prací přesouvají z vnitrozemí na východní pobřeží do zvláštních ekonomických zón na dobu přibližně dvou let. Tato ekonomická migrace je často pro chudé zemědělce či dělníky z venkova jediným možným způsobem, jak rychle vydělat slušné peníze. Peníze posílají zpět svým rodinám na venkov a je to tak do jisté míry vyrovnávací mechanismus mezi chudým
23
venkovem a bohatými městy. Migrace opačným směrem tedy z východu na západ země probíhá taky. Je organizovaná státem a jde o práci v těžebním průmyslu, která je lukrativně placená. Stát často nabízí k práci i bydlení a tak zároveň osidluje i odlehlejší západní provincie. Migrace z východu na západ je 15krát menší než migrace opačným směrem. Přesouvání obyvatelstva z východu na západ mívá často také etnické důvody.
Jedná se o státem řízenou migraci, kdy má být počínšťováno obyvatelstvo v západních oblastech.
Tabulka č. 2 Největší čínská města v roce 2014
Název města Počet obyvatel v milionech
Šanghaj 22,3
Peking 11,7
Tchien-t´in 11,1
Kuang-čou 11,1
Šen-čen 10,4
Wu-chan 9,8
Tong-kuan 8
Čchung-čching 7,5
Čcheng-tu 7,4
Nanchang 7,2
Zdroj: World Population Review 2014
„Od nástupu KS Číny k moci v roce 1949 byl základním rysem čínské populace extrémní demografický růst“ (Horálek 2013, s. 121). Od roku 1953 do roku 2010 se čínská populace více než zdvojnásobila. Za vlády KS výrazně klesla úmrtnost, zlepšila se zdravotní péče a dostupnost potravin. Negativním jevem státní politiky regulované porodnosti bylo stárnutí populace a výrazně větší počet narozených chlapců. Nyní se čínská populace nachází ve čtvrté fázi demografického přechodu. Stoupá počet obyvatelstva, roste počet narozených, úmrtnost je na nízké úrovni a prodlužuje se délka života (Horálek 2013).
Podle CIA FactBook (2014) je úhrnná porodnost Číny je 1,27 dítěte na jednu ženu. Předpokládá se, že se bude dále snižovat. Při porovnání porodnosti ve světě je Čína na 159 příčce. Nejnižší porodnost je ve východních provinciích. Porodnost je regulována tzv. „politikou jednoho dítěte“. Tato politika má mnoho výjimek, které je při posouzení prostorového rozmístění obyvatelstva zásadní. Etnické menšiny
24
a obyvatelstvo ve venkovských oblastech s nízkou hustou osídlení, mohou mít i více potomků. Porodnost je v západních provinciích Tibet, Čching-chaj výrazně vyšší oproti zbytku země. Úmrtnost je nejvyšší v rurálních oblastech, nejvíce pak v provinciích třetího výškového stupně. V těchto oblastech je hůře dostupná zdravotní péče a celkově je, zde horší kvalita života.
Průměrná hustota osídlení je 144 obyv./1 km2. Česká republika má hustota osídlení je 141 obyv./1 km2. Průměrná hustota osídlení je tedy srovnatelná, ale to je v případě Číny zavádějící. Čínská populace je rozmístěna velmi nerovnoměrně. Je to způsobeno fyzicko-geografickými podmínkami i socioekonomickými a historickými faktory (Horálek 2013).
Většina populace se nachází ve východní části země. Směrem k východnímu pobřeží se hustota obyvatelstva zvyšuje. V roce 1953 geograf Hu Huanyong definoval linii Heihe-Tengchong Line. Tato linie pomyslně rozděluje Čínu na přibližně stejné oblasti. Vede od města Heihe na severovýchodě k Tengchong na jihozápadě. Ve východní části od linie žije 94 % v západní části od linie zbylých 6 % obyvatelstva.
Tato linie jasně ukazuje prostorové rozmístění obyvatelstva (Jiangun 2013).
Nejlidnatějšími provinciemi Číny jsou – Kuang-tung, Šan-tung, Che-nan a S’-čchuan.
Naopak nejméně osídlené provincie jsou – Tibet, Čching-chaj a Ning-sia, tyto provincie, jsou převážně ve třetím výškovém stupni (The Statistics Portal 2013).
