Studijní obor: 6208 – Ekonomika a management Studijní obor: Podniková ekonomika
E v r o p s k ý s y s t é m c e n t r á l n í c h b a n k a p e r s p e k t i v y c e n t r á l n í h o b a n k o v n i c t v í
v E v r o p s k é u n i i
European System of Central Banks and Perspectives Central Banking in the European Union
DP – PE – KFÚ – 2005 40
Kateřina Váhalová
Vedoucí diplomové práce: Ing. Markéta Dubová, Ph. D., Katedra financí a účetnictví
Konzultant: Ing. PhDr. Helena Jáčová, Ph. D., Katedra financí a účetnictví
Počet stran: 80 Počet příloh: 2
Datum odevzdání: 20. května 2005
Zadání
PROHLÁŠENÍ
Byl(a) jsem seznámen(a) s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 - školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracoval(a) samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce a konzultantem.
V Liberci 20. května 2005 Podpis: ...
RESUMÉ
Vznikem Evropské centrální banky v roce 1998 a následným zavedením společné měny euro v hotovostním i bezhotovostním platebním styku v roce 2002 se členské státy, resp. národní centrální banky eurozóny začlenily do Evropského systému centrálních bank a vzdaly se možnosti provádět samostatnou měnovou politiku. Evropská centrální banka tak pod souhrnným názvem
„společná měnová politika“ začala plnit funkci národních centrálních autorit.
Analogickým případem je postavení centrálního bankovnictví ve Spojených státech amerických.
Zde je ale přístup Federálního rezervního systému, který zastupuje funkci centrální banky k problematice měnové politiky založen na jiné „filosofii“.
V souvislosti s nedávným vstupem České republiky do Evropské unie a blížícím se vstupem do Evropské měnové unie je stále častěji diskutována otázka centrálního bankovnictví v ČR a jeho začlenění do Evropského systému centrálních bank. Strategie měnové politiky České národní banky je však odlišná jednak ve srovnání s Evropskou centrální bankou, ale i ve srovnání s Federálním rezervním systémem.
Tato práce si neklade za cíl hodnotit, která „filosofie“ výše zmíněných institucí je „lepší či horší“, ale spíše hodnotit úspěšnost těchto rozdílných strategií v kontextu s vytyčenými cíly centrálních autorit a perspektivy centrálního bankovnictví v zemích EU.
SUMMARY
European Central Bank was established in 1998 and by following-up implementation of Euro - common currency in cash and credit payment system were member countries strictly Central Banks of Eurozone integrated into European System of Central Banks and traded off possibility to make their own monetary policy. European Central bank started to fulfil a function of national central authority bellow compendious term „Common monetary policy“.
Analogical event is position of central banking in the United States of America. Accession of Federal Reserve System that represents function of Central Bank in issue of monetary policy is established on different philosophy.
In connection with recent entry of the Czech Republic to the European Union and with forthcoming entry to European Currency Union there is still common point at issue of central banking in Czech Republic and its integrate into European System of Central Banks. Czech National Bank strategy of monetary policy is different beside European Central Bank and at the same time with Federal Reserve System.
Direction of this diploma project is not to judge which “idea” of above-mentioned institutions is
“better or worse” but rating of success of these different strategies in context with laid down targets of Central Authorities and prospects of central banking in countries of European Union.
KLÍČOVÁ SLOVA
cenová stabilita centrální banka centrální bankovnictví cílování peněžní zásoby Česká národní banka diskontní sazba
Evropská centrální banka
Evropský systém centrálních bank Federální rezervní systém
hrubý domácí produkt hrubý národní produkt inflace
inflační cíl inflační cílování konvergenční kritéria měnová politika měnové agregáty míra inflace nezaměstnanost
přírůstek hrubého domácího produktu strategie měnové politiky
transmisní mechanismus
-price stability -central bank -central banking -Monetary targeting -Czech National Bank -discout rate, discout window -European Central Bank
-European System of Central Banks -Federal Reserve System
-Gross Domestic Product -Gross National Product -Inflation
-Inflation target -Inflation targeting -convergent criteria -monetary policy -monetary aggregates -Rate of Inflation -Unemployment
-Increase of Gross Domestic Product -Strategy of monetary policy
-transmission mechanism
OBSAH
Seznam použitých zkratek a symbolů
Úvod….……….… 11
1. Centrální banka v ekonomice, její úloha, funkce a činnost……….…..12
1.1 Vznik centrálního bankovnictví………12
1.2 Funkce centrální banky……….…12
1.2.1 Makroekonomické funkce centrální banky……….…13
1.2.2 Mikroekonomické funkce centrální banky………..…14
1.3 Nástroje měnové politiky………...14
11 12 12 12 13 14 14 2. Evropská centrální banka………19
2.1 Nezávislost Evropské centrální banky………..19
2.2 Funkce Evropského systému centrálních bank……….19
2.3 Měnová politika Evropské centrální banky………...…20
2.4 Bankovní dohled Evropské centrální banky a otázka věřitele poslední instance………..…21
3. Česká národní banka………23
3.1 Poslání a funkce České národní banky………...23
3.2 Nezávislost České národní banky……….24
3.3 Historie základních měnově-politických nástrojů……….25
3.4 Bankovní dohled a regulace………..26
4. Vstup ČNB do EU a ESCB………...28
4.1 Kodaňská kritéria pro vstup do EU………...28
4.2 Konvergenční kritéria pro vstup do euro oblasti………...28
4.3 Úloha ČNB v přípravě České republiky na přijetí společné měny………...29
4.3.1 Kritérium cenové stability………..30
4.3.2 Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb……….31
4.3.3 Kursové kritérium……….…..32
4.4 ČNB vs. ECB………32
4.5 Úkoly ČNB v Evropském systému centrálních bank………33
5. Federální rezervní systém……….35
5.1 Vývoj centrálního bankovnictví v USA………35
5.2 Nezávislost Federálního rezervního systému………36
5.3 Měnová politika………37
5.3.1 Operace Federálního rezervního systému……….37
6. Měnová politika, její realizace a možnosti………..39
6.1 Transmisní mechanismus………..39
6.1.1 Měnový transmisní mechanismus………...40
6.1.2 Úvěrový transmisní mechanismus………..43
6.1.3 Kursový transmisní mechanismus………..45
6.2 Inflace………45
7. Režimy měnové politiky………49
7.1 Cílování měnového kurzu……….49
7.2 Cílování peněžní zásoby………...49
7.3 Režim s implicitní měnovou kotvou……….50
7.4 Cílování inflace……….50 49 49 49 50 50 39 39 40 43 45 45 35 35 36 37 37 28 28 28 29 30 31 32 32 33 23 23 24 25 26 19 19 19 20 21
8. Režimy měnové politiky uplatňované Českou národní bankou………...51
8.1 Režim měnové politiky ČNB do roku 1998………..51
8.2 Režim cílování inflace………...58
8.3 Omezující faktory při realizaci režimu cílování inflace………61
8.4 Přednosti režimu cílování inflace a jeho dopady na českou ekonomiku………..…61
8.5 Stanovení inflačního cíle Českou národní bankou pro období od ledna 2006………..62
9. Režimy měnové politiky uplatňované Evropskou centrální bankou………63
9.1 Měnová politika………63
9.2 Strategie měnové politiky ECB……….63
9.3 Kvantitativní definice cenové stability Evropskou centrální bankou………...64
10. Režimy měnové politiky uplatňované Federálním rezervním systémem………...69
Závěr………...73 73
63 63 63 64 69 51 51 58 61 61 62
Seznam literatury Seznam příloh
SEZNAM ZKRATEK ATS
BR CPI CZK ČNB ČR ECB ECU EMI ERM ESCB EU EUR FED FOMC FRF GNP HDP HICP HMU CHF IMF IML NCB OPEC PMR SBČS USA USD
- Rakouský šilink - bankovní rada
- index spotřebitelských cen, Consumer Price Index - Koruna česká
- Česká národní banka - Česká republika
- Evropská centrální banka, European Central Bank - European currency unit
- Evropský měnový institut, European Monetary Institut - mechanismus směnných kursů, Exchange Rate Mechanism
- Evropský systém centrálních bank, European System of Central banks - Evropská unie, European union
- Euro
- Federální rezervní systém, Federal Reserve System
- Federální výbor volného trhu, Federal Open Market Committee - Francouzský frank
- hrubý národní produkt - hrubý domácí produkt
- harmonizovaný index spotřebitelských cen, Harmonised Index of Consumer Prices - Hospodářská a měnová unie
- Švýcarský frank
- Mezinárodní měnový fond, International Monetary Fund - Institut Monétaire Luxembourgois
- národní centrální banky
- Organizace zemí vyvážejících ropu - povinné minimální rezervy
- Státní banka československá - Spojené státy americké - Americký dolar
ÚVOD
Vzhledem k tomu, že centrální bankovnictví je jedním z hlavních prostředků globalizačních aktivit (vedle např. společné ústavy), získává činnost centrální banky v současné době na významu.