25 Obrázek č. 8 Hustota zalidnění 2015
Zdroj: Autor
26
Tabulka č. 3 Čínské provincie podle počtu obyvatel 2013
Název provincie Rozloha v km2 Počet obyvatel Hustota zalidnění obyv./1 km2
Kuang-tung 177 900 95440000 536
Che-nan 167 000 94290000 565
Šan-tung 156 700 94170000 601
S´-čchuan 485 000 80500000 166
Ťiang-su 102 600 76770000 748
Che-pej 187 700 69890000 372
Chu-nan 211 800 63800000 301
An-chuej 139 400 59501000 427
Chu-pej 185 900 57110000 307
Če-t´iang 101 800 51200000 503
Kuang-si 236 700 46800000 198
Jün-nan 394 100 45966000 117
Ťiang-si 166 900 44000000 264
Liao-ning 145 900 43150000 296
Chej-lung-t´iang 460 000 38250000 83
Kuej-čou 176 100 37930000 215
Šan-si 205 800 37620000 183
Fu-t´ien 121 400 36040000 297
Šen-si 156 800 34110000 218
Čchung-Čching 82 300 28846000 350
Ťi-lin 187 400 27340000 146
Kan-su 454 000 25575000 56
Vnitřní Mongolsko 1 183 000 24706000 21
Šanghaj 6 341 23019000 3630
Sin-T´ang 1 660 000 21813000 13
Peking 16 808 19612000 1167
Tchien-t´in 11 000 11760000 1069
Chaj-nan 33 920 8540000 252
Ning-sia 66 000 6320000 96
Čching-chaj 721 000 5540000 8
Tibet 1 228 400 2870000 2
Zdroj: The Statistics 2013, Global Administrative Ares 1999
27 Obrázek č. 9 Věková pyramida 1950
Zdroj: Population Pyramid 2012
Obrázek č. 10 Věková pyramida 1975
Zdroj: Population Pyramid 2012 Obrázek č. 11 Věková pyramida 2000
Zdroj: Population Pyramid 2012
Obrázek č. 12 Věková pyramida 2025
Zdroj: Population Pyramid 2012
Věková pyramida z roku 1950 je progresivním typem. Obyvatelstvo do 19 let tvořilo přibližně 23 % čínské populace. Byla vysoká porodnost i úmrtnost. Věková pyramida z roku 1975 je stále progresivním typem. Populace za 25 let vzrostla o přibližně 430 milionů obyvatel a porodnost je stále vysoká. Na pyramidě můžeme sledovat výběžek kolem 15–19 let. To odpovídá obyvatelstvu narozenému po roce 1950 nejvíce je obyvatelstva do 24 let. V roce 1979 stát zavedl politiku „jednoho dítěte“.
Věková pyramida z roku 2000 je stacionárním typem se třemi výraznými výběžky.
Základna pyramidy již není tak široká a pozorujeme tedy sníženou porodnost
28
a prodlužování věku dožití. Poslední věková pyramida z roku 2025 je regresivní typ.
Nejvíce obyvatelstva je v letech 35 až 39 let a 50 a 59 let. Tento trend bude pokračovat a čínská populace bude stárnout. Prvotně je stárnutí populace vnímáno jako důsledek populační politiky jednoho dítěte. Stárnutí populace je také vnímáno jako zátěž pro sociální systém. Tyto výdaje pak mohou způsobit zpomalení ekonomického růstu (Horálek 2013 s.). „Rok 2027 bude pro Čínu zřejmě historickým okamžikem, neboť by se měla poprvé stát ve svých dějinách až druhou nejlidnatější zemí světa“ (Horálek 2013, s. 137).
Populační politika se dělí na politiku plánovaného rodičovství, politiku přesídlování, politiku genderové rovnosti, politiku vzdělávání a politiku sociálních jistot. Tyto nástroje populační politiky mají za cíl zajištění fungujícího sociálního systému a zlepšení kvality života obyvatelstva. Hlavní cílovou skupinou jsou rodiny a páry. V dřívější konfuciánské společnosti měla rodina větší soudržnost. Nyní se mění společnost, styl života a tradiční pospolitost rodiny se vytrácí. Politika plánovaného rodičovství tzv. „politika jednoho dítěte“ vešla v účinnost v roce 1979. Její zavedení souviselo s politickými změnami po smrti po Mao Ce-tunga, kdy populace v Číně rostla extrémně rychle. Politika jednoho dítěte se setkala se silnou kritikou čínské i světové společnosti. Postupně byla tato politika uvolňována. V 90. letech byly přijaty výjimky, kdy si páry mohou pořídit druhé dítě (Horálek 2013). V roce 2013 bylo povoleno, že si druhé dítě mohou pořídit páry, kde jeden z rodičů je jedináčkem. Nyní se politika jednoho dítěte vztahuje na méně než polovinu čínského obyvatelstva. Podle odhadů tato populační politika snížila počet populace o 400 milionů obyvatel. V tradiční konfuciánské společnosti byli vždy upřednostňováni chlapci (Česká televize 2013). Po zavedení politiky jednoho dítěte vzrostla míra potratovosti i zabíjení novorozených dívek. Nyní je zakázáno zjišťování pohlaví a interrupce prvního potomka samozřejmě pokud není ohroženo zdraví matky. Pokud se ženě narodí jako první dítě dívka, může mít i dalšího potomka a je i státem finančně podpořena (Horálek 2013). „Z politiky jednoho dítěte je vyjmuto 55 oficiálních etnických menšin ze dvou důvodů. Zaprvé, tvoří 8,5 % populace (112,5 mil.) a obývají 2/3 území Číny, převážně řídce osídlený západ. Za druhé, jejich vyjmutí z politiky jednoho dítěte je interpretováno jako pozitivní diskriminace etnických menšin“ (Horálek 2013, s. 130).
Politika přesidlování má za snahu odlehčit přelidněným oblastem na východě země. Snaží se přemístit obyvatelstvo do oblastí na západě, které jsou méně zalidněné.
Tato státně podporovaná migrace má pozitivní vliv na samotné obyvatele i na životní
29
prostředí. Na 107 mužů připadá 100 žen. Tento poměr mezi muži a ženami značí genderovou nevyváženost. Čínská vláda se snaží tuto genderovou nevyváženost řešit pomocí politiky genderové rovnosti. A narozené dívky podporuje například finančními příspěvky. Populační politika se také zaměřuje na podporu vzdělávání a zvyšování pracovní kvalifikace. Je to jeden ze způsobů, jak oddálit rodičovství a zvýšit věk pro početí prvního potomka. Nyní mívají ženy v Číně dítě v 26 letech. Podpora vzdělanosti má i druhotný efekt a to zrovnoprávnění žen (Horálek 2013).
„Čínská lidová republika je unitární multietnický stát“ (Horálek, Ptáček 2013, s. 69). Oficiálně je čínská populace roztříděná do 56 etnických kategorií. V Číně žije více než 400 etnických skupin. Tyto etnické menšiny se odlišují jazykem, historií a územím. Majoritní etnickou skupinou jsou Hanové (91,5 %). Čínská etnická identita je uvedena v občanských průkazech (Horálek, Ptáček 2013). „Politika ČLR vůči etnickým menšinám byla a je výrazně ovlivněna stalinistickou koncepcí národa, která uvažuje v evoluční posloupnosti etnos (etnikum) – národnost – národ“ (Horálek, Ptáček 2013, s. 69-70).
Etnické skupiny lze rozdělit podle jazyka. Čínské menšiny lze rozdělit do pěti jazykových rodin – sino-tibetská, altajská, paleo-asijská, malajsko-polynéská a indoevropská. Západ Číny je osídlen asi 10 % populace a hlavně etnickými menšinami. Hlavními etnickými skupinami, zde jsou Tibeťané, Ujguři. Dále etnika střední Asie, Kazachů, Kyrgyzů, Tádžiků a Tatarů. Tibeťané patří mezi nejznámější etnické menšiny. Ve vnitřní Číně je populace etnicky homogenní. Hlavní etnikem jsou zde Hanové, původními muslimskými etnickými skupinami jsou Huelové a Sheové.
Severovýchod Číny oblast bývalého Mandžuska je osídlena etnickými skupinami Mandžuů, Mongolů a Korejců. V oblasti také žijí sibiřská etnika Dahurů a Oročenů.
Počet Mongolů žijící v této oblasti je dvakrát vyšší než počet Mongolů v samotném Mongolsku. Hlavním centrem etnickým menšin je jih země. Významnou etnickou skupinou na jihu jsou Zhuangové (Horálek 2013).