Zavedením společné měny a uvedením bankovek a mincí do oběhu však činnost centrální banky nekončí, ale začíná.
Cílem této práce je zhodnotit úspěšnost „společného“ centrálního bankovnictví v Evropské unii za dobu jeho existence, a to ve srovnání s Federálním rezervním systémem.
Federální rezervní systém se stává předmětem úvahy, protože je možné hovořit o analogickém případu systému centrálního bankovnictví. Tedy systém tvořený jednou centrální bankou a několika regionálními bankami. Evropská centrální banka je v této souvislosti také nazývána
„Eurofed“.
Česká národní banka je uvedena z důvodu, že v květnu 2004 se stala členem Evropského systému centrálních bank a problematiku společné měnové politiky začne řešit okamžikem vstupu do Evropské měnové unie plánovaného na rok 2009 – 2010.
1. kapitola se soustředí na teoretický základ centrálního bankovnictví a ve všeobecném měřítku řeší funkce a nástroje centrální banky v podmínkách tržního hospodářství. 2. – 5. kapitola popisuje Evropskou centrální banku, Českou národní banku a Federální rezervní systém, historii jejich vzniku, funkce, nástroje a specifika. 4. kapitola se zaměřuje na vstup České národní banky do Evropské unie a následně do Evropské měnové unie a na úlohu České národní banky při zavádění společné měny euro, se zaměřením na plnění konvergenčních kritérií.
Kapitola 6. je věnována teoretickému hledisku měnové politiky a jejích možností. Předmětem této části jsou zejména jednotlivé transmisní mechanismy (měnový, úvěrový a kursový) a jejich fungování, zmíněn je také fenomén inflace, jeho dopady a definice jednotlivých autorů.
Režimy měnové politiky, tedy jednotlivé strategie mající společný cíl (cenovou stabilitu), ale různé zprostředkující cíle řeší kapitola 7.
Kapitola 8. – 10. představuje a hodnotí úspěšnost strategií uplatňovaných jednotlivými centrálními bankami (ČNB, ECB a FED) se zaměřením na období druhé poloviny 90. let. Míra úspěšnosti je dána schopností centrální banky dostát svým závazkům v podobě stanovených zprostředkujících cílů a konečných cílů, resp. tím, jak vývoj skutečně dosažených reálných veličin korespondoval se stanovenými referenčními hodnotami či koridory.
Hlavními prostředky analýzy účinnosti monetárních politik jsou časové řady vývoje měnových agregátů, míry inflace, nezaměstnanosti a přírůstku hrubého domácího produktu.
1. CENTRÁLNÍ BANKA V EKONOMICE, JEJÍ ÚLOHA, FUNKCE A ČINNOST
Problematika centrálního bankovnictví představuje široké téma. Z toho důvodu je, k pochopení kontextu nutné zařadit teoretický základ, který definuje základní pojmy a stanoviska z oblasti centrálního bankovnictví.
Teoretický koncept je východiskem pro rozbor činnosti centrálních bank v praxi a jejich přístupů k zajišťování cílů.
1.1 VZNIK CENTRÁLNÍHO BANKOVNICTVÍ
Ve srovnání s obchodními bankami nesáhá historie centrálních bank příliš daleko, první z nich začaly vznikat až v průběhu 17. století.
Centrální banky v podobě, ve které je známe dnes, začaly vznikat od poloviny 19. století.
Prvotními impulsy vedoucími ke vzniku těchto institucí byly zejména potřeby vlád a panovníků mít ve státní pokladně kdykoliv k dispozici dostatečné množství finančních prostředků.
Dalším důvodem vedoucím ke vzniku centrálních bank byla centralizace emise peněz představující snahu unifikovat rozšířený emisní systém. Později se připojily další důvody, jako provádění měnové politiky s cílem zabezpečit stabilitu měny a dohled nad bankami druhého stupně bankovního systému.
Dnes je úloha centrální banky, jako banky tvořící první stupeň bankovního systému, značně modifikována a to právě z hlediska vztahu k vládě dané země. Výchozím předpokladem úspěšného ovlivňování ekonomického vývoje centrální bankou je nezávislost na rozhodnutí vlády včetně možnosti čerpat úvěry ke krytí schodku státního rozpočtu.
Centrální banka vzhledem ke své odlišnosti od komerčních bank má v ekonomice svou nezastupitelnou úlohu ve třech základních oblastech:
- emise hotovostních peněžních prostředků, která je výsadním právem právě centrální banky, - provádění měnové politiky, prostřednictvím které ovlivňuje centrální banka ekonomickou
prosperitu,
- regulace druhého stupně bankovního systému zastupovaného řetězcem obchodních bank.
[12]
1.2 FUNKCE CENTRÁLNÍ BANKY
Funkci centrální autority můžeme rozdělit na dvě části, a to makroekonomickou funkci reprezentovanou emisí hotovostních peněz, měnovou politikou a devizovou činností.
Mikroekonomickou funkcí pak máme na mysli regulaci a dohled bankovního systému, banka bank, banka státu a reprezentace státu v měnové oblasti.
1.2.1 MAKROEKONOMICKÉ FUNKCE CENTRÁLNÍ BANKY Emise hotovostních peněz
se zakládá na vydávání bankovek a mincí a tím ovlivňováním množství peněz v oběhu. V současné době však tato funkce ustupuje do pozadí ve prospěch bezhotovostních transakcí.
Hotovostní peníze v ekonomikách mohou nabývat tři podob:
- papírové bankovky, které na daném území emituje výhradně jedna instituce, zpravidla centrální banka,
- mince, dnes již neobsahují drahé kovy, jejich nominální hodnota je relativně malá a proto i podíl na celkovém množství peněz je poměrně nízký,
- papírové státovky, stát tento hotovostní prostředek emituje odkupem bankovek či mincí.
Mezi operace, které centrální autorita provádí s hotovostními penězi patří:
- emise a stahování hotovostních peněz,
- správa zásob hotovostních peněz, jejich úschova, zabezpečování a organizace dodávek hotovostních peněz od výrobců do trezorů centrálních bank,
- výměna opotřebených a poškozených hotovostních peněžních prostředků,
- stanovení nominální hodnoty, sjednání tisku a ražby peněz, emise pamětních mincí.
Měnová politika představuje rozhodování centrální banky o množství peněz v oběhu, které je prostředkem k dosažení cílů, mezi něž patří mimo jiné zajištění stability cenové hladiny.
Hlavním cílem centrální autority je tedy zajištění stability cenové hladiny. Vedle této skutečnosti však mohou centrální banky různých států při provádění měnové politiky sledovat i další cíle. Těmi mohou být podpora ekonomického růstu, podpora růstu zaměstnanosti, rovnovážný běžný účet platební bilance, stabilita měnového kursu domácí měny, stabilita úrokových sazeb a další.
Centrální banka provádí měnovou politiku ve třech jejích odlišných podobách. Expanzivní, neutrální a restriktivní monetární politika se liší v konečném dopadu a vlivu na vývoj dané ekonomiky. Zatímco restriktivní monetární politika může vést k ochlazení a utlumení ekonomického vývoje, expanzivní monetární politika může vést k oživení a nastartování hospodářského růstu. [12]
Devizová politika vede k zajištění dostatečného množství devizových rezerv, s jejichž pomocí provádí centrální banka operace na devizovém trhu vedoucí ve svém důsledku k zajištění primárních cílů banky.