„Hanizace je proces osidlování nehanských oblastí Hany“ (Horálek 2013, s. 159).
Jedním druhem hanizace je vládou ekonomicky motivovaná migrace z přelidněných oblastí Číny. Druhým typem hanizace je dobrovolný odchod z bydliště, kde si nemohli obyvatele pořídit druhé dítě. Sinizace je proces počínštění, proces šíření čínského jazyka a kultury. Čínština se tak rozšiřuje do oblastí, kde se jinak čínština používala jen zřídka (Horálek 2013).
30
Nejvíce etnických skupin se nachází v pohraničních oblastech, které jsou většinou nehostinné. V těchto pohraničních oblastech je většinou více než 50 % obyvatelstva příslušníky etnických menšin. Etnické skupiny, tak mohou ovlivňovat vztahy s okolními státy. V hierarchickém systému administrativního členění ČLR patří pohraniční autonomní oblasti mezi správní jednotky provinčního – druhého stupně. V ČLR existuje pět autonomních oblastí – Sin-ťiang, Tibetská autonomní oblast, Vnitřní Mongolsko, Kuang-si a Ning-sia. Autonomní oblast Sin-ťiang se nachází na severozápadě a je největší svojí rozlohou a hlavním etnikem jsou Ujgurové, Hanové a Kazaši. Tato autonomní oblast sousedí s Mongolskem, Ruskem, Kazachstánem, Kyrgyzstánem, Tádžikistánem. Tibetská autonomní oblast je rozlohou druhá největší hlavním etnikem, zde jsou Tibeťané. Tibetské náhorní plošina a sousedí s Myanmarem, Indií, Bhútánem, a Nepálem. Autonomní oblast Vnitřní Mongolsko leží na severu Číny a sousedí s Mongolskem a Ruskem. Mongolové a Mandžuové jsou zdejšími etnickými menšinami. V Kuang-si jsou hlavním etnikem Čuangové a v rozlohou nejmenším vnitrozemním Ning-sia jsou etnickou menšinou Čuangové (Horálek, Ptáček 2013).
3.2 Hospodářství Číny
Roku 1978 začaly reformy, které přeměnili centrálně plánovanou ekonomiku na ekonomiku založenou na tržních principech. Přeměna země na čistě tržní ekonomiku stále pokračuje. V předchozích desetiletích Čína dokázala dostat přibližně 500 mil.
obyvatel z chudoby. Reformy, které započaly v roce 1978, měly za cíl zlepšení životní úrovně, zvýšení produktivity hospodářství, inovace technologického vybavení a navázání zahraničních vztahů (Horálek 2013). Od roku 1993 je ekonomický úspěch podporován speciálními ekonomickými oblastmi (Maňko 2006). Bohatství domácností je v Číně třetí nejvyšší ve světě. V roce 2014 měla země přes jeden milion milionářů.
(Global Wealth Report, 2014). V současnosti podle World Factbook (2014) je HDP v paritě kupní síly 13, 390 mld. dolarů. Čína tak má třetí nejvyšší HDP po USA a Evropské unii. V říjnu roku 2014 Mezinárodní měnový fond zařadil hrubý domácí produkt Číny na první místo před USA. Z celosvětového HDP Čína vyprodukuje 16,4 %. Po 142 letech tak Čína sesadila USA z první příčky. Rychlý ekonomický růst sebou, ale nese mnoho úskalí. Hlavními problémy současné Číny jsou sociální nerovnost, rychlá urbanizace, devastace životního prostředí. Předním cílem čínské vlády je stimulace ekonomického růstu. Index lidského rozvoje byl v roce 2012 v Číně 0,699,
31
což představuje průměrnou úroveň a řadí zemi na 101. příčku ve srovnání 187 států (Businessinfo 2014). „Čínská ekonomika vzrostla v letech 2010 a 2011 o 10,4 a 9,3 %, zatímco v roce 2012 se růst HDP snížil na 7,7 %. Vývoj HDP v roce 2013 zopakoval vývoj v roce 2012 a vzrostl o 7,7 %, což předčilo původní očekávání vlády na úrovni 7,5 %. Pro rok 2014 vláda očekává růst "minimálně" na úrovni 7,5 %, dává však přednost kvalitě růstu. Důležité je například zajištění zaměstnanosti a zamezení výrazným výkyvům. Odhady expertů se většinou pohybují na nižší hranici - mezi 6,5 do 7,3 % “ (Businessinfo 2014). Odhady pro rok 2015 jsou 6,5 % až 7,3 %. Ekonomika, tak zaznamená mírný pokles. I přes pokles růstu ekonomiky jsou předpoklady, že v roce 2020 dojde ke zdvojnásobení čínské ekonomiky oproti roku 2010 (Businessinfo, 2014).
Při přepočtu HDP na obyvatele je HDP 12 900 dolarů a řadí Čínu na 113. příčku. Pro srovnání má Čína srovnatelné HDP na obyvatele s Makedonií či Srbskem (The World Factbook 2015).
Graf č. 1 Vývoj HDP Číny a USA, v letech 1975–2015 v miliardách dolarů
Zdroj: Trading Economics 2015
Graf č. 2 Vývoj HDP Číny v letech 2000–2015 v miliardách dolarů
Zdroj: Trading Economics 2015
32
Graf č. 3 Vývoj čínské ekonomiky podle sektorů v letech 1980–2014 v %
Zdroj: Money Morning Researtch in Market Oracle 2011
Tabulka č. 4 Základní makroekonomické ukazatele v letech 2006–2012 (HDP, ekonomická struktura, vývoz, dovoz, přímé zahraniční investice)
Jedn. 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 HDP na
obyvatel (v paritě kupní síly)
USD 5 720 6 671 7 416 8 121 9 031 10 017 10 924 Reálný růst
HDP % 12,7 14,2 9,6 9,2 10,4 9,3
Ekonom.
struktura Zem., lesnictví, rybářství
% 11,1 10,8 10,7 10,3 10,1 10,0 10,1
Průmysl % 42,2 41,6 41,5 39,7 40,0 39,8 38,5
Obchod, doprava, ubytovací, restaurace, komunikace
% 15,5 15,5 15,7 15,5 15,7 15,9 16,3
Finance, pojištění, nemovitosti, obchod
% 8,5 9,8 9,4 10,7 10,9 10,9 11,1
Ostatní
služby % 16,9 16,6 16,7 17,2 16,7 16,6 17,1
Obchod.
bilance
Dovoz %
HDP 31,4 29,6 27,3 22,3 25,6 25,9 24,5
68,7 60,1
50 39,6 33,6
18,2
21,4
22,5
27,2 30,3
13,1 18,5
27,5 33,2 36,1
0 10 20 30 40 50 60 70 80 90 100
1980 1990 2000 2008 2014
Vývoj ekonomiky podle sektorů
Primérní sektor Sekundérní sektor Terciérní sektor
33
Vývoz %
HDP 39,1 38,4 35,0 26,7 29,4 28,5 27,3 Přímé
zahr.
investice Příchozí
mil.
USD
124 082 156 249 171 535 131 057 243 703 280 000 253 400 Odchozí mil.
USD 23 932 17 155 56 742 43 890 57 954 48 400 62 400
Zdroj: upraveno podle OECD 2014
Tabulka č. 5 Největší světové ekonomiky podle HDP v PKS v roce 2010 a 2020 Pořadí Země v roce
2010
HDP v mld.
dolarů
Země v roce 2020
HDP v mld.
dolarů
1 USA 14 802 Čína 28 125
2 Čína 9 771 USA 22 645
3 Japonsko 4 267 Indie 10 226
4 Indie 3 913 Japonsko 6 197
5 Německo 2 861 Rusko 4 327
6 Rusko 2 223 Německo 3 981
7 Velká Británie 2 183 Brazílie 3 869
8 Francie 2 154 Velká Británie 3 360
9 Brazílie 2 139 Francie 3 215
10 Itálie 1 767 Mexiko 2 839
Zdroj: Euromonitoring International 2010 Pozn.: PKS - parita kupní síly
Tabulka č. 6 Přehled nejbohatších Číňanů v roce 2014 s majetkem v mld. dolarů Jméno Majetek v mld.