Správa devizových rezerv v sobě zahrnuje:
- zajišťování potřebné struktury devizových prostředků státu a to jednak s ohledem na budoucí platby, tak s ohledem na vývoj měnových kursů jednotlivých měn,
- udržování potřebné likvidity a umisťování nepotřebných devizových prostředků na termínované vklady za účelem vyššího úroku z vkladu a následného zhodnocení,
- ovlivňování měnových kursů, tedy devizové intervence.
Devizové rezervy sestávají z likvidních aktiv ve volně směnitelných měnách, potenciálních devizových facilit a zásob měnového zlata. V širším pojetí devizových rezerv můžeme vzít v úvahu také zúčtovací měny.
Součástí problematiky devizové politiky je současně oblast platební bilance. Platební bilance představuje souhrnný přehled pohybů prostředků při transakcích se zahraničím. Na rozdíl od bilance centrální autority je platební bilance tokového charakteru za určité období, a nikoli stavová k určitému datu. [12]
1.2.2 MIKROEKONOMICKÉ FUNKCE CENTRÁLNÍ BANKY
Regulace a dohled bankovního systému je činnost centrální banky podporující efektivnost, spolehlivost a bezpečnost fungování druhého stupně bankovního systému v zemi.
„Bankovní regulací a dohledem rozumíme koncipování, prosazování a kontrolu dodržování podmínek, pravidel a rámce činnosti bankovních institucí na území daného státu, včetně vymezení eventuelních sankcí v případě neplnění pravidel.“1
Cílem bankovní regulace a dohledu je:
- podpora efektivního provádění měnové politiky,
- bezpečnost a spolehlivost bankovního systému, a jeho efektivní fungování, - ochrana investorů a dalších vkladatelů.
Bankovním dohledem se může zabývat centrální banka jako jediná instituce (Česká republika, Itálie, Nizozemí, Portugalsko, Řecko, Španělsko). Nebo centrální banka jako jedna z více institucí, v této souvislosti je pak bankovní dohled zajišťován kromě centrální banky ještě další institucí, např. specializovanou státní institucí (Belgie, Finsko, Irsko, Lucembursko, Německo, Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie), specializovanou vládní institucí (Francie) či ministerstvem (Dánsko, Francie, Norsko, Rakousko) – financí, hospodářství a financí, průmyslu. [12]
Banka bank, centrální banka vystupuje vůči obchodním bankám jako jejich bankéř, tedy přijímá vklady, poskytuje úvěry (v této souvislosti mluvíme o centrální bance jako o „věřiteli poslední instance“), vede účty a provádí zúčtování mezi bankami.
Banka státu, centrální banka vede účet státu – spravuje státní dluh, poskytování úvěru státnímu rozpočtu a pokladní plnění státního rozpočtu.
Reprezentace státu v měnové oblasti, např. na zasedáních Mezinárodního měnového fondu, skupiny Světové banky a dalších mezinárodních institucí. [12]
1.3 NÁSTROJE MĚNOVÉ POLITIKY
Nástroje měnové politiky, jak již sám název napovídá, umožňují centrální autoritě uskutečňovat měnovou politiku. Tyto nástroje můžeme členit podle mnoha hledisek, např. podle četnosti užívání na permanentní a výjimečně používané, podle pružnosti použití na operativní a neoperativní, podle dopadu na bankovní systém na přímé (adresné) a nepřímé (neadresné) atd.
Za nejpodstatnější pro účely této práce bude považována klasifikace nástrojů z hlediska jejich dopadu a vlivu na bankovní systém.
Mezi nepřímé nástroje měnové politiky řadíme operace na volném trhu, diskontní nástroje a kursové intervence, do přímých nástrojů potom pravidla likvidity, limity úvěrů bank, limity úrokových sazeb bank a povinné vklady. Do kategorie přímé i nepřímé nástroje spadají povinné minimální rezervy a doporučení, výzvy, dohody.
Nepřímé nástroje měnové politiky jsou charakteristické svým plošným působením a víceméně stejnými podmínkami pro všechny bankovní instituce. Bankovní instituce na ně přistoupit mohou, ale nemusí. Tato skutečnost předurčuje nižší účinnost nepřímých nástrojů. Na druhé straně přímé
1REVENDA, Z. Centrální bankovnictví, 2.vyd. Management Press, Praha 2001. ISBN 80-7261-051-1. str 119
nástroje měnové politiky jsou používány běžněji než nástroje nepřímé, jsou adresné a v podstatě omezují podnikatelskou samostatnost, neboť přímo dopadají do rozhodovacího mechanismu obchodních bank a dalších institucí.
[12]
Operace na volném trhu představují nákupy a prodeje cenných papírů centrální bankou ve vztahu k obchodním domácím bankám v měně dané země, jejichž hlavním úkolem a cílem je regulace měnové báze nebo úrokové míry. Za určitých okolností může současně dojít i ke změnám měnového kursu domácí měny. O operacích na volném trhu bude tedy uvažováno pouze v případě, kdy jedna ze stran je představována centrální autoritou a druhá strana domácím bankovním subjektem.
Podstata tohoto nástroje měnové politiky spočívá v té skutečnosti, že s nákupem cenných papírů centrální bankou se zvyšuje měnová báze (detailněji bude tento termín vysvětlen v kapitole
„Měnová politika, její realizace a možnosti“) a naopak s prodejem cenných papírů vede k jejímu poklesu. [12]
Přesto, že cenné papíry jsou známy jak v podobě listinné, tak v podobě nematerializované (tedy zaknihované), centrální banky ovlivňují měnovou bázi výhradně prostřednictvím dematerializovaných krátkodobých dluhových cenných papírů.
Operace na volném trhu se nejčastěji provádí se státními cennými papíry nebo s vlastními cennými papíry. Předpokládá se, že v této situaci nedochází k preferenci některého z emitentů.
Centrální banky mohou obchodovat i s cennými papíry v zahraničních měnách, ale vzhledem k tomu, že tyto obchody již nesledují plnění operativních kritérií, nepovažujeme je za součást nástrojů měnové politiky v podobě operací na volném trhu.
Druhy operací na volném trhu se rozlišují podle jejich intenzity a délky působení na měnovou bázi.
Hovoří se o přímých operacích, repo operacích a switch operacích. Při použití přímých operací dochází na základě nákupu nebo prodeje státních cenných papírů k trvalému dopadu na měnovou bázi. [12]
V případě repo operací se bere v úvahu prosté repo operace, kdy centrální banka prodá cenné papíry s tím, že je později zpětně odkoupí, a reverzní repo operace, které představují opačnou situaci. Tedy centrální banka nakupuje cenné papíry a později je prodává. Měnová báze tedy dočasně klesá, resp. roste.
Switch operace předpokládají výměnu cenný papírů za stejnou cenu a ve stejném objemu, ale s odlišnou lhůtou splatnosti. Vzhledem k tomu, že se nemění objem nakupovaných cenných papírů, nemá tento druh operací přímý vliv na měnovou bázi. Centrální banka pouze mění časovou strukturu cenných papírů ve svých aktivech. Přesto mají switch operace svůj význam, neboť jejich použitím dochází ke změnám krátkodobé a dlouhodobé úrokové míry. [12]
Operace na volném trhu se dále rozlišují podle nutnosti reakce centrální autority na vývoj měnové báze na: aktivní operace na volném trhu realizované za účelem změny měnové báze a vynucené operace na volném trhu, které představují situaci, kdy se centrální banka snaží neutralizovat nežádoucí vývoj měnové báze způsobený jinými faktory. [12]
Diskontní nástroje jsou historicky nejstaršími nástroji měnové politiky a ve velké míře se používají i v současnosti.
Diskontními nástroji máme na mysli úrokovou sazbu, resp. její změnu a úvěry poskytované centrální bankou bankám obchodním s cílem ovlivnit množství peněz v oběhu.
Tyto nástroje mají jednoznačně nepřímý charakter, neboť na základě vyhlášené diskontní sazby centrální autoritou přizpůsobují banky druhého stupně bankovního systému své úrokové míry, které následně ovlivňují spotřebitele a investory, a tedy měnovou bázi.
Úvěry poskytované obchodním bankám mají emisní charakter. Patří mezi ně úvěry diskontní, reeskontní a lombardní. [12]
Diskontní úvěr je nejlevnější úvěrový zdroj pro obchodní banky. Je krátkodobého charakteru, neboť lhůta splatnosti nepřesahuje tři měsíce. Poskytnutím diskontního úvěru dochází k růstu rezerv jednotlivých bank a ke zvýšení měnové báze. Splácení úvěru má opačné účinky. Je-li tedy v daném období vyšší množství, resp. objem poskytnutých úvěrů než splácených, dochází k růstu měnové báze, a naopak.
Odkupuje-li centrální autorita od obchodních bank směnky, jedná se o reeskontní úvěr. Částka reeskontního úvěru představuje hodnotu směnky sníženou o úrok. Úvěr je krátkodobý a jeho splatnost je dána zbytkovou dobou splatnosti směnky. [12]
Centrální banka může obchodním bankám poskytnout úvěr i na základě zástavy směnek či jiných cenných papírů. Pak lze hovořit o lombardním úvěru. Lhůta splatnosti je zbytkovou dobou splatnosti daného cenného papíru, nepřevyšuje však 90 dní. Lombardní úvěry jsou tak dalšími krátkodobými úvěry. Centrální banky poskytují úvěr jen do určité výše zástavy, nikoliv celé. To z toho důvodu, aby se pojistila proti možnému poklesu tržní ceny zástavy. Dále je hodnota úvěru snížena o účtovanou lombardní sazbu, která je cenou tohoto úvěru. [12]
Poskytnutím úvěru dochází k poklesu měnové báze, splácením pak ke zvýšení. Je nutné brát ale v úvahu, že úročení lombardního úvěru je vyšší než u diskontních a reeskontních úvěrů. Je možné tedy konstatovat, že jejich účinek a frekvence využití obchodními bankami je nižší, než v případě ostatních nástrojů. [12]
Kursové intervence spočívají v ovlivňování vztahu mezi nabídkou a poptávkou po devizových prostředcích, s cílem ovlivnit měnový kurs domácí měny.
Kursové intervence probíhají přímo nákupem či prodejem zahraničních měn za domácí měnu.
Dochází tedy ke změně devizových rezerv, a proto hovoříme o devizových intervencích. Přímé intervence mají nejčastěji podobou konverzí představované prostými nákupy a prodeji zahraničních měn v aktuálním kursu. Swapové operace jsou také nástrojem přímých intervencí a představují nákup a prodej zahraniční měny doprovázený předem dohodnutým budoucím termínem prodeje či nákupu za předem stanovený kurs. [12]
Výjimečně intervenuje centrální banka nepřímo změnou diskontní nebo jiné úrokové sazby.
Politika devizových intervencí vychází z konkrétního režimu měnového kursu. V zemích s fixním měnovým kursem je předpoklad v zásadě povinných intervencí. Dobrovolnost uskutečňování kursových intervencí tak roste s mírou volnosti pohybu, tj. velikostí fluktuačního pásma měnového kursu domácí měny. [12]
Povinné minimální rezervy jsou součástí rozvahy centrální banky i obchodních bank. V rozvaze centrální banky tvoří stranu pasív, v rozvaze obchodních bank stranu aktiv. Jedná se o pohledávky obchodních bank u banky centrální, s hlavním cílem ovlivňovat peněžní multiplikátory. Povinné rezervy plní vedle nástroje měnové politiky také funkci rezerv pro kritické situace. [12]
U tohoto nástroje je obtížné jednoznačně určit, zda se jedná o nástroj přímý či nepřímý. Jako o nástroji přímém můžeme o rezervách mluvit, neboť banky jsou povinny tvořit je povinně.
V opačném případě jsou vystaveny riziku v podobě sankcí ze strany centrální banky. Na druhé straně vzhledem k tomu, že účinky dopadají na všechny banky relativně bez rozdílu, jde o nepřímý nástroj. [12]
Povinné minimální rezervy mohou být z pohledu obchodních bank vnímány negativně, neboť váží vklady, a tedy volnost dispozice. Pokud přidáme ještě konstatování, že vliv minimálních rezerv na peněžní multiplikátory je omezený, stává se smysl existence povinných minimálních rezerv pochybný a sporný. [12]
Pravidla likvidity stanovují závaznou strukturu aktiv a pasív a vazeb mezi nimi v bilancích obchodních bank za účelem regulace jejich likvidity. Používání pravidla likvidity může mít vliv na měnovou bázi, krátkodobé a dlouhodobé úrokové sazby i na měnový kurs domácí měny.
V rámci pravidla likvidity může být bankám stanoven závazný poměr mezi střednědobými a dlouhodobými úvěry a mezi střednědobými a dlouhodobými vklady, mezi krátkodobými devizovými aktivy a pasívy. [12]
Povinné minimální rezervy mohou být také klasifikovány jako pravidlo likvidity. Ale ty se liší v té skutečnosti, že jako nástroj měnové politiky slouží především k ovlivňování peněžních multiplikátorů.
Limity úvěrů bank je stanovení maximálního objemu úvěrů, které banky mohou v daném období svým klientům poskytnout. Cílem limitování je regulace úvěrového agregátu.
Banky se stejně jako v případě povinných minimálních rezerv těmto opatřením brání, protože omezují samostatnost jejich rozhodování.
Limity úvěrů bank stanovuje centrální banka absolutní výší poskytnutých úvěrů, relativní změnou nově poskytnutých úvěru ve srovnání s předchozím obdobím, nebo poměrem ke kapitálu či aktivům. [12]
Limity úrokových sazeb obchodních bank představují omezení ve formě stanovení maximálních úrokových sazeb bank z úvěru a maximálních nebo minimálních úroků z vkladů, za účelem regulace krátkodobé úrokové míry.
Zvyšováním či snižováním těchto limitů může být ovlivňován vývoj měnové báze. Zvýšení limitů za předpokladů konstantní diskontní sazby může vést k růstu poptávky bank po diskontních úvěrech a k následnému růstu měnové báze. Není možné vyloučit ani nepřímý vliv na odliv či příliv zahraničního kapitálu způsobený pohybem úrokových sazeb. [12]
Povinné vklady – jedná se o stanovení povinnosti některým subjektům otevírat běžné účty, ukládat volné peněžní prostředky provádět některé další operace výhradně přes centrální banku.
Povinnost se vztahuje nejčastěji na některé centrální orgány, např. ministerstva, státní fondy či podniky ve státním vlastnictví.
Význam povinných vkladů v posledních letech klesá, dochází k postupnému rušení této povinnosti a příslušným subjektům se tak umožňuje možnost volby při ukládání svých finančních prostředků.
[12]
Doporučení, výzvy a dohody
Doporučení mají charakter obecně formulovaných přání centrální banky týkající se chování bank v blízké budoucnosti. Výzvy mají na rozdíl od doporučení konkrétnější a důraznější charakter.
Dohody mají nejčastěji písemnou podobu a po podpisu zúčastněných stran se stávají závaznými a v případě neplnění postižitelnými sankcemi. [12]
Výše zmíněné nástroje centrálních bank představují možnosti, ke kterým se centrální autority v rámci své činnosti uchylují. Priority při použití jednotlivých nástrojů jsou dány konkrétním přístupem centrální banky a jí realizovanou strategií měnové politiky na cestě k dosahování cílu v podobě např. cenové stability.
2. EVROPSKÁ CENTRÁLNÍ BANKA
Současný vývoj ve vyspělém světě směřuje k dalšímu posilování role centrální banky. Jedním z důkazů tohoto konstatování je situace v zemích Evropské unie, kde počínaje rokem 1994 byl založen Evropský měnový institut (dále EMI), se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem, jako předstupeň připravované Evropské centrální banky. Členy EMI se staly centrální banky zemí Evropské unie.
Mezi hlavní úkoly Evropského měnového institutu patřily:
- příprava zavedení jednotné měnové politiky,
- vypracování pravidel fungování a projektu realizace Evropského systému centrálních bank, - podpora koordinace měnových politik v členských zemích,
- vytvoření společné informační a statistické databáze, - dohled nad fungováním Evropského měnového systému,
- podpora rozvoje používání European Currency Unit (dále ECU), včetně platebního styku, - konzultace, poradenství.