dolarů Odvětví
Jack Ma 19,5 Alibaba - internetový obchod Robin Li 14,7 Baidu - internetový vyhledávač Ma Huateng 14,4 Tencent - internet
Wang Jianlin 13,2 Dalian Wanda Group - nemovitosti
Li Hejun 13 Hangergy - energetika
Zong Qinghou 11 Hangzou Wahaha - potraviny
34
Wang Wenyin 10 Amer - těžba kovů
Lei Jun 9,1 Xiaomi - spotřební elektronika He Xiangjian 7,5 Midea - spotřební elektronika Liu Qiangdong 7,1 JD - internetový obchod Zdroj: Forbes 2015
Tabulka č. 6 Největší světové společnosti v žebříčku Global 500 v roce 2014
Název Země Příjmy v mld. USD
Wall-Mart Store USA 47,6
Royal Dutch Shell Velká Británie, Nizozemí 46
Sinopec Čína 45,7
China National Petroleum
Čína 43,2
Exxon Mobil USA 40,8
British Petroleum Velká Británie 39,6
State Grid Čína 33,3
Volkswagen Německo 26,2
Toyota Motor Japonsko 25,6
Glencore Švýcarsko 23,2
Zdroj. Fortune 2014
Speciální či zvláštní ekonomické oblasti jsou zóny, kde se uplatňuje volný trh.
Hlavními znaky těchto speciální ekonomických zón jsou daňové výhody, pobídky zahraničního kapitálu, společné projekty Číny a ostatních států, export zboží a tržní ekonomika. První speciální ekonomické oblasti vznikly v roce 1980 na základě rozhodnutí z roku 1978 a byly jimi tyto města a provincie – Šen-čen, Ču-chaj, Šan- tchou, Sia-men, Chaj-nan. Postupně v letech 1984-2010 přibývali další města a provincie, které byli vyhlášené jako speciální ekonomické oblasti. Tyto oblasti fungují jako prostředníci. Dochází zde k vývozu čínského zboží a naopak dochází k dovozu nových technologií do Číny. Tyto oblasti jsou také hlavními cíli zahraničních investorů.
Celkově mají tyto zóny sloužit ke stimulaci zahraničního obchodu a investic a mají tak být jakýmsi „oknem“ k ostatnímu světu.
Z prostorového hlediska je hospodářství Číny rozděleno do tří oblastí – východní, centrální a západní. Východní oblast je tvořena bohatými pobřežními provinciemi.
35
Centrální oblast tedy vnitrozemí Číny je méně ekonomicky rozvinutá než východní pobřeží. Západní část země, která zaujímá většinu území je zároveň nejchudší oblastí Číny (Maňko 2006).
Do budoucna bude nevyhnutelná reforma sociálního systému, finančnictví a rozšíření sociálních služeb hlavně zdravotnictví, vzdělávání a penzijního systému.
Tyto reformy jsou zároveň vládní prioritou. Investice budou směřovány do infrastruktury, budování vodovodních a kanalizačních sítí a prostor pro výrobu elektrické energie. Důraz také bude směřován na projekty, které zvyšují ochranu životního prostředí a na obnovitelné zdroje energií. Fiskální politika bude proaktivní (BusinessInfo, 2014). Se současným ekonomickým růstem poroste i politický vliv Číny.
Hospodářský úspěch Číny zemi zajišťuje stabilní pozici v mezinárodním postavení. Pro mnoho států, hlavně pak afrických a jihoamerických států je Čína ekonomickým vzorem. Pokud bude Čína mít stále větší světový ekonomický vliv, bude tak mít i větší politický vliv ve světě.
36
4 POLITICKÁ GEOGRAFIE ČÍNY
4.1 Politická charakteristika Číny
Podle internetového portálu The World Factbook (2014) je Čína komunistický stát.„ Podle ústavy z roku 1982 je Čínská lidová republika socialistický stát demokratické diktatury lidu vedeného dělnickou třídou, založený na svazku dělníků a rolníků”. Vedoucí úlohu má Komunistická strana (KS) Číny“ (Businessinfo 2014).
Prezidentem je od roku 2013 Si Ťin-pching, premiérem Li Kche-čchiang od roku 2009.