Členy Evropského měnového institutu byly vrcholné měnové autority členských zemí – čtrnáct centrálních bank a lucemburský Institut Monétaire Luxembourgois (IML). Evropský měnový institut byl nezávislý na vládách členských zemí. [5]
2.1 NEZÁVISLOST EVROPSKÉ CENTRÁLNÍ BANKY
Nezávislou nadnárodní měnovou autoritou se v Evropské (měnové) unii stala Evropská centrální banka. Sídlí opět ve Frankfurtu nad Mohanem a po zahájení činnosti nahradila Evropský měnový institut.
Samostatnost, resp. nezávislost Evropské centrální banky obsahuje čtyři základní podmínky, které se rovněž vztahují na centrální banky jednotlivých členských zemí:
- Institucionální nezávislost – Evropská centrální banka a národní centrální banky nemohou přijímat či požadovat pokyny od orgánů Evropské unie ani od národních vlád.
- Funkční nezávislost – hlavním cílem měnové politiky musí být cenová stabilita.
- Osobní nezávislost – vrcholné orgány Evropské centrální banky a národních centrálních bank musejí mít minimálně pětileté funkční období s nemožností, odvolání z politických důvodů.
- Finanční nezávislost – vlády nesmějí využívat národní centrální banky k financování rozpočtových výdajů a nesmějí ovlivňovat rozpočty těchto bank. [16]
Nezávislost Evropské centrální banky je stále předmětem diskusí. Část poslanců prosazuje možnost, aby centrální banka vedla s parlamentem dialog. To by ovšem vedlo k modifikaci Maastrichtských dohod, které předpokládají, že Evropská centrální banka pouze předkládá čtvrtletní zprávy o své činnosti. Proti se staví zejména Deutsche Bundesbank, naopak za iniciátory těchto změn lze považovat Francii a Velkou Británii, kde má vliv státu v oblasti centrálního bankovnictví tradici. [12]
2.2 FUNKCE EVROPSKÉHO SYSTÉMU CENTRÁLNÍCH BANK
Existence společné měny euro vyžaduje kromě přibližně stejných výchozích podmínek zúčastněných zemí měnovou unii a v rámci ní jednotnou měnovou politiku. Slaďování měnové
politiky jednotlivými centrálními bankami by bylo z politických, ekonomických a technických důvodů velmi obtížné. A právě toto úskalí vedlo k vypracování konceptu soustřeďujícího se na problematiku přechodu k jednotné měnové politice prováděné jedinou centrální bankou.
Tento vývoj byl k 1. 1. 1999 završen vznikem Evropského systému centrálních bank, který se skládá z Evropské centrální banky a národních centrálních bank zemí EU.
Evropský systém centrálních bank začal vystupovat jako běžná centrální banka v zemích Evropské měnové unie po vzoru amerického Federálního rezervního systém. Evropská centrální banka je proto také nazývána Eurofed. Centrální banky členských zemí se tak vzdaly národních měnových politik, které delegovaly na Evropskou centrální banku, resp. Evropský systém centrálních bank, který provádí jednotnou měnovou politiku v daném ekonomickém prostoru. Od března roku 2002 se stal výsadním emitentem hotovostních jednotek euro, technicky prostřednictvím národních centrálních bank. [16]
Jednotná měnová politika v Evropské měnové unii s sebou přináší, zejména v prvních letech, celou řadu specifických problémů. Především není možné jejím prostřednictvím vyrovnávat případné ekonomické rozdíly členských zemí měnové unie. Druhým základním specifickým problémem je existence dvou typů měnových politik: měnové politiky Evropského systému centrálních bank v Evropské měnové unii; národních měnových politik těch zemí Evropské unie, které nejsou členy Evropské měnové unie. [16]
Sporné jsou dále otázky nástrojů měnové politiky a pravidel regulace a dohledu bank, a to jednak opět z pohledu možných rozdílů mezi členy a nečleny Evropské měnové unie a jednak v rámci Evropské měnové unie
2.3 MĚNOVÁ POLITIKA EVROPSKÉ CENTRALNÍ BANKY
Hlavním cílem měnové politiky Evropské centrální banky je cenová stabilita, resp. boj proti inflaci.2 Zde sice panuje konsensus mezi jednotlivými zeměmi, to ovšem již neplatilo v otázkách konkrétního transmisního mechanismu a nástrojů. [5]
Rada ECB má v rámci své činnosti za úkol ovlivňovat podmínky na peněžním trhu, a tím i úroveň krátkodobých úrokových sazeb pro zajištění a udržení cenové stability. Přitom je centrální banka neustále konfrontována s vysokou mírou nejistoty týkající se hospodářských šoků a existencí velkého množství vztahů a interakcí makroekonomických veličin. Na základě znalostí těchto skutečností je možné identifikovat klíčové charakteristiky úspěšné monetární politiky.
Za prvé, činnost monetární politiky bude značně efektivnější v okamžiku, kdy centrální banka pevně zakotví inflační očekávání. Po této stránce by centrální autorita měla jasně specifikovat cíl a zakomponovat jej do realizace monetární politiky. To je nezbytný předpoklad pro získání vysoké kredibility a současně možnosti ovlivňovat hospodářské činitele.
Za druhé, vzhledem k existenci časového zpoždění v transmisním procesu, se „dnešní“ změny monetární politiky projeví v časovém horizontu až několika čtvrtletí nebo let. To znamená, že centrální banka musí zvolit vhodný přístup "dnešní" monetární politiky pro udržení cenové hladiny v budoucnu s ohledem na již zmíněná časová zpoždění. V tomto smyslu musí být tedy monetární politika schopná "předvídat do budoucnosti".
2 právní vymezení pojmu, pravomocí, funkcí a cílů Evropského systému centrálních bank, stejně jako Evropské centrální banky řeší Evropská ústava, Hlava III vnitřní politiky a činnosti, Kapitola II Hospodářská a měnová politika, Oddíl 2 Měnová politika,
Článek III-77 – III-83 .
Tak jako časová zpoždění znemožňují monetární politice vyrovnávat neočekávané otřesy cenové hladiny, krátkodobá volatilita ve vývoji inflace je nevyhnutelná. Navíc, vzhledem ke složitosti transmisního procesu, existuje a vždy existovat bude jistý prvek nejistoty efektů monetární politiky.
Z těchto důvodů je vhodné orientace monetární politiky na střednědobé časové úseky v zájmu vyhnout se nadměrné rozkolísanosti reálné ekonomiky.
A konečně, jako každá jiná centrální banka, čelí i ECB, kromě jiného, značné nejistotě co se týče spolehlivosti ekonomických indikátorů, struktury ekonomiky a transmisního procesu měnové politiky. Úspěšná monetární politika by měla být proto široce zaměřená, beroucí v úvahu všechny důležité informace a skutečnosti za účelem porozumět faktorům ekonomického vývoje. Není tedy možné, aby spoléhala na "jednoduchý" ekonomický model. Evropská centrální banka přijala a oznámila strategii monetární politiky, aby zajistila konsistentní a systematický přístup k měnovým rozhodnutím. Tato strategie měnové politiky vyjadřuje výše uvedené obecné zásady. ECB tak poskytuje komplexní rámec, uvnitř kterého je možné přijmout rozhodnutí související s vhodně stanovenými střednědobými úrokovými sazbami.
Ekonomika neustále podléhá nepředvídatelným otřesům, které ovlivňují i cenový vývoj. Zároveň měnová politika je schopná ovlivnit cenový vývoj jen s podstatnými časovými zpožděními, která jsou variabilní a jako většina ekonomických vztahů vysoce nejistá a problematická. Na základě těchto skutečností by bylo nemožné pro centrální banku udržet inflaci na určitých hodnotách nebo v případě výkyvu dosáhnout původní požadované úrovně během krátkého období. Z toho důvodu je pro centrální banku velice výhodné orientovat se na střednědobý časový horizont, ve kterém má možnost vhodným způsobem reagovat na ekonomické otřesy v podobě např. rostoucích cen ropy.
[5]
2.4 BANKOVNÍ DOHLED EVROPSKÉ CENTRÁLNÍ BANKY A OTÁZKA VĚŘITELE POSLEDNÍ INSTANCE
Úzké propojení mezi Evropskou centrální bankou a národními centrálními bankami – členy Evropského systému centrálních bank – se vytrácí v oblasti bankovního dohledu. Zde také neplatí podoba s americkým Federálním rezervním systémem. Důvodem je ta skutečnost, že dohled nad bankami je zatím prováděn především národními centrálními bankami, resp. institucemi dohledu.
Při tomto uspořádání však vyvstává otázka věřitele poslední instance. S výjimkou multinacionálních bankovních holdingů tuto roli u ostatních bankovních institucí plní národní centrální banky na principu domovské země. Po ukončení platnosti národních měn v rámci Evropské měnové unie se výsadním emitentem peněz stává Evropská centrální banka, nikoli národní centrální banky (s výjimkou celého druhého stupně bankovního systému s emisí prostřednictvím multiplikace).
Prostředky pro národního věřitele poslední instance tak musí dodat právě tato banka. Pak si již není těžké představit střety zájmů mezi členskými zeměmi. Mohla by například nastat situace, že do problémů se dostane banka s hlavním sídlem ve Francii a Evropská centrální banka schválí a finančně zabezpečí pomoc národním věřitelem poslední instance. Později se může dostat do problémů například banka s hlavním sídlem ve Spolkové republice Německo. Bez předem jasných kritérií pomoci je zřejmé, že jedním z hlavních argumentů německé strany pro schválení pomoci bude předchozí případ Francie. [16]
Problém neřeší ani určitá dispozice s prostředky ve společné měně u některých centrálních bank, neboť úvěrová pomoc věřitelem poslední instance znamená emisi peněz do oběhu. Národní
centrální banky jako věřitelé poslední instance tak mohou narušovat jednotnou měnovou politiku Evropské centrální banky.
Na druhou stranu je však zrušení úlohy věřitele poslední instance v zemích Evropské měnové unie politicky i ekonomicky téměř neprůchodné.
[16]
3. ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA
Bankovní systém na počátku 90. let byl následkem uplynulého čtyřicetiletého vývoje, kdy banky hrály v ekonomickém systému pouze druhořadou roli, značně nerozvinutý. To se projevovalo v mnoha směrech, zejména v centralizovaném institucionálním uspořádání, nízkém počtu bankovních poboček i pracovníků v bankách, v málo rozvinuté struktuře bankovních produktů.
[12, 16]
Aby banky a bankovní systém jako celek byly schopny pokrýt dynamicky narůstající poptávku po bankovních službách a zabezpečit plnění nových funkcí, které před bankami vyvstaly s přechodem na tržní ekonomiku, muselo dojít k výraznému rozvoji celého systému.
S přechodem k tržní ekonomice dochází k velkým změnám u bankovní klientely: mění se jak počet klientů, tak i struktura jimi poptávaných bankovních produktů. Nárůst počtu klientů bank vyplýval zejména z vysokého počtu nově vzniklých podnikatelských subjektů v ekonomice, zvyšoval se i počet domácností využívajících ve větší míře bankovních služeb. [12, 16]
Roli bank v podmínkách centrálně plánované ekonomiky odpovídala i jejich pobočková síť, a to nejen z hlediska počtu, ale především z hlediska úrovně poskytovaných služeb. Podnikový sektor takřka do té doby obsluhovala tehdejší Státní banka československá prostřednictvím svých poboček, které se nacházely v každém okresním městě. Vzhledem k nízkému počtu podnikových subjektů to bylo dostačující. Sektor bankovních služeb pro obyvatelstvo naproti tomu byl doménou České státní spořitelny (resp. Slovenské státní spořitelny), jejichž pobočková síť byla relativně velmi hustá, pobočky či jednatelství byly zastoupeny prakticky v každém menším městě. [12, 16]
Zvýšená poptávka po dosavadních i nových bankovních službách ze strany podnikatelského sektoru a s tím související vznik nových bank znamenal i nárůst počtu bankovních poboček a zejména rozšíření rozsahu i úrovně poskytovaných služeb.
Státní banka československá byla ponechána jako výhradně emisní, centrální banka státu, která mohla bankovní sektor usměrňovat už převážně jen nepřímými nástroji, i když zákon SBČS ponechával ještě některé přímé pravomoci (stanovení maximálních úrokových sazeb, stanovování úvěrových limitů jednotlivým bankám individuálně). Státní banka československá přestala být podřízena vládě a částečně byla podřízena pouze parlamentu (ten jmenuje guvernéra banky).
V roce 1993 došlo k rozdělení Československa a s tím souvisely následující změny:
- oddělení měn nových států,
- rozdělení jejich bankovních soustav. Státní banka československá se rozdělila na Českou národní banku a Národní banku Slovenska. [16]
3.1 POSLÁNÍ A FUNKCE ČESKÉ NÁRODNÍ BANKY
Hlavním cílem České národní banky je péče o cenovou stabilitu. Stabilita měny má dimenzi vnitřní (cenová stabilita) a vnější (kursová stabilita). Prioritním cílem centrálních bank se v posledním období stává především vnitřní dimenze měnové stability, cenová stabilita, tj.
vytváření nízkoinflačního prostředí v ekonomice. Dosažení a udržení cenové stability je trvalým příspěvkem centrální banky k vytváření podmínek pro udržitelný hospodářský růst.
Předpokladem realizace měnové politiky vedoucí k cenové stabilitě je nezávislost centrální banky.
Hlavní cíl České národní banky je legislativně upraven v:
- Ústavě České republiky v hlavě 6 čl. 98, která stanovuje, že Česká národní banka je ústřední bankou státu, jejíž hlavním cílem je péče o cenovou stabilitu.
- Zákoně o České národní bance č. 6/1993 Sb. ze dne 17. prosince 1992, ve znění podle zákona č. 60/1993 Sb., zákona č. 15/1998 Sb., zákona č. 442/2000 Sb., zákona č. 278/2001 Sb., nálezu Ústavního soudu ze dne 20. června 2001, vyhlášený pod č. 278/2001 Sb., zákona č. 482/2001 Sb., zákona č. 127/2002 Sb., zákona č. 257/2004 Sb.
Zákon obsahuje úpravu postavení, činností a organizační strukturu ČNB.
V souladu se svým hlavním cílem ČNB:
- určuje měnovou politiku, - vydává bankovky a mince,
- řídí peněžní oběh, platební styk a zúčtování bank, pečuje o jejich plynulost a hospodárnost a podílí se na zajištění bezpečnosti, spolehlivost a efektivnosti platebních systémů a na jejich rozvoji,
- vykonává bankovní dohled nad činností bank a poboček zahraničních bank, a pečuje o bezpečné fungování a účelný rozvoj bankovního systému v České republice. [3, 15]
3.2 NEZÁVISLOST ČESKÉ NÁRODNÍ BANKY
Nezávislost centrální banky je klíčovou podmínkou úspěšné realizace měnové politiky a tedy udržitelného neinflačního růstu ekonomiky. ČNB disponuje vysokou mírou nezávislosti na politických strukturách při plnění svých zákonem stanovených funkcí již od počátku své existence (leden 1993). Nezávislost ČNB je právně zakotvena v Zákoně České národní rady č. 6/1993 Sb. ze dne 17. prosince 1999 o ČNB (platnost od 1. května 1999):
Personální nezávislost spočívá v omezení politických tlaků při jmenování a odvolávání členů bankovní rady. Sedmičlennou bankovní radu ČNB jmenuje a odvolává prezident republiky bez asistence vlády. Zákon rovněž exaktně vymezuje důvody pro případné odvolání členů BR (neplnění zákonem stanovených podmínek pro výkon funkce, nevykonávání své funkce po dobu delší než 6 měsíců či vážné pochybení). [3, 16]
Institucionální nezávislost spočívá v tom, že bankovní rada ČNB při plnění svých zákonem stanovených cílů a výkonu svých dalších činností nesmí přijímat ani vyžadovat pokyny od prezidenta, parlamentu, vlády či jakýchkoli jiných subjektů. [3, 16]
Funkční nezávislost spočívá v autonomii ČNB při formulování inflačních cílů a nástrojů k jejich dosažení. Kursový režim je sice ČNB povinna stanovovat po projednání s vládou, ale nesmí tím být ohrožen její hlavní měnový cíl. O zásadách a opatřeních měnové a hospodářské politiky se ČNB a vláda vzájemně informují. [3, 16]
Finanční nezávislost spočívá v zákazu přímého financování veřejného sektoru a jím řízených subjektů. ČNB hospodaří podle rozpočtu schváleného bankovní radou, který je členěn tak, aby byly zřejmé výdaje na pořízení majetku a výdaje na provoz. ČNB je povinna po skončení hospodářského roku zpracovat účetní uzávěrku a nechat ji ověřit externím auditorem. Z té pak vychází roční zpráva o výsledku hospodaření, která je překládána parlamentu. ČNB je rovněž povinna pravidelně zveřejňovat dekádní výkazy o své finanční pozici. [3, 16]
Vstupem České republiky do Evropské měnové unie a zapojením České národní banky do realizace společné měnové politiky vznikne s největší pravděpodobností řada diskusí v souvislosti
s problematikou nezávislosti centrální autority. Evropská centrální banka na jedné straně sice prosazuje vysoký stupeň nezávislosti, na druhé straně však existují tlaky k omezení samostatnosti.