„Současná Čínská lidová republika je založena na principech tzv. socialistické tržní ekonomiky, právní řád zaručuje právo vlastnit legálně nabytý majetek, jeho ochranu a nedotknutelnost. Dominantní politickou stranou je komunistická strana, čínský parlament je jednokomorový, zvaný Všečínské shromáždění lidových zástupců (VSLZ), je svoláván jen jednou ročně na plenárním zasedání skoro tří tisíc poslanců (2985), kterým předseda vlády a jeho ministři skládají účty. Práci parlamentu vykonává po celý rok mnohem menší Stálý výbor“ (Vojta 2011, s. 106). V Číně nebylo nikdy vyzkoušeno otevření soutěže politických stran, ani na sklonku císařství, ani po vzniku republiky.
Čínský parlament několikrát odmítl parlamentní zastupitelskou demokracii založenou na konkurenci dvou nebo více politických stran jako nevhodnou pro čínské podmínky a neefektivní. Lze předpokládat pro další dobu, že bude Čína socialistickou zemí s komunistickou vládou (Vojta 2011). „V čínské politické špičce jsou také neustále přítomni silně levicově smýšlející lidé, sice už úplně nevěří na třídní boj a světovou revoluci, ale věří na antiimperialistické hnutí třetího světa a na svébytnou roli Číny“
(Vojta 2011, s. 106). Současné politické vedení Číny se dělí na dvě větvě na větev příznivců reformátora a pragmatika Teng Siao-pchinga a na větev uznávající levicového a nacionálního Mao Ce-tunga. Rozdělení vedení Číny je tedy na skupinu reformní a skupinu více konzervativní (Vojta 2011).
Ústava je základním zákonem státu. Dosavadní ústava byla přijata k realizaci na pátém zasedání 5. Národního lidového kongresu dne 4. prosince 1982. Změny v Ústavě byly provedeny na prvním zasedání 7. Národního lidového kongresu dne 12. dubna 1988, na prvním zasedání 8. Národního lidového kongres dne 29. března 1993 a na druhém zasedání 9. Národního lidového kongresu ze dne 15. března 1999 (Embassy of The People´s Republic of China in The Czech Republic 2009).
Čínská lidová republika byla založena Komunistickou stranou Číny, která je jedinou vládnoucí stranou. Oficiálně je státní moc a vedení KS odděleno. V zemi je
37
prezident a vláda v čele s premiérem. V praxi je ale výkonná i legislativní moc soustředěna v rukou nejvyšších stranických představitelů. V jednotlivých provinciích pak mají moc guvernéři a provinční představitelé KS. Opoziční strany v zemi prakticky existují. Přesto v zemi působí strana Čínská demokratická liga nebo Revoluční výbor Kuomintangu. Tyto strany jsou ale formálně podřízené Komunistické straně Číny a KS má stále hlavní slovo nad vnitřní politikou (Businessinfo 2014).
4.2 Správní rozdělení Číny
Hlavním městem Číny je Peking na severovýchodě země. Horálek (2013, s. 156) uvádí „hierarchické šesti stupňové správní členění území na provincie, prefektury, okresy, okrsky a města“. Dále je země rozdělena do provincií, autonomních oblastí a obcí přímo pod úřední vládou. V současné době je Čína rozdělena na 23 provincií, 5 autonomních oblastí, 4 obce přímo pod ústřední vládou a 2 zvláštní administrativní oblasti, které podléhají pod ústřední vládu. Provincie a autonomní oblasti se dále dělí prefektury a okresy, okresy jsou pak děleny na městské oblasti, etnické městské oblasti a města. Čínská vláda pokládá Tchaj-wan za svou provincii (Businessinfo 2014). Proto se počet provincií v jednotlivých zdrojích může lišit.
38 Obrázek č. 13 Administrativní členění ČLR 2015
Zdroj: Autor
39
Zvláštní správní oblasti jsou správní jednotky první úrovně. Jsou tedy na stejné úrovni jako provincie, autonomní oblasti a přímo zpravované obce. V ČLR jsou dvě tyto oblasti – Macao a Hongkong (Ministerstvo zahraničních věcí České Republiky 2015).
Obrázek č. 14 Olympijský stadion v Pekingu
Zdroj: Slan Tour 2015
Od 18. století Čína obchodovala se západními mocnostmi a hlavně s Východoindickou společností. Britové v zemi uskutečňovali obchod a za čas jako platidlo začali využívat opium z Indie. To vyústilo v „opiové války“ a roku 1842 byla Čína nucena podepsat Nankingskou smlouvu, která podstoupila Hongkong Velké Británii. V roce 1860 pak byla uzavřena Pekingská smlouva o pronájmu poloostrova Kowloon. Pronájem oblasti skončil roku 1997 a téhož roku se Hongkong stal zvláštní správní oblastí. Čína v Hongkongu začala uplatňovat politiku „jedna země, dva systémy“. V oblasti je uplatňován tržní systém a je zde povolen volný obchod.