3.3 HISTORIE ZÁKLADNÍCH MĚNOVĚ-POLITICKÝCH NÁSTROJŮ
Mezi základní měnově-politické nástroje České národní banky patří dvoutýdenní repo sazba, diskontní sazba, lombardní sazba a povinné minimální rezervy.
Následující tabulka a graf zobrazují vývoj těchto měnově-politických nástrojů v období od roku 1993 až do současnosti.
Tab. 3.1 Vývoj základních měnově-politických nástrojů ČNB v letech 1993 – 2005 (%)
Rok1 2T Repo sazba2 Diskontní sazba2 Lombardní sazba2 Povinné min. rezervy2,3
1993 5 8,00 11,50 9,00
1994 5 8,50 11,50 12,00
1995 11,30 9,50 12,50 8,50
1996 12,40 10,5 14,00 11,50
1997 14,75 13,00 23,00 9,50
1998 9,50 7,50 12,50 7,50
1999 5,25 5,00 7,50 2,00
2000 5,25 5,00 7,50 2,00
2001 4,75 3,75 5,75 2,00
2002 2,75 1,75 3,75 2,00
2003 2,00 1,00 3,00 2,00
2004 2,5 1,50 3,50 2,00
20054 1,75 0,75 2,75 2,00
Pozn.: 1 stav ke konci roku, 2 %, 3 povinné minimální rezervy z primárních vkladů, 4 aktuálně platné k 29.4.2005, 5 údaj není k dispozici
Zdroj: [3]
Obr. 3.1 Vývoj základních měnově-politických nástrojů ČNB v letech 1993 –2005 (%)
0 5 10 15 20 25
1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005
Roky
Vývoj měnově-polit. nástrojů ČNB (%)
2T Repo sazba Diskontní sazba Lombardní sazba Povinné min. rez.
Zdroj: [3], vlastní zpracování Vývoj měnově-politických nástrojů, jak je představuje obr. 3.1, přesně kopíruje potřebu centrální banky usměrňovat momentální situaci v ekonomice. Začátkem 90. let byl razantní příliv zahraničního kapitálu (především krátkodobého) doprovázen růstem měnového agregátu M2. Proto centrální banka v zájmu zabránit těmto tendencím začala zvyšovat sazby (repo, lombardní i diskontní), aby tak předešla eventuelním inflačním tlakům.
V dalších letech, kdy opadl „boom“ zahraničních investic, klesly i všechny výše zmíněné sazby, přispívající k ochlazení dynamiky růstu peněžní zásoby, stejně jako povinné minimální rezervy.
Dále viz kap. 8. Režimy měnové politiky uplatňované Českou národní bankou.
3.4 BANKOVNÍ DOHLED A REGULACE
„Důvěryhodnost a stabilita bankovního sektoru je pro fungování ekonomiky jednou ze základních podmínek. Tuto stabilitu nelze zajistit pouze tržními mechanismy, proto je činnost bank regulována velkým množstvím omezujících a přikazujících pravidel, především v podobě právních předpisů (tzv. bankovní regulace). Dozor nad dodržováním těchto pravidel a vyvozování důsledků z jejich porušení je pak nazýván bankovním dohledem. Často se ovšem pod termín "bankovní dohled"
zahrnuje též bankovní regulace. Dohled nad prováděním bankovních činností podle zákona o ČNB spočívá v "péči o bezpečné fungování a účelný rozvoj bankovního systému v České republice". Pod tímto obecně definovaným posláním se rozumí především podpora zdravého rozvoje, tržní
disciplíny a konkurenceschopnosti bank, předcházení systémovým krizím, posilování důvěry veřejnosti v bankovní systém a ochrana drobných klientů bank.“ 3
Na druhou stranu úkolem bankovního dohledu není zabránit kolapsu jednotlivých bank, nahrazovat funkci policie a dalších orgánů činných v trestním řízení a vyřizovat stížnosti klientů bank. Za řízení, stejně jako za finanční výsledky každé banky je odpovědný její management. Kontrolu provádí dozorčí rada a valná hromada akcionářů. [3]
Bankovní dohled provádí až následnou kontrolu zaměřenou na dodržování stanovené regulace, která nemůže sama o sobě zabránit uzavření ztrátových obchodů bankami, je však povinen při zjištění nedostatků zasáhnout svými nástroji, kterými může být i odnětí bankovní licence nebo zavedení nucené správy. [3]
„Bankovní dohled stanoví rámec pro obezřetné podnikání bank a kontroluje jeho dodržování.
Činnost bank podléhá zákonu č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů. Na základě zmocnění v tomto zákoně ČNB vydává opatření a vyhlášky, které obsahují podmínky pro vstup do bankovního sektoru a obezřetnostní pravidla v jednotlivých oblastech podnikání bank.“ 3
Česká národní banka vykonává bankovní dohled nad činností:
- obchodních bank, poboček zahraničních obchodních bank a konsolidačních celků, jejichž součástí je obchodní banka se sídlem v České republice, a nad bezpečným fungováním bankovního systému (bankovní dohled),
- činností jiných osob než bank, které mají povolení podle zvláštních právních předpisů, - bezpečným, spolehlivým a efektivním fungováním platebních systémů.
Bankovní dohled zahrnuje následující činnosti:
- posuzování žádostí o udělení licencí a povolení podle zvláštních právních předpisů, - dohled nad dodržováním podmínek stanovených udělenými licencemi a povoleními,
- kontrolu dodržování zákonů, jestliže je k této kontrole Česká národní banka tímto zákonem nebo zvláštními právními předpisy zmocněna, a kontrolu dodržování vyhlášek a opatření vydaných Českou národní bankou,
- ukládání opatření k nápravě a pokut při zjištění nedostatků podle tohoto zákona nebo zvláštního právního předpisu. [16]
3Česká národní banka [online]. [cit. 1.4.2005]. Dostupné z http://www.cnb.cz/bd_postaveni.php
4. VSTUP ČESKÉ NÁRODNÍ BANKY DO EU A ESCB
4.1 KODAŇSKÁ KRITÉRIA PRO VSTUP DO EU
Integrace České republiky do Evropské unie (EU) byla oficiálně zahájena dne 1. února 1995, kdy vstoupila v platnost Evropská dohoda Faktické zahájení integračního procesu však proběhlo ještě dříve na základě smluvních dokumentů v rámci československé federace.
Ratifikací Evropské dohody byl vyjádřen zájem ČR o členství v EU a souhlas s procedurami, které postupně vedou k tomuto členství. ČR pak potvrdila svůj zájem předáním žádosti o členství dne 23.
ledna 1996. Ve své žádosti přijala ČR bez výhrad základní cíle EU, včetně její politiky a nástrojů.
Požadavky EU na nové členy vychází ze závěrů zasedání Evropské rady v Kodani (1993), kde bylo stanoveno, že členství přidružených zemí v EU bude vyžadovat splnění těchto tzv. kodaňských kritérií.
Kodaňská kritéria vyžadují:
- dosažení stability institucí zajišťujících demokracii, existenci právního státu, dodržování lidských práv a práv menšin;
- existenci fungujícího tržního hospodářství a schopnost vyrovnat se s konkurenčními tlaky a tržními procesy uvnitř Unie;
- schopnost brát na sebe závazky vyplývající z členství, včetně důsledného naplňování cílů politické, hospodářské a měnové unie.