Hongkong je významným přístavem, bankovním a výrobním centem v Asii (Obuchová 1999). V roce 2014 v Hongkongu proběhly studentské protesty. Tyto protesty byly vedeny proti volební reformě, která má zavést schvalováno volebních kandidátů před komisí. Omezují se tak svobodné volby. Tyto protesty jsou někdy označovány jako Deštníková revoluce (Wikipedie 2015).
40 Obrázek č. 15 Panorama Hongkongu
Zdroj: Wikimedia 2015
Macao je bývalá portugalská kolonie. Od roku 1887 bylo Macao spravováno Portugalskem. Čína dlouhodobě usilovala o návrat Macaa pod správu Číny, a tak v roce 1999 se Macao vrátilo pod správu ČLR. Stejně jako v Hongkongu, zde začaly být uplatňovány zásady „jedna země, dva systémy“. Macao je jedním z nejotevřenějších ekonomických center a také největší centrum herního průmyslu v Asii (Ministerstvo zahraničních věcí České republiky 2015).
Obrázek č. 16 Kasina v Macau
Zdroj: Sickchirpse 2015
41
4.3 Mezinárodní politika
Základním úkolem a cílem mezinárodní politiky, čínské diplomatické práce je udržet její rozvoj, mírové a stabilní mezinárodní vztahy důležité pro mezinárodní spolupráci. Mezinárodní politika Číny je neutrální a čínská vláda se obecně nevměšuje do mezinárodních konfliktů. I v historii Čína nikdy nepodnikala expanzivní výboje (Vojta 2011).
„Čína je rozvojovou zemí s množstvím slabin, jejíž mezinárodní síla je tak čerstvá, že se samotná seznamuje s možnostmi nového postavení. Číně se dostává nepochopení pro odlišnou koncepci státu – je bez politické soutěže parlamentních stran, má odlišné priority v politických právech jednotlivců, mezinárodní prostředí však Čínu nestimuluje k žádným dramatickým opatřením“ (Vojta 2011, s. 105-106).
Podle Embassy of The People´s Republic of China in The Czech Republic (2009) jsou hlavními součástmi zahraniční politiky Číny tyto části – věrnost nezávislosti, obrana světového míru, rozvoj dobrého sousedství, upevňování jednoty a spolupráce s rozvojovými zeměmi a otevření se světu.
Čína je klíčovým asijským státem. Není členem žádného vojenského paktu a vlastní jaderné zbraně, které se zavázala nepoužít. Od roku 1971 je Čína stálým členem OSN. ČLR zaujímá nezávislou a neutrální zahraniční politiku. Hlavní metodou řešení mezinárodních sporů je dialog. Svým ekonomickým vlivem se stále více dostává mezi světové velmoci. Zájmem Číny je stát se hlavním aktérem v Asii a v západním Tichomoří. Největšími konkurenty ČLR jsou Indie a Japonsko. Čína také projevuje snahy omezit vliv USA v regionu. Země ale potřebuje velké množství energetických surovin a je, tak nucena k aktivní spolupráci v oblasti Střední Asie, Blízkého východu, v Africe a Jižní Americe. Podstatné jsou pro Čínu nejen energetické suroviny ale i přepravní cesty – Jihočínské moře, Adenský záliv, Indický oceán (Ministerstvo zahraničních věcí České republiky 2015).
Pro Čínu je nejdůležitějším cílem nerušený hospodářský růst a tak v teritoriálních otázkách zaujímá asertivní postoj. ČLR vyřešila většinu územních sporů. Spor o hranici s Indií zůstává nevyřešený a hranice není vytyčena. Další spory Čína vede s Japonskem o ostrovy ve Východočínském moři a s Vietnamem, Filipínami a Malajsií v Jihočínském moři. Ostrov Tchaj-wan ČLR neuznává jako samostatný stát a považuje ho za vzbouřeneckou provincii (Ministerstvo zahraničních věcí České republiky 2015).