Splnění těchto kritérií bylo završeno květnem roku 2004, kdy se Česká republika stala členem Evropské unie. [16]
4.2 KONVERGENČNÍ KRITÉRIA PRO VSTUP DO EURO OBLASTI
Maastrichtská smlouva představuje vyvrcholení dlouhotrvajícího úsilí o prohloubení integračního procesu mezi členskými zeměmi Evropských společenství. Integrační proces nabyl komplexního charakteru a zahrnuje oblast ekonomickou, politickou, sociální, občanskou i institucionální.
Nejvýrazněji pokročila integrace v ekonomické sféře projektem hospodářské a měnové unie (HMU). Postup konvergence členských zemí směřující k HMU je vyhodnocován na základě konvergenčních kritérií.
Konvergenční kritéria sestávají z pěti kritérií (dvě fiskální a tři měnová), která musí zúčastněné země splnit, aby mohly vstoupit do měnové unie. Konvergenční kritéria mají hlavně zabránit tomu, aby rozdílný vývoj v různých zemích Evropské unie neohrožoval měnovou stabilitu potřebnou pro přechod k poslední etapě Hospodářské a měnové unie. Mají tedy podněcovat ke sbližování ekonomik členských zemí a jejich hospodářských politik, umožnit sledovat tento proces a zajistit, že kurzy jejich měn se udrží v co nejužším rozpětí. Pouze tak budou členské země připravené na přechod k měnové unii a bude zajištěno, že se tento program podaří uskutečnit. [3, 16]
Měnová kritéria
Kritérium cenové stability znamená, že členský stát vykazuje dlouhodobě udržitelnou cenovou stabilitu a průměrnou míru inflace, sledovanou během jednoho roku před šetřením, která nepřekračuje o více než 1,5 p.b. míry inflace těch - nanejvýše tří - členských států, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability. Inflace se měří pomocí harmonizovaného indexu
spotřebitelských cen na srovnatelném základu, který bere v úvahu rozdílnosti v národních definicích. [3]
Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb znamená, že v průběhu jednoho roku před šetřením průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba členského státu nepřekračovala o více než 2 p.b.
úrokovou sazbu těch - nanejvýše tří - členských států, které dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability. Úrokové sazby se zjišťují na základě dlouhodobých státních dluhopisů, nebo srovnatelných cenných papírů, s přihlédnutím k rozdílným definicím v jednotlivých členských státech. [3]
Kritérium stability kurzu měny a účasti v ERM II (mechanizmus směnných kurzů) znamená, že členský stát dodržoval stanovené rozpětí (v rozmezí ± 15 %), která jsou stanovena mechanizmem směnných kurzů Evropského měnového systému, bez značného napětí během alespoň dvou posledních let před šetřením. Zejména v tomto období nedevalvoval bilaterální směnný kurz své měny vůči měně kteréhokoliv jiného členského státu z vlastní iniciativy. [3]
Fiskální kritéria
Kritérium veřejného deficitu znamená, že poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu v tržních cenách nepřekročí 3%, kromě případů, kdy:
- buď poměr podstatně klesl, nebo se neustále snižoval, až dosáhl úrovně, která se blíží referenční hodnotě,
- anebo překročení nad referenční hodnotu bylo pouze výjimečné a dočasné a poměr zůstává blízko k referenční hodnotě.
Veřejný deficit znamená deficit, vztahující se k ústřední vládě včetně regionálních a místních úřadů a fondů sociálního zabezpečení, s výjimkou komerčních operací definovaných v Evropském systému makroekonomických účtů.
Kritérium hrubého veřejného dluhu znamená, že poměr veřejného vládního dluhu v tržních cenách k hrubému domácímu produktu nepřekročí 60%, kromě případů, kdy se poměr dostatečně snižuje a blíží se uspokojivým tempem k referenční hodnotě.
Veřejný dluh znamená hrubý úhrn dluhů v nominálních hodnotách na konci roku, konsolidovaných uvnitř a mezi jednotlivými odvětvími státního sektoru, jak je definován u kriteria veřejného deficitu. [3]
4.3 ÚLOHA ČNB V PŘÍPRAVĚ ČESKÉ REPUBLIKY NA PŘIJETÍ SPOLEČNÉ MĚNY
V průběhu roku 2004 vláda ČR schválila nultou a první verzi Konvergenčního programu České republiky, kde byl předložen plán konsolidace veřejných financí, který předpokládá splnění fiskálního konvergenčního kritéria pro schodek veřejných financí (méně než 3 % HDP) v roce 2008.
Přesto, že přesný termín vstupu ČR do systému měnových kursů ERM II4 a do eurozóny není znám, Česká republika dle své schválené koncepce hodlá setrvat v systému ERM II pouze po dobu nezbytně nutnou a bezprostředně poté vstoupit do eurozóny. Pouze předepsané minimální dvouleté setrvání v systému ERM II však není zaručeno.
4 ERM II Kurzový mechanismus ERM II (Exchange Rate Mechanism) je mechanismus fixování zúčastněných měn na euro v rámci tzv.
fluktuačního pásma.
Úloha České národní banky při zavádění společné měny, která je předmětem této části kapitoly, bude nastíněna prostřednictvím plnění měnových konvergenčních kritérií.
4.3.1 KRITÉRIUM CENOVÉ STABILITY
Tab. 4.1 Harmonizovaný index spotřebitelských cen1 (růst v %)
Rok 2001 2002 2003 2004 20052 20062 20072 Průměr tří zemí EU
s nejnižší inflací 1,60 1,10 1,20 0,90 1,00 1,20 1,30 Hodnota kritéria
(1. řádek + 1,5 p.b.) 3,10 2,60 2,70 2,40 2,50 2,70 2,80 Česká republika 4,50 1,40 0,10 2,70 3,20 2,60 2,20
Pozn.: 1 průměr posledních 12 měsíců oproti průměr předchozích 12 měsíců, 2 prognózy
Zdroj: [3]
Obr. 4.1 Harmonizovaný index spotřebitelských cen (růst v %)
0 0,5 1 1,5 2 2,5 3 3,5 4 4,5 5
2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007
Roky
HICP (růst v %) Průměr tří zemí EU
Hodnota kritérií Česká republika
Zdroj: [3], vlastní zpracování Graf 4.2 představuje vývoj inflace, resp. HICP v České republice v letech 2001 s odhadovaným vývojem do roku 2007 a to ve srovnání s hodnotou konvergenčního kritéria a s hodnotami tří států EU s nejnižší inflací.
V letech 2001 – 2004 je možné hovořit o nepříliš ustáleném vývoji míry inflace na území České republiky. Prognóza předpokládá překročení tohoto konvergenčního kritéria ještě v roce 2005, ale v následujících letech vyznívá vývoj příznivě. Z grafu je patrné, že od roku 2006 se začíná
prosazovat tendence k poklesu harmonizovaného indexu spotřebitelských cen pod úroveň hodnoty kritéria.
4.3.2 KRITÉRIUM DLOUHODOBÝCH ÚROKOVÝCH SAZEB
Tab. 4.2 Úrokové sazby (v %)
Rok 2001 2002 2003 2004 20052 20062 20072 Průměr tří zemí EU
s nejnižší inflací 4,92 4,85 4,12 3,80 3,90 4,20 4,20 Hodnota kritéria
(1. řádek + 2 p.b.) 6,92 6,85 6,12 5,80 5,90 6,20 6,20 Česká republika 6,31 4,88 4,12 4,90 5,30 5,40 5,50
Pozn.: 1 průměr za posledních 12 měsíců, 2 prognózy
Zdroj: [3]
Obr. 4.2 Úrokové sazby (v %)
0 1 2 3 4 5 6 7 8
2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007
Roky
Úrokové sazby (v %)
Průměr tří zemí EU Hodnota kritérií Česká republika
Zdroj: [3], vlastní zpracování Z grafu č. 4.2 je patrné, že kritérium dlouhodobých úrokových sazeb plní Česká republika bez problémů. V letech 2002 – 2003 dokonce hodnota úrokových sazeb ČR korespondovala s průměrem úrokových sazeb tří států Evropské unie s nejnižší inflací. Od roku 2004 je vývoj relativně ustálený pod hodnotou kritéria a nad hodnotami průměru tří států EU s nejnižší inflací.
